Plantation House

*Slyšel klapnutí dveří, když Kolova návštěva odešla. Podíval se směrem tam, kde ležela jeho láska a usmál se. Neprobudila se. Stále spala, její rudé vlasy pokrývaly polštář a vypadala tak nevinně. Potichu vzdychl a položil bosé nohy na podlahu. Když vstal, byl oblečen jenom no bílého trika a spodního prádla. Přikryl Sage až po ramena a velice potichu se oblékl. Vzal si rudou košili, kterou zapnul až ke krku, ale rukávy si nechal vytažené. Tak ji už koupil, a k tomu tmavé - draze vypadající kalhoty. Celé to vypadalo dosti formálně, přesně tak, jako byli u něho všichni zvyklí. Svým upířím sluchem zaslechl, jak Kol otevřel lednici a vzal si "pytlík zkázy". Vzdychl - přemýšlel, jestli za nejmladším a nejprotivnějším bratrem zajít. Kol byl na jeho žebříčku oblíbených sourozenců předposlední, poté bylo dlouhé prázdno a někde na spodku plaval Niklaus. Zavrtěl hlavou a opatrně za sebou zavřel dveře. Pohodlným krokem sešel do kuchyně a otevřel lednici. Místo krve si ale vzal pomerančový džus, který ho naučila pít Sage a nalil si ho do sklenky. Krev před bratrem nechtěl pít. Zatím byl silný - nepotřeboval se nutně přiživit. V hlavě se jen usmál a rozhodl se bratra přece jen "navštívit". Vzpomněl si, jak mu Rebekah říkala, že je uřknutý - bláhově si myslel, že byla jeho návštěva Genevieve, jíž chtěl docela pozdravit a poděkovat za to, co pro něj udělala. Možná, že už ho uřknutí pominulo, proto se vydal zpět do svého pokoje cestou přes obývací pokoj. Zastavil se mezi dveřmi a znechuceně se na nejmladšího bratra podíval, když uviděl, co drží v rukou. Přešel to, zastavil se mírně se opřel o futra.* Kole... *Pozdravil kývnutím, protože stále, i přes svou nechuť a občasnou nenávist, byl dobře vychován a bral dobré mravy jako známku silného rozumu.* Řekl bych, že tě rád vidím... bohužel... naše drahá matka mne učila, že lhát se nemá. *Na jeho tváři nebylo ani smítko po tom, že to bral jako vtip. Jeho stálý pochmurný výraz tu byl i teď, oči si prohlížely sedícího bratra, jako kdyby měl Kol co nevidět vyskočit a pokusit se ho zabít.* Vidím, že jsi sem opět zavítal. *Nehnul ani brvou. Netušil, že Kol ví o tom, že získal zpět svou Sage. Vnitřně se připravil na dávku posměšků a nadávek, ale tušil, že se nenechá rozhodit. Až Kola bude mít dost, prostě odejde. Teď si vybere sourozenecké setkání a příštích padesát let by ho už viděl nemusel.*

*Zamračil se, ale jinak jeho pohled stále zůstal nezměněn. Pak se jen ušklíbl, ale bylo to takové bez výrazu.* Ty mi nic o slušnosti nepovídej, Kole. Já byl alespoň natolik vychován, že jsem pozdravil. *Probodl bratra pohledem, ale jeho obočí se mírně nadzvedlo, když mluvil o Sage. Chvilku mu nedocházelo, jak o tom Kol ví, ale pak jen pokýval.* Jak... Ach jistě, Genevieve. Budou doufat, že se nepustíš jazyk na špacír. Nestojím o další problémy. Popravdě, bratře, doufám, že ji dlouho neuvidíš. Naposledy to bylo tuším devět set let na zpět. Velice dobře si pamatuji tvůj výraz, když jsi v tu dobu chtěl mít pro sebe každou ženu. *Pronesl a možná si to jen namlouval - pamatoval si bratrův výraz po době, kdy se znovu jejich cesty střetly. Sage a Kol byly dost podobné povahy, ale s tím rozdílem, že jednu miloval a jednu "snášel". Na jeho nabídku zavrtěl hlavou. Opravdu se tu nechtěl s bratrem opít a vzpomínat na "staré dobré časy". Vzdychl. Bratr se nezměnil i když od každého slyšel, jak je to lepší Kol, co přišel z druhé strany. Ne, jeho lhostejnost a ironický výraz tu pořád byly. Stále stál na místě mezi dveřmi - je přece jen o něco lepší otočit se a odejít, než se zvednout a k jeho smíchu zmizet.* Vím to, nestrachuj se, Kole. Byl jsem totiž trochu překvapen, protože si dlouho tento dům nepohostil svou návštěvou. A abych řekl pravdu, je mi naprosto ukradené, kdo je tu pán domu, jak říkáš. Já tu pouze žiji a nechávám ostatní na pokoji. Po tom jste snad všichni toužili, ne? Ty, paranoidní Niklaus, a dokonce i naše sladká Rebekah. *Znovu na své tváři vykouzlil něco jako nucený úsměv, pak se napil svého džusu. Vedle Kola teď vypadal trochu jako usedlý golfista a Kol jako nějaký přibohatlý fracek.* Neboj se, dlouho už tu nebudu. Jen si musím vyřešit jednu záležitost, se kterou mi pomůže tvá přítelkyně Genevieve. A budu doufat, že do konce života nepotkám nikoho, kdo by mi ho zkazil. *Významně zvedl obočí, jako kdyby mluvil právě o Kolovi, ale nebyla to tak zcela pravda. Hlavně mluvil o Niklausovi... hlavně o něm. Náhle pokračoval netušíce, že ohrožuje Kolovo tajemství.* Mrzí mne, že jsem ji dnes nezastihl, ale slyšel jsem, že máte... *Odmlčel se, chvilku jako by to nebyl on, protože měl vygumovaný výraz při představě, jež s emu právě vyrojila v hlavě. Odehnal ji ihned, co mu vstoupila do mysli a hledal ta správná slova, aby větu dokončil.* ...jinou práci.

