Cami´s Flat

*Za ten měsíc, tedy vlastně skoro dva co uběhly se dalo říci, že se něco změnilo a něco zase zůstalo při starým. Snažila se každý den hledat něco, co by pomohlo Kieranovi, hodně mluvila o tom se Sophie a sama si vyhledávala různé informace, jenomže nic nebylo úspěšného. Nic, co by mu pomohlo a ona byla přímo zoufalá. Samozřejmě, že se Sophie vyzkoušely několik metod, ale žádná nezabrala. Navíc to ani nevypadalo, jako kdyby byl Kieran uřknutý, jako kdyby to byl jenom hloupý žert, jenomže když prý Benjamin něco udělal, tak to vážně udělal. V tomhle směru byla na tom čím dál hůř a nevěděla, co má dál už pro to udělat. Nechtěla čekat na okamžik, až to prostě přijde. To, co bylo pozitivní bylo to, že se hodně za tu dobu sblížila s Marcelem. Společně hledali v různých knihách, jak Kieranovi pomoct. A nebo se prostě procházeli jenom tak po městě. Taky hodně často ji navštěvoval na jejich směnách a musí říct, že ji opravdu zpříjemňoval den. Ve většině času ji doprovázel i domů za co mu byla vděčná, přece jenom je to New Orleans. Hodně se o něm dozvěděla, stejně tak jako on o ni. Musí říct, že za tu dobu ji přirostl k srdci. Možná byl upír, ale zatraceně sexy upír, který se k ní choval mile a přátelsky. Bere ho jako svého blízkého kamaráda, možná se neznají příliš dlouho, ale on je tady pro ni, to moc dobře ví. Stejně tak jako on musí vědět, že i ona je tady pro něj, kdyby něco. Jinak všechno ostatní se asi udržovalo v takovém tom normálu, dále chodila do školy, dále pomáhala Sophie s tím, co potřebovala a pracovala v Rosseau's. Taky se dozvěděla o tom, že nadvládu nad městem má Francesca.

Od rána pracuje v Rosseau’s a chystá všechno na vánoční večírek. Jak ozdoby, tak věci ze skladu, utírá stoly, uklízí. Stará se naprosto o všechno, jenomže odpoledne jí není příliš nejlépe a taky potřebuje něco vyzvednout z bytu a donést to sem, vlastně jde jenom o světýlka, ale i tak. Slíbila Sophie, že to přinese. A tak se s ní domluví, zda by nemohla chvíli zůstat doma a lehnout si, že přijde ještě před zahájením a doladí to. Naštěstí ji to Sophie povolí a tak se vydá z baru směrem domů a cestou přemýšlí znovu nad Kieranem. Jak se to všechno mohlo takhle pokazit? Za tu dobu nezná jediný způsob, jak pomoct Kieranovi, na nic nepřišla a ani Sophie. Je v naprosté pasti a i když nechce ztrácet naději, tak stále stojí nohama pevně na zemi a ví, že když nic v příštích dnech nenajde, tak je jeho osud nevyhnutelný. Kieran zešílí, stejně tak jako Sean a potom zabije sebe, ne- li ještě ostatní, nevinné lidi. A ona zůstane sama. Nebude nikdo, kdo by tady byl s ní. Už s nikým nebude moct sdílet rodinné pouto. Zůstane na všechno sama. Je jí neskutečně mizerně a v očích má slzy, když si musí přiznat, že ztratí posledního člena rodiny. Domů nijak nespěchá a proč by měla? Nebyl nikdo, kdo by tam na ni čekal. Nebylo tam nic zázračného, žádná kniha, kouzlo, které by jejímu strýci pomohlo a dalo by mu nazpět tak dlouhý život, jak ho měl jenom mít. Vždyť tohle přece Bůh chtít nemůže. Pomalým krokem se prochází po ulici a hlavu má sklopenou dolů. Sníh ji křupe pod nohama a líčka má zbarvené do jemně růžové barvy od chladu, který ji hladí po tváři. Slyší hluk z ulice, ale nijak to nevnímá. Dokonce nevnímá ani, krásu New Orleans. To všechno ji přijde cizí. Spoléhala na to, že když se obrátí na Sophie, tak najde nějaký způsob, spoléhala na to, když se staví za Klausem, tak že možná přeci jenom najednou nějaké východisko, ale on byl pryč. Lidé okolo ní umírali, proč? Proč se tohle musí dít? Zanedlouho dorazí k panelovému domu. Podívá se směrem, kde je její balkón. Vždycky tak kontroluje byt, přeci jenom bydlí ve velkoměstě. I když ne přímo v rušné části, to je pravda. Vytáhne po cestě z kabelky klíče a pomalu stoupá po schodech nahoru. Už teď ví, že dnes nebude moct usnout, i když bude unavená po celodenní práci a po večírku. Přijde ke svému bytu a zastrčí klíče dovnitř. Dvakrát s ním otočí a odemkne. Zarazí se hned ve dveřích.*

*Aký problém môže robiť psychopatovi zistiť, kde býva osoba, ktorú chce práve nájsť?  Je to akoby sa niekto spýtal fajčiara, či má radšej dlhšie alebo kratšie a on odpovie, že je to celkom jedno, záleží len na počte balíčkov. Na druhú stranu to možno nie je tak dobrým prirovnaním, nakoľko žiadne cigarety pri sebe nemá, väčšinou ich nepotreboval, necítil nervozitu ani podobné emócie. A ak áno, tak si dal žuvačku, aspoň chvíľu mal čo robiť s jazykom, ktorý mu tak nerád odpočíva medzi zubami.  Mierne našpúli pery ako číta menovky na zvončekoch, až pokým jeho oči nevyhľadajú tú správnu a jedinú – „O´Connell.“ Na tvári sa mu objaví široký úsmev, pričom mu z hornej pery nepatrne vytŕča rad bielych zubov.* Tu ťa máme...*Prenesie tichým tónom, akoby to hovoril dieťaťu, ktoré práve našiel, vlastne občas trpel samomluvou, hlavne keď na celom svete nebol nikto živý, okrem neho samozrejme. A on bol teda vážne spoločenský typ, žiaden samotár, pochopiteľne, rád nadväzuje konverzácie a ešte radšej sa na nich baví. Mal svoj vlastný humor, teda pokiaľ sa to dalo nazývať humorom. Bol trochu čierny, každopádne. Vchodové dvere do bytov boli otvorené, pochyboval o tom, že sa vôbec zatvárajú, možno tak na noc. Každý sa musí postarať o svoju bezpečnosť sám, nikto to neurobí zaňho. Avšak čarodejníkov spoločnosť veľmi podceňuje a aj ich zámočnícke schopnosti. Krátko našpúli perami a prejde dnu, pričom podvihne tvárou rovno hore ku schodom, ktorými sa vyberie, nakoľko videl, že jej byt nie je na prízemí. Ľudia, čo tu bývali, boli vážne vtipní a hlavne neopatrní, mohol by ich neskôr pokojne zabiť v polospánku a ani by o tom nevedeli. Musel sa nad tou myšlienkou pousmiať, nešlo to inak. Pomalým krokom vyjde hore po schodoch na prvé poschodie, pričom sa s neutrálnym výrazom na tvári obzerá okolo seba a hľadá ten správny byt, už si bol skoro istý, že býva na druhom, určite to bolo lepšie, vzhľadom na to, že sa jej nikto len tak nedostane na balkón. Nebol tu dlho, ale New Orleans nebolo práve najbezpečnejšie mesto a už vôbec nie pre obyčajného človeka, ktorým bola. Z úst mu vyjde krátky povzdych, ako tak kráča po schodoch na ďalšie poschodie, keď mu do zraku udrie tá správna menovka. Pery sa mu opäť automaticky skrivia do krátkeho poloúsmevu, ktorý je lemovaní jeho poniekiaľ spokojným pohľadom. Bol spokojný, prvý bod svojho výletu mal za sebou a vážne sa tešil na všetko, čo sa tu ešte stane, konkrétne na moment, kedy sa stretne s jeho úžasnou majiteľkou. Zahryzne si do spodnej pery a pustí rukou zábradlie. S tichým buchotom podrážok o dlážku sa presunie až pred jej dvere. Väčšina ľudí by teraz zazvonila, konkrétne zlodeji by si najskôr vytiahli nejaké tyčky, ktorými by v zámku začali otáčať. Jemu našťastie zostala ešte moc, ktorú nasal z bariéry v Mystic Falls, stále sa nemohol dostať z toho, čo sa stalo. Bol tak blízko, skoro ako predtým a znovu sa všetko pokazilo, konkrétne jeho otec všetko pokazil. Vždy to tak bolo, vždy mu zničil snahu, jeho ciele, plány. So smrťou jeho sestry to vyfučalo a on potreboval náhradný. Tentokrát tu však už nebol, aby niečo pokazil, našťastie. Pomaly vydýchne a privrie oči, než sa na krátky moment sústredí, vystrčí jednu ruku a ohne prstami, akoby niečím krútil. Bol by z neho rozhodne skvelý iluzionista. V momente, keď ticho pretne cvaknutie zámku, podvihne tvár dohora a strčí jednou nohou do dverí, ktoré sa následne dokorán otvoria. Pohľadom tápa po chodbe, ktorá sa mu vynorí pred nosom a na ktorej ešte stále stojí. Byt bol tichý, nebol tu nikto, kto by ho mohol prekvapiť. Trochu sa narovná, než spraví pár krokov do vnútra a pootočí tvárou nabok do druhej miestnosti. Bol malý, útulný, pre jedného človeka celkom dostačujúci. Bez toho, aby sa opäť otáčal, mocou za sebou znovu zamkne dvere, nerád by totiž vzbudil nejakú pozornosť pred tým, než si to sám bude želať, respektíve predtým, než vojde dnu a zistí, že nie je sama, ako si myslela.
Na vážkach pomyká hlavou zo strany na stranu, než si do rúk zoberie fľašku od Škótskej, ktorá stála v rohu kuchyni na linke spolu s ďalšími dvomi. Najskôr samozrejme skúsil niečo nájsť v chladničke, ktorú za sebou nechal otvorenú, niežeby mal v pláne okúsiť jej kuchárske umenie, skôr dúfal v nejaký džem. Zo skrinky si vytiahne jeden pohár, pričom pri hľadaní narazí na balík lupienok, s ktorými sa automaticky presunie ku gauču, na ktorý sa pohodlne usadí, pričom si vyloží nohy na stolík pred sebou a zapne nejakú hlúposť, ktorá práve bežala v televízií. Vlastne, ak by sem práve prišiel niekto na návštevu, najskôr by si myslel, že si Cami našla spolubývajúceho. On bol však zvyknutý na cudzie prostredia, prespával už v mnohých domoch a bytoch, ako jediná živá osoba si to mohol dovoliť, aj keď je rád, že je späť, tie dny ho už poniekiaľ nudili.
Trvalo to možno niekoľko minút, než sa mu začali zatvárať oči, nakoľko v noci príliš nespal, pričom prepínal jeden kanál za druhým, aj keď do seba ešte stále lial prvý pohár. Omnoho viac mu totiž práve šli lupienky, aj keď v jeho rokoch boli omnoho chutnejšie. Únava ho však prejde v momente, kedy začuje kľúč vo dverách, v momente zdvihne ruku s ovládačom, vypne telku a trochu sa narovná, pričom nechá viac-menej prázdny balík na stolíku a pohár voľnou rukou položí na zem pri gauč. Než Camille vojde do vnútra,  vyšvihne sa na nohy a trochu si z trička rukou zmätie všetky omrvinky. Nikdy nebude mať šancu urobiť druhý prvý dojem. Keď sa jej konečne dostane do zorného poľa a  jej oči sa po niekoľkých sekundách upriamia rovno na ňom, rýchlo si oblizne pery a pootvorí ústa.* Škótska najskôr nebude celkom moja vec, ale...Vieš, ako sa hovorí, pokiaľ to neskúsiš, tak nevieš. *Prenesie, akoby sa práve majiteľ nevrátil do bytu, kde našiel niekoho, koho ešte v živote nevidel. Na tvári sa mu objaví trochu nervózny úsmev, niežeby bol nervózny, ale pokúšal sa nezasmiať. Nakoniec len prižmúri oči a pokrúti pomaly hlavou.* Najskôr som ťa trochu prekvapil. *Mávne k sebe rukou a ospravedlňujúco sa na ňu znovu zahľadí.* Moja chyba...*Kývne hlavou, akoby si to sám potvrdzoval a sklopí pohľad niekam na zem, pričom ohrnie perami nadol.* Ale chcel som súkromie a v bare by si sa mi nemohla venovať, tak som si povedal, že navštíviť ťa bude najlepším riešením...*Zastaví sa v slovách, pričom si povzdychne a na pár sekúnd privrie oči. Pery mu lemuje široký úškrn.* Opäť...spôsoby. *Pretočí nad tým očami.* Ja som Kai. *Predstaví sa jej, nakoľko bolo nespravodlivé, aby nevedela jeho meno, zatiaľ čo on o nej vie skoro všetko.*

*Otevře dveře od bytu a chce vejít dovnitř. Zůstane ale v tu chvíli strnule stát na místě a dívá se do očí klukovi, kterého vidí poprvé v životě. Tedy pro ni to byl kluk, mohl ale tak vypadat na to, že byl o dva roky nebo tři roky mladší, než ona sama. Až na to, že Cami celkově vypadala o moc vyspěleji, než na svůj věk. Není schopná se pohnout dopředu, dozadu do stran. Se zatajeným dechem se na něj dívá a její oči jsou vykulené. Právě utrpěla neskutečný šok a má pocit, že možná přišla i zástava srdce, které neví, jak má pracovat v tuhle chvíli. Promluví na ni prakticky hned a v tu chvíli si její srdce pravděpodobně uvědomí, že ještě není čas na to, aby se plně zastavilo a rozbuší se jí na plné obrátky. Přeci jen, co tohle mělo všechno znamenat? Cizí kluk byl v jejím bytě, když ona tady nebyla. Mluví na ní, jako kdyby byli staří kamarádi, kteří se jenom příliš dlouho neviděli. Nevzpomíná si na to, že by ho někde viděla. A proto ani nereaguje na to, co právě tvrdí o skotské, protože to je právě to nejmenší, co jí teď zajímá. Jedno ale bylo jisté, nespletl se a nebyl to žádný zloděj. Čekal na ni už nějakou dobu a kdyby to byl zloděj, tak by se nechoval takhle a její byt by nevypadal poměrně stejně, jako když odešla. Oči jí sklouznou ke sklenici, kde je ještě nějaká dávka alkoholu a potom ho sjede pohledem, jako kdyby si ho potřebovala celého přeměřit. Věděla, že se ji vážně nevyplatí dělat scénu a že to bylo naprosto bezvýznamné. Pokud za ní někdo přišel, někdo, koho neznala, tak musel být z nadpřirozeného světa, ale co chtěl? Někdo další, kdo jí bude vyhrožovat Kieranovou smrtí, když už umíral? Nevypadal na někoho, kdo by jí chtěl pomoct. Konečně přinutí své nohy k pohybu a vejde dovnitř, přičemž za sebou okamžitě zavře. Od toho cizince si samozřejmě drží dostatečný odstup. Pozvedne nechápavě obočí u jeho slov.* Překvapil? Co tady zatraceně děláš? Jak ses mi dostal do bytu? *Byla jí jedno nějaká zdvořilost a nebo vykání. Byla šokovaná a rozzuřená, vlastně ani nevěděla, co přesně má dělat. Několika kroky přejde do strany a nespouští z něj oči. Sledovala ho s velkou ostříží, protože nevěděla, co má od něj čekat. Musel to být naprostý blázen, když se jí vkradl do bytu, byl tady jako doma a ještě k tomu s ní mluví, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ne, že by nečekanou návštěvu nezažila u Benjamina, ale u něj byla vidět alespoň jistá úroveň, ale u tady toho floutka? To ani náhodou. Neměla náladu na to si povídat, chtěla jenom to, ať okamžitě odejde z jejího bytu a nebo jí řekne, co přesně chce a odejde. Tvářil se jako štěně, které právě něco provedlo a omlouvá se a kdyby tyhle pohledy neznala, tak by to zřejmě na ní zabíralo. Jenomže stále byla v nesmírném šoku. Ušklíbne se hned na to, když se zmíní o baru. Ten člověk ji sledoval? Věděl, kde pracuje? Nebylo to ale zase až tak velké překvapení, protože bylo známo, že o ní toho věděli ostatní víc, než ona o nich. A takhle to dopadá, když se obyčejný člověk dostane do nadpřirozeného světa. Její nohy automaticky mířily velmi pomalu směrem ke kuchyni, přičemž se ke Kaiovi vážně neopovažovala otočit zády. Za tím jeho milým, dokonalým úsměvem se schovávalo něco temného. Jeho oči za něj mluvily a i jeho postoj. Zastaví se na moment a naslouchá mu. U jeho představení jenom zavrtí hlavou. Udělá několik pohybů a už je v kuchyni. Ze šuplíku rychlým tahem vytáhne kuchyňský nůž větší velikosti, zřejmě na maso a namíří ho naproti němu.* Je mi jedno, kdo jsi, Kaii. Je mi jedno, proč jsi tady. Ale trvám na tom, aby jsi odpustil můj byt a to hned. Dám ti jednu radu do života. Pokud chceš s někým mluvit a taky chceš, aby tě vyslechnul, tak příště zaklepej zdvořile na dveře a nepředstavuj se jako šmírak od vedle. Varuji tě, že pokud se ke mně jenom přiblížíš, tak ti neručím za to, co bude následovat. *Stále má na něj namířený nůž a svírá ho pevně v ruce. Bylo to trochu ironické, že zrovna Camille se snažila někomu "nějakým" způsobem vyhrožovat. Vždyť ani ona sama sobě v žádném případě nevěřila, že by na něj ten nůž použila, i kdyby byl v její těsné blízkosti. Akorát by tak zpanikařila, opustila ho na zem a čekala na to, co bude dál. Nedokázala by někomu ublížit a natož mu tak zabodnout nůž do těla. Otázkou bylo, kde brala tu jistotu, že tohle jí pomůže a on odejde? Vždyť tohle byl nadpřirozený svět, ale jednu věc věděla naprosto jistě. Nemohl to být upír, protože by ho musela pozvat k sobě do bytu. Jedině, že by si to nepamatovala, ale to bylo taky naprosto nemožné, protože jí ovlivnit nešlo, když brala sporýš. Byl to čaroděj? Vlkodlak a nebo snad člověk? Nijak se nezaplétala s nadpřirozenou komunitou a proto jí to přišlo ještě více zvláštní, když tady byl. Na jednu stranu chtěla vědět, co tady chce a kdo přesně to je, jak o ní ví. Byla to čistě jenom její zvědavost, ale její rozum křičel ne, ať ho odežene okamžitě pryč. Nebyla ani tak vyděšená, jako spíše šokovaná, že jí vlezl do bytu a vyčkával na ni bůh ví jak dlouho. Pravděpodobně dnes z toho nebude moct usnout.*

