Plantation House

Když skončil s těma dvěma hajzly, co Claire tak ublížili, tak na nic nečekal a hned ji naložil do auta. Jemně ji položil na zadní sedadla, ona si chtěla lehnout na břicho, tak jí i pomohl, aby ji to tolik nebolelo. Také ji pod hlavu dal to oblečení od Gen, které s sebou vzal pro jistotu. Stejně jí to dá až na Plantáži, aby se do toho převlékla. A pak by jí měl sehnat něco jiného, protože Rebecce by se zrovna dvakrát nelíbilo, kdyby jí ze skříně mizelo její drahé oblečení. A už vůbec by se jí nelíbilo, kdyby zjistila, že je to kvůli Claire. Ale tak snad její nenávist není tak silná, aby se ke Claire chovala hnusně i když by viděla, v jakém je stavu, ne? Když se postaral o Claire v autě, sedl si za volant a rozjel se zase do New Orleans, ale ne tentokrát k místu, ze kterého vyjel. Nemůže se s Claire ukázat u Genevieve, to nejde. Jede na Plantáž. Zpáteční cesta trvá o něco déle, protože jede opatrněji a taky Claire po očku sleduje. Ví, že se snaží usnout a taky ví, že jí to nejde. Komu by to taky šlo, kdyby zažil něco jako ona?
Zaparkoval na příjezdové cestě před domem na Plantáži a vystoupil z auta. Došel k zadním dveřím, které otevřel a s tichým povzdechem se sklonil, aby mohl Claire zase vzít do náruče a odnést. Ještě se mu podařilo vzít to oblečení, aspoň nemusí jít na dvakrát. Vejde dovnitř a hned začne stoupat nahoru po schodech, aby mohl Claire uložit nahoře v jedné z volných ložnic. Má štěstí, že jedna je hned vedle té jeho. Otevře dveře a vstoupí dovnitř i s Claire v náručí. Dojde až k posteli a položí ji na ni, oblečení nechá na posteli vedle ní. Chvilku se na ni mlčky kouká a potom přejde k velké skříni, která tady byla. Otevře ji a vyndá z ní velkou osušku a taky ji položí na postel. Vždyť Claire vypadá, jako že se nezvládne ani sama umýt, kriste pane. "Hned jsem zpátky, Claire," řekne jenom a zmizí za dveřmi pokoje. Jeho kroky mířily do kuchyně. Otevřel ledničku v naději, že Rebeka už něco nakoupila a naštěstí ano. Lednice byla plná až k prasknutí. Vyndal krabici s mlékem, z horní skříňky misku a z další nějaké müsli. To nasypal dovnitř, zalil mlékem, vložil dovnitř lžíci a šel zase nahoru za Claire. Vešel dovnitř a misku položil na noční stolek. "To sníš ať chce nebo ne, jasný?" podívá se na ni. Řekl to takovým hlasem, že nechce slyšet žádné odmlouvání, ale zároveň v něm byla slyšet i ta obava, kterou o ni má a to, že to řekl proto, že chce, aby byla v pořádku. A k tomu jídlo potřebuje.

(Připadalo jí to jako hrozně dlouhá doba, než přijeli na Plantáž. Ano, snad ihned tohle stavení poznala. Celou dobu sledovala Kola, jak řídí, jak se na ní sem tam podívá. Nakonec zavřela oči a snažila se usnout, aby nabrala nějakou sílu, aby se jí ulevilo, ale nešlo to. Byla tak moc unavená, chtěla spát, ale nemohla. Chtěla křičet, ale nijak by jí to nepomohlo. Nemyslela si, že by to mohlo být tak těžké. Chtělo se jí brečet, jenže už ani slzy nepřicházely. Jako kdyby je všechny vyplakala u té benzínky. Chtěla všechno, ale nemohla dostat nic. Jako prázdná schránka, která nemůže nic. Dělalo se jí z toho na nic. Možná, že sklenka tvrdého alkoholu by jí mohla pomoci. Nebo tráva. Ach, její krásný nasládlý pach a ten pocit. Jenže ani jedno z toho by jí zřejmě Kol nedovolil. Bylo jí z toho všechno špatně. Ze sebe, z toho, v jaké je situaci. Nechala se od něj znovu odnést, ale jediné, co udělala, bylo, že si na jeho hruď položila hlavu a zavřela oči. Už ani Kolova společnost jí nepřinášela úlevu, ani pocit, že už je dost daleko od toho všeho, jí nepomáhal. A najednou, zatoužila po utlumení emocí více než kdy jindy. Nebo aby zapomněla. Nechtěla si nic z toho pamatovat. Nevěděla, co bude muset udělat, aby se z toho dostala, ale jistě to nebude správné a ani hezké. Jestli se z toho vůbec někdy dostane. V zlomeném zápěstí jí tepalo a její záda byla stále, jako kdyby jí někdo do nich zabodal tisíce jehel. Nejenže na nich měla tržné rány, ale také je měla celá pokrytá modřinami a částečně sedřená. Bude trvat několik týdnů, než se jí zahojí, ba možná i déle. A jizvy tam bude mít také. Jaká krásná památka, abych na to nikdy nezapomněla. Nakonec ji Kol položí na postel, kde si sedne, jelikož to je nejpohodlnější poloha a nebolí ji tak záda. Určitě tu postel musela umazat. Položila si bosé nohy na zem, a když je zvedla, všimla si, že tam zanechaly krvavé otisky. Radši rychle nohy zase položila nazpět, nechtěla, aby se Kol rozzlobil, že mu ušpinila koberec. Potom to vyčistí. Kol jí zde položil osušku a nějaké oblečení, které jí bude určitě příšerně velké. Odešla do koupelny a podívala se na sebe. Levé obočí měla trochu natrhnuté, zlomenou rukou nemoha hýbat, byla špinavá a vypadala hrozně. Naklonila se k vaně a pustila teplou vodu, kterou se umyje. Nedávala si tam nic jiného, nechala tam téct jen vodu. Znovu si sedla na postel a čekala. Stále na sobě měla své každodenní pyžamo, které se rozhodla, že vyhodí. Podívala se na Kola, když jí přinesl jídlo. Měla hrozný hlad, ale měla pocit, že jakmile to sní, ihned to vyvrátí. Ale Kol jí to dal příkazem a ona se naučila, že nesmí odporovat nikomu a ničemu, jinak bude potrestána. Vzala tedy mlčky misku a začala jíst. Každým dalším soustem se jí dělalo špatněji a špatněji, a když už v sobě měla všechno mléko i s cereáliemi, ucítila, jak se jí zvedá žaludek. Pohlédla omluvně na Kola, seskočila z postele a snažila se doběhnout do koupelny, k záchodu, ale nestihla to. V koupelně se jen předklonila, tvrdě dopadla na zem na kolena s nepříjemným prasknutím a všechno, to co před chvílí snědla, ze sebe zase vyvrátila na zem v koupelně. Spolu se zvratky se jí i z očí vyřítily slzy a ona se zase bála. Bála, že bude potrestána. Začala kroutit hlavou a vystrašeně se odšoupnula do rohu koupelny, schovala si obličej do rukou a čekala, kdy přiletí rána. Byl to reflex, který si vypěstovala, a úplně zapomněla na to, že zde s ní byl Kol, který by jí nikdy neublížil.)

Došel s ní až do jedné z volných ložnic a položil ji na postel. Vlastně ji tam posadil, bylo jenom na ní, jestli si lehne a nebo jestli zůstane sedět. Nakonec zůstala tak, jak ji Kol na postel položil a on se jí nedivil. Vždyť v autě sice ležela, ale na břiše, protože ji asi bolela záda nebo co. Kol se nestará o to, že by snad mohla zašpinit koberec nebo bílé povlečení a prostěradlo. Bože, vždyť to vůbec nevadilo. V tomhle domě je takových věcí hromada, vůbec nevadí, když se pár kusů někde ztratí, protože to třeba nepůjde vyprat. Ze skříně vyndal osušku a i s oblečením jí to všechno položil na postel. Se slovy, že je za chvíli zpátky, odešel dolů do kuchyně, kde do misky připravil jenom něco opravdu rychlého a malého, obyčejné müsli. Když se do pokoje vrátil, z koupelny slyšel, jak se napouští vana. Ale Claire tam nebyla, seděla totiž zase na posteli a zdá se, že na něj čekala. A nebo na to, až se jí napustí vana. Každopádně Kol byl rychlejší. Položil misku na noční stolek a řekl jí, že to sní, ať se jí to bude líbit nebo ne. Nemyslel to nějak zle, to vůbec, ale prostě musela něco sníst, vypadala strašně. Byla podvyživená, jak chodící kostra. Sedl si vedle ní na postel a sledoval ji, když začala jíst. Vůbec netušil, jak se k tomu musí přemáhat a když se na něj omluvně podívala a rozběhla se do koupelny, nečekal to. Myslel si, že to bude v pohodě, že to sní. Však to bylo jen müsli... Okamžitě šel za ní a když byl v koupelně, viděl ji už jenom, jak leží na zemi a zvrací. Nebylo toho mnoho, co vyzvracela, protože evidentně toho v žaludku moc neměla. A plakala. Byla tak zničená. Jen těžko chápal, proč je tak vystrašená, vždyť přece ví, že je to on, Kol, a on by ji neublížil. Neumí se vcítit do její kůže, nikdy nic takového nezažil. K němu byl otec naštěstí mnohem shovívavější než třeba k Niklausovi. To on se bál otce, když něco provedl nebo i naopak, když neudělal nic. Vždy se mu snažil zavděčit, ale pokaždé to bylo špatně a otec ho skoro vždy potrestal. Ve chvilce už Kol klečí u ní. "Claire, notak," řekne docela potichu, protože neví, jak s ní má teď jednat. "Nic se ti už nestane, jasný?" podívá se na ni, i když ona se na něj nedívá. Kol se koukne na její nateklou a bolavou ruku a uvědomí si, že by asi už měl dělat něco s těmi jejími zraněními. "Hele, co kdybychom něco udělali s tou rukou?"

(Nechtěla mu přidělávat problémy a nechtěla, aby si s ní dělal starosti, ale neměla komu jinému zavolat, neměla nikoho jiného, komu mohla důvěřovat. Je jí trochu divné, že se nediví, že je živá. Nebo se možná diví, ale nic zatím neříká. Možná, že si všechny svoje otázky nechá na jindy. Ale, ona o tom nechce mluvit. Nechce si připomínat, co se tam stalo, nechce o tom mluvit. O ničem. Možná, že by měla, ale prostě, nemohla. A když už by to Kolovi řekla, tak jak? Jak mu má říct, co se tam stalo? Vždyť by to ani nedokázala vyslovit. Mezitím co byl Kol pryč, napouštěla si vanu a také si prohlédla svůj obličej. Pytle pod očima, bledá kůže, propadlé tváře a výrazné rysy, vyhaslé oči a řidší vlasy a také měla na hlavě několik krvavých místeček, kde jí muž vyškubl vlasy i s kůží. Kdyby byla holohlavá, bylo by to pro ni lepší. A ještě její jizva na břiše. Nevěděla, co jí udělali, nic si nepamatovala. Jen to, že jí něčím zdrogovali a dali jí pytel přes obličej. Cítila chladný kov, na kterém ležela a příšernou bolest. Nemohla se hýbat, ale všechno cítila. To byla jedna z nejhorších vzpomínek, co si odtamtud odnesla. Rozřízli ji jako nějaké zvíře a hrabali se v ní. Co jí ale udělali, to netušila. Vytáhla si tričko a pohladila ještě ne zcela zahojenou, ošklivě a amatérsky zašitou ránu. Měla by zjistit, co jí udělali, zda jí tam něco nedali, nebo, ještě hůře, něco jí nevyoperovali. Jakmile však Kol přišel nazpět, ihned si triko stáhla, aby nic neviděl. Musí si to ošetřit a znovu, lépe, zašít. Co má ale Kolovi říct? Mohl bys mi sehnat jehlu a nit, abych si mohla přešít břicho a nejlépe i skalpel a morfium, abych se podívala, co se mnou udělali? Nebrečela při zvracení schválně, byl to reflex. Vždy, když zvracela, přišly spolu s dávicím reflexem i slzy. Zavřela oči a schovaná v rohu místnosti čekala. Vyčkávala, co se stane a zda to bude bolest. Říká se, že bolest je lekce a každá lekce tě dělá silnějším, ale Claire si přišla slabší a slabší každým úderem. Jakmile Kol promluví, jen zašeptá.) Moc se omlouvám, omlouvám se. Nechtěla jsem, nechtěla. (Zašeptá a podívá se mu do očí. Ihned ale uhne, protože tohle dělat nesměla. Jsi podřadná děvka, která má jedinou práci. A to, vykouřit mi ptáka, pokaždý, když ti řeknu. Znělo jí stále v hlavě jako ozvěna. Měla problém chovat se normálně, vrátit se do normálního života. Spustila ruce na zem a hleděla na něj, ale nedívala se mu do očí. Jen tiše přikývla. Ruka ji stále bolela, to ano, ale ona teď měla mozek zaměstnaný něčím úplně jiným. Jen k němu po zemi přisunula svou zraněnou ruku a znovu na něj pohlédla. Nechala ho, aby ji jí ošetřil. Jakmile její ruka byla zdravá, párkrát jí zakroužila v zápěstí a vyzkoušela ji, jako nějakou věc, zda opravdu funguje a potom pohlédla na Kola, tentokrát už mu ale pohlédla opravdu do očí. Uzdravenou rukou chytla tu jeho a pohladila ji po hřbetu. Poté se ohlédla za sebe, kde stále tekla voda do už skoro přeplněné vany. Jeho ruku pustila a rychle zavřela vodu. Pohlédla pak na Kola.) Asi bych se měla jít vykoupat. Vyčistíš mi rány na zádech, prosím? (Znovu mu pohlédla do očí a zvedla se ze země. Snažila se jeho pohledu neuhýbat, i když jí to dělalo velké potíže.) Mohu tě poprosit o prostý čaj s medem a citrónem a o dezinfekci a nějaké obvazy? Děkuji. Zatím začnu koupel a až přijdeš, podíváš na záda? (Jakmile Kol odešel, Claire ze sebe nejdříve stáhla kraťasy a hodila je zem vedle vany. Ještě si došla pro osušku, kterou jí dal Kol na postel a položila si ji na umyvadlo. Potom si vyndala kartáček na tělo, žínku a mýdlo a taky pastu a kartáček na zuby, který byl naprosto nový a nikomu nepatřil. Svlékla ze sebe i ostatní věci a naházela je na jednu hromadu. Vlezla si do vany a začala se mýt. Začala od obličeje a vlasů, který si vydrhla, stejně tak vlasy. Celé tělo drhla kartáčkem a následně žínkou a mýdlem. Postupně tak pokračovala všude, do úplné čistoty. Celé tělo si umyla dvakrát vodou a mýdlem a vlasy třikrát, dokud jen neměla mastné. Vyčistila si i špínu za nehty a rány si pořádně vymyla, na které dosáhla. Vodu už jednou vypustila a napustila si novou a teď čekala, až přijde Kol a podívá se jí na záda. Otočila se tak, aby na ni dobře dosáhl a předklonila se, aby mu to šlo lépe. Čekala. Rány jí ve vodě příšerně pálily a štípaly, ale to bylo dobře. Pak je pořádně ještě vyčistí dezinfekcí a ošetří. Akorát s tím břichem to bude problém.)