*Cukl mu koutek, když Kol začal. S každým jeho slovem narůstal jeho vnitřní vztek. Na povrchu by stále klidný, ale v jeho ruce, v jíž držel sklenici, bylo slyšet rupnutí, jak sklo pomalu praskalo.* Kole... *Jeho pohled se proměnil ze zachmuřeného na vysoce podrážděný. Sotva se Kol odmlčel, on začal a znělo to dosti podrážděně.* Zmlkni! Nerozuměl jsi tomu předtím, nerozumíš tomu ani teď. Každý dělá chyby a neboj se, že bych si nepřál, aby se to nikdy nestalo, nikdy se nenarodil Niklaus a nikdy by Henrik nezemřel - *Zarazil se, protože uznal, že to s Kolem nemá cenu. Otočil se na podpatku a měl sto chutí odejít. Radši se zahrabe zpátky do postele k Sage a bude si stěžovat. Pak ale Kol pronesl spojení "nána pitomá" a on se prudce otočil a nebezpečně vedle Kolovy hlavu proletěla sklenice, už stejně trochu nakřápnutá. Roztříštila se o stěnu místnosti a Finn se znovu otočil. Vypadal až ledově klidně, takto se rozčílit už nenechá. Bohužel - Kol byl k nesnesení.* Kdyby se to tenkrát povedlo, všichni bychom se měli lépe. Bylo to osvobození od toho, čím nás ve své nevědomosti udělala a ty o tom nemáš právo takto hovořit. Možná, že znala kouzlo, které by nás opět vrátilo mezi živé bytosti, ale žít s pocitem, co její děti udělaly - kolik krve bylo kvůli nim prolito. Chtěl jsem nás osvobodit od toho, čím jsme! Zrůdy, co bezhlavě zabíjely jen proto, že neměly co dělat s vlastním životem. Kolik lidí jsi jen zabil ty, kolik lidí Niklaus... *Zamračil se, když znovu Kol promluvil o Sage a zmínil jeho citlivé místo, které stále neměl vyřešené. Ano, kolikrát nespal a díval se na svou lásku. V duchu přitom přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby vedle něho spala jeho milovaná a přes stěnu by slyšel mírně výdechy a nádechy své drahé matky. Opravdu by si přál, aby tu byla s ním. Ona jediná - opravdu jediná - mu rozuměla, ona jediná je s ním se vším souhlasila, ona jediná chápala jeho bolest a s čímkoliv za ní přišel, vyslechla ho a poradila. Tohle byla Sageina chyba - nechtěla vše pro jeho dobro. Chtěl zůstat upírem a to ho zžíralo. Nechtěl přistoupit na ovlivnění, nejdřív ji potřeboval přesvědčit po dobrém, aby se poslední zbytek života netrápila. To by nepřežil. Stál opět mezi dveřmi, ruce už založené.* Nech matku spát, bratře. Věř mi, že její moc je tak silná, že kdyby chtěla, vrátí se. Vrátí se a nastane peklo. Mám posledních padesát let života - možná méně - a... *Zavrtěl hlavou. Stále zapomínal na to, že před ním stále sedí "jen" Kol. Jeho nejmladší bratr, kterému by občas věnoval políček, aby se začal chovat tak, jak se slušelo.* Neměl jsem příležitost, byl jsem v polstrovaném vězení s dýkou v srdci. *Zamračil se a po dalších bratrových slovech a párkrát zamrkal. Nebyl si tím tak jist, věděl, že je Sage "bouřlivé" povahy, ale jedno věděl jistě: o Kola by si neopřela ani smeták.* Nesnaž se mne rozhodit, bratře. Sage by mne s tebou nikdy nepodvedla. Ani po všem alkoholu, co tenkrát na světě byl. Nikdy na mne nezapomněla a hledala mne celá staletí. A o tobě, milý bratře, si myslí věci, jež nechceš vědět. To, žes ty podváděl a láma srdce neznamená, že by se má Sage stala tvou obětí. Na to je chytrá dost. Přes vše, co se po těch devět set let stalo, věřím, že by nikdy nebyla tak zoufalá, aby si vybrala právě tebe. *Zamračil se, ruce volně spustil podél těla a bradu mírně nadzvedl. Naletěl Kolovi a jeho posměškům. Už zase. To byl přesně bratrův účel... Pomalu vzdychl a už už chtěl opět odejít, když se bratr ohnal nevhodnou poznámkou.* Po dlouhých měsících mám chuť právě teď to udělat. *Přimhouřil oči a a mírně se zarazil, když pronesl svou předposlední větu. Nadechl se.* Ach... *Kol ho svou odpovědí zarazil, ale on na sobě nedal nic znát. Pouze se podíval na své špičky bot a ušklíbl se.* Kole... Snažil jsem se nevnímat vaše "pubertální" chování. Věř mi, že jsem měl lepší společnost, než ty v onu dobu. A zrovna ty mne nemáš co poučovat o soukromí - moc dobře si pamatuji, jak si sledoval dcery Erickssona v naší vesnici -  a taky si moc dobře pamatuji, jak tě otec ztrestal. *Přimhouřil oči. Samozřejmě myslel ten incident, kdy ho otec chytl pod okny jejich souseda, když špehoval jeho dcery. A to mu bylo kolem třinácti let. Matka mu pak ještě týden musela mazat pozadí léčivou mastí, protože otcův opasek dělal hluboké, červené a hlavně boletivé otisky. Mírně se pousmál, když vzpomínal na steré časy, ale ihned se zpět podíval na Kola, čekajíce jeho jistě oslnivou odpověď.*

*Díval se na Kola po tom, co řekl. Bratr ho dostal na tenký led a přesně tam, kam chtěl. Tím, co řekl, ho zarazil a vykolejil. Zoufale si snažil srovnat myšlenky ve své hlavě, ale nedařilo se. Jak měl na tohle k čertu odpovědět? Kol mě pravdu v tom, že by nepoznal Sage. Cítil zvláštní nutkání. Obětoval by Sage za normální život ve své rodné vesnici po boku matky, své ženy a dětí? Nebylo by to krásnější? Nepoznat strasti toho, čím se stal po tom, co je matka přeměnila na tahle ohavná stvoření? Vzdychl - stále v sobě dusící vztek. Netušil, co by se stalo, kdyby bylo vše tak, jak má být.* Jak si můžeš dovolit takhle mluvit? Co by kdyby - kdyby se nic z toho nestalo, žil bych v naší vesnici. Po boku měl jinou ženu! Sám dobře víš, že jsem měl vybranou nevěstu a - *Zarazil se. Ve své mysli i mluvě doputoval k dávno zapomenutým věcem. Už tisíc let si nevzpomněl na to, jaké to bylo, žít jako člověk. Mít obyčejné problémy - žít po boku té, kterou si vybral jako svou první dívku. I když mu na ni tenkrát ukázali jeho rodiče se slovy, že si ji vezme, nevadilo mu to...