*Časť s prvým dojmom bola zažehnaná. Musí teda povedať, že Cami splnila všetky jeho očakávania. Tá známa zarazenosť na jej tvári mu tak veľmi pripomínala tú starú nostalgiu, že mal chuť znovu ukázať svoje zuby svetu. Bola priam na popukanie, ten výraz...Asi si mal vytiahnuť mobil, aby to mohol postnúť na Twitter, alebo sa na tom baviť po večeroch pred spaním. Na chvíľu si myslel, že jej snáď ruka primrzla k vypínaču, ale našťastie, sa pomaly spamätala, bol si istý, že jej pomohol práve svojím priateľský postojom, rozhodne to znelo priateľsky, neznelo snáď? Mohol predsa rovno prejsť k veci, ale on sa snažil byť slušný, nič nerozbil, nič na ňu zatiaľ nevytiahol, predstavil sa...To znie ako začiatok pekného priateľstva. Teda v tom prípade, že bude spolupracovať. Nebol si istý, či vôbec dýcha, ak áno, tak musela byť nejaký mimozemšťan, pretože sa jej vôbec nedvíhal hrudník a tvár jej bledla každou sekundou o odtieň. Ak by sa k nej ešte o niečo priblížil, istotne by počul buchot jej srdca, ktoré bilo –„Kai,Kai,Kai...“ A stále dookola a dookola. Kútiky úst sa mu vytiahnu automaticky dohora. Dalo by sa to považovať za ten lišiacky úsmev, ktorý nikdy nenasvedčoval ničomu dobrému, teda aspoň nie pre toho, komu bol venovaný. Určite si to práve prehrávala v hlave, slová ktoré mu vychádzali z úst, čo tu vôbec robí, kto to je...Obyčajné myšlienky ľudí, ktorým sa niekto „vláme“ do bytu, nič, na čo by odpovedal, možno okrem tej časti s tým, čo tu robí, ale upravil by ju na – čo chce. To dôležité bolo, inak by sa cestou do tohto mesta ani nenamáhal, každé preňho bolo totižto rovnaké, mal radšej odľahlejšie miesta, v obrovskom komplexe budov sa vždy cítil až príliš osamelý, teda aspoň vo svojom vlastnom pekle, kde aj osamelý bol. Teraz bol však rád, že sa nemohol zabiť, tak aspoň môže zabiť svoju rodinu. Na druhú stranu mu jeho rozprávanie asi prišlo zcestné, ako väčšine ľuďom, uvedomoval si, že ho nepozná, že vôbec nechápe o čom hovorí a nerozumie jeho postoju, najskôr vyzerá ako blázon, teda...Niežeby ním nebol, to je však len začiatok. A to na tom bolo asi najvtipnejšie, dokázal sa na nej baviť bez toho, aby si o tom bola vôbec vedomá. Dúfal však aj, že trochu odľahčí atmosféru, keď na to pôjde priateľsky, predsa len neurobil nič hrozné, do bytu sa jej mohol dostať kdekto. Trochu sa uškrnie, keď sa pozrie smerom k nedopitému poháru, ktorý položil na zem, keď prišla.* Dúfam, že ti nevadí, že som sa ponúkol. Keď majiteľka nebola doma, musel sa hosť ponúknuť sám. Nie je to neslušné, však nie? * Prenesie, akoby nad tým naozaj premýšľal, než spojí pery k sebe do úzkej línie a trochu nakloní hlavou do strany. Všimne si, ako si ho prezerá, akoby sa snažila zistiť, či ho z niekade nepozná, najskôr jej to nedávalo zmysel, vlastne sa jej ani nečudoval, tiež si ho občas nedával. Bol si istý, že vedela o tom, čo za háveď vonku behá, predsa len, pracovala v bare, kde sa nadprirodzených bytostí, čo teraz boli hlavne čarodejnice a vlkodlaci, zhŕňalo snáď najviac. Nebolo možné, aby si nič nevšimla, teda pokiaľ nie je úplne slepá, ale nakoľko si ho všimla skoro okamžite, nemá ten pocit. Keď konečne vstúpi plne dnu a zavrie za sebou dvere, len sa trochu vystrie v chrbte a našpúli perami, akoby sa jednalo o nejakú trápnu chvíľku pri prvom stretnutí. Všimne si, aký odstup sa od neho snaží dodržovať, ako sa straní, pripravuje sa na všetko. Nad jej otázkami len nezaujato pokrčí plecami a trochu ohrnie spodnou perou.* Dverami. *Krátko sa ohliadne pohľadom za ňu, nakoľko pred nimi stojí.* A práve som tak nejako oddychoval na gauči, vážne pohodlný mimochodom, teda určite lepší ako lavičky, na tom sa vážne nedá sedieť. *Prenesie, po čom sa potichu začne smiať a po prvýkrát ukáže aj svoje zuby. Nechápal, prečo je tak napätá, nebolo to nijako nepríjemné, atmosféra sa mu zdala byť v poriadku. Možno jej však chýbalo trochu hostiteľských schopností, ale to nevadí, on si už zvykol. Samozrejme si uvedomil, že jej práve naznačil, že to nie je prvýkrát, čo ju vidí, aj keď ona jeho zjavne áno, určite si myslela, že je nejaký stalker.* Nehľadaj v tom nič zlé, chcel som si len zistiť, kedy bude najlepší čas na návštevu. *Zdvihne obranne obe ruky nahor, akoby sa snáď vzdával a na tvári mu celý čas panuje jeho typický poloúsmev. Všimne si, ako sa pomaly začínala presúvať smerom ku kuchyni, pričom automaticky vedel, čo bude nasledovať, bude sa snažiť nejako ozbrojiť, mysliac si, že jej to nejako pomôže, ale nakoniec zistí, že sa mýlila a bude hľadať niečo iné, než sa aj tak bude musieť prispôsobiť. Pretočí nad tým nepatrne očami a sleduje ju, ako sa veľmi „nenápadne“ presúva z miesta na miesto, stále ho ostražito sledujúc. Trochu privrie oči a hodí k nej jeden z jeho najočarujúcejších úškrnov, za ktorým sa skrývalo viac, akoby jeden povedal. Keď pokrúti hlavou nad jeho predstavením, trochu podvihne obočím, akoby si myslel, že jej niečo nebolo jasné, ale chvíľu zostane potichu, na jeho pomery až pridlho. Je to len niekoľko sekúnd, než sa Camille dostane do kuchyne a siahne do šuflíka, niežeby to neočakával. Napriek tomu sa trochu zamračí a v hlave mu hrá tá istá hudba – Camille, Camille...Trochu kárajúcim tónom. Keď väčší kuchynský nôž zamieri smerom k jeho maličkosti, len skloní tvárou nadol a začne špúliť perami zo strany na stranu. Na jej slová chvíľu nijako nereaguje, ale mala ten oheň, ktorý predtým videl v Jo, teda niežeby ju to nakoniec zachránilo. Na chvíľu v bite zavládne ticho, než si Kai potichu odkašle.* Prepáč, som trochu nervózny...* Podvihne jednou rukou a s pohľadom sklopeným na dlážke sa poškrabe vzadu na krku.* Toto je prvýkrát, čo na mňa niekto vytiahol nôž. *Prenesie s počuteľným vzrušením v hlase, pričom sa možno trochu rozpačito pousmeje a so stále sklonenou tvárou k nej zdvihne pohľad.* Ale raz som mal pri hlave zbraň, nebolo to veľmi príjemné, predsa len, nikdy nevieš, čo môžeš čakať od bývalého pôvodného, všakže...*Mávne nad tým rukou, pričom sa pozrie do strany a spraví trochu kratší krok smerom k nej, akoby si to ani neuvedomoval.* Každopádne, nože sú skôr moja vec. *Je od nej len kúsok, keď prejde pohľadom z jej tváre k ruke, kde nôž zviera. Mierne prižmúri oči a opäť podvihne svojou rukou dohora, pričom ju prehne v lakti a roztvorí prsty. V tom momente sa mu kuchynská pomôcka, ktorú práve používala na svoju obranu, objaví priamo na dlani, v ktorej ju pevne zovrie za rukoväť a prefíkane sa pousmeje.* A teraz...Čo hovoríš na menší chit-chat? *Vydýchne, pričom nadvihne jedno obočie a nepatrne mykne celým svojím telom.*

*Přijdou jí to jako hodiny, co nedýchá a stále má pocit, že se už ani nikdy nenadechne. Rozhodně dnes a ani jiný den by nepředpokládala, že v bytě bude mít kluka, který na ni bude čekat, až přijde domů. Kluk, který vypadal mile a přátelsky avšak v očích měl naprosto něco jiného. Jeho úsměv jí začínal iritovat už na samém začátku. Nepřipadalo jí, že tahle situace je směšná a nebo snad normální. Očekával od ní jiné reakce? Že to bude naprosto normální, když ji takhle vejde do bytu a chová se, jako kdyby mu to tam patřilo? Ve skutečnosti to všechno trvá jenom pár sekund a potom už konečně vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Nebyla ten typ člověka, který by na veřejnosti dělal nějaké scény. Pokud to byl blázen, což očividně byl, tak nepotřebovala, aby je sledovali její sousedé, kteří jisto jistě o žádné divadlo nestáli. Jeho úsměv na její reakci, která byla přirozená a někdo už by dávno mohl volat policii nebo začít dělat scénu ji jenom přinutí k tomu, aby nakrčila obočí a pod očima se jí objevily jemné vrásky. Pak očima sjede ke sklenici s nedopitou skotskou a vrátí se pohledem směrem k němu. Očividně si tenhle mladík rád povídal, protože nezapomněl okomentovat pomalu všechno, co udělala. Ani nemusel mluvit. Výrazy v jeho tváři mluvily za vše. Ačkoliv jemu se to zdálo všechno zábavné, tak ona to rozhodně tak necítila. Navíc nebyla právě v rozpoložení, kdy by na ni udělal dojem i ten přátelský, až neuvěřitelný tón jeho hlas. Ani jeho přístup ji nějak neobměkčoval v tom, aby ho odtud slovně okamžitě nevykopala. Neměl tady, co dělat. Na jeho úchylku dělat z lidí blázny a špehovat je si vybral nesprávného člověka.* Slušné je přijít jako normální člověk na návštěvu a být pohoštěn. Ne to, když někomu vejdeš do bytu a chováš se, jako kdyby ti to tady patřilo. *Odpoví sarkasticky. Možná by neměla s ním mluvit vůbec, ale v tomhle Camille byla dalo by se říci "hloupá". Měla prořízlou pusu, vždycky říkala to, co si myslí a nebo co jí právě vystálo na jazyku. A taky sama o sobě byla upovídaná, vlastně se i divila, že mu na to vůbec odpovídá. Působil tak, jako kdyby jí nic nechtěl udělat, ale ona mu nevěřila. Vyřazovalo z něj něco, co bylo špatné. Měl okolo sebe negativní auru, která naplňovala její byt a věděla, že pro dnešní večer a noc se toho už nezbaví. Teď, aby se i bála usnout, protože by jí do bytu mohl vlézt někdo, koho vůbec nezná. Mohl být sebevíc nebezpečný, přesto by mu řekla všechno, co si v danou chvíli myslela, což se také stalo. Asi její otázky byly zcela zbytečné vzhledem k jeho odpovědi. Převrátí očima u toho, když se zmíní, že přišel dveřmi. Hlavu mírně zakloní dozadu, oči stále vzhůru a ušklíbne se. Za okamžik se k němu znovu podívá. Od někoho jako jen opravdu mohla očekávat takovou odpověď, která ji vůbec neuspokojila. Mohl taky přijít balkónovými dveřmi, otázkou bylo, jak si zatraceně otevřel bez toho, aniž by byl zámek poškozený a jak věděla, tak upír nebyl. Ale mohl být dost velký blázen na to, aby nějak vylezl až k jejímu balkónu. Vrátí se k tomu obezřetnému pozorování, které pokládá za jakousi povinnost v této situaci. Povzdychne si bezradně. Připadá jí to, že mluví úplně z cesty, protože má vážně tendenci komentovat každou nedůležitou věc. Očividně to s ním nebude mít lehké a jenom tak ho z bytu nevyžene. V hlavě měla tolik otázek na které chtěla znát odpověď, ale raději si pořád volila tu možnost, aby už konečně odešel pryč a ona mohla volně dýchat a hlavně se vzpamatovat ze šoku, který ještě stále prožívala. Jeho tichý smích jí dráždí uši. Nic vtipného na celé situaci nebylo a z nich dvou se právě bavil jenom on.* Tohle ti přijde jako vhodný způsob návštěvy? Děláš to často? Protože vhodné by bylo nesledovat mě a přijít jako normální člověk, normálně zaklepat na dveře a oslovit mě. *Odstup, který si od něj drží s vědomím stále zvětšuje. I když je to po malých kouskách, nechce, aby se k ní přiblížil. Zvažovala i to, že by mohla někomu zavolat, ale komu? Nestuduje psychologii pro nic za nic, aby věděla, že určité chování může lidi, jako byl Kai přivést na agresivní chování. Možná byla rozumná, ale pokud se cítila nějak ohrožená, tak dokázala jednat velmi impulsivně. A to se taky vzápětí stalo, co se několika kroky přemístila do kuchyně a bez jakéhokoliv přemýšlení vytáhla ze šuplíku nůž, který namířila naproti Kaiovi. Ještě docela slušným tónem mu vysvětlila, že by vážně měl její byt opustit, přičemž na něj nepřestávala mířit nožem. V jejích očích bylo jakési odhodlání, ale taky nejistota. Sama věděla, že tenhle způsob obrany je jí k ničemu, když by nedokázala do něj nůž zabodnout a ani se po něm ohnat. Možná to by zvládla, ale nechtěla to udělat. Nechtěla mu ublížit, nechtěla mu způsobit ani nějaké zranění. Ale situace to vyžadovala. Čím déle zůstával a nehodlal odejít, tím v ní začínal trochu stoupat adrenalin, který je spojený se začínajícím strachem. Zažila už toho spoustu, noční ulice v New Orleans, kterými procházeli různě podivní lidé a nebo opilí, kterým se musela vyhýbat. Několik situací v baru, ale tohle bylo o něčem jiném. Opět se zatajeným dechem pozoruje jeho reakci, která ji nečekaně překvapí. Byl nervózní z toho, že na něj někdo vytáhl nůž. Upřímně mu to věřila, alespoň tedy na chvíli. A proto ho i trochu sklonila níže, ale jenom o pár centrimetrů. Přes to zůstávala ve stejné pozici, jako doteď.* Překvapuje mě, že někdo poprvé na tebe míří nožem, když děláš takové překvapení jako je vloupání do bytu a následné přiznání ke sledování té osoby. *Tón jejího hlasu nenaznačoval žádný strach, spíše jistou dávku sarkasmu. Nedokázala s ním jednat mile, byla by blázen, kdyby to dělala. Nebyla na něj ani naštvaná, spíše stále byla v šoku a jiným způsobem se s ním ani jednat nedalo. Jeho dalším slovům nerozumí. Nechápe o jakém bývalým Původním to mluví, když zná, tedy ví o všech Původních. Ušklíbne se a pootevře ústa, jako kdyby chtěla říct o čem to právě mluví. No, nakonec přeci jenom nic neřekne a hlavu nakloní mírně do strany, přičemž pozvedne obočí. Zřejmě ho neodrazuje její postoj a ani její slova. Dá se říci, že pro ní to začíná být už docela zoufalá situace a nechce se dostávat do bodu, kdy zoufalá situace vyžaduje i zoufalé činy. Věděla, že mu však fyzicky neublíží a psychicky to ani nebylo možné. Povšimne si, jak se k ní o něco přiblížil a Cami se chce okamžitě pohnout dozadu. Bohužel se posune jenom o pár centimetrů a pozadím narazí do kuchyňské linky. Otočí prudce hlavu trochu za sebe a za okamžik se vrátí pohledem k němu, přičemž ji jiskří v očích. Zmínka o nožích ji přinutí ho zase znovu pozvednout, protože teď už ji strach začíná vážně nahánět, což se ji odráží v očích ve kterých ji podivně jiskří.* Drž se ode mě dál, Kaii. *Pronese varovným tónem a do poslední chvíle doufá, že to zabere. Jak velice se mýlila. Trvá to zlomek sekundy, kdy svírá její ruku a prakticky ji přinutí, aby nůž upustila a skončil tak v jeho dlani. V ten moment už zvedá druhou ruku a chce sáhnout po něčem, čím by ho mohla praštit a získat tak chvíli pro to, aby mohla byt hned opustit. Jenomže něco jí to nedovolí. Něco ji říká, že by raději měla být v klidu a proto se levou rukou zapře o hranu kuchyňské linky. Dívá se něj vyděšeně a oči jí sjedou k noži, který ještě před chvílí svírala v ruce na svou obranu. Podívá se mu až teď poprvé pořádně do očí. Může taky za to jejich blízkost, kterou k sobě teď mají.* O čem budeme mluvit? *Zeptá se neklidně a srdce jí znovu začne bít o něco silněji, než před chvílí. Přeci jenom on je blázen, který teď svírá v ruce nůž a ona je jenom člověk, který se nijak zvlášť bránit neumí.*