Samozřejmě, že mu vrtalo hlavou, jakto, že je naživu. Jakto, že teď je tady před ním živá, sice ne ani tak úplně zdravá, ale živá. Zemřela přece na tom hotelovém pokoji. Zabil ji nějaký vlkodlak, kvůli pomstě. Byly tam důkazy, že je mrtvá. Jak by se odtamtud asi dostala? Nebo to celou dobu plánovala? Chtěla utéct z New Orleans, aby ji vlkodlaci ze smečky a upíři nemohli zabít? To by to neřekla ani Kolovi? Copak by to byl takový problém napsat to do toho dopisu, že uteče? Chce znát pravdu a pokud možno co nejdříve, ale moc dobře ví, že Claire by mu k tomu v tomhle stavu nic moc neřekla. Bude rád, když se mu s tím vůbec někdy svěří. A ne, nepřidělává mu problémy. Teda jako bude mít asi teď trošku víc starostí než normálně, ale to se nějak zvládne. Bude to muset říct Rebecce, že je Claire tady a taky, jak je na tom. Snad to pochopí a nebude dělat problémy. Stejně tak Gen. Té to taky musí co nejdřív říct. Už teď jí bude divné, že Kol jenom tak najednou zmizel z jejího bytu a nepočkal tam do rána. Chvíli si dokonce pohrával s myšlenkou, že by to řekl i Marcelovi, ale to zamítl. Taky se proti ní postavil zády, takže může zapomenout, že by se to někdy dozvěděl. Aspoň od Kola ne. A Jackson? To, že je Claire živá nemění pořád nic na tom, že by ho Kol nejradši viděl zakopanýho několik metrů pod zemí. Vrátil se do pokoje i s jídlem a stačil si všimnout toho, že si Claire docela rychle stáhla dolů tričko, které měla vyhrnuté. Nevšiml si té velké a ošklivé jizvy na jejím břiše, ale myslel si, že tam má taky nějaké zranění. Nic ale zatím neříkal. Řekl jí, aby snědla to jídlo, protože potřebuje jíst, aby nebyla tak hubená. Musí přibrat alespoň pár kilo. Asi to nebude ze začátku nejjednodušší, ale co se dá dělat? A fakt, není to jednoduchý, protože Claire se hned po několika soustech rozběhla do koupelny a tam vyhodila všechno, co do sebe před chvílí dostala. A zdálo se, že se bojí toho, co přijde. Že se bojí Kola. Neví, jak jí má vysvětlit, že se bát nemusí. Klekne si k ní a osloví ji, ale ona se začne okamžitě omlouvat, a že to nechtěla omlouvat. "Já vím, že jsi nechtěla a nevadí to, rozumíš?" podívá se jí tázavě do očí, ale ona skoro hned uhne. Jako by se mu do těch očí dívat nemohla, jako by jí v tom něco bránilo. Potom jí řekne, že něco udělají s tou rukou. Když ji k němu posune, opatrně ji vezme do dlaní, začne něco odříkat a za krátkou chvíli je ruka úplně zdravá. Kéž by měl upíří krev, s tou by to bylo lehčí. A taky mu vrtá hlavou, proč se Claire sakra neuzdraví sama od sebe. Je to přece vlkodlak. Sleduje ji, když s ní zkouší kroužit v zápěstí. Chce se ujistit, že je v pořádku, to je normální. Když ho potom chytne za ruku a pohladí ho po ni, jenom se na ni pousměje. Tohle bylo určitě nevinné, ano, ale Kol fakt nechce, aby se na něj začala Claire nějak víc vázat. Ví, jaké k němu chovala (nebo chová?) city. A když je na tom takhle špatně, mohla by se k němu hodně upnout a to by nebylo dobré. Mohla by si myslet něco, co není pravda. Nechá ji, aby zastavila vodu a potom přikývne, když se ho zeptá, jestli jí vyčistí rány na zádech. "Jasně," řekne a zvedne se ze země hned po ní. Myslel si, že chce pomoct hned, ale ona ho ještě poprosila o čaj a nějaké věci, kterými se dají ošetřit její zranění. "Rozkaz, hned jsem zpátky," řekne s úsměvem, potom se otočí a odejde z koupelny pryč. V kuchyni najde pytlíky čaje, jeden vloží do velkého hrnku a počká, než se uvaří v konvici voda. Mezitím si připraví sklenici s medem, která tady asi jako jediná byla ještě před nákupem a taky citron, který vypadal čerstvě. Když se voda dovaří, zalije pytlík a dá tam několik lžiček medu a vymačká ani ne půlku citronu. Dovnitř vloží ještě lžičku a vezme i malý talířek, aby na něj mohla Claire pytlík vyndat, když bude chtít. Ještě někde najde pár obvazů a desinfekci. Vlastně se divil, že tady něco takového je. S hrnkem, talířkem i těmi dalšími věcmi šel nahoru do jejího pokoje a položil to na noční stolek, čaj aspoň vychladne, než se umyje. Potom přešel ke dveřím koupelny a zaklepal na ně. Ani nečekal na povolení a vstoupil dovnitř, Claire mu sama řekla, že má přijít. Když tam vešel, uviděl ji, jak je ve vaně předkloněná, jako by na něj už čekala. Byla k němu teď zády, ale Kol nebyl tak potichu, aby ho neslyšela. Ale i přesto radši něco řekne, aby se nelekla. "Čaj už tam máš a teď se jde na ty záda," řekne a dojde až k ní. To bude asi na trošku dýl. Vezme si štokrle, které je pod umyvadlem a sedne si na něj. Je trošku vyšší, takže na Claire v pohodě dosáhne. Uzdraví několik ran a když je asi v polovině, zeptá se: "Je pak ještě něco vážnějšího, co se musí vyléčit kouzlem?"

(Bylo jí líto, že Kol je teď její jediný přítel, a že se k ní všichni otočili zády, a chápe je, ale jen částečně. Alespoň se jí ukázalo, kdo by za ni bojoval a kdo ne. Kdo by bojoval za jejich přátelství. Ano, Kola jistě zajímalo, jak to, že žije a jak to, že to nevěděl, ale kdyby to věděl, nebylo by to přesvědčivé. A její odchod z města byl neplánovaný a náhlý. Nesměl to nikdo vědět a ona se od nich všech prostě chtěl odpoutat, a nakonec skončila takhle. Možná, že by i přes to všechno ráda viděla Jacksona a Marcela, ale nedopadlo by to zajisté moc dobře. A navíc, kdyby se to dozvěděl někdo ve městě, upíři, vlkodlaci, kdokoliv jiný, bylo by zle. Jistě by byla v problému jak ona, tak Kol. Celou svou duší doufá, že zde teď nikdo z Původních nebydlí, jelikož to by bylo velmi nemilé. Seděla tam na posteli a přemýšlela. Potom jí Kol přinesl jídlo, které ihned vyzvracela, a všechno se to seběhlo ta strašně rychle. Schovala se do rohu místnosti, přišla si tak mnohem více v bezpečí. Nakonec ke Kolovi vzhlédne, když na ni promluví a ona jen tiše, jemně přikývla. Když se zbavila své vlkodlačí kletby, myslela si, že to bude lepší. Že být člověkem bude zase příjemné, že to bude skvělá změna. Ale nebyla. Bylo to její prokletí. Kdyby si svou kletbu ponechala, mohla se odtamtud dostat mnohem dříve, nemusela spousta těch věcí stát a mohla je také zabít. Opravdu hodně jí chyběla ta silná dívka, kterou bývala. Která nikdy nechtěla zabít člověka a chtěla jen pár jednoduchých věcí. Být milovaná, být šťastná a být volná, být sama sebou. To, co chtěla předtím a dnes se velmi změnilo. Zjistila, že štěstí je přechodné, není to žádná trvalá věc. Láska je jen utrpení a volnosti se vám dostane, až když jste mrtví. Najednou vše co chtěla, bylo tak nedostupné. Že až smrt, vysvobození, splní všechny vaše přání. Viděla svou matku, která jí říkala, že tam je všechno lepší. Proč by nemohlo? Dostala by tam vše, po čem tak toužila a potkala všechny pro ni důležité lidi. Ale smrt byla teď až příliš daleko. Alespoň to tak vypadalo. Najednou se cítila tak osaměle, tak prázdná, jako kdyby ji nikdy nemohlo nic naplnit. Vlezla si do vany a začala se pořádně drhnout a mýt. Když už byla skoro hotová, otočila se a čekala na Kola. Jakmile přišel, jen sklopila hlavu a na jeho slova přikývla. Nebyla moc výřečná, ale kdo by byl? Jakmile jí Kol začne uzdravovat záda, je trochu překvapená. Jí by stačilo, kdyby jí záda umyl a vyčistil rány od nečistot. Nijak se ale nebrání a nechá Kola dělat to, co uzná za vhodné. Opře si hlavu o kolena a zavře znovu oči. Najednou jí ale překvapí Kolova otázka. Jako kdyby o tom na břiše věděl. Nejdříve chvíli váhá a pak přikývne. Nejradši by řekla nějakou poznámku ve stylu: ‚Pokud mi zvládneš sešít břicho, tak ne.‘ Ale na nic takového nemá náladu a ani sílu. Pohlédne mu lehce bolestně do očí a pak se ve vaně opatrně otočí. Voda je čistá, průzračná a vanu ani nemá nepuštěnou celou, takže její opravdu nehezky sešitá rána na břiše jde krásně vidět. Vypadá to, jako kdyby jí to sešilo malé dítě a taky to tak bolelo, ale jí to přišlo horší. Kol může vidět i její nepřirozeně vystouplé lícní kosti, hrudník, na kterém má ňadra velikosti odpovídající spíše desetileté holčice než dospělé ženě a kůži lemující žebra, která jsou krásně viditelná, a Kol by jí je jen pohledem mohl všechna spočítat. Jizvu má pod pupíkem, v místě podbřišku, podobný řez, jako se dělá těhotným ženám při císařském porodu. Jenže ona nerodila císařským řezem a hlavně se jí nikdy nenarodilo dítě. Přišlo jí normální být před Kolem nahá. Hned z několika důvodů. Už se nazí viděli, ona teď vypadala opravdu nehezky a nebylo o co stát, jsou přátelé a mezi nimi k ničemu nedojde a Kol miluje Geneveieve plus Claire se k němu otočila jen kvůli tomu, aby mu ukázala ránu, kterou jí chce vyléčit. Hleděla Kolovi do očí, ale sem tam uhnula pohledem za něj, nebo na jeho tvář.) Já- měla bych se obléknout a podíváš se na to potom, ano? (Podívala se mu do očí. Hledala v nich něco, ani nevěděla co, ale nenašla to.) Neměl bys… Tvé snoubence by se jistě nelíbilo,… (Nemohla najít ty správná slova. Oblízla si vyschlé rty a pak to konečně vyslovila.) Měl bys radši počkat venku. Kvůli nám obou. (Pohlédla mu do očí a Kol tedy po chvilce opustil koupelnu. Jakmile odešel, Claire se usušila a vyčistila si pořádně zuby. Čistila si je určitě kolem pěti minut a pak si ještě ostříhala rychle nehty. Našla zde i žiletky a velké nůžky. Chvíli se na to jen tak dívala a pak si do rukou vzala velké nůžky. Vlasy si rovnoměrně učesala dozadu a vzala nůžky do rukou. Zbavit se pár centimetrů vlasů nikomu ještě neublížilo. Vzala nůžky a vlasy do druhé ruky, přidržela si je a v úrovni pod prsy si je ustřihla. Ještě dostříhala malé detaily a pak nůžky očistila a uklidila, vyházela vlasy a její špinavé oblečení a uklidila podlahu, kterou pozvracela. Zbytek ‚očisty‘ dodělá jindy. Zabalila své nahé tělo do osušky a pohlédla na Kola. Osušku si okolo sebe musela obmotat skoro čtyřikrát, aby na ní držela. Sedla si vedle Kola a pohlédla na něj. Sáhla po teplácích na kraji postele a natáhla je na sebe tak, aby Kol nic neviděl. Potom si vyhrnula ručník nahoru, aby jí zakrýval prsa a on měl tak dobrý přístup k její ráně na břiše.) Vím, že tě zajímá všechno a já ti to chci říct, ale nejsem si jistá, zda bych to dokázala říci slovy. Je tu ale i jiná metoda, jak ti můžu osvětlit věci, které by tě zajímaly. (Pohlédla mu teď velmi významně do očí.) Jestli to ale budeš chtít vidět. (Dodala a pravou ruku položila na postel, přesně mezi ně. Už se těší na ten čaj a ještě si chce vyčisti zbylé ranky, ale to chvilku počká.)

