Cami´s Flat

*Pravdou je, že přestala vnímat náhrdelník s mocí ve chvíli, kdy její uši začaly naslouchat všemu, co Kai říkal o její matce. Nemohla to být pravda, nemohla to být pravda už jenom proto, že tohle nebylo to, co si přála. Akorát jí tím tak způsobuje na srdci velmi hlubokou otevřenou ránu po které zůstane po čase jizva, možná to bude zahojené, ale stále tam budou následky z rány. A on jí právě teď ubližoval hodně, víc, než si sám dokázal představit. Co byla fyzická bolest od té psychické? Jak se něco takového může srovnávat? Protože nemůže. V tuto chvíli nebyla nic, nikým. Byla jen obyčejný člověk naplněný strachem a úzkostí, ne ta studentka psychologie, co vždy byla pevná, odhodlaná a věděla vždy, co má říct a věděla, že tak je to správně. Teď jako kdyby ztratila všechno a byla jenom bezmocnou ženou, která už nechce poslouchat nic z toho, co jí právě teď a tady Kai vypráví. Už jenom chtěla, ať to skončí, ať přestane...chtěla toho tak moc? Vždy si přála poznat její matku, ale vysnila si jí jako někoho, kdo byl plný lásky, kdo měl v srdci jenom dobro a pomáhal druhým lidem, jenomže teď se dozvídá něco, co by nenapadlo ani její noční můry. Dá se říct, že jí teď pošlapal všechno, co si myslela o své rodině a zničil její část dětství, to, kdy jako holčička seděla venku na louce a pozorovala matky s dětmi. Představovala si, jak tam s ní je ta její a jak ji miluje více, než cokoliv na světě...ji a Seana. Ale teď se to vytratilo všechno jako pára nad hrncem, najednou nemá žádnou takovou vzpomínku o svém snění, najednou nemá nic. Roztříštilo se to na tisíc kousíčků, které se proměnily v prach a ten potom rozfoukal vítr. Jako kdyby ty představy ani neexistovaly, jako kdyby je nikdy ve své hlavě neměla. Teď měla před sebou obraz někoho, koho nepoznávala. Najednou byla bez tváře, bez laskavého úsměvu. Teď má před očima jenom osobu, která se tak strašně moc podobá někomu, kdo ji právě teď svírá pod krkem, kdo jí chce znovu ublížit. Stále vnímala to, co říkal, ale její mozek teď dokázal pracovat více, než kdykoliv předtím,. Jako kdyby dokázal vnímat všechno, jako kdyby v hlavě měla nekonečný prosto jako ve vesmíru a nebralo to žádného konce. Mohla ho poslouchat, mohla reagovat na jeho slova, prosit ho, ať s tím už přestane, ať jí přestane vykládat lži, které byly pravdou a ona to v hloubi srdce věděla. Mohla ničit své vysněné vzpomínky na svou matku a nahrazovat je těmi hrůzostrašnými, které ji měly vystihovat. Ví, proč tohle všechno dělá. Došel až do samotného finále, už se nemusel držet zkrátka, už mohl upustit tu uzdu, která ho svazovala a mohl ji říct všechno a zároveň nic. Přinesla mu to, co potřeboval, ale ještě předtím, než si to vezme, než jí o ten náhrdelník připraví ji prostě musí zničit, musí se pobavit nad tím, jak moc bezmocná je. Sophie a Marcel měli pravdu...měli pravdu s tím, že si ho nemá pouštět do života, že nemá v něj věřit a měla s tím pravdu dokonce i sama Genevieve. Jenomže tohle je její povaha, tohle je ona. Dává šance, věří v lidi a věří v každého, protože si to každý zaslouží. Alespoň doteď si to myslela...jenomže u něj právě v tuto chvíli přestala ztrácet veškerou víru. Právě teď si uvědomuje, co všechno předtím přehlížela a neměla. Jeho blízkost jí byla tak nepříjemná, tak moc si přála, aby se od ní už konečně odtáhl. Jenomže to bylo to, co on nechtěl udělat a co bylo další věcí, kterou si užíval. Mohl tak cítit každý její napnutý sval, každý její ztuhlý pohyb. Mohl vnímat, jak se jí zvedá hruď v intervalech, jako kdyby jí docházel kyslík a ona se tak strašně moc chtěla nadechnout, přímo po tom vzduchu sápala, ačkoliv ho stále ještě měla dost. Všechno to bylo způsobené přímo panickým strachem, který v ní vyvolával. Snaží se, opravdu se snaží vymanit z jeho sevření, kdyby alespoň se jí nesnažil držet za krk, ale on to prostě musel udělat. Věděl moc dobře, jak moc to na ni působí, věděl, že má z toho obrovský strach a tímto to posiloval ještě více. Nikdy nezažila větší nechuť, než právě teď. Chce od něj odtáhnout hlavu do strany, alespoň o pár centimetrů, aby necítila, jak se svou kůží otírá o tu jeho, aby necítila, jak jemné, skoro nepatrné strniště dráždí její líčka. Jeho dech ji pálil. Netuší, zda teď ubíhají hodiny, vteřiny a nebo snad minuty. Jí to ale připadá, jako kdyby tohle utrpení, ten strach a tu nechuť k němu prožívala roky, ne – li staletí. Je to něco, co nechce skončit a možná to reálně probíhá jenom pár sekund, tohle si už ale neuvědomuje. Všechno ostatní je teď zamlžené, naprosto rozmazané a zahalené hustou mlhou, protože to, co dokáže vnímat je jenom on...teplo jeho těla, jeho blízkost, jeho našeptávání těch nejhorších slov a ví, že tohle ještě není konec. A upřímně? Už chce, aby to skončilo, aby s tím přestal, aby si vzal to, co chce a nechal jí už konečně být. Slzy z jejich očí se draly na povrch samy, nemohla jim zabránit, ani kdyby chtěla a vlastně ani nechtěla. Chtěla plakat, musela to ze sebe dostat, musela plakat, protože ta bolest byla nesnesitelná a ještě k tomu všechno bylo naplněné strachem. Strach je jedna z věcí, která může člověka ovládat, která ho může naprosto pohltit a dohnat k šílenství. Strach je to nejmocnější, co člověk v sobě má a překonat ho je velmi těžké, možná skoro nemožné. Záleží na tom, co je to přesně za strach. A ten její byl nepřekonatelný. Tvář ji smáčely slané slzy, které se nechtěly zastavit, které byly horké. Neodpovídá mu, nechce mu už odpovídat, protože nechce více rozebírat téma jejich matky. Když s ní trhne do strany, blíže k němu, tak jenom zasténá tím, jak moc se bojí, ale to je všechno, co dokáže ze sebe v tu chvíli dostat. A znovu může cítit jeho tvář, co se otírá o tu její, jako kdyby byla jeho polštářem na kterou si musí nechat klesnout tvář. Nedokáže mu už ani vzdorovat, teď už nedokáže nic, protože na to nemá sílu. Je zničená, co se alespoň týče psychické stránky. Tahle část skončí, když si ji otočí k sobě a ona se může znovu podívat do jeho tváře. Momentálně jí jeho tvář nic neříkala, jeho oči jí nic neříkaly, protože stále se jí v hlavě ozývalo to, co jí říkal. Nechtěla už dál v tomhle pokračovat, ale byla tady ještě část, které se nemohla bránit. I přes to, že to nechce udělat, tak ji prakticky donutí k tomu sevřít modrý krystal ve své dlani a pocítit ten příval magie, který se k ní sápe a chce se do jejího těla dostat. Chce se jí dostat do oběhu, chce proudit v každé její kosti a chce jí dát něco, co odmítala a stále odmítá. Jenomže ta magie si buduje cestu sama, sama bourá její brány a jeho slova jí taky právě nepomáhají. I když má okolo sebe velkou zeď, tak to právě v tuto chvíli nic neznamená. Je to jako kdybyste před sebou měli seskládané domino….stačí popošťouchnout do jednoho z nich a spustí se obrovská vlna, která bourá jedno domino za druhým až se nedostane k úplnému konci. Teď poprvé za celou dobu nevnímá jeho blízkost, ale příval magie. Nepoznané síly, kterou ani poznat nechtěla. Je to jako kdyby se jí vrátila její zapomenutá část, jako kdyby teď byla úplná a ještě silnější, ještě více speciální. Na druhou stranu jí to zabíjelo, zabíjelo to každičkou buňku v těle, protože to bylo na ni příliš, protože to neznala a stále v ní byla ta část, která to nechtěla, i když ví,. Že kdyby to přijala srdcem, kdyby to přijala s tím vším, tak by se jí to líbilo. Jenomže ona nechtěla nic, co by ji lákalo, co by jí odvádělo z její cesty a nemohla si to připustit už jenom kvůli tomu, že byl tady stále Kai, který si tu moc chtěl sebrat hned, co ji neucítí v náhrdelníku, ale v jejím těle. Tohle byl jeho záměr a tohle bylo to, co chtěl a pro co si přišel. Všechno pro ní bylo tak jiné, nezvyklé a dokázala najednou vnímat spoustu věcí úplně jinak. Nechá náhrdelník spadnout na podlahu s vědomím, že všechna ta moc je teď v ní. Zadívá se mu znovu do tváře a její pohlede se střetne s tím jeho. Na jednu stranu chápe, pro co si přišel, proč to tak moc chtěl, protože tohle byl nepopsatelný pocit síly, ale pro ni to stejně nemělo význam jaký by to mělo asi mít. Jediný důvod, proč by se toho nechtěla vzdát je ten, že to nechce dát do rukou právě svému bratranci. Nechce mu to dát, protože si to ani nezaslouží za to, jak moc ubližuje druhým a jak se nestará o to, jak moc ublíží jí. Jedině z tohoto důvodu by si to nechala, ale ne na dlouho. Okamžitě by šla hned za někým, kdo jí toho zbaví, jenomže nemusí opravdu chodit daleko. Kai ji přiloží ruce na tvář a jí je jasné k čemu se přesně chystá. Chce si vzít to, co považuje za jeho, i když tomu tak není. Mohl mít s její matkou jaký chtěl vztah, mohlo to být všechno pravda, ale co se týkalo její moci a Seana...tak na to právo neměl. Jenomže ona se nemůže bránit, ne teď a co je nejhorší? Neví ani jak. Navíc je bez jediné příležitosti k tomu, aby něco takového udělala. Pozvedne své ruce a chytne jeho předloktí, jako kdyby mu je chtěla odtáhnout, jako kdyby ho v tom chtěla zastavit, jenomže ani k něčemu tak stupidnímu se nedostane. Jen, co začne z jeho úst vycházet věty, kterým absolutně nerozumí, tak začne ztrácet to, co právě teď načerpala a není to něco, co by bylo příjemné, nedá se to ani trochu srovnat s tím, jak načerpat moc. To, co začne prožívat teď se ji zdá přijmutí moci jako pohlazení peříčkem po pokožce, jako jemný dotek konečku prstů na kůži. Ta bolest začíná pomalu a jistě narůstat a zesilovat na intenzitě. To, že zadíral prsty do jejich ramen nebylo nic v porovnání s tím, co se odehrávalo uvnitř jejího těla. Pustí jeho ruce a zatne dlaně do pěstí, přičemž se tělem natočí trochu do strany, jako kdyby se mu chtěla vysmeknout ze sevření. Z úst se jí vydere tlumenější křik z toho, jak moc velkou bolest právě teď prožívá. Na čele se jí začnou vytvářet kapičky potu, které jí začnou stékat po tváři směrem dolů, které se zároveň mísí se slzami a momentálně nejde poznat, zda to, co ji stéká po lících dolů jsou slzy a nebo kapičky potu. Právě teď se v ní rozbouřil oheň, který ničil všechno v jejím těle a spaloval na popel, který nechtěl přestat pálit. Ustanulo to až ve chvíli, kdy to všechno bylo pryč a ona se znovu cítila tak jako předtím. Jako ten člověk, kterým se narodila...tedy alespoň si to myslela. Teď byla ale i na pokraji svých fyzických sil a ty psychické už ji nezbývaly. Ty ztratila už dávno. Zhroutí se v tom okamžiku k zemi, vnímajíc však všechno okolo jenom neschopná jediného pohybu. Umírá a nebo už je mrtvá? Přemýšlí nad tím, zda její vnímání není jenom nějaká iluze….možná už je dávno mrtvá. Ale ne, nebyla. Uvnitř stále měla ten malý plamínek, ten malý plamínek života, to, co tam ještě hořelo a nechtělo zhasnout. I když se možná zdá, že to vzdala, tak to nebylo pravdou, právě naopak. Stále její duch bojoval, stále její tělo se vzpíralo odmítajíc všechno, co by ho mohlo zničit. Její dech je slabý, opět nestabilní, ale její hruď naznačovala, že stále dýchá. Teď už mohl Kai jenom odejít, teď už ho přeci tady nic nedrželo, drželo? Ne, opravdu není mrtvá a to vnímání není jenom iluze. Cítí pod sebou studenou podlahu, stále slyší kapky deště a stále dokáže vnímat. Tohle byla jenom chvilková slabost, chvíle, kdy si myslela, že to všechno je jenom nějaká iluze a ona už je mrtvá. Druhá strana už přeci neexistuje, nemůže se tam tedy probrat a to vážně znamená, že je u sebe v bytě a všechno to pokračuje. Donutí víčka od sebe odlepit a několik sekund to trvá, než zaostří na Kaie, než se její soustředění začne vracet trochu k normálu. Nikdy víc se necítila tak slabě jako právě teď, nikdy více nepocítila větší slabost a bezmoc. Až začne pořádně vnímat detaily jeho tváře, tak to už se sklání nad ní se slovy, že je naživu. Jistě, že z toho není potěšený, že něco takového si nepředstavoval. Opět odmítala umřít a to bylo něco, co přeci nemohl dovolit. Oddělí rty od sebe, které jsou přímo vyprahlé po tom všem, co se stalo. Chce mu říct ať ji nechá žít, ať už ji neubližuje po tom všem. Všechno dostal, všechno teď má. Už to nemusí dělat, i když mu to působí radost, i když přímo po tom prahne. Nechce ale umřít, nechce to zažít znovu. Co když se neprobere? Co když to bude prostě teď jinak a to kouzlo, které má na sobě nebude zkrátka fungovat, protože už jednou zemřela? Smích, co se rozléhal po celé místnosti a který patřil jemu nenaznačoval nic dobrého. Ne pro ni. U něj to byl vítězný smích plný šílenství, ale pro ni to byl hrůzostrašný smích, který snad už napořád bude mít v hlavě. Smál se tomu jak vypadala, jak nad ní vyhrál a co s ní udělal, ale neměl toho dost, protože to nedotáhl do konce. Jak mu má ale říct, aby s tím přestal, když není schopná právě teď ničeho? Jak ho má v něčem takovém zastavit? Má chuť zavřít oči a propadnout temnotě už jenom z toho smíchu, který ji stále zvoní v uších jako kostelní zvony v neděli ráno, kdy chcete ještě spát a vás to tolik irituje a nechce to přestat. Takhle teď vnímá zvuk jeho hlasu, ale hlavně jeho hrdelní smích. Netuší, co se mu honí hlavou a to hlavně ve chvíli, kdy se otočí a podívá se na chvíli někde naprosto jinde, než na ni. Ona z něj však svůj zrak nespouští, potřebuje se na něj dívat už jenom proto, kdyby se něco chystal udělat. Ne, že by se mohla jakkoliv bránit, ale snad by v sobě dokázala najít ještě trochu síly, snad by dokázala ještě probudit svůj hlas, aby mohla křičet, i když všechno by to bylo k ničemu. Jeho úsměv zná velmi dobře, ale tento úsměv jí je tak trochu cizí. Viděla ho snad už ve všech směrech, tedy alespoň si to do této doby myslela. Jenomže v tomhle byla naprostá šílenost, tohle bylo víc. Teď měl všechno, nemusel se ovládat a on se ani neovládal. A jí to naznačovalo jenom jedno...jednu jedinou věc. Chce ji zabít, znovu. Nechce ji nechat žít, ale ví to, že má na sobě vůbec ochranné kouzlo? Co když jí chce zabít, počkat si až se probere a zabít znovu, aby to tentokrát bylo trvalé a ona se nemohla vrátit? Pozoruje ho, když odchází pryč a chce této chvíle využít. Ona sama už nemá žádnou sílu na to, aby se mu bránila, aby tenhle souboj vyhrála, protože už od samého začátku prohrávala, ale je tady někdo, komu věří a u koho ví, že by jí pomohl, že má tu sílu na to, aby jí z toho dostal, i kdyby na poslední chvíli, i kdyby měla umírat, tak ví, že on by přišel. Proto se nejdříve překulí z boku na břicho s velmi tichým výdechem. Slyší jeho pískání a dokonce slyší, že pustil i v koupelně vodu a tudíž je jí jasné, že ji rozhodně teď nemůže slyšet. Zatne dlaně v pěsti a lokty se začne sunout po podlaze, přičemž táhne za sebou prakticky celou váhu jejího těla. Je to pro ní namáhavé a ještě více vyčerpávající vzhledem k tomu, že nemá skoro žádnou energii. Nejraději by prostě teď toho nechala, složila hlavu na podlahu a nechala se unášet pocitem, který by ji ukolébal do spánku, ale pro ni smrtelného. Netuší, co tam Kai dělá a jak dlouho tam bude, ale snad za tu chvíli se stihne dostat k mobilu a vytočit Klausovo číslo a nebo mu napsat sms. Nepotřebuje s ním mluvit, stačilo by, kdyby hovor přijmul a slyšel by, co se tady děje. Díky upířímu sluchu by měl tu možnost slyšet více, než normální člověk a tudíž by tady jistě přišel. Štěstí, že v jejím bytě už byl a tak by se tady dostal jinak by to byl asi obrovský problém. S velkým úsilím se jí přeci jenom po chvíli podaří doplazit se až ke svému kabátu, kde měla schovaný mobilní telefon. Neuvědomuje si právě teď ve které kapse to bylo a tak nejdříve prohmatá v rychlosti tu levou, jenomže zjistí, že tam není a tak sáhne do druhé s přesvědčením, že tam najde mobil. Což se taky stane, takže ho uchopí a vytáhne ho ven. Tohle je pro ni alespoň nějaká útěcha, její maličká naděje, malé světýlko v temnotě. Udeří jí do obličeje svit z displeje, který je pro oči momentálně dráždivý vzhledem k jejímu stavu. Přihmouří oči a začne ihned hledat kontakt na Klause. Je do toho tak ponořená, tak strašně moc o to usiluje, že není zkrátka schopná zaregistrovat jeho příchod z koupelny. Už se její palec skoro dotýká displeje, aby zmáčkla vytáčení hovoru, když v tom jí něco silně udeří do ruky a mobil ji vyletí z ruky někde do části, kde se nachází kuchyň. Ucítí ostrou bolest v ruce a má pocit, že jí Kai zlomil zápěstí tím, jak jí kopl do ruky. Zasyčí bolestí a okamžitě se přetočí na záda, aby mu viděla do tváře. Právě teď její naději, její malé světýlko na konci temného tunelu zničil. Opět zničil všechno, její šance na záchranu už byly tak mizerné, ale teď? Štěstí zkrátka stálo při něj, jako kdyby si ho dokázal podmanit, koupit, jako kdyby mu chtělo samotné hrát do karet. Nechápe, jak člověk jako je on může mít tolik štěstí. Právě proto, že je to psychopat, někdo, kdo má tak silnou poruchu, tak se mu daří všechno na co sáhne. Dosáhne všech svých cílů už jenom proto, že on nemá zkrátka žádné překážky a ty, které má tak velmi rychle odstraní z cesty. V očích se jí značí čiré zoufalství, bezmoc a opět se jí nahrnou slzy do očí, protože situace už nemůže být horší. Sebral jí právě teď všechno...proč jí prostě nemůže už nechat? I kdyby ji nechal tady ležet právě teď na podlaze...tak ať. Všimne si toho nožíku, který drží v ruce, což ještě více popuzuje její strach, pokud je to tedy vůbec možné. Zavrtí hlavou ze strany na stranu, jako kdyby ho prosila ať to nedělá. Nepotřebuje k tomu ani žádná slova, stačí jenom její pohledy, to, co z ní přímo vyzařuje. Chce se začít posouvat směrem dozadu, chce stále bojovat za svůj život a utíkat. Stále si chce zachránit život, i když je bez jediné šance, tak pořád bojuje. Možná by to ale měla prostě vzdát. Možná by se měla zkrátka složit na podlahu, zavřít oči a čekat, co se stane, nebojovat s osudem, protože on chce, aby zemřela, její osud to zkrátka vyžaduje a s něčím takovým nemůže bojovat, když už je to předem dáno. Na druhou stranu existuje vůbec nějaký osud? Existuje vůbec něco takového? V tuhle chvíli netuší, zda vůbec existuje nějaká božská síla, zda je něco více, něco, co by zastavovalo tyto krutosti a ulevovalo od bolesti. Zdá se, že Camille ztratila víru a to je asi jedna z nejhorších věcí, co se může někomu stát. Když zkrátka ztratí ve všechno víru a ona si právě teď nemůže vzpomenout na nic, co by jí ji znovu dalo. Nad ní se tyčil někdo, kdo jenom vyhrával, dala mu všechno, všechno, nechala ho u sebe bydlet, starala se o něj, nechybělo mu vůbec nic a on stejně tak či tak ji chtěl zabít. Pravděpodobně na to čekal od okamžiku, kdy se probrala po tom, co ji zabil ve skladišti. Vzpomíná si velmi dobře na to, jak jí říkal, že ho irituje, ať už to byly jenom maličkosti jako barva jejich vlasů a nebo to, co mu občas říkala. U něj stačí opravdu málo a on teď může toho všeho využít a taky to dělá. Vydechne ztěžka, jako kdyby jí překážel všechen vzduch v plicích a přitom to vypadá, že ho spíše potřebuje, že by uvítala všechno, co by trochu utišilo její bolest. Jeho slova jenom naznačují to, jak moc se nad tím baví, tedy alespoň do doby, co na ní přímo vykřikne, co má za problém. V tu chvíli stáhne obličej do bolestivé grimasy, přičemž opět zavře oči. Bojí se každého jeho pohybu, každého slova, každé maličkosti. Dokonce jí dělá problém se jenom na něj dívat, ale musí se na něj dívat a obzvlášť, když drží nůž v ruce. Tolik se bojí toho, co udělá, jak ji vlastně zabije. Nechá ji vykrvácet a bude se dívat na to, jak v jejich očích pomalu uhasíná i ta poslední jiskra života? A nebo ji podřízne hrdlo a udělá tak její smrt rychlejší, ale tak či tak bolestivou? Vlastně se i diví sama sobě, že dokáže přemýšlet nad takovými věcmi. Opět od sebe oddělí rty a konečně za tu celou dobu na něj opět promluví tichým, zoufalým a bezbarvým hlasem.* Prosím...Kaii. Prosím nedělej to…*Řekne k němu a v její tváři může vidět naprosté zdrcení, žádnou jiskru, nic z toho, co měla vždycky v očích. Prostě to zkrátka a jednoduše vyhaslo.* ...máš všechno, co jsi chtěl. *Řekne právě ve chvíli, kdy se k ní přiblíží tváří a to pro ni neznamená vůbec nic dobrého. Pootevře ústa, ale nechce nic říct, spíše je to zděšení z toho, kdy jí chytne za vlasy a potáhne s ní do strany a trochu nahoru. Zasyčí bolestí a opět stlačí víčka k sobě, přičemž začne potichu a jemně vzlykat ze zoufalosti. Nemůže tomu zabránit, ani kdyby sebevíc chtěla, nemůže s tím bojovat, protože s tím zkrátka bojovat nejde. Tolik jí to bolí, bolí to tak moc, že prosí Boha o slitování, prosí ho, aby se nad ní slitoval a nedopouštěl už takové věci. Modlí se k němu, protože tohle už zkrátka nemůže unést. Proč ji nechává tak trpět? Proč už to dávno neskončilo? Nechce zemřít, nechce, chce žít, chce mít život plný možností, chce to všechno, ale nic z toho ji není dopřáno. Do tohoto světa se už narodila a nejde s tím nic dělat, nikdy se to nezmění. Jelikož nemá otevřené oči, tak nemohla vidět to k čemu se chystal. Teď už jenom cítí, jak skrz její kůži v oblasti břicha projede ostrý, studený, kovový předmět. Vyjekne v tu chvíli o něco hlasitěji, jako kdyby najednou získala znovu svůj hlas a jeho plnost, jako kdyby najednou mohla křičet jako siréna, ale nevyužila toho. Ale zdá se, že tohle jí vzalo už její poslední zbytky hlasivek, že teď už by nezvládla nic jiného, než jenom tichý šepot. Na místě, kde jí zabodl nůž ji projíždí ostrá, pulzující bolest, která se rozpíná do všech stran. Chce pozvednout ruku, chce si přiložit ruku na ránu, ale nemá na to sílu, nejde to. Z očí se jí kutálejí slzy jedna za druhou, ale začíná to pomalu ustávat, jako kdyby i slzy ztrácely na životě stejně tak jako ona. Cítí, že se jí triko nasakuje krví z otevřené rány, že jí po kůži stéká horká krev a není nic, co by ji zastavilo. Natočí hlavu tak, aby se mu dívala do tváře a její oči křičí jedno „Proč?“ ….“Proč jsi mi to udělal?“...ale její hlas neuslyší, její oči všechno říkají za ni, všechno naznačují za ni. Ať už zasáhl slezinu nebo jiný orgán, vždyť to bylo v tuhle chvíli naprosto jedno. Umírala a nezáleželo na tom, kam tam rána mířila, protože jí to sebere život tak či tak a ona s tím nic neudělá. Když z ní nůž vytáhne, tak vydechne a trhne svým tělem trochu, ale opravdu jen lehce, skoro nezjistitelně. Zády dopadne znovu na podlahu a podívá se nad sebe. Dívá se do stropu, přičemž pohne rukou, aby si ji položila na ránu, kde ji bodnul, ale nedokáže to. Jediné, co zvládne je to ji posunout o pár centimetrů do strany. Steče jí slza jenom z pravého oka opět těžce vydechne. Už se ani nesnaží na něj dívat, protože ví, že tohle je její konec, že ji takhle nechá zemřít...nebo není? Přijde na ni zděšení, když jí řekne, že napustil vodu do vany. V tu chvíli jí to dojde, teď už ví, jak přesně ji chce zabít. Šel do koupelny proto, aby napustil vanu, aby ji mohl utopit, aby jí zabil tak, že ji prostě dopřeje jednu z nejhorší smrtí, které mohou být. Už jí vzal život udušením a teď jí chce utopit.* Ne...ne...*Hlavu nakloní do strany, aby na něj viděla a rty se jí třesou ze strachu. Nechce umřít a už vůbec ne takhle. Ať ji raději nechá tady na podlaze vykrvácet, ať ji nechá, aby jí přepadla únava z bolesti a jí to zabilo, než aby jí odnesl do vany a utopil ji. Tohle si přeci nezaslouží, ne takovou smrt. Proč jí tohle dělá? Chtěla by znát na to odpovědi, ale jsou takové vůbec? A vlastně je sama ví. Vyžívá se v tom, vyžívá se v cizím utrpení a tohle je pro něj zábava. Cítí pod zády jeho ruce a to, jak ji pomalu zvedá z podlahy. Ruce ji visí směrem dolů , jako kdyby už opravdu byla mrtvá a vlastně tak i působí, jenom bití srdce, to, že stále může pohybovat rty a oči narušuje všechnu tu přesvědčivost. Dívá se na něj po celou dobu a hned pozná, když se odeberou do koupelny už jenom kvůli změně světla. Přepadá ji panika, přepadá ji neskutečný strach a bezmoc, jenomže nic nemůže dávat najevo jinak, než aby to šlo vidět v její tváři.* Prosím...prosím...*Řekne skoro neslyšně s tím, že ho opravdu prosí o to, aby ušetřil její život a nebo alespoň o to, aby nedělal právě tohle, aby ji nepokládal do vany, aby se nesnažil ji zabít tímto způsobem. Nic víc po něm nechce, než aby ji ušetřil právě takové utrpení. Jenomže jako kdyby ji Kai vůbec neslyšel, jako kdyby k němu vůbec nemluvila. Pravděpodobně ji ani neposlouchá a nebo ji nechce poslat. A taky je tady ta možnost, že se mu to líbí, když ho tak prosí. Zadívá se mu do očí, když se jejich pohledy střetnou zřejmě v posledním okamžiku. Pak ucítí jen to, jak její tělo naráží to studené vody ve vaně, které přímo pohlcuje její tělo. Oblečení nasakuje znovu vodu, ale jako kdyby to něco teď znamenalo. Okamžitě se rukama zapře o okraje vany a drží se jich nejpevněji, jak v tuhle chvíli dokáže, protože to je asi to poslední, co může teď udělat. Její tělo už je ponořené do plné vany a cítí na kůži ten chlad, ale jenom na kůži. Cítí ho i uvnitř, jak jí prostupuje tělem, protože ona už umírá, ona už je skoro mrtvá a tohle bude jenom dorážka. Krev z rány se rozpíjí ve vodě a zbarvuje ji tak dočervena, což ale vidět nemůže. Voda se ji dotýká těsně pod bradou a stačí jediný pohyb k tomu, aby ji měla pod vodou, jenomže tohle nechce. Cukne svým tělem směrem nahoru, že se chce dostat ven z vany, ale on ji stále drží tak, jak přesně on chce, aby byla. Už si myslí, že jí hned ponoří halvu a nechá ji zemřít, ale on to ještě schválně natahuje, schválně ji nechává se trápit, schválně ji nechává to prožívat do posledního detailu. Jí to nezajímá, co bude dělat dál, jenom chce, aby tohle všechno skončilo, aby ji nechal být a ať si potom odejde. To už bude jeho život, jeho starost a jí to nebude zajímat, protože tímto, co udělal už spolu nemají nic společného. Ano, možná jsou pokrevně spjati, možná jsou rodina, ale tohle si rodina nedělá, tohle ne. Byla schopná prominout jednu smrt, ale tohle by mu už nikdy neodpustila, už pro ni nic neznamená zaslouží si to, co dělá každému člověku. Dívá se na něj po celou dobu, i když on už se podívá před sebe. A potom ucítí jeho ruce, jak zatlačí směrem dolů a tak její tělo přinutí klesnout pod vodu a tudíž zahalí voda i zbytek jejího těla a do hlavu. Nechá oči otevřené, přičemž se automaticky začne cukat, začne vydávat ze sebe poslední zbytky sil, které ještě má a překvapivě je silnější, než předtím, to už jen proto, že momentálně pracuje každý nerv v jejím těle. Nohama kope do všech stran, takže voda z vany se začne valit z vany na podlahu a kapky vody jsou momentálně všude. Snaží se zapírat rukama o hranu vany a zvednout se, hlavou cuká ze stran na stranu a ústa má pootevřené, jako kdyby se chtěla nadechnout, jako kdyby chtěla křičet o což se taky snaží. Přišla o veškerý kyslík a nemůže se nadechnout a to je pro ni jedna z nejhorších věcí, které kdy zažívala a zažívá to znovu s tím rozdílem, že se jí momentálně dostává do plic voda. Tohle je pro ní konec...úplný konec. Její vidění se začíná ještě více rozostřovat a ona cítí, že v plicích už má vodu, že už se nenadechne, že už to vzdala celý ten boj. Její tělo sebou ještě cuká, ale už to neovládá ona, ale jenom její nervy, které stále ještě pracují, než její život vyhasne úplně. Znovu umírá, znovu je tady ten pocit, kdy nemůže nic udělat, kdy znovu umírá. Možná se probudí za několik hodin, možná ale taky ne. Možná tady bude na ni čekat, aby ji zabil definitivně, ale jedno je jisté. Tohle je její druhá smrt způsobená Kaiem a způsobená opravdu krutým způsobem a ona ví, že jí to zase změní pohled na jisté věci, že to pohne s její psychikou a s jejím chováním. Nejdříve jí jedna ruka pomalu po povrchu vany sjede dolů a dopadne na vodní hladinu. Ta levá ruka blízko Kaie stále ještě drží okraj vany, ale pomalu se začne uvolňovat a nakonec i ona dopadne do vany. Přestane se zmítat, přestane už její tělo jakkoliv odporovat, protože právě teď z ní vyprchal všechen život a není tam žádná známka po tom, že by se to mělo nějak změnit. Oči jí zůstaly otevřené a ústa pootevřené. Už podruhé byla mrtvá.