*Nedokázala si ani predstaviť, ako komicky vyzerala, ako tak krčila tvárou a snažila sa nejako pochopiť tomu, čo tu vôbec jeho maličkosť robí. Čož sa jej samozrejme nedarilo, nakoľko sa ešte nedostal ku pointe. Mierne sa nad jej slovami pousmeje, bolo trochu zvláštne, že sa s ním vôbec dávala do reči, väčšina ľudí sa ho snažila ignorovať, alebo po ňom hádzala len otrávené pohľady, niežeby to teraz bolo na mieste, predpokladal, že skôr cítila strach ako nechuť k jeho výrečnosti. Naozaj sa ho snažila poučovať o tom, čo je slušné a čo nie? Možno sa mala dať radšej na divadelnú dráhu ako na psychológiu, pretože už z prvého pohľadu bolo jasné, že mu čokoľvek z tohto súdku vešia na nos úplne zbytočne. Trochu previnene sklopí pohľad, akoby bol nejaké dieťa, ktorého práve karhá matka, že niečo rozbil.* Vieš...Camille. *Osloví ju po prvýkrát menom, pričom si prosto prejde jazykom po spodnej pere a znovu sa jej zahľadí rovno do očí.* Ani po dvadsiatich dvoch rokoch som nedospel...*Na chvíľu sa odmlčí, pričom sa mu jeden kútik úst automaticky zdvihne dohora.*...K jednoznačnému záveru, prečo si ľudia tak veľmi potrpia na spôsoby. *Prejde o niekoľko krokov do strany, pričom opäť hľadí na drevenú podlahu.* Najskôr nikdy nepochopím ich zaťaženie na niektorých veciach, akoby zaklopať na dvere predtým, než vojdeš, bolo dôležité. *Z úst mu vyjde tiché uchechtnutie, pričom pokrúti hlavou a znovu sa jej pozrie do tváre.* U mňa je to proste len sila zvyku. *Pokrčí nakoniec plecami a zakotví si ruky vo vačkoch nohavíc, ktoré neboli práve pohodlné. Mal omnoho radšej svoje staré dobré široké strihy, mal pocit, akoby jeho nohy boli vo zveráku, asi sa bude musieť pozrieť po najvýhodnejšej ceste do Škótska. Na tvári sa mu objaví zľahka pobavený úškľabok.* A ak by som prišiel ako každý normálny človek, nezažili by sme predsa všetku tú zábavu, ako pri tvojom príchode. *Opäť pokrúti hlavou, akoby sa tie myšlienky snažil zahnať, ale pravdou bolo, že si to skôr prehrával stále dookola a dookola. Jej tón ho veľmi neprekvapí, už pri prvom pohľade na ňu vedel, že nie je typ, ktorý strachom stratí hlas. A on si ten sarkazmus užíval, sarkazmus, za ktorým skrývala svoj strach, obavy z jeho prítomnosti. Ľudia to nikdy neprestanú robiť a jeho to nikdy neprestane baviť pozorovať. Dokázal vnímať každú zmenu v jej výraze, každú novú vrásku, ktorá sa jej objavila na čele, na chvíľu mal pocit, že pred ním stojí Jo a snaží sa v ňom zbudiť nejaké pochybnosti o tom, čo sa práve chystá urobiť, on však len pevnejšie zovrie nôž a bodne jej ho rovno do brucha. Bol to len sekundový záblesk minulosti, ktorá bola ďalej, akoby jeden povedal. Záblesk, po ktorom jeho pohľad zostal celkom prázdny. Vždy si myslel, že on bude ten, ktorý ju zabije v zlúčení, nepovedal by, že jej to urobí práve otec, ale nakoniec...Coven bol vždy na prvom mieste, rodina nebola dôležitá. Prečo mu potom tak zazlievali, že ju vyvraždil? To jednoducho nedávalo logiku. Camille našťastie veľmi rýchlo pochopila, ako hlúpo jej otázky zneli a zostala nad jeho slovami radšej mlčať, niežeby by od nej neocenil nejakú známku po konverzácií, bolo by príjemné, ak by mu slová boli opätované, zjavne však dnes nemala chuť, možno sa mal radšej zastaviť zajtra, aj keď nie je veľmi trpezlivý, čakal na to všetko už dosť dlho a často bol len krôčik od úplného zosuvu. S mierne podvihnutým obočím jej opätuje trochu provokačný pohľad, nakoľko sa vyžíval v jej nevedomosti a neistote. Sám nevedel, čo sa stane, ale rozhodne ju zatiaľ potrebuje, to znamená, že by jej neublížil, teda aspoň nie tak, aby nemohla chodiť a rozprávať, stále mal však plán „B“, aj keď si myslel, že ona bude jednoduchším orieškom. Určite sa práve snažila logicky prísť na to, čím je a ako sa sem mohol dostať, keď mala zamknuté dvere, niežeby to bola nejaká ťažká forma ochrany, väčšina ľudí v tomto bola strašne naivná, akoby snáď po svete nebehalo tisícky vrahov. Pri jej obozretnom pohľade, ktorý doslova skenuje každý jeho pohyb, trochu našpúli perami a potichu vydýchne.* Fajn, začína to byť trochu divné. *Prenesie rádoby na pochybách.* Možno by si si mala dať pozor, aby som si to nezačal vykladať nejako zle. Moje pocity z teba sú teraz trochu zmiešané. *Pokýva hlavou zo strany na stranu, pričom sa pozrie niekam do priestoru a vytiahne si ruky z vreciek nohavíc, pričom ich nechá voľne visieť pozdĺž tela. Mal pocit, že jeho pobavenie ani zďaleka nezdieľala, skôr sa k tomu stavala s nechuťou a odporom, ale pokiaľ sa smial on, tak na tom niečo vtipné byť muselo. Pri jej ďalších slovách sa už nijako nad odpoveďou nezamýšľa, možno bol čas sa jej trochu zveriť.* Väčšina ľudí, ktorá ma pozná tvrdí, že som psychopat, sociopat a podobne...*Krátko si odkašle a na chvíľu sa zadíva na špičky svojich topánok.* A asi ťa to trochu prekvapí...Ale majú pravdu. *Prenesie, akoby práve odhaľoval tajomstvo svojho života, pričom sa na ňu na chvíľu znovu zadíva a spojí svoje pery do úzkej línie.* Ale je to práve tá šialeno-divná časť, ktorá ma robí tak záživným. *Popravde mu jej stále sa zväčšujúca vzdialenosť veľmi neimponuje, ale zatiaľ je mu to viac-menej jedno, chcel ju nechať, chcel vidieť tú paniku, keď pochopí, že čokoľvek bude márne, presne tú istú, ak videl v očiach svojich súrodencov, než ich zabil. Akú videl v očiach Liv, keď za ňou prišiel do baru a ona vedela, čo bude nasledovať a ak by mu to vtedy neprekazil ten vlkodlak, najskôr by aj nasledovalo. Trochu viac pootvorí oči, keď naňho namieri čepeľ noža, sledovať jej zúfalý pokus o obranu bolo poniekiaľ známe a aj keď sa na tom zatiaľ bavil, neznamenalo to, že ho to nedokázalo naštvať, zatiaľ to však bral skôr nevinne, rozhodne nevyzerala ako niekto, kto by ho bol schopný použiť. Áno, mala v sebe ten oheň, ale taktiež bola veľmi nerozhodná a váhavá, a to boli presne tie dve vlastnosti, ktoré ju stavali do obrovskej nevýhody, ešte samozrejme ten fakt, že on proti nej môže použiť moc a najskôr je o niečo silnejší, predsa len v tom má už prax. Znovu mal pocit, že snáď ani nedýcha, doslova čítal stupňujúci sa strach v jej očiach, a to ich stavalo na správnu cestu, pretože pokiaľ má strach, znamená to, že sa bude riadiť tým, čo jej povie. Očividne ju jeho reakcia trochu zarazila, nakoľko sa čepeľ noža pomaly sťahovala smerom dole, niežeby naňho prestala mieriť, alebo niečo podobné, ale jej odhodlanie bolo ešte menšie ako na začiatku. Najskôr už pochopila, že od neho nemôže čakať žiadnu normálnu reakciu, nedokázal niečo také proste stvoriť, jeho vnútro mu to nedovoľovalo.* Prišiel som len na návštevu. *Pokrčí plecami, pričom jej slová nijako nepoprie, ani tú časť s tým, že ju sledoval, ani to, žeby sa sem tak úplne nevlúpal, aj keď to najskôr nebolo správne slovo, nakoľko jej rozhodne nič neukradol, aspoň nie z bytu, každopádne nechápe, prečo sa drží tej formality, prečo sa proste neuvoľní. Ešte stále sa ho bála? Držať nôž nad hosťom nie je práve slušné, ak už sa na to chcela hrať. Uvedomí si, že ju svojimi slovami o Pôvodnom musel zmiasť ešte viac ako bola doteraz, keďže v Mystic Falls najskôr nikdy nebola, niežeby o niečo prišla, bola to trochu dráma, každopádne a ešte väčšia bude, ak sa tam onedlho znovu vráti. Všimne si, že sa ho chce najskôr spýtať, čo tým myslel, ale nakoniec si to rozmyslí, to však neznamenalo, že jej nemôže odpovedať.* Nikto z Pôvodných, ktorých poznáš, očividne. Mal menšie pletky s mojou sestrou, bolo to trochu nechutné, aj keď nikdy nezabudnem na jeho pohľad, keď mu prakticky zomrela pred očami, vážne...*Na chvíľu sa odmlčí, akoby potreboval nájsť to správne slovo.* Srdcervúce? *Prenesie skôr ako otázku, pričom krátko podvihne obočím a kývne si sám pre seba hlavou.* Áno, myslím, že sa to často používa. *Mykne nad tým ramenami a znovu sa k nej pousmeje, akoby vôbec nevnímal, že naňho mieri nožom, akoby to bolo nejaké príjemné stretnutie po rokoch a on jej mal toho toľko povedať. Ako náhle sa rozhodol, že sa k nej chce dostať trochu bližšie, čo bolo vzhľadom na situáciu celkom normálne, ona sa automaticky začne posúvať dozadu, našťastie jej cestu preruší kuchynský pult, ktorý za ňou videl ešte niekoľko sekúnd predtým, než doňho narazila. Aspoň sa tam nebudú plížiť ako v nemom filme, to by bola najskôr nuda. Jej ohliadnutie využije a priblíži sa k nej ešte o niekoľko metrov, nepotreboval, aby sa stala nejaká nehoda a nožík skončil ktoviekde, tento krát chce mať veci pod palcom, teda aspoň čo sa jedná tých dôležitých bodov. Na chvíľu prižmúri oči a snaží sa svoju myseľ upriamiť len a len ku „zbrani“, ktorá bola v jej rukách skoro neškodná, v tých jeho? Vraždiaci nástroj. Keď znovu otvorí oči normálne dokorán a všimne si to zvláštne iskrenie v jej očiach, ktoré bolo zmesou strachu a bez východiska, len pomaly vydýchne a pokrúti nad ňou hlavou.* Z čoho máš taký strach? Vieš, koľko ľudí som už zabil...A nespomínam si, žeby sa niekto z nich sťažoval. *Prenesie ako najrozumnejšiu vec na svete, pričom mu na tvári zostane hrať ten jeho krivý úškrn, ktorý jej snáď mohol naháňať ešte väčšie obavy ako jeho slová. Keď mu povie, aby sa od neho držala ďalej, má chuť sa zasmiať, ale neurobí to, zostane si držať svoj neutrálny pohľad a len špúliť svoje pery v grimase.* Ale bez nebezpečenstva, je hra predsa tak chladná. *Vydýchne odmietavo.* A to by som ti nemohol urobiť...*Dodá nakoniec skoro šeptom, než zdvihne ruku a schytí ju prstami pevne okolo dlane, pričom ju prinúti, aby nôž pustila a skončí tak v jeho ruke, videl tú nádej v jej očiach, žeby možno odišiel, ale...Bola len planá, bohužiaľ pre ňu. Keď sa nôž konečne ocitne v jeho dlani, ruku nechá voľne visieť pri tele, ale stále ho nepúšťa. Chce, aby videla, na čo má myslieť, keď sa jej bude pýtať, respektíve, keď ju o niečo slušne poprosí. V momente, keď si uvedomí, že sa chystá načiahnuť po niečom inom, ju chce svojou mocou zastaviť, alebo ju sotiť do boku na dlážku, ale než by čokoľvek z toho spravil, zarazila sa a pozrela sa mu rovno do tváre. Ich blízkosť nijako nevnímal, viac-menej na ňu len provokačne upriamil svoje oči a trochu ohol spodnou perou. Následne sa tvárou priblížil k tej jej, pričom ústami zastal len niekoľko centimetrov od jej ucha.* Než urobíš nejakú hlúposť, uvedom si, či ti to za to naozaj stojí. *Vydýchne potichu, jeho hlas je až vražedne suchý, neschopný žiadneho pocitu, než psychopatickej vypočítavosti. Napokon sa znovu narovná a venuje jej jeden so svojich spokojných úsmevov, než príde jej otázka.* O tom, ako mi môžeš pomôcť, pochopiteľne. *Trochu sa od nej vzdiali, ale stále znej nespúšťa svoj pohľad.* Tvoja rodina má s týmto mestom spoločnú naozaj bohatú históriu, niežeby ma to v inom prípade zaujímalo, ale niečo od teba potrebujem, respektíve z vášho skladu, stavím sa, že tam je aj tak plno zbytočností...*Na chvíľu sklopí pohľad na dlážku, než ho k nej znovu zdvihne.* Nebude ti vadiť, ak si niečo zoberiem, však nie?...Teda, niežeby na tom záležalo, ale spravilo by to veci jednoduchšie, určite vieš, ako to myslím. *Mierne mykne rukou, v ktorej stále zviera nôž, ktorý predtým držala ona a pozrie sa po kuchyni, než si na pulte pod skrinkami všimne stáť fľašku s minerálkou.* Neprekáža ti, ak sa ponúknem...Po Škótskej mi v ústach zostala trochu nepríjemná chuť...*Slabo sa k nej uškrnie, pričom prejde o tie dva kroky bližšie, zdvihne ju z pultu a otočí sa späť ku Camille, než si ju priloží k ústam a rovno sa z nej napije. Poháre používal tak maximálne na alkohol, na vodu to bolo zbytočné.*

*I za tu chvíli, kterou s Kaiem strávila mohla pochopit, že si nic nesmí dělat z jeho posměšků, nijak to si to brát příliš osobně. Jenom tomu nerozuměla. V jeho tváři nebyly vepsané žádné emoce, nic. Nic, co by naznačovalo, proč je takový, proč se jenom všemu vysmívá a chová se tak hrozně moc dětinsky. Na jeho úšklebky, úsměvy či cokoliv tomu podobného reagovala výrazem, který jasně dával najevo, že se chová naprosto pod úroveň a přitom nemusí. Byl to jenom kluk, co si potřeboval něco dokazovat, ne, že by o takových neslyšela a nebo se s nimi nesetkala. Vyzařovalo z toho všeho ale velké nebezpečí, nebezpečí nad jeho komplikovanou osobou. Toho si už taky mohla povšimnout, ale nebyla v rozpoložení, kdy by se moc zaměřovala na jeho chování a dohadovala, jaký je, proč takový je. Nebyl tady přece kvůli tomu, aby ho definovala. Neměla ráda to jméno "Camille" a o to víc, když ho někdo vyslovoval. Ne, že by od jedné osoby na to nebyla zvyklá, ale nevyhledávala to. Proto raději vždy preferovala "Cami". A taky se zaráží v duchu u toho, že vůbec její jméno zná. Nemůže jí to však překvapovat, když on o ní ví snad téměř všechno, zatímco ona o něm vůbec nic. Ví, že nemá cenu se s ním ale nějak o tom hádat a proto naslouchá, co přesně ji chce říct. Dívá se mu upřeně do očí a jeho poznámku nekomentuje. On rád konverzoval, bohužel Camille taktéž, ale pokaždé, co mu odpověděla, tak mluvil ještě více a více. A to právě nechtěla, spíše by si přála opačný efekt a hlavně, aby se už konečně dostali k jádru věci.* Víš, proč je to důležité? Protože je to projevem slušnosti, který ti jenom tak pro upozornění, ale jsem si více, než jistá, že to víš, chybí. *Možná se snažil a nebo považoval své způsoby za dost velký projev slušnosti a nebo nějaké zdvořilosti. Teoreticky jí nic s bytem neudělal, představil se, ale to nebylo nic, co by ho omlouvalo. Tohle nebyla slušnost, ale copak mělo nějakou cenu ho o tom poučovat a nebo mu dávat rady, které si k srdci nevezme? Problém je, že ona to ale i přesto dělala, nikdy se nepoučí a navíc je to studentka psychologie, vždycky se bude snažit věci změnit a nebo lidi přinutit k tomu, aby svůj postoj k jistým věcem změnili. Taková byla a nešlo jí změnit. A u Kaie to rozhodně nemohlo být výjimkou, tolik to navíc potřeboval. Jen to nevypadalo tak, že by se někým řídil, než jenom sám sebou. Měl svou hlavu, takže mu za pár minut, co se "znají" nevymluví nic z toho, jak by se měl příště chovat a nebo jak k němu chodit na návštěvu. Přikývne hlavou na to, že je to jen síla zvyku, ale ne, že by tomu rozuměla či to akceptovala. Nebylo by to ona, kdyby si neodpustila další poznámku na kterou měl tendenci odpovědět.* Jsem vážně ráda, že ses na tom pobavil. Bavit se na tom, když člověka vyděsíš je vážně dospělé. *Neodpustí si opět sarkastický tón a má čím dál větší potřebu s ním takhle mluvit pořád. Nešlo ho odradit, nešlo ho zastavit. Byl jako stroj, který je naprogramovaný k určitému výkonu a pojede do té doby, dokud nedodělá to, co je jeho cílem. Přesně takhle na ni působil a jí to znervózňovalo, alespoň částečně. Povšimnula si momentu, že na chvíli ztratil soustředění jenom na ni, proto ho probodávala ještě více pohledem a snažila se přijít na to, nad čím přemýšlí a co se mu právě honí v hlavě. A možná by bylo lepší, kdyby to vědět nechtěla. Jistě tam nemohlo být nic, co by nebylo zaplněné temnotou. V další chvíli ticho mezi nimi jenom prohlubuje, nemá totiž potřebu odpovědět na všechno, co řekne. Její tělo jí začíná bolet od strnulosti, která ji přivádí tato situace. I přes to, že udělá sem tam nějaké pohyby, které hlavně způsobují vzdálenost mezi nimi, tak se cítí, jako kdyby její tělo bylo v nějakém svěráku a nebo byla zavřená v útlém prostoru a tak strnula. To, co cítí právě teď ještě nikdy nepociťovala, protože neměla ve své přítomnosti někoho, jako byl Kai. Jistě, Benjamin byl psychopat, ale u něj to bylo jiné. Nemluvil s ní tak, jako on a choval se k ní naprosto jinak. A hlavně byl stručný a výstižný, nezdržoval se v jejím bytě příliš dlouho, zatímco Kai tady stále byl nehodlal odejít. Nerozumí tomu, co přesně by si měl vyložit zle a přitom přihmouří oči. Její vnitřní hlas však křičí, ať se o tom nijak nezmiňuje, ať se raději neptá a prostě mlčí. Možná se tak dostane více k jádru věci, jenomže čím více se chce k tomu dostat, čím více se snaží, aby o tom začal mluvit, tak tím více se to zadupává do země. V jednu chvíli skloní nůž směrem dolů o pár stupňů a v druhé chvíli ho už zase pozvedne více vzhůru. Tohle ale není její chyba, ale všechno je to z jeho strany. Vytřeští oči, když snad poprvé slyší člověka, co sám sebe charakterizuje způsobem, jako kdyby to dělala každý den a nedělalo mu to vůbec žádný problém. Mluví o sobě jako o psychopatovi, sociopatovi a tak dále, ale vůbec si s tím nevěší hlavu, snad proto, že to sám uznává, zná svou osobnost, svou podstatu a zvráceným způsobem je ještě na to hrdý. Musela mu dát za pravdu, že dle jeho vystupování tak vypadal, ale skládal obdiv za to, že to dokázal přiznat. Nelíbilo se jí však, že někoho takového má ve své blízkosti, protože to jsou lidé většinou bez emocí a nebo když už nějaké mají, tak se nedají řadit mezi emoce normálně fungujících lidí. Její tušení bylo tedy správné, když v něm viděla to nebezpečí a tu negativní auru, kterou ze sebe vysílal jako nějaké magnetické vlny.* Prvním krokem ke zlepšení své osobnosti je to, když si člověk přizná, kdo je a najde sám sebe. *Nemělo by mu dělat problém, když s ním bude mluvit na psychologické úrovni, koneckonců takový lidé k ní mají taky hodně blízko, akorát v opačném směru. Ne, že by se ho snažila změnit, i když to tak mohlo působit. Mohla by se o to pokusit, ale s takovými lidmi je to velmi komplikované. Bylo to všechno tak zvláštní. Byl to někdo naprosto cizí a stejně to bylo...zvláštní. Při jeho další poznámce převrátí oči vzhůru a nehodlá se k tomu vyjadřovat. Má pocit, že tím, co by řekla by ho akorát mohla rozzuřit a upřímně tohle v plánu neměla. Vážně ji udivuje, jak svým mlčením přiznává, že ji sledoval. Přišel jenom na návštěvu? Mohla by k tomu něco dodat, znovu oponovat, ale akorát by mluvili stále v kruzích o jednom a tom samém a k ničemu by se nedopracovali. On měl na to jiný pohled, než Camille. Nechává ho tak a snaží se působit o něco klidněji. Z jejího pohledu musel vyčíst, že nerozuměla části o dalším Původním a proto jí to hodlal vysvětlit, jako kdyby mu to dělalo problém, když rád mluvil a měl potřebu vše komentovat. Zavrtí hlavou a nakloní ji mírně do strany. Už ji najednou nezajímá ta část, kde řeší Původního, ale spíše to se sestrou.* Zemřela ti sestra a mluvíš o tom, jako kdyby to nebyla tvoje krev a nic pro tebe neznamenala? *Zeptá se poněkud nevěřícně. Dle jeho slov totiž usuzuje, že se nad tím spíše dobře bavil, obzvlášť, když umírala v náručí někomu pro koho hodně znamenala. Tak dobře, teď si musí přiznat jednu věc, kterou vlastně už věděla. Nikdy předtím se s nikým takovým nesetkala, tohle byla premiéra a bylo to hlavně nad její schopnosti. A už zase couvá, jenomže narazí do kuchyňské linky a to jí znemožní další posun směrem vzad. Znovu se mu věnuje pohledem a podívá se v jeden moment na něj opovrženě.* Ti lidé byli mrtví, jak by si taky mohli stěžovat? *Pronese to tak, že naprosto opovrhuje jeho chováním, jeho způsobům a tím, jak nelidsky se chová k lidem. Mluví o zabíjení lidí, jako kdyby to snad byla normální činnost. Když se k ní o něco opět přiblíží, nemůže už nemít částečně strach, ale stále je v ní ta odvaha, kterou má v sobě zakořeněnou.* Já s tebou žádnou hru nehraji, Kaii. *Pronese odhodlaně. Vezme jí poté nůž z ruky a chce chytit do druhé něco nového, něco, čím by se mohla bránit, ale rozmyslí si to, rozum jí to nedovolí. Hlavou začne uhýbat trochu dozadu, když se jeho tvář přibližuje k té její. Srdce jí automaticky začne bušit silněji a dech se jí opět zastaví. Nakonec se nehýbe a jenom naslouchá jeho slovům. Jeho dech cítí na uchu a jí z toho běhá akorát mráz po zádech. Po jeho slovech se přeci jenom odhodlá zeptat na to o čem přesně by si měli promluvit. Trochu se uvolní, když se od ní odtáhne a ona může zase v klidu dýchat. Nepřerušuje ho a poslouchá ho. Takže něco chce ze skladu O'Connellů, sice nemá ponětí, jak se o tom dozvěděl ale je vážně naivní, pokud si myslí, že ho tam vezme. Nemá k tomu jediný důvod. Založí si proto ruce na hrudi a její výraz je najednou sebevědomější.* Nemůžeš si přece myslet, že tě tam jednom tak zavedu a dovolím ti, aby si z tama nějakou věc vzal. *Pozvedne obě obočí a přitom sjede pohledem k noži, který je stále v jeho rukách a stále ji dokáže znervózňovat. Při zmínce ohledně minerálky jenom mávne rukou na náznak, aby si posloužil. Odlepí se konečně od kuchyňské linky a přejde trochu více do prostoru, přičemž z něj stále nespouští oči.*