Přišel až k ní, chvíli si záda prohlížel, ale ani na chvíli nepomyslel na to, že by měl rány jenom vyčistit desinfekcí a prostě je ošetřit. Ani náhodou. Vypadalo to strašně, bylo to mnohem horší než ty Genniny jizvy od Benjamina. Tohle by se ani nemohlo nějak pořádně zahojit, kolik tam toho bylo. Možná, kdyby se to ošetřilo hned, ale po takové době? Musel to uzdravit kouzlem. A jak to tak vypadá, asi to nebude jediné, co bude uzdravovat, protože Claire měla po těle spoustu takových ošklivých ran, které by zanechaly hnusnou jizvu. Možná, že něco málo zůstane i na zádech, ale Kol to dělal opravdu pečlivě a nemělo by být nic poznat. Když už to má skoro hotové, tak se jí zeptá, jestli je ještě něco, co by měl uzdravit kouzlem. Tím myslel něco vážnějšího, než je zlomená ruka a nebo takhle zničená záda. V jejím pohledu poznal, že něco takového bude. Celou dobu, co se otáčí, se jí dívá do obličeje a až potom, co je k němu otočená úplně, sklouzne pohledem až na její břicho. Samozřejmě mu neuniklo to, jak vypadá zbytek jejího těla. Byla šíleně vyhublá, až neměla téměř žádná prsa, její kosti byly všude hodně vystouplé a žebra? Škoda mluvit. To bylo prostě něco strašného, co jí to udělali. Ta rána na břiše byla vážně ošklivá. Velká a laicky sešitá, to pozná i Kol. Chvíli se na to místo díval, ale potom odvrátil pohled a vrátil se zase k jejímu obličeji. Sice si říkal, jestli to není moc nevhodné, aby ji viděl nahou, že by to mohlo Gen vadit.... Ne, že mohlo, ono jí to určitě vadit bude. Ale Kol ji viděl nahou už několikrát. Asi by to bylo trošku jiné, kdyby ji viděl třeba před půl rokem, než teď. Protože tenkrát ho přitahovala, ještě aby ne, byla to krásná ženská. Ale teď? Její tělo je úplně zubožené, po téhle stránce Kol necítí nic. A i to, jak se chová, její chování. Už není jako dřív. A bude zázrak, když bude, protože nikdy nezapomene, co se jí stalo. Přikývne, když řekne, že by se měla obléknout a že se na to podívá potom. To je asi nejlepší nápad. Však Claire to taky nemusí být příjemné, že se na ni takhle dívá. I když... Jak takhle? Však on ji ani nějak extra nepozoroval. Musí se trochu ušklíbnout, když o Genevieve mluví stále jako o jeho snoubence. Chce jí říct, že už to tak není, ale nakonec ta slova spolkne, protože neví, jak by na to Claire vůbec reagovala. Nikdy ji nezajímala Genevieve a Kol se snažil vyhýbat tomu, aby se o ní zmiňoval. A stejně tak, aby se zmiňoval o Claire před Gen. "Když si to přeješ," řekne jenom a pokrčí rameny. Potom se zvedne ze stoličky a koupelnu opustí. Sedne si na postel a čeká, až Claire vypluje z koupelny. Ani nepomyslel na to, že by mohla tu koupelnu uklízet. Proboha. Když vyšla, podíval se na ni. Bylo vidět, jak má najednou zarovnané vlasy. Bylo docela obdivuhodné, že si teď stříhala vlasy. Jako by to nebyla věc, která může počkat. "Ty ani nepotřebuješ kadeřnici," řekne a pousměje se na ni. Snaží se usmívat a být takový, ale ono to moc nejde. Mohl by říct něco nevhodnýho a bylo by to v háji. Když si obléká tepláky, tak se ani nedívá, protože se mu zdá, že jí to není příjemné. Po chvíli se zase podíval na ni a to už měla vyhrnutý ručník nahoře. Podíval se jí nejdřív do obličeje a pak na tu ránu. Trošku se k ní sehnul a díval se na to. Snažil se přijít na to, proč. Proč zrovna tohle místo? Jasně, že věděl, co se v tomhle místě v ženském těle nachází, lidskou anatomii znal dost dobře. Ale pořád mu to nedocházelo. Bude mu to jistě vrtat hlavou ještě dlouho, ale pro teď nad tím už nepřemýšlí. Nejdřív jí přejede po té hrubé jizvě palcem a potom jí položí na podbřiško celou dlaň, aby to zakrývalo tu ránu. Potom si ale něco uvědomí. "Claire, nemůžu to uzdravit. Ne, pokud je v tom ta nit," řekne a podívá se jí do očí. Ta nit, provázek a nebo co to vůbec bylo, tam prostě zůstat nemůže. Když mu nabídne, že mu ukáže, co všechno se stalo, tak přikývne. "Chci to vědět, opravdu chci, Claire. Ale nejdřív zařídíme tohle, jo?" podívá se zase na její břicho. Když mu dovolí nahlédnout do její mysli, možná ji potom i víc pochopí.

(Když ji Kol uzdravil záda a ona se k němu otočila, aby mu ukázala sešitou ránu, dívali se na sebe, jako kdyby se možná viděli poprvé. Nebo spíše, jako kdyby se nepoznávali. O to to měla Claire snazší. Kdyby chtěla jít ven do města, vezme si paruku, čočky a oblékne se tak, aby ji nikdo nepoznal. Nebo by se mohla obléknout jako muž, prsa by si stáhla obinadlem a upravila se podle toho, nebylo by to nic těžkého. Spousta lidí by ji určitě nepoznalo. V nedohledné době ale nikam jistě nepůjde. Bude vůbec ráda, když si zvládne za den projít celou Plantáž. Všimne si, jak se Kol ušklíbne při zmínce o Genevieve, ale Claire to zatím nechce řešit. Ne dnes, ne teď. Je na to moc brzy. Nakonec Kol opustil koupelnu a ona ještě udělala několik věcí, než se k němu vrátila. Všimla si, jak se pousmál. Zahřálo jí to u srdce, vidět jeho úsměv, ale ona se nedokázala usmát. Nedokázala ani pozvednout koutky.) Původně jsem smýšlela o úplně krátkých vlasech, ale nenašla jsem tu strojek na vlasy. (Jen bezvýrazně dodá. Tohle je jediné, na co se zmůže. Alespoň ta věta je trochu odlehčená, ale nic jiného není. I to, že se Kol usmál, nemění nic na její situaci, na tom, co se stalo. Nic už to nedokáže změnit. Pamatuje si, jak jednou byla v kostele a modlila se. V tuhle chvíli by ten kostel nejradši podpálila a nechala lehnout popelem. Žádný Bůh není, a pokud ano, je krutý a měl by si říkat spíše ďábel než Bůh. Možná, že až se jí udělá lépe, půjde se na tom kostelu trochu vyřádit. Pak už si Kol začne prohlížet její ránu, a když po ní přejel palcem, zkřivila obličej bolestí a potlačila syknutí. Nakonec na její břicho položil celou svou dlaň a ona pocítila takový nepříjemný pocit v žaludku. Také teplo, které se najednou rozlilo po celém jejím těle, vycházející z Kolovi dlaně. Najednou se ale Kol zastavil. Podívala se mu do očí a pak jen přikývla. Chápala, co po ní chtěl. Ta nit musí ven. Ale je bezpečné ji vyndávat? Nad tím už není čas přemýšlet, Kol to uzdraví, ale ta nit musí ven. Zvedla se, došla do koupelny a přinesla nůžky, kterými si stříhala vlasy. Uchopila je a rozevřela. Podívala se na Kola.) Uděláš to ty, nebo mám já? (Je jí to jedno. Pokud to Kol bude chtít udělat, nechá ho, pokud to chtít udělat nebude, tak to udělá ona. Nějak se moc nesoustředí na to, kdo by to měl udělat. Hlavně ať už je to za nimi. Poté znovu pohlédne na Kola, když souhlasí, že chce vidět, co se všechno stalo. No, asi to nebude pěkná podívaná. Jaké to asi bude, až to uvidí? Jaké to je, dívat se, když vám někdo znásilňuje kamarádku? Vcelku jí zajímá Kolova reakce, ale kvůli tomu nedělá. On si zaslouží vědět, co se stalo. Jako jediný a ze všech nejvíce. On ji zachránil a tolik mu toho dluží. Pamatuje si, co mu udělala, když vypila to tonikum. Tonikum a prsten, co má ten bastard Lorent. S tím si to ještě vyřídí. Sice nebude mít žádnou výhodu a asi skončí nepěkně, ale za to, že mu přinejmenším zlomí nos, to stát bude. On si to zaslouží ze všech nejvíce. Může být ráda, že neviděla, jak za ní všichni tak moc truchlili. Jak všem chyběla. Nechyběla. Není si ani jistá, zda chyběla Kolovi, možná Marcelovi, nebo snad Jackovi? Má nejednou pocit, že vše co jí Marcel a Jack řekli, byly jen lži. Jako kdyby jí oba dva jen celou dobu využívali, jako kdyby si s ní hráli a teď měli dobrý pocit z toho, že hračka, co se jim vymkla z rukou je konečně mrtvá. Určitě jsou rádi, že se jí zbavili. Trochu zlostně se jí při tom všem zablýskne v očích, ale ona se zrovna koukala na nůžky, takže Kol nic nepoznal. Nejdříve si musí poradit sama se sebou a až pak s nimi. Není čas na to, aby se jimi zabývala. Ale čím více na ně myslí, tím více se cítí zrazená, naštvaná a zklamaná. Nejradši by do něčeho pořádně přaštila.)