Seděl jsem u dřevěného stolu a dokončoval dřevěnou figurku pro mého nejmladšího bratra. Už od oběda jsem byl sám. Sourozenci byli roztroušeni po vesnici. Věděl jsem jen o Niklausovi a Elijahovi, kteří se vydali na lov a možná jsem zahlédl i Henrika, ale tím jsem si nebyl až tak jistý. Na dřevěném vojáčkovi jsem dokončoval poslední detaily, když mne z práce vyrušil přívětivý hlas.* Finne, tady jsi. *Pohladila mne matka po vlasech a sklidila špinavé misky ze stolu přede mnou. Usmál jsem se a od figurky oddělil poslední třísku.* Je krásná. *Pochválila mou práci matka a zadívala se mi kamsi na záda.* Finne, kde je Niklaus? *Zeptala se a po chvilce strnutí začala nalívat vodu z vědra do škopku, aby umyla nádobí po obědě. Viděl jsem, jak se jí na ohni hřeje ještě voda teplá.* Nedaleko v lesích na lovu. Elijah mi říkal, že se v okolí pohybuje raněná vysoká. *Má odpověď matku znepokojila, ale zprvu nic neřekla.* Neříkej to otci, Finne. *Pokýval jsem, vstal a uklidil po sobě třísky, které jsem spálil v ohništi. Bez dalších řečí jsem vyšel z domu a rozhlížel se, abych náhodou nepřehlédl svého nejmladšího bratra. Odchytl jsem ho až po chvíli, když u stromu zkoumal liščí kůži. Měl jí od Niklause.* Henriku! *Zavolal jsem a hodil mu dřevěnou postavu. Chytil jí velice hbitě a usmál se na mě.* Děkuji. *Pokýval jsem jen a vracel se zpět do domu, když jsem uslyšel z vnitřku rozzlobený hlas otce. Byl rozčilený.* Kde je Niklaus? Ester, vím, že aspoň tušíš,kde se nachází! Kde je? *Byl matce nebezpečně blízko, ruku křečovitě položenou na svém meči.* Nevím, kde je, Mikaeli. Nic mi neříkal. *Bránila se Ester pevným hlasem, ale otec se nedal odradit.* Naposledy, kde je? *Zavrčel otec - možná už měl něco upito - v tu chvíli jsem skočil před matku.* Loví v lesích raněného jelena. Myslím, že šli kolem hranic vesnice, a pak na západ. *Zakoktal jsem a sklopil hlavu, abych se mu nemusel dívat do očí. Otec přešlápl a semkl rty do tenké linky. Náhle se ale usmál.* Dobře, Finne. *Bylo poslední, co řekl, než vyšel z domu a já se otočil na matku. Tak se jen zamračila, ale položila mi ruku na rameno.* Finne... *Nic víc říkat nemusela. Usmál jsem se, pokýval na pozdrav a znovu vyšel z domu. Otec už křičet nebude. Teď bude pryč. Šel jsem pod stromy a cestou utrhl kopretinu. Zhruba po pěti minutách jsem došel k jednomu domu - už jsem chtěl vejít, ale zarazil mne muž, jenž právě vycházel. Byl to chlap jako hora, o hodně tlustší a mohutnější než já. Jen se na mě ušklíbl, poupravil si bradku a stáhl obočí.* Nelisso! Máš tu návštěvu. Podívejme, kdo to přišel. Finn Mikaelson je tu! *Zachechtal se, poplácal mne po zádech tak, že mi vyrazil dech a šel kamsi. Skoro ve vteřině stála mezi dveřmi. Světle hnědé vlasy zapletené do copu jí sahaly až po pás a měla ty nekrásnější zelené oči, jaké kdy viděl.* Nelisso. *Pokýval a nabídl jsem dívce rámě a květinu.* Finne. *Usmál se a vyšli jsem společně napříč vesnicí. Hovořili jsme o spoustě věcech, ale pouze krátce. Po chvilce jsme narazili na Henrika, který se pokoušel spíchnout z kusu látky panáčkovi šaty. Nelissa se na mne usmála.* Máš roztomilého bratříčka. *Pokýval jsem.* Henriku, nech to. Matka ti udělá pořádné šaty pro tu figurku. *Zavolal jsem na něj a můj nejmladší bratr jen zvedl hlavu. Byl nějaký smutný a zavrtěl hlavou.* Matka určitě ne. Opařila se vodou. *Krve by se ve mně nedořezalo, jak jsem se vyděsil. Pustil jsem svou budoucí ženu, kterou mi předurčili rodiče. Dívala se na mě jako na blázna. Vykoktal jsem omluvu a běžel hned domů. Nechal jí tam - v tu chvíli mi to bylo jedno.