Páteční ráno mohlo začít pro každého jinak. Pro obyčejné lidi tak, že šli do práce, přímo do ní spěchali, protože jako tradičně nestíhali. Pro školáky začalo ráno s nadšením, že se blíží víkend a nemohou se dočkat toho, až přijdou domů odpoledne ze školy, odhodí tašky někde do rohu a budou se připravovat na dva dny volna. Pro nadpřirozené bytosti mohlo ráno začínat různými způsoby, pro někoho zcela normálně, někdo šel spát, protože byl spíše nočním tvorem. Tohle bylo diskutabilní, ale pro Camille? Pro Camille začínalo ráno tak, že jí to otevíralo brány z pekla do menšího pekla. V jejím bytě je ticho, jako kdyby tam už nikdo nebydlel, jako kdyby tam ještě před pár dny nebyla dvacet čtyři hodin denně puštěná televize, jako kdyby se tama nerozléhal smích kluka, který tady přebýval, hlas ženy, která ho v jednom kuse napomínala, kteří byli jako sourozenci. Takhle to mohlo působit na okolí. Ale dnešní ráno bylo zcela jiné. Vypadá to, jako kdyby byt byl opuštěný a už nikdy by v něm neměl být někdo, kdo by mu dal znovu život. Ručičky na hodinách je to jediné, co narušuje to ticho. Po bouřce přišlo venku vcelku pěkné ráno. Za pár staženými mraky zářily paprsky slunečního světla, které se odrážely od kapek vody po včerejším dešti. A v tom všem...v tom tichu najednou Camille popadne dech a otevře prudce oči, jako kdyby se znovu narodila. Ruce ji automaticky vystřelí vzhůru, chytnou se okraje vany a nahne se ihned z vany směrem ven, přičemž začne vykašlávat z plic všechnu vodu, kterou v nich měla. Má pocit, že se znovu dusí, že to, co prožila před několika hodinami prožívá znovu. Celé tělo ji bolí, všechna ta bolest se vrátí, všechny ty vzpomínky na včerejší noc. Vykašle na podlahu vodu z plic a potom se dívá nehybně před sebe s uvědoměním, co se opravdu stalo. Chvíli to vypadá, že prostě zamrzla v jednom bodě, než si rukou nahmatá místo, kde ji Kai bodnul. Uchopí lem poškozeného trika nasáklého krví a vodou a potáhne tak, aby si na to místo dobře viděla. Je to zvláštní, ale místo je nepoškozené, bez jediné známky nějakého napadení za co může být ráda, ale ve vzpomínkách bude stále vědět, co se stalo, nechalo to rány na její duši a to nemůže zkrátka nic napravit, ani ochranné kouzlo. Je naprosto zničená, naprosto bez jiskry života. Žije, ale není teď v ní nic, co každý zná. Je vystrašená, zraněná a vysláblá. Přeleze přes okraj vany a poté si sedne na podlahu s tím, že se zkrátka rozpláče. Opře se zády o vanu a nechá ze sebe všechno co cítí vypustit ven. Stále se jí nechce věřit, že by tohle snad měla být pravda, že se tohle stalo, ale bohužel to tak je. Nechce být sama, bojí se být sama a přesně ví, komu chce zavolat, koho chce při sobě i s vědomím, že až zjistí pravdu, tak to nebude pro ni dobré, ale potřebuje ho, potřebuje jeho blízkost. Natáhne ruku k umyvadlu a chytne se. Vší silou se vytáhne na nohy, ale zabalancuje několikrát, takže se hned opře o zeď. Pořád se cítí neskutečně slabá, i když se probrala z toho nejhoršího, tak pořád je oslabená. Rukama se posouvá po zdi a malými kroky chce odejít z koupelny. Zastaví se však o futer o které se opře a projede jí hlavou vzpomínka na to, jak ji Kai bodnul. Přišla kvůli němu o slezinu, dvakrát ztratila kvůli němu život. Opravdu doufá, že už ho nikdy neuvidí, protože by nedokázala snést pohled na takového člověka, nedokázala by se na něj dívat a přitom nemít neskutečný strach. Jenom doufá, že její mobil bude funkční. Vyjde z koupelny ven a zamíří opravdu pomalým krokem hledat mobil, přičemž se přidržuje všeho, co jí přijde pod ruku.*

*Teraz mal všetko, ale cítil sa tak stratene, už necítil tú radosť, ani spokojnosť, nebolo tam viac nič z toho. Mal moc, jedinú vec, ktorú kedy naozaj chcel, ale nemohol ani privrieť oči, ako mal pred očami stále to čo urobil, všetky strašné veci, všetci ľudia, ktorým ublížil, ktorých zabil. Jeho vina mu nedokázala pomôcť myslieť, nedokázala zabudnúť, ona sa nedokázala vzdať jeho mysle a stále do nej udierala, nútila jeho oči držať otvorené. Mal pocit, akoby nemohol dýchať, niečo ho ťažilo na pľúcach, nechcel to, chcel to dostať preč, lenže nedokázal. Nikdy sa necítil horšie, ani keď umieral, nikdy to nebolo také ako teraz, nikdy nevnímal väčšiu bolesť. Všetky tie emócie sa začali zlievať dokopy a on už ani nevedel rozoznať, či je to vina alebo ľútosť, ľutoval všetko, čo kedy spravil, ako mohol? Vtedy sa to nepýtal, vtedy mu to bolo jedno, vtedy chcel ubližovať a teraz sa mu triasli ruky, ako strašne by si ich potreboval opäť umyť, jeho hrudník sa veľmi nepravidelne zdvíhal, pretože mu doňho stále niečo tlačilo a on sa nemohol poriadne nadýchnuť. Sprudka pootvorí ústa, ako sa pozrie von oknom auta na dážď, v ktorom sedel a cíti niečo mokré, čo mu začína stekať z očí dole po tvári. Nie, nie...To nemohli byť, nebolo to možné, nikdy sa mu to nestalo, to predsa nebolo normálne. Čo s ním dopekla bolo? Prečo sa cítil tak zle za to, čo urobil? On sa predsa nikdy necítil za nič zle. Pomaly podvihne jednou rukou ku svojej tvári, pričom si prstami skĺzne jednu zo sĺz a pozrie sa na mokré končeky, z ktorých mu práve skĺzala rádoby kvapka vody.* Nie...*Vydýchne potichu, ale v jeho hlave súri čistá panika, on nemohol plakať, prečo sa mu to dialo? Prečo cítil toľkú vinu, mal pocit, akoby ju nedokázal uniesť, bolo toho tak veľa a ona bola tak silná.* Čo...? *Zamumle už hlasnejšie, akoby sa pýtal samého seba, čo presne sa práve teraz deje. Stalo sa to akoby zábleskom svetla z ulice, predtým tu nebolo nič a zrazu ho to celé pohltilo. Potreboval vzduch, potreboval sa nadýchnuť, jeho dych bol trhaný, cítil, akoby sa mal každú chvíľu prepadnúť agónií, akoby týchto pár sĺz nebolo všetko a onedlho ich bude omnoho viac, nikdy nič také nezažil.* Deje sa niečo, mladý? *Spýta sa Kaia vodič sedačku pred ním, nijako zvlášť otrávene, skôr neurčito, ale on to nedokázal ani vnímať, nemohol vnímať nič iné, než všetky emócie, ktoré mu zaplavovali vnútro. Cítil sa ako monštrum, ako stvora, ako niečo, čo si nezaslúži žiť...čo to hovorí, on sa predsa mal rád, nie? To bolo najdôležitejšie alebo...Nemohol to dlhšie uniesť, slzy mu začali stekať po tvári omnoho rýchlejšie, už ich nebolo len pár a zblúdilých, doslova nevidel, ako sa mu všetko rozmazalo. Rukávom kabátu si v momente prejde po zraku, aj keď mu to skoro nepomôže, pretože hneď na to prídu ďalšie a ďalšie.* Nie, nie....*Zdôrazní obe slová už omnoho jasnejšie, akoby si prikazoval, aby neplakal.* Zastav auto! *Vyjde mu z úst hneď vzápätí, pričom cíti, ako sa mu z krku niečo hrnie, nebola to krv, ako bol posledné dni zvyknutý, bol to vzlyk.* Zastav to auto! *Doslova zvrieskne na vodiča, pričom mu obomi rukami narazí zozadu do sedačky nechávajúc slzy už prosto tiecť. Vodič v momente prejde na krajnicu pri chodník a konečne zastaví. Kai na nič nečaká, schmatne jednou rukou vak a druhou už otvára dvere, ktoré za sebou zabuchne nevšímajúc si kvapky vodi, ktoré udierajú priam do každej časti jeho tela. Vodič si medzi tým otvorí okno čakajúc nejaké peniaze, ale Kai pokračuje ďalej od auta do mesta a jediné, čo za sebou môže počuť, bol jeho krik.* Hej, mladý. *Ohlási ho za chrbtom.*...Zabudol si zaplatiť...Hej! *Počuje ešte, než zájde za roh a bez nejakého otáčania pokračuje rýchlym krokom preč. Kabát má zapnutý až po krk, ale vôbec to nepomáha, dážď sa mu dostával všade. Potreboval sa dostať preč, lenže nevedel kam, len musel ísť, musel niečo robiť, nemohol sedieť. Bolo to tak silné. Už nemohol ani vidieť, slzy mu celkom zaplavili oči, bolo ich tak veľa, že pochyboval, že to bolo vôbec možné, prečo prichádzali, keď to chcel tak veľmi skončiť? Po niekoľkých sekundách sa zastaví na mieste v jednej z tmavších uličiek, ktorú osvetľovali len dve lampy, ktoré boli ďaleko od seba. Z úst sa mu vydrie frustrovaný sten, pričom sa napriahne a jednou rukou začne búchať do steny pred ním, ani by sa nečudoval, ak by mu z znej dávno tiekla krv, lenže niečo také teraz nevnímal.* Čo je so mnou zle. *Vydýchne stále so zvýšeným tónom v hlase, pričom sa konečne zastaví a otočí sa ku mokrej stene chrbtom, ako sa o ňu oprie a hľadí niekam do priestoru.* Čo sa deje? *Spýta sa opäť samého seba, lenže tento krát na to jeho „ja“ bohužiaľ odpoveď nepoznalo. Vak mu spadne z ruky, ktoré vystrelia k jeho spánkom, pri nohu, pričom mierne zvraští tvár.* Nie...Nie! *Začne si rukami búchať do hlavy, akoby mu to malo pomôcť, akoby to bol spôsob, ako to všetko zastaviť, vyňať to z hlavy, lenže mu to nepomáhalo. Jeho krik sa doslova prenášal uličkou, mohol byť však počuť omnoho ďalej, v tejto chvíli mu to však bolo jedno, bolo mu ukradnuté, kto ho bude vidieť. Zuby mal zaryté pevne o seba a na chvíľu mal pocit, že si začne trhať vlasy, jeho tvár sa otáčala do strán, ako si do nej šľahal rukami.* Ja nechcem...*Začne opäť skoro zúfalým hlasom.* Nechcem, stop...*Muselo to už prestať, nemohlo ho to predsa tak mučiť, nemohlo to po tom všetkom, po tých rokoch, po jeho živote bez emócií zrazu prísť, to bol nonsens.* Stop! *Zvrieskne opäť a jediné, čo jeho vresk prebíja je hustý dážď, pričom sa nahne dopredu a pootvorí ústa, ako si opäť len chytí spánky tváre a tlačí si na ne dlaňami. Jeho oči sú zatvorené, jeho uslzená tvár skrivená od bolesti.* Prosím, prestaň...*Pošepne do noci.
Jeho ruka sa pomaly natiahne po kľučku, môže pod prstami cítiť jej kovový povrch, môže vnímať hmatom, aká je studená, ale nie je si istý, či ňou môže potočiť do strany. Vlastne ani nevedel, čo tu robí, prečo teraz opäť stojí pred dvermi, keď ich len pred niekoľkými hodinami zavrel s tým, že ich už nikdy neuvidí, že sa už nikdy nevráti, že New Orleans je preňho uzavretou kapitulou a ide za svojou rodinou do Portlandu, lenže pravdou bolo, že od sekundy, čo vystúpil z taxíku vedel, kam ho to tiahne. Ale nie...Nechcel vidieť to, čo je za tými dvermi, nechcel nájsť dôsledky toho, čo urobil, nechcel to vidieť.* (Možno sa ešte neprebrala.) *Preblesklo mu mysľou v sekunde, nakoľko ešte stále skoro ráno a vonku len pred pár minútami začali vychádzať prvé slnečné lúče, ktoré trochu sušili jeho premočený kabát aj mokré vlasy, z ktorých mu ešte pred nedávnom stále kvapkala dažďová voda. Mierne kývne hlavou ku svojím myšlienkam, akoby sám seba poháňal, aby konečne vstúpil dnu, pretože tam nemohol stáť a čakať na niečo, tu už nebolo nič, na čo by čakal, ale potreboval to zo seba sňať. Tú vinu, tú ľútosť, všetky tie neznesiteľné pocity a nepomáhalo mu nič, mohol sa snažiť, mohol vrieskať, ale bolo to celkom márne. Potreboval sa ospravedlniť, potreboval, aby mu odpustila, aby vedela, ako strašne mu je to ľúto a vtedy to predsa musí trochu opadnúť, jednoducho to nedokáže vypustiť z hlavy. A ona mu musí veriť, pretože to tak vážne bolo, nedokázal zniesť to, čo urobil. Jediné, na čo myslel bolo ospravedlnenie, nebol si istý, či vôbec dokáže niečo sformulovať, čo jej mal povedať, ak sa preberie? Najskôr pravdu, áno, ale nebol si istý, či nájde tie správne slová. Jeho hlas bol stále poniekiaľ zaseknutý z celého toho plaču, ktorý ho len pred pár hodinami prepadol, ktorý sa nedal zadržať, prestal až v momente, čo sa trochu upokojil, čo začal uvažovať nad tým, čo musí urobiť, aby to prestalo a teraz stojí tu, opäť. Pomaly pootvorí ústa a zhlboka sa nadýchne, akoby snáď v momente, čo otvorí tie dvere nebolo už dýchanie možné a možno to tak aj bolo. V noci z bytu odchádzal niekto celkom iný, iný človek, aký sa doň teraz vracia. Nemal ani tušenie, prečo, čo sa stalo, čo spôsobilo to, ako na hovno sa práve teraz cíti, ak by na to prišiel, bol si istý, žeby sa toho snažil zbaviť. Následne už zopne pery pevne k sebe a mierne potočí okrúhlou kľučkou do strany, pričom sa cíti, akoby mu srdce malo v sekunde vyskočiť z hrude a vedel, že emócie je to najhoršie, čo niekoho môže postretnúť, čo niekto môže mať. Potichu vydýchne a pevnejšie zovrie vak, ktorý mal prehodený cez plece v jednej ruke, než dlaňou zatlačí do dverí, ktoré sa pootvoria akurát na toľko, aby mohol prejsť dnu. On sa však zastaví na prahu, počúvajúc ticho miestnosti pred ním, Camillina bunda aj mobil ležali stále na zemi, všetko vyzeralo presne tak, ako to opustil a jeho opäť začalo prepadať všetko to, čo sa začalo v aute. Rýchlo pokrúti hlavou a snaží sa znovu zhlboka nadýchnuť, upokojiť, nemohlo to byť predsa tak zlé, toto nebol on. Na sucho prehltne a konečne urobí jeden krátky krok do vnútra, po ktorom sa rozhliadne po byte, až očami zastane pri stenou za, ktorou sú dvere do kúpeľne, ktoré z tohto uhlu nemohol vidieť. Rýchlo od nich odvráti pohľad, pričom si položí vak nabok od dverí pri drevenú komodu. Následne pomaly prejde pár krokov dnu a zastane až pri jej mobile, pričom mu mysľou preblesne spomienka na to, ako ju kopol do ruky, keď si chcela zavolať pomoc, keď si chcela zavolať pomoc pred ním, pretože už nevládala ďalej bojovať sama.* Nie teraz...*Pretočí nad sebou sťažka očami, ako sa mu začnú lesknúť, vlastne by sa mal na sebe najskôr zasmiať, vážne, bol tak dramatický, lenže na druhú stranu vedel, že nebude mať pokoj, kým niečo neurobí. Napokon sa preň predsa zohne a zdvihne jej mobil do ruky, vedel, že keď sa Camille preberie a uvidí ho tu, nebude myslieť na nič iné, než na to, aby si zavolala nejakú pomoc a on teraz nebol v rozpoložení, aby jej v tom nejako fyzicky bránil, bože...Toto bol od neho. Rýchlo si ho hodí do vrecka s tým, že jej ho dá, keď sa ospravedlní, kým jej to povie, kým zo seba všetko dostane a bude mu lepšie. A v tom to prišlo. Začul tiché kroky.*

*Po probuzení nevnímala nic, než jenom aby z plic dostala vodu, kterou pozřela při tom, kdy ji její bratranec topil. Potřebovala ji dostat ven, potřebovala se znovu nadechnout, potřebovala znovu tolik vzduchu, kolik jsou její plíce schopná unést. Když se tak stane, tak si ještě zkontroluje místo na břiše, kde jí bodl a ví, že díky němu přišla o slezinu, ale taky podruhé už o svůj život. S velkým namáháním přeleze přes okraj vany a vůbec nevnímá to, že by snad někdo vešel do jejího bytu. V hlavě jí ještě stále hučí, všechny její smysly jsou rozostřené a vnímání má na bodu mrazu a tak ani neslyší, když někdo vstoupí dovnitř a kdyby to věděla, tak by jí ihned bylo jasné, kdo se tady vrátil. Jediný Kai měl klíče od jejího bytu a jediný on tady mohl přijít. Nikdo jiný by to být nemohl, nikdo netušil, co se tady za noc stalo. Chvíli prostě jenom sedí a pláče, protože nemůže unést tíhu toho všeho, co se na ní za jednu noc sesypalo. Potřebuje si okamžitě zavolat a tak se zvedne z podlahy a rozejde se ke dveřím, přičemž se přidržuje oběma rukama stěny. Bohužel jí dělá trochu problém udržet se na nahou, protože je stále oslabená, stále na tom není fyzicky dobře a není se čemu divit po tom všem, co se stalo. Vyjde ze dveří, ale nerozhlíží se po bytě. Nechce to vidět, nechce vidět to, co z té noci zbylo. přinejmenším bude všude krev a ona to vidět teď nechce. Přidrží se znovu stěny a pohled má sklopený směrem dolů, takže netuší, že Kai už je znovu v jejím bytě. Až teprve, co se posune o několik kroků dopředu, přičemž chytí balanc, tak pozvedne tvář vzhůru a naskytne se jí pohled na něj. Doufala, že už tady nebude, že se nevrátí, doufala v to, že jí navždy zmizí z jejího života, ale on se prostě musel vrátit, nemohl zklamat. Zděšením odlepí rty od sebe a on může v jejích očích zahlédnout ten strach, který mohl vidět i včera v noci, ale dnes ráno je v tom více. Nejenom, že se ho neskutečně bojí, ale taky je tam vidět i to, jak velký odpor k jeho osobě chová. Není v tento moment se schopná pohnout, není schopná vydat ze sebe jediné slovo. Zatají dech, přestane dobrovolně dýchat jenom se vpíjí očima do těch jeho. Najednou jako kdyby zkameněla. Neví, co má udělat, netuší, jak má zareagovat. Nechce zemřít trvale, nechce to už všechno prožít znovu. Až po pár vteřinách začne zrychleně dýchat a připadá jí to jako včerejší moment, jako to, když se nemohla nadechnout ve vaně. Ani se nemusí rozhlížet po mobilním telefonu, jelikož ví, že ho určitě má on a tudíž je zase bez jediné šance k tomu, jak si přivolat pomoc. Ze své zamrzlé pozice se probere až teď, kdy ustoupí o krok dozadu, přičemž narazí do jednoho stolečku při zdi a shodí z něj všechny věci tím, jak se jí podlomí kolena a ona se potřebuje o něco nutně zapřít. Pravou rukou začne hledat něco pevnějšího, co by si mohla vzít do ruky. Uchopí do ruky malou  dřevěnou šperkovničku, kde má náušnice, opravdu je to tak jenom do ruky, ale kdyby ho tím praštila do spánku, třeba by měla šanci na to, aby na chvíli omdlel a ona tak mohla utéct z toho proklatého bytu. Ustoupí o tři kroky dozadu a může vidět, jak jí dělá problém udržet se pořádně na nohou, ale vyvíjí veškerou sílu k tomu, aby se udržela, aby byla schopná se alespoň na chvíli bránit. Rozhodně mu nehodlá podlehnout, nehodlá se vzdát bez boje, protože tohle by opravdu mohlo být její poslední vydechnutí teď, když nemá na sobě ochranné kouzlo. Ani si nevšímá toho, jak vypadá a ani změny v jeho tváři. Ona před sebou vidí toho psychopata, co se ji pokoušel zabít a taky ji zabil, ten, díky němu jí chybí slezina. Polkne na sucho a nespouští zrak z jeho tváře, přímo se do něj vpíjí pohledem. Stále je v ní ten strach, ten neskutečný strach z toho, co udělá, ale taky se na něj dívá tak, jak ještě nikdy předtím. Odhodlaně a tvrdě, protože ji opravdu zranil. Pozvedne trochu ruku se šperkovnicí.* Jestli ke mně uděláš jediný krok…*Řekne varovně a nadechne se zhluboka.*...tak si buď jistý, že udělám všechno pro to, abych tě zastavila. Myslíš si, že po tom, co jsi mi udělal nejsem schopná ti ublížit? Tak to se mýlíš. *Spojí rty pevně k sobě a nepřestává se na něj dívat. Jenomže ten pohled na něj ji zabíjí sám o sobě. Nechce ho vidět, už nikdy víc. Nechce jeho přítomnost v tomhle bytě a ani v tomhle městě. Přeje si, aby zmizel nadobro z jejího života stejně tak rychle jak se v něm objevil.*