Trošku pozvedne obočí překvapením, když slyší, že Claire si chtěla vlasy ostříhat úplně. Jako on jí do toho nechtěl mluvit, vlastně ani nic neřekl, ale podle něj by jí to asi moc neslušelo. K ní mu prostě sedí neodmyslitelně dlouhé vlasy. Nejvíc asi hnědé, ale už několikrát měla jinou barvu a nebylo to tak zlé. Říká se, že změna je život, ale krátké vlasy? No to teda neví... "Je dobře, že jsi ho nenašla," řekne a na tváři má stále ten maličký úsměv, i když Claire se na něj ještě ani neusmála. Za chvíli už je ale jeho obličej zase normální, protože už nemá žádný důvod se usmívat. S Claire to prostě v nejbližší době na vtipkování a odlehčené rozhovory rozhodně nebude. Poté, když si Claire na sebe natáhne tepláky a osušku si vytáhne až nahoru, tak se podívá na její břicho, teda spíš na tu její ošklivou jizvu. Nejdřív po ní přejel palcem, ale opravdu jen jemně, protože věděl, že ji to musí neskutečně bolet. Potom jí na břicho přiložil celou dlaň, už už chtěl začít něco odříkávat, aby jí to uzdravil, ale najednou se zastavil a sundal z ní ruku. Podíval se na Claire a řekl jí, že nemůže udělat to kouzlo, když je tam stále ta nit. Sleduje ji, když se zvedne a jde do koupelny. Přinese nůžky a zeptá se ho, jestli to udělá on a nebo ona. "Já to udělám," řekne jenom a vezme si od ní nůžky. Ještě ale nic nedělá s tou ránou, zvedne se a stejně jako Claire odejde do koupelny, pustí tam u umyvadla nejteplejší vodu, co jde, a nůžky pořádně umyje. Claire si stříhala vlasy, ty nůžky tam už jsou bůhví jak dlouho, byly špinavé určitě. Vodu zavře a i s nůžkami se vrátí ke Claire. "Asi by sis měla lehnout," doporučí jí a ještě dojde ke skříni, ze které vyndá menší ručník. Když Claire leží, tak si sedne k ní, aby měl dobrý přístup k ráně a při ruce má ručník, kdyby to nějak hodně krvácelo. Potom už nic neříká, jenom se jí podívá do očí, aby se ujistil, že je na to připravená a začne. Ta nit nejde moc vyndat, jde to ztuha. Dokonce to i krvácí, ale že by to bylo nějak strašné, to zase ne. Nějakou chvíli tohle všechno trvalo a určitě to bylo pro Claire dost bolestivé, i když se snažil být opatrný. Když se ujistil, že už tam není ani kousek nitě. Rána už byla docela srostlá, ale zahojená ani náhodou. Proto se natáhl pro desinfekci, kterou nechal na nočním stolku a pak jeden roh ručníku trošku polil. Potom jí začal ránu čistit. Tady snad ani nešlo o to, jak opatrně to dělal, stejně to musí bolet. Když je konečně hotovo, přiloží svou ruku na ránu, začne soustředěně mumlat nějaká slova. Netrvá to dlouho a po té ráně tam není ani památky. Ještě jí přejede po tom místě palcem, jako to udělal předtím, s tím rozdílem, že teď už to bylo krásně hladké. Taková kouzla mu fakt jdou.
Kol souhlasil s tím, že by rád viděl, co se Claire na tom jejím 'výletě' stalo. Neví, jak na to bude reagovat. Možná, že bude naštvaný a dá to na sobě znát. Možná, že bude naštvaný, ale bude se to snažit držet v sobě. V každém případě prostě bude naštvaný. Claire už se posadila a dala mu svolení, aby se podíval, co se stalo. Položil ji obě dvě ruce na spánky, zavřel oči a začal se soustředit na to, aby se jí do hlavy dostal. Není to těžké, když to ta druhá osoba chce. Rozhodl se, že se nebude dívat jen na to, co jí prováděli, ale i na to, co se stalo pár dní před jejím útěkem.

(Všimne si Kolovi reakce, když mu řekne, že si je chtěla ostříhat úplně. Není to kvůli tomu, že by se jí její vlasy nelíbily, nebo že by chtěla změnit sestřih, ale chtěla se jich zbavit, hlavně kvůli tomu, že její vlasy pro ní byly mnohdy spíše nepřítelem a obtíží než něčím pěkným a příjemným. Na Kolovu poznámku už nic neříká. On jí dal najevo, jak to cítí a že se mu líbí dlouhé vlasy. Skoro všem mužům se líbí dlouhé vlasy. Rádi za ně ženy tahají a někdy je to více než nepříjemné, spíše bolestivé. On se stále usmívá, ale ona ne. Její tvář je jako kámen. Jakákoliv gesta, nebo snad cokoliv, co by vyjadřovalo, jak se cítí, nebo cokoliv jiného je najednou pryč. Pokaždé, když mluví, je její hlas nijaký, spíše chladný až částečně odměřený. Claire je celkově odtažitá a spíše nedůvěřivá, ale ne Kolovi. Ne tolik, jako bude k ostatním. Bude trvat dlouho, než se z toho dostane. Pokud se z toho dostane. Co by bylo ale smutnější, než to, co se jí přihodilo? Kdyby ji Kol zachránil zbytečně, kdyby se z toho nedostala, už nikdy, kdyby byla stále tak zlomená. Nedokáže si takovýto život představit napořád. Nakonec se vrátí s nůžkami a zeptá se Kola, zda to udělá on, nebo ona. Kol jí řekne, že to udělá a ona mu podá nůžky. On je pak jde ještě umýt, ale jí to přišlo vcelku zbytečné. Jakmile se Kol vrátil, hleděla mu významně do očí, zda to opravdu udělá. On jí doporučí, že si má lehnout a ona tak udělá. Odvrátí od něj svůj zrak a hledí ven, z okna. Také zaboří své prsty do matrace postele a pořádně jí sevře. Najednou, když leží na posteli a ne na zemi, přijde jí, jako kdyby se do ní bořila a propadala se do ní jako do tekutého písku. Z jejího nepříjemného pocitu jí ale dostane jiný nepříjemný pocit, bolest, v místě sešité rány, kde z ní Kol vytahoval nit. Jen zatnula zuby a zaryla své prsty ještě více do matrace. Oproti tomu, co přišlo potom, tohle bylo jen polechtání. Několikrát při tom sykla bolestí a kousala se do rtu, tak silně, až si ho rozkousala do krve. Uniklo jí i pár slz, ale ty stihly uschnout, než by je Kol mohl spatřit. Ale i přes to všechno, se snažila vůbec nedýchat. Zhluboka dýchala a snažila se na to nemyslet, ale moc jí to nešlo. Ani nevěděla, na co by mohla myslet. Pak si ale vzpomněla na Vánoce, co zde s Kolem a Genevieve prožili a najednou se jí nad tím chtělo pousmát, jelikož to bylo velmi úsměvné a konec konců to bylo i trochu roztomilé. Rána už byla zahojena a ona se posadila a podívala se na Kola a pak na své břicho. Jednou rukou přejede po ráně, která už tam nebyla a lehce, opravdu jen nepatrně, na několik sekund se pousmála. Možná, že to Kol viděl, možná ne. Bylo pěkné, co všechno kouzla dokázala.
Claire mu dovolila, aby se podíval na to, co se stalo. Vlastně se mohl podívat na cokoliv, ona už před ním nechtěla mít žádné tajemství, jen ať ví všechno. On si to zaslouží, vědět pravdu. Zavře oči a uvolní se. Nechá Kolovi volnou cestu do její hlavy, do její mysli. Není si jistá, zda Kol pocítí i to, jak se cítila ona, nebo ne. Jako člověk tohle ještě nedělala. Třeba to bude jiné, lepší, nebo horší. Jakmile jí položil ruce na spánky, šlo to všechno rychle. Ona to vůbec neovládala, jen Kol a tak nečinně přihlížela těm všem věcem znovu a znovu. Nechala ho, aby se podíval na všechno, na co chtěl. Jakmile Kol skončil, podívala se mu do očí, setřela si slzy, které jí unikly během jejich cesty časem, a složila si ruce v klíně. Nevěděla, co by na to měla říci. Nakonec Kol odešel a ona si vypila čaj a lehla si do postele. Po strašně dlouhé době konečně usnula, ale nebyl to klidný spánek. Prožívala to všechno od znova stále dokola a dokola.)

Když dokončil kouzlo, které Claire vyléčilo tu ránu na břiše, vrhnuli se na další věc, na kterou se chystali. Kol chtěl totiž vědět, co přesně se jí stalo. Doufá, že potom bude pořádně vědět, jak se ke Claire chovat a tak. Teď by mohl říct něco nevhodného, něco, co by jí akorát připomínalo ty hrůzy, které zažila. Proto to udělá. A taky chce znát pravdu ohledně toho jejího útěku. Ještě předtím, než jí přiložil ruce na spánky se ujistil krátkým pohledem do jejích očí, jestli je připravená, jestli může začít. Mohl. Zavřel oči stejně jako Claire a v mžiku se dostal do její hlavy. Nejdřív to chvíli trvalo, než našel to, co chtěl vidět jako první. Viděl toho spoustu - Claire, jak seděla v ošlivé zatuchlé místnosti a čekala na rozsudek, který měla smečka udělit. Viděl taky to, jak se bavila s Jacksonem a jak mu předávala dopis pro něj. Strašně ho štvalo, jak se ke Claire choval, jak s ní jednal, jako by nechápal, co si musela zažít, když přišla o své dítě. Jako by nevěděl, že ta žena, která dělala všechny ty hrozné věci, vlastně nebyla ona, ale spíš její vlk, který nebyl asi zrovna moc hodný. Prostě to potlačilo její lidskost. A za to mohl ten sajrajt, co pila. Ona na tom měla také svou vinu, jistě, ale byla zoufalá a na dně. Co ho ale překvapilo zatím asi úplně nejvíc bylo to, že Jackson souhlasil s tím, že ji vlastnoručně zabije. Že ji zastřelí. Slíbil to před celou smečkou. To jako vážně? V Kolovi to vřelo. Byl naštvaný a to hodně. Tohle si to psisko za rámeček nedá. Zabije ho. A když se mu připlete do cesty i ta jeho ženuška, možná zabije i ji. Beztak bude stejná jako on. Pak taky viděl, jak se jí podařilo utéct. Claire byla zatraceně vychytralá malá mrška, že vymyslela to, co vymyslela v tom hotelovém pokoji. Všichni uvěřili tomu, že je mrtvá, všichni. I Kol. Viděl také, jak to probíhalo po jejím útěku. Že se snažila žít nový život, dokonce nechala svou kamarádku, čarodějku, aby ji zbavila vlkodlačí kletby. Tak proto se nemohla tolik bránit před těmi hajzly. Protože už byla vlastně jenom obyčejný člověk. Zdálo se, že by to všechno mohlo fungovat, protože se v jejím životě objevil nějaký muž, kterému, jak se zdálo, věřila. Ale on v něm okamžitě poznal toho, kterého na benzínce zabil. Takže si získal její důvěru a potom ji jen využil a začal jí společně se svými kamarády ubližovat a to opravdu hnusnými způsoby. Chovali se k ní, jako by byla někdo méněcenný a ona se nemohla bránit. Snažila se jim nějak vzdorovat, ale pokaždé za to byla potrestána. Každý večer zažívala muka v podobě znásilňování a to kolikrát nebyl jenom jeden z nich, ale hned několik. Nedíval se na to všechno, to ne. Tyhle části si rychle 'přetáčel' dopředu Taky byl svědkem toho, jak vznikly ty ošklivé rány na zádech a další její zranění, včetně té zlomené ruky. A pak taky to asi nejhorší. Viděl i to, co jí dělali s tím břichem. Všechno viděl a i cítil, i když v mnohem menší míře než ona. Ale jen do té doby, než upadla do bezvědomí. Ještě si promítl její útěk a viděl skoro všechno až do toho okamžiku, dokud neviděl sám sebe, jak je v telefonní budce na benzínce. V tu chvíli přestane, protože nepotřebuje vidět nic dalšího. Už znal pravdu a věděl, jak to by. Pustí ji za spánky a otevře oči. Viděl, že pláče a nedivil se jí. Kvůli tomu, aby mu to ukázala, to musela všechno prožívat zase znovu a znovu. "Claire, moc mě mrzí, co se ti stalo..." řekne jenom a neví, co říct jiného. Neví sice, co má říct, ale ví, co má udělat. Těch dalších chlapů, kteří ji ubližovali, se zbaví. A to co nejdřív. Prostě si udělá takový menší výlet. Snaží se být v klidu, ale ona může vidět, že ho to fakt mrzí a že je rozzlobený. Hlavně na Jacksona a na ty chlapi. A na všechny vlkodlaky v Zátoce. Na Marcela. Na všechny, kteří se k ní otočili zády. Chvilku se na ni jen mlčky dívá a potom se k ní najednou nakloní a omotá obě dvě ruce kolem jejího těla a položí je na záda. Opatrně ji k sobě přitiskne. To už je poněkolikátý, co ji obejmul, možná až moc měkne, ale Claire je jeho kamarádka a blízký člověk, tohle mu přišlo potřeba. Po chvilce ji pustí a prozatím se s ní rozloučí. Strávili spolu pomalu celý den, i když se to nezdálo. Zaleze k sobě do pokoje, v koupelně si dá sprchu, potom si lehne do postele a po chvíli usne.