*Všíma si, že na mnohé veci mu už radšej neodpovedá a zdrží sa akéhoľkovek komentára, než aby mu dala ďalší podnet viesť rozhovor. Prečo len ľudí svojou prítomnosťou tak veľmi otravoval? Boli jeho slová snáď nejako nudné, či nepochopiteľné? Na druhú stranu však všetko bolo lepšie ako samota na druhej strane, kedy si tak maximálne mohol nahrať svoj hlas na kameru a rozprávať sa sám so sebou. Trochu nad tým ohrnie perou, než znovu obráti svoj pohľad priamo k nej, keď prehovorí. Tentokrát sa rozhodne zaujať trochu iné stanovisko, nakoľko ho tá debata doteraz bavila, ale pomaly ho začínalo unavovať, ako veľmi sa opakuje. Slušnosť predsa nebola dôležitá, hlavne nie pri nich dvoch.* Mne tiež nevadí, že si blondýna. Nikto nie je dokonalý. *Pokrúti hlavou nad vlastnosťou, ktorá by mu mala podľa jej slov chýbať, keby len tak vedela, koľko normálnych ľudských vlastností mu chýbalo, asi by tu teraz nestála, ale rovno by sa rozbehla do dverí, niežeby jej cez ne dovolil prejsť, ako už bolo jasné od začiatku, potreboval ju. Vlastne z časti tušil, prečo ho toľko poúča, študovala psychológiu a teraz mala pred sebou hotovú maketu komplikovanosti, teda on si o sebe nemyslel, žeby bol tak veľmi komplikovaný. Jednoducho bol spokojný s tým, aký je, nepotrebuje sa zaťažovať žiadnými blbosťami, ako ľútosť, vina či empatia a vôbec mu to nechýba. Našťastie začala pomaly chápať, žeby to už nikam neviedlo, že je zbytočné mu niečo hovoriť a poučovať ho – to bola vec, ktorú príliš neobľuboval, ale nakoľko to ešte nevedela, tak jej to dokázal odpustiť, teda skôr to prepočuť. Hlavne ak ho tým aspoň na chvíľu zabavila. Keď kývne hlavou k jeho slovám, trochu prižmúri oči k tým jej, akoby uvažoval nad tým, či to bolo potvrdenie alebo súhlas, skôr by povedal, že prijala fakt, že nemá cenu mu oponovať, keď to videla inak. Jej svet bol celkom iný a pritom žili tak blízko, ona bola stelesnením všetkého, čo mu chýbalo a on bol zase stelesnením toho, čo ona nikdy nebude mať. Ironické, poniekiaľ. Trochu sa nad tým pousmeje, keďže táto charakteristika vážne stála za všetky drobné. On jej však rozumel a ona jemu zjavne nie, to bol ten najväčší rozdiel medzi nimi. Pri jej ďalšej pripomienke sa musel uchechtnúť, nakoľko to začalo byť znovu zaujímavé. Mohol byť detinský alebo mohol byť psychopat, či jedno s druhým navzájom.*Vieš, naučil som sa, že nemôžeš svoj život brať až tak vážne....*Prejde pohľadom jej tvár, pričom spojí svoje pery do úzkej línie, akoby už neplánoval nič povedať, než ich jemne pootvorí a pozrie sa niekam do strany.* Väčšina z nás z neho aj tak nevyjde živá, až na mňa, samozrejme. *Prenesie možno trochu tichším a vážnejším hlasom ako používal doteraz, bolo to trpké, poniekiaľ. Následne sa znovu pozrie ku dlážke. Vo vzduchu od nej mohol cítiť pomaly stúpajúcu nervozitu, vážne ho prekvapuje, že ju začína znervóznovať až teraz, ale mohol to mať na svedomí aj ten prvotný šok, na druhú stranu, aspoň si môže byť istý, že urobil zaručene efektívny prvý dojem a on má rád efektívne veci. Aj napriek tomu, že sa na ňu práve nepozeral, dokázal vnímať jej prepaľujúci pohľad, akoby bol nejaká rovnica, ktorú sa snaží vyriešiť, či oriešok, ktorý treba rozlúsknuť. Musel sa nad tým uškrnúť. Vážne nechcela vedieť, čo sa skrývalo pod slupkou alebo čo sa mu práve odohráva v hlave. Keď v miestnosti nastane krátke ticho, ktoré by sa dalo považovať za zmes jeho hraných rozpakov a jej napätia, ktoré plynulo aj z nechápavosti nad jeho slovami. Všimol, si ako prižmúri oči a stále sa od neho pomaly vzdiaľuje, samozrejme, vyzerala ako tesne pred infarktnom, už- už ju chcel napomenúť, že dýchanie je pre ľudský organizmus nevyhnutné, ale potom sa stane ten menší incident s nožom v jej ruke, zhodou náhod namierený priamo naňho, tak si to odpustí. Nebude predsa plytvať varovaniami na niekoho, kto nad ním drží zbraň vo vyhrážke, žeby ju snáď použil, to by musel byť blázon...Teda, väčší blázon.* Ja viem, je to vážne šokujúce. *Komentuje jej výraz, keď sa pred ňou prakticky charakterizuje. Aj tak by na to skôr či neskôr prišla, študovala psychológiu, rozhodne mohla vidieť, že s ním nie je niečo v poriadku.* Moji súrodenci boli tiež prekvapení, keď na to konečne prišli. *Kývne si znovu hlavou, akoby si tým potvrdzoval vlastné slová, pričom trochu našpúli perami, ktoré si zľahka oblizne. No, niežeby mohli inak, keď ich po sebe postupne zabíjal. To však Cami ešte zatiaľ nezveril, aspoň nie, že tí ľudia, boli jeho súrodencami, to má čas, teraz hlavne potrebuje, aby pochopila, že dať mu, čo od nej chce bez zbytočných námietok bude najľahšia cesta, a nielen preňho ale aj pre ňu, hlavne pre ňu teda...Možno jej na druhú stranu prišlo zvláštne, že sa to o sebe nijako nebráni povedať, prečo by aj? Bola to snáď nejaká choroba? Mal rád človeka, ktorým bol, mal sa rád a to bolo to najdôležitejšie, nepotrebuje nikoho, nepotrebuje žiadne pochopenie, nepotrebuje, aby mu niekto stál za zadkom. To bola vec, ktorej ho naučilo detstvo, prakticky v covene a to bola vec, ktorej ho naučila niekoľko ročná samota na druhej strane vo svete, ktorý preňho jeho „rodina“, vytvorila. Nikto nemá ani potuchy o tom, koľkokrát sa pokúsil siahnuť si na život a koľko krát bol sklamaný z toho, že sa nedokázal zabiť, teraz bol tomu však rád, ak by sa mu to podarilo, nikdy by sa nevrátil späť. Mohol na Camille poznať tú nechuť z jeho prítomnosti, áno, dal jej ďalší dôvod preto, aby sa ho chcela čo najrýchlejšie zbaviť, aby z neho cítila strach. Avšak jej slová tomu až tak nenasvedčovali, nie tomu, čo jej videl v očiach, v tvári. Trochu sa zachmúril, ako tak počúval, čo mu chcela zdeliť. Myslela si snáď, žeby potreboval zlepľšovať svoju osobnosť, alebo čokoľvek na sebe? On ten pocit nemal. Z úst mu vyjde tiché uchechtnutie, ktoré je trochu podfarbené chrapotom, akoby si zároveň odkašliaval, pričom znovu sklopí pohľad ku dlážke, tentokrát nehrá žiadne previnenie.* Mám pocit, že týchto psychologických kecou bolo na dnes dosť. *Prenesie možno trochu nezaujato, pričom sa jej opäť pozrie do tváre.* Nakoľko...Tvoje psychologické schopnosti sú asi na takej úrovni, ako moja schopnosť vytvoriť si vlastnú mágiu. *Krátko podvihne jedným obočím dohora a pootvorí pery, ktoré sa mu sformujú do niečoho, čo by sa dalo považovať za úsmev.* Čož je naozaj čisté zúfalstvo. *Jeho tón nie je nijako vážny, skôr naopak, tvári sa, akoby práve najlepšiemu kamarátovi hovoril naozaj vtipnú príhodu, alebo sa z nej z vysmieval. Na to prvé by najskôr musel mať kamaráta. Náhle pocíti, ako sa Cami pred ním snaží trochu upokojiť, predsa len musela pochopiť, že jej chovanie bolo vzhľadom na jeho priateľské vystupovanie celkom zbytočné a neadekvátne...Bože, tak veľmi neznášal tieto formálne názvy. Má chuť nad tým pokrútiť hlavou, ale nakoniec to neurobí, nie po tom, čo sa Camille znovu rozhodne ozvať a tentokrát komentovať jeho reč ohľadom Jo, jeho najdrahšej sestry, na ktorú mu zostali tie najlepšie spomienky. Pri otázke, ktorú mu položí by sa normálny človek najskôr aspoň zamyslel, ale on vôbec nebol normálny, preto jednoducho pokrčil plecami a letmo sa k nej uškrnul.* Možno sa tvárila ako anjel, ale bola to riadna potvora. *Prenesie možno trochu pobavene nad nedôverou v jej hlase, akoby stále pochybovala o tom, že pred ňou stojí úplný sociopat. Keď sa on začal približovať a ona začala aj s nožom v ruke cúvať, skoro aj prepočul jej poznámku ohľadom jeho vrážd.* Logické, všakže? *Prikývne k nej slovám s jasnou iróniou v hlase. Cítila k nemu len opovrhnutie a nechuť, ale to ešte nevidela skoro žiadnu z jeho stránok, ako dokázal na niekoho zapôsobiť tak rýchlo? Vážne miloval svoje schopnosti.* Možno by si to mala prehodnotiť, Cami. *Vydýchne jej pri tvári, predtým, než jej konečne zoberie nôž, aby sa snáď nestalo niečo, o čo by práve teraz nikto z nich rozhodne nestál. Prvýkrát použil skratku jej mena, ktorú najskôr bude používať častejšie, akoby sa namáhal ho vylovovať celé, nakoľko takto znelo omnoho jednoduchšie. Všimne si, ako sa snaží zväčšiť vzdialenosť ich tvár, niežeby sa jej to mohlo podariť, teda ak si neplánuje ľahnúť na linku, čo nepredpokladal. Necítil však jej dych, vôbec nič a mal pocit, že sa jej každú chvíľu rozletí srdce v hrudi. Mal nad tým chvíľu chuť pretočiť očami, ale zdržal sa toho, prekvapivo. Keď sa od nej znovu odtiahol, už nevnímal žiadne prejavy jej tela, ale bolo znateľné, že sa musela uvoľniť, ak bola schopná hovoriť, navyše. Keď jej konečne vysvetlí, čo od nej bude požadovať, jeden by čakal, že proste bez námietok kývne hlavou, ale...pravda, jej oheň jej to proste nedovoľoval. Možno by sa mal nad jej naivitou zasmiať. Niekto múdry raz totižto povedal, že prílišné sebavedmie občas škodí a toto bol presne ten prípad. Chvíľu jej však nijako neodpovedá, len si odtiahne fľašku od úst, položí ju späť na linku a začne na nej krútiť štupľom, pričom sa mu na tvári vytmavý trochu nečitateľný pohľad. Avšak, nakoľko jej bol teraz otočený chrbtom, nemohla to vidieť, z jeho tónu sa však dalo zachytiť všetko dôležité.* Ráno som si spravil menší výlet do kostola Sv. Anny. *Začne neurčito.* Niežeby som sa rád modlil, alebo niečo, ale povedzme...*Siahne rukou do misky s ovocím, ktorá bola položená na linke niekoľko centimetrov od neho a otočí sa jej čelom, pričom sa oprie chrbtom o drevo.*...že som sa vážne tešil na tvojho strýka. *Prenesie rádoby do vetra, pričom pokrúti hlavou.* Je to neuveriteľne...Duchaplný muž. *Dodá nakoniec, než sa nad tým potichu zasmeje a na jedenkrát odhryzne skoro polku z jablka, po čom ho začne žuť v ústach.* Avšak trochu neopatrný, napriek všetkému. *Zamumle s plnými ústami.* Možno to nakoniec bude tým urieknutím, čo povieš? *Letmo podvihne obočím, než konečne preglgne a ohrnie spodnou perou.* Možno by som mu mohol jeho trápenie urýchliť. *Poznamená, akoby to snáď mal byť nejaký návrh, ktorý by znamenal to najlepšie riešenie, akoby jej snáď navrhoval nejakú obrovskú pomoc.* Bože...Musí byť pre teba strašné stratiť ďalšieho člena z tvojej rodiny, navyše...Ak je to niekto, kto si to vôbec nezaslúži. *Nehovorí to však s ľútosťou, ale akoby to len konštatoval, akoby sa jej to snažil pripomenúť. Počas toho všetkého sa díva uprene niekam pred seba do priestoru.* Je to tak...Tragické. *Kývne nakoniec prosto hlavou a konečne sa jej pozrie priamo na tváre.* Takže...*Začne vecne.* Čo hovoríš na menšiu prechádzku? *Jeho tvár je teraz úplne bez emócií, akoby mal hlavu prázdnu a neprebiehalo v ňom nič viac. Mierne podvihne obočím a znovu si odhryzne z kyslejšieho ovocia, ktoré aspoň trochu prebilo chuť po škótskej.*

*I přes to, že měla občas tendence mu odpovídat na jeho hloupé poznámky, tak raději držela jazyk za zuby. Čím více mu odpovídala, tím více měl podmět k tomu, aby mluvil a přeskakoval z jedné zbytečnosti na další zbytečnost a potom mluvil o něčem, co jí nebylo zrovna příjemné. Hlavně ještě nezvládla překousnout prvotní šok z toho, že se jí vloupal do bytu, i když jemu to tak nepřipadalo. Nedokázala pochopit, jak to stále mohl brát jako přátelskou návštěvu. Nedokázala na něm poznat téměř vůbec nic, protože ten člověk zřejmě nebyl schopný projevovat jakékoliv emoce. Nemohla vyčíst, zda se za těmi úšklebky, úsměvu a ohrnování rtu skrývá uražení, naštvanost a nebo jen čisté pobavení. Ačkoliv to vypadalo, že Kai se umí jenom bavit na úkor druhých, protože jeto nejčastějším výrazem ve tváři byl úsměv a nebo mu z úst vycházel tichý smích s podtextem, že tím druhým naprosto pohrdá a jeho názory či připomínky mu přijdou zcestné a nebo zcela zbytečné. U jeho poznámky se ušklíbne a trochu si u toho odfrkne. Takové řeči ji vážně unavovaly a přišly jí na úrovni puberťáků a nebo lidí, kteří vlastně o inteligenci nic neví, když odsoudí každou ženu, která má blonďaté vlasy. Pokud si myslel, že ji tím může nějak rozhodit, tak by na omylu. Nemohl ji vyvést z míry, akorát ji dával najevo, jak moc jí to přijde absurdní a on to z ní rozhodně mohl cítit.*Prosím ušetři mě řečí o inteligenci blondýn a nebo tvých typů. *Upozorní ho sarkastickým tónem hlasu. Vážně neměla náladu a ani čas na to, aby se s ním čím dál více zapojovala do konverzace. Byla už vážně za dnešní večer unavená, chtěla si lehnout do postele a nebo ještě chvíli pátrat po tom, co by mohla pro Kierana udělat a ne se tady bavit s někým, kdo byl ještě v pubertálním věku. Mluvili o zbytečnostech a i když se možná krok po krůčku dostávali k pointě toho, proč je tady, tak i přes to to bylo velmi pomalé. Jako kdyby mu už několikrát jasně nedala najevo, že má odejít. Ale on si z toho nic nedělal, bylo to jako mluvit do zdi, která nikdy nezareaguje a nikdy vám ani pořádně neodpoví. I jeho přihmouření očí zcela ignoruje, vlastně se snaží nijak nevnímat to, jak se tváří, ačkoliv jí to moc nejde. Navenek to vypadá, že si z toho nic nedělá, ale ve svém nitru to stále musí rozebírat hlouběji a hlouběji a tudíž i odhadovat, jaký vlastně je a proč se takhle chová. Nemůže s ním rozhodně souhlasit, že život by se neměl brát vážně. Kdyby ne, tak pro co by vlastně žili? Nikdo přece nechce umírat a říkat si v posledních chvílích, že vlastně za celý svůj život nic neudělal, nic nedokázal, protože se jím až příliš málo zaobíral a bral ho na lehkou váhu, nežil, ale přežíval. Tohle ona se svým životem nechce, i když je pravda, že začal být teď mnohem komplikovanější a začal nabírat směr, který vůbec nechtěla a ani netušila, že by se mohlo někdy něco takového stát. Pořád si šla za tím, co chtěla a co považovala za jistou povinnost vůči sobě, aby toho dosáhla. Jenomže nadpřirozeným světem se to všechno od ní oddalovalo. Nechá Kaie, aby udělala na chvíli tu pauzu, protože nevěří tomu, že když se na pár sekund odmlčí, že znovu nepromluví. A vlastně se ani příliš nemýlila. Opravdu za chvíli promluvil. V tom okamžiku nad tím mírně převrátila oči.* Tohle je vážně myšlenka, dne. *Pokrčí i mírně u toho rameny, jako kdyby si snad z něj utahovala a ono to i tak zřejmě je. Jenom od Camille to tak nemusí příliš vyznít, ale je si jistá, že on to velmi dobře pochopí. Možná je to blázen, tedy určitě je dle jeho chování, ale právě takový lidé na jiné úrovni vytvářeli docela dobré životní moudra a nebo citáty.Samozřejmě, že ne všech se to týkalo, většinou to byli i géniové, vynálezci, umělci, slavní osobnosti. Možná právě on bude dalším z těch, kteří ze sebe něco takového dostanou. Alespoň to tak vypadá podle jeho mluvy. A taky čím dál více ji začíná znervózňovat, protože situace začíná být divnější a divnější. Asi už z ní opadává ten šok, který pocítila, když vešla do dveří a on tady seděl, jako kdyby to bylo zcela normální a při nejlepším byl její spolubydlící. V místnosti se i proto rozhostí ticho, které může narušit jenom tikající hodinové ručičky, Dokonce se pohybuje, spíše vzdaluje od něj tak neskutečně pomalu a potichu, že ano to nejde zaslechnout. Po celou dobu ho bedlivě sleduje a několikrát i přihmouří oči, jako kdyby snad tím skenovala, zda se k ní nepřibližuje. Nic takového, alespoň prozatím nezpozorovala. Za pár vteřin však to ticho naruší tím, že ze šuplíku vytáhne nůž, který na něj namíří. On se potom zmíní o jeho sourozencích a to jí značně šokuje. Samozřejmě, že už předtím si mohla všimnout, že s ním rozhodně není něco v pořádku, ale teď to byl naprostý psychopat, kterému chyběli ty nejzákladnější a nejvíc lidské vlastnosti, které by měl každý člověk mít. Teoreticky se o nich učila na škole, ale učit se, číst o nich něco je naprosto jiné, než se s nimi setkat. A většinou i ti největší psychopatové mají přeci jenom nějaké city, jenomže u něj chybělo naprosto všechno a to bylo to, co jí děsilo nejvíce. K tomuto se už hodlá vyjádřit. Řekne svůj názor, ale opět to má takový efekt, že mluví naprosto zbytečně. Jediné, co si z toho dokáže odnést a nebo vzít je jeho smích, který zanedlouho uslyší. Zavrtí u toho hlavou na náznak, že tomu nerozumí, ale nemůže ho přeci přimět za pár minut, co se znají ke změně osobnosti a nebo k nějakému vnitřnímu zamyšlení. Když mluví, tak naslouchá, ale nehodlá se k tomu opět vyjadřovat, protože ji vážně unavuje to, že její slova přichází vnivěč. Vůbec netuší na jaké úrovni má své schopnosti ohledně magie, ale předpokládá, že budou nulové, jinak by nezmiňoval její psychologické dovednosti, kterými zřejmě pohrdá. Samozřejmě, že jí to trochu namíchne, protože on o ní vůbec nic neví. Může ji sledovat, může si o ní dohledat různé informace, ale nikdy nebude vědět, kdo je, co všechno umí a zná, když s ní nebude v kontaktu a nepozná její osobnost a to rozhodně neměla Camille v plánu. Jde v její tváři vidět velmi jasně, že se jí to dotklo, ale přesto si nechá své vnitřní pocity čistě pro sebe. Pozvedne u toho pravé obočí a na chvíli se podívá směrem k balkónovým dveřím, jako kdyby tam snad hledala útěk z této žalostné situace. Ale není až v takové situaci, kdy by vážně volila takové východisko utéct právě tama, protože by potom pravděpodobně skončila mrtvá a ona rozhodně zemřít nechtěla, i když při takových situacích se bála o svůj život. Nikdy nevěděla, co může přijít. vrátí se pohledem směrem k němu a nadále se vyjádří ke smrti jeho sestry. Mluví o tom, jako kdyby si to užíval, jako kdyby to bylo naprosto normální a tomuhle vážně porozumět nemůže. Vždyť je to jeho sestra, jeho krev.* Vždyť to byla tvoje krev, tvoje sestra. *Řekne to tónem, který naznačuje, že by to pro něj mělo znamenat všechno. Jako kdyby ale nevěděla, že mu tohle bude naprosto a zcela lhostejné. Začne znovu ustupovat, zatímco on se k ní přibližuje. Jako kdyby v ruce nedržela žádný nůž. Možná věděl o ní, že by stejně nebyla schopná mu nijak ublížit, jenom se snažila ho zastrašit. I když znovu promluví, potom mu už neodpoví a vnímá jenom tu situaci, která mezi nimi nastává a stupňuje se. Poté ji už sebere nůž a rty se přiblíží k jejímu uchu. I přes to, že se snažila hlavou od něj vzdálit, nebyla toho potom už schopná. Oči má vytřeštěné, dech zatajený a dívá se před sebe. Nezáleží jí teď ani na tom, že ji oslovil Cami, místo jejího stupidního jména. Od chvíle, co se od ní odtáhnul pocítila jakousi úlevu a uvolnila se alespoň o něco. Zeptá se o čem chce hovořit a on ji obeznámí s tím, proč je vlastně tady. U toho zaujme postoj, kterým jasně dává najevo, že s něčím takovým nemůže počítat a rozhodně nemá v sebemenším plánu mu nějak vyhovět. Asi se musel úplně zbláznit, když si myslí, že se svým přístupem a tím, co udělal by ho zavedla do tajného skladu, který patřil jenom ji a Kieranovi. Nevěděla, odkud se to dozvěděl, protože to stále bylo jenom mezi ní a strýčkem, ale i když o tom nevěděl, tak neměla v plánu ho tam vzít na žádnou cenu a proto se i k tomu jasně vyjádří. A taky jen ať si poslouží, když se chce napít. Neměla důvod mu v tom bránit, protože i kdyby mu to nedovolila, stejně by to udělal. Navíc ji tím nic neubylo, neměla s tím sebemenším problém. Ovšem jenom co se zmíní o kostele, tak na její tváři a v jejích očích se objeví zděšení. Rty odlepí od sebe, ale ne proto, že by chtěla něco říct, ale tím, že přesně už věděla, kam tím bude mířit a on moc dobře věděl, že tohle je její největší slabost právě v tuhle chvíli. A ani se nemýlila, protože ihned zmíní Kierana a to, co přesně bude mít v plánu, když ho neuposlechne a nezavede ho tam, kde chce jít. Připadala si jako před měsíc a nějakým tím dnem, kdy u ní byl Benjamin a vyhrožoval ji právě se stejnou osobou. Nakonec to dodržel, jenomže Camille nebyla taková, aby neuposlechla, mohla jenom doufat, že nebude jako Benjamin a nepůjde za Kieran i přes to, když udělá to, co po ní žádá. Nemůže dovolit, aby jeho uřknutí nabralo rychlejší spád, protože stále potřebuje čas na to, aby ho vyléčila, aby ho toho nějak zbavila. Použil velice dobrou zbraň proti ní a rozhodně to bude mít účinek. Při jeho zmínce o její rodině se jí to vážně dotkne. Sevře rty opět k sobě s jakousi bolestí. Nechce o tom mluvit a už vůbec ne s někým jako je Kai. Útočí ji na velmi zranitelná místa. Nadechne se zhluboka, aby jí snad vzduch pročistil plíce. Potřebovala by právě teď něco, co by jí pomohlo ulevit i od bolesti na srdci, jenomže nic takového neexistovalo. Podívá se na něj dotčeně, když se zmíní o procházce a potom se rozejde směrem ke dveřím. Po cestě trochu ramenem žduchne do Kaie. Ne, že by to měla v plánu, jenom si to příliš neuvědomila, když právě teď musí polknout všechen vztek, bolest a hořkost, co jí proudí tělem. Vezme klíče, který má pověšený na držáku na kabáty, bundy či nějaké přehozy. Když chce člověk něco nejlépe schovat, tak to musí nechat všem na očích. Pozvedne bradu a zadívá se svýma zelenýma očima na Kaie.* Můžeme? *Pozvedne obočí. Nemusí se ani oblékat, když právě teď přišla z venku. Ani si nebere kabelku, stejně peněženku nepotřebuje, klíče má u sebe a mobil také. Potom už s Kaiem opustí její byt a po celou cestu k bytu Kierana si povídají, spíše je to tak, že on mluví a ona mu odpovídá, když to považuje opravdu za nutnost. Možná by někdo jiný už s ním dávno nekonverzoval, ale ona stále byla tím upovídaným člověkem, i když v jeho přítomnosti to taky hodně omezovala. Zanedlouho přijdou do bytu Kierana a naštěstí není doma, to by nebylo správné. Poté zavede Kaie do místnosti, kde je jejich tajný sklad. Natáhne se rukou po šňůrce, zatáhne za ní a rozsvítí světlo a potom i ta další. Teď právě může vidět sklad plný krabic se složkami a magických předmětů. Poukáže rukou do prostoru.* Posluž si, ale neočekávej nějakou mou pomoc. *Odsekne a rozejde se směrem ke složkám, kde si začne hledat své věci. Možná to dělá jenom proto, aby nemusela Kaie poslouchat a nebo s ním snad hledat to, co tady potřebuje.*