*Bolo preňho ťažké uniesť všetku tu vinu, lenže tá sa netýkala len toho, čo urobil minulý večer, týkala sa všetkého. Súrodencov, ktorých zabil, jeho mŕtveho dvojčaťa, ktoré zomrelo tiež len a len kvôli nemu, týkala sa Daviny, ktorú len využil a nedbal by ak by pritom zomrela a týkala sa všetkých tých ľudí, ktorým ničil život, ako sa snažil splniť si cieľ a získať moc a teraz, keď mu to konečne vyšlo? Nedokáže sa s tým stotožniť, zbaviť sa ľútosti, výčitiek a on predsa nikdy žiadne nemal, nikdy si nič nevyčítal, bral to ako sebazaprenie, ak raz niečo chcel, bolo to v poriadku, ale teraz bolo všetko inak. Najradšej by to proste opäť všetko vypol, opäť nič necítil, presne to bol dôvod, prečo bol rád psychopat, sociopat bez emócií, ktorý nemusí riešiť žiadnu empatiu, či pocit viny, nič z toho, nemusí sa obťažovať s takými zbytočnosťami a malichernosťami, ktoré ho teraz rozkladali na sračku. Z ničoho nič sa niekde v ňom objavili emócie a on absolútne netušil, čo má spraviť ako prvé, pretože si nebol istý, či by dokázal zabiť svojho otca, áno, stále cítil nenávisť, ale nemal pocit, žeby mohol len tak niekoho zabiť a...a...Už sa vôbec necítil ako sám sebou, hlavne nič pri všetkých týchto myšlienkach nad vecami, ku ktorým nikdy ani neprišiel. Cítil to všetko, ale najviac z toho ho ťažila tá vina, musel sa ospravedlniť, potreboval, aby vedela, ako je mu to všetko ľúto, pretože bolo. Bol to jediný spôsob, ako to teraz zastaviť, ako sa toho aspoň z časti zbaviť, musel nájsť odpustenie. Nemôže predsa zostať takto a každú noc sa budiť zo snov, možno ani nemôcť zaspať, ako si to bude vyčítať, pre toto sa z väzenského sveta nevrátil. Ak by mu niekto povedal, že raz to začne všetko cítiť, najskôr by sa mu vysmial do tváre, ale teraz to už taká blbosť nebola, áno, stále tu bola tá obrovská spokojnosť z prsteňa na jeho ruke, z toho, že má konečne moc, ktorá z neho len tak nevyprchá, bola stála a robila ho silným, lenže vnútri sa cítil skôr slabo zo všetkého, čo naňho v jednu chvíľu doľahlo. Časom to bude lepšie, muselo byť, možno zajtra, možno o týždeň, ale bude. Od chvíle, čo otvoril dvere a vstúpil do bytu, nemyslel na nič iné, než na to, ako nájde tie správne slová, aby jej to povedal, aby sa jej ospravedlnil, aby mu možno uverila a odpustila, bože...Tak strašne to teraz potreboval počuť, musela to snáď pochopiť, poznal Camille, ona nebola ten typ, typ, ktorý by niekoho odstrčil úplne nabok, ktorý by bol schopný tak veľmi nenávidieť, ona mala nádej, musela mať, nie? Alebo za to možno ani nestojí, lenže on stále nebol ten človek, ktorý by sa takto znižoval, nie všetko bolo také, ako vyzeralo byť a ona mu musela odpustiť, proste musela.  Vak si položí na komodu, pričom sa zohne po jej mobil, ktorý od včera ešte stále ležal na zemi po tom, čo jej kopol do ruky a ona ho musela pustiť. Na chvíľu premýšľal, či ho niekde položí predtým, ako pôjde do kúpeľne, ale nakoniec si ho proste len vhodil do vrecka s tým, že nepotrebuje, aby sa o niečo snažila predtým, než sa s ňou porozpráva, potreboval, aby ho počúvala, vnímala, čo jej bude hovoriť, aj keď ešte celkom nevedel, čo to bude. Na druhú stranu sa vôbec netešil na moment, čo sa preberie, nakoľko predpokladal, že ešte leží vo vani po tom, čo ju včera...Potom, čo ju utopil. Vedel, že zvolil jednu z najhorších smrtí, čo ho donútilo vyčítať si to celé ešte viac, tak strašne sa toho potreboval zbaviť, nemyslel na nič iné. Už-už sa chce otočiť smerom do kúpeľne, keď začuje veľmi ťažkopádne kroky, ktoré nemôžu patriť nikomu inému než jej. Opäť na sucho prehltne, ako zavrie pery pevne k sebe a dá sa povedať, že zamrzne na mieste hľadiac smerom ku kúpeľni, z kadiaľ na stene už o niekoľko sekúnd uvidí ruku, ktorá sa jej pridŕža. Jeho oči už len čakali, čakali, kedy zračia jej tvár a on už teraz vedel, že vo chvíli, keď sa to stane, nebude vedieť, čo má povedať, alebo ako presne má reagovať. A potom to prišlo, vyšla spoza steny, hľadiac na dlážku, zachytávajúc sa všetkého, čoho mohla. Zatiaľ ho nevidela, ale nepovažoval by to za šťastie, pretože tam stál a delili ho od toho doslova stotiny, keď podvihla tvár a celkom zamrzla. Rovnako ako jemu sa nepatrne pootvorili ústa a bolo tam to, čo nechcel, prázdno, nič mu z nich chvíľu nemohlo vyjsť. Hlavne nie pri jej výraze, ktorý bol zmesou čistého zdesenia a neprekonateľného odporu, ktorý k nemu práve teraz chovala. Rýchlo ich zavrie, pričom to všetko začne prehodnocovať, nevyzeralo to tak, že je tu možnosť, žeby mu mohla dať odpustenie, lenže on ho stále potreboval, aby sa zbavil mnohých výčitiek. Mala z neho strach, nedivil sa jej, ale nemusela ho mať, neprišiel sem, aby ju snáď vyhladil, alebo niečo, dobre vedel, že má na sebe ochranné kúzlo a neumrie ak ju zabije celkom, teda lepšie povedané, sa potom preberie. Nepotreboval ju naozaj zabiť, prečo by to robil, ak by tým zmizla aj jej moc, ktorú teraz mal v prsteni? Len tam stáli v tichu a dívali sa na seba, obaja úplne iným štýlom, zatiaľ čo jeho pohľad bol už naoko akosi zaseknutý, iný, ten jej sršal len po všetkom tom strachu, ktorý mohol vidieť už včera, teraz sa však zdal ešte väčší, možno to robil fakt, že sa mu to podarilo, presvedčil ju, ako veľká stvora je, aj keď by bol teraz radšej, ak by to nikdy nespravil. Vpíjal sa jej do očí, neschopný ani len odtrhnúť pohľad, bolo to tam, to všetko, čo jej urobil, a on mal jednoducho výčitky. Mal by niečo povedať? Áno, asi áno, preto je tu, lenže akoby mu chýbali slová, alebo lepšie povedané jazyk, a niečo také sa mu ešte nestalo, síce, dnes sa mu diali samé veci, ktoré nikdy nezažil a toto nebolo nič nové a on to nenávidel. V tom počuje jej zrýchlený dych, opäť si všimne jej zdesený pohľad, to, ako veľký strach z neho práve teraz má a najskôr už navždy bude, ale on jej to nemohol uľahčiť a odísť, bol tak veľmi sebecký, ale potreboval jej odpustenie, aby znížil nápor viny. A zrazu len vidí, ako od neho ustupuje dozadu a on nemôže nič len zostať stáť na mieste a sledovať ju, pretože nevedel, či sa odhodlá k nej priblížiť. Stále mala oblečenie plné krvi, jej tvár, jej vlasy, presne tak, ako ju tu nechal. Bolo to ešte horšie, ako si myslel, že bude. Vo chvíli, čo narazí do menšieho stolčeka, z ktorého spadne všetko na zem, vidiac ako sa jej podlomia nohy, postúpi o jeden krok smerom k nej. Jeho ústa sú celkom pootvorené, akoby chcel niečo povedať, možno, aby sa nebála, pretože jej nechce ublížiť, lenže malo to význam, ak by mu neuverila? Jeho ruky sa začnú pomaly zdvíhať dohora, ale nie celkom, ako náhle si však uvedomí, že sa Camille snaží nájsť najskôr niečo, čo by proti nemu mohla použiť, znovu celkom zastane, nepribližujúc sa už ani o jeden krok, ktorý chcel predtým spraviť. Na chvíľu skĺzne pohľadom ku skrinke, ktorú schmatla do ruky, než sa opäť vráti k jej tvári, ktorá je stále ďalej a ďalej, ako ustupuje dozadu. Bola slabá, len ťažko sa držala na nohách, ale aj tak mala tendenciu sa brániť, akoby ju mal každú chvíľu ísť podrezať alebo niečo. Netušil, čím to je, ale nechcel, aby sa ho bála, predtým? Predtým ho to napĺňalo, teraz? Teraz to bol ako horor pre všetky tie sprosté emócie, ktoré znenazdajky po rokoch mal. Všimol si ako sa naňho teraz dívala, dalo sa povedať, že to bolo ako ešte nikdy. Nikdy v nej snáď nevidel toľko nenávisti a odporu, vedel, že to už vzdala, lenže on stále potreboval, aby ho počula. Opäť sa na chvíľu pozrie k jej ruke so šperkovnicou, keď ju podvihne do výšky, pričom automaticky zdvihne on tie svoje v obrannom geste a pokrúti hlavou. Pri jej slovách len opäť spojí pery a na chvíľu hľadí celkom do zeme, než sa jej nakoniec pozrie do tváre a zhlboka nasaje vzduch do pľúc.*Nie...*Začne odmietavo, pričom zdvihne ruky ešte vyššie, ale zo svojho meista sa ani nepohne.* Prosím...Ja ti nechcem ublížiť. *Vážne potreboval, aby mu to verila. Jeho hlas je celkom vážny, nie je v ňom žiadna známka po nejakej zábave, ktorú by si z nej snáď robil, pretože práve teraz to také preňho nebolo, ani pohľad na ňu, ani jej strach, nič z toho.*Len potrebujem, aby si ma vypočula. Ja...*Odmlčí sa, akoby na chvíľu ani nevedel, čo má povedať, pričom sa opäť pozrie niekam k zemi a pootvorí neparne ústa.* Ja...ehm...*Zostane opäť ticho, než potichu vydýchne a zahryzne si krátko do spodnej pery.* Bol som na ceste do Portlandu, *priblíži sa rukou ku svojej tvári, pričom jej ukáže smerom k svojím očiam,* keď sa mi začala z očí doslova ťahať tá voda a stekať dole, *pokrúti nad tým hlavou, akoby sám len ťažko veril tomu, čo práve teraz hovorí, že sa to naozaj stalo,* akoby som bol nejaké mimozemské stvorenie a nevedel som sa toho zbaviť. *Dokončí celkom neutrálnym hlasom, než sa opäť na chvíľu odmlčí a spojí pery do úzkej línie.* A som tu, pretože...*Vydýchne, akoby to bolo to najťažšie, čo kedy niekomu musel povedať.* Ja potrebujem...*Začne znovu, lepšie povedané doslova kokce, ako sa snaží niečo vypustiť.* Chcem sa ti ospravedlniť a povedať ti, ako strašne...*Dá dôraz na posledné slovo, pričom mykne hlavou do strán.* Ako ma mrzí to všetko, čo som spravil, aby som ti ublížil. *Dokončí nakoniec a opäť potichu vydýchne, ako to zo seba konečne dostal von. Cítil to lepšie, bolo to lepšie, ale stále nejakým spôsobom potreboval jej vyjadrenie. Bol však rád, že jej to konečne povedal a necítil sa tak strašne na hovno, niečo také pre seba nechcel. Pozrie sa jej do tváre a potichu si odkašle.* Počula si, čo som ti povedal, Cami? *Spýta sa jej s otázkou v očiach, možno by sa to dalo nazvať aj opatrnejšie, ako kedy.* Je mi to ľúto...*Prenesie nakoniec prosto.*

*Nechtěla uvěřit tomu, že tam opravdu stojí. Chtěla, aby to byl spíše jenom výplod její fantazie, aby si to jenom nalhávala, protože za tu dobu, co tady spolu bydleli si na to zkrátka zvykla. Vždy, když přišla domů, tak taky byl, tedy ve většině času a když se probudila, tak tady taky byl. Byl tady s ní pořád, možná je to jenom iluze, možná se prostě z toho dočista zbláznila. Ale ne...ne nebyl to výplod její fantazie, tohle nevytvářela její mysl. On tady opravdu stál, opravdu tady stál naproti ní a jeden druhému hleděli do očí, jako kdyby nevěděli, co si mají říct, jako kdyby se viděli po stovce, tisíci letech a nevěděli, jak jeden na druhého mají reagovat. Jenomže ona ví, co cítí, co z ní vyzařuje. A to je strach a úzkost, neskutečný strach z jeho osoby z toho, co udělá, co bude následovat, ale zároveň tam byl odpor k němu. Nedá se říct, že by ho přímo nenáviděla, protože přeci jenom věděla jaký je a čeho všeho je schopný, ale to neznamená, že po tom všem, co ji udělal se jí nemůže hnusit jeho společnost a tak to právě teď bylo. Trochu ji mate to, jak se na ni dívá, že nic neříká a dívá se na ni se stejnou intenzitou jako ona na něj. Teď ale nevnímá to, jak vypadá a co je opravdu v jeho očích, protože už znovu jí až do konečku prstů postupuje strach, strach, který ji ovládá, který je teď tou nejmocnější zbraní proti ní. Sotva se probrala ze smrti už doufajíc, že je pryč, když v celém bytě bylo takového ticho, ale on se prostě musel vrátit. Začne od něj ustupovat, přičemž narazí do stolečku a podlomí se jí kolena. Naštěstí se o jeho desku zachytí a uchopí do ruky dřevěnou šperkovnici. Potřebuje něco mít v ruce, nechce, aby jí znovu ublížil a nedovolí mu to. Ne, teď je to už jinak. O to víc ji popadne zděšení a větší pud sebezáchrany, když k ní přistoupí. Pravděpodobně s ní hraje jednu z jeho dalších her, pravděpodobně jí prostě chce vyděsit ještě více, než už vyděšená je. Ustoupí a snaží se udržet na nohou. Jen na setinu sjede pohledem k jeho rukám, než se mu znovu zadívá do tváře. Nechce od něj odvrátit zrak jenom z toho důvodu, aby věděla, co se bude chystat udělat. Pozvedne ruku se šperkovnicí a varuje ho před tím, že jestli si myslí, že tentokrát se nebude bránit, že se bude bát mu ublížit, tak je na omylu, protože tím, co udělal smazal všechno to, co jí zabraňovalo to s ním vzdát. Není typ člověka, který by někomu ublížil, ale on ji ublížil až moc, překročil všechny hranice její morálky. Dívá se na něj s odporem, možná je tam vidět i nenávist, ale ona ví...vím, že v hloubi srdce to není tak, že by ho nenáviděla. Jenom chtěla ať ji zmizí ze života. Ale její výraz se změní na nechápavý, možná trochu překvapený, když zvedne Kai ruce prakticky do obranného gesta a řekne jí, že jí nechce ublížit. Pootevře ústa, jako kdyby chtěla něco říct, přitom ale z nich žádný hlas nevychází. Možná byla pár vteřin zaražená, možná to vypadalo, že jeho postoj na ni opravdu zabírá, ale to byla opravdu jenom chvíle, než si uvědomí, že je to zase jeho nějaká hra. Chce jí teď snad namluvit nějakou z jeho historek a bude doufat, že i po tom všem ho tady prostě nechá, protože by rodině nikdy neublížila? Ne, ne tohle skončilo. On už svou šanci dostal a promarnil ji...dělala pro něj všechno, snažila se mu pomoct, když ho zabíjelo to kouzlo a on i přes to všechno se zachoval tak, jak se zachoval. Nesnaží se ho však přerušovat, ale nechce ho poslouchat, nechce aby z ní opět dělal pitomce. Ale nijak ho nezastavuje, jenom na něj upírá zrak a zhluboka oddechuje. Její oči vnímají ty jeho tak, jako ještě nikdy předtím, skenuje každý detail jeho tváře a snaží se pochopit, co se to vůbec teď děje. Vidí na něm něco jiného, nějakou změnu, ale nerozumí tomu. Pravděpodobně jeho herecké výkony jsou až příliš dobré. Pozvedne trochu obočím, když nemůže ze sebe dostat to, co má na srdci. Spojí rty pevně k sobě s tím, že akorát je to jenom jeho další hra a on může na ni vidět, že mu nic nevěří. Její pohled o něco roztaje ve chvíli, kdy jí začne vyprávět o tom, jak byl na cestě domů a začal plakat. Ruku se šperkovnicí stáhne blíže k tělu a dívá se teď na něj opět nechápavě. Je to jako na horské dráze, jako kdyby věděl, jak ni zapůsobit, co přesně má říct, ale její část, ta, které ublížil si za chvíli uvědomí, že tohle už se zkrátka odpustit nedá.* Myslíš, že jsi brečel. *Dopoví za něj o něco klidnějším hlasem, když se snaží popsat to, že prostě plakal. Nemůže tomu uvěřit, nechce tomu uvěřit. To není možné...on se nedal nějak vyléčit, nedalo se s tím něco dělat s tou jeho psychopatií a už vůbec ne za jeden večer. Zabil už tolik lidí, že nemohl najednou začít cítit. Musela to být jeho hra, teď jí tady jenom lže a jde mu to zatraceně dobře. Stále to nevypadá, že ji nějak přesvědčil. Stále se na něj dívá a čeká na okamžik, kdy ze sebe dostane to, co přesně chce říct. Nikdy ho takhle nezažila, nikdy neviděla to, co vidí teď...ne u něj. On vždy věděl, co říct, nikdy se nezadrhával. Prostě čeká na to, co přesně řekne. Jakmile se jí začne omlouvat, tak se zarazí, ale o to více pevněji sevře zatne zuby a lícní kosti jí trochu tím vystoupnou. Nevěří mu, nevěří mu to, že se ji opravdu omlouvá, protože on takový není. Tolik mu chce věřit, tak moc chce, aby to všechno byla pravda, jenomže ví, že to tak není. Už jednou mu dala šanci, dala mu všechno a co za to dostala? Včerejší noc, kterou protrpěla, nechal jí trpět a smál se jí do tváře. Dívá se na něj a nevypadá to, že na něj vůbec nějak zareaguje, že ho vůbec poslouchá. Stále se mu dívá do očí a neodpovídá ani ve chvíli, kdy se ji zeptá, zda ho vůbec poslouchá. Z jeho úst vyjdou slova, které by od něj nikdy nečekala, ale nedokáže je prostě brát upřímně. Nadechne se zhluboka a promluví až po nějaké minutě, co domluví i on.* Když si vzpomenu na to, že jsem tě bránila před svými přáteli….před těmi nejbližšími. *Promluví k němu, může na ní vidět, jak moc je z něj zklamaná, ale i ze sebe, že se stala takovým pitomcem.* A ty si mě znovu zabil, přišla jsem o slezinu! *Řekne trochu více nahlas, snad pro to, aby si to uvědomil, co udělal. Ale nekřičí na něj.* Odejdi, Kaii. *Pozvedne trochu bradu, ale i na ní jde vidět, že jí to bolí, že jí prostě ublížil a ona není schopná přijmout jeho omluvu.* Pokud je ti to opravdu líto, tak odejdeš a nikdy...*Zavrtí mírně hlavou, přičemž zadržuje všechny slzy v očích.*...nikdy se nevrátíš zpět. Já...*Její dech je najednou trhaný, prostě nemůže to nechat být.* ...dala jsem ti šanci. Ale po tomhle už ji nedostaneš, takže prosím….*Na chvíli se odmlčí a podívá se na pár sekund dolů na podlahu a poté zpět na něj.*...odejdi.