(Bylo to už nějakou dobu, co ji Kol našel a pomohl jí. Dost dlouhou dobu, za kterou se z toho měla dostat. Měla. Jenže pro ni to bylo stále čerstvé, stále to bolelo, byla to tržná rána, která se místo toho, aby se zacelovala, bolela čím dál tím více, jako kdyby jí do ní někdo každým dnem, každou minutou přisypával sůl. Celé dny bývala zavřená na Plantáži, nejvíce ve svém pokoji, nebo Kolovém šatníku. Jen jednou s ním šla do města a tolik lidí, takový ruch, bylo to jako kdyby jí někdo uštědřil ránu pěstí do břicha. S Kolem moc nemluvila, spíše nejedla, než jedla. Více méně ležela v posteli a měla tendenci se sprchovat tak dvakrát až třikrát za den. Ani spát moc nemohla. Také mívala vidiny a slyšeny. Měla pocit, jako kdyby začínala bláznit. Sem tam rozbíjela věci a její pohyby byli roztěkané, její řeč někdy nedávala smysl a byla stále tak ostražitá, napjatá. Párkrát se v noci, když nemohla spát, snažila hrát znovu na klavír. Věděla, že hudba jí pomáhá, jenže už nebyla ani schopná hrát. I když se snažila a znala nazpaměť všechny pohyby, noty a tóny, nedokázala to. Jako kdyby se zasekla, jako kdyby se v ní něco zablokovalo. Bylo to, jako když máte zablokovaný krk a nemůžete s ní otočit. Claire si připadala zablokovaná celá. Často, když Kol odešel z Plantáže někam pryč, napustila si Claire vanu plnou horké vody a vlezla do ní. Bolelo to a příšerně pálilo, ale přinášelo jí to jistou útěchu. Bolest jí pomáhala, a to očividně špatně, ale Kol o tom nevěděl, nikdo o tom nevěděl a bolest bylo to jediné, co jí pomáhalo. Také se jí na stehnech, rukách a břichu začínaly objevovat červené šrámy a řezné ranky, nikdy moc hluboké a před Kolem vždy pečlivě skryté. Dlouhý rukáv, dlouhé kalhoty a nikdy se před ním nesvlékala, či si snad nevytahovala rukávy. Kol měl svých starostí už tak dost a tak se ho snažila zatěžovat těmi svými co nejméně. Občasně v noci upíjela ze zásob alkoholu a sem tam i usnula. S Kolem si už nakoupila nějaké oblečení a nějaké další věci, ale stále jí toho hodně chybělo. Cigarety, prášky na spaní a antidepresiva, tráva, taky nějaké další oblečení a boty, a dalších spousta věcí. A ví, že si to bude muset zařídit sama. Hlavně jí ve městě nesmí nikdo poznat. Bude stačit jen tmavé oblečení, kapuce a vlasy stažené do drdolu. V obličeji by ji snad nikdo nepoznal a ani podle postavy už ne. I její chůze se malinko pozměnila, díky její váze a přetrvávající slabosti. Také si chtěla pořídit luk s šípy a motorku. O to by snad Kola mohla požádat. A taky si musí pořídit nějaké falešné doklady. Vlastně by stačilo zajít si do své tajné skrýše, akorát si musí vzpomenout, kde to bylo. Od té doby, co je člověk, hrozně moc zapomíná.
Celé dnešní ráno seděla na parapetu okna a pozorovala okolní svět. Jak ráda by tam byla. Jenže pokaždé, když vyšla ven, přišla si jako upír na sluníčku bez denního prstenu. Už nebyla ani schopná brečet. Byla tak prázdná a zároveň plná všeho. Chtěla se přes to dostat, užívat si života, jenže nešlo to. Chtěla zmizet, navždy, chtělo se jí umřít. A dnešní den byl skvělý na umírání. Sluníčko osvětlovalo její bledou pokožku přes tabulku skla v oknu a venku pofukoval jemný vítr, soudě podle větví ohýbajících se směrem, kterým vítr vanul. Seskočila prudce z parapetu, dokonce se ozvala nepatrná rána tvrdého dopadu něčeho, přesněji Claire, na podlahu a pomalým krokem došla do koupelny. Vytáhla si žiletku, s kterou si již předtím nesčetněkrát úmyslně poškodila svoji pokožku, uchopila ji pevně do pravé ruky a pohlédla na sebe. Pohrdala tou dívkou, kterou spatřila v zrcadle. Nemohla se na ni už déle dívat. Zavřela oči, natáhla ruku tak, aby měla dobrý přístup ke svému hrdlu a mohla ho jedním rychlým tahem poškodit a nechat krvácet. Zhluboka se nadechla a připravila se. Byl čas.)

Po včerejším večeru, kdy se neplánovaně setkal s Genevieve, se neměl vůbec, ale vůbec dobře. A to není kvůli tomu, že ho to trápí, to ne. Nebylo mu dobře spíš po fyzické stránce. Už v baru se cítil tak divně, připisoval to ale tomu, že byl trošku v šoku z toho, že viděl Gen zase ve starém těle. Ale dneska ráno, když se neprobudil sám od sebe, ale probudil ho pocit, který dlouho nezažil, věděl, že s ním není něco v nepořádku. Probudilo ho to, jaké šílené vedro mu bylo. Peřinu, polštář i prostěradlo měl úplně propocené, pot by se z toho dal ždímat. Bolely ho nohy, ruce, prostě celý člověk. A taky hřál jako kamínka. Hodně rozpálená kamínka. A chtělo se mu zvracet. Okamžitě si dal ruku před pusu, zvednul se z postele a běžel do koupelny. No, běžel. Tomu se ani běh říkat nedalo, jak ho ty nohy bolely. Naštěstí to stihnul až k záchodu a nedopadlo to tak jako tenkrát s Claire, která to nestihla a celý obsah jejího žaludku skončil na podlaze. Natáhl se po ručníku, který byl přehozený přes umyvadlo a otřel si pusu. Potom se zvednul a podíval se do zrcadla. Vypadal fakt hrozně. Pustil si vodu a opláchl si obličej studenou vodou. Opřel se oběma rukama o umyvadlo a zhluboka se nadechl. Klid, seš člověk, prostě jsi jenom nemocnej. začne se trošku v duchu uklidňovat. Svlékne ze sebe propocené oblečení, hodí ho k pračce a dá si pořádnou sprchu. Sprchuje se docela dlouho, ale nijak výrazně mu to nepomohlo. Pořád mu bylo tak nějak mdlo. Vylezl ze sprchy, osušil se a potom takovou nejistou chůzí došel zpět do pokoje a hodil si na sebe nějaké oblečení - volné tepláky a tričko. Poté opustí pokoj a sejde dolů. Hlava mu doslova třeštila a tak doufal, že tady najde nějaké prášky proti bolesti. Třeba tady nějaké měla Claire a nebo Hayley, když tu byla. Hledal v obýváku ve skříňkách, potom znovu nahoře snad ve všech koupelnách, ale nakonec našel nějaké léky v jednom šuplíku v kuchyni. Skvělý. Byly to nějaké obyčejné prášky proti bolesti a horečce. Ani si nečetl příbalový leták a rovnou si z platíčka vzal všechny tři pilulky, které tam byly. Do skleničky si natočí vodu a prášky rychle spolkne. Potom dojde až do obýváku, lehne si na gauč, zapne televizi a po nějaké chvilce usne. Probudí se něco před polednem a je mu o poznání lépe. Hlava už ho tolik nebolí a špatně od žaludku už mu také není. Pomalu vstane a řekne si, že by měl asi udělat nějaké jídlo Claire. Něco jednoduchého. Třeba vajíčka. Jo, vajíčka to vždycky jistí. Jsou za chvíli hotové a také jsou dobré. Odejde do kuchyně a pustí se do vaření, které mu netrvá dlouho. Však v dělání vajec je už zběhlý. Když je hotovo, všechno to nandá na talíř, ukrojí k tomu dva krajíce chleba, přidá k tomu i nějakou zeleninu a příbor, a vydá se nahoru za Claire. Ani na dveře jejího pokoje neklepe, jelikož má plné ruce. Je rád, že se do pokoje vůbec dostane. Otevře, ale Claire neleží ani v posteli ani není nikde jinde v prostoru. Hm... Kol je docela tichý, že si to ani neuvědomuje. Položí talíř s jídlem a další věci na noční stolek a jde do koupelny. Dveře byly pootevřené, takže se ani neobtěžoval s klepáním. Otevřel je víc, nakouknul dovnitř a naskytl se mu pohled na něco, co se mu vůbec nelíbilo. "Claire," osloví ji jménem a v jeho hlase je slyšet jak otázka, proč to dělá, ale i zlost a nechápavost. A také vyčerpání. Možná si neměl brát těch prášků tolik. Nedá ji jedinou možnost k tomu, aby nějak reagovala a máchne rukou. Žiletka, kterou měla přiloženou u krku, jí z ruky vylétla někam pryč a dopadla před Kola na zem. On se sehnul a zvedl ji ze země. Podíval se na ni a potom i na Claire. Nic neříkal, jenom se na ni nechápavě podíval a zakroutil hlavou. Takže on se tady namáhá, snaží se jí pomoct a ona se chce zabít? Skvělý. Fakt skvělý. Mlčky se otočí a odejde z koupelny do jejího pokoje a chystá se, že půjde pryč i odtamtud. Na tohle fakt dneska nemá ani energii, ani náladu.

(I když už byla rozhodnutá, nějak to nemohla udělat. Ruka se jí nemotorně třásla a ona se snažila uklidnit, aby to bolelo co nejméně. Jenže, ona takhle dál nemohla. Tohle nebyl život, tohle bylo utrpení, pomalé umírání. A ona to to prostě chtěla jen urychlit. Její tělo bylo slabé a mysl, mysl, ona už se nedokázala ani pořádně soustředit. Byla jako nějaká drogově závislá, nebo lépe řečeno, chovala se jako blázen. Blázen. Možná, že přesně to ona je. Blázen a měla by být někde zavřená. Ale radši než to, být někde zavřená a užírat se kousek po kousku, den po dni, radši to prostě ukončí. Nebude to příjemné, ale ona nebude nikomu chybět. Nikomu na ní nezáleží, je nikdo, nic. Nezaslouží si nic dobrého, je špatný člověk a vždy taková byla. Na venek tak možná nevypadala, ale uvnitř byla shnilá, špatná. Její krásný zevnějšek a zdánlivá křehkost byly dokonalým krytím pro její zkaženost uvnitř. Už byla připravená podříznout si hrdlo, když v tom uslyšela, jak za ní Kol vyslovil její jméno. Udělalo se jí špatně. Hlasitě polkla a otevřela oči. Spatřila ho za sebou, jak se na ní dívá. Vypadal, jako kdyby ho její počínání neuvěřitelně rozhněvalo. Nedívala se mu do očí. Nemohla. Měla zamknout dveře, nebo prostě měla utéct, aby měla jistotu, že už jí v tom nikdo nezabrání. Tohle bylo její rozhodnutí. Když se Kol rozhodl, že jí tohle nedovolí a donutil ji žiletku upustit, neuvěřitelná zloba a nechuť se tentokrát dostaly do vedení a v očích Claire se zaleskl čitelný vztek. Vydala se za Kolem, jakmile se on rozhodl odejít. Ani si nevšimla, jak vypadá, hněv jí zatemnil mozek. Prudce ho chytla za zápěstí tak silně, až mu nehty zaryla do kůže. Kol tam možná bude mít modřiny, ale to je tak všechno. Donutila ho, aby se jí podíval do očí. Tohle neměl dělat.) Dej mi tu žiletku, Kole. (Její hlas byl tichý, mrazivě bezvýrazný, ale dalo se z něj rozpoznat, že je to určité varování.) Tohle je mé rozhodnutí, ne tvoje. (Povolila o něco málo svůj stisk a natáhla před ně svou druhou ruku, aby jí do ní položil žiletku, kterou si neprávem vzal. Zhluboka dýchala a srdce jí bilo jako splašené. Byla lehce nervózní, to ano, ale stále převládal vztek. Teď je jí jedno, kdo, nebo co, Kol je a co pro ni normálně znamená. Momentálně v něm vidí jen muže, který jí odepřel to poslední, co jí zbývalo. Svobodu a možnost vlastního rozhodnutí. Bylo by pro něj lepší, kdyby byla mrtvá. Pro ně pro všechny. A ne jen nějak hraně, natrvalo.)

Nechápal, proč se na něj dívá Claire tak, jak se dívá. On je ten, kdo by se tady měl zlobit. On je ten, který místo toho, aby si užíval čas (který pro něj je teď velmi vzácný) s Genevieve, trávil chvíle s ní. Byl tu dennodenně, staral se o ni, vařil jí, snažil se s ní mluvit, aby se dala nějak do kupy... A ona se mu odvděčí takhle? To teda ne. To jí nedovolí. I kdyby ji měl zamknout v pokoji nebo třeba ve sklepě, i kdyby měl udělat hromadu kouzel, aby si pojistil, že si nic neudělá, prostě jí to nedovolí. Stačí, že teď přišel o Genevieve, nepotřebuje ztratit ještě ji. Opustí koupelnu i s žiletkou v ruce a Claire už nevěnuje ani špetku pozornosti. Nezaslouží si to. Chce odejít i z pokoje, ale ona ho chytne za zápěstí. A to docela bolestivě. Tímhle ho donutila, aby se k ní otočil a aby se jí podíval do očí. Vypadala úplně jinak, zlobila se na něj. Ale vždyť neměla proč. To on se na ni zlobí. Claire mu bude ještě vděčná za to, co udělal. Nechápavě se na ni podívá, když po něm chce, aby jí vrátil žiletku. Chvíli se na ni jenom dívá a když před něj natáhne svou ruku, podívá se i na tu. "Máš pravdu, je to tvoje rozhodnutí," řekne, ale rozhodně chce ještě v řeči pokračovat. Ale nejdřív pozvedne svou ruku, ve které svírá žiletku a položí ji na Claiřinu dlaň. Potom ruku zase spustí k tělu a stále se dívá Claire do obličeje. "...je to tvoje rozhodnutí, ale snad sis nemyslela, že po tom všem, co jsem pro tebe udělal, po tom, jak jsem kvůli tobě riskoval život, a ne jen jednou, po tom, jak jsem se tady o tebe staral jak o mimino, bych tě nechal umřít?" podívá se na ni nechápavě, ale zároveň i trošku pobaveně. V tu chvíli se žiletka, kterou měla v ruce, rozpadla na prach. Možná, že se k ní teď choval hnusně, ale co měl jiného dělat? "Přestaň taky jednou myslet jenom na to, co je nejlepší pro tebe," zavrčí na ni. Možná by na ni nebyl tak hnusný, ale měl toho vážně dost. Genevieve, ještě k tomu všemu mu nebylo dobře, teď Claire... Vymaní se z jejího sevření a dojde až k nočnímu stolku, kde pro ni nechal oběd. Vezme vidličku i nůž a strčí si je do kapsy. Potom vezme i talíř a všechno, co na něm bylo, vysype na noční stolek. Poté se podívá na Claire. "Však víš. Talíř rovná se střepy. Střepy rovná se něco jako žiletka. A žiletka je pro tebe teď zakázaný slovo. A to jídlo si můžeš sníst jak chceš. Ruce pořád máš, ještě sis je neuřezala," řekne úplně vážně a talíř položí na postel. Klekne si k šuplíkům, které byly v nočním stolku a začal prohledávat i je.