Finn na chvilku ztuhl. Nechtěl se ponořit do myšlenek až tak moc. Myslel si, že v tu dobu Nelissu miloval, ale omyl. Až s odstupem času si uvědomoval, že Sage je jednoduše osud. Ani nevěděl,kdy se to přesně stalo. Čtyři týdny před tím, než je otec zabil? Jen se díval na bratra, vztek měl v hlavě, v srdci i na jazyku.* Nemluv takhle, Kole! Milovala nás! Dala ti život a jako jediná ti ho mohla vzít. Naše matka za nic nemůže. Udělala chybu, protože tak milovala své děti - nás Kole. Každý dělá chyby, ale Původní jich udělali tolik, že smrt byla jediným východiskem. Já taky chyboval. Taky jsem přeměnil ženu, kterou jsem miloval tak, že jsem si nedokázal další roky žití představit! Ale kdybychom všichni tenkrát zemřeli - všichni bychom byli volní a nebylo by nic z tohoto! Tenhle "život" je jeden velký nesmysl. Matka to moc dobře věděla. Vždy nás chtěla chránit, blázne. *Podíval se a viděl, jak jím bratr pohrdá. Když ho označil za ještě horšího, než byl Niklaus, zasmál se. Byl to tupý smích, který říkal vše o tom, co si teď Finn myslel.* Já jsem horší než Niklaus? Byl jsem v rakvi devět set let za svůj názor! Na to, že jsem se styděl být tím, čím jsem! Mýlíš se, Kole. Nejsem horší. Myslíš si, že je smrt horší, než spát celá staletí a potom se muset učit vše, co je nové? Jsem znechucen. *Vrčel a a stáhl rty do úzké linky, když Kol mluvil o tom, jak byla matce ukradena moc.* Zapomínáš, že mají Původní nepřátel, že bys je nespočítal. Stačí, aby někdo luskl prstem a vrátí se! Naše matka je nejmocnější čarodějka, jaká kdy na zemi byla. Možná, že si moc ukrást nechala. Možná, že chtěla. *Obhajoval svou matku tvrdohlavě a nechtěl slyšet věci, které mu Kol říkal.Byl to nesmysl. Jeho matka - mocná Ester - nikdy nezemřela nikdy si nenechala nic vzít. Pokud ano, byl to jistě její plán. Náhle Kol začal. Cukl mu koutek a díval se na něj.* Přestaň Kole. Dokážu se ovládnout. Pouze jednou ne... ale to ty jsi byl dávno někdo v Africe a pokoušel se všechny přesvědčit o nesmrtelném zlu. Jsi hlupák. Nestojím o žádné užívání si, nestojím o laciné štětky, nestojím o krev! Chtěl jsem jenom rodinu, chtěl jsem žít a chtěl jsem umřít. A nikdy se už nevrátit. Nebudu se opakovat, bratře! Byl jsem tam a čekal staletí na to, než mně někdo osvobodí. Ale možná, že jsem ani žít nechtěl. Chtěl jsem rodinu, ale ta naše zemřela před tisíci lety po čepelí meče našeho otce. Možná, že si namlouváš, jak jsem hloupý a blázen. Ale musím tě vyvést z omylu. Jako jediný jsem plně pochopil, co jsem zač. *Dál se již nevyjadřoval. Nemělo to s Kolem cenu. Byl jím znechucen. Potom, co ho bratr poplácal po rameni, chytl Kola za límec a jeho očima prolétl ten divoký výraz upíra. Jen na vteřinu se pod očima chtěly vyrojit žilky a narůst tesáky, aby toho kluka už pro jednou umlčel. Pak ale Kola pustil a díval se mu do očí, jako kdyby právě udělal chybu, na kterou Kol čekal. Nechal se vyvést z míry víc, než možná čekal i sám jeho bratr.* Mluvíš z cesty. Nejsem malé dítě, to ty jsi zůstal v hlavě kluka, který chtěl poznat svět. Jak můžeš se sebou žít? Urážíš, pleníš a nevážíš si ničeho a nikoho. Každého chceš jen ztrapnit, ale co z toho máš, Kole? Myslel si, že mne tímhle urazíš? Sám si teď ukázal, jaký jsi idiot. *Zarazil se, jako kdyby to slovo vypustil omylem. Ale bylo o právem - bylo to na Kola.* Já měl prioritu. Dostat nás z tohoto světa, která se změnila v dožítí spokojeného života. Ale za čím jdeš ty? Za stínem Niklause? *Zvedl obočí a otočil se k bratrovi zády. Možná to byla chyba, možná ne, ale neměl mu nic víc říct. Vztek ho přešel, spíš byl zklamán tím, jak se teď Kol zachoval. Neodešel ale, jen zůstal stát ve dveřích a nakonec, otočený zády znovu promluvil.* Miloval jsem vás. Miloval jsem naši vesnici, miloval jsem matku. Miloval jsem malou Rebekah, která mi vždy zaplétala z vlasů copánky. A čím víc se vzdaluji od toho dne, co nás otec proklál mečem, tím víc jsem si jist, že tohle není život. Tohle je faleš. Možná si myslíš, bratře, že žiješ. Ale my jen přežíváme. Co máme společné? Krev, příjmení a prsten... *Vzdychl. Byl ke Kolovi otočen zády a v očích se mu zablýsklo.*

*Opět mu zacukal koutek, když Kol zmínil jeho myšlenku. Jak jen mohl. Zvedl mírně bradu a zaposlouchal se. Slyšel, jak se měkká chodidla jeho lásky položila na studenou podlahu jeho pokoje. Teď už nebylo cesty zpět. Sage věděla pár věcí o jeho minulosti, ale pokud chtěl Kol vyprovokovat tohle, vyhrál. Sklopil pohled a přemýšlel, jak mu odpovědět, aby z toho vyšel dobře on, jeho matka i Sage. Bohužel, nedokázal z tohoto trojúhelníku najít vhodný směr. Nasucho polkl.* A proč se pídíš po tom, co nepotřebuješ vědět ke "svému", jistě úžasnému, životu? Sage ví o tom, co se stalo před tím, než jsem se stali tím, čím jsme teď. Kdyby se nic nestalo, nikdy by Sage nepoznal. A ona by možná žila s jiným mužem, měla rodinu. To už se nikdy nedozvím. Tak proč to zmiňuješ?! *Když Kol vyslovil výběr mezi jeho drahou matkou a jeho milovanou, doslova mu ukradl vítr z plachet. Jen málo se v myšlenkách zatoulal až tam. Byl své matce vždy blízký a ona byla blízká jemu. Možná si to sám Finn ani neuvědomoval, možná si to nechtěl připustit, ale matka, která ztratí své první dítě, se upne k dalšímu "prvorozenému" a chrání ho, jako oko v hlavě. Je to přirozené. Nikdy nebyla Esteřina chyba to, že Alisea zemřela. Ester se ale moc upnula ke svému dalšímu dítěti, kterým byl Finn. Byl matkou od malička rozmazlován - samozřejmě - na tehdejší poměry to bylo dost nevídané. Pokud by se vzal příklad ze společného stravování. Jeho matka se snažila, aby všechny děti měli to nejlepší. Ale přesto tam byla malá, leč nepatrná skulinka, kdy dostal Finn vždy o malinko víc. Nikdy to nikdo neviděl. Když byl malý, bylo to jejich tajemství. Matka vždy chránila svého nejstaršího syna před přísným otcem. A když se Finn stal mužem, jejich pouto nikdy nevymizelo. Někomu se to mohlo zdát jako přehnaná láska, ale Ester dokázala zamaskovat vše tak, aby si všichni mysleli něco jiného. Nakonec si ale zformuloval nejasnou a matnou odpověď - doufal však, že to bude jeho bratru stačit.