*Nedokázal si pomôcť, ale chcel tu zostať, nechcel sa vracať domov, nemal sa tam dôvod vracať, pretože tam nebol nikto, nikto, kto by jeho prítomnosť aspoň trochu strpel a tu s ňou? Nebol sám, zvykol si na tento byt, na jej spoločnosť, na všetko, čo s ňou súviselo ešte predtým, ako sa to stalo, ako po tak dlhom čase niečo začal aj cítiť. Lenže predtým to nebol schopný nijako oceniť, boli to proste maličkosti, preňho hlúposti. Chcel sa vrátiť do Portlandu, aby zabil aj zvyšok svojej rodiny, okrem jedného, kto by sa stal vodcom a kto by mohol zostať akurát tak sám, pretože všetci ostatní by boli mŕtvi. Zničil ich, zničil im životy a neboli jediní, zabil množstvo ľudí, možno by sa to nesnažil ani počítať, pretože všetky životy, ktoré zobral mal teraz na rukách a necítil nič, nič len všetku tú vinu, s ktorou nemohol zápasiť. A tiež nevedel, čo povedať, aké slová by mal použiť, aby sa cítil lepšie, miestami pochyboval, že tu vôbec nejaké sú. On s tým však nikdy nemal problém, nepamätal si na takú situáciu, ku ktorej by nemal čo povedať a práve teraz bola tu. Dokázal len stáť s pootvorenými ústami a hľadieť jej do tváre, vnímať všetky jej pocity viac ako hocikedy, ľutovať to, čo jej urobil, a to bola tá empatia, ktorá mu chýbala, tak veľmi jej chcel povedať, aby mu odpustila, pretože vedel, že je to, to jediné, čo potrebuje, čo práve teraz chce. A ona mu musí odpustiť, pretože to bola ona a on bol on. Nikdy sa nikoho len tak nevzdala, prečo by sa po tom všetkom mala vzdať jeho? Nie, to mu predsa nemohla urobiť, keď to všetko cíti, nemohla mu neodpustiť, keď to myslí úprimne, po prvýkrát to, čo hovorí naozaj aj myslí. Bolo to nové, iné, bolelo to a vôbec to nestálo za to, ale bolo to tam a on nemal inú možnosť, než aby sa tým nechal ovplyvniť. Je mu ľúto všetko, všetko to, čo jej niekedy urobil a ona to musí počuť, pretože len tak sa bude cítiť konečne lepšie, vie, že mu potom odľahne, teda v prípade, že mu to odpustí. Avšak to tak vôbec nevyzeralo, mala z neho strach, nenávidela ho, ak by mohla, bol si istý, žeby ho na mieste zabila, aby sa mu pomstila, pretože presne tak teraz vyzerala, zničene a zároveň plná odporu voči nemu. Myslela si, že ju sem prišiel zabiť už nadobro, nakoľko určite vedel o tom, že má na sebe ochranné kúzlo a teraz bolo preč, lenže on by toho teraz nebol schopný, teda nemyslel si žeby bol, bol by? Nie, chcel, aby mu odpustila, jasné, žeby nebol, ledva sa k nej mohol vôbec priblížiť. Nechcel, aby sa ho práve bála, prvýkrát to vážne nebolo jeho cieľom, chcel presný opak. Práve preto možno nič nehovoril, nijako extra sa k nej nepribližoval, jeho tvár bola zahalená niečím, čím ešte nikdy, a to boli výčitky, zaplavovali jeho vnútro, duneli mu v hlave, hrali v ušiach, nedokázal sa ich zbaviť, nech robil hocičo a toto bola najskôr jediná cesta. Chcel to mať už proste za sebou. A ona to samozrejme nevidela, nevidela ten zvláštny štýl, akým sa jej teraz díval do očí, pretože bola plná strachu z toho, že tam vôbec bol, nechcela ho tu, nikdy ho tu už nebude chcieť a on to vedel, vedel to veľmi dobre...A práve preto jej to chcel len povedať, nechcel, aby ho nenávidela, bolo tak ťažké odpustiť? Pre ňu nie, nemohlo byť. Len ju mlčky sleduje, ako začne cúvať dozadu, ako sa od neho snaží dostať ďalej, ako to len najviac ide a nijako jej v tom nebráni, ani keď narazí do stolčeka, ktorý jej stál v ceste, ani keď sa jej podlomia nohy a on trochu nadvihne ruky, akoby jej chcel povedať „pozor“, avšak jeho pery zostávajú zavreté, tiché, pokročí o jeden krok dopredu, ale na jej tvári môže vidieť, že to už nemá robiť, že to je to najhoršie, čo teraz môže robiť, ak sa jej sem prišiel ospravedlniť a mala pravdu, práve preto znovu zastane na mieste a nechá ruky len mierne zdvihnuté. V tom však ona siahne po niečom, čím mu má hroziť, čo jej má pomôcť, aby jej nemohol urobiť to, čo jej urobil včera, čím chce brániť svoj život, aj keď sa ledva vôbec udrží na nohách a presne to, to bolo, výčitky sa násobili, vina prichádzala a prichádzala, nikam nešla, zostávala v ňom. Čo tu vlastne robí? Má mu pomôcť to, že ju ešte viac bude trápiť, možno mal radšej napísať list, alebo jej poslať správu. Ale zdalo sa mu to tak neosobné, nikdy to neriešil, nikdy takéto problémy nemal, nevedel, čo robiť. Hneď ako k nej pristúpil ten jeden krok, ona ustúpila znovu dozadu, ďalej ako predtým, mala z neho tak veľký strach, že ho mohol doslova cítiť, vnímal každý jej pocit, bola ako otvorená kniha a on to nenávidel, nenávidel, že to cíti, že má emócie, on bol predsa psychopat, nemal by ich mať, nemal by vnímať nič z toho. Tak čo sa s ním dopekla deje? Všimne si, ako sa pozrela na jeho trochu pozdvihnuté ruky, pričom znovu pootvorí ústa, akoby jej chcel niečo povedať, ale nič z nich nevyjde. Možno si myslela, že použije kúzlo a niekam ju odhodí, pretože teraz už mohol, mal jej moc, bolo by to preňho tak ľahké, tak jednoduché, lenže ani keby chcel, čož nechcel, teraz by toho nebol schopný, nemyslel si žeby bol. Tak strašne nad tým premýšľal, tak strašne premýšľal nad tým, prečo ju nie je schopný teraz doraziť, ak už vie, že sa nepreberie a pravdou bolo, že zo všetkej tej viny by sa potom zbláznil. Rovnako ako ona, sa na chvíľu pozrie k jej ruke, v ktorej držala niečo, čoby istotne použila, ak by sa priblížil čo i len o krok, aspoň podľa jej slov by neváhala ani na sekundu, pretože už vedela, čoho je schopný a boli to strašné veci. Bol osoba, ktorá bola schopná robiť strašné veci, a to nikdy nezmizne, nikdy sa to z neho nezmaže, navždy to zostane v ňom, nech už bude cítiť hocičo, chcel by to tak strašne preč, tak strašne zadupať prekliate pocity a opäť vnímať len to, čo predtým. Zdalo sa, akoby tým, čo urobil zmazal všetko, všetky jej nádeje v neho, aj keď boli akokoľvek malé, sklamal ju, ale to nebolo to, čo ho trápilo, musela ho nejako pochopiť, vedieť, že to ľutuje. On to potreboval. On ju tiež zlomil, urobil jej všetko, čo len mohol, všetko zlé, čo mal, čo vedel použil proti nej a ona teraz pred ním stála, bola silná, ale zároveň slabá a on nedokázal otvoriť ústa a povedať to prekliate „prepáč.“ Niežeby niečo také stačilo, teda najskôr nie, všakže? Nemohlo by? Nemohla by mu to jednoducho odpustiť, ak vidí, že mu je to naozaj ľúto? Nefungovalo to tak predsa? Pomaly zdvihne ruky ešte o niečo viac, akoby jej chcel ukázať, že je to v poriadku, že sa k nej nechystá priblížiť ani jej nič urobiť, že to môže položiť, pretože jej to na nič nebude. Opäť sa jej pozrie do tváre a uvedomí si, že sa trochu zmenila, stále v nej bol strach a odpor, videl jej ho v očiach, ale jej výraz teraz vystihovala skôr holá nechápavosť. Samozrejme, nikto sa predsa nezmení za jednu noc, ale jemu sa to bohužiaľ stalo a teraz s tým musí žiť. Bola prekvapená s tým, čo jej povedal, s tým, že to posledné, čo teraz plánuje je ublížiť jej, mohla to na ňom vidieť, ak by mu ešte bola schopná veriť. Musela si myslieť, že je to ďalšia jeho hra, on sa tak rád hral, aspoň predtým určite, teraz by sa k tomu však nedokopal, ani keby chcel. Snáď prvýkrát všetko, čo urobil, všetko čo povedal, skoro každý jeho pohyb bol mierený tak, ako to naozaj vyzeralo, nebolo tam nič skryté a ona to prosto nemohla ignorovať. Stále by mu bola schopná veriť, videl to na nej, boli to sekundy, ale ukázala mu to, a to ho len poháňalo ďalej. Nijako ho nezastavovala, nechala ho hovoriť, aj keď nemusela, nezdalo sa mu, žeby ho však príliš chcela počúvať, ale to nebola žiadna novinka, konečne tu bol preňho aspoň jeden známy pocit. Díva sa jej do očí, snaží sa ju nechať vidieť všetku tú ľútosť, potreboval, aby ju videla, pretože len tak tomu môže uveriť. Len letmo si všimne, ako skenuje jeho tvár, akoby sa v nej snažila nájsť niečo známe, chladné, sociopatické, ale teraz tam nič také nebolo. Tak strašne sa snažila pochopiť to, čo práve teraz robil, jeho postoj, výraz, lenže to nebolo možné, ak to nechápal ani on sám. Konečne otvorí ústa s pochopiteľným cieľom, vydať zo seba niekoľko súvislých viet, už však pri druhom slove, sa opäť zasekne, akoby ani nevedel, čo chce vôbec povedať, on to však vedel, len si nebol istý, aké slová by mal použiť, možno kde začať, nešlo to proste tak jednoducho, nie pre človeka, ktorý nikdy nič necítil. Ani si nevšimne, že Camille podvihne obočím, nakoľko dokáže vnímať jedine jej nedôveru a niežeby sa jej čudoval, ale prečo to nevidela, ak to myslel vážne? Odpustila mu už toľko vecí, nebolo to prvýkrát, čo ju zabil. Tak prečo mu neveriť teraz? Znovu pootvorí ústa, ako konečne nájde preňho tie správne slová a začne od momentu, čo bol na ceste k zabitiu zvyšku svojej rodiny, na čo teraz skoro ani nepomyslel, ale možno by mal. Stále ich nenávidel, ale zároveň sa vinil za to, ako im zničil životy a...Bolo to ako za trest za všetko, čo spravil, akoby sa mu chcel niekto pomstiť a bolo to tiež prekliatie. Môže si všimnúť, ako sa Camin výraz opäť zmenil, ako stiahla vec, ktorú držala v rukách bližšie k sebe, nakoľko to čo jej hovoril, by ani nemalo byť možné. Jemu sa to predsa nedialo, nepamätal si, kedy naposledy...plakal. Áno, chcel, aby to na ňu zapôsobilo, chcel, aby mu uverila, predovšetkým, nepovedal jej však nič, čoby nebola pravda. Netušil, aké sú práve teraz jej myšlienky, alebo čo sa jej honí hlavou, ale chcel by to vedieť, chcel by tiež vedieť, čo povedať a ako presne. Toto nikdy nebola jeho parketa, ani vo sne by nepremýšľal nad tým, že sa niekomu niekedy bude úprimne ospravedlňovať za niečo, čo mu urobil. Bolo to preňho predsa vždy tak smiešne, smrdelo to sebazaprením, ktoré nepoznal, pretože mal rád samého seba, mal rád veci, ktoré robil, užíval si ich. Keď Camille konečne prehovorí a vlastne pomenuje to, čo jej práve povedal, rýchlo kývne hlavou a trochu viac pootvorí oči.* Áno. *Prenesie rozhodne, akoby to bolo preňho to najšokujúcejšie, čo sa mu kedy stalo a vlastne možno aj bolo.* Ja viem...*Pokrúti hlavou ako náhle si všimne výraz na jej tvári, pričom potichu preglgne. V ústach cítil len sucho, opäť tú známu horkú príchuť, ale táto bola spôsobená niečím iným ako predtým.* Ako veľmi nereálne je to, alebo ako to znie, pretože som sociopat...*Na chvíľu sa pozrie k zemi ako mierne pohodí rukou do boku a prešliapne z nohy na nohu. * A ja som rád sociopatom, som rád, keď nemusím cítiť žiadne veci, ako je vina, empatia...či láska. *Znovu sa jej pozrie do tváre, jeho pohľad je celkom vážny, možno poniekiaľ skľúčený.* Ale práve teraz sa nemôžem zbaviť všetkých tých pocitov, všetkej tej viny...Ako som zabil svojich súrodencov, skoro pre nič, ako moja sestra zomrela kvôli mne, ako som im zničil život...*Začne opäť krútiť hlavou.* Ako som ti ublížil. *Na chvíľu sa odmlčí, pričom sa jej pozrie uprene do očí a potichu vydýchne.* Ja myslím...Nemusela si ma u seba nechať a zaujímať sa o mňa, pretože by to malo byť to, čo rodina robí...*Mierne prižmúri oči a prejde si jazykom po spodnej pere.* Ale ty si to robila...Bola si prvý človek, ktorý to naozaj robil, napriek všetkému, čo som ti urobil, nevzdala si sa toho a ja...*Znovu odvráti pohľad, pričom potichu zakľaje a ohrnie perami.*...A ja nechcem, aby si prestala. Aby si sa toho vzdala teraz. Pretože...Ja nemám kam inam ísť, nemám iný domov, už nemám ani inú rodinu... *Prizná sa jej s niečím, čo šlo povedať snáď najhoršie z toho všetkého. Bolo to proste tak precitlivené, ale presne tak sa teraz cítil, bolo to strašne intenzívne, útočilo mu to do každej bunky, ktorá mala ešte nápis „ja“, necítil sa už ani ako sám sebou. Netušil, či mu verí teraz, či to nejako pomohlo, chcel, aby áno, lenže to bolo skôr na nej ako na ňom. Nijako dlho sa nezastavuje a rozhodne sa pokračovať ďalej. Prišla časť kvôli ktorej sem prišiel, pretože jej chcel povedať, že je mu to ľúto, že mu musí veriť. Nikdy v ňom nemohla vidieť to, čo práve teraz a on si nebol istý, či sa to časom trochu zarazí a bude opäť sám sebou, aj keď si to prial, práve preto tu teraz stál, aby mu odľahlo, aby sa zbavil aspoň jednej z tých vecí. Vyzerala zarazene a on ju chápal, tiež by to od seba nikdy nečakal, ale nevedel, čo iné by mal spraviť, ak nie to. Ona mu však stále neverila, napriek všetkému, stratila to, stratila v neho aj tú najmenšiu vieru, ktorú predtým mala a on to neznášal, neznášal ten pocit. Vlastne ani nevedel, či ho vôbec počúvala, možno by mal prosto odísť s tým, že to skúsil, aj keď mu nijako neodľahne, ak to neprijme, ak mu neodpustí. Ako náhle dohovoril, v jej byte sa rozhostilo ticho, ktoré prerušovalo len tikanie hodín, ktoré viseli v kuchyni na stene a onedlho aj hlas, jej hlas, ktorý bol tak strašne trpký, že si mal chuť zapchať uši, lenže on to musel počuť, nech mu už chcela dať čokoľvek, asi si to zaslúžil, nezaslúžil? Už pri prvej vete sa znovu pozrie niekam k zemi, akoby jej ani nechcel celý čas hľadieť uprene do tváre. Bránila ho?.* Vidíš? *Prenesie už trochu uvoľnenejšie.* Verila si vo mňa, inak by si to nerobila...*Na chvíľu sa opäť zastaví, ako mu výraz o niečo poklesne, keď sleduje ten jej.* Je to nadobro preč? *Spýta sa jej spôsobom, ktorý by mohol vyzerať skoro ako opatrný, ale bol priamy, čistý, chcel to proste vedieť, akoby to už nebolo aj tak očividné. Pri jej ďalších slovách rýchlo pokrúti hlavou a opäť sa pozrie ku dlážke.* Nie, to...*Prenesie odmietavo.* Nezabil by som ťa, ak by som nemusel, vážne. *Dá dôraz na posledné slovo, pretože to bola pravda, nezabil by ju ani ako sociopat, ak by to nebolo nutné. Prečo aj? Mala na sebe ochranné kúzlo, nezdržoval by sa tým, keď už získal jej moc.* Vedel som, že máš na sebe ochranné kúzlo a vedel by to aj môj otec. *Začne s krátkym výdychom.* Zabil by ťa už na trvalo, aby som nedostal tvoju moc, rovnako ako zabil moju sestru a keď som ťa zabil ja? *Spýta sa rádoby len rečnícky. Neboli to celkom nezištné dôvody, niežeby ju chcel nejako chrániť, skôr si vážne neželal, aby sa pri jej trvalej smrti jej moc z ouroborosu stiahla a on zostal na holej.* Myslí si, že si mŕtva...*Ozrejmí jej prosto.* On...On ti dá pokoj. *Dodá nakoniec už pokojnejším, zmierenejším tónom, ako zvyšok slov, pričom k nej opäť zdvihne pohľad, ako mu povie, aby odišiel. Nechcel odísť, ale už tu najskôr nebolo nič iné, čoby urobil. Nepriala to, neodpustí mu a on s tým môže teraz žiť, môže žiť s tým všetkým čo urobil, bez nároku na nejaké zmierenie. Jej tvár bola tvrdá, neústupná, taká, akú ju snáď ešte nikdy nevidel. Áno, bolo mu to naozaj ľúto, ale to nič nemenilo na tom, že odísť nechcel, aj keby mal a bude musieť. Len jej hladí mlčky do tváre, jeho pery sú stiahnuté pevne k sebe, skoro akoby ani nedýchal. Mala pravdu, dala mu šancu a on ju premárnil, potreboval by len ďalšiu, ale nemal pocit, že o ňu môže žiadať, už vlastne ani nevedel, či vôbec chcel. Aké by to bolo? Nikdy mu už nebude veriť, proste to nebolo možné, vrazil jej nôž do chrbta, a to nie obrazne. Znovu sa v byte rozhostí ticho, ako Camille stiahne svoj pohľad k zemi a on sa nezmôže na chvíľu na nič iné, ako na ňu hľadieť.* Yeah, máš pravdu...*Kývne prosto hlavou, než si zahryzne do spodnej pery.* Nemôžeš mi proste odpustiť, keď ti poviem – Prepáč...Ja len chcem, aby si vedela, že mi je to vážne ľúto, *na niekoľko sekúnd sa odmlčí,* že ma to mrzí...A dúfam, že sa tej viny niekedy zbavím, pretože...*Mierne potočí hlavou na stranu, ako sa pozrie nikam do boku a opäť sa mu začnú lesknúť oči, čo sa v posledných hodinách dialo až príliš často. Nenávidel to, tak veľmi to nenávidel. Prejde si jazykom po perách, než sa poniekiaľ trpko uchechtne a slzy rýchlo zaženie, aspoň kým neodíde z jej bytu.* Zbohom...*Prenesie rýchlejšie, ako plánoval, pričom sa v momente otočí, urobí niekoľko rýchlych krokov ku dverám, z komody si jedným pohybom zdvihne vak, otvorí dvere a rýchlo vyjde von. Nezastavuje sa, neobzerá sa, nič nepočuje, mal pocit, akoby ani nič nevidel, kam mal ísť? Do Portlandu, ako plánoval? Na čo by mu to však bolo, ak už nechcel zabiť zvyšok rodiny? Vedel len jedno, jednu-jedinú vec, už v tomto meste nemal čo robiť a práve preto si opäť zastaví taxík a zopakuje to isté, čo včera v noci...*Na letisko...*Teraz už však istý tým, že sa tam aj naozaj dostane a nemohol robiť nič, nič, len sa pohľadom z okna auta lúčiť s každým jedným metrom, ktorý ho vzďaľoval od miesta, ktorý sa stal niečím, ako jeho pod dlhom čase, novým domovom.*

*U Cami je zanedlouho. Přišlápne cestou k ní o něco více pedál plynu. Cesty jsou ve městě docela sjízdné. Má to tak akorát, aby k ní stihl dorazit na domluvenou. Když dojede k jejímu domu, zastaví kousek od vchodu. Vypne motor, vystoupí a po té zamíří dovnitř. Není moc nadšený. Na Marcelův večírek se mu moc nechce. Cami byla, ale nekompromisní. Cestou k ní přemítá, jak to proběhne. Svatý Valentýn právě nyní také není nic, co by nutně potřeboval slavit. Když už, ale Camille jednou kývl, zpátky to nevezme. Vystoupá po schodech nahoru k jejímu bytu. Zaklepe a po té vyčkává, až mu Camille přijde otevřít.*

*U Sophie se ještě nějakou chvíli zdržela a povídaly si. Pak ji ale musela opustit, protože na později odpolední hodinu byla domluvená s Elijahem na tu party k Marcelovi. Je pravda, že jí na valentýnský večírek s bratrem jejího...přítele? Její známosti. Asi není tak úplně nejideálnější a sama tento svátek ani nijak v lásce nemá, ale ví, že Klaus by tam s ní rozhodně nešel a nikdy by to po něm ani nežádala a Elijah má teď co dělat sám se sebou, aby udržel v sobě jeho druhé já. Potřebuje rozptýtelní a hlavně potřebuje stále něco dělat, takže tohle bere za součást jeho terapie s tím, že mu společnost jenom prospěje. Je ráda, že to neodmítl, vlastně ani mu k tomu nedala žádnou příležitost. Něco takového by mu opravdu nedovolila. Je zrovna v koupelně a už je nachystaná. Na sobě má bílé šaty, které jsou volnější a nahoře u ramínek a dekoltu jsou ozdoby. Vlasy má stáhnuté do drdolu. Zvolila opravdu jemné líčení. Na rty si dala červenou rtěnku a ještě to zvýraznila bezbarvým leskem. Zrovna si nasazuje v koupelně náušnice, když uslyší zaklepání na dveře. Úplně ztratila pojem o čase. Ihned se vydá ke dveřím a se širokým úsměvem na rtech je otevře. Uvědomuje si, že Elijah ještě nikdy nebyl v jejím bytě, což znamená, že ho musí pozvat dál.* Elijahu, pojď dál. *Pozve ho dovnitř a uhne mu z cesty. Na jednom z jejich křesel je přehozený vak na společenské oblečení. Sjede ho pohledem a na rtech ji pohrává úsměv, který značí, že se něco bude dít.* Velmi ti to sluší Elijahu, ostatně jako vždy, ale...*Rozejde se k vaku, který vezme do rukou a vrátí se nazpět k němu. Rozepne ho před ním a na ramínku visí černá, vyžehlená košile a k tomu bílá kravata.*...ráda bych, abychom k sobě ladili a tak jsem si dovolila pro tebe připravit takové oblečení, abychom spolu ladili. A zároveň se omlouvám, že jsem u tebe ve skříni zjišťovala tvou velikost. *Usměje se na něj znovu a podá mu vak s jeho náhradním oblečením na dnešní večer. Opět nepředpokládá, že odmítne.* Koupelna je támhle. *Poukáže ukazováčkem směrem ke koupelně, přičemž se tím směrem i podívá a poté znovu na něj. Sleduje jeho výraz ve tváři a stále působí klidně. Vlastně to i vypadá, že se na tu party docela těší. Doprovodí ho pohledem do koupelny a pak si jde už jenom pro kabelku do které si dá jen ty nejdůležitější věci a obleče si béžový kabátek. Mezitím se Elijah vrátí z koupelny. Sjede ho pohledem a stále se usmívá.* Perfektní. *Přikývne si pro sebe.* Tak můžeme? *V jedné ruce drží psaníčko a druhou rukou se chytne za jeho rámě a společně odjedou na místo konání valentýnské party.*

*Nečeká nijak dlouho. Zaslechne za dveřmi kroky a vzápětí se v nich objeví Camille. Uvidí ji nastrojenou na večírek, v celé její kráse. Krátce na ni kouká, než si přivykne na tu její oslnivost, které navíc podtrhují její bílé šaty.* Přeji ti hezké pozdní odpoledne. *Pozdraví ji, než ho pozve dál. Na chvilku v její přítomnosti zapomene na své problémy a starosti a příjemně se na ni usměje. Jelikož dnes v noci strávil několik hodin spánkem tak ačkoliv ho opět probudila nepříjemná noční můra, vypadá dnes nejlépe za posledních několik týdnů. Stále je o něco bledší, ale není to na první pohled patrné. Jeho kruhy pod očima z nevyspání jsou dnes téměř pryč a nepůsobí ani tolik unaveně.* Cami, vypadáš úchvatně. *Ohodnotí velmi kladně její vzhled. Při tom na chvíli zapomněl, proč se tak vystrojila a kam se to za chvilku chystají jít.* Děkuji. *Poděkuje jí vzápětí za její pozvání. Když překročí práh bytu, v duchu doufá, že toho Camille nikdy nebude muset litovat.* Ta oslňující okolí, ale budeš z nás dvou ty. *Poznamená cestou za Camille, když ji následuje dál do bytu. Reaguje tak na její poklonu. Čeká, co znamená to ale... V jejím pokoji si všimne vaku na šaty. Pohlédne nejprve tázavě na něj a po té na Cami. Vypadá v prvním momentu mírně překvapeně, možná krapet rozhozeně, nad tím, že mu Camille vlastně z části zajistila, co si dnes má vzít na sebe. Sotva, ale tenhle první moment překoná, shledá to docela vtipným a zábavným. Na rty se mu vrátí pousmání, vypadá pobaveně.* Díky, Cami. Myslím, že to nemůžu odmítnout. *Odvětí a krátce zavrtí hlavou.* Pro tentokrát ti to prominu. *Zatváří se krátce na oko velkoryse, když předstírá, že jí odpouští. Myslí to, ale v legraci a jiskření v očích by to mělo Cami dát dostatečně najevo. Vlastně to ani pořádně nestihne doříct a Camille už ho nasměruje do koupelny. Pochopil už dříve, že s ní nemá smysl diskutovat a tak tam zamíří i s věcmi, které pro něj připravila. V rychlosti si převlékne košili a vymění kravatu. Je tak celý v černém, kromě bílé kravaty. V zrcadle zkonstatuje, že to působí dobře a líbí se mu i ten kontrast, mezi ním a Camille. Zanedlouho se vrátí za Cami v očekávání toho, jak ohodnotí jeho nový zevnějšek. Spokojeně se pousměje, když z její reakce usoudí, že je spokojená.* Těší mě, že se ti líbím, Cami. *Neodpustí si drobnou poznámku v nadsázce. Zkouší dnes dbát na její rady a vypustit z hlavy všechny starosti a zkusit se trochu uvolnit. Díky tomu odpočinku i nalezení Rebekah se cítí o něco lépe. Jako by se vše hnulo tím správným směrem.* Smím vás doprovodit, spanilá slečno? *S úslužnou úklonou jí nabídne rámě. I když se usmívá a v hlase je slyšet pobavení, podá to tak, aby to vyznělo jako jeho další galantní poklona. Když se do něj Cami zavěsí tak jí odvede k autu, nasednou a odjedou na večírek.*

*Kvôli tomu, že si dnes povedala „pozvať si do bytu nesmrteľného hybrida, ktorý ti bude chcieť prakticky zabiť bratranca,“ od neho najskôr čakala, že sa vyprace dlhú, dlhú dobu predtým, akoby k tomu mohlo prísť. Vážne? Nebol to náhodou ich byt? Ako veľmi spravodlivé to voči nemu asi môže vôbec byť, keď ho vyženie vždy, keď sa jej to hodí? Fajn, fajn, nie je to tak často, ale už len ten pocit, že ho musí doslova ťahať, pretože sa ho chce tak veľmi zbaviť, aby sa jej nejaká jej naivná predstava nepokazila...Je to otravné vážne. A jeho to už začína naozaj ale naozaj nebaviť. Najskôr očakáva, že ak si všetko naplánuje, tak sa jej na tomto systéme nemôže nič pokaziť. Samozrejme, predsa Kaia, svojho bratranca vyhodím, než nalietne Klaus, pôvodný upír, na čo potrebuje súkromie a voľný barák. Najskôr sa mu do toho ísť príliš nechcelo, ale keď tak nad tým premýšľal, všetko bude jednoduchšie, ak sa ho na čas zbaví a Davina ho nechá na dobu neurčitú odpočívať s dýkou v hrudi. Potešujúca predstava niekoho, koho ešte ani nevidel a už mu jeho existencia začína robiť menší problém. Potichu vydýchne, šmahne balík s Pork Rinds na konferenčný drevený stolík pred seba.* Takže...Ak tomu správne rozumiem, ja mám teraz niekde odísť, aby ma tvoj hybridný priateľ nevidel a nedozvedel sa, že si ma zobrala späť do bytu, pretože by ma najskôr zabil a ty by si sa musela namáhať s vysvetľovaniami...Správne? *Podvihne krátko obočím, ako pootočí hlavou do strany a neuvidí nič viac ako Camin chrbát a vlasy smerujúce ku dverám do kúpeľne.* Si si vedomá toho, že mu prakticky klameš? *Zakričí za ňou ešte, než za sebou zavrie dvere a do niekoľkých minút počuje len tečenie vody zo sprchy. Hektické, vážne. Vlastne by mal byť už prakticky na ceste von z bytu, nakoľko ho tu určite nechcela nájsť, keď sa z kúpeľne vráti, lenže on si nemohol pomôcť. Niežeby neplánoval odísť, ale nie tak skoro, ako mu povedala. Bolo predsa smiešne, ak ešte ani nevidel niekoho, proti komu plánuje robiť zbraň, ktorá by ho mohla uložiť na spánok aj na večné časy. Navyše, je zvedavý. Jediný z pôvodných, s ktorým mal zatiaľ nejakú konfrontáciu bola Bekah, čo mu pripomína, žeby sa jej mal najskôr vyhýbať. Nepatrne našpúli pery, ako to väčšinou robili ľudia, keď nad niečím premýšľali, on však len zvažoval dve možnosti.
A presne to bola chvíľa s veľkým „ch“, možno niekoľko minút po tom, ako Camille zaliezla do kúpeľne a on si mal už dávno zobrať peniaze a odísť. Takú radosť jej ale nespraví, bolo na čase, aby sa jej milý priateľ dozvedel, že tu nebýva celkom sama a všetky veci, ktoré tu po ňom sú, tu len náhodne nezostali po tom, čo odišiel, pretože už je znovu späť. Vlastne to bol niečo ako cyklus, ich rodinný cyklus. Bytom sa ozvalo hlučné zazvonenie, a to znamenalo, že mohol predpokladať, že prišla jedna jediná osoba, ktorá ho tu nemala vidieť. Huh, zaujímavé. Vlastne, aj keby chcel, už bolo aj tak príliš neskoro. Samozrejme, mohol sa proste vypariť, ale prečo by to robil?
Pomaly vstane z pohovky, jeho kroky sú tiché, jeho tvár trochu napätá, ale len z časti, akoby to hneď malo zmiznúť a v momente, čo stlačí kľučku a potočí s ňou do strany, sa mu na perách vyrysuje jemný poloúsmev, akoby snáď on čakal nejakú návštevu a práve teraz ju šiel privítať. Prekvapivo, bol celkom pokojný, aj keď prakticky nevedel, čo presne má očakávať v prípade, že mu Camille najskôr povedala o všetkých menších previneniach proti nej a konkrétne na nej...Ako napríklad fakt, že ju dvakrát zabil, alebo jej vyrezal  slezinu. Krátko nakrčí obočím, než konečne rukou potiahne dvere do strany, a tak sa mu naskytne pohľad rovno do tváre, ktorej sa mal najskôr oblúkom vyhnúť.* Oh, ahoj...*Prenesie v druhej sekunde, pričom podvihne kútikmi úst ešte o niekoľko milimetrov do strán, akoby snáď všetko bolo v poriadku a oprie sa rukou o pánty dverí.* Ty musíš byť Klaus. Ja som Kai, *Prenesie, ako pootvorí ústa a nakloní hlavou mierne do strany pozorujúc jeho výraz, ktorý už na prvý pohľad neznačí ničomu dobrému.* Camin bratranec, určite ti o...*Začne, ale svoju vetu už nemá možnosť dokončiť, aspoň nie, kým ho hybridove ruky schmatnú pod krkom a upírskou rýchlosťou pretočia na druhú stranu do bytu, na čo s ním narazia do dverí, ktoré sa za ním všetkou tou silou zabuchnú. Pootvorí ústa a potichu vydýchne, pričom trochu viac pootvorí oči, ako sa snaží v rámci možností dýchať.*...Fajn, *prenesie pridusene, pričom  nepatrne nakloní hlavou do boku, akoby tak mal lepší prístup a zadíva sa mu priamo do tváre,* vidím, že ti o mne naozaj hovorila. *Na perách sa mu zjaví poniekiaľ suchý úškrn, aj keby sa to dalo považovať skôr za úškľabok.* Toto je vážne intenzívne...*Vydýchne a mierne zatne zuby.* Pozri, brácho...*Podvihne ruky k jeho ramenám, ktoré prakticky na oboch stranách stlačí prstami.*  Môžem ťa volať brácho? *Vydýchne potichu, než na chvíľu spojí ústa k sebe.* Super...Viem, že si mi prakticky naznačil všetky tie...Chyby, čo plánuješ,  ale ak zomriem ja, zomrie aj celý môj hlúpy coven, *začne mu prakticky vysvetľovať dôvody, prečo by ho mal nechať s určitosťou žiť, niežeby naňho nepoužil mágiu, ak by už k tomu došlo, ale zatiaľ nemal v úmysle Camille postaviť práve do takej situácie,* čo je samozrejme jedno, *Vydýchne, pričom si jazykom prejde po zuboch,* ak by doňho nepatrila aj tvoja veľmi živá priateľka, teda moja sesternica...Vieš, o kom hovorím, však? *Nakrčí krátko obočím, ako mu to len nedostatok kyslíka dovolí, nakoľko jeho stisk sa stále nezačne povoľovať, čo najskôr nie je príliš dobré znamenie, je? Spojí pery pevne k sebe a trochu silnejšie zatlačí prstami do jeho ramien, zatiaľ čo z úst mu vyjde tiché uchechtnutie.* Ale no ták...