*Jen, co se baví o její smrti se trochu poušklíbne nad tím, co tím přesně myslel. Nadechne se zhluboka.* Klausi, já ne...*Zarazí se, když si uvědomí, to, co řekl. Jak je možné, že si nevybavovala příčinu své smrti? Vždyť ani neměla žádné nepřátelé, kteří by se ji snažili zabít. Ve městě nebyl nikdo, kdo by o to usiloval a Benjamin už byl mrtvý, ale ani ten ji dle všeho zabít nechtěl a místo toho poznamenal jejího strýce. Chtěla mu to říct, že neměla nepřátelé, že neměla vlastně ani jediný důvod k tomu zemřít, že nebyl důvod k tomu, aby ji někdo zabil tak brutálním způsobem. Pokud zemřela, tak musela smrtí, která byla přirozenější. Možná spadla ze schodů a zlomila si vaz, možná vážně dostala infarkt, i když to se jí příliš nezdálo, jelikož její zdravotní stav byl zcela v pořádku a nikdy v minulosti neměla žádné srdeční či jakékoliv jiné problémy. Dle jejího zaražení musí usuzovat, že se snaží v sobě najít něco, co by jí její smrt připomnělo, ale nic nenachází. A potom už se k tomu ani nevrací, jelikož proběhne to obejmutí a další věci, díky kterým na tohle alespoň na krátkou chvíli pozapomněla. Pokaždé jeho chování a odměřenost brala naprosto jinak, než normální člověk. Snažila se v něm vidět víc, snažila se nahlédnout pod tu obrannou vrstvu, snažila se zlomit tu bariéru, kdy nechtěl ukazovat nic z toho, co opravdu cítil. Proto od něj nikdy neočekává nic na oplátku a tak to nedělala ani dnes. Asi by jí hodně překvapil, kdyby ji obejmul. No, zůstal u toho, co od něj přesně očekávala, ale jeho slova ji dokázala potěšit, Možná už její společnost začal vídat v jiném světle, možná si právě teď uvědomil, že bylo zcela zbytečné, aby se od ní držel dál, jelikož smrt a nebezpečí si ji stejně našlo. A bylo naprosto jedno, zda on s ní komunikuje a nebo ne. Chtěla mu věřit to, že se o něco takového pokusí, ale nebyla si jistá jeho slovy. Byl tady úplně sám, jediné, co mohl dělat je dívat se na své sourozence, jak žijí dál své životy, zatímco on musel trpět. Nedivila se mu, že všechno, co cítil chtěl potlačovat v sobě a je si jistá, že kdyby  se nějakým způsobem navrátil nazpět, tak mu ta bariéra zůstane, ale není to nic, co by nešlo vyléčit. Jenom by to chtělo čas. Čím dál více zesiluje nápor větru a ona se ho musí zeptat, co se stane s druhou stranou, pokud spadne. Jeho odpověď ji překvapí a bohužel velmi nepříjemně. Ona se může vrátit, může dál žít, ale on se ztratí společně s druhou stranou a co bude potom? Asi nemělo cenu se ptát, určitě nevěděl, co s ním dál bude. Chtěla mu na to odpovědět, vážně chtěla na to říct, dokud ji ze soustředění nevytrhla situace, která okolo nich nastávala. Souhlasí s tím, že by měli odejít a taky mu podá návrh, že by měli zmizet do jejího bytu. Při jeho souhlasu se chtěla už vydat tím směrem, kterým ji to táhlo, ale to by nesměla přijít další vlna, která jasně naznačovala, že zanedlouho tohle všechno zmizí. Zabalancovala díky tomu větru, který byl opravdu silný. Naštěstí ji Klaus zachytí a přitáhne si ji blíže k tělu. v tu chvíli se mu zadívá do očí. I když tohle byla vážně opravdu špatná situace, přesto nemohla ze sebe setřást pocit, kdy jí byl jeho dotek příjemný. Možná to bylo i tím, že se jí jednoho večera dotýkal víc, než by si kdy dokázala představit. Netrvá to příliš dlouho, jelikož ji oznámí, že by tady vážně neměla setrvávat déle, než je vhodné. V ten okamžik se s ní přesune upíří rychlostí do jejího bytu. Má chvíli co dělat, aby se z toho vzpamatovala, protože za prvé nikdy nic takového nezažila a za druhé ani to nečekala. Jakmile se objeví v jejím bytě, tak se od ně odtáhne a otočí se k němu zády, aby si ho mohla prohlédnout, její tělo tam ovšem nebylo, jak předpokládala. Ale ten pocit, že by měla pokračovat dál a jiným směrem v ní začala zesilovat. Klausovi se ale o tom nezmiňovala. Popojde o pár kroků směrem ke kuchyni, když ale zahlédne na podlaze u jejího křesla sklenici ve které ještě stále byla skotská. A v tu chvíli, jako kdyby do jejího těla udeřil blesk a jí se začala promítat celá její minulost včetně toho, co se stalo v posledních pár hodinách. Vzpomíná si na toho kluka, co tady na ní čekal, co po ní chtěl, ať ho zavede do tajného skladu O'Connellů a co jí vyhrožoval tím, že urychlí smrt Kierana. Dá se do pohybu a pár kroky přijde do kuchyně, kde na lince uvidí nůž, kterým se snažila od sebe Kaie odstrašit. Její vzpomínky zajdou hlouběji. Do chvíle, kdy ho zavedla do skladu a téměř do večera hledal to, co tam chtěl nalézt. A potom ten vztek, ten strach, strach o její život. To, jak se mu snažila bránit, snažila se utéct, ale on jí skolil k zemi a přiložil jí ruce na krk. V tu chvíli ji vystřelí ruka ke krku a položí si ji na něj. Poté se prudce otočí ke Klausovi a dívá se na něj trochu vyděšeným pohledem, ale zároveň i tak, že moc dobře si uvědomuje, co se stalo a že tohle není to správné místo, kde by mělo být její tělo.* Nedokážeš si představit, jak hrozné je zemřít na to, když se ti do plic nedostává vzduch. *Pochybuje o tom, že by jeho se snad někdo v minulosti pokusil uškrtit a pokud ano, tak se mu to rozhodně nepovedlo. Tedy, alespoň si to myslela. Rukou sjede o něco níže, ne ji znovu spustí k tělu a přijde k němu do jeho těsné blízkosti.* Vím, kde je moje tělo. *Nadechne se zhluboka. Nemá cenu mu to tajit, nemá cenu mu neříct o tom jejich tajemství, i když si myslí, že jeho to nějak nepoškodí. Potřebovala se tam dostat a jenom za jeho pomoci tam mohla být včas.* Moje rodina už po desetiletí shromážďuje informace o všech nadpřirozených bytostech, ale i lidech z New Orleans. A taky vlastníme i řadu magických předmětů, které slouží proti vám. Kieran mi o tom místě řekl před pár měsíci, jelikož je to takové rodinné dědictví. Přesně tam je moje tělo. Moje příčina smrti je to, že jeden kluk, který věděl o mě příliš mnoho nedostal to, co chtěl. *Zavrtí nad tím hlavou a zrak upře někde před sebe směrem ke dveřím. Až teď si uvědomuje, jak hrozná její smrt byla.*

*Camille sa teraz možno nad jeho slovami uškŕňala, ale vedel, že jej tvár pohasne, ako náhle svoje mŕtve telo uvidí niekde ležať. Netušil, čo sa jej stalo, ani kde sa jej to stalo, to musela vedieť sama, ale rozhodne tušil, čo o chvíľu príde. V prvom momente krátko nahne hlavou do strany, keď mu chce niečo povedať, prenesie však len pár slov, než sa náhle odmlčí. Mierne prižmúri oči k jej výrazu, ktorý sa priam míňal so zarazením. Nevedela to? Bola až tak veľmi v šoku, že si na svoju smrť nespomínala?* Nepamätáš si to. *Konštatuje poniekiaľ sucho, pričom si viac-menej sám pre seba kývne hlavou. Bolo by rozhodne lepšie, ak by sa rozpamätala, čo najskôr, postupné zmeny okolia nenasvedčovali ničomu dobrému, niečo sa blížilo, niečo ničivé. Mohol na nej vidieť, že nad tým premýšľa, pravdou však bolo, že čím viac sa bude snažiť, tým hlbšie bude zachádzať a ona potrebovala pravdu, nie domnienky. Jej smrť na druhú stranu mohla byť celkom banálna, mohla mať nehodu a s nadprirodzeným svetom to nemuselo nijako súvisieť, lenže on si už proste nedokázal predstaviť, že niekto v tomto meste zomrie normálne, že niekto môže padnúť zo schodov alebo sa šmyknúť v kúpeľni, na druhú stranu možno aj preto, lebo to nikdy nezažil. Keď okolo neho ovinie ruku a jeho ovanie jej blízkosť, len pomaly nasaje vzduch do nosa, vzduch, ktorý tu prakticky nebol, ktorý nepotreboval, aspoň jeho duša určite nie. Nechcel si to však znovu pripúšťať, hocijaké pocity, ktoré boli nateraz zamknuté na kľúčik, ona predsa odíde, zatiaľ čo on tu bude musieť zostať. Vedel však, že ak by žil a nič z toho sa nestalo, držal by si od nej odstup ďalej, tu to však nemalo ani najmenší význam, robil to len kvôli sebe, nakoľko pozorovať svojich súrodencov a ľudí okolo seba ho už prestávalo baviť. Teraz však videl, že to bola hlúposť, už len to, že tu žila ju vystavovalo nebezpečenstvu, jej priezvisko, bola len človekom, ale v niektorých veciach mu rozumela viac, než ostatný, možno preto si ich rozhovory najskôr tak veľmi obľúbil. Myslel si, že jednoducho nemôžu byť priatelia a najskôr by nemohli, ani keby žil, pretože by sa sústredil opäť len na svojich nepriateľov, ktorých jeho rodina mala stále viac, ako bolo únosné. Na chvíľu v jej očiach zahliadne záblesk pochybností, samozrejme, že sa môže pokúšať, ale najskôr to bude len ďalšia vec, ktorú v sebe uzamkne. Nemôže si dovoliť cítiť, tu to nepotrebuje. Pomaly si prejde jazykom po perách, než sa oblaky začnú postupne ťahať k sebe, akoby sa nebesia samé búrili, možno to tak aj bolo, chceli so sebou stiahnuť všetko a všetkých. Jej otázka mu nie je dvakrát príjemná, už len vzhľadom k tomu, že sa ho týkala viac, akoby si želal. Stále sa snažil mať nádej, že sa mu z tadiaľto podarí uniknúť, bol predsa ten nesmrteľný hybrid, ktorý nemôže byť porazený a on napriek všetkému nesmie len tak zmiznúť, napriek tomu, že si to niekedy želal, musí sa vrátiť späť, hlavne ak má ku komu. Jeho odpoveď pre ňu rovnako nebola očividne nijako potešujúca, lenže ona bude žiť, jej sa to nedotkne. Veľmi rýchlo si uvedomila, čo jeho slová znamenali, veľmi rýchlo prišla na to, čo sa stane, ak sa opona zrúti. Vidí na nej, že mu na to chce niečo povedať, aj keď si nedokázal predstaviť, čo presne by to mohlo byť, vzhľadom na to, že k tomu neexistovali žiadne správne slová. Všetko okolo skôr či neskôr padne a on s tým nič neurobí. Na chvíľu sa pozrie niekam za jej chrbát, v tom momente im do tiel udrie ďalší a omnoho silnejší nápor vzduchu, ktorý akékoľvek jej prichádzajúce myšlienky preruší. Obaja sa teraz zamerajú k tomu, čo sa deje navôkol. Ak si nepamätala, ako zomrela, najskôr nevedela ani kde, aj keď videl, že ju to niekde ťahá, nemali čas ju nasledovať len po vneme. Nemali čas ju sledovať na slepo a netušiť, kam ich to nakoniec dovedie. Preto s ňou súhlasí, najväčšia pravdepodobnosť aj tak bola, že bude práve tam. Upozorní ju, žeby mali odísť, už videl, ako si nápor víru stiahol niekoľko duší, vážne by to dnes oželel. Vietor im znovu udrie priamo do nôh, na chvíľu pokročí telom mierne do strany, pričom ho končeky jeho krátkych bledých vlasov začnú šimrať na čele. On však s rovnováhou problém nemal, zatiaľ čo Camille sa snažila odolať balancovaniu. Skoro v momente ju chytí za predlaktie, mal tú potrebu, jednoducho si musel byť istý, že sa dostane ku svojmu telu a vyjde z toho pekla von, než sa celé opäť zrúti. Ona si smrť nezaslúžila, nikto ako ona si ju nemohol zaslúžiť. V tej chvíli sa jej na niekoľko skromných sekúnd zahľadí uprene do tváre, priam skenuje jej oči tými jeho, jej oči, v ktorých vidí záblesk jej myšlienok. On na to radšej nemyslel, nechcel si pripomínať hocičo zo svojho života, čo sa netýkalo jeho súrodencov alebo jeho dcéry, už tak toho bolo dosť. Uchopí ju ešte o niečo pevnejšie, než sa rozíde k jej bytu, nemali čas ísť pešo, ako Camille najskôr pôvodne zamýšľala. Na druhú stranu ju však mohol najskôr varovať, lenže to nepovažoval za podstatné, rozhodne nebola prvou osobou, s ktorou sa niekam premiestnil, aj keď jej prvýkrát to asi bol, aspoň vzhľadom k výrazu na jej tvári. Keď konečne stoja za dverami jej bytu a Camile sa od neho odvráti smerom k miestnosti, len trochu podvihne tvárou dohora, akoby čakal, že ho tu nájde, lenže byt bol očividne prázdny. Mierne prižmúri oči k jej chrbtu, pričom pootvorí pery, akoby chcel niečo povedať a popostúpi niekoľko krokov dopredu jej smerom. Chvíľu ju len sleduje, akoby sa niečo snažila zistiť, akoby niečo hľadala, nejaký záchytný bod. Keď sa Camille presunie smerom ku obývačke a jej pohľad skĺzne niekam k zemi, nakloní tvárou do strany a potichu sa nadýchne.* Tvoje telo tu nie je, mali by sme ísť, Camille. *Vydýchne prostým a vecným hlasom. Nakoniec, možno sa niečo stalo v Rosseau´s alebo u jej strýka v kostole, toto nebolo jediné miesto, kde trávila svoj čas. Jej telo mohlo byť priam kdekoľvek, ale on tušil, že ju to tiahne práve na jedno miesto, a to rozhodne nebol jej byt. Z úst mu unikne krátky povzdych, keď sa jej kroky aj napriek jeho slovám rozídu ďalej po miestnosti, smerom ku kuchyni, kde svoj pohľad opäť na niečo zameria. Hľadá snáď niečo? Možno, ak by jej videl do tváre, tak by pochopil, že sa len snaží rozpamätať, lenže on toto promenádovanie považoval len za stratu času. Jeho pohľad na vec sa však zmení, ako náhle Camillina ruka vystrelí k jej krku, ktorý si akoby v zarazení chytí.* Udialo sa tu niečo? *Prenesie tichším tónom, pričom sa ešte raz ohliadne okolo, ako to dnes urobil už niekoľkokrát. Nakoniec zrak uprie opäť na jej vlasoch, priam si žiadac, aby sa otočila, čo do niekoľkých sekúnd aj urobila. Videl jej zdesenie, jej strach, teraz si mohol byť istý, že to nebola nehoda, že sa jej to nestalo len tak náhodou a ona sa jednoducho nevedela rozpamätať preto, lebo ju to tak zasiahlo. Mierne prižmúri oči, hlavne po jej slovách, ktoré v momente pochopil. Niekto ju uškrtil, zabil...Mala pravdu, nevedel, aké je to zomrieť dusením, ale to neznamená, že to počas svojej smrti nezažil, doteraz mal na jazyku chuť svojej vlastnej krvi a v ušiach Hayleyn krik zmiešaný s plačom ich dcéry, nikdy na to nezabudne, presne ako si myslel. Sleduje každý jej pohyb, keď jej ruka padne opäť k jej telu, alebo sa k nemu presunie bližšie, pričom jej hľadí bádavo do tváre, čakajúc na nejakú odpoveď. Tá do niekoľkých sekúnd aj prišla. Len nad tým prosto kývne hlavou. Chvíľu vyzerá, akoby sa o niečom rozhodovala, preto sa ju rozhodol trochu popohnať.* Povedz mi, čo presne sa stalo, Camille. *Prenesie s istou ráznosťou v očiach, pričom jej uprene hľadí priamo tváre, jej reakcie, ktoré si vykladal sám ho už vážne prestávali baviť. Namiesto toho, aby mu začala popisovať svoju smrť začne s rozprávaním o jej rodine, čomu najskôr nechápal. Netušil, prečo mu to hovorí práve teraz. Trochu sa k nej zamračí, keď sa zmieni, žeby jej rodina mala vlastniť veci, ktoré slúžia proti nim. Vedel, že jej priezvisko má s týmto mestom veľké spojenie, ale to, že vlastnia nejaký sklad plný magických predmetov a spisov, bolo už trochu mimo jeho informácií. Na chvíľu len neveriacky podvihne obočím, než pokrúti hlavou.* Bola si k tomu bližšie, ako som si myslel...*Prenesie sucho. Celý čas sa jej vyhýbal, pretože ju do toho nechcel zaťahovať a nakoniec do toho bola zatiahnutá už od narodenia. Jej slová ohľadom príčiny jej smrti boli stále nejasné, ale tušil, čo nimi myslí a tiež, že ako sa ohľadom toho stále cíti. Keď sa odvráti niekam ku dverám, poniekiaľ rýchlejšie zdvihne ruku k jej ramenu, ktoré pevnejšie uchopí, akoby jej pozornosť chcel znovu upútať na seba, pričom sa k nej mierne priblíži tvárou.* Ja už žiadne svoje rozhodnutia nezmením, ale ty môžeš. *Vydýchne rozhodne, hľadí jej spriama do očí.* Potrebujem, aby si niekomu povedala, čo sa deje s druhou stranou, Camille a mojim súrodencom...*Na niekoľko sekúnd sa odmlčí.* Že som stále tu...Nech na to nezabúdajú. *Posledné slová už prenesie skoro šeptom, pričom spojí pery do úzkej línie a na chvíľu celkom mlčí. Určite jej chcel povedať viac, určite chcel viac povedať svojej rodine, ale veril tomu, že na to ešte bude čas, hlavne ak už vedela, kde svoje telo hľadať. Nakoniec svoju ruku z jej pleca pomaly spustí, pričom k nej natiahne ruku s vystrčenou dlaňou.* Poďme nájsť tvoju cestu späť. *Pri jeho slovách sa mu na perách rozloží mierny úsmev, bola to šanca, ktorú si najskôr ani neuvedomoval, jeho šanca.*