* Pleteš si dojmy a pojmy, milý Kole. Tak jako si pleteš mateřskou lásku s tou milostnou. Nelissa, Kole. Nellisa Baglien - dcera kováře. *Spojení "milý Kol" pronesl se vší ironií, kterou mohl ve svém srdci najít. Dalšími Kolovy slovy se nezaobíral. Byl vzteklý, ale ještě se dost ovládal na to, aby nebyly zuby bratra všude po místnosti. Věděl, o co se Kol snaží. V duchu si stále opakoval, aby se nenechal vytočit sebemenší věcí - v praxi to bylo bohužel dosti obtížné.* Ale ovšem, že měla, Kole! Možná si zapomněl, že i my - lidé v tehdejších časech - jsem měli své nepsané i psané zákony. A možná, že už si zapomněl. Pokud tvé dítě zabilo nebo kradlo - jediný, kdo nad ním směl vynést rozsudek byl kat a rodiče. *Tole byl další Finnův problém, který si nechtěl v životě přiznat. Žil stále ve staré době. V době, kdy bylo víno kyselé a potulná děva obšťastnila muže za kus masa - a ještě mu dala kousnout. Přežíval s nadějí, že se jednou probudí, matka mu připraví snídani a děti mu budou vyprávět o tom, co chtějí dnes dělat. Po tom všem, co Kol řekl, se mu znechutil ještě víc. Ale jedna věta, kdy pohanil Sage, byla jedna z předposledních kapek, které nalil jeho bratr do pomyslného poháru trpělivosti.* Nemluv o Sage tímhle způsobem! Nemluv o matce, jako kdyby byla nějaká - nějaká mrcha! Nerozumíš ničemu, o čem teď mluvíš, bratře. Ničemu ani za mák. Já se rozhodnout nemohl, ale ano, odpovím ti na otázku: radši bych... radši bych žil a zemřel, než tohle všechno. Moc dobře vím, proč mi čarodějky přivolaly zpět mou drahou. Vím, proč. A vím to moc dobře. *Slovo vše zdůraznil a znovu se zaposlouchal. Ťap, ťap. Slyšel Sage, jak sebrala nějaký kus oblečení ze země.* Nebyl! Promarnil jsem roky a roky života, které bych mohl přežívat. Mohl jsem být devět set let s ženou, kterou miluji a mohla jsem být aspoň někdy šťastný! V tom je ten problém, Kole, že mne nikdo neposlouchal. Ester je a byla - nejmocnější čarodějkou! A byla i nejlepší matkou. A pokud jsi zapomněl, my byli taky mrtví. Oba dva, jak tu stojíme - dvakrát. *Když Kol začal o tom, že zdědil mnohem více moci, musel se Finn zasmát.* Tak o tohle ti jde. Zatímco ty jsi se někde potuloval v Mystic Falls, matka mne naučila věcem, o kterých by se mohlo tobě jenom zdát. *přimhouřil oči potom, co ho označil jako "maminčina mazánka." A bylo to tu zase. Kol dokázal něco, co za tisíc let dokázalo jen málo lidí. S jindy klidným Finnem bloumala zlost, vztek a nenávist, jež se směřovala jenom k jednomu bodu: ke Kolovi. Znovu tu byly ty miniaturní žilky. Prolétly mu obličejem tak rychle, že bylo skoro nemožné je postřehnout. Měl teď totiž tvář nakloněnou mírně ke straně, jak jím byl znechucen. Kol pronesl něco, nad čím se nechtěl dále zaobírat. Tenkrát byl zmatený, i když už dobře věděl, co dokáže. Jen jednou jedinkrát se před tím, než byl zavřen do rakve. Sage. Byla tak krásná - tehdy vlasy do pasu a ten nejútlejší pas, jaký si kde kdo mohl představit. Sage byla živel. Proto ji tak miloval. Ale sotva jí "proklel" v zamilovanosti, už pocítil sílu dýky a byl staletí v rakvi.* Ach... Tak vy jste mi prokázali laskavost? Zapomněl si snad, že si vedle mého vězení pobyl též dost dlouho? A popravdě, nic jsem neslíbil. Jen jsem řekl, že vás nechám na pokoji. Mám posledních pár desítek let života. Nechci se už honit za vámi. Čekáte zradu z každé strany a věř mi, že jednou tohle vše skončí i bez mé pomoci. *Pak ho Kol chytl pod krkem, stačil ho jen zatahat za límec a už ho bratr pustil. Měl chuť mu rozmáznout obličej po kladivu, nebo něčem podobném. V tuhle chvíli ano. Aniž by to ušil, jméno, které Kol vyslovil, se mu automaticky zarylo do paměti.* Ano, jste silní. Ale jen slabé duše se dokáží zpřísnit s monstrem, které číhá a pomalinku nás všechny pohlcuje. Já se odmítám smířit s tím, že přežívám na krvi! Že přežívám na něčem, z čelo by, na můj úkor, měli žít ostatní. *Zavrtěl hlavou. A do mysli se mu začala vyrážet slova. Slova hanby, strachu a všeho, co Kol říkal.* Kole! nemluv o mě jako o slabochovi! Slabí lidé se dokážou smířit s něčím, čím nejsou. Ale já byl připraven zemřít! Zemřít pro vyšší dobro. Představ si svět bez upírů - bez všeho zla. Ale to ty nedokážeš. Jak jsi řekl, máš se rád a pro svou ochranu - pro záchranu vlastní kůže, by si nás také zabil. *Nevědomky Finn narazil na situaci, kdy chtěl Kol probodnout srdce Rebekah kůlem z bílého dubu. To už byl otočen.* Otáčím se zády k někomu, koho pohrdám. *Zavrčel. Náhle, jako by se v místnosti ochladilo a  Finnova trpělivost přetekla. Napjal svaly a snažil se, aby po bratrovi nevyjel. Teprve teď na něj dolehla ta tíha slov - ta podstata všeho, co mu za uplynulé minuty říkal. Nevěděl, jak dlouho tu s ním byl, ale připadalo mu to jako věčnost - jako hořká věčnost. Náhle se otočil a upíří rychlostí ke Kolovi vyrazil. Vši svojí silou ho mrštil přes místnost. Kol to očividně nečekal, protože ani nestihl zareagovat. Nebyl to Finn. Tesáky mu přečnívaly z vrchního rtu - oči zářily všemi odstíny zelené a hnědé. Bylo to možná poprvé, co ho takhle Kol viděl. Poslední dobou byl Finn zdrcen - viděla ho Rebekah - teď ho uvidí i Kol. A v tu chvíli mu to bylo jedno. Pomsta přehlušila jeho přesvědčení a on se chystal vyběhnout, když se jeho bratr teprve sbíral ze země. Náhle ho něco zastavilo. Jeden jediný dotek mu vrátil cit  a všechno se zdálo být daleko. Obličej se mu vrátil zpět do normálního stavu a on natočil hlavu. Uviděl bledou ruku a upravenými nehty, jak ho drží jemně, leč pevně. Sage přišla v tu pravou chvíli.*