*Dni akoby opäť len tak plynuli. To už raz zažil, to už raz vnímal sledujúc dopad sekundovej ručičky občas nahor a občas nadol. Taká jednoduchá súhra času, nie je tak? Alebo to bolo prirýchle a len v odraze, do ktorého hľadel sa to zdali byť bezduché mesiace? Myšlienka bola daná, veci sa opäť začínali dávať do pohybu, ich matka ešte žila a on nedokázal predísť tomu, aby ju raz navštívil. Než príde k večeri, ktorú si pre ňu plánujú, než príde k jej poslednej a najskôr najväčšej voľbe, ktorú učiní len a len pre seba. Mal však pocit, že presne to čaká, že ho očakáva, možno s tým istým zámerom ako jeho brata, ktorý jej štedrú ponuku prial, aj keď nie všetko bolo presne tak, ako to vyzeralo byť. Mohla čakať, že dostane svoje deti tam, kde chce, ale on by to nikdy nedovolil, radšej by ich oboch prebodol dýkou a nechal v rakve dokedy sa jej nezbaví sám.  Našťastie, čo oči nevidia, to srdce nebolí a práve jej nevedomosť a naivná snaha o niečo, čo už nemôže napraviť, ju nakoniec dovedie k jej vlastnému koncu. Chodiac okolo vlastného brata ako niekto cudzí, pohľady nenaplnené ničím známym, ničím badateľným, zvláštne myšlienky rodiace sa v hlave a pýtajúce si nejakú skutočnosť, nejakú realitu. Pokojne si namočí ruky do jej krvi, zafarbí ňou plátno, nechá ju pretiecť pomedzi prsty, chytí jej hlavu, posledný dotyk, posledná sekunda a potiahne do strany. Alebo zovrie jej srdce v dlani. Urobil by to, pretože ona to isté urobila jemu. Kvôli nej zomrel, kvôli nej bol na druhej strane a kvôli nej je jeho dcéra preč a pokiaľ sa to nezmení, nebude sa môcť ani vrátiť. Musela byť v bezpečí, zomrel kvôli nej, akoby ju mohol tak veľmi ohroziť? Bude mu jedno, čo bude musieť urobiť, aby ju priviedol späť, či to bude vec, proti ktorej sa postaví súrodencom, tým, ktorý mu budú stáť v ceste, či nakoniec zostane sám, pokiaľ bude mať Hope. Vždy nakoniec zničil, čo získal, to bol už raz jeho údel, ktorý sa najskôr nikdy nezmení, ale pre niektorý krát, pre tento jedenkrát sa môže zaprisahať. Nikdy sa nezmení, už je to nemožné, dostal sa až príliš ďaleko, aby si niečo také vôbec mohol dovoliť. Jeho paranoja, jeho pochybnosti o tých najbližších, jeho nepriatelia v hneve a nenávisti, jeho pomsty a smrť, ktorú niesol. Čo vlastne čakal? Že ich rodina bude pokope v meste, ktoré nazýval svojím? Nič už však nebolo o tom, prečo sem prišiel. Vedel, že to bola jeho chyba,  niekto ako on si nikdy nemôže dovoliť mať tak obrovskú slabinu, lenže...On si to nevybral. Dnes však nebol večer, kedy by sedel vo svojej pracovni, v tichu sídla, ktoré bolo raz preplnené, raz hlučné každý podobný deň. Nie. Dnes prechádzal po uliciach mesta za sprievodu hlasov ľudí, zatiaľ čo jeho kroky sa strácali v pouličnej hudbe. Oči má prižmúrené, pery zomknuté pevne pri sebe, stále bol na vážkach, prečo to vôbec dopustil. Už dávno vie, že to nebolo len kvôli Marcelovi, dôveroval jej. Jej áno, pretože ona ho nikdy naozaj nezradila. A aj keď jeho city, akoby boli zatienené pod ťažkou plachtou, cez ktorú sa skoro nemožno dostať, ona ho vždy dokázala odhadnúť. Rozumela mu a on potreboval takú osobu vo svojom živote, najskôr je to komické, pochabé, patetické, ale bola to pravda, i keď by to nahlas nepriznal.
Prejde možno niekoľko minút, než stojí priamo pred dverami jej bytu, na tvári mu hrá mierny poloúsmev, akoby už očakával, že pred sebou do chvíle uvidí jej tvár, ako náhle mu príde otvoriť. Prižmúrené oči zaťaté niekde do rohu škáry, poniekiaľ divný výraz vpitý priamo v nich, zvláštne podvihnutý kútik pier rysujúci sa nepatrne do strany –skoro všetko to zmizne rýchlosťou svetla, keď mu namiesto Camille otvorí človek so širokým úsmevom na perách. Akoby jedna jeho časť bola zmätená a druhú pochytila horká krv.  Nemohol vedieť, žeby Camille bola až tak naivná a zobrala ho k sebe späť, nemohol vedieť ani to, že sa vrátil,  pretože mu nič z toho nepovedala, nakoľko, ak by len tušil, že je späť v meste, najskôr by ho vyhľadal a jednoducho mu zakrútil krkom, ako to mal urobiť v momente, čo sa vrátil z druhej strany. Mohla to byť jej rodina a mohla si rodinu akokoľvek ctiť a chrániť, on toho nebol hodný. Jeho oči sa rapídne zúžia, jeho pohľad je ostrý, avšak stále z časti spýtavý, zatiaľ čo ústa zovrie pevne k sebe a v momente, čo prehovorí, má silnú tendenciu vojsť dnu a vytrhnúť mu hlavu od krku. Mierne podvihne obočím, akoby si snáď  overoval, či vie, kto pred ním stojí, či vie, s kým hovorí a či si je tak istý svojím nepotrebným bytím. Nakloní hlavou do strany a prejde ho ešte raz pohľadom, než prenesie tie tri písmenká, ktoré mu hneď vzápätí zapadnú do seba. Akoby sa mu krv začala variť priamo v žilách a jeho pery sa len ohli v krivom úškrne, zatiaľ čo jeho tvár sa na chvíľu odvrátila smerom nadol, akoby mu snáď niečo prišlo vtipné. V ďalej sekunde zomkne pery pevne o seba, zdvihne k nemu opäť tvár a upírskou rýchlosťou sa  s ním premiestni do bytu tresnúc s ním o dvere, akoby bol nejaká handrová bábika, ktorá teraz bola len a len v jeho rukách. Netušil, čo tu robí a prečo je v Camillinom byte, ale jedna vec bola rozhodnutá, už dlho nebude mať šancu tu byť. Pri jeho slovách len zvraští čelom, pričom opäť nakloní hlavou do boku, akoby ho snáď sledoval.* Očividne však nie všetko, nie je tak? *Stisne ho pod krkom a jediné, čo chcel, sa bolo pomaly pozerať na to, ako sa proste zadusí. To isté, čo urobil on Camille predtým.* Vieš, *začne suchým tónom v hlase,* vážne som dúfal, že budem mať možnosť ťa niekedy stretnúť...*Narovná hlavu zo strany do priama, pričom sa mierne nakloní.* Než ti vyrvem črevá. *Precedí pomedzi zuby, ako sa Kai uškrnie, čo pripisuje skôr faktu, že preňho nebolo možné dvakrát dýchať. * Alebo by som to mal nechať na Camille, nech sa rozhodne s čím začnem a byť gentleman...*Prenesie, zatiaľ čo na jeho tvári nie je skoro žiadna emócia, len ten výraz, výraz, keď sa chystá na niečo, čo ho uspokojí.* Škoda, že ním nie som. *Dodá nakoniec, ako mierne vystrie rukou, ktorou ho drží pod krkom a podvihne hlavou dohora. Mohol ho zabiť tu a teraz, v tejto sekunde, ale niečo ho zadržalo. Istá myšlienka, ktorá však preblesla len na sekundu, zatiaľ čo v druhej už bola preč. Avšak, ako náhle na svojich pleciach pocíti stisk jeho rúk a len nepatrne vníma jeho slová,  naozaj musí sa uškrnúť, bol to pobavený, ironický úškrn, avšak nijako nezľahčoval situáciu, práve naopak.* Možno by si mi mal dať radšej jeden dôvod, aby som ťa hneď teraz nezabil.... Priateľu. *Vydýchne na prvý pohľad prázdnym tónom v hlase, z ktorého však plynula ostrosť, zatiaľ čo jeho oči boli stále v miernom sarkazme upreté do Kaiovej tváre. Nech si myslel už čokoľvek, musí vedieť, aký je pri ňom jeho život malicherný, až pomyslený. Mohol sa nad tým maximálne pobaviť a v druhej sekunde ho roztrhať na malé časti, ktoré následne roztrhá ešte na menšie. Vlastne presne na to mal teraz chuť. Mierne prižmúri oči, ako začne hovoriť o nejakých chybách, ktoré by spravil, pričom zopne pery opäť pevne k sebe a natočí hlavou do strany, zatiaľ čo stisk vôbec neuvoľňuje, akoby to snáď ani neplánoval. Nezmyselné, hlúpe, patetické. Tak presne mu zneli jeho slová, ktoré boli preňho celkom bezcenné. Bol naivný, ak si myslel, že niečo z toho ho zastaví. Smrť niekoľkých čarodejníc? Vlastne mu dal o dôvod na viac k tomu, aby to urobil. Teda, to si aspoň myslel, než mu začal vysvetľovať fakt, na ktorý najskôr pozabudol. Camille bola stále čarodejnica, aj keď nemala moc. I keď preňho stále len človek. Zvraští obočím, ako k nemu upriami všetok svoj pohľad, zatiaľ čo celé jeho vnútro sa zviera vo frustrácií a prerývanom hneve. Zopne pery pevne k sebe a zostane sa mu spriama dívať do očí, pričom na niekoľko sekúnd zíde k jeho krku, ktorý neprestal zvierať.* Možno by som ti mohol len odtrhnúť ruky.  *Prenesie s celkom vážnym výrazom na tvári, ako zaregistruje jeho uchechtnutie.*

*Ano, rozhodně nebylo správné hrát tuhle hru. Vystrnadit Kaie z bytu, aby mohl přijít Klaus a nezjistit tak, že je nazpět. Právě teď se nachází ve velmi těžké situaci. Na jedné straně je Kai, kterého přijala nazpět a chce, aby byli znovu rodina. Nabídla mu svůj byt, řekla, že je jejich a že je to jeho domov. Na druhé straně stojí Klaus, který nemá slitování s nikým, ať už je to rodina nebo ne...zabil ji, dvakrát. A on není typ který by odpouštěl a který by akceptoval to, že svého psychopatického bratrance přijala vlastně s otevřenou náručí. Jediné, co nechce je jejich setkání právě teď...v době, kdy se vrátil. Nehodlá ale Klausovi lhát, nehodlá to před ním tajit, jen je na to ještě příliš brzy, není? Jelikož jsou dohodnutí na určitou hodinu, tak se snaží co nejrychleji Kaie dostat z bytu. Mezitím si vezme do ruky čisté oblečení a už chce jít do koupelny, když Kai na ni promluví. Podívá se jeho směrem a vydechne. Hned na to nakloní hlavu z jednoho boku na druhý a několikrát to zopakuje, když tak přemýšlí nad jeho slovy, které jsou zcela pravdivé.* Neřekla bych to přímo takhle….ale ano. Máš pravdu. Je to pro dnešní den. Není to nic, co by si nezvládl, ne? Na nějakou dobu budeš venku..chodil si ven i předtím, takže by v tom neměl být až takový problém. Potřebuji čas. *Podívá se na něj pohledem, že je to opravdu jen na dnešní večer a potom už to bude v pořádku. Bude to ale v pořádku? Nechce si představovat Klausovu reakci na to, že je Kai nazpět. Do hádky se s ním dostane vždy velmi rychle, ale horší je to se s ním nehádat a shodnout se na něčem. Zkontroluje čas na mobilním telefonu a rychle vykročí směrem ke koupelně, přičemž si vyslechne další poznámku od svého bratrance. Zastaví se u dveří, opře se o futra a natočí se tělem ještě směrem k němu.* Nedělej mi to ještě těžší. Nechci mu lhát, ale teď musím. Chceš snad umřít? Řeknu mu to, co nejdříve, slibuji. Jen...jak jsem řekla. Dej mi trochu času. *Pronese trochu zvýšeným hlasem a pak už opravdu zaleze do koupelny, kdy za sebou zavře dveře a začne se vyslékat. Pokud si Kai myslí, že ji tohle netrápí, že ho musí takhle „vyhnat“, tak je na omylu. Má v plánu to Klausovi říct, jenom se zkrátka nemohou takhle setkat. Nechce přemýšlet nad tím, jak by to dopadlo, ale stále ji to vychází na mysl, co by se stalo. Jeden by začal napadat druhého a skončilo by to něčí smrtí...naštěstí Klaus je nesmrtelný, pokud tedy není v jeho blízkosti kolík z bílého dubu. Kai sice nesmrtelný není, ale pokud zemře on, tak s ním i celý coven, což zahrnuje i ji. Spoléhá na to, že Kai už opustil místnost, když vchází do sprchy a pustí na sebe proud horké vody. Zajede si rukou do vlasů a prohrábne si je několikrát. Užívá si ten pocit, kdy na její tělo dopadají kapky horké vody. Umyje si vlasy a i své celé tělo...zrovna si rukama přejíždí po obličeji, jako kdyby si ho promasírovala, když v tu chvíli zaslechne zvuk vycházející z jejího pokoje. Ustrne v pohybu a natáhne ruku směrem ke kohoutku se kterým párkrát otočí, aby zastavila proud vody.* Kaii? *Řekne trochu více nahlas. Najednou se její pleť napne, rty oddělí od sebe a v očích se ji objeví vyděšený výraz, když si uvědomí, že mohlo dojít k tomu čeho se obávala.* Oh můj bože...* Okamžitě vyleze ze sprchy nezabývajíc se tím, že z ní kape voda. Vezme do ruky rychle župan, který si přehodí přes sebe a okolo pasu si zaváže pyžamový pásek. Co nejrychleji se chce dostat ke dveřím a natahuje už ruku, aby uchopila kliku, ale podjede jí noha na mokré podlaze a ramen tak narazí do zdi. V první sekundě usykne bolestí, ale nijak zvlášť to nevnímá. Místo toho uchopí kliku a potáhne prudce směrem dolů. Dá se říct, že přímo z těch dveří vypadne. Jednou rukou se zachytí futer a druhá stále pevně svírá kliku. Do plic nasaje tolik vzduchu, co je jen možné v momentu, kdy uvidí, že Klaus svírá Kaie pod krkem ve snaze...ublížit mu? Zabít ho? Co vlastně s ním chce právě teď udělat? Jak dlouho jí to trvalo se dostat ze sprchy až sem? Co už všechno si stihli říct? Zbytečnosti...tohle všechno jsou zbytečnosti, neměla by přemýšlet, neměla by se tím zabývat. Jediné, co musí udělat je to, že se postará, aby Kai byl v pořádku. Zorničky se ji zúží, když je tak pozoruje a ruka jí sjede po klice k tělu, přičemž udělá pár velmi opatrných kroků směrem k nim. Udržuje si však jistou vzdálenost. Ne proto, že by se bála o sebe...spíše se nechce unáhlit ve své reakci. Na pár sekund se podívá Kaiovi do tváře, ale svou plnou pozornost přesune na Klause.* Klausi...poslouchej mě. *Osloví ho jemně, avšak vážným tónem.* Já vím, že jsi naštvaný a věř mi, chápu to...ale prosím neubližuj mu. *Pozvedne ruku a přichytí si lem županu, který si přitiskne více k tělu. Nemůže říct, že nemá obavy. Nevěří však, že by ho zabil, jelikož pokud Kai zemře, tak ona se sveze s ním. Cítí, jak jí kapky vody stékají po kůži...jak z vlasů kapou na podlahu a její tělo začíná reagovat na chlad v místnosti, tedy pro ni je to alespoň razantní změna teploty, když právě teď vylezla z horké sprchy.* Prosím...jen...jen ho nechej odejít z bytu a promluvíme si o tom, ano? *Ty slova jsou řečené jako prosba. Stále na něj mluví klidným hlasem, ale tlukot jejího srdce říká něco jiného.* Jen ho nech odejít. *Vydechne ty slova a podívá se pak na Kaie, kterého probodne pohledem. Je si jistá, že tohle nebyla náhoda. Na to ho moc dobře zná a i jeho zvědavost. Musí říct, že je na něj za to naštvaná, protože tak ohrozil i ji. Jakmile začne pomalu Klaus stahovat své ruce z Kaiova krku, tak i její dech se stane stabilnějším, začne být uvolněnější, ale to neznamená, že není na něj pořádně naštvaná. Sevře silněji lem županu a začne se věnovat pouze Kaiovi.* Prosím...nemluv. *Požádá ho trochu ostřeji. Akorát ji pokazil večer, protože ví, že teď se všechno sesype jako domeček z karet.* Běž! *Zvýší trochu hlas a poté už jen sleduje jeho záda, které zmizí i s bouchnutím dveří od bytu. Opět si povzdychne a hned na to se otočí ke Klausovi, kterému se zadívá do očí.* Vrátil se asi před dvěma dny, neměla jsem možnost si s tebou o tom promluvit. *Postoupí k němu zase o něco blíže.* Změnil se. Ne úplně, ale...je to jiné. *Založí si ruce na hrudi a vypadá tak nějak kajícně. Nedá se však říct, že by tomu i tak bylo. Bude si stát za tím, že Kai tady zůstane, ale na druhou stranu chápe jeho vztek, opravdu tomu rozumí...byl moment, kdy i ona Kaie chtěla pryč, kdy její temnější stránka vyšla na povrch. Skoro nepatrný záchvěv temnoty, ale byl tam.*

*Nedalo sa povedať, žeby mu to bolo výlučne nepríjemné, alebo mu to robilo až tak veľký problém. Ale bolo to otravné, unavujúce a ak by to pokračovalo v podobnom duchu aj ďalej, tak by sa z „len pre tento krát“, stalo hneď niekoľko, po čom vážne netúžil. Bolo to tak ťažké, ak vedela, že ho aj tak nemôže zabiť, pretože by zomrela aj ona? To si nemyslel. Práve naopak, celé až príliš jednoduché na to, aby mala právo to nejako odkladať. Navyše ho chcel stretnúť, možno si do bodky potvrdiť Davinine slová, alebo sa len zoznámiť s osobou, ktorej pôsobenie v meste najskôr čoskoro pominie. Teda v prípade, že nájdu všetko, čo na tú dýku potrebujú. Tiež otázne.  Jednoducho nechcel byť žiadnym jej tajomstvom, ktoré sa bude musieť skryť, keď ho o to požiada, pretože potrebuje viac času a podobné kecy, na ktoré nebol zvedavý. Na druhú stranu, môže byť samozrejme rád, že je späť, že ho priala, že mu snáď ako jediná osoba vo vesmíre dala nejakú šancu. Ale tá by sa mala najskôr podieľať na pravde a fakte, že sú rodina, a to čo teraz robí...To, čo sa snaží robiť, to bolo čisté odkladanie veci a zamlčiavanie. Prečo, by mala ukrývať pravdu? Že je späť. Hanbila sa snáď za to, že sa odhodlala stále veriť niekomu, kto jej dvakrát bodol nôž do chrbta alebo psychopatovi, ktorý bol bohužiaľ jej bratranec? Pretože, ak to rozhodla zamlčať pred Klausom, prečo by to neurobila pred všetkými? Sophie, Marcel...Ok, vlastne to bolo asi tak všetko okolo ľudí, ktorí vedeli, čo je  vo veci. Ale stále, dlhoval jej to. Dlhoval jej to, aby jej to celé uľahčil a postavil ju pred hotovú vec, pretože ak na to už príde, nebude mať šancu sa z toho vymotať, alebo sa jednoducho vyhnúť tomu, čoby neskôr aj tak vyšlo najavo. Nad tým všetkým zhruba premýšľal, ako sa Camille chystala do kúpeľne, zatiaľ čo on sa bude do pár najbližších minút musieť zdvihnúť a vypratať. Ale plán sa trochu zmenil. Bohužiaľ, ona o tom nemala ani páru. Mierne nakrčí obočím, ako zhodí ovládač niekde vedľa seba na pohovku a pomaly k nej obráti tvár vlastne konštatujúc to, o čo sa dnes večer snaží. Samozrejme, bol si vedomí toho, že  všetky detaily vníma viac ako správne, potreboval skôr zachytiť celú tú absurdnosť toho všetkého. Bolo predsa tak ťažké mu povedať, že ak zabije jeho, zomrie aj Camille ,takže sa musia posunúť ďalej a minulosť nechať ako navždy uzavretú kapitolu? Aký typ človeka presne bol, ak mu také vysvetlenie nestačí? Mierne sa uškrnie, ako mu povie, žeby nepoužila presne tie isté slová, čo on, ale v podstate stránky to stále zostáva tým istým. Iste, ísť von nebol problém, ale nejakým spôsobom nemal pocit, žeby to bolo len pre dnešný večer. A tiež sa mu príšerne nechcelo, čo i len postaviť, akoby sa snáď prepchal lupienkami a chcel si dať opätovný maratón nových filmov. Bolo to tak ťažké pochopiť? Nepatrne nadvihne obočím a pomaly kývne hlavou, keď mu povie, že potrebuje čas, pričom si do úst hodí ďalší „čips“, ktorý začne nahlas chrúmať.* To som si už všimol...*Poznamená poniekiaľ sucho, než sa na chvíľu opäť odmlčí, aby nad niečím uvažoval.* Hej...Myslíš, že sa Soppi poteší, ak si na chvíľu pôjdem sadnúť do Rosseau´s? *Podvihne viac –menej sám do seba obočím, pričom pokračuje v naozaj hlasnom prežúvaní lupienkov.* Myslím tým...Naposledy ma chcela prakticky zabiť, ale chápem jej motív, vážne. *Kývne pomaly hlavou  a pozrie sa niekam pred seba, zatiaľ čo našpúli spodnou perou a odhodí sáčik na stôl pred seba.* Myslíš, že je na mňa stále naštvaná? *Spýta sa smerom k nej, akoby snáď ona mala poznať odpovede na všetky otázky sveta. Aj tak mal pocit, že niekoho ako Sophie to tak skoro neprešlo. Frustrujúce. Počuje jej kroky, ako smeruje do kúpeľne, než by však stihla, čo i len otvoriť dvere, z úst mu vyjde ďalšia poznámka, tento krát smerujúca k jej pravdovravnosti. Oh, ale samozrejme, že nechcel umrieť. Čo to bolo vôbec sa otázku? Iste, veril jej, že mu to skôr či neskôr povie, ale nejakým spôsobom...Mal pocit, že to bude skôr, skôr. Jeho poloúsmev opäť prejde do úškrnu, zatiaľ čo nakloní hlavou do strany, ako sa otočí späť za ňou, keď už za sebou zatvára dvere do kúpeľne.* A ja potrebujem viac koly! *Prenesie s rovnako zvýšeným hlasom ako ona, pričom sa obráti späť k „telke“ a pohodlnejšie sa zavŕta do pohovky, jasne neplánujúc vstávať, či čokoľvek iné. Vlastne sa už rozhodol, kam by aj tak skoro chodil? Fajn, fajn, najskôr to bude trochu hetické prvé stretnutie, ale muselo byť aj niečo horšie, teda v prípade, že ho nebude chcieť aj napriek všetkému zabiť a on nebude nútený použiť mágiu, čoby sa mohlo skončiť ešte horšie. Niežeby mal zatiaľ príliš poňatia, čo vôbec očakával. Čakal niečo? Najskôr premýšľal  len nad tým, ako blízko ku smrti sa zase dostane v prípade, že Camille bola úprimne detailná, ako predpokladal. Vlastne si tým bol skoro istý.
Vo chvíli, čo sa miestnosťou rozozvučí zvonček, ktorý Camille najskôr kvôli sprche nepočula, potichu vydýchne a vyšvihne sa z gauča na nohy, keď mu niekoľko omrviniek z trička padne rovno na dlážku. Nepatrne našpúli pery, na tvári mu hrá široký úsmev a celý jeho postoj je poznačený len a len spokojnosťou, akoby vlastne ani o nič nešlo, akoby si neuvedomoval vážnosť situácie. A prakticky to bolo presne tak. Jednoducho ho nemohol zabiť, a to bolo všetko, čo ho zaujímalo. Bodka.
Po tom, čo zatočí kľučkou a potiahne dvere do strany, sa pred ním vynorí postava osoby, ktorú už s istotou očakával, zatiaľ čo nedá nijako na čas a začne rozprávať prakticky hneď, akoby snáď hybrid pred ním nepotreboval čas, aby si vlastne uvedomil, že mu neotvorila jeho milá sesternica, ale jeho maličkosť sama. Neprehliadol jeho zmätenosť, ale....Nejakým spôsobom sa nestaral, čo presne si myslí, kým stál aspoň v minimálnej vzdialenosti. Akoby snáď nevedel, ako ho úsmev pri jeho slovách bude iritovať. Nereaguje prakticky na nič, ani na jeho ostrý pohľad, ani to, že ho prakticky prebodáva očami, akoby tam nič z toho nebolo, jeho úsmev zostáva stály, nemiznúci. Popravde, pôvodný nebol príliš výrečný a už vôbec nevedel, čo Camille robila práve s ním, niežeby to s Marcelom vnímal inak. Nevedel si to jednoducho predstaviť, akoby to bola nejaká blblosť z bulváru. Zatiaľ, čo on si udržiava prakticky priateľský prístup, na druhej strane je to presne opačne. Fajn, ešte mu ani nepovedal, kto je a už by ho najskôr najradšej zabil. To bolo ale sebaovládanie. Nie, vôbec mu to nebolo nepríjemné, spôsob, akým sa naňho pozeral, teoreticky celý jeho postoj, ktorý kričal po probléme. Huh, a to dúfal, že začnú dobre. Samozrejme, nerozhodol sa tu zostať, aby s tým otáľal, no tiež mal istý pud sebazáchovy a hlavne mal stále pocit, že je prakticky nedotknuteľný. Nedotknuteľnosť je však tiež mihavé slovo, veľmi prchavé a často diskutabilné.  Aspoň podľa výrazu hybrida pred ním, určite. Vlastne ten krivý úškrn, odvrátený pohľad...To  asi nebolo dobré znamenie, všakže? Pomaly nakrčí obočím a trochu pootvorí ústa. Jeho tvár je nahnutá do strany, jeho postoj stále vyrovnaný. Akoby ho nemohlo ani nič rozhodiť, pokračuje ďalej, avšak predtým, než by stihol vôbec dokončiť vetu, ocitne sa nalepený chrbtom o dvere, zatiaľ čo jeho krk zviera ruka niekoho, kto si zjavne uvedomil, kto pred ním stojí. No to nebolo dobré. Vlastne na priateľské stretnutie môže s určitosťou zabudnúť, niežeby sa chcel nejako spriateľovať, keď vedel, že proti nemu prakticky snová menšie sprisahanie, ale stále. Toto nebolo dvakrát milé. Prakticky ani nevedel, prečo tu je, alebo sa vôbec nestaral o nejaké detaily, jednoducho konal. Áno, tento hybrid bude naozaj problém. Vlastne vedel len to, čo mu povedala Camille a ak posledné, čo mu o ňom povedala bolo, že ju utopil vo vani a tak nejako vyrezal slezinu...No, predpokladajme, že si myslel, že je stále psychopat. Niežeby mu na tom snáď záležalo, ak ho plánoval zabiť, čo bolo najskôr jediné, čo mu práve teraz behalo hlavou. Po jeho otázke len pootvorí ústa a na chvíľu sa pozrie niekam do rohu miestnosti, jeho pohľad mu však nijako neodpovedá.* Možno by si sa mal spýtať jej, prečo ti nechcela povedať, že ma zobrala späť.  *Poznamená poniekiaľ sucho, než sa krátko pousmeje, ako podvihne hornou perou, čím prakticky ukáže predný rad zubov.* Niežeby bolo tak ťažké na to prísť. *Prenesie popravde predpokladajúc, že presne vie, čo tým myslel, keď sa stisk jeho ruky ešte o niečo zväčší a on sa začne doslova drhnúť, ako mu do úst neprichádza skoro žiadny vzduch. Pomaly zatvorí ústa a na chvíľu sa vôbec ani len nesnaží, len si pevne zaprie hlavu o dvere a díva sa mu priamo do očí. Samozrejme, vedel, kam jeho slová budú smerovať. Vyhrážky, vyhrážky, vyhrážky – to bolo všetko na čo sa nakoniec zmohne. Nakoľko, heh, má drobnosť. Nemôže ho zabiť. Mierne sa nad tým pousmeje, ale nijako viac nereaguje, akoby mu práve prakticky nepovedal, žeby ho najradšej videl s rozpáraným bruchom. Jeho poloúsmev však čoskoro prejde do úškrnu, ako mu s istotou dochádza kyslík a on sa má chuť snáď rozosmiať na tom, akoby to nechal na Camille. Môže si hovoriť, čo chce, aj tak k ničomu z toho nedôjde. Niežeby jeho sesternica snáď niekedy dovolila Klausovi, aby ho zabil, vlastne najskôr ani v prípade, žeby nebol vodca covenu a nezomrela by tým pádom spolu s ním. Z úst mu vyjde pridusené uchechnutie, ako mu hľadí priamo do tváre, ale stále celkom mlčí, akoby mu na to ani nemal čo povedať. V sekunde vystrie ruky k jeho ramenám, akoby sa ich potreboval chytiť, či si potreboval prstami zavŕtať do jeho kože. Iste, jeho slová už boli skôr provokačné, ako čokoľvek iné, vedel, ako veľmi blízko je k tomu, aby ho zabil naozaj, niežeby nepoužil svoju moc, ak by k tomu malo dôjsť, ale zatiaľ nechcel, zatiaľ sa cítil, akoby mal čas. Pri jeho úškrne len podvihne obočím, než mu opäť ukáže predný raz zubov v tichom uchechnutí. Nuž...Presne k tomu sa akosi chystal, akurát si nevedel predstaviť, že podobný dôvod k jeho ne-smrti práve teraz očakával. Komické. V tej chvíli sa bytom ozve ženský hlas, ktorý by skoro prepočul, keby medzi časom nezaregistroval, že prestala tiecť sprcha.  Na niekoľko sekúnd sa pozrie niekam za Klausovo rameno, než sa vráti späť k nemu. Znamenalo to len jednu vec, za chvíľu vyjde z dverí a bude naňho pekne napálená. Na druhú stranu jej uľahčil celú záležitosť, aspoň to bude mať konečne z krku. Hľadel naňho, akoby bol snáď nejaký odpad, koniec vesmíru, alebo šuter niekde na kraji cesty. Neznášal ten pohľad, doslova ho vyburcoval k tomu, aby mu ten úsmev trochu zrazil. Pomaly pootvorí ústa a potichu vydýchne, keď sa mu to konečne podarí, zatiaľ čo mu jazyk začne pracovať akosi automaticky. Najskôr sa síce tváril, že nerozumie tomu, čo hovorí, ale bol si istý, že to všetko pochopí viac ako rýchlo. Má chuť sa usmiať, ako mu poloúsmev nahradí ten vážny, vážny pohľad, akoby mu nevyšlo niečo, po čom tak veľmi túžil. Fajn pocit. Nedostal sa však k tej dôležitej časti. Zatiaľ, čo na smrti nejakého covenu mu s určitosťou nezáležalo, Camille už bola niečo iné, všakže? Alebo na ňu jej priateľ zabudol? Všimne si, ako sa zarazí – frustrácia, rozhorčenie, nenávisť, odpudenie. Ako naschvál sa mu celý čas díva priamo do oči, nemyslel si, že ho môže však vyprovokovať ešte viac, skôr mu dával pocit, že vyhral. Že mu jednoducho nemôže urobiť vôbec nič a bude sa s tým musieť zmieriť. Stisk jeho ruky však nijako nepovoľoval, práve naopak, akoby sa hybrid sústredil už len naň. Prejde očami pomaly k jeho ruke. Vo chvíli, keď sa však zmieni o nejakom trhaní končatín, opäť sa vráti zrakom priamo k nemu. Na chvíľu sa tvári celkom vážne, než sa uchechtne a pevnejšie prstami stlačí jeho ramená, ktoré mu stále držal. V tom sa ozve menší buchot, ktorý nasleduje otvorením kúpeľňových dverí a prakticky vypadnutím jeho sesternice priamo z nich. Oh, ah...Najskôr už pochopila, že...Toto jej nevyšlo .Teda vzhľadom na jej rýchly príchod priamo zo sprchy. Prakticky kvôli Klausovej hlave mohol vidieť tak polku z nej, ale celkom mu to stačilo. Jej oči sa so zameraním dívali priamo na nich a bol si istý, že hybrid, ktorý ho stále nepúšťal jej prítomnosť zaregistroval rovnako ako on. Opäť sa snaží nadýchnuť, zatiaľ mu z úst vyjde viac menej len dusený výdych, ktorý je sprevádzaný jeho stále spokojným pohľadom. V druhej chvíli zachytí Camine oči, ktoré zatiaľ neboli nijako nepríjemné, ale on prakticky tušil, že to nastane. Nechcela, aby tu zostával a jasné, mala dôvody, ale...Nemohol si pomôcť. Pozrie sa späť na Klausa, dokonca aj vo chvíli, keď Camille prehovorí snažiac sa ho presvedčiť, aby ho pustil. Vlastne to bolo fajn, ako opatrne na to šla, akoby sa bála. Teda určite sa bála, šlo o život predsa aj jej, nielen jemu. Niežeby to on vnímal tak dramaticky, len ho už vážne, ale vážne tlačil krk. Na chvíľu dokonca dostane tendenciu ho od seba jednoducho odhodiť niekam do steny, ale neurobí to. Asi jej jednoducho dôveroval. Vlastne...Uvedomil si, že jej verí, že verí tomu, že ho z toho dostane a Klaus ju jednoducho bude počúvať. Znovu sa pozrie na Camille a pomaly zíde rukami dole z Klausových ramien, akoby už čakal len na to, kým ho pustí aj on. Potichu prehltne, ako príde presne to, na čo čakal. Jej pohľad bol až..Obviňujúci. Musela sama najlepšie vedieť, že to nebola náhoda ani nič podobné, že tu zostal jednoducho náročky. Ok, vlastne, bola z neho priam vytočená, akoby sama najlepšie nevedela, že aj tak by to raz prasklo. Nemohla ho ukrývať navždy a na niečo, ako bolo toto, nebol vhodný čas nikdy. A vtedy to ucíti, akoby sa jeho krk dostával priamo zo zveráku a on mohol konečne pootvoriť ústa a normálne sa nadýchnuť. Očami prejde opäť ku Klausovi, na ktorého sa len v čírej spokojnosti uškrnie, akoby mu snáď nemohol v každej sekunde odtrhnúť hlavu od tela. Následne podvihne jednou rukou a prejde si ňou po strane hrdla, akoby  na ňom snáď doteraz cítil jeho stisk. Jeho úškrn však akosi zmizne, keď sa zadíva späť na Camille a pootvorí ústa, akoby chcel niečo povedať. Jeho pohľad je trochu neistý, možno skoro previnilý, akoby snáď nechcel, aby naňho bola naštvaná, alebo aby sa v ňom nejako sklamala. Než mu z nich však stihne niečo vyjsť, prebehne ho. Rýchlo spojí pery pevne k sebe a znovu na sucho preglgne nad jej ostrým tónom. Ok, najskôr bola vážne vytočená. Tak tam len stál, akoby sa ani nechcel pohnúť, alebo si nebol celkom istý, čo má robiť, to sa však zmení, ako náhle mu povie, aby šiel. Pomaly kývne hlavou, pričom na ňu ešte na niekoľko sekúnd hľadí, než sa otočí a prejde priamo okolo Klausa, ktorému sa opäť pozrie skoro provokačne priamo do tváre. Potom už nasledovalo len buchnutie dverí sprevádzané jeho odchodom a nepatrným našpúlením pier. Tu to však nekončilo. Áno, teraz už najskôr pochopil Davininu chuť ísť do toho, pretože ju dostal aj on sám. Klaus? Huh...Ten bol problém. Prižmúri oči do tmy z ulice a pomaly si vytiahne z vrecka mobil, ako vytočí Davinino číslo a priloží si ho k uchu. Jeho pohľad je skoro prázdny a jeho kroky nevedú akoby nikam.*