*Pro ni vážně nepochopitelnou rychlostí se přemístí k jejímu bytu. Nečekala, že by něco takového udělal. Alespoň ji na to mohl upozornit, jenomže to nepovažoval za nezbytné. Kdyby tohle udělal v jejich světě, kde oba byli naživu, zřejmě by mu k tomu dodala pár připomínek a nebylo by jí právě nejlépe, ale tady to bylo jiné. Tady byla mrtvá, i když jak už zjistili, tak nebyla úplně mrtvá. Mohla se vrátit, mohla se znovu nadechnout a žít, ale v tuto chvíli to bylo všechno jinak. Navíc se nechtěla zaobírat nějakýma hloupýma hádkama a nebo snad vyměňováním názorů. Na to nebyl čas a ani správná chvíle. Ve skutečnosti byla ráda, že tady na něj mohla narazit, že ho mohla vidět a on se rozhodl jí pomoct. Navíc to nebyla nikdy ona, kdo by ho od sebe odháněl, ale tohle dělal jenom on. Bylo to jeho rozhodnutí, které respektovala, ale myslela si o tom své, což mu ne jednou dala najevo. Teď ale nechtěla nic z toho řešit. Bylo to minulost a taky ať už si to chtěla přiznat nebo ne, tak Klaus byl oficiálně mrtví. Teď už nezáleželo na těchto věcech. Vlastně prakticky hned se od něj odtáhne, aby zjistila, jestli se její tělo nachází v bytě a nebo ne. Měla strach z toho, až své tělo uvidí ležet na zemi bez jediné známky života, ale bylo to nezbytné. Vejde proto do bytu a ihned se rozhlíží okolo, přičemž své tělo nikde nevidí. Ale i přesto potřebuje najít nějakou spojitost, potřebuje si vzpomenout, potřebuje vědět, co se stalo. Do té doby, dokud to nezjistí se nehodlá vrátit ke svému tělu. Táhlo jí to jinde a bylo to čím dál silnější. Rozhodně tady neměla co dělat, rozhodně potřebovala odtud odejít za svým tělem a vrátit se do jejího světa, tam, kde patřila. Ale její mysl nemohla. Její mysl potřebovala odpovědi, vždycky byla taková. Vždy potřebovala nejdříve odpovědi, než začala jednat. Proto ignoruje jeho slova, když řekne, že její tělo tady není. Jako kdyby to sama nevěděla. Nebyla přeci slepá a její byt nebyl tak velký, aby musela prohledávat každý kout místnosti. Nechtěla mu prostě odseknout nějakou poznámkou o tom, že si to moc dobře uvědomuje, protože zrak má dobrý. Raději se zdržela jakéhokoliv komentáře a vyhledávala nějakou spojitost se svou smrtí. Ne, že by to trvalo příliš dlouho. Znala sebe dokonale a znala i tento byt dost na to, aby věděla, že ona by nikdy nepoložila sklenici se skotskou na zem a nechala by jí tam. A to pro ni byl přesně ten záchytný bod, který potřebovala, protože jí potom hlavou projedou vzpomínky na to, co se tady odehrávalo ještě před pár hodinami. Vzpomene si na vzhled i postoj toho kluka, který na ni tady čekal a který mohl za všechno, co se potom stalo. Právě teď vážně Klause neposlouchá a vždycky stejně poslouchala hlavně samu sebe. A proto se rozejde směrem ke kuchyni, jako kdyby se potřebovala přesvědčit, zda to, co si myslí je pravdivé a správné. Potřebovala další podmět k tomu, aby se ujistila, avšak přesto věděla, že to na co si vzpomíná je správné. A když uvidí na kuchyňské lince položený nůž, kterým mířila na Kaie, ale přeci jenom mu nechtěla nějak ublížit uvědomí si další škálu věcí a v tu chvíli ví, moc dobře ví, jak zemřela. Chladně ji uškrtil u Kierana v bytě, jako kdyby to pro něj bylo zcela normální. Jako kdyby ho neprosila o svůj život, jako kdyby v něm nebylo nic. Proto jí ruka vystřelí směrem ke krku, když si vzpomene na to, jak sebou cukala, když se nemohla nadechnout, jak se snažila dál žít, ale on jí to neumožňoval a ještě víc přitláčel na její krk. A potom se to všechno začalo zamlžovat a ona věděla, že je konec, že jí nikdo nepomůže. Při jeho otázce dlouze vydechne. Musela mu to říct, alespoň něco z toho, co se stalo. Vlastně celou pravdu, to i kde zemřela, aby mohli najít její tělo. Nepotřeboval však vědět podrobnosti, které by ho ani stejně nezajímaly a ona neměla v plánu ho tím ani zatěžovat. Jde o to, aby věděl to hlavní. Otočí se k němu ještě stále šokovaná ze způsobu, kterým umřela. V jejích očích byl taky strach, zmatenost, neuvěření k tomu, co se stalo. Poví mu, jak zemřela velmi jednoduchým způsobem a hned z toho mohl poznat, co se stalo. Navíc to viděla v jeho očích, že dál nepotřeboval žádné jiné vysvětlení. Přijde k němu o něco blíž, vlastně do jeho těsné blízkosti a hodlá mluvit dál. Překvapí ji mile jeho slova o tom, že chce přesně vědět, co se stalo. Nečekala, že by něco takového potřeboval vůbec vědět, vždyť hlavní bylo najít její tělo. Bylo to poprvé, co se zajímal a jí to na pár sekund prostě vyvedlo z míry. Nic však na sobě nedávala poznat, protože začala mluvit o své rodině. Viděla na něm, že nechápe pointu toho, proč mu vypráví zrovna o tomhle. Zdálo se mu to asi zcestné, nesmyslné, ale ona moc dobře věděla, proč mu o tom vypráví a co tím chce říct. Když s dostala k jádru věci, tak nevěděla, zda má pokračovat a vysvětlit mu, co se přesně událo. V tento moment už to asi muselo být celkem nepodstatné. Ještě, než mu dá možnost k tomu něco říct, tak mu velmi stručně odpoví na to, co se přesně stalo.* Když jsem přišla domů, tak na mě tady čekal jeden kluk - Kai. Chtěl po mě, abych ho zavedla právě do toho skladu, protože z tama zřejmě potřeboval nějakou věc. Odmítla jsem, ale řekněme, že lidé moc dobře ví, čím někomu vyhrožovat, když něco chtějí. Zavedla jsem ho tam a když nenašel to, co hledal, tak mě zabil. Asi musím podotknout i fakt, že praštit ho do hlavy nebyl nejlepší nápad, i když pud sebeobrany má přece každý. *Podotkne a potom mu nechává prostor, aby se k tomu vyjádřil, pokud bude chtít. Dívá se mu upřeně do očí a nakloní hlavu trochu do strany při jeho slovech. Samozřejmě, že k tomu byla velmi blízko. Přímo se narodila k tomu, aby patřila jistým způsobem do jejich světa. Její rodina už začala před desítkami let a pokračovali dodnes. A i na ní bylo udržet rodinou tradici a chránit lidi před nimi, před těmi, kdo jim ubližovali, před těmi, kdo jim brali životy jako na běžícím pásu. Byla v tom už od samého začátku a on si myslel, že ji snad před tím uchrání. Jak moc se spletl a nejenom on. Myslel si to i Kieran, dokud mu nedošlo, že i ona je O'Connell a nemůže jí z toho jenom tak vystrnadit. Nic mu na to neřekne, stále se mu dívá do tváře a před očima má to, jak se cuká na zemi, jak zadírá své boty do podlahy a snaží se nadechnout. Odvrátí od něj zrak a podívá se ke dveřím. Když si to tak jasně představuje, tak se na něj nedokáže dívat. Avšak on jí z toho dostane hned, co jenom položí ruku na její rameno a pevněji ho stiskne. V tu chvíli se k němu vrátí pohledem a mlčky ho pozoruje. Stačí si povšimnout i toho, že jí je opět o něco blíž, než před chvílí. Tedy alespoň tváří. Nadechne se zhluboka při jeho slovech a nechá rty oddělené od sebe. Ještě stále nic neříká a naslouchá mu, naslouchá tomu, co jí chce říci. Vyčkává, co od ní požaduje, aby řekla jeho sourozencům. Samozřejmě, že to hodlala udělat, samozřejmě, že něco takového by neodmítla a obzvlášť, když on jim už říct nic nemůže. Jakmile řekne ta slova, ta, co má říct jeho rodině....v tu chvíli vydechne, ale ne tím, že by snad to považovala za hloupé a nebo zbytečné, ale tím, že ji zaskočí. A taky tím, že si právě teď něco uvědomila. Chtěl, aby se vrátila nazpět k životu a ona to chtěla víc, než cokoliv jiného, ale nemohla přehlédnout fakt, že to není správné. Z nich dvou byl on, kdo by se měl vrátit. Na něj tam čekala rodina, která ho potřebovala, stejně tak jako on potřeboval je. Jeho dcera sice nebyla už naživu, ale stále se tam měl za kým vracet, stále tam měl své povinnosti. Zatímco Camille všichni umřeli a poslední člen její rodiny umíral a nebylo mu jak pomoci. Nic nenašla, ani Sophie a ani Marcel. Nikdo z nich nenašel lék na to, jak Kierana zbavit uřknutí a ať si to chtěla přiznat nebo ne, tak zemře. Zůstane sama a i když chtěla mít lidský život po kterém toužila, i když chtěla svůj diplom a pomáhat lidem, tak stále Klaus byl ten, kdo by se měl vrátit. Protože rodina, přátelé to je to nejdůležitější, co člověk má a bez nich je naprosto ztracený. A on tohle všechno měl ať už byl jakýkoliv, ať už si sebevíc jeho nepřátel přálo jeho smrt, ať už si kdokoliv myslel, že si ji zaslouží, přesto po světě chodili lidi, kteří  tam byli pro něj. Sklouzne pohledem k jeho ruce, kterou k ní má nataženou, aby jí uchopila. Jakmile opět promluví, vzhlédne k němu. A když se usměje, tak je vážně ráda za to, že něco takového může opět u něj vidět. Koutek úst jí cukne do stran a pozvedne ruku, aby uchopila tu jeho, než to však udělá, tak se s ní zarazí. Dívá se mu upřeněji do očí.* Vyřídím tvé rodině to, co po mě žádáš. *Řekne o něco tišeji. V jeden moment se chce podívat někde jinde, jenom ne, aby se dívala do jeho očí, ale neudělá to. Stále upírá na něj svůj pohled.* Kieran je uřknutý, Klausi. A já ani nikdo jiný mu nemůžeme pomoct, stane se přesně to, co se stalo Seanovi. Zešílí a nakonec zabije sám sebe. A já nebudu mít už nikoho ke komu bych se vracela. *Nadechne se zhluboka.* Ale ty máš pořád lidi, rodinu ke kterým by ses měl vrátit. Měl by jsi to být ty, kdo by se měl vrátit, ne já. Nepřijde mi to správné, není to správné. *Podívá se po těch slovech k jeho ruce a vloží mu do ní svou ruku. Jemně tu jeho stiskne a vrátí se pohledem k němu.* A teď mě vezmi do Kieranova bytu. *Ještě doplní, kde to přesně je. Počítala s tím, že se přemístí upíří rychlostí a taky doufala v to, že se raději k jejím slovům nebude vracet, protože to, co řekla myslela naprosto vážně a svůj názor by nezměnila, nepřinutil by ji myslet si něco jiného. Sám musel vědět, že má pravdu, i když si zemřít možná nezasloužila.*

*Přespala ze včerejšího dne na dnešní u Sophie. Nespalo se ji úplně nejlépe, ale za to se Sophie o ni pěkně starala. Ráno si společně s ní dala snídani a prodiskutovaly ještě pár věcí ohledně toho, co se stalo. Poté ji ale opustila a nezapomněla ji poděkovat za to všechno, co pro ni dělá. Rozhodně si zaslouží poděkování. Musí ale odejít domů, ať chce nebo ne, protože je to stále její domov a má tam všechny důležité věci. Jakmile přijde domů, tak se osprchuje a převleče se do jiného oblečení. Je to pro ni teď tak moc zvláštní tady být, protože se necítí moc bezpečně. Ale stále je to její domov, nemá kam jinam jít a nemůže otravovat ostatní. Vzpomene si na Elijaha, že s ním potřebuje opravdu nutně mluvit a tak z kapsy vytáhne mobil a začne mu psát sms. Ještě, že ji Sophie dala na něj kontaktu.*

kód:

Dobré ráno, Elijahu. Musím s tebou nutně mluvit, snad ti nevadí, že jsem si od Sophie na tebe vyžádala kontakt. Je to vážně důležité, můžeme se sejít? Klidně přijedu za tebou, stejně mám cestu do města. - Camille O'Connell

*Pamatuje si, že mu dala své číslo, ale i tak se pro jistotu podepíše. Vezme si potom kabelku a už si chce oblékat kabát, když si vzpomene na tu sklenici od Kaie, která stále leží na zemi. Povzdychne si, sehne se pro ni a odnese ji do kuchyně. Dá to tady do pořádku, ale ne teď. Obleče si kabát a potom opustí svůj byt.*

*Štědrý večer prožívá s Kieranem. Hned ráno nastrojila stromeček, který jako tradičně nemá umělý. Sice je menšího vzrůstu, jelikož velký by ji zabíral hodně místa v jejím malém bytě, ale ani velký nepotřebovala. Přemýšlela i nad umělým, ale prostě s ním by to nebyly ty pravé Vánoce. Dárky pod ním ale ovšem neměla, jelikož dnešní den měla strávit se strýčkem. Rozhodně se dohodli na tom, že nebudou řešit dárky, které ani pro jednoho z nich nemají teď význam a budou si užívat ten čas, který mohou být spolu. Vždyť to bylo to pravé kouzlo Vánoc. Měli jste strávit čas s tím, koho máte rádi a kdo je pro vás důležitý. Nevěděla, kolik mu ještě zbývá času a právě proto s ním chtěla být co nejdéle. Nakoupeno už měla dopředu a začala připravovat krocana s kaštanovou nádivkou a k tomu grilovanou kukuřici, zelené fazolky a ještě bramborovou kaši. Pro sebe si dělá na večeři šafránové rizoto. Je si vědoma toho, že klidně by se Kieran spokojil s jídlem, co dělá pro sebe, ale nechtěla mu to odepírat jenom proto, že ona je vegetariánka. Navíc si může toho spoustu vzít ještě domů a bude to mít i na další dny. Nebude se tak muset starat o jídlo. Jako dezert udělá jablkový koláč a mini čokoládové sušenky. Skoro celý den stráví vařením, ale d toho si stihne ještě najít čas, aby poslala sms těm u kterých to považuje za samozřejmost. Pošle hromadnou sms Sophie, Marcelovi a Elijahovi.*

kód:

Veselé Vánoce a příjemné prožití svátků přeje Cami.

*Vzpomene si i na Genevieve, kdyby tady stále byla, tak by jí určitě taky poslala jednu sms. Ze začátku měly velmi špatný vztah, ale potom se to tou terapiíí trochu zlepšilo. Samozřejmě, že kdyby tady byl Klaus, tak by si na něj určitě taky vzpomněla. U vaření má po celou dobu puštěnou televizi, kde se vysílají vánoční pohádky. Už od malička je milovala. Jakmile nastane večer, tak přijde za ní Kieran a oba usednou už k připravenému stolu. Po celou dobu si povídají a ani jeden z nich se nezmiňuje o uřknutí, nechtějí si to tím kazit. Ani Camille se nezmiňuje o tom, co se stalo. Rozhodně dnes by nebylo dobré, kdyby se to dozvěděl a vlastně vůbec neví, zda by měl, i když ji Elijah trochu nakousl svědomí, aby to přeci jenom pověděla. Když povečeří, tak si ještě dají jalbkový koláč a sušenky. Nezapomene Kieranovi zabalit jídlo do krabiček. S tím prostě musel počítat. A potom společně jdou na půlnoční mši.*

(SMS pro Cami ještě večer na Štědrý den.)

kód:

Děkuji Cami, tobě také Veselé Vánoce.

*Elijahova odpověď krátce na to.*

kód:

Šťastné a veselé Vánoce tobě i tvému strýci, otci Kieranovi, Elijah.