Kol se nezaposlouchal jako Finn, takže nemohl slyšet, že se Sage už probudila. I když, kdo by se neprobudil po tom řevu, co se z přízemí ozýval. Všiml si ale toho, jak Finn sklopil pohled k zemi. Samozřejmě, nevěděl totiž, co odpovědět. Jak by se řeklo, Kol ho 'dostal'. "Kdybych se tohle dozvěděl, Finne, můj život bude ještě úžasnější, než byl doteď," podívá se na něj a ušklíbne se. Jeho život samozřejmě úžasný nebyl, nikdy, ale to Finn nemusel vědět. Kolovi se hodilo, když si Finn myslel, že si celý život jenom užíval a měl se dobře - kromě těch let strávených v rakvi, samozřejmě. "Vážně ví o všem? Ví i o tom, jak ti byly všechny dívky, které se kolem tebe motaly, úplně jedno? A to jenom kvůli tomu, že se nezamlouvaly matce? Jistě, chtěla pro tebe jenom to nejlepší, proto ti nedovolila začít si třeba s děvčetem, které bylo hodné, milé, ale zároveň bylo chudé.. Chtěl bych na to znát odpověď, protože by mě vážně zajímalo, jestli bys třeba i teď, zůstal upírem, abys mohl být se Sage. Co kdyby tvoje proměna v člověka znamenala, že celá pokrevní linie, pocházející od tebe, zemře? Byl bys ochotný riskovat její život jenom pro to, aby ses stal zase člověkem? Jsem si jistý, že něco takového by se klidně stát mohlo, Finne. To kouzlo, co stvořila naše matka, je složité, a je dokonalé. Podle mojí teorie - a taky mám nějaký čarodějnický zkušenosti, i za ta léta, co jsem byl upírem - by celá tvoje pokrevní linie zemřela. A věř mi, přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a pečlivě." Potom z něj stále nespouští oči. "Moc dobře vím, jaký je rozdíl mezi mateřskou láskou a láskou milostnou, Finne. A můžu ti říct, že i já bych upřednostnil tu svojí lásku. Vždyť matka si nás užívala celá léta. Snad si taky zasloužíme někoho, koho milujeme, ne? I naše matka musela opustit tu svoji, aby mohla být s Mikaelem. I ona je silnější, než ty, ona ji opustit dokázala, i když nám o tom, jaké to bylo, nikdy nevyprávěla. Dokonce i ona je silnější než ty. Stejně si myslím, že kdybys mohl, vždycky by sis vybral ji. A jen ať to Sage slyší, ať slyší, že pro Finna Mikaelsona je důležitější jeho mrtvá matka než jeho přítelkyně, kterou tak bezmezně miluje!" Ano, to už i Kol stačil zaregistrovat nějaký šramot z Finnova pokoje. Usoudil z toho, že je Sage už vzhůru. Mohla být vzhůru už dřív a mohla tak slyšet všechno, co si tady říkali. Vlastně by bylo jedině dobře, kdyby to slyšela - třeba by si o svém milém udělala jiný obrázek, než měla doteď. "Nelissa nebo Melissa, vždyť je to jedno, stejně jsi ji nikdy nechtěl. Tedy vlastně chtěl, ale až po tom, co ti ji vybral otec s matkou. Vzpomínám si, jak z ní byla matka celá nadšená, už si ve svých představách malovala, jak krásná svatba to bude.. A nakonec nic." Poslední větu řekne naoko smutně, jako by ho to snad mrzelo, ale Finn mohl poznat, že to jenom hraje.

"Poslouchej se chvilku, poslouchej, co říkáš!" podívá se na něj s vážným výrazem ve tváři a zvýší taky hlas. "Zákon nezákon, kam najednou zmizela ta matka, která by na své děti nevztáhla ruku? Kde je ta matka, která je chránila před otcovým tvrdým řemenem? Kde je ta matka, která by nás byla schopna chránit vlastním tělem, jen aby se nám nic nestalo? Ta matka, která by za nás dala klidně ruku do ohně, jak moc nám věřila? U nás se řídil zákony jen otec a ty to moc dobře víš. On jediný se na nás nebál vztáhnout ruku a dokonce i ty, prvorozený syn, jsi od něj dostal několikrát namláceno. Naše matka ty zákony většinu času nedodržovala, přiznej si to. I kdybychom tenkrát někoho zabili, i neúmyslně, chránila by nás, nenechala by nás zabít. To se ale změnilo s naší proměnou. Už tehdy porušila všechny zákony, které se týkaly hlavně jí jako čarodějky. Žádná čarodějka by se neměla nikdy uchýlit k tomu, aby použila černou magii. A to ona udělala. Použila ji dokonce na své milované děti. A to byla ta chyba. Po její chybě jako by ty zákony zase začala dodržovat, jako by se snažila dohnat to, co celé roky nedělala. Kvůli vlastní chybě se snažila zabít vlastní děti, které se kvůli ní staly monstry!" Všechno to, co říkal, říkal vážně nahlas. Dalo by se říct, že už fakt křičel. Ale bylo mu to jedno. Sage ať ho klidně slyší. Ať ví, co byla jejich matka vážně zač, protože takhle jí ji Finn jistě nevylíčil. "Promiň, že jsem urazil Sage, to jsem asi neměl. Přece jenom, je mi jí spíš líto. Až se tady ukáže, mohl bych se jí zeptat, proč se s tebou zahazuje. Taková hezká, chytrá, divoká.. Zasloužila by si někoho, kdo by byl aspoň trošku podobnej jí. Seš si jistý, že se s tebou nezačne za pár let nudit?" podívá se na něj tázavě, ale odpověď ani nevyžaduje. "Sage! Vážně netušíš, jaká je s mým bratrem nuda!" zakřičí pořádně, aby