(Nechápala, proč to Kol nechápe. Jistě, jemu se totiž nic takového nestalo. Nemůže to pochopit, prostě nemůže. On to nezažil, nemusel. On je muž, čaroděj, Původní, má bratry a sestry a spoustu lidí okolo sebe. Koho má ona? Tak koho?! Nikoho. Jen řezné ranky na těle vypovídající o zoufalství a bezmoci cokoliv udělat, zalíbení v bolesti a nedostatek spánku, který se začínal projevovat nejenom na jejím zevnějšku, ale i psychice. Bývala nepříčetná, náladová, protivná a neuvěřitelně unavená. Tak unavená. Má na něj teď takový neuvěřitelný vztek, ale snaží se udržet na uzdě. Je to pro ni těžší i o to, že v ní třímá vlkodlak, který by se rád probudil zabitím člověka. A to ona nesmí dovolit. Nechce být nikdy tím monstrem, co za úplňku nosí zvířecí srst a baví se zabíjením lidí. Ona už nikomu neublíží. Ne závažně. Mezi Kolem a Claire je právě teď vzájemné nepochopení a v obou dvou se míchají ne moc dobré pocity. Jakmile jí Kol dosvědčí, že je to její rozhodnutí, trochu se jí uleví a lehce jí cuknou koutky, jako by se chtěla usmát, ale není toho schopná. Je jí trochu podezřelé, že by to bylo jednoduché. Bude v tom něco jiného. Jakmile jí do dlaně Kol položí žiletku, úlevně ji stiskne a pořeže si tak dlaň. Poté ji opět uvolní a pohlédne na ní, zbarvenou od její krve. Nejsou to žádné velké rány, jen malé škrábnutí. Jakmile Kol ale znovu promluví, Claire svraští nechápavě obočí a zavrčí na něj. Nelíbí se jí, co jí tady říká.) Nemusel jsi to dělat. Mohl jsi mě nechat být, nemusel jsi to dělat. To bylo zase tvé rozhodnutí, že jsi to udělal. (Propichuje ho pohledem. Ano, nemusel to dělat. Bylo to jeho rozhodnutí, ne její. Ona jeho rozhodnutí respektuje, měl by i on. Najednou se žiletka v její ruce rozpadla na prach a Claire zachvátila panika, a další příval vzteku a nepříčetnosti. Zuřivě se Kolovi podívala do očí a obě dvě ruce zatnula v pěst. Už dávno Kola pustila.) Co jsi to udělal?! (Procedila vzteky přes zaťaté zuby. Nechce mu ublížit, ale zřejmě se neudrží.) Co je nejlepší pro mě? (Neudržela se a hraně se zasmála.) Má smrt je to nejlepší pro všechny, včetně tebe, Mikaelsone. A nesnaž se mi zde tvrdit opak, když moc dobře víš, jak to je. (Propichovala ho svým pohledem, představovala si, jak do jeho hrudě zabodává dýku znovu a znovu a jeho triko se zbarvuje do ruda. Neměla by, tohle ne. Neměla by takhle uvažovat. Jenže ona si nemohla pomoct. Byla teď zoufalejší každou sekundou, a tím i nepříčetnější. Všimne si, co začne dělat a nějakou dobu ho nehybně a nechápavě pozoruje. Pak se najednou jakoby probere a znovu zavrčí.) Přestaň… (Ano, tak tohle bylo varování a šlo v něm i slyšet hněv, který Claire pociťovala.) Přestaň! (Zavřeštěla na něj, když nepřestával. Chtěla mu něco udělat, ale nemohla pohnout nohami. Nemohla se vůbec hýbat, jako kdyby byla svázaná neviditelným lanem.) Přestaň! (Teď už na něj přímo ječela. A jako kdyby jí jek pomohl se odlepit od země, došla k němu a silně do něj strčila. Nechápala, co to dělala. Chovala se jako blázen.)

Zasměje se, když z ní vypadne to, že to nemusel dělat, že to byla jeho volba. To snad nemyslí vážně. "Ty mi tady říkáš, že to byla moje volba? Claire! V tu chvíli jsi chtěla žít, protože jsi věděla, že já bych tě ve štychu nenechal. Kdybys chtěla umřít, rovnou bys volala Jacksonovi nebo tomu svýmu Marcelovi. A nebo bys vůbec nezdrhala, aspoň by tě zabili rovnou tam a měla bys to bez práce, ne? Vlastně bychom měli oba dva tak docela klid. Ty bys měla míň práce s plánováním svojí smrti a já bych měl o jednoho nepřítele míň." Už na ni i docela zvyšuje hlas. Ona vlastně asi nevěděla o Nailah. Kol ji to neříkal a ona se neměla jak jinak se to dozvědět. Kdyby nehrála svou smrt a rovnou po svém útěku došla za Kolem, bylo by to všechno jednodušší. Hold Claire je nepoučitelná. Snad si vážně nemyslela, že by ji dal jen tak žiletku, aby si mohla něco udělat. Kdepak. Tohle kouzlo bylo malinké a nepotřebovalo ani moc energie, Kolovi se vůbec nepřitížilo, bylo mu pořád stejně. Kdyby chtěl, mohl by v prach proměnit všechno, co v místnosti bylo a skoro nic by mu to neudělalo. "Proměnil jsem žiletku v prach, aby ses nemohla zabít?" podívá se na ni. Jistě, ta její otázka nevyžadovala odpověď, ale Kol je Kol, musel jí na to něco říct. "Mel si co chceš, pravdu stejně nemáš. Ale jo, já ti to brát nebudu, mysli si to dál," pokrčí lhostejně rameny a potom se vydá k nočnímu stolku. Jídlo z talíře vysype na noční stolek a příbory uklidí k sobě do kapsy. Ignoruje to její 'přestaň'. Claire se teď chová jako blázen. V šuplících skoro nic nebezpečného nebylo, akorát jedny nůžky, které si taky vzal k sobě. Když všechny šuplíky prohledal, zase si stoupnul a potom přišlo něco, co popravdě nečekal, Claire do něj dost silně strčila a Kol sebou zavrávoral. Měl co dělat, aby se udržel na nohách, protože je dost vyčerpaný. "Uklidni se už sakra!" zakřičí na ni opravdu hodně hlasitě. Už ho to přestává bavit a dneska nemá náladu ani čas na to, aby tady s ní byl. Kdyby se chovala aspoň normálně. "Já mám jenom jednu trpělivost, Claire, říkám ti, nepokoušej mě," zavrčí na ni. Potom se rozhlédne po pokoji a koukne i na dveře, které vedou do koupelny. Má nápad. Přece tu nebude prohledávat každý kout pokoje a hledat všechny nebezpečné věci... Na malou chviličku zavře oči a v tu chvíli se všechno, o čem si Kol myslí, že by mohla Claire použít, aby si ublížila, zmizí. Rozpadne se to v prach stejně jako předtím žiletka. Zmizely ty nůžky, hřeben, který byl na nočním stolku položený, propiska, kterou Kol v šuplíku nechal. V koupelně zmizely všechny žiletky a holicí strojek, dokonce i zrcadlo, které by mohla rozbít. Prostě všechno nebezpečné. Dokonce i zařídil dalším kouzlem, aby se nedala rozbít okna. Jediné, na co nemyslel, bylo to, že se ta okna dají otevřít... "Tak uvidíme, jak moc jsi odhodlaná se zabít. A jak vynalézavá jsi, protože s tím, co ti tady zbylo, toho moc nenaděláš. Teda podle mýho," pokrčí rameny a vydá se ke dveřím. "Měj se tady pěkně," usměje se na ni až moc hraně. Potom otevře dveře a opustí pokoj. Skoro u každého pokoje byl klíč na zamknutí a tenhle nebyl výjimkou. Vložil ho do zámku a otočil jím. Ta se teď pryč prostě nedostane. Potom se mu ale udělá dost špatně a zavrávorá sebou. Zachytí se skříňky, která je pár kroků od něj, ale neudrží se na nohou a spadne. Spadne tak nešťastně, že se uhodí do hlavy a ztratí vědomí. Ale těžko říct, jestli to vědomí ztratil díky ráně do hlavy a nebo by ho ztratil i kdyby se do ní neuhodil...

(Nevěřícně ho pozoruje a kroutí přitom hlavou, když poslouchá, co mu vychází z úst. To snad nemyslí vážně. Nechá ho domluvit a až potom mu na to něco řekne.) Ne, jen jsem nechtěla být něčí hračkou! Oni by mě nezabili, oni by mě drželi při životu, co nejdéle by mohli, aby si mohli vychutnávat moji bolest, to ponížení, které jsem každý ten večer prožívala! Ty nevíš, jaké to je, když tě někdo každý večer znásilňuje, tak si nech ty svoje debilní poučky pro sebe! Nic nevíš, Kole. Nic. (Snaží se trochu uklidnit, tak moc chce tohle všechno ukončit, ale nejde jí to. Nedokáže se na nic soustředit a dokonce se jí dělají mžitky před očima. Oba dva na sebe křičí. Ona neví, o kom mluví, ale je jí jasné, že ani pro jednoho to není jednoduché. A teď to všechno jen zhoršují. Jenže s tím nic nezmůže. Už ví, že peklo není, ani Bůh, ani nebe. Peklo je zde na zemi. Lidé jsou krutí a bezcitní. Není zde láska ani pochopení, žádná něha ani cit. Co dobrého vlastně život přináší? Proč vlastně žijeme? Abychom byli otroky, aby se někdo mohl vyžívat v naší bolesti? Z jejího dumání jí však probral znovu Kolův hlas. Už takhle dál nemůže. Ne, prostě nemůže. Jestli je tohle všechno, co je skutečné, jakou to má cenu? Zubožené tělo, a poničená mysl, která se formovala do podoby naprostého šílenství a nepříčetnosti.) Já už nemám pro co žít, Kole! Nemám nikoho, nic! Všichni, na kterých mi záleželo nejvíce jsou mrtví nebo pryč. Většina mého života jsou lži a-. Jsem monstrum, mám na svých rukách tolik cizí krve, jak bych to asi mohla jen tak přejít a žít dál? Měla bych si najít práci, dům, žít jednotvárný život. Vstát, jít do práce, přijít domů z práce, jít spát a pak zase do práce? To je to, co po mně chceš, abych dělala? Jen čekala na smrt, vydělávala peníze, které nepotřebuji, abych si je hromadila doma v kasičce a nikdy je na nic nevyužila? Já už nemám přátele, nic mi nezbylo! A ta bolest. Bolí to tak, že skoro ani nemůžu dýchat. Za týden jsem naspala asi šest hodin, nejsem schopná jíst, já už nemůžu takhle dál! (Křičela na něj a po tvářích se jí kutálely horké slzy. Nechtěla před ním brečet, už nikdy. Nikdy. Slzy si rychle otřela hřbetem ruky a podívala se na zem. Potlačovala to v sobě. Všechno. Tak dlouho, a najednou to šlo všechno ven. Ale ten vztek, stále v ní ještě byl. A bylo ho stále velmi dost. A tak na něj začne křičet. Strčila do něj a pak on zakřičel na ni. Trochu na něj vykulila oči a chvíli jí trvalo, než to vstřebala, ale to už Kol zase promluví. Najednou to nechápe, jak to, že se k ní tak chová. Nějak to nemůže vstřebat, i když není těžké to pochopit. Claire sleduje, jak se všechny, podle Kola nebezpečné věci, mění na prach. A najednou si přijde jako vězeň, přijde si znovu jako v té cele, kde byla. Stojí tam jen tak a hledí na něj. Její pohled je vyděšený a začíná se jí zmocňovat panika. Hleděla mu bezmocně do očí a poslouchala ho. Jakmile se vydá ke dveřím, má chuť začít křičet. Rozeběhne se ke dveřím ale až moc pozdě a tvrdě narazí rukami na jejich dřevěnou desku. Pokusí se otevřít, ale je zamčeno. Začne pěstmi bušit na dveře a řičet, panickou hrůzou. Ječí tak hlasitě, že by z toho snad mohla člověku trnout krev v žilách.) Otevři! Kole, otevři ty dveře! Otevři! Prosím, otevři, hned! Kole! (Ječí a křičí a pokouší se dostat ven, ramenem vráží do dveří, snažíc se je otevřít. Pláče a křičí a nepřestává do dveří vrážet a bušit. Jenže ty se ne a ne otevřít. Nemá ani čím ty dveře otevřít. Asi po hodině své úsilí vzdá. Má úplně pohmožděné rameno, v kterém jí škube a při každém pohybu jí do něj vystřelí neuvěřitelná bolest. Odřela si i loket a koleno. Nakonec se svezla zády po desce dveří a snažila se dýchat. Musela tu paniku zastavit. Znovu si připadala jako otrok, vězeň, hračka a jako někdo méněcenný. Trvalo jí to docela dlouho, než zjistila, že se okna dají otevřít a že by jím dokonce mohla i vylézt ven. A tak si sbalila těch pár věcí, co tady měla, do baťůžku, který zde našla a nasadila si ho na záda. Vlasy si svázala do drdolu a přes hlavu si přehodila kapuci černé mikiny. A pak začala lézt. Myslela, že po cestě dolů umře, ale nestalo se tak. Jen pak musela skočit na zem a to z větší vzdálenosti, než si myslela. Dopadla na nohy a bolelo to jako čert a nějakou dobu šla velmi pomalu a s obtížemi, ale potichu a dost daleko od Kola a od zamčeného pokoje a hádek a všeho. Ví, kam půjde. Někde ukradne peníze a půjde si koupit cigarety, nebo trávu anebo nějaký alkohol. Asi bude spát na ulici, bude muset nějak improvizovat.)