*Během Vánočních svátků se dá říct, že má toho spoustu. Sice teď nemá školu, takže učení nemusí příliš řešit, ale zase jsou tady ty svátky. Hodně práce v Rousseau's a taky příprava na Silvestrovský večírek. Slíbila Sophie, že ji s tím pomůže a je vlastně za to ráda, že ji tak zaměstnala. Alespoň tím přichází na jiné myšlenky. Navíc přes svátky je hodně velká klientela a proto má pořád co dělat. Teoreticky by se dalo říct, že uprosila Sophie, aby ji dávala teď častější směny. Možná se prostě chce vyhnout samotě, možná se doma necítí stále pořád bezpečně, i když si je už jistější, že ji žádné nebezpečí nehrozí, tedy alespoň prozatím. Mezitím Sophie dala konečně dárek a je to poukaz do tetovacího studia. Přišlo jí to jako nejvhodnější dárek. Stačila si všimnout, že má zálibu v tetování a bylo to jediné, co jí napadlo. Ona od Sophie dostala náramek a taky knihy ze kterých je vážně nadšená. Ještě je nezačala číst, ale dnes má v plánu začít, jelikož má volno. Co se týče Kierana, tak jeho pravidelně navštěvuje a snaží se kontrolovat jeho stav. Ví, že je z toho nervózní, protože to všechno jde opravdu pomalu a oni ještě nevymysleli nic, co by mu mohlo pomoct. Je jí jasné, že je to pro něj teď těžké období a opravdu se snaží mu to zpříjemnit, ale netuší, zda to pomáhá. Jednou jí přijde, jako kdyby potřeboval její společnost a podruhé, jako kdyby zase chtěl být raději sám. Užírá jí to a právě proto se snaží co nejvíce se zaneprázdnit. Občas má prostě pocit, že tohle všechno nemůže zvládnout. Ale ví, že musí, prostě není jiná možnost. Udělá si čaj a sedne si si k televizi. Položí ho na konferenční stolek a hlasitost televize sníží na úplné minimum. Dalo by se říct, že chce mít jenom takovou kulisu, aby v bytě nebylo úplné ticho. Vezme si knihu, kterou dostala od Soph. Je to "Psychopatalogie všedního života" - od Freuda.  Prohlédne si její obal a musí se u toho pousmát. Přijde ji potěšující, že ji takhle zná a ví, co by četla. Ale vzhledem k jejímu zájmu v psychologii bude jasné, že od Freuda číst knihy bude a taky toho bude od něj hodně znát. Otevře knihu a podívá se na první kapitulo s názvem  Zapomínání vlastních jmen. S hlubokým nádechem se pustí do čtení.*

*Bolo to ironické. Keď si už myslel, že sa mu začalo dariť a všetko vychádza, tak ako má, stane sa niečo, čo jeho mylnú domnienku opäť preruší a on musí hľadať novú a novú cestu, ako získať, prečo sem prišiel. Vlastne mal všetko potrebné, všetky prísady priamo v rukách, ale nič z toho. Na čo potom hľadal ten hlúpy prsteň? Študoval kúzlo od prvého písmena až po bodku? Bolo to asi tak zbytočné ako psychológovia. Vlastne, keď už tak premýšľal nad psychológiu, ako sa dá asi vysvetliť, že niekto, kto mal byť mŕtvy, z nenazdajky žije? Má za to, že ak raz niekoho zabije, okrem upírov samozrejme, zostane mŕtvy. To ho priam núti, aby to urobil druhýkrát, než sa stane niečo, čo by vážne nechcel. Vlastne, ak nad tým tak premýšľa a jeho myseľ teda bola zanietená viac než dosť, nenechala si to pre seba. A teraz o ňom a jeho prípadných úmysloch vedia osoby, ktoré by nemali, alebo s jeho plánom nemajú nič spoločné. Aspoň, že sa to dovtedy nedonieslo Davine, môže len predpokladať, aké spojenie to teraz má s jednou majiteľkou baru a čiernym upírom. Vážne úžasný následok niečieho života. Prakticky nie, nevedel, čo urobí, opäť to chcel nechať na situácií, ale rozhodne sa s tým niekým, kto mal byť už mŕtvy, musí porozprávať. Najskôr by doteraz nevedel, že Cami žije, ak by ju nezahliadol, ako ide rána do baru, čo bolo vážne smutné, nakoľko tam od toho večierka šiel prvýkrát, ale vo chvíli, keď ju zahliadol, si to radšej rozmyslel. Teraz bol bez moci, mal len nefunkčný magický predmet, ktorý mu nič okrem okrasy neprinášal a kúzlo, ktoré bolo ešte horšie ako jeho schopnosť, nakoľko tak aspoň mohol niekoho zabiť. Mohol si byť teda istý len a len jedinou vecou, potrebuje sa Ouroborose dozvedieť viac. Musia tu byť predsa knihy, záznamy, nemohlo to vzniknúť len tak a z ničoho. Niekoľko ťažkých hrubých, nazval by to až starodávnych, knižiek si už vypožičal s Claire hrobky, niežeby tam aj našiel niečo potrebné, a pritom nad tým presedel celý deň, v jednej boli doslova len základy. Akoby potreboval vysvetliť, čo ten znak vlastne znamená, keď to všetko našiel na internete. Práve teraz nad tým však príliš nepremýšľal, aj tak si bol istý, že si nejakú cestu nájde, zatiaľ si ju predsa vždy nakoniec našiel. Tichým pohybom stúpi na prízemí na prvý schod, pričom pomaly začne kráčať hore. Presné poschodie aj dvere si už pamätal viac než dobre, tento krát to však bolo iné, Camille bude podľa všetkého doma a podľa všetkého už bude vedieť, čo sa od neho dá očakávať. To smrť dokáže s niekým urobiť, poučiť ho. Zastaví sa asi niekoľko centimetrov pred dvermi do jej bytu, pričom trochu podvihne rukou a jedným prstom stisne zvonček. Chvíľu to trvá, ale nakoniec sa kľučka začne pomaly otáčať, mal vlastne šťastie, že na dverách nebolo kukátko, to by ho dnu asi v žiadnom prípade nevpustila. Ako náhle sa jej oči konečne uprú na jeho tvári, mierne sa k nej pousmeje a prižmúri oči. Než by mu však stihla zabuchnúť pred nosom, v momente do nich strčí nohou, čím jej v tom zabráni a následne ich jednou rukou pootvorí tak, aby mohol prejsť dnu.* Tiež ťa rád vidím, Cami...*Prenesie nie práve nadšeným tónom, pričom ju svojím telom donúti poodstúpiť od dverí trochu dozadu.* Až na ten fakt, žeby som ťa nemal vidieť...*Vydýchne a nakloní hlavou mierne do strany.* Nemala si byť náhodou mŕtva?

*Cukne sebou ve chvíli, kdy uslyší zvonek, který jasně dává najevo, že někdo za ní přišel. Otočí hlavu ke dveřím a zamračí se. Netuší, kdo by to mohl být, protože za ní jenom tak někdo nechodí. S Kieranem byla v posledních pár hodinách, takže neměl důvod za ní jít, tedy v případě, že by se nestalo něco velmi důležitého a znepokojujícího. Možná to ale mohl být Marcel se kterým se už nějakou dobu neviděla. Vlastně by byla ráda, kdyby ji přišel navštívit. Nedá se úplně říct, že by jí jeho přítomnost chyběla, ale...ale jo, vlastně chyběla. V posledních svou měsících strávili společně hodně času a ona se s ním cítila dobře v jeho společnosti a taky se cítila v bezpečí. A nebo to mohla být Sophie, i když nepředpokládá, že by měla k tomu nějaký důvod. Prakticky pořád se teď vidí, alespoň v poslední době v baru. Zavře knihu a odloží ji na stoleček. Ihned se zvedne a přejde ke dveřím. Oddělá jeden bezpečnostní zámek nahoře a potom uchopí kliku a táhne směrem dolů. Otevře dveře a pohledem se střetne s někým koho nechtěla vidět, nikdy. Dívá se v prvních pár sekundách vyděšeně Kaiovi do obličeje a hlavou ji přelétává jedna otázka za druhou. Jak ví, že jsem naživu? Co tady dělá? Přišel mě znovu zabít? Proč? Byla to poslední osoba na této zemi, kterou by chtěla vidět. Myslela si, že o ní neví, myslela si, že tohle je za ní. Ale on tady zase je. Copak nechápe, že nemá nic, co by mu mohla dát? Možná ji chce jenom mrtvou z principu, protože mu to nevyšlo napoprvé. Nechce ale znovu zemřít, nechce prostě umřít. Má na sobě možná ochranné kouzlo, které by ji vrátilo nazpět, ale nechce zažít druhou smrt a vrátit se na druhou stranu. V dalších vteřinách už zavírá dveře, ale jeho noha se tam objeví velmi rychle a zastaví ji v činnosti. Pustí v tu chvíli kliku a ustoupí ode dveří. Někdo by si musel myslet, že je to největší pitomost, co mohla udělat, ale co měla tak dělat? Přetahovat se s ním? Už předtím pocítila, že tenhle kluk má opravdu sílu v rukách a nedokázala by tenhle spor vyhrát. Ustoupí ještě o další dva kroky dozadu a pozoruje ho ostražitým pohledem. Když překročí práh jejího bytu, jako kdyby se znovu na chvíli vrátila k tomu, kdy tady na ni čekal. Ale teď to bylo jiné. Teď věděla, kdo to je a co od něj čekat.* Drž se ode mě zatraceně dál. *Řekne k němu hned po tom, co ji oznámí, že se s ní taky rád vidí. Ona se s ním rozhodně ráda neviděla. Polkne na sucho při jeho poznámce a následně na to i otázce, proč není mrtvá. Nemá v plánu mu to vysvětlovat.* Možná jsi jenom zabil nesprávného člověka. *Odpoví mu. Není to žádné vysvětlení. Kdyby jenom trochu předpokládala, že by se mohl vrátit, tak by zřejmě na několik dní, týdnů a možná měsíců změnila svou adresu. Jenomže ona vážně nečekala, že se tady znovu objeví. Teď jí ani nezajímalo, co tady dělá. Teď jenom chtěla, aby odtud co nejrychleji odešel. A taky ví jednu věc, pokud na ni hodlá znovu zaútočit, tak se bude bránit a je jí momentálně jedno, jak moc by mu měla ublížit. Vzpomene si i na to, jak jí Sophie říkala, že se motal okolo Daviny. Má chuť se ho na to zeptat, ale nehodlá s ním opravdu konverzovat. Očí ji sjedou ke konferenčnímu stolku, kde má vedle čaje položený mobil a potom se znovu podívá na Kaie. Musí zavolat Sophie. Rychle se přesune pár kroky ke konferenčnímu stolku a uchopí do ruky mobil. Stačí jenom jít do seznamu hovorů v poslední době a vytočit číslo Sophie, stačí jenom tak málo.*

*Vlastne chápal desu na jej tvári, kto by sa nebál, ak by pred ním stál niekto, kto ho už raz zabil. A že to teda Kaiovi nerobilo najmenší problém urobiť znovu. Ale keď ju tu tak teraz videl, so strachom na tvári rovno pred sebou a hlavne živú, nemal nejako chuť ju znovu vraždiť. Možno by sa to dalo považovať za ich druhú šancu, nemal ani možnosť sa s ňou naozaj porozprávať o niečom inom, ako bol sklad jej rodiny a možno by to vážne rád napravil. Možno. Jej márnotrapný pokus zavrieť mu dvere rovno pred nosom samozrejme v okamžiku preruší, nakoľko vážne nechápal, čo by jej to bolo platné. Myslela si, žeby sa nedostal dnu? Dostal a bolo by to pre ňu len a len horšie. Vyzeral snáď ako niekto, kto ju sem dnes prišiel zabiť? Fajn, možno trochu, ale predovšetkým sa s ňou chcel len porozprávať a ona ho ani neprivíta. Asi tie spôsoby budú mať spoločné. Celkom ho uspokojí, keď s ním zbytočne nezápasí a rozhodne sa poodstúpiť aj sama, vlastne sa dalo povedať, že sa konečne niečo naučila, aj keď si bol istý, že nejakú blbosť dnes ešte spraví. Vždy ju každý spravil a potom mu nedal na výber. Nad jej pohľadom sa mal chuť pousmiať, ale omnoho viac ho v túto chvíľu zaujímal fakt, ako je možné, že pred ním teraz stojí. Síce, mať za šéfku čarodejnicu bola pre niekoho bez schopností rozhodne výhoda. Spraví prvý, trochu menší krok do jej bytu, a tak ona musí samozrejme cúvnuť ďalej. Nad jej slovami sa musí trochu zašklebiť.* Prečo ten podráždený tón? *Prenesie so zvrašteným čelom, než trochu našpúli pery a urobí dnu ďalších pár krokov. Mohol na nej vidieť, ako jej vyschlo v krku, keď sa jej spýtal, prečo ešte žije, v očiach jej však stále zostával ten oheň, oheň, ktorý mal tak veľmi rád. Nad jej odpoveďou len pokrúti hlavou.* Nie, to si vážne nemyslím. *Odvetí hneď vzápätí, pričom sa na chvíľu pootočí do strany, než rukou doslova zabuchne dvere. Vážne nebude riskovať, žeby sa pokúsila práve o takú blbosť, ako bol útek, keď mu je isté, žeby ju aj tak chytil. Tiež nechcel pútať príliš veľkú pozornosť ostatnými susedmi, ľudia občas dokázali byť vážne otravní a on by sa nerád staral ešte o niekoho ďalšieho. Teraz sa chcel venovať naplno len a len jej. Keď sa už od zatvorených dverí pozrie späť k nej a zachytí tak jej uprený pohľad, ktorý rozhodne nenasvedčoval ničomu dobrému, len mierne podvihne jedným obočím a doslova čaká, čo urobí. Pohľad mu na chvíľu dokonca zájde k neďaleko postávajúcemu stolíku, na ktorom mala zjavne okrem čaju a iných blbostí, položený aj mobil. Muselo ju to vážne lákať. Ako náhle sa jej nohy konečne pohnú a do jej rúk sa dostane telefón, ktorým si chce najskôr privolať pomoc, nahlas vydýchne a prejde tých niekoľko krokov rýchlym pohybom rovno pri ňu, než jej pevne schytí predlaktie ruky, v ktorom ho drží a druhou rukou ho s jej odporom vytrhne, pričom jej predlaktie stále nepúšťa.* Možno by som ti mal poďakovať, že mi to robíš tak veľmi jednoduché. *Voľnou rukou sa napriahne a z boku hodí jej mobil celou silou do steny pri dverách, než k nej opäť otočí tvár. * Hups...*Vydýchne so značným pobavením v hlase.* Asi by si si mala na svoje veci dávať väčší pozor, Cami. *Jeho tón sa však hneď na to zmení na poniekiaľ nebezpečný, pričom sa k nej na chvíľu priblíži tvárou. Za ňou bol stolík, mohla sa tak maximálne prehnúť v páse dozadu. Namiesto toho, aby sa jej však nejako vyhrážal, alebo sa jej niečo pýtal, sa len mierne pousmeje a znovu sa od nej celkom odtiahne, pričom jej ruku pustí a prejde o niekoľko krokov.* Každopádne, chcem sa len porozprávať. *Poznamená už pokojne.* Aj keby ma vážne mohlo zaujímať, prečo ešte žiješ, je mi to popravde celkom jedno. *Pokrčí nad tým plecami.* Viac ma zaujíma komu a čo si stihla vykecať...Vieš, že nie je dobré si púšťať ústa na špacír? Vážne sa to nevypláca. *Žmurkne na ňu jedným okom.* Inak, nemala by si ma teraz nejako pohostiť?

*Nemůže uvěřit tomu, jak se ji může ptát na tón jejího hlasu. Měla by k němu být milá po tom, co udělal? Vždyť ji zabil. Tohle není něco, co by mu mohla snad odpustit a nebo by se s ním po tom mohla bavit zcela normálně. Rozhodně s ním nebylo něco v pořádku, ale bylo toho víc. Kompletně celé jeho osobnost. To ji nahánělo upřímně trochu větší strach, než by ho měla normálně. A co bylo ještě horší, tak fakt, že se motal okolo té mladé holky - Daviny. Pravděpodobně se nad tím bavil a i kdyby to chtěla pochopit, tak by zřejmě nepochopila jeho osobnost. Tohle bylo více, než komplikované. Někdo, kdo vůbec pravděpodobně nic necítil? Ustoupí zase o kousek od něj a stále na něj upírá zrak. Musí uznat, že jí dělá problém se mu dívat do tváře. Vidí ho stále jako toho kluka, který se ji díval do očí a škrtil ji, dokud nepřestala dýchat. Ta prázdnota v jeho očích. Rozhodně se, že si přeci jenom zavolá pomoc a to Sophie. Byla to jediná osoba, která ji jako první napadla a která by ji mohla pomoct. Byla to čarodějka, určitě by ho zastavila. Už to skoro má, je tak blízko toho, aby jí zavolala, když se ale v tu chvíli u ní objeví Kai a zachytí její zápěstí. Vytrhne jí mobil z ruky a může teď jenom pozorovat, jak se dostává jediná věc, která ji mohla opravdu pomoct do jeho rukou. Podívá se mu do očí a trhne rukou snad proto, aby se mu vyvlékla ze sevření. Ne, že by jí to pomohlo, spíše to je jenom obranný reflex. Semkne rty k sobě a ohlédne se za jejím mobilem, který se roztříští o stěnu. Pootevře ústa, jako kdyby snad chtěla něco říct, ale jenom vydechne. Takže teď už si nemůže ani tu pomoc zavolat. Mohla by začít křičet, ale k čemu by jí to bylo? Je to psychopat, mohl by jí a nebo komukoliv jinému něco udělat. Nevěděla, co je přesně zač. Nevěděla to ani Sophie a musela být v tomhle opatrná. Jediné v co může doufat je to, že ji opravdu znovu nezabije. Podívá se mu znovu do tváře.* Děkuji za tip. *Řekne sarkasticky. Možná z něj má strach, možná by s ním měla mluvit jinak, ale její povaha jí to nedovolí. Nebude mu dávat najevo, že je snad slabá a nebo to, že se neumí ubránit někomu, kdo je viditelně silnější, než ona. Jakmile se k ní přiblíží tváří, tak automaticky tu svou začne od něj odtahovat. Může jí v očích přímo vidět, jak moc jí je jeho společnost nepříjemná. Nelze tam ale zahlédnout žádnou nenávist nebo něco podobného. Spíše obavy, které ji teď naplňují každou píď jejího těla. K jejímu štěstí se od ní po chvíli odtáhne a pustí její ruku. Trochu si oddychne a spustí ruku nazpět k tělu, ale klidná rozhodně není. Byla by v případě, kdyby odešel hned teď z jejího bytu, což nepředpokládá, že se stane. Nemůže uvěřit, že si s ní chce vážně povídat, protože absolutně netuší o čem by si tak mohli povídat. Asi mu není dost jasné, že jeho přítomnost nevyhledává a nikdy vyhledávat nebude. Jenomže někomu jako byl on to bylo upřímně jedno. Bude se s ním muset nějak vypořádat po svém. Nadechne se zhluboka a mlčky ho pozoruje. Jistě, chce vědět, kdo všechno o něm ví. Měla by mu to snad říct? Možná když se to dozví, tak se stáhne, i když o tom značně pochybuje.* Pokud jde o tohle, tak si můžeš být jist, že se už nepřiblížíš k Davině. *Řekne mu to na rovinu. Tudíž mu musí být jasné, že o tom bude vědět jak Sophie, tak i Marcel. Co ví od rozhovoru se Sophie, tak byl na té vánoční párty, kde se s ní setkal a kde taky byl Marcel. Oba o něm moc dobře ví a je bláhové si myslet, že ji nechají bez dohledu.* Přijde ti vtipné zasahovat do života sedmnáctileté dívky, která si už i tak toho prožila dost? Marcel ji nenechá bez ochrany. *Převrátí očima u toho, když ji nabízí k tomu, aby ho pohostila. Poukáže mu rukou směrem ke kuchyni.* Nabídni si sám. Oba víme, že ti to nedělá problém. *Stáhne ruku opět k tělu. Když tady byl naposled, tak se taky obsloužil sám. Rozhodně nehodlá dělat to, co on po ní chce a nebude se k němu chovat slušně. Není to její host.* Kaii, proč jsi tady? To, co hledáš u mě nenajdeš.