*Bolo vážne zaujímavé, ako sa prakticky bezcenný život mohol skončiť v priebehu sekundy. Akoby ich snáď všetky mal v rukách a nejakým spôsobom ich ovládal, či mohol kontrolovať. Stačilo raz potiahnuť, raz žmurknúť. A bol preč. Nič však nebolo nekonečné, už veľakrát sa presvedčil, že ani smrť taká nebola. A pritom mala byť. Jednoducho vec, ktorou sa skončí všetko, akoby sa na prahu toho mal začať opäť nový kolobeh, alebo jednoducho niečo, čo začína celkom odznova a čisté. Nepoškvrnené. Ale nie, tak to nefungovalo, nikdy to nešlo tak ľahko, akoby všetci chceli. Na jednu stranu to mohla byť škoda, na druhú len niečia chyba, niečie nedopatrenie, ktoré to všetko spôsobilo. Tak ľahko, ako štrknúť zápalkou, tak ľahko ako dohorí sviečka. Pomalé a dych berúce. Zvláštne a zároveň celkom ošemetné. Akoby v ten moment na svete neexistovalo nič a okolie sa celkom vyparilo a až potom, po poslednej iskre príde zlom, na ktorý ste čakali. Je to ako vlna, ktorá prejde priamo cez vás, než pokračuje ďalej. Ale vy nikdy neviete kam. Môžete ju len sledovať, ako sa vzďaľuje. Zatiaľ, čo vám sa na hlavu sype piesok. A ten piesok je istý, čas jediné, čo poznáte. Páli vás priamo na koži. Najskôr začne na rukách, potom akoby sa prepadal, máte ho všade. V očiach, v hlave, nedokážete myslieť na nič iné, než na ten zápal. Pohltí vás to, celkom vdýchne do seba ako nejaký prach, ako ľahký pohyb pierka vo vzduchu, ktoré nakoniec dopadne na tvrdý betón.
Príde pocit, keď sa vám prsty zarývajú do dlaní, keď kvôli začatým zubom nemôžete otvoriť ústa, alebo dokážete neúprosne hľadieť do očí, ktoré vás provokujú. Nútia všetok piesok, aby splápolal, doslova prahol po vode, ktorá nebola nikde blízko. A vy viete, že musíte niečo urobiť, že je to na vás príliš, aby ste to zvládli. Aby ste sa ovládli. A keď je vaše sebaovládanie asi tak veľké ako čajová lyžička, je vám už dopredu jasné, kde to skončí. Čo sa bude musieť stať, aby ste všetok ten hnev, všetku tú nahromadenú frustráciu zmiešanú s čistou zlosťou ukojili.
Sledoval ho, najskôr nerobil nič viac. Jeho pohľad bol ostrý, ale spýtavý, akoby sa neunúval vysloviť otázku, ale aj tak sa ho niečo pýtal. Pery spojené v mlčaní, oči upreté presne do tých jeho hľadajúc nejaké odpovede, či zmysel. Uši iritujúce tón hlasu, trpké pobavenie prichádzajúce v nesprávnu sekundu, zdvíhajúca sa krv v žilách bubnujúca mu po končekoch prstov. Odvrátený pohľad, úškrn, ktorý nesvedčal ničomu dobrému. Naopak, bol krutý, ostrý, arogantný, dal by sa popísať ešte niekoľkými slovami, ale prečo strácať čas, keď stačila len chvíľa? Chvíľa na to, aby jeho ruka prahnúca len a len po krvi zvierala hrdlo niekoho, koho by si doslova vychutnal. Ak by sa ho niekto pýtal...áno. Chcel ho zabiť a plánoval ho zabiť. Nemohlo tu byť nič, čo mu to prekazí. Bolo mu jednoducho jedno, že to bol jej bratranec, jedno, že bol jej krv, jej rodina, bolo mu jedno, čo tu robí. Možno ho vzala späť k sebe ,možno mu to všetko odpustila, ale mohla byť až taká naivná? Pretože on nie. On neodpúšťa niečo podobné, pretože to nebolo hodné nejakého milosrdenstva. Mal jednoducho zostať tam, kde bol  a nikdy sa nevracať, nikdy ju znovu nevyhľadávať, nikdy znovu nevstupovať do jej života, ani sa na ňu len nepozrieť. Bol len odpad, odpad spoločnosti, dokonca čarodej, ktorý ani nemal vlastnú moc, ničota, malé zrnko prachu. Vnímal ho len ako švába, malého mravca, po ktorom bolo treba jednoducho šliapnuť, aby neliezol, kam nemá. Je to preňho potešujúce, to ako sa mu nemôže rovnať, ako ho drží pri dverách a je len na ňom, či ho zabije o minútu alebo o päť sekúnd. Na druhú stranu ho unavoval jeho postoj, jeho pobavenie z toho všetkého, akoby mu snáď ani nešlo o život, akoby to bola len nejaká súčasť hry, ktorá sa preňho skončí dobre. O čom vážne silno pochyboval. Na niekoľko sekúnd sa jeho tvár nakloní do strany, akoby mal snáď lepší výhľad, lepší pohľad do tváre, ktorá lapala po vzduchu. Jeho otázka však bola celkom rečnícka, nepotreboval na ňu odpoveď a už vôbec nie tú jeho. Pretože ju už poznal. Neveril tomu, žeby mu to nepovedala, žeby mu to chcela zamlčať, ale rozhodne mu to neplánovala povedať dnes. Rozhodne nebol človekom, ktorému je ochotná niečo podobné preniesť z prvej ruky, pretože ho pozná. Predpokladá jeho reakcie, vie, čoho je schopný. Aká deštruktívna celá jeho existencia bola. Skenuje jeho tvár, keď mu v ušiach opäť zaznie jeho otravný hlas. Hlas mŕtveho muža. Pomaly nakrčí obočím a zomkne pery k sebe, akoby sa už nikdy nemali otvoriť, akoby tam chcel len stáť a vraždiť ho pohľadom, nič viac-nič menej. Ale pravdaže, určite sa jej spýta, ale až potom, čo si to vybaví s ním, až potom, čo celý tento moment zmizne, akoby sa snáď nikdy nestal a svet sa bude opäť točiť tak, ako sa točiť má.  Prižmúri oči, zatiaľ čo jeho hruď sa o niečo napne, akoby v sebe snáď zadržiaval vzduch. Pravdou však bolo, že jeho výraz zostával naoko pokojný, skoro prázdny, jeho vnútro však zachvátil hnev, vzpieral sa každou bunkou, každým jedným zmyslom a on nechcel urobiť nič iné, ako mu dať, čo si tak veľmi želá.* Nuž, pravdepodobne budem musieť. Ty tu už ale nebudeš na to, aby si to počul. *Prenesie s istou dávkou rozhodnosti, akoby nad tým ani na sekundu nepochyboval, akoby jednoducho vedel, čo sa stane a nebolo tu nič, čoby to mohlo zastaviť. Stisk jeho ruky sa znásobí, prakticky mu nedáva už skoro žiadnu šancu pohnúť hlavou, alebo sa akokoľvek vymaniť. Nikto sa mu nebude vysmievať a už vôbec nie priamo pred jeho očami. Ak to ešte robí niekto, koho život prakticky stojí na vlásku, je to ale vážne komický, až poburujúci fakt. Aký malicherní dokázali niektorí ľudia byť, keď si mysleli, že im nič nehrozí, keď sa cítili ako nedotknuteľní, než sa dozvedeli o opaku. A on, ako osoba dobrej vôle, ho z tejto chyby rád vyvedie. Osobne. Díva sa mu priamo do očí, ani na chvíľu, čo i len sekundu, neodvracia pohľad. Chcel mať v pamäti všetko, chcel si spomínať na každý tento moment, kedy sa rozhodoval, akoby už výsledok nebol daný. Mal chuť mu to povedať, mal chuť vidieť jeho výraz, keď si bude predstavovať jedny z tých horších vecí, ktoré by s ním mohol urobiť. Ale on nie, akoby si stále veril, akoby nič z jeho slov nebral vážne. Bolo to zvláštne až kuriózne. Ale chuť zabiť ho každou sekundou narastala a narastala. Zopne pery opäť pevne k sebe, pričom podvihne tvárou krátko dohora, ako mu chce zmazať ten úsmev, ktorý následne prejde do úškrnu. Istotne, Camille by zaňho najskôr prosila až do poslednej chvíle. Ale prečo zabúdať na fakt, že ju dvakrát zabil? Nechápal ju, nepochopí ju, toto rozhodnutie bolo proti všetkým jeho zmyslom, proti jeho vôli, o ktorú sa Camille bude musieť starať, aj keby nechcela. Nebude tu stáť a sledovať, ako ju zabije znovu. Tento krát možno definitívne. Možno bol až príliš paranoidný, ale v tomto prípade mal pocit, že to bolo viac ako na mieste. Možno bolo lepšie, že mu na to Kai nič nepovedal, jeho uchechnutie v ňom však dokázalo vyvolať rozpol, na ktorý slová ani neboli potrebné. A v tom to príde, ucíti jeho ruky na svojich pleciach, jeho prsty, ktoré sa mu zabárali skoro až pod látku, a to rovno do kože. Zatne zuby, nedávajúc na sebe poznať, žeby sa dal nejako vyprovokovať, aj keď jeho oči svedčali po jasnom opaku. Doslova sršali všetkým, čo sa mu práve odohrávalo vo vnútri, čo bilo na povrch. Jeho pery sa pomaly podvihnú, jeho úškrn je krivý, patrný, avšak stále celkom chladnokrvný. Nemohol, nemohol na jeho slová reagovať inak. Ak ho zabije, tak mu aj tak nebude najskôr hovoriť už nijak. Nebola to vlastne dosť patetická otázka? Musel si z neho strieľať, niekto ako on sa mu jednoducho musel zdať a nemohol byť skutočný. Pretože si nevedel predstaviť,  žeby skutočný človek mohol oplývať až tak nízkym pudom pre záchranu. Všetky jeho poloúsmevy, jeho uchechtnutia, baviace sa na celej situácií. Mohol sa však niečomu čudovať pri stretnutí so psychopatom? A vraj s ním bolo niečo v neporiadku. Najskôr by sa po tomto pozrel na toho, čoby to tvrdil. Ani si vlastne neuvedomil, že v pozadí toho všetkého tiekla voda, ktorú presne potreboval, ani si neuvedomil, že tiecť prestala, až kým nezachytil Camillin hlas. Hlas oslovujúci práve svojho bratranca, ktorý tu po správnosti ani nemal byť. Plánovala snáď toto stretnutie a on len prišiel skôr?  Uvedomil si, že nebol jediný, kto ju počul, keď zachytí jeho pohľad smerujúci niekam za jeho hlavou. Akoby snáď čakal, že každú sekundu vyjde von  a bude sa mu snažiť pomôcť. Otázkou však bolo, či bude dostatočne presvedčivá na to, aby vôbec niečo zmohla. Bol rozhodnutý. Ona ho pozná, pozná ho príliš dobre na to, aby si myslela, žeby to nechal len tak ísť. Jeho oči sa uprene zabárali do tých jeho, dávali mu poznať všetko, to čo bol. A to bolo holé nič. Jeho život bol preňho ničím, nič neznamenal a nikdy nič nebude, či to už pre Camille bolo inak, bol bezcenný a bezcenné veci predsa nikto neopatruje. Všimne si, ako sa jeho výraz zmení. Síce len čiastočne, ale konečne sa dočká, konečne to príde, akoby si uvedomil, kam presne patrí. Jeho ústa sa opäť sformujú do krivého poloúsmevu, akoby počúval jeho zbytočné slová a nenachádzal v nich stále nič, ale nič, čoby ho mohlo nijako zachrániť, práve naopak. Bol tak detinský, tak hlúpy. Doslova nechápal, prečo s tým vôbec strácal čas. Skoro však pochopí, že to predsa len malo svoj účel. To, žeby zomrel nejaký jeho coven – mu bolo ukradnuté. Ale to, žeby pritom zomrela aj Camille...Povedzme, že jeho život bol istejší, ako kedykoľvek predtým. Jeho stisk sa však ešte viac zovrie, neplánoval ho pustiť, na to bol až príliš opantaný hnevom. Jeho pohľad je celkom vážny, stále ostrý, nepretržite sledujúci každú mimiku jeho tváre. Nenávidel to, nenávidel, ak veci nešli podľa neho. Akoby ho nechal vyhrať, tým, že ho nezabije mu dával nejakú milosť, lenže to mu ani nenapadlo. Chcel ho zabiť vážne chcel, každou sekundou, každou stotinou. Všetka frustrácia sa v ňom hromadila, akoby mala vôbec ešte kam. Pomaly nakloní hlavou do strany a sleduje jeho spokojný výraz. Nemohol ho zabiť a nemohol s tým urobiť nič. To bola jeho výhra, to bolo to, čo vedel od začiatku a prečo nemal žiadne obavy.  Pomaly zíde očami ku svojej ruke, akoby s ňou plánoval každou sekundou trhnúť do strany. Naozaj však mohol zostať tak bez obáv, ako očakával? Nemusel ho zabiť, nie. Boli omnoho horšie veci, ako bola smrť a on mu ich mile-rád predvedie. Avšak nie, opäť to bral len ako nejakú prostú hru, ktorú mal už dávno v rukách on. Zatiaľ čo miestnosťou opäť prejde jeho uchechnutie, jeho výraz zostáva vážny, akoby to, čo navrhol, naozaj zvažoval. Znovu cíti tlak jeho prstov na ramenách, čo ho donúti opäť zdvihnúť zrak priamo k nemu, avšak hocičo, čo mal práve na jazyku, preruší buchot prichádzajúci z druhej miestnosti a následné otvorenie dverí. Hlasný tlkot srdca, doslova mohol počuť, ako sa nadýchla, keď ich uvidela. Takže nie, rozhodne neočakávala, že sa dnes stretnú. Ale veci predsa nemohli byť vždy také, ako ich chceme, všakže? Vníma jej kroky, ale nijako k nej na rozdiel od Kaia neotáča pohľad, práve naopak, nechá ho zameraný na ňom, ani nežmurkne, ani na sekundu ho neodvráti. Stále bol na pokraji, pokraji hnevu, ktorý proste nedokázal len tak zmiznúť. A potom to príde. Jej slová, jej hlas. Niekoľko krát žmurkne, ale nijako viac nereaguje. Áno, mala jeho pozornosť. Ale mala vôbec nejaké právo ju žiadať, žiadať hocičo. Mohol ho zabiť už dávno, ani si nevedela predstaviť, ako veľmi riskovala, čo práve teraz urobila. Nepatrne pootvorí ústa, keď mu povie, aby mu proste neubližoval, keď mu povie, že chápe, ako je naštvaný. Ale popravde. To ju zabil a stále tu stojí, obhajuje ho, akoby sa ničím neprevinil, akoby všetko bolo v poriadku. A to v ňom budovalo ešte väčší hnev, ako sa mu díval do tváre, mal chuť to urobiť aj napriek tomu, žeby tým zabil aj ju. Lenže to...To by si nikdy neodpustil. Len ho sledoval, rovnako ako Kai sledoval jeho, ani jeden z nich nič nepovedal, boli to sekundy, ale jemu to prišlo ako hodiny. Keď mu stále zvieral krk a už to ani nevyzeralo, že ho niekedy pustí. Ucíti, ako Kaiove ruky pomaly zídu z jeho ramien až dole, pričom tvrdo zovrie čeľusťou a nespúšťa z neho pohľad, aj keď on sa díval znovu zaňho. Opäť ho prosila. Prosila ho o život, aby ho nechal ísť, aby sa zmieril s tým, že ho nemôže zabiť, pretože by tým zabil aj ju. Nijako jej neodpovedá, nijako na to nereaguje. Jej hlas ho však istým spôsobom upokojoval. Samozrejme, zlosť stále pretrvávala, ale mohol by jej urobiť niečo také? Mohol Kaiovi ublížiť, ale tým by ublížil aj jej, nič z toho však neschvaľuje, nechápe. Ale chcel, chcel ju pochopiť. Mal ju poslúchnuť a nechať ho ísť? Bolo to ťažké, že to vyzeralo skoro nemožné, nemožné uvoľniť stisk. Jeho ruky sa však začnú sťahovať, akoby tak konali samé a jeho mozog ich už ani nepoháňal. Jeho zuby boli zaťaté pevne o seba snažiac sa rozdrviť navzájom.  Keď však uvidí jeho opätovný úškrn, jeho tvár celkom stvrdne.* Naozaj si tak naivný a myslíš si, že to najhoršie čo sa ti môže stať...Je smrť? Nie, nie, priateľu....Existujú omnoho horšie, hrozné veci. *Prenesie v sekunde priamo k jeho tvári skoro šeptom, len tichým hlasom, ktorý Camille nemohla pomaly ani zachytiť. Pomaly sa od neho odvráti a po prvýkrát pre dnešný večer sa konečne stretne s jej tvárou, ktorá bola v tejto chvíli celkom zameraná na Kaia. Mohol doslova vnímať kvapky vody, ktoré jej stále stekali po tele až na dlážku. Už mu to došlo, už vedel, že pred ním chcela ukryť pravdu, že nič z tohto neplánovala a predsa, on by mal byť zlosťou bez seba. A bol, viac ako dosť. Bolo mu jedno, čo Kaiovi povedala, bolo mu jedno, čo plánovala urobiť, aby mu to vysvetlila, bude mu musieť dať do pekla dobrý dôvod na to, aby niečo podobné dokázal pochopiť. Sleduje jej tvár, prakticky sa jej zo zomknutými perami díva rovno do očí, akoby sa jej niečo pýtal a zároveň nechcel vedieť vôbec nič. Nie, výraz na jeho tvári nebol dvakrát príjemný, vlastne nenasvedčoval opäť ničomu dobrému. Akoby celá jeho prechádzajúca snaha dnes vyšla na nič, na smiech. Rozpadla sa a už nikdy sa nemohla dať dokopy. Na Kaia sa pozrie už len na moment, na moment predtým, ako sa za ním zatvoria dvere a jediný, kto zostane stáť v miestnosti je on...a Camille. Hľadela priamo naňho, akoby sa snáď chystala niečo povedať. Niečo, čo pomôže, lenže on v jej slovách nenachádzal nič, len holé reči. Sleduje ju, ako k nemu prejde bližšie, stále mlčí, nechystajúc sa nič povedať. Samozrejme, nemohla mu to povedať, prakticky sa na to nechystala ani dnes, ak by sa nestalo to, čo sa stalo. Prižmúri oči a vystrčí sánku nepatrne dopredu, jeho výraz sa však celkom zmení, ako Camille pokračuje. Trvá to niekoľko sekúnd po tom, čo dopovie, ako odvráti pohľad a pootvorí pery, ktoré sa vyrysujú v trpkom úškrne, skoro až výsmechu.* Nonsens. *Prenesie poniekiaľ z ostra, ako nakloní hlavou do strany a zadíva sa jej opäť rovno do očí.* Vrah vždy zostane len vrahom, rovnako ako psychopat vždy zostane len psychopatom...*Dobre vedel, o čom hovoril.  Potichu vydýchne a sprudka sa objaví priamo pred ňou, ako podvihne tvár a zatne zuby pevne o seba.* Ja! To ja som sa od teba držal celý ten čas ďalej, aby som ťa neohrozil! *Začne nie práve príjemným tónom v hlase, keď už stojí tesne pri nej, akoby sa nad ňou týčil.* A ty....*Rozhodí krátko rukami, ale hľadí jej stále do očí,* s otvorenou náručou privítaš psychopata, ktorý nemá jediný problém ťa znovu zabiť...Opäť ti ublížiť....*Jeho tón o niečo poklesne, vlastne prejde skoro celkom do normálneho tónu, akoby sa nad ňou neplánoval rozčuľovať. Jednoducho, jednoducho to bolo príliš na to, aby jej to dovolil, aj keby to nemala byť jeho voľba.* Nie som ochotný zobrať ten risk, len kvôli nejakej hlúpej šaráde, ktorú na teba hrá. *Pokrúti nad tým hlavou, jeho pohľad je intenzívny, ako je celý čas zameraný na tú zeleň. Na jej zelené dúhovky, ktoré ho k sebe tak tlačili.* Ak si ty tak naivná a nevidíš to... Ja tvoj život riskovať nebudem! 