(I když se jí do toho moc nechtělo, zvlášť po tom včerejším výstupu, rozhodla se, že sbalí všechny Kolovy věci, co měl u ní v bytě a ona si na oplátku vyzvedne ty, které měla u něj na Plantáži. Bude prostě lepší, když se tohle vyřídí co nejdřív a nebude se to protahovat. Ani jeden by na to rozhodně neměli po čase náladu. Ne, že by ji měla teď, ale bylo lepší to vyřešit takhle rychle, aby se ti dva už nemuseli vidět, když opravdu nutně nebudou muset. Ale tak nějak si nedokázala představit, že by se opravdu někdy v budoucnu museli stýkat. Kapitolu Kol Mikaelson chtěla mít co nejrychleji za sebou, aby se mohla soustředit na jiné věci. Možná, že Kol vlastně ani nebude doma a ona si jen tak nepozorovaně zajde pro věci a ty jeho mu nechá v chodbě. To by bylo vůbec nejlepší. Jejich setkání by totiž zase mohlo být hektické a skončit naprostou hádkou. Vlastně si ani nedokázala představit, že by teď s Kolem mluvila nějak normálně. Byla zraněná. A její obrana byla zkrátka agrese a naštvanost.
Zastavila u plantáže se svým SUV. To auto bylo prostě perfektní a cítila se v něm bezpečně. Ani by nikdy neřekla, že se naučí řídit, a dokonce bude šoférovat takhle velké auto. Ale stalo se. Použila centrální zamykání, když vystoupila z auta. Pak otevřela kufr a vytahala z něj všechny tašky s Kolovými věcmi. Jako upírka opravdu nemusela jít nadvakrát, což byla výhoda. Prostě čapla všechny tašky najednou a ubírala se k domovním dveřím. Měla klíče, takže se neobtěžovala zvonit, i když by asi měla. Tohle bylo ovšem to poslední, na co by chtěla myslet. Odemkla si a vstoupila dovnitř. Bylo tam ticho. Hrobové ticho. Kol zřejmě nebyl doma. O to lepší. Nechala tašky v předsíni a vyšla nahoru po schodech, aby zašla do ložnice, kterou obývala a sbalila si věci. Ale zarazila se v chodbě, když viděla ten výjev, který se jí naskytl. Kol. Na zemi. V bezvědomí. S velkou boulí na hlavě.) Kole! (Ihned k němu běžela, jako by najednou zapomněla na veškerou zášť a vztek, který v ní plál. Rozhodně netoužila po tom, aby se Kolovi něco stalo. Ihned si k němu klekla a snažila se ho probudit, ale nešlo to. Jako by se snad ani probudit nechtěl. Boule na hlavě sice byla velká, ale rozhodně by se probral, kdyby s ním cloumala tak, jako teď. Mohl mít sice vnitřní krvácení do mozku, ale to zranění na hlavně na to nevypadalo. Nechce mu ale dávat svou krev, i když by mohla. Ale prostě se jí to nezdá. Něco jí tu nehraje. A ona má o něj teď opravdu hrozný strach. Vytáhne mobil z kabelky a ihned vytočí číslo na záchranku. Všechno jim vylíčila. Tedy to, co mohla, co tu viděla, jak tu Kola našla. Přijeli docela rychle. Nechala je dělat svou práci. Jeden ze sanitářů ji ještě vyslechl, co přesně se stalo. Ona to ale nevěděla, mohla jen hádat. Domluvila se s nimi, že pojede do nemocnice za nimi ve svém autě. Taky jim řekla, že je jeho snoubenka. Ví, to už sice dávno nebyla, ale oni to zkoumat nebudou a ona chce mít rozhodně přístup k informacím o Kolovi. Třeba to nic nebude. Udělají mu CT a prostě jen usoudí, že se hodně praštil do hlavy a nic víc mu není. Jen jí opravdu nahánělo hrůzu, že se nechtěl probrat.
Čekala moc hodin v čekárně, než někdo přišel, aby jí pověděl, co se děje. Vlastně jí nic konkrétního ale neřekli. Na CT nic nebylo. Dělali mu i pár dalších testů, ale byly negativní. Ještě ale na výsledky pár testů čekají a ty budou nejspíše za pár hodin nebo až ráno. No, Kol nemá žádné vnitřní krvácení. To byla dobrá zpráva. Ale ona se stále nemohla zbavit špatného pocitu. Nevěděla, proč ho má. Ale šestý smysl ji provázel celým jejím životem. Ne vždy na něj dala a pak toho mohla jen litovat. To, že ale takový pocit měla teď, ji děsí. Nebude ale předbíhat. Testy budou hotové za pár hodin a všichni budou moudřejší. Poprosila doktora, jestli by přes noc mohla zůstat s Kolem. Nic nenamítal. Přišla k němu do pokoje. Spal. Přišla k jeho lůžku a pohladila ho po vlasech. Vypadal tak klidně. Sedla si k němu a mluvila na něj. Chtěla, aby se probudil, ale nehlo to s ním. Nakonec se schoulila do křesla, které bylo u jeho postele a přehodila přes sebe deku. Byla docela unavená. Usnula, ale byl to takový ten hodně lehký spánek, že by ji probralo každé šustnutí.)

Už je to pár dní, co se poněkolikáté za tu dobu, co je na světě, změnil takhle rapidně život. Ještě před několika dny ležel v nemocnici, bylo mu tak mizerně, že skoro ani nevnímal, Genevieve k němu mluvila, jako by se s ním loučila. Připadalo mu, že to dělá jen tak pro jistotu, kdyby nevyšlo to s Esther. Kdyby jeho matka nepřišla a nepřemístila ho zpět do jeho původního těla. Kéž by ale věděl, že se s ním loučí z úplně jiného důvodu. Kdyby věděl, co jeho matka udělá... Nedobrovolně a nevědomky se vzdal svých nejlepších vzpomínek, které ho dělaly tím, kým byl. Ano, nebýt Genevieve, nikdy by se tak nechoval. Sice byl potom, co se vrátil z Druhé strany, trošku mírnější ve svém chování, ale to bylo také proto, že mu nebylo nejlíp. A proto, že chtěl Genevieve. Kdyby se na něj vykašlala, asi by se vrátil zase ke svému starému já. Zase by z něj byl děvkař, který se rád napije. Byl by z něj chlap, kterej bezmyšlenkovitě zabije kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty a kdo se mu nelíbí. Ale Genevieve mu v tomhle zabránila. Stačilo jen, aby mu dala šanci. A to ho na nějakou dobu změnilo. I když mezi nimi nebylo vždy všechno růžové, pořád měl naději, že se to vrátí do starých kolejí, pořád měl v paměti ty hezké věci, které spolu prožili a i kdyby jim to spolu nevyšlo, pořád by ho nějakým způsobem ovlivňovala, nikdy by nezmizela z jeho života, stále by se ji snažil ochraňovat a chtěl by, aby ho viděla v tom nejlepším světle. Ale teď je všechno úplně jinak. Nepamatuje si nic. Žádná společná dovolená na Bali. Žádné společné hádky ani krásné večery strávené spolu. Vánoce a žádost o ruku byla taky pryč. Kdyby se chtěl podívat na společné fotky, nemůže, protože byly pryč. Prostě je pryč úplně všechno. I nenávist, kterou stále chová k Jacksonovi, už nepramení z toho, že byl nějakou dobu s Genevieve, ale z toho, jak se choval ke Claire. Ano, jenom ke Claire cítí asi pořád to samé. Genevieve je teď pro něj prostě jen bývalá čarodějka, která spala s Klausem a jejíž bratr zadělal na mnoho problémů jeho rodiny. A možná někdo, kdo vypadá a chová se tak, že by stála za to, aby si s ní užil. Nic víc, nic míň. Genevieve už pro něj prostě nic neznamená.
Asi se tomu budete divit, ale Kol ještě za ty dny, co je zase ve své kůži, ještě nebyl nikde popíjet a ještě nesbalil žádnou krasavici. Jediné, co udělal a co se podobalo jeho starému já, bylo to, že se najedl venku. A tím 'najedl venku', se myslí to, že si našel nějakou chutně vypadající oběť, z které se napil. A jelikož neměl krev hodně dlouho, ten člověk měl tak trošku smůlu. O tělo se nezajímal, prostě ho nechal v parku ležet. Věděl, že se to stejně vyšetřovat nebude. A i kdyby, tak co by se jako stalo? Je to Mikaelson, na policii sere.
Když přišel domů, překvapilo ho, že nenašel Claire tam, kde ji nechal. No, sice byl pryč trošku déle, než očekával a ona byla zamčená v pokoji bez jídla, ale ona stejně nejí, takže to nebyl ten důvod, proč utekla. Stejně se vrátí. proběhne mu hlavou, když zjistí, že tam Claire není. Dlouho to venku nevydrží. Potká nějakého vlkodlaka ze smečky nebo upíra a bude ráda, když z toho vyvázne živá a zdravá. A pak se připlazí zase sem, na to dá Kol klidně krk. Je jenom otázkou času, kdy se vrátí.
Je už večer a Kol se rozhodl, že dneska už konečně vyrazí někam do ulic, protože už mu spousta věcí chybí. Jak alkohol, tak i jiné věci, bez kterých se Kol za žádných okolností neobejde. Ještě předtím, než vyrazí, si ale zajde do kuchyně, vyndá si z lednice pytlík s krví a sedne si s ním do obýváku na gauč. Chce být plný energie.

(Bylo to už nějakou dobu, co se jen tak potloukala po městě a dělala věci, které nebyly úplně správné. Ani se Kolovi neozvala a snažila se vyhýbat místům, kde by mohla potkat někoho známého. Pořád se jí ale v hlavě přehrával její rozhovor s Marcelem, který nebyl zrovna nejlepší, ale nakonec dopadl docela dobře. Odešla toho večera živá, to byl pokrok. Snažila se bavit, ale zrovna dnes se jí to nedařilo. A navíc se cítila vinna za to, že od Kola jen tak utekla. Potřebovala ho vidět a obejmout ho. Pořádně, ne nijak jen aby se neřeklo. Chtěla ho obejmout a pořádně ho k sobě přivinout. Přesně to chtěla a tak se rozhodla, že je čas se vrátit. Na Plantáž šla pomalu, vlastně se schválně loudala, protože se bála Kolovy reakce. Jejich poslední rozhovor taky nedopadl nejlépe a jí to příšerně mrzí. I to, že jen tak zoufale utekla. Oknem a jen s pár věcmi. Taky si koupila nějaké oblečení, jídlo, protože se rozhodla, že dnes večer jim uvaří a další spoustu věcí. Tu největší cestu se svezla taxíkem, a teď šla ten kousek opravdu pomalu. Nakonec došla ke dveřím a ani se neobtěžovala klepat, prostě vzala za kliku. Nebylo zamčeno a tak položila tašky na zem a zavřela za sebou. Zhluboka se nadechla a zavolala jeho jméno.) Kole? (Ona netušila, co se mu stalo a že je teď ve svém těle. Kéž by to jen věděla. Nemusela ani čekat na odpověď, protože stačilo popojít a rozhlédnout se, což Claire uviděla. A když uviděla Kola, sedícího v křesle, pijícího krev, opravdového Kola, v jeho těle, nezmohla se na nic jiného, než že se k němu rozběhla, objala ho kolem krku a přitiskla se k němu jako klíště. Dokonce se usmívala a oči měla zavřené, byla tak ráda, že ho vidí a v jeho těle. Dokonce ho objala nohama kolem těla a pověsila se na něj. Bylo to pro ni tak příjemné, že jí znovu začaly téct slzy po tvářích. Ale tentokrát by to bylo štěstím. Svoji hlavu měla opřenou o jeho rameno a prostě se k němu tiskla. Nebylo zde nic, co říci. Ne pro ni, ne v tuhle chvíli. Byla jako malé dítě, kterému se vrátí otec z vojny, nebo pracovní cesty po dlouhé době.)