ho Sage slyšela. "Sice nevím, jakej seš v posteli - ani to zjišťovat nechci, chraň Bůh - ale se mnou by si dokázala užít stejně tak a zažila by se mnou mnohem víc zábavy. Popravdě, myslím si, že i s Elijahem by si tý zábavy užila víc než s tebou. Ale to je asi věc názoru," řekne a pokrčí rameny. Čeká na jeho reakci a zároveň očekává, že nebude moc milá. "A o matce můžu mluvit jak chci, protože to mrcha byla. Řekl by ti to jak Klaus, Elijah, tak i sladká Rebekah. A ta ji měla vážně ráda, vždyť to byla vlastně její jediná dcera, když nepočítáme Aliseu, která s námi nevyrůstala." Když uslyší jeho odpověď, musí se pousmát. Lepší z něj asi nedostane. "Díky, Finne. Ani jsem nečekal, že mi odpoví," koukne na něj s úšklebkem. "Jak víš, že se třeba ta žena, kterou 'miluješ', nezamilovala za těch devět set let do někoho jinýho? Třeba byla šťastná i bez tebe, jenom se pak něco stalo a ona se rozhodla, že by si zase mohla vzpomenout na toho Finna. Třeba našla někoho, koho milovala, ale nemohla s ním být proto, že byla upírka. Třeba nemohla žít šťastný život kvůli tomu, že nemohla mít děti. Finne, vlastně mě napadla ještě jedna věc - co když jí vůbec nevadí být upírem? Třeba je takhle spokojená. Komu by vadila rychlost a síla, kterou máme?" Kol netuší, že teď udeřil kladívko na hřebíček. "Esther byla nejmocnější čarodějkou, už dávno jí není. Máš pravdu, byla dobrou matkou, ale jen do té doby, dokud nás nechtěla zabít. Žádná dobrá matka nechce zabít své dítě kvůli vlastní chybě. Ano, my dva jsme byli mrtví a dokázali jsme se vrátit, když se Druhá strana začala rozvracet. Proč toho nevyužila i Esther? Proč se nevrátila k synovi, kterého tak moc miluje? Prosím, vysvětli mi to, protože jak koukám, máš na všechno dokonalou odpověď." Poslední dvě slova řekne ironicky. Skoro žádná jeho odpověď nebyla dokonalá, protože Kol mu vždycky dokázal zasadit brouka do hlavy. Dokázal ho přimět přemýšlet nad tím, co řekl. "Vážně si myslíš, Finne, že tě dokázala za pár týdnů naučit věcem, co mě učila celá léta? Fakt si myslíš, že teď toho víš o kouzlení mnohem víc než já? Ten, který se tomu věnoval i potom, co nás přeměnila? Ty jsi vážně tak roztomile naivní," usměje se na něj a z jeho úsměvu úplně srší to, co si o Finnovi myslí. Kol ho celou dobu upřeně sledoval, protože u něj chtěl vidět každičkou změnu, takže mu neušla ani ta největší. I když měl hlavu mírně nakloněnou, Kol viděl, že se mu kolem očí objevily žilky. Ještě nikdy v životě ho takhle neviděl, byla to pro něj premiéra a Kol tušil, že zároveň i derniéra, protože tohle už Finn nikdy znovu nedovolí. Nedovolí, aby ho Kol takhle viděl. "Ne, věř mi, na to jsem nikdy nezapomněl a Nikovi to budu připomínat ještě hodně dlouho. Popravdě, dřív jsem plánoval to, jak se ho aspoň na chvíli zbavit, byl jsem tak blízko.. Ale znáš našeho bratra, vždycky byl o krok napřed, tak na všechno přišel ještě dřív, než se můj plán dal provést. Ale víš, jsem docela rád, že se mi to tenkrát nepovedlo. Naše vztahy sice nejsou ideální, ale v poslední době jsme si krásně a citlivě popovídali. Zdá se, že se mezi námi začíná tvořit opravdu silné bratrské pouto." Finnovi nemůže uniknout, že když Kol mluví o jeho vztazích s Klausem, mluví dost ironicky. "Tak nás nechej na pokoji a my necháme na pokoji tebe, teda mluvím aspoň za sebe. Je to fakt jednoduchý," koukne na něj a pokrčí rameny. "Ty vidíš v upírech jenom zlo, což jsem taky dřív nepochybně byl i já. Ale copak je Sage zlo? Je taky upír a přesto v ní vidíš jen to nejlepší. Jistě zabíjela, stejně tak, jako jsme to dělali my ostatní. Ona nebude takovej 'svatoušek', jako jsi ty, Finne. Ne, nedokážu si představit svět bez upírů, protože si nedokážu představit, že bych zemřel, znovu. A to, co tady říkáš, není pravda. Jistě, dokázal bych zabíjet pro svoji ochranu, ale nikdy bych nezabil nikoho z rodiny, až na výjimky." Těmi výjimkami myslel samozřejmě matku, Mikaela a Finna. U nich by snad ani neváhal. Ani Rebeku nechtěl tenkrát zabít. Možná, že držel kolík v ruce, ale nedokázal by bodnout. Prostě ne. Další věc, ve které si byli s Klausem podobní - nedokázali by zabít rodinu - až na ty výjimky. "Dnes bych ale spíš zabíjel pro ochranu někoho jinýho, Finna. Já se, narozdíl od tebe, po svojí smrti změnil. Jen ty jsi tu změnu z mojí strany nepocítil, protože nějak nemám potřebu chovat se k tobě jinak." Když se k němu Finn otočil zády a prohodil svoji poslední větu, čekal, že už odejde, ale to se nestalo. Zničehonic se k němu Finn upíří rychlostí přemístil a hodil ho celou svojí silou až na druhý konec místnosti. Stihl se ale rychle vzpamatovat a okamžitě se ze země posbíral. A teď Finna viděl, v celé jeho kráse. Kol viděl, že se chystá Finn k něčemu dalšímu, ale v tom ho zastavila Sage. Ještě než cokoliv řekla, přešel blíž k těma dvěma a zadíval se na Finna. "Konečně jsi ukázal to, čím vážně jsi, Finne. Upírství zvítězilo nad tvojí lidskostí. Tenhle moment si ve svojí paměti uložím hodně pečlivě," koukne na něj s úsměvem, dosáhl toho, čeho chtěl. Potom se podíval na Sage a musel se usmát nad tím, co o něm právě řekla. "Vypadá to, že ubohost si každý představujeme nějak jinak, Sage. Přesto jsem tě rád viděl. Škoda jen, že to nebylo někdy jindy za příjemnějších okolností," pomalu přejde až k nim, vezme Sage za ruku a políbí ji na ni. Nečekala to, takže nestihla nějak rychle zareagovat. Potom pomalým krokem vyšel z plantáže, nasedl do svého auta a odjel.