*Nechce žít v tom, že bude vyhánět svého bratrance z bytu a zároveň se scházet s Klausem, kterému neřekne pravdu. Nechce riskovat to, že jednoho dne by se mohli setkat a dopadlo by to ještě hůř, než kdyby řekla pravdu. Jenomže zároveň ani nechce s Klausem podstupovat další hádku, která jistě v tomto případě přijde a bude velmi nepříjemná. Vždyť se Kai teprve vrátil...opravdu musí to říct hned? A dnes? Jednoho dne ano, jistě, ale v jejím bytě stejně tak či tak moc času netráví a proto by se to dalo na nějakou chvíli umlčet. Jenomže dnes to bohužel vyšlo tak, že má přijít sem a opravdu o jejich společné setkání nestojí a tak slušně pořádá Kaie o to, zda by mohl jít na nějakou dobu pryč z bytu. Nežádá ho přeci tak o moc, žádá? Vždyť stále je to hlavně její byt, jistě řekla mu, že jejich, ale papírově je čistě její. A jde jen o dnešní večer, nic víc nechce. Vzala ho zpět, dala mu další šanci, takže proč by on pro ni nemohl udělat tuhle laskavost? Vůbec to není tak, že by se za něj styděla. Ano...provedl spoustu strašných, příšerných věcí, ale je to její rodina. Spíše má o něj obavy, co by se mohlo z Klausové strany odehrávat. Pokud mezi nimi vznikne nepřátelství, opravdové nepřátelství, tak ona bude ve velmi špatné pozici. Nechce se dostat do situace, kdy by si snad měla vybírat. Uchopí do ruky čisté oblečení a rozejde se pomalu směrem ke koupelně, aby si dala horkou sprchu a všechno stihla v čase, když v tom na ni promluví Kai. Zastaví se a otočí se k němu, získá si její plnou pozornost a jeho slova ji nepřekvapují. Vůbec jí to však neulehčuje, když ji to stále musí připomínat, ale to by nebyl on, aby se v tom nerýpal, že ano? Musí si povzdychnout...přímo jí to nutí si povzdychnout. Vždyť už se mu to snažila vysvětlit jednou, tak proč musí znovu? Opět mu tedy řekne, že ho hodlá o jeho návratu informovat, jenom ať ji dá nějaký čas. Vždyť po něm nežádá skoro nic...je to naprostá banalita, tak co? Peníze má na to, aby se zabavil a v tomhle městě je zábavy až až. Jaký je rozdíl mezi tím, když se bude válet tady u telky a jíst pizzu a nebo se bude povalovat v kině a potom si na pizzu zajde? Dobře, možná nechtěl být sám, ale kdyby ona dnes nebyla v bytě, tak by sám přeci jenom byl. Ušklíbne se nad tím, když hlasitě začne jíst brambůrky. Takový ten typický pohled, kdy vám dělá ten zvuk špatně a vy s tím nemůžete nic udělat. Už – už mu chce říct, aby zavíral pořádně ústa, když jí, ale on ji přeci jen předběhne. Na jeho slova nic neřekne, spíše sjede pohledem k sáčku od brambůrek a než se rozhodně něco říct, tak opět zaslechne jeho hlas. To ji donutí pozvednout zrak k jeho tváři a ihned je v ní vidět nesouhlas nad jeho plánem. Ne...to poslední, kam by měl jít by bylo právě Rousseau's. Jednou rukou se zapře o pohovku, nepřerušuje ho, i když jí na jazyku tančí slova nesouhlasu. Překvapí ji, jakmile se zeptá na to, zda je na něj naštvaná. Musí se nad tím mírně pousmát, tedy ne, že by na tom bylo něco usměvavého, spíše to vypadá, že by ho to trápilo, kdyby byla. Pravda je však taková, že tohle se Sophie vůbec neřešila, ale má ten dojem, že naštvaná na něj je. Ne tak kvůli ní, ale spíše kvůli Davině. Znovu sjede pohledem k odhozenému sáčku s brambůrkami a poukáže na ně prstem.* Já budu naštvaná jestli nepřestaneš dělat nepořádek v bytě. Jsi tady...uh, dva dny? A už jsou všude tvé věci. Pomalu i koš je plný z toho jak se v jednom kuse cpeš tím svinstvem. Vážně...ne, že bych měla problém proti nezdravé stravě, ale jíst to každý den? *Povytáhne obočí. Dobře...teď se chová jako máma k někomu, kdo je prakticky starší, než ona. Ale on pravděpodobně něco takového potřebuje. Nadechne se zhluboka a vrátí se nazpět k tématu ohledně Sophie.* Nemyslím si, že je dobrý nápad jít do Rousseau's. Ale máš tady spoustu jiných barů, kde můžeš zajít. A jestli je na tebe naštvaná? Pravděpodobně...tedy podle posledního rozhovoru určitě. A pokud jí ještě něco řekla Davina, tak...*Nechá tu větu nedokončenou a povzdychne si. Zadívá se mu do očí.*...i tohle chce čas. *S těmito slovy se k němu obrátí zády a odejde do koupelny, kdy při cestě ještě odpoví na jeho další slova. Pak už za sebou zavře dveře, ale i tak má možnost slyšet jeho další poznámku, kterou neřekl právě potichu. Proto i ona zvýší hlas, aby ji přes zavřené dveře slyšel.* No tak to máš smůlu! *Jistě, koupí mu to, co si napíše na seznam, ale jestli si myslí, že ho bude stále dokola a dokola zásobovat takovými věcmi, tak to se plete. Její životní styl nebude nabourávat a nemá to pít jako vodu...to je už jeho problém. Navíc obchod má hned přes ulici, takže si může zajít koupit to, co mu schází. Počítá s tím, že se Kai každou chvíli vypaří a proto si ani při nejmenším nelámu hlavu s tím, aby ho nějak zkontrolovala a nebo se přesvědčila, že vážně opustil byt. Snad i je v jeho zájmu zůstat naživu, ne? Klaus by mohl zareagovat bezmyšlenkovitě, mohl by ho zabít hned a ona by neměla jedinou šanci na to mu říct, že pokud zemře on, tak půjde i s ním ona. A z toho by byla jedna velká katastrofa a co hůř? Nedalo by se to vzít zpátky. Natáhne se směrem ke kouhoutku ve sprchovém koutě a pustí vodu, takže nemá jedinou šanci na to, aby slyšela zazvonění. Svleče se a zaleze do sprchy, přičemž si užívá horkou vodu, která ji uvolňuje každý napnutý sval v těle a prožívá tak relaxaci, kterou opravdu potřebuje ať už proto, že je stále v jednom kole, co se týče práce a ne školy a nebo z té psychické stránky, kdy si musí momentálně dělat starosti o život svého bratrance a o to, jak na to bude Klaus reagovat. Prsty si přejíždí po kůži, když si dává na sebe sprchový gel a dá se říct, že je teď mimo realitu, jako kdyby najednou neexistovalo nic, co by jí mohlo trápit. Nechá kapky vody, aby to z ní zase smyly a poté si polštářky prstů prohmátává obličej. Má mírně zakloněnou hlavu dozadu a na zádech ji šimrají konečky vlasů, když v tom uslyší zvuk z pokoje, který ji vyruší. Mírně poodstoupí dozadu, aby neměla obličej pod proudem vody a chytne závěs, který odhrne do strany. Vysloví tak jméno svého bratrance, ale nic se neozve. Buď je paranoidní a myslí si, že slyšela bouchnutí a nebo...ne, ne to ne. Když si uvědomí, že by snad mohlo dojít na jejich setkání, tak okamžitě vyleze ze sprchy, přičemž se nezamýšlí nad tím, že by se mohla nejdříve alespoň trochu osušit. Ne...rychle uchopí do ruky župan, který si přes sebe jen tak přehodí a cítí, jak se ji látka lepí na kůži a začíná se pomalu nasakovat vodou z jejího těla a nebo vodou, která ji odkapává z vlasů. Ve spěchu a stresu jí podjede na kluzké podlaze noha a narazí tak ramenem do stěny, naštěstí se přichytne a nestane se nic horšího, ale nemá čas nad tím přemýšlet. Potřebuje se přesvědčit, co se děje. Prakticky ze dveří přímo vypadne, když pohne klikou, aby otevřela. Naskytne se jí pohled na něco, čeho se přesně obávala. Klaus, který drží Kaie přitisknutého na dveřích a svírá jeho hrdlo, jako kdyby každou chvíli měl ukončit jeho život. A to přesně měl v plánu, ne? V očích má hrůzu, vystrašení a strach z toho, co se může stát, pokud ho Kai bude provokovat a nebo ona nezvolí ty správná slova, aby mu jeho rozhodnutí vymluvila. Stiskne si pevně lem županu a pomalu udělá krok ke Klausovi na kterého zaměří svou plnou pozornost, ale i tak její oči občas zabloudí ke tváři Kaie, jako kdyby se potřebovala přesvědčit, že stále má alespoň trochu kyslíku na to, aby to vydržel. Jenomže velmi dobře si uvědomuje že Kai by se nikdy nenechal zabít a ještě ani ne takhle...vždyť je to čaroděje, ne? Proč se ale vůbec nechal od něj „napadnout?“ O co mu vlastně jde? Protože to poslední, co by měl dělat je provokovat ho. Vlastně tady neměl ani vůbec být...měl odejít už před několika minutami. Klidným hlasem začne promlouvat ke Klausovi, prakticky ho prosit o to, aby ho nechal jít. Nic jiného si ani právě v tuto chvíli nepřeje. Jen, aby ho nechal jít a ona mu tak mohla vysvětlit, proč je opět tady. Z těla jí stékají kapky vody, které se usazují na podlaze a zanechávají tam po sobě stopy. Cítí chlad na každém kousku kůže, ale změna teploty je to poslední, co ji právě teď zajímá. I přes to, že Klausova pozornost je stále jen na Kaiovi, tak její oči ho přímo propalují. Neodvrací od něj zrak a snaží se na něj stále mluvit...ano, dokáže pochopit jeho vztek, taky si je i jistá tím, že jeho hněv k němu za tu chvíli narostl ještě více, protože Kai měl prostě tendenci každého provokovat a obzvlášť, když věděl, že je prakticky nedotknutelný. Tedy...pokud jeho vztek nebyl větší, než pud, který by ho zastavil v tom, aby nechal zemřít i ji. Když jeho ruce však stále nespouští z jeho krku, tak se vyděšeně podívá na Kaie, který má občas co dělat, aby se nadechnul. Ihned zase střelí pohledem ke Klausovi.* Vždyť ho uškrtíš….prosím, pusť ho. Mysli na to, že pokud zemře on, tak zemřu i já. *Řekne trochu naléhavěji. Ví, jak moc je nepříjemné, když vám dochází kyslík. Ironické, že ten, kdo jí ho bral a připravil ji o to, aby se nadechla...že on je teď v pozici, kdy ona ho hájí, brání ho. Odmlčí se na nějakou dobu, přičemž skenuje očima jednoho i druhého, jako kdyby čekala, kdo z nich ustoupí první. Sleduje ruce svého bratrance, které pomalu opouští ramena Klause a proto se zaměří na Klause s očekáváním, že mu konečně přestane svírat hrdlo, ale problém je ten, že se nic neděje. Její tvář se zkřiví do bolestivého úšklebku a strachem sevře lem županu ještě o něco více.* Klausi...*Znovu ho osloví, jako kdyby mu chtěla připomenout, že tam stále stojí a že něco takového ji přece nemůže udělat. Opravdu by ho zabil? Opravdu by dopustil to, aby zemřela a tentokrát trvale? Je jeho vztek důležitější, než její existence? Začíná o tom pochybovat, protože se stále nezdá, že by povolil, že by ji poslechnul. Naštěstí přijde moment, kdy jeho ruce se začnou oddalovat od jeho krku a ona v tu chvíli pocítí úlevu v každé části těla. Pocit strachu začne pomalu odcházet a ona vydechne s tím, že několikrát zamrká, jako kdyby se vyhnula největší katastrofě. Ale tak tomu není...ta teprve přijde. Povolí svůj stisk, když svírala v ruce župan a stáhne ruku k tělu, přičemž se podívá na Kaie ne právě přívětivým pohledem. Ale více je zklamaná, než naštvaná. Riskoval nejenom svůj život, ale i její. Riskuje dokonce i její vztah s Klausem a to je něco, o co by vážně přijít nechtěla, když se to začalo budovat a on si ji konečně pustil do života. A co víc? Žádala od něj malou laskavost...dává mu všechno, dává mu tolik, zatímco on po tom šlape. Vidí na něm, že chce něco říct, ale ona ho velmi ostrým tónem hlasu zastaví, přičemž i pozvedne ruku na náznak, aby se o to vůbec nepokoušel. Dívá se mu do očí, jako kdybych v nich chtěla číst, jako kdyby se snažila najít pochopení pro to, proč to udělal a proč tak riskoval. Pravda ale je, že nic nenajde...dělal to jen kvůli sobě. Nebyla to náhoda, tohle byl jeho plán. Nemůže teď udělat nic a ani říct nic, co by jí trochu obměkčilo. A proto ho vykáže ihned ven. Má chuť ho chytit za bundu, přitáhnout k sobě a říct mu něco jako „Pokud se to stane ještě jednou, tak tvým největším problémem nebude on, ale já“, ale ovládne se. Jenom se na něj dívá až do chvíle, kdy opustí její byt. Což je na jednu stranu úleva, že odešel živý a hlavně se všemi končetinami, ale na druhou stranu to znamená, že teď už je s Klausem sama a nastane nepříjemná chvíle. Otočí se k němu a ví, že musí promluvit jako první, ale momentálně nenachází vhodná slova po tom šoku. Zadívá se do jeho modrých očí, které když vidíte zblízka, tak v nich můžete vidět nádech zelené barvy, která je okolo zornic. Ano...jeho oči znala už tak dobře, že dokázala přesně popsat jaké jsou. Nejdříve ho seznámí s faktem, kdy se vrátil a po těch slovech postoupí blíže k němu, ale stále je mezi nimi určitá vzdálenost. Ví jak moc těžké je vysvětlit právě něco jemu a tohle? Tohle bude skoro nemožné...stojí před nemožnou misí, kterou musí však zdolat. Informuje ho i o tom, že se změnil...a on se změnil. Jistě, pořád je to on, ale změna u něj nastala a má pocit, že to vážně vidí jen ona. No...jako kdyby měl možnost ji vidět někdo jiný, že ano? Jeho reakce ji nějak nepřekvapí. Prakticky se začne smát jejímu tvrzení a zatímco on vypadá pobaveně, ale nepříčetně zároveň, tak ona zůstává klidná, vážná. Nechce se nijak nechat rozhodit žádnou z jeho reakcí a už vůbec nechce podnítit více jeho vztek. Přejede si jazykem po rtech a sleduje stále jeho tvář, možná i trochu provinile, že se to dozvěděl právě takto. Pohne hlavou mírně do strany a zamyslí se nad tím, co řekl, přičemž hned reaguje na jeho slova.* Mluvíš právě teď o sobě? *Ani nepotřebuje na tuto otázku odpověď. Dokáže číst v jeho slovech a mluví o Kaiovi, stejně tak jako o sobě, když říká, že vrah zůstane vrahem. Nedoufá snad, že když jí bude stále připomínat kým je, tak změní názor i na něj...ne? Moc dobře ví, kdo je...a moc dobře to ví i o Kaiovi a měl pravdu. Byl psychopat a vždy jím bude, vždy to bude mít vepsané v očích.* Ano, vždy bude psychopat...vždycky bude ten sociopat, kterým býval, ale teď je to jiné. Jen...nech mě to vysvětlit. *Řekne skoro až prosebně. Nemůže nesouhlasit s tím, že není psychopat, protože stále byl a ví, že stále je schopný příšerných věcí. Než však stačí něco říct, tak se zničehonic objeví přímo před ní. Donutí jí to napnout hruď, ne snad strachem a nebo něčím podobným, spíše nečekala, že u ní bude tak rychle. Může tak vidět zblízka jeho zlost, pocítit ji na kůži...přímo se provrtává do ní a jeho pohled? Úplně ji hypnotizuje, ztrácí se v jeho očích, ale přitom je plně při smyslech a vnímá každé jeho slovo, které se ji zarývá do paměti. Zkřiví tvář bolestí, když se ji přizná, že se držel od ní dál jen proto, aby jí neublížil. Oči ji těkají ze strany na stranu, jak intenzivně se mu dívá do tváře. Nijak se nepohne ani ve chvíli, kdy rozhodí ruce. Jediné, co vnímá jsou jeho slova a oči. Něco si v tento moment uvědomí...nemusí jí nikdy slovně říct, co pro něj znamená, co pro něj představuje, protože to dává najevo jinak, jako třeba teď. Opovrhuje jejím rozhodnutím, protože tím riskuje svůj život, který on chce chránit. Nedokáže v tento moment nic říct, jen se na něj dívá. V očích ji tančí emoce, každý pocit, který z rozhovoru má. Tiše vydechne, když tón hlasu sníží, ale stále od něj neodvrací zrak. Čeká jen na chvíli, kdy bude moct i něco říct, i když upřímně právě v tuhle chvíli má chuť ho chytit a políbit, protože to, co jí právě řekl pro ni znamená hodně. Přímo se utápí v jeho očích a v uších ji hrajou i jeho poslední slova a i přes to, že ji nazve naivní, tak ji to nerozhodí, nijak ji to neurazí, protože na jednu stranu ví, že má pravdu. Hazarduje se svým životem, ale teď je to jiné...zkrátka Kaiovi věří. Nakloní hlavu mírně do strany a pootevře ústa, aby konečně i ona promluvila.* Já vím, že je to naprosto šílenost ho přijmout znovu do svého života, ale...*Vydechne a snaží se najít něco, čím by mu mohla přiblížit to, proč mu tu šanci dala.*...vy upíři máte tu věc s emocemi. Můžete je kdykoliv vypnout a nic necítíte, že ano? V tu chvíli neznáte vinu, empatii, nic z toho, co má člověk mít. A Kai to neměl...ale teď je to jiné. Díky sloučení a tomu prstenu má emoce, dokáže cítit, dokáže vnímat následky toho, co udělá a já vím...já vím, že vše, co mi řekl myslel vážně. Viděla jsem to v něm. A já nechci být jako jeho rodina, protože to, co on potřebuje je to, aby mu někdo dal šanci. Celý život ho zavrhovali, nedávali mu to, co by měl dostat...nikdy nebyl milován. *Zavrtí hlavou a stále si udržuje vážný pohled.* Já vím, že je schopný příšerných věcí, ale taky vím, že by mi neublížil. Vždyť mi zachránil naposledy život. Ano...jistě, nemusel mě zabít tak, jak to udělal a nemusel mi vzít slezinu, ale...kdyby mě našel jeho otec, tak bych zemřela vážně natrvalo. *Povzdychne si a stále je zahleděná do jeho očí.* Navíc jeho moc je závislá na mě...pochybuji o tom, že by chtěl o ni přijít a už jen tohle je důvod k tomu, aby spíše se mě snažil udržet naživu, než mi ho vzít. Já vím...sobecké, ale v jeho případě naprosto normální věc. *Pozvedne ruku a přiloží mu ji na paži, které jemně stiskne.* Nežádám tě o to, aby si mu věřil. Žádám tě jen o to, aby si věřil mně. *Přejede mu rukou po paži směrem dolů a spustí ruku nazpět k tělu, přičemž trochu poodstoupí. Na těle se ji začíná tvořit husí kůže z chladu, který ji obklopuje.* Dej mi minutu, prosím. Potřebuji se obléct. *Poté se k němu otočí zády a zamíří do koupelny, kde se pořádně usuší ručníkem a i vlasy si několikrát přejede. Obleče se a odejde nazpět za Klausem.*