Už pomalu dopíjel, už dnes několikátý, pytlík s krví. Sice krve nepotřeboval tolik, ale za tu dobu, co byl v lidském těle, úplně zapomněl na to, jak moc mu krev chutnala, a že ji nepil jenom z povinnosti, ale i proto, že na ni měl doopravdy chuť. Zrovna přemýšlel, do jakého baru by měl dneska zajít. Jestli třeba starou dobrou klasiku Rousseau's a nebo nějaký jiný bar, kam chodí celkem často, a nebo jestli úplně něco nového. Nějaký bar, ve kterém ještě nikdy nebyl. Teda pokud ještě nějaký takový, který by Kol nepoctil svou návštěvou, existuje. Z jeho přemýšlení a i z pití ho ale vyruší otevření a následné další zvuky, které rozhodně nedělá žádná myš u hlavních dveří. Napne uši ještě víc a už teď ví, kdo to asi tak bude. Tak jsou dvě možnosti, buď to je Rebekah a nebo Claire. A jelikož se za chvíli ozval i hlas, který té dotyčné patřil, Kol hned věděl, že Rebekah to rozhodně není. Sláva, ztracená Claire se nám vrátila. No jako by to neříkal. Jako by neříkal, že ji ani hledat nemusí, že přijde po nějaké době sama. Neozval se a dokonce se ani neotáčel, prostě jen v klidu dopil pytlík, v němž už zbývalo jenom pár doušků krve, a čekal, až se Claire uráčí dojít za ním. Dojít. Myslel si, že k němu normálně dojde, ale ne, ona se k němu rozběhla a normálně na něj skočila a objala ho kolem krku. Je rád, že je ráda, že ho zase vidí a je dokonce i rád, že se zase vrátila, ale uškrtit by ho nemusela. Chviličku ji nechá, aby ho objímala a potom se od ní maličko odlepí, nebo se o to aspoň snaží. "Sice jsem upír, ale pocit toho, že můžu dejchat, mám pořád rád," řekne a podívá se na ni. Potom se na ni podívá, ale netváří se ani šťastně ani rozzlobeně. Jeho obličej je takový neutrální. "Kde jsi byla?" zeptá se jí.

(Nevěděla, jak Kol zareaguje, když se tu jen tak ukáže. Zda na ní bude naštvaný, nebo bude rád, že se vrátila. Rozhodně nečekala, že by mu to mohlo být třeba jedno, nebo že by ho snad ani nemuselo zajímat, že se vrátila. A rozhodně nečekala, že Kola uvidí zpátky v jeho těle. A tak se k němu prostě rozeběhla a objala ho tak silně, jak jen mohla. Měla asi milión otázek, ale zatím se na nic neptala. V tom momentě jí opustil všechen pocit viny a užívala si chvilku v jeho náručí. Chovala se opravdu dětinsky, ale jako kdyby to v ní už bylo. Ona byla blázen a zvláštní už od vždycky. Kol zase voněl jako on, hezky, příjemně. Tedy, až na tu krev, kterou cítila vcelku dobře. Byl jí to dost známý pach. Železitý a právě teď se jí z něho zvedal žaludek. A taky vnímala příjemné teplo, které v domu bylo. Několik minut se tak k němu tiskla a dýchala mu do trika, až se nakonec trochu odtáhla, povolila svůj stisk, spustila z něj nohy a podívala se mu do očí. Stále u něj ale byla blízko.) No jo, prosím tě. Vždyť už tě pouštím. (Ušklíbla se. Chovala se, jako kdyby byla už úplně v pořádku, ale nebyla. Snažila se o to, tak moc a hlavně kvůli Kolovi. Snad se o to snažila více kvůli ostatním, než sobě, aby byla v pořádku. Dnes chce Kolovi ukázat, že už je úplně v pořádku. Že jen prostě potřebovala být na chvíli sama, toť vše. Jakmile se jí zeptá, kde byla, jen se pousměje.) Ve městě. Různě jsem bloumala ulicemi, chodila do barů, taky jsem si koupila nějaké oblečení, co vypadá jinak než tepláky a svetry a boty a… Jen jsem na chvilku musela vypadnout. (Usmála se a pak mu zapíchla prst do hrudi.) Já vím, že se ti po mě stýskalo. A teď já. Jak to, že jsi zase ve své těle? Mimochodem, to znamená, že bych měla zase používat sporýš, nemáš nějaký? (Neusmívala se, byla teď neutrální jako Kol předtím. Dost jí zajímalo, jak to, že je zpátky ve svém těle.)

Samozřejmě, že ji rád zase viděl, ale to ještě neznamenalo to, že na ni nebyl naštvaný. Chovala se k němu tak, jak se chovala a potom si ještě zmizela? Kdyby neměla Esther svoje špehy všude, třeba by se ani nikdo nedozvěděl, co s ním je a on by si na té podlaze klidně umřel. Nečekal, že se na něj hned takhle vrhne, právě proto, že jejich poslední setkání nedopadlo zrovna moc dobře. A vůbec, Claire nebyla poslední dobou v pohodě, držela se od něj dál, nebyla vůbec ukecaná tak jako dřív. Prostě byla jiná, tak to bylo. Ale dneska? Chová se tak, jako by se nikdy nic nestalo. Jako by jen byla ráda, že ho zase vidí v jeho starém těle. Chvilku ji teda nechal, aby ho objímala, protože chtěl, aby jí tohle chování vydrželo trošku dýl, což by rozhodně nevydrželo, kdyby se k ní choval nějak hrubě. Po nějaké době, když si ale myslí, že už musí mít objímání dost, se od ní trošku odtáhne a naznačí ji, že by mu vůbec nevadilo, kdyby měl zase přístup ke vzduchu. "No sláva," řekne jenom, když mu oznámí, že už ho pouští. Sice už od něj byla trošku dál, ale ještě stále se neměla k tomu, aby se zvedla a sedla si na gauč vedle něj. Ale ne, že by mu to nějak vadilo, vlastně mu to bylo docela jedno. Hned se jí zeptá, a to už se tváří tak nějak neutrálně, kde celou tu dobu byla, kam zmizela. Když mu to vypráví, kde se toulala, nestačí se tomu jenom divit. Takže ona si jen tak zdrhne oknem a bloumá si ulicemi a leze do barů? "Stačilo říct, že jsi chtěla na chvíli vypadnout, Claire. Nemusela jsi hned zdrhat oknem." Neříká to zrovna moc příjemně, protože ho to štve. Štve ho to, co udělala. On se o ní celou dobu stará a jí pak prdne v kouli a jen tak si zdrhne? Copak neviděla, že je mu blbě? Kdyby nebylo Esther, je po něm (to ale nemění nic na tom, jakou zlost k ní cítí). Claire se sice usmívá, ale Kol se zatím netváří moc přívětivě. Je rád, že ji vidí, ale to, jak se zdá, nepřebije to, jak ho naštvala. "Spíš tobě se po mně muselo stýskat, když ses vrátila, ne? Nejdřív jsem si myslel, že ses zase jen tak vypařila, jak to máš ve zvyku..." řekne a dívá se jí při tom do očí. "A proč jsem ve svém těle..." řekne a ušklíbne se, "na to by ses klidně mohla zeptat mojí matky," pokrčí rameny a na chvilku se odmlčí. "V ten den, kdy jsem tě zavřel do pokoje, mi nebylo zrovna nejlíp, ale toho sis asi všimla. No a to šuntský tělo to prostě nevydrželo a chvilku potom, co jsem tě v tom pokoji zamknul, to se mnou švihlo. Já se uhodil do hlavy a dál už si pamatuju jenom to, jak jsem byl v nemocnici a tam Esther, která se to asi nějak musela dozvědět. Asi to byla ona, kdo mě tam odvezl, netuším. Ona má taky uši a oči všude. Řekla mi, že to tělo selhává a že si myslí, že mě nejspíš někdo otrávil. Takže mi oznámila, že jí nezbývá nic jiného, než mě přesunout do mého starého těla, protože neměla připravené žádné jiné, které by pro mě bylo vhodné. Ale že je to jen dočasně..." řekne a ušklíbne se, "...to si věří. Dočasně." Když říká tohle, tváří se pobaveně. Nedovolí jí, aby ho šoupla do nějakého jiného debilního lidského těla. Jo, sice to bylo skvělý, být zase čaroděj, ale nesmrtelnost, to je taky něco. "A tomu, kdo mě otrávil, to nechám pořádně vyžrat až do dna."

(Všimla si, že Kol se na ni za celou tu dobu, co přišla, neusmál. Copak to pro něj bylo tak těžké, usmát se? Měl zase zpátky svoje tělo a to chtěl, nebo snad ne? Stačilo, aby s ní hrál tohle malé divadélko, usmíval se a dělal, že se nic nestalo. Prostě si chtěla udělat normální večer, se svým kamarádem, i když by to byly jen lži. Chtěla si lhát sama sobě, jak všechno bude krásné a skvělé. Nevěděla, co se Kolovi stalo, a ani si nepamatovala, že by mu bylo nějak špatně, když se pohádali. Tak moc se nechala ovládat svými pocity, že si pamatuje jen hádku a strašný vztek, který pociťovala. Vztek byl snad nesilnější emoce ze všech. Dokázala z vás udělat vrahy, násilníky, bojovníky, silné lidi, ale také slabé a nepříjemné. Mohl z vás udělat všechno a zároveň nic. Mohl vám dát sílu, ale také vám jí mohl sebrat. A ona Kola tak strašně ráda viděla, protože si uvědomovala, co udělala a že to nebylo správné, a právě teď jí to mrzí a uvědomuje si, jak moc jí na Kolovi a jejich vztahu záleží. Více, než si kdy myslela. Za těch pár dní si na něj vzpomněla několikrát, ale nechyběl jí. Ne tak, jako když byla pryč. Myslela si, že ho už nikdy neuvidí. A jak je ráda, že se věci obrátily k lepšímu. Ne zcela, ale alespoň částečně. Nakonec ho neochotně pustí, ale stále je u něj dost blízko a rukama ho objímá okolo trupu. Jakmile však Kol promluvil, a ne zrovna příjemným tónem, se od něj úplně odsunula, vlastně to bylo, jako kdyby to vzdala. Pohybovala se pomalu a ve tváři se jí objevil vcelku zklamaný výraz. Sesunula se vedle něj do křesla a bezcílně začala koukat před sebe. Ruce složí do klína a začne si je jemně mnout, jako by to mělo nějaký význam. Poslouchá ho, jak jí vyčítá jednu věc za další a ona se cítí hůře a hůře. Je jako malé děcko, co ho rodič peskuje za něco, co udělalo špatně. Jenže Kol není rodič Claire, ale její přítel, což je pro ní ještě horší. Málem zemřel, že mu musela pomoct jeho matka, že jen tak zmizela, utekla, že se k němu chovala nepříjemně a že si měla všimnout toho, že mu bylo špatně. Bylo jí to k vzteku a zároveň k pláči. Jenže ona to všechno potlačovala. Dusila to v sobě a v ústech cítila hořkost a neschopnost polknout. Sklopila hlavu a začala se dívat do země. Nechtěla se mu dívat do očí. Měla by něco říct, ale je to jako kdyby jí někdo uřízl jazyk. A pak hlasitě polkne, podívá se na něj, je vidět, že ji to mrzí.) Kole… (Začne, ale její hlas ji přestane poslouchat a zanikne v tichu, které se rozlévá celým domem. Někdo ho otrávil a mezitím, co ona utíkala, on umíral. Umíral.) Je mi to líto. Je mi líto, že jsem jen tak utekla, že jsem se nezajímala, co ti je, že tě musela zachránit tvoje matka, že ses o mě musel strat, že jsme se pohádali,… (Mezitím co mluví, počítá na rukou všechno, co právě vyjmenovává, a že toho není málo.) Že jsem se chovala tak, jak jsem se chovala a že jsem ti vůbec zavolala. (A teď už je zase plná hněvu. Nechce, aby to mezi nimi bylo takhle, ale nejdřív se na sebe asi musí pořádně vyvztekat, než se vůbec dokážou usmířit. Dívá se mu do očí a nehraje si na to, že je všechno v pořádku.) Chtěla jsem si dneska udělat příjemný večer, s tebou, chtěla jsem nám uvařit večeři, dělat normální věci, co normální lidi dělají a hrát si na to, jak je všechno v pořádku! Chtěla jsem jen jediný normální večer! Jen jeden, s někým, na kom mi záleží! (Rozmachuje rukama, ale až teď se zastaví. Všechna síla, kterou ji zlost dala, ji právě teď opustila. Složila obličej do dlaní a neupravené, špatně ostříhané vlasy jí spadaly přes ramena na hruď, která se nepravidelně rychle zvedala. Do očí se jí vlily slzy a ona se je snažila dlaněmi vtlačit zpátky.) Mrzí mě to, Kole. Moc mě to mrzí… (Zašeptala. Nechtěla se s ním hádat. Záleží jí na něm, jenže ona to nikdy neuměla dát najevo. Ne správným směrem. Teď byl čas to udělat. Odlepila ruce od očí a vyhledala jeho pohled.) Záleží mi na tobě Kole, víc, než si myslíš, a nechci, aby to mezi námi bylo takové... Je to jen, prostě je to těžké...