*Na chvíľu sa jej len uprene díva do očí,  pričom sa uškrnie nad jej slovami, ale na tón, ktorým ich povedala nijako nereaguje. Bolo mu jasné, že keby pohľad zabíjal, bol by mŕtvy už veľmi-veľmi dávno, aj keď ona nebola ten typ, ktorý by niekomu dokázal ublížiť, jej pud sebazáchovy sa s tým nestotožňoval. Každý ho predsa len mal, to bol ten ľudský faktor, predtým, než sa začnú brániť až po to, kde ich on zabije. Áno, bolo to z časti tragické, ale bolo to už raz tak a on to nijako nezmení. Vlastne to od nich bolo poniekiaľ hlúpe, posledné sekundy svojho života stráviť mávaním rúk do všetkých strán, mysliac na to, že nechcú umrieť a až do poslednej sekundy tomu veriť. To na tom tak miloval, mať v rukách tú moc a sledovať ako plamienok v ich očiach pomaly pohasína. Doteraz to pri pohľade na ňu videl, jej neprítomnú tvár, jej telo, ktoré mu ochabuje pod rukami. Ale nie, nebol tu preto, aby si to pripomenul. Koniec koncov už nemal záujem zabíjať ju. Jedna z vecí, ktorá sa mu na nej páčila bol fakt, že aj napriek tomu, aká vystrašená bola, jej hlas sa netriasol a jej tvár naňho stále hľadela s tým znateľným odhodlaním, skoro ako v deň, keď sa stretli prvýkrát. Aj keď mu to imponovalo len v určitých situáciách, v tom sklade ani tak veľmi nie.  Keď sa k nej o niečo priblíži, môže len vidieť, ako sa snaží odťahovať, ako sa snaží vzdialenosť ich hláv rozšíriť čo najviac to pôjde. Vlastne si pri pohľade na jej výraz niekoho pripomenul, tú malú čarodejnicu, ktorá naňho hľadela poniekiaľ rovnako, až na to, že v Camilliných očiach nevidel tú tak známu nenávisť, skôr len nechuť, pohoršenie. Vlastne má omnoho viac dôvodov ho nenávidieť, ale on nechcel, aby to tak bolo, chcel si s ňou rozumieť. Po tom, čo ju pustí a nechá na čas vydýchnuť, prejde o pár krokov ďalej do strany s pohľadom viac-menej zakotveným po jej byte, než sa s ním vráti späť k nej. Rozhodne najskôr nevyzerala, žeby mala poňatia o tom, čo s ňou chce preberať, vlastne, aj keby si myslela, že to vie, bola by mimo, pretože nevedela nič, stále o ňom nevedela nič. Trochu nakloní tvárou do strany, pritom čo jej trochu objasní časť dôvodu svojej dnešnej návštevy. Mohol vidieť, že nad tým na chvíľu premýšľa, nepovedal by však, že chce vážiť slová, skôr sa rozhoduje, čo mu povedať a čo nie. Aj keď si bol istý, žeby mu najradšej nehovorila nič. Keď sa jej nakoniec jazyk konečne rozviaže a ona k nemu prehodí tých pár slov, nad ktorými len trochu ohrnie spodnou perou a kývne krátkou hlavou, pochopí, čo tým myslela. Takže si môže byť istý, že o ňom niečo vie minimálne Marcel a aj napriek tomu sa mu k nej dostať podarilo a až príliš ľahko, povedal by. Asi by mala prehodnotiť, kto bude za jej ochranou stáť, pretože to bolo vážne biedne. Nad jej ďalšími slovami len pomaly vydýchne a krátko pretočí očami, hlavne pri tej časti, kde si toho Davina zažila už veľa a teda od neho nie je pekné, že ju zaťahuje do svojich sračiek.* O tom by sa dalo diskutovať...*Prenesie s neurčitým tónom hlase k tomu, že ju Marcel nenechá bez ochrany.* Každopádne...*Presunie sa bližšie ku obývačke.* Buď bez obáv, už ju nijako veľmi nepotrebujem. *Pokrčí nad tým plecami.* Aj keď musím povedať, že ma vážne zaujala...Skoro ju nemôžem dostať z hlavy. *Uškrnie sa nad tým sucho, než Cami poukáže rukou smerom ku kuchyni, na čo sa k nej mierne zamračí a pokrúti nad tým hlavou.*...A dať ti šancu ujsť? *Podvihne jedným obočím dohora.*  Tak zúfalý ešte nie som. *Ak potreboval ďalší dôkaz k tomu, že by ho najradšej prehodila cez zavreté dvere, práve ho dostal, síce si tým bol vedomí už od začiatku. Pri jej otázke sa len na chvíľu pozrie do zeme, než sa s poloúsmevom opäť vráti pohľadom k nej.* Vlastne, už som našiel všetko, čo som potreboval. *Prizná jej niečo, čo ju možno tak veľmi nezaujímalo, ale minimálne ju to mohlo zneistiť, pretože stále vedela, čo vôbec hľadal.* Skoro. *Dodá následne možno trochu trpkejšie, ako plánoval, než si oblizne spodnú peru a pozrie sa jej na chvíľu uprene do tváre.* Pozi...Je mi ľúto, že som ťa zabil. *Vydýchne rádoby sťažka. Ani z jeho hlasu ani z výrazu nejde rozpoznať, či to myslí vážne alebo nie.* Ale..vieš, je pre mňa dosť ťažké zvládať zlosť, a to, že si ma chcela omráčiť? *Na chvíľu sa odmlčí.*...Nie práve cool. *Pokrúti nad tým vecne hlavou, nakoľko to bola nakoniec vec, ktorá ho donútila zabiť ju. Na chvíľu od nej odvráti pohľad, než ho k nej opäť pripne.* Každopádne, som rád, že žiješ. *Kývne si viac menej sám pre seba hlavou.* Si dobrý človek, Cami. *Ohliadne sa trochu do strany.* Si láskavá, ohľaduplná, plná súcitu...Všetko, čo ja nie som. *Zadíva sa jej do tváre takým tým dôležitým až vážnym pohľadom, než sa potichu uchechtne a trochu našpúli pery.* Takže...Neprišiel som sem, aby som ťa znovu zabil, práve naopak. Chcem sa ti s niečím priznať, s niečím, čo by si mala vedieť.

*Samozřejmě, že mu hned neřekne, kdo to všechno ví. Nehodlá být tak pitomá, aby mu prostě jenom tak řekla jména těch, kteří to ví a ohrožovala by je na životě. I když je Sophie čarodějka a i když je Marcel upír, tak stihla poznat, že ani v tomto světě nezáleží na tom, kdo jste. Pokud je někdo chytřejší, prohnanější a umí si počkat na správnou chvíli, tak vás zabije. I kdyby měl být fyzicky slabší. Je to úplně jedno, kdo jste a co máte za schopnosti. tohle je přímo město smrti a ta na vás čeká kdekoliv. A proto nechtěla přímo Kaiovi říct, kdo to je, i když to svými slovy už naznačila. Nevěděla co od něj může očekávat, jenom ví to, že je hodně nebezpečný a nelíbí se jí už vůbec, že se motá okolo sedmnáctileté dívky. Vždyť Davině je teprve sedmnáct, jak někdo může být takový, že se snaží zničit život holce, která je teprve středoškolačka? Zase je pravda, že se bohužel našli ti, kteří usilovali o život nemluvněte a nakonec toho dosáhli. Tohle ji iritovalo ze všeho nejvíc. Ona je ta, kdo má lidi chránit a obzvlášť takové. Když převrátí oči, tak se musí nad tím ušklíbnout. Chová se vážně jako puberťák a vzhledem i tak vypadal dalo by se říci, akorát věkem odhadovala, že bude asi tak o dva, možná tři roky mladí, než ona. V dnešní době bylo těžké něco takového odhadovat. Jeho slova ji zarazí. To, co ji právě teď říká ji šokuje. Dle jeho slov se tedy k ní už dostal a setkal se s ní a ví, že to nemyslí vážně, že by ji snad nemohl dostat z hlavy. S těmito řečmi ať na ni nechodí. Tohle ji rozhodí a vlastně ji to i velmi rozčílí. Nemůže uvěřit tomu, že se k ní už vážně dostal a to ani nemá ponětí o tom, co jí mohl udělat. Vyruší ji z jejího zamyšlení, když chce, aby ho pohostila. Odpoví mu na to a poukáže rukou směrem ke kuchyni, aby si posloužil. Vážně byl naivní pokud si myslel, že se něčeho takového jako je pohostinnost od ní dočká, zvláštně on. Ušklíbne se na něj sarkasticky hned na to. Vážně si myslí, že by utíkala? Jednou to zkusila a dopadlo to tak, že skončila mrtvá. Ví moc dobře, že sotva by se dostala ke dveřím, tak on by ji zastavil. Nechá to raději tak a přejde to bez jakékoliv poznámky. Neměla v plánu utíkat, i když by to vážně ráda udělala. Musí se ho zeptat na to, proč je tady a taky ho musí obeznámit s tím, že u ní nenajde nic, co hledal. To už ale mohl vědět sám po tom jeho "fiasku" ve skladě. Po jeho slovech ještě více nechápe, proč je tady, když našel to, co hledá. Myšlenkami se ale znovu vrátí k Davině, protože jí to nedá. Potřebuje mu říct to, co má prakticky na jazyku od chvíle, kdy jí dal najevo, že se s ní setkal. Přijde do jeho blízkosti a pozvedne k jeho tváři varovně prst.* Ještě jednou se přiblížíš k Davině a já ti slibuji, že najdu způsob, jak tě zničit. *Pronese to varovným tónem bez špetky strachu. Tohle myslí smrtelně vážně. Možná tu dívku nezná osobně, ale zná ji od vyprávění Marcela a ví, že je pro něj všechno a taky si stihla všimnout, že i pro Sophie hodně znamená. A navíc je to nevinná dívka, tohle si nezaslouží. Ustoupí od něj v okamžiku, když ji pronese jakousi lítost nad tím, že ji zabil. Vůbec mu to nevěří, ale to zle poznat v jejích očích a i podle jejího výrazu, že rozhodně jeho omluvu nepřijme a nevěří mu nic z toho, co říká. Pozvedne bradu a nespouští z něj zrak. Nechává ho mluvit. Ani se nechce k tomu vyjadřovat. Vždyť sám musí vidět, že mu nevěří. Zaskočí ji však to, jakmile začne mluvit o ní a jejím charakteru. Nedá se říct, že by jí to nějak obměkčilo, spíše zarazilo. Ale tak či tak, stále mu nedokáže důvěřovat a zle to poznat na jeho postoji, že k ní není zcela upřímný. Z postoje člověka se toho dá vyčíst hodně a ona si takových věcí všímá a i třeba gestikulace. Nadechne se zhluboka a trochu nakloní hlavu do strany. Její zvědavost však vzroste, když začne mluvit o tom, že by se měla něco dozvědět. Trochu přemýšlí nad tím, zda přišel za správnou osobou.* Chceš se mi s něčím přiznat? A kdybych byla mrtvá, tak jak by jsi mi o tom řekl? Bez urážky, ale trochu nechápou tu spojitost. *Vlastně jí to nedává moc smysl a žádnou logiku. On jí zabil, ale chtěl jí něco říct. Proč jí to tedy neřekl dříve? Jak by jí to asi teď oznámil, kdyby byla mrtvá? Nad tím si vážně tak trochu lámala hlavu.*

(Sedí akorát v baru a před sebou má notebook. Zrovna posílá nějaké dokumenty klientovi, když jí zachvátí strach. Nechá všeho a nehybně sedí na barové židli a kouká před sebe, ale vlastně na nic. V tu chvíli nechápe, co se děje. Pohledem najednou zalétne ke své ruce. Má pocit, jako by jí někdo svíral ruku, ale doopravdy necítí žádnou fyzickou bolest. Je to jen pocit. Cítí strach a obavy. Obavy o svůj život? Rozhlédne se po baru, jako by tam snad někde mezi chlastem a jídlem mohla najít odpověď na to, co se jí právě děje. Jenže v baru bylo poloprázdno. Nikdo s nadpřirozených tam neseděl, takže žádná čarodějka či čaroděj jí to rozhodně nezpůsoboval. Opět se podívá před sebe a v tu chvíli jí to dojde. Ty pocity nejsou její. Jí nikdo nesvírá ruku. Očima sklouzne k černému provázku, který má omotaný kolem zápěstí. Ještě než dala Cami náramek jako dárek, očarovala ho a spojila s tímto provázkem. Chtěla si být jistá, že se jí už nic nestane. Chtěla si být jistá, že kdyby jí něco hrozilo tak o tom hned bude vědět. A to se právě teď dělo. Neví kdo ani proč je s Cami, ale ví, že to není nikdo dobrý. V rychlosti vstane ze barové židle, tak že jí ještě převrhne, ale to neřeší. Vyběhne z baru a nastoupí do Johnova auta, který z něho akorát vystoupil. Nic mu neřekne a prostě se rozjede ke Cami do bytu. Ví, kam má jít. Díky tomu provázku ví, kde má Cami hledat a nemusí provádět ani lokační kouzlo. Celou cestu jede jako šílenec, aby tam byla co nejrychleji. Stále cítí Camiiny pocity a díky tomu ví, že je živá. Ani neví, jak dlouho jí trvala cesta. Jakmile se ocitne před domem, kde má Cami byt, vystoupí z auta. Neobtěžuje se ani auto zamknout a prostě vběhne do domu a rychle vystoupá těch několik schodů do určeného patra. Během chvilky už stojí před dveřmi. Čím více je blíže ke Cami, tím více pociťuje její emoce. Stačí se jen pár vteřin soustředit a dveře se rozlétnou. V tu chvíli se jí naskytne pohled na Kaie a Cami. V tu chvíli pocítí vztek. Nestačilo mu, že jí zabil. On se vrátil a stál tu opět před ní a bůh ví, co jí chtěl udělat. Nepřemýšlí, co udělá dál a prostě to udělá. Natáhne ruku před sebe, pronese pár slov a Kai odlétne na protější zeď. Pak konečně vstoupí do bytu a rychlým krokem se dostane ke Cami. Starostlivě se na ni podívá.) V pořádku? (Teď jistě musela být Cami zmatená, jak Sophie věděla, co se tu děje, ale neměla teď čas na vysvětlování. Neřekla jí o tom, že náramek neslouží jen jako módní doplněk, ale i jistá ochrana. Vlastně ne ochrana. Náramek sloužil jako píšťalka, kterou ženy požívají, když jim hrozí nějaké nebezpečí na ulici a oni tak na sebe upoutají pozornost a dotyčný záporák se pak stáhne. Tohle bylo vlastně něco podobného až na to, že to upozorňovalo jen Sophie a nemusela být blízko u Cami, aby věděla, že se jí něco děje. Jakmile se ujistí, že Cami není nijak zraněná, což vlastně věděla i předtím, tak svůj pohled obrátí opět ke Kaiovi. Popojde pár kroků blíže k němu a Cami nechá za svými zády.) Vážně sis myslel, že jí nechám bez ochrany, když jsi ji posledně zabil? (Povytáhne obočí. Ve tváři se jí zračí znechucenost při pohledu na něj a vztek, že si opět dovolil vstoupit do bytu Cami. Tohohle kluka neznala ani měsíc a už k němu pociťovala nenávist. Za to, že zabil Cami. Za to, že se motal kolem Daviny. Za to, že vyhrožoval Cami Kieranem. Ohrožoval lidi, které měla ráda. Nejraději by ho právě teď na místě rozmáčkla jako švába.)

*Popravde ani netušil, že Camille Davinu pozná, ale dobre preňho, pretože ak by sa ju Davina rozhodla brániť podobne, mal by ďalšieho človeka, ktorým sa jej môže vyhrážať. Teda on by to nenazval priamo vyhrážaním, skôr jej len pripomínal, že toho mohla stratiť omnoho viac než len svoj život a on by vážne nebol rád, ak by sa to stalo realitou. S mierne prižmúrenými očami ju sleduje, ako spraví tých pár krokov bližšie k nemu a podvihne prst pred jeho tvár. Práve teraz bol na ňu vážne vtipný pohľad, akoby tu bolo vážne niečo, čo by mu mohla urobiť. Kým nemal moc, možno, ale keď konečne získa, čo chce, asi len ťažko. Mierne sa k jej slovám pousmeje, než nakloní hlavou mierne do strany a pootvorí pery.* Mám rád výzvy...*Prenesie neurčitým tónom v hlase.* Aj keď stále nechápem, prečo ma chce každý zničiť...*Pokrúti nad tým hlavou a potichu vydýchne.* Je to tak, bolestné. *Dodá nakoniec s jasne hranou ťažkosťou v hlase, než k nej od priestoru znovu zdvihne pohľad a podvihne perami krátko dohora. Myslela si snáď, že preňho jej vyhrážanie niečo znamená, vážne nebola prvá ani posledná a ak by mal brať všetko vážne, najskôr by žil len v paranoji a nerobil by nič iné, než sa obzeral za seba. Tak či onak, dokázal vážne oceniť jej odhodlanie, vážne mala v sebe niečo podobné ako Davina, niečo čo mu na jednu stranu imponovalo a na druhú to bolo skôr na ich škodu. Keď od neho opäť odstúpi, nijako sa z miesta nepohne, práve naopak, rozhodne sa jej konečne povedať, čo má na mysli. Možno, že ju nechcel zabiť? Alebo je aj rád, že vlastne žije? Sám nevedel, čo si má o svojich slovách myslieť, ale možno to tak aj bolo, pretože v inom prípade by jej nemal šancu povedať, čo dnes chcel. Ona očividne však neverila ani jednému z jeho slov, ani písmenku vo vete, to bolo tak prehliadnuteľné, že ho to vôbec netrápilo alebo ho už stihla po dvoch stretnutiach tak dobre prečítať? Alebo možno len vedela, že je to psychopat, ktorý nemá žiadne emócie a teda nemôže cítiť ani ľútosť. Ale on ju občas vážne cítil, napríklad mu bolo ľúto, že jeho sestra zomrela, než by sa s ňou stihol zlúčiť, alebo mu bolo ľúto, že vtedy nezabil Luka a Liv, ale namiesto toho sa dal Jo a ich otcom nachytať. Fajn, takže jeho slová Cami zjavne nič nehovoria, ale to neznamená, že s tým prestane, vážne sa jej chcel ospravedlniť, aj keď určité časti z toho možno nemyslel tak vážne, akoby mal, špeciálne jej vlastnosti až do bodky. Bola predsa presne taká, mala presne to, čo on nemal a nikdy nebude mať. Empatiu. Jeho charakteristika ju očividne prekvapí, možno zarazí, ale nepovedal by, žeby to na ňu malo nejaký obzvláštny dosah. A tiež sa zjavne nemala k jedinému slovu, vlastne jej to ani nevyčítal, nie každý má vždy chuť na nejakú konverzáciu, aspoň teda predišli hocijakým pripomienkam. Na istý moment v jej očiach môže zahliadnuť tú starú známu zvedavosť. Samozrejme, že ju zaujímalo, čo už len také jej mohol práve on chcieť povedať, ale život bol niekedy zvláštny a spleť vecí nás zavedie až tam, kde by sme si nikdy nemysleli, žeby sme sa dostali. Niečo také bol aj jej prípad, ani netušila, kto pred ňou stojí. Než však stihne vydať čo i len hlásku, Cami ho predbehne svojím možno trochu trefným komentárom. Mierne našpúli pery a pokrčí nad tým plecami, nepríde mu už viac dôležité to rozoberať.* Ak by si bola mŕtva, asi by som navštívil tvoj hrob a povedal by som ti to tam, vieš, také filmové vyliatie citov...*Vydýchne, pričom potichu cukne ústami.* Mojej matke pritom večne tiekli slzy. *Prenesie poniekiaľ pobavene, než sa od zeme pozrie späť k nej a mierne nakrčí nosom.* Každopádne, tvoja smrť bola obyčajná nehoda. Neplánoval som to, proste sa to stalo. *Mykne neurčito ramenami, nakoľko to bola pravda, neprišiel za ňou, aby ju vtedy zabil, chcel sa len dostať do jej skladu a nájsť svoj magický predmet. To je celé. Už-už otváral ústa, žeby nebodaj pokračoval, to sa už však rozlietnu dvere a v nich sa objaví nie práve nadšená čarodejnica, ktorá tu teraz vážne nemala čo robiť. * Vyzerá to tak, že máme návštevu. Chceš sa pridať? *Prenesie s podvihnutým obočím smerom ku Sophie. Fajn, toto nebola práve potešujúca okolnosť, hlavne ak z neho Davinina mágia už dávno vyprchala. Na asi stotinu sa ohliadne ku Camille, než poodstúpi niekoľko krokov dozadu a pozrie sa späť na Sophie. To už však ona napriahne ruku a on odletí o ten kúsok dozadu, pričom narazí chrbtom rovno do steny, než spadne na zem. Práve teraz jej slová mierené ku Cami nijako nepočúval, skôr sa snažil pozbierať späť na nohy. Z úst sa mu vydal tichý výdych, než zdvihol pohľad ku Sophie a potichu sa uchechtol.* Do riti...*Prenesie skoro šeptom, než spojí pery k sebe do úzkej línie a potichu si odkašle.* Povedzme, že som dúfal? Vaše metódy ochrany sa zatiaľ veľmi neosvedčili. *Prenesie a stále zostáva tak nejako sedieť na dlážke. Nepotreboval, aby ho znovu niekam hádzala. Jej pohľadu si samozrejme nevšíma, ona mu bola vážne ukradnutá. Na chvíľu stočí pohľadom za Sophie na Camille, než sa vráti späť k nej a uprene sa jej pozrie do tváre.* Takže...Teraz asi nastáva tá časť, poďme zabiť Kaia! *Posledné slová prenesie s jasne hraným nadšením v hlase.* Nemám pravdu? *Spýta sa s otázkou v očiach.*