*Nikdy by len tak neriskoval jej život. Nikdy. Aj keby ho jeho paranoja premohla, aj keby mu neveril ani slovo, ani hlásku z toho, čo povedal. Nebol ochotný to riskovať. Ale nedokázal sa premôcť, jeho zlosť ho pohltila, hnev mu zahladil každú fungujúcu bunku, opantal ho. Jeho výraz bol priam nepríčetný, sústredený len a len na jedinú vec – ako sa premôcť. Bol rozhodnutý ju chrániť, ale mohol ju chrániť aj pred niekým, pred kým byť chránená nechcela? To bola jediná otázka, ktorú si mohol klásť stále a stále dookola. Kai dobre vedel, že ho nemôže zabiť, že ho nezabije kvôli nej, dávalo mu to náskok, spokojnosť vpísaný priamo v jeho tvári. Spokojnosť, s ktorou ho sledoval, len pretože to nemohol nijako zmeniť. Ale stále to nič nezmazalo, žiadnu z tých vecí, ktorými bol, ktoré vykonal. Videl ich priamo pred sebou a celej situácií to vôbec, ale vôbec nepomáhalo. Mal množstvo dôvodov na to, aby ho zabil, aby ukončil jeho bezcenný život a len jeden k tomu, aby to nerobil. A nakoniec predsa len...Nemôže. Netuší, čo mu chce Camille povedať, netuší, prečo ho stále bráni, čo tu vôbec niekto, kto ju dvakrát zabil, kto jej dvakrát zobral život, robí. Ale rozhodne neodíde, kým mu to nevysvetlí, pretože si veľmi rád vypočuje jej dôvody, ktorým aj tak neporozumie. Bolo to bláznovstvo, nonsens, nič so zmyslom pre sebazáchovu. A presne to ho tak veľmi rozhorčovalo, akoby len tak ponúkala svoj život priamo na dlani niekomu, kto nemá najmenší problém jej ho vziať. A pritom všetkom, čo robil, pri všetkej jeho snahe...To bol jednoducho výsmech, akoby jej na tom ani nezáležalo, akoby to nevidela. Neveril však tomu, že mohla byť tak veľmi slepá. V sekunde, čo k nemu Camille prehovorí, sa cíti, akoby čas šiel o niečo pomalšie, akoby jej slová trvali dlho a ešte chvíľu po tom mu zneli priamo v ušiach. Ale nebol schopný na ne reagovať tak, akoby chcela. Nemal chuť sa na ňu pozrieť, nemal chuť sa na ňu otočiť, chcel sa len utápať. Utápať vo svojom hneve, ktorý stále nijako neutíchal. Jej hlas bol celkom pokojný, avšak jej tep ničomu takému, ako bol pokoj, nenaznačoval, skôr naopak. Bol hlasný, rýchly, akoby ju strach celkom premohol, akoby nemyslela na nič iné, než ako sa z toho dostať. A on ju počúval, naozaj vnímal, čo mu chcela povedať, o čo sa tak veľmi snažila. Lenže s ním to nedokázalo nijako pohnúť, akoby jej slová šli niekam do vzduchu a preňho nič neznamenali. Možno si už dokonca myslela, že neznamenajú. Žeby ho zabil aj napriek tomu, žeby zomrela spolu s ním. Ona, jedine ona však bola v prvom rade dôvod jeho nenávisti voči nemu. Bol však na vážkach. Na jednu stranu by nikdy nedopustil, aby spôsobil jej smrť, na druhú ho stále nedokázal pustiť. Stále nedokázal uvoľniť ruku a stiahnuť ju preč z jeho krku, pretože to potreboval. Potreboval niečo zničiť, tak veľmi jej potreboval povedať, vykričať, čo si o jej naivite myslí. Pretože jej to jednoducho nemohol dovoliť. Nebol to len jej život, len jej rozhodnutie, tiež sa oň staral, napriek všetkému inému, čo sa okolo práve dialo a toto? Toto vnímal ako nevďačnosť, sebectvo z jej strany. Áno, veľmi dobre vedel, čo sa stane, ak ho zabije, nemusela mu to hovoriť, nemusela mu to pripomínať a plytvať svojimi slovami, ktoré už ani neboli potrebné. Uvedomoval si, čo sa dialo a vedel, veľmi dobre vedel, že ho bude musieť skôr či neskôr pustiť, ale nechcel mu dať pocítiť úplnú výhru. Chcel, aby vedel, že existujú omnoho horšie veci, ako bola smrť, veci, ktoré si nevie ani predstaviť a najskôr nikdy nebude vedieť, pokiaľ ho k tomu niečo nedotiahne, lepšie povedané, niekto. Oproti nemu, bol odpad ako Kai, ničím. Zabil by ho bez žmurknutia a bez jedinej kvapky krvi. Spojí pery pevne k sebe, prakticky ich tlačí o seba, akoby ho to snáď nejako upokojovalo, držalo od toho, aby mu ten krk zlomil. Ale musel prestať, musel prestať tak veľmi tlačiť. Na druhú stranu, nechal by sa proste uškrtiť, zabiť? Ak už mal moc? Bolo to zvláštne, akoby sa snáď spoliehal na to, že Camille počúvne, že preňho znamená až príliš na to, aby takto jej život obetoval. Zahľadí sa mu priamo do očí, pitvá ich, ako vníma jeho ruky, ktoré mu schádzajú priamo z ramien. Z ramien, ktoré dovtedy držal, do ktorých zabáral svoje prsty, ktoré by najradšej jeden za druhým vylámal.  Jeho pery sa ešte o niečo skrivia, akoby sa istým spôsobom snažil niečo urobiť, ale nič sa nedialo. Len naňho hľadel, možno ho tým chcel varovať, možno varovanie ani nebolo potrebné. Znovu počuje jej hlas. Spôsobom, akým ho oslovila, akým preniesla jeho meno, akoby ho doslova prosila, aby ho nechal byť. Lenže on dobre vedel, že to nerobila len kvôli sebe, že jej šlo aj o jeho naničhodný život, a bola tiež jedna z vecí, ku ktorej nemohol zostať chladný. Ktorá mu priam varila krv priamo v ruke, ktorou ho ešte stále zvieral. Jeho zlosť bola až príliš veľká, jeho charakter, každý jeden jeho zmysel kričal potom, aby ho zabil. Niečo vo vnútri by mu to však nikdy nedovolilo. A presne to ho nakoniec prinútilo stisk pomaly, ale isto uvoľniť. Trvá to len niekoľko sekúnd, než sa od Kaia pomaly odvráti, než ho však celkom pustí, musel vedieť, čoho je schopný, musel vedieť, kto pred ním stojí a že to nebude žiadna hra, ak sa pre niečo rozhodne.
Až v tej chvíli sa k nej konečne otočí, až v tom momente sa jej pozrie priamo do tváre, do jej očí, ktoré boli v ten moment uprené na Kaia. Zopne čeľusť, ktorou trochu nakrčí, akoby ho hnev nikdy neopustil, pretože tam stále bol. Bolo mu úplne ukradnuté, čo hovorila svojmu bratrancovi, bolo mu ukradnuté, že naňho bola zjavne naštvaná, pretože prekazil jej plán, jej zatajovanie toho, že ho zobrala späť. Vždy vedel, že Camille nikdy nestráca nad nikým nádej, že vždy verí v dobro, že je tá posledná, ktorá by v niekom hľadala niečo zlé, ale toto...To bolo príliš aj na ňu. Než Kai odíde, venuje mu ešte posledný pohľad, ktorý už nič nehovoril, bol proste prázdny, ale stále plný nenávisti, nič viac-nič menej. Po tom, čo sa po ňom zabuchnú dvere a on musí myslieť na to, že ho nechal proste ísť, zostane v miestnosti stáť už len s Camille, ktorá sa naňho dívala rovnakým spôsobom, ako predtým. Bol chápavý, opatrný, plný všetkého, čo v ňom našiel vždy, ale vedel, tak dobre vedel, že si bude stáť za svojim rozhodnutím, ktoré jej on nikdy neakceptuje. Hľadí jej celý ten čas rovno do očí, priam sa do nich vpíja, akoby sa jej snažil vidieť priamo do hlavy, ale nebolo to tak. Skôr potreboval, aby niečo povedala, aby mu dala nejaké vysvetlenie, pretože nad niečím takým sa nemohla proste posunúť a ísť ďalej. Tak to nefungovalo. V tichu mohol priam počuť každý jej nádych, každý jej krok bližšie k nemu, aj keď stále zostávala v menšej vzdialenosti. A keď konečne prehovorí, nemôže si pomôcť od toho, že to nie je to, čo chcel počuť. Chcel, aby si priznala svoju chybu, aby mu povedala, že neodpustila niekomu, kto ju zabil, že ho snáď nezobrala späť do bytu. Lebo popravde? Vyzeralo to tak, že s ňou opäť býval, akoby sa nikdy nič nestalo. Nemala mu to síce kedy povedať, ale ani to tak skoro neplánovala, mohol to prečítať na jej výraze, mohol to vidieť v intenzite jej zelených očí. Jej ďalšie slová však boli už celkom iné. Nevedel, či sa má smiať, alebo byť úplne rozzúriť. Bolo mu až zle, boli splietané naivitou, čistou a úplnou. Verila len svojím ilúziám, pretože nič iné to byť ani nemohlo. Zmenil? Dokáže sa niekto, ako on zmeniť? Sám najlepšie vie, že nie. Jeho pery sa pomaly podvihnú do úškrnu, akoby ho snáď niečo pobavilo, ale nie...Vôbec to nebolo zábavné, práve naopak. Bolo to priam tragické. Ako mu mohla po tom všetkom dôverovať. To nepochopí, to on nikdy nepochopí, pretože ak jeho raz niekto zradí, tak nie je možné, aby mu ešte niekedy veril celkom, ak vôbec. Na niekoľko sekúnd od nej odvráti pohľad niekam do strany, ale bol presvedčený, že ju jeho reakcia nemohla nijako zvlášť prekvapiť. Možno ju dokonca očakávala, pretože si uvedomovala nezmyselnosť svojich slov. Nepatrne pootvorí ústa a konečne niečo vysloví, konečne jej dokáže vôbec nejako odpovedať, aj keď to nie je nič pozitívne a mohla si byť istá, že ani nebude. Nebude tu stáť a čakať, kým ju zabije znovu. Trochu sa zarazí pri jej otázke. Akoby ho ňou snáď prekvapila, teda skôr jej obsah, alebo to, čo presne tým myslela – nebol si veľmi istý, či to nebolo všetko dokopy. Avšak, predsa len, na svojej tvári nenechal poznať skoro nič, len jeho sánka, akoby sa vysunula o milimeter dopredu. Nakloní hlavou do strany a opäť sa jej zahľadí priamo do očí, tie jeho zostali prižmúrené, odrážajúce všetko, čo práve teraz cítil. Neboli chladné, ani ostré, nejakým spôsobom však sklamané, neveriacke. * Mal som pocit, že sa bavíme o sociopatovi, ktorého si si znovu pustila do bytu, láska...Ale vyveď ma z omylu, ak to tak nie je. *Prenesie poniekiaľ trpko, skoro až ironicky, ako sa letmo pousmeje, skôr len nasilu, akoby mu bolo niečo hodné nejakého pobavenia. Áno, jeho slová mali podiel na vlastných skúsenostiach, preto si mohol dovoliť povedať, že si nimi bol viac ako istý a ona im nemohla oponovať. Trochu podvihne tvárou nahor, ako mu dá prakticky za pravdu. Bohužiaľ, po prvej vete, príde tá čakaná spojka „ale“,  ktorá mu bola pomaly na smiech. Čo chcela vysvetľovať? Sama uznala, že má pravdu, sama uznala, že sa nikdy nezmení, tak čo presne na tom bolo treba ešte vysvetliť. Spojí ústa pevne k sebe, má pocit, akoby sa posledné zrkadlo práve rozbilo a v rukách mu zostali len črepiny. Upírskou rýchlosťou sa v sekunde premiestni priamo k nej, je blízko, tesne, doslova môže cítiť jej dych na tvári, jej napnutý hrudník je od toho jeho len zopár centimetrov. Všetka jeho zlosť, frustrácia, ktorá mu plynula skoro z každej bunky v tele, nahromadí sa mu priamo vo vnútri, priamo na jazyku, ktorý v tento moment nedokáže zastaviť. Hľadí jej do očí, akoby na svoje slová potreboval dať ešte väčší dôraz, ešte väčšiu razantnosť a intenzitu. Videl, ako sa tvárila, keď jej to povedal. Nikdy inak by to asi nepovedal, ak by to nebolo zlosťou. Nikdy. Ale nie, teraz to neľutoval, pretože to bola pravda, tá jediná. Skoro, akoby sa ani nehýbala, akoby tam chcela len stáť a pozorovať ho, dávať mu ten pohľad, pri ktorom...Pri ktorom nechcel myslieť práve na niečo také ako teraz. Vždy ju len chránil, alebo sa o to aspoň snažil, keď ju k sebe nepúšťal, keď sa jej ani nesnažil otvoriť a z časti to robil doteraz. Keď sa jeho hlas o niečo stíši, prejde skoro k normálnemu tónu, stále nestráca na dôležitosti. Ani nemal chuť, nemal ani chuť jej hovoriť čokoľvek tvrdé, keď sa na ňu díval, ale musela to pochopiť, musela snáď vidieť to, čo vidí on. Bolo to zvláštne, ten divný pocit, ktorý k nemu šiel priamo z nej a ktorý teraz len zahadzoval pri svojom rozhorčovaní. Akoby povedal niečo, čo sa jej dotklo, čo pre ňu niečo znamenalo, alebo sa jej „rozhralo“ priamo v ušiach. Nazval ju naivnou, ale jej reakcia bola prakticky nulová. Možno vedela, že má pravdu a naozaj taká je, alebo...Alebo to proste ani nepočula, pretože to nechcela počuť. Nebol proste ochotný dať do stávky jej život. Nikdy nebude.
Trvá len niekoľko sekúnd, než sa ujme slova aj ona. Ničím ho neprekvapila, jednoducho vedela, že má pravdu a nemohla mať ani žiadne argumenty k tomu, aby ju nejako vyvrátila. Mala pravdu, bola to úplná pomätenosť, niečo také by proste nemohol urobiť nikto so zdravým uvažovaním a nejakým pudom pre sebazáchovu. Pomaly nakrčí obočím a zopne pery pevne k sebe, nechystajúc sa nič povedať, prakticky len počúval. Ako náhle sa rozhovorí, prižmúri k nej očami, akoby sa jej snáď pýtal, či to naozaj potrebuje počuť, pretože jeho názor nezmení. Hovorí o nejakej vine o empatií, ktorú Kai nikdy nemal, problém bol však v tom, že ani nikdy nebude mať, aj keď ona verí v opak. Myslí si, že niekto sa môže počas noci zmeniť? To bola hlúposť, čistý nezmysel. Napriek všetkému sa však netvári nezaujato, práve naopak, naozaj ju vníma, vníma všetko, čo chce vyjadriť tak, ako si myslí, že má možnosť to on pochopiť. Možno tomu ona naozaj verí, možno si dokonca myslí, že to vie, ale on sa nemohol spoliehať len na jej odhady, na jej pocity. Chcela mu dať ďalšiu šancu a pritom ani nevedela, čo vlastne robí. Nemohla to vedieť, pretože ho videla ako rodinu, ako niekoho, kto potrebuje byť milovaný a podobné reči, ktoré navždy zostanú len rečami. Nie, on nepotreboval slovo ako „láska“, on potreboval zomrieť, a to pomaly a bolestivo. Avšak jej cit, jej empatia pre niekoho, kto jej tak veľmi ublížil, ho nenechá celkom chladným. Pomaly pootvorí ústa, akoby snáď chcel niečo povedať, ale namiesto toho zostane mlčať. Mal chuť sa nad tým pousmiať. Neublížil? Už ju zabil. Zabil ju presne dvakrát a bol si istý, že mu to nerobilo žiaden problém. A ona hovorí, žeby to neurobil znovu? Jeho čelo bolo skoro zvraštené, ako sa jej díval rovno do očí , akoby v nich hľadal nejakú pochybnosť, či hocičo podobné, ale nič také nenachádzal. Bola si istá, istá tým, čo hovorila. Opäť spojí ústa, keď začne rozprávať o tom, čo jej urobil, akoby to už bola len ďaleká minulosť. Nie...Jednoducho nemôže počúvať, žeby ju zachránil, pretože inak by ju zabil iný člen z jeho podarenej rodiny. Zatne zuby pevne k sebe, skoro ani nedýcha, akoby to vôbec nepotreboval. Stále a dookola, dávala mu dôvody, prečo by ju nezabil, prečo tomu verí, ale nepočul nič, len skryté motívy. Na všetko mal osobitný dôvod ako to, žeby sa nebodaj zmenil, alebo mu na nej záležalo. To nie. Bolo by naivné na to čo i len pomyslieť. Na niekoľko sekúnd odvráti hlavu do strany, pričom skĺzne pohľadom niekam k rohu miestnosti, akoby nad tým všetkým premýšľal. Avšak vo chvíli, kedy ucíti jej ruku na svojom zápästí, opäť sa jej pozrie rovno do očí. V tej sekunde tam bolo všetko, opäť jeho zlosť, nedôvera voči tomu, čo ona považuje za správne. Možno aj obavy z toho, čoby sa stalo, ak by sa jej to vypomstilo. Jej stisk skoro ani necítil, ale jej dotyk...Ten vnímal viac ako čokoľvek. Potichu vydýchne a raz žmurkne, ako pokrúti hlavou nad jej slovami. Na pár sekúnd sa celkom odmlčí, len na ňu hľadí, než pootvorí ústa a nakloní hlavou zľahka do strany.* Tebe verím...Ani nevieš, ako veľmi. *Prenesie nízkym tónom v hlase.* Ale to nestačí. *Dodá napokon potichu.* Ak by  tvoj život nezáležal od toho jeho...*Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, ako na ňu hľadí.* Bol by teraz mŕtvy. *Dodá nakoniec niečo, čo musela vedieť aj sama, čoho si bola najskôr už od začiatku vedomá, pretože jemu by nezáležalo na tom, kto to bol, že to bola osoba, ktorú nazývala rodinou. Po tom, čo mu pomaly prejde prstami po predlaktí, až ruku spustí celkom dole z tej jeho, len sleduje, ako trochu poodstúpi. Doteraz mohol cítiť jej jemné končeky, doslova akoby mu prechádzala po ruke znova a znova. Jeho hruď sa trochu podvihne, pričom len odvráti pohľad, ako ho požiada o chvíľu na to, aby sa prezliekla. Samozrejme, skoro zabudol, že pred ním stála v uteráku. Chvíľu sa za ňou díva, než prejde do kúpeľne, zatiaľ čo on urobí niekoľko krokov ďalej do bytu, nakoľko stále stál prakticky v blízkosti dverí.
Pomaly sa rozíde ďalej, pričom sa zastaví až pri jednej zo sedačiek, avšak namiesto toho, aby sa posadil, jeho pohľad, jeho pozornosť, spočinie na niečom celkom odlišnom.  Krátko prižmúri oči a nahne sa rukou po pootvorený list, ktorý ležal na stole priamo pred ním. Nemohol si pomôcť, aj keď to vôbec nebola jeho záležitosť, teda aspoň si myslel, že nebola, než po obsahu papiera prešiel očami. Stačilo mu len niekoľko sekúnd, krátka chvíľa a jeho ústa sa nepatrne pootvoria. Akoby si nebol istý, čo to vôbec znamená. Jeho výraz? Zvraštený, vyvedený z miery, skoro až so skrytými obavami, ktoré mu prepadli myseľ. Chcela odísť? Prečo by mu potom dnes hovorila to všetko...Kedy mu to vlastne chcela vôbec povedať?

*Odchodem Kaie z ní spadne alespoň jedna starost, ale ta menší...ne to, co ji teprve čeká a to, co má přijít. Může vůbec Klausovi nějak tohle všechno vysvětlit? Protože on nebude mít pochopení, i kdyby měla ty nejlepší argumenty, i kdyby její slova byla podložená a pravdivá. Ne...u člověka jako on...u někoho, kdo si stojí tvrdě za svým neprojdou slova, že zkrátka si šanci zaslouží, když teď je to jiné. Copak je opravdu jediná, kdo v něm vidí změnu? Má ale potřebu mu to vysvětlit a chce to udělat, prostě je to správná věc a on si zaslouží vědět, proč ho vzala nazpět a měl by i vědět, že ho má svým způsobem ráda a bere ho jako člena rodiny...toho posledního. Je to pro ni těžké tady tak stát jako na popravišti Dívat se mu do očí a sledovat jeho rozzuřený výraz ve tváři, který snad každým jejím slovem, pohledem a nebo pohybem ještě narůstá. Ví, že pro něj bude velmi těžké překousnout fakt, že ho nechal odejít, ale ona je za to opravdu šťastná. Ať už z důvodu, že neublížil její rodině a nebo z toho druhého, kdy si nezašpinil ruce něčí krví. Postoupí blíže k němu, ale stále si udržujíc jistou vzdálenost. Není to strach, co ji drží dál od něj, ale je jenom opatrná. Jeho vztek je příliš velký na to, aby byla v jeho těsné blízkosti. To poslední, co potřebuje je rozčílit ho ještě více. Vždy je k němu opatrná a to za každé situace. Nedá se říct, že by vážila slovy, není nikdy chvíle, kdyby neřekla to, co si myslí a to, co považuje za nejlepší, spíše jen vždy hledá ty správná slova. Pokud se tedy nestane do fáze, kdy jedná, než přemýšlí, ale to se u nich nestává. Tedy alespoň ne z její pozice. A navíc může ho vinit za jeho rozzuření? Má na to přeci právo. Vždyť to není úplně zdravé uvažování, když nechává ve svém bytě někoho, kdo ji dvakrát zabil a mohl by to udělat znovu. Ano...mohl by, uvědomuje si to. Ale nevěří tomu, že by se to stalo. Ne...viděla v jeho očích, že toho lituje a ne jednou. Ze začátku není toho moc, co řekne na svou obhajobu, ale říká pravdu, když tvrdí, že se změnil. Jemu to může připadat směšné, naprosto banální a hloupé. Ale taková pravda byla...lidé se mohou změnit, když chtějí, ale u něj to nebylo proto, že by snad chtěl, prostě se to stalo. Velmi pečlivě sleduje každý výraz v jeho tváři a zaznamenává každou jeho změnu. Nerozhodí ji však jeho výsměch? Posměšek nad ní samotnou? Není to tak, že by jí to nebolelo, protože to poslední, co by chtěla by bylo to, aby se ji vysmíval přímo do tváře, ale na druhou stranu ví jaký je, ví co od něj může očekávat a co naopak ne, i když i tento fakt se snaží poměrně změnit. Snaží se ho dělat lepším, snaží se, aby se dokázal jednou povznést sám nad sebou a udělat věci právě neočekávaně. Ale dnes to nebylo o něm...ne. Právě teď je to spíše o ní...o jejím rozhodnutí a o její...hlouposti? Ani jeho slova ji nijak nepřekvapí a už vůbec ji nenavrtají k tomu, aby svůj postoj a nebo názor nějak přehodnotila. Bylo by vůbec něco takového možné? Dokázal by to? Pravděpodobně ne...je tím, kým je a to se nezmění. A to by i sám Klaus měl dobře vědět. Po jeho slovech chvíli netuší, zda mluví stále jen o jejím bratranci a nebo i tak trochu o sobě, jelikož v těch slovech dokázala vnímat více. Proto se ho i na to zeptá a jak vidí, tak ho tím překvapila. Přesto očekává nějakou jeho reakci. Její oči jsou přímo zabořené do těch jeho a tak si nelze povšimnout, že je v nich zklamání a nevěřícnost. To je snad poprvé, co v něm něco takového vidí. Je zklamaný z ní a upřímně? Není to právě nejlepší pocit...není to vůbec dobrý pocit, když víte, že je někdo z vás zklamán. Semkne rty k sobě a pohne hlavu do strany, což je skoro lidským očím neviditelné. Nadechne se hned na to zhluboka.* Jistě, ale ve tvých slovech bylo více, než jenom zaměření na mého bratrance. Nebo se snad mýlím? *Povznese tu otázku, jako kdyby na ni chtěla odpověď, ale zároveň ji ani nepotřebovala. A možná bude lepší, když se už o tom dále bavit nebudou. Vlastně v dalším okamžiku mu dá za pravdu a nikdy by netvrdila, že na jednu stranu pravdu nemá. To by lhala a není ten typ, který by lhal okolí a nebo sobě. Na druhou stranu oponuje v jiných ohledech...a ani ta pravda, kterou moc dobře zná ji nezastaví v tom, aby ho ze svého života znovu odehnala. Neudělá to, nechce to udělat. I kdyby to měla opakovat tisíckrát...klidně bude, klidně bude používat stále ty stejné argumenty, ale hlavní bude, že nepovolí. Stačí říct pouze pár slov, než se k ní přesune upíří rychlostí a donutí ji prakticky k tomu, aby mlčela. Nečekala to, že to udělá a už vůbec nečekala to, co přijde potom. Jeho slova...zařezávají se jí do paměti jako ostré žiletky do kůže. V jednu chvíli máte pocit, že to neskutečně bolí, že budete krvácet týdny, ne – li měsíce, ale v druhé chvíli? Cítíte se skvěle, cítíte, že vám ta bolest v jistém směru pomáhá a jste spokojení. A přesně tak to teď bylo. Na jednu stranu byly jeho slova ostré, vyčítavé, jako kdyby šlapala po všem o čem se snažil a na druhou? Přiznal se jí, že mu na ni záleží, i když to možná nedává najevo a nebo dává způsobem, který je naprosto netypický. Nedokáže v tu chvíli nic říct, nijak oponovat a nebo snad být potěšená a dát to najevo, což by bylo i v tento moment naprosto nevhodné, že ano? Vnímá jeho blízkost a skoro se její hrudník dotýká toho jeho, ale stále je tam mezi nimi pár milimetrů, které je od sebe dělí...jako kdyby to tak bylo prostě v tuto chvíli správné, jako kdyby se už sebe neměli nikdy dotknout. Její tvář se však stáhne do bolestivějšího úšklebku, když se zmíní o její naivitě, když jí tak nazve teoreticky podruhé. Tohle...to opravdu bolí. Vrátí se vzpomínkami na ten večer, kdy ho měla možnost zastihnout v největším vzteku po návratu mezi živé a vyslechla si velmi podobné slova, které ji zranily. Odpustila mu to, ale nezapomněla. Vždy si je bude pamatovat, navždycky to bude v ní a nikdy to nezmizí a tento okamžik? Tyto slova a jeho intenzivní pohled? Další věc, který se ji vryla do paměti velmi hluboce. Možná by i něco řekla, možná by od něj poodstoupila, ale nic z toho neudělá, protože ví, že je rozzuřený. Rozzuřený z toho, že riskuje to, co on chce chránit. Může se na něco takového vůbec zlobit? Může být vůbec dotčená, když jediné o co mu jde je to ji udržet v bezpečí? Její pohled nemluví o ničem a zároveň o všem. Pro tentokrát a to opravdu výjimečně se rozhodne mlčet, protože to tak bude pro oba lepší. A v další chvíli? Má chuť ho přitáhnout k sobě, cítit teplo jeho těla na tom svém a spojit jejich rty, protože snad není nikdo...nikdo, kdo by kdy tak chtěl ochránit její život a to ho nazýval bezcenným, zbytečným, protože byla člověk.
Přesto se o chvíli později rozhodne promluvit. Nepočítá ani s tím, že by nějak změnila jeho postoj k němu, ale i tak cítí pořád tu potřebu mu to vysvětlit, přiblížit mu to tak, aby to pochopil. Otázkou ale je, zda by se vůbec pokusil pochopit to, protože on zrovna není ten typ, který by poslouchal a přehodnocoval názory. Ale v jejím případě už viděla, že se několikrát zamyslel nad jejími slovy, poslouchal ji. Možná nezměnil tak úplně své rozhodnutí, postoj, ale naslouchal ji. A teď chce, aby měl na paměti slova, které mu říká. Nemůže tvrdit, že se Kai nezměnil, protože to neviděl a vůbec ho nezná. Nemůžete tvrdit, že někoho znáte, když o něm jen slyšíte a nebo jste viděli jeho tvář. Ale ona to říct může...může říct, že ho. Zažila všechny jeho stránky, všechny! Jeho zlost, spokojenost, radost, smutek? Jako s psychopatem s ním žila po větší dobu, ale viděla ho dokonce plakat...to nebylo něco, co by dokázal psychopat jeho typu hrát. Chce mu dát to, co Kai nikdy neměl, co prakticky nikdy nepocítil. Sebrali mu všechno...opravdu si tohle někdo zaslouží? Nepoznat lásku, to, když za vás někdo bojuje do posledního dechu, ten pocit, kdy víte, že můžete za tím člověkem přijít, že je tady pro vás. Raději se nezamýšlela nad tím, zda on by byl schopný tohle pro ni udělat, ale z její strany to tak bylo. Nechtěla být jako většina, ne...ona chtěla být ta, která změní jeho život, která změní jeho. Někdo, koho ještě neměl. Chtěla pomáhat lidem a zapřísahala se, že pomůže každému. Ať už nejbližšímu a nebo někomu, koho vůbec nezná. A on byl navíc její rodina. K tomu všemu její slova byla pravdivá...zachránil ji. Pokud by to neudělal, tak by ji zabil jiný člen její rodiny a co by se stalo? Zůstávala by mrtvá. Proč nedokáže pochopit, že tohle byla jedna z lepších možností? Jistě...nikdy na to nezapomene a vždy v ní bude proti němu pud sebezáchovy, ale dostal poslední šanci. Ještě při svých slovech dodá.* Stejně tak jako já vím, kdo jsi a že se nezměníš, tak stejně ty víš, kdo jsem já. *Promluví na něj klidným hlasem.* Nezabíjím lidi a ani nechci někoho posílat na smrt. *Dodá, jako kdyby potřebovala, aby si to uvědomil. Řekla, že nechce někoho odsuzovat na smrt proto, že ví, že už to udělala jednou, že přemýšlela nad něčí smrtí a právě to byl Kai u koho tak uvažovala, takže velmi si dává pozor na to, co říká. Dívá se mu stále do tváře, i když odvrátí zrak. Její oči se tolik snaží vyhledat ty jeho, jako kdyby ho potřebovaly. Jako kdyby byly závislé na těch jeho. Pozvedne poté ruku a chytí jeho zápěstí, přičemž se mu stále dívá do tváře se jejich pohledy se znovu střetnou. Vidí v jeho očích všechno...zlost, nevěřícnost nad jejími slovy, naprosto všechno, ale přesto ho nepouští, nedrží si od něj odstup. Požádá ho o to, aby jí důvěřoval. Nikdy by po něm nechtěla, aby věřil jemu, ale jí, přičemž mírně sevře jeho ruku. Trvá to jen pár vteřin, než prolomí ticho mezi nimi jeho hlas. Slova, které řekl ji potěší...znamenají pro ni více, než je na první pohled vidět. Neusmívá se, stále zůstává vážná, ale její oči zajiskří potěšením a radostí z toho, že si přeci jen dokázala vybudovat jeho důvěru. To, že ji věří je pro ni důležité a ve vztahu je to jedna z nejdůležitějších věcí. Stejně tak dobře ví, že ona věří jemu...a to už delší dobu. Její hruď klesne, když potichu vydechne při dalších slovech. Stále však se utápí v jeho očích. Má pocit, že ani kdyby chtěla, tak by nedokázala od něj odvrátit pohled. Jeho oči ji přímo táhnou, vybízejí k tomu se do nich dívat. I když se ji jeho slova nelíbí, tak tuhle pravdu velmi dobře zná. Přikývne na jeho slova stylem, že o nich moc dobře ví a je si toho vědoma. Tohle je jeho i její záchrana...to, že jejich životy jsou spoutány. Není ráda za to, že její život je závislý na někom jiném, ale na druhou stranu ho takhle jedině může ochránit.* Vím jak lehké je tomu podlehnout...věř mi, vím to. *Stále z něj nespouští zrak. I ona pocítila na chvíli temnotu ve svém srdci, špatné rozhodnutí.* Byla chvíle, kdy jsem chtěla, aby zažil to, co jsem zažila já. Kdy mi bylo prakticky jedno, co s ním bude, ale potom...potom jsem se zamyslela, zastavila jsem to. *Semkne rty na moment k sobě, než opět promluví.* Já ale nemohu už dovolit, aby se mu něco stalo. *Řekne trochu omluvně. Nechce to dovolit, ale ani nemůže, protože se stalo to, co on nikdy nebude chápat. Začalo jí na něm záležet, potřebuje Kaie. Je to její rodina a i kdyby nebyl...už se dostal do jejího srdce. Sjede konečky prstů po jeho ruce, kterou spustí k tělu a požádá ho o chvíli, jelikož se potřebuje dostat z promočeného županu a trochu se osušit. Odejde znovu do koupelny, kde se osuší a hodí na sebe obyčejné triko a volnější tepláky. Opravdu se nestydí před ním chodit v tomto oblečení, vždyť už ji nějakou dobu zná a navíc je doma. Nebude se kvůli tomu oblékat nepohodlně. Přejede si ručníkem několikrát po vlasech, které nechá rozpuštěné. Vlasy se jí kroutí do mírných lokýnek při konečcích. Vyjde z koupelny a už doufala, že atmosféra mezi nimi nebude tak hustá, ale to by se nesměla přihodit další věc, kterou s ním chtěla právě dnes prodiskutovat. Teď jí na to však nepřišla ani trochu vhodná chvíle. Ustrne v pochybu a oči jí sjedou k jeho ruce, která ještě svírá dopis z New Yorku. Její tělo naplní pocit nervozity. Pozvedne hlavu a zadívá se mu opět do tváře. Chvíli jen tak stojí mlčky na místě, než přejde několik kroků jeho směrem a natáhne ruku po dopise, který si vezme od něj zpět.* Už si to četl, že ano? *Dopis srovná do původní polohy ve kterém ji přišel a vloží znovu do obálky, kterou pohodí na stůl. Podívá se mu do očí.* Vlastně...tohle je věc o které jsem s tebou chtěla dnes mluvit. *Vydechne a pomalu se začne usazovat na gauč, přičemž si rukama přejede po stehnech, když si sedá a podívá se před sebe. Ruce si nechá složené v klíně. Lze na ní vidět, že sama neví, co přesně říct a jak začít. A nebo možná jen čeká na moment, kdy se taky posadí. V místnosti nastane chvíle absolutního ticha, které nenaznačuje ničemu dobrému. Jako kdyby ani nic nemusela říkat a už bylo rozhodnuto. Své zelené oči však na něj poté upře a zadívá se na něj.* Už nezbývá moc času do zkoušek a pokud uspěji, tak konečně získám diplom. Svou práci jsem už dávno odevzdala, no...většinou zaměstnavatelé hledají své budoucí pracovníky ještě na vysoké, aby si je mohli takzvaně vychovat. Co se týče psychologie, tak není zrovna časté, že jsi státní zaměstnanec. *Odvrátí zase od něj pohled a upře ho někde směrem ke stolu. Psycholog většinou dá se říct podniká sám na sebe...má vlastní ordinaci, všechno si vede sám. Pokud neděláte třeba psychologa ve věznici...to už státní zaměstnanec jste.* Lidem z jedné newyorských univerzit se líbila moje závěrečná práce a způsob uvažování, když jsem s nimi mluvila. Prakticky hned mi řekli, že by někoho takového chtěli. *Pousměje se nad tím a jde vidět, že tohle ji opravdu těší. Až teď se znovu na něj podívá.* A nabídli mi místo učitelky psychologie. Sice...to není úplně to, co jsem chtěla, ale je to úžasná příležitost. Nikdy dříve jsem nebyla v New Yorku, kde bych měla možnost poznat i lidi, kteří jsou uznávaní psychologové, kteří...*Ani to nedokončí a zavrtí nad