*Přimhouřil oči. Kol začal o jeho dívkách. Ano - tenkrát byl oblíbený. Tenkrát. Prvorozený urostlý Mikaelson, jenž byl zároveň citlivý a dokázal naslouchat. Kol neměl pravdu o tom, že by mu to matka nedovolila. Tak si to myslel on, ale Ester s ním dobře manipuloval. V tu dobu, co se Finn začal zajímat o děvčata - tedy - děvčata o Finna, se vším se matce svěřil. Řekl, jak se na něj tahle a tahle usmála. Jak si děvčata štěbetají, který s bratří Mikaelsonů je nejpohlednější. Aniž by to tušil, Ester si vždy vzala tváře do dlaní a dlouho promlouvala o tom, jestli si je jistý. Že pro něj není dost hezká/bohatá/vhodná. A on vždy poslechl. Nikdy to nebral tak, že by ho matka ovlivnila, natož, že mu děvče "nedovolila". Vždy se dívce omluvil, že se zatím necítí na to, být dost připravený. Tenkrát to taky chodilo trochu jinak.* Nemáš pravdu, Kole. Zase. Možná, že jsem ti připadal lhostejný, ale nebylo to kvůli matce. Věř mi, že jsem přemýšlel také dlouho. Sage byla přeměněna za pomoci mé krve. Ale já zemřel, ona též. Já byl vzkříšen, tak i má Sage. A vše, co nás spojovalo mou krví zmizelo. Pokud se Sage přemění v člověka dříve, než já, nemělo by být s přeměnou problém. *Kol zvýšil hlas a on moc dobře věděl, že tohle už Sage slyšela.* Zmlkni. Nemáš ponětí o ničem. Neznáš mé city - znáš jen to, co jsem ty léta "přežívání" dával na povrch. *Sám se v sobě nevyznal, ale před Kolem se opět nechtěl shodit. Musel mu dát za pravdu. Matka byla nadšená. Dokonce i otec se na Nelissu smál.* Kole... snažíš se někdy chápat? Monstry jste se stal každý sám, i když matka věděla, co stvořila, nikdy nás nepřestala milovat. Proto nás chtěla zabít. Smrt je lepší  než žít s tím, čím jsme uvnitř! *Nelíbilo se mu, jak Kol mluvil o Sage. Takhle o ní nikdo mluvit nemohl. Nezmohl se už ale na odpověď. Měl všeho dost. Měl už jen chuť zalézt si zpět do postele a vyčkat tam rána, kde by zjistil, že tohle setkání s jeho bratrem byl jen  ošklivý sen. Udělal krok dopředu, když Kol znovu "zavyl".* Sklapni, Kole. *Už nemluvil tím svým poklidným tónem s pochmurným nádechem, jakým Kola uvítal na začátku. Ten vrčel a v jeho tónu se odráželo to, co všechno zlé si o svém bratru myslel. Po jeho přirovnání matky k "mrše", zaťal pěsti, až mu klouby zbělely. Popadl dech. Kol ho donutil přemýšlet o věcech, které si nechtěl v životě připustit. Nevěděl o Damonovi - věděl jenom to, že byl pryč natolik dlouho, aby Sage zůstala věrná. Tohle byla jeho chyba a on jí připouštěl. Další věty jeho bratra vypouštěl jedním uchem ven a druhým zase zpět. Sage děti nechtěla, Finn věděl, jak se jí líbilo být upírem. Kolikrát se kvůli tomu pohádali. Rozhodl se tlačit pomalu, jednou podlehne, říkal si. Ale byla to ta správná volba, kterou chtěl jít? Probodl Kola pohledem a opět už neodpověděl, protože s každým jeho slovem ztrácel sílu.* Protože to nechává na nás Kole, na mně. Ale já se rozhodl. Nechci už s vámi nic mít. A matka by mne jen stáhla zpět do toho, kde jsme byli v Mystic Falls. Jak říkáš, nechává svého "milovaného syna", aby ŽIL. *Pronesl a poslední slovo zdůraznil. Opravdu už ztrácel veškerou chuť. To, co se dozvěděl o Nikovi a Niklausovi nekomentoval. Nevěřil Kolovi už ani nos mezi očima. Vlastně už nepromluvil do té chvíle, než se otočil. Pak to náhle přišlo a vybouchl. Když Kol mluvil na Sage, díval se mu zpříma do očí. Políbil jí ruku. To ho i přes všechno náhlé smíření chytil a zvrátil. A náhle tam zůstali jen sami. Finn se díval na Sage, unavený a zničený. Společně se posadili na gauč a on sklonil hlavu.* Omlouvám se za všechno. Omlouvám se za svého bratra. Omlouvám se za sebe, Sage. *Rukou své milované zastrčil pramen rudých vlasů za ucho a v jeho očích se mihly slzy. Tohle by nikdy neudělal, ale teď musel, protože možná slyšel víc, než by měla. Proto ji přitiskl na svou hruď, věnoval letmý polibek do vlasů a zase se odtáhl.* Omlouvám se. *Zakoktal a zakoktal ovlivňovat.* Zapomeň na vše, co si slyšela a viděla. Zapomeň na dnešní den, na mého - na mého bratra. Teď jdi do postele a klidně spi. Zapomeň na to, že jsem tě ovlivnil. *Roztřásl se mu hlas. Pohlédl do jejího "vygumovaného výrazu" a ještě, než stačila udělat cokoliv vstal.* Já musím... musím... *Nadechl se. Nečekal, že bude ovlivnění pro něj tak bolestivé. Ale bylo to pro Sageinino dobro - nebo si to spíš namlouval. Zamrkal, popadl lahev s alkoholem, kterou mu tam nechal Kol a vyšel rychlím krokem z domu. Nikdy víc si nepřál, aby byl mrtvý Kol, aby byl mrtvý on - aby vše skončilo. Měl zpět svou lásku, ale právě udělal to, co neschvaloval a odsuzoval. Že by nad ním monstru vyhrálo? Nikdy. Potřeboval být sám, aby si vše probral hlavě. Ráno jistě zjistí, že Kol mlel nesmysly. Teď ho to avšak užíralo. Ráno je moudřejší večera, říkávala přece jeho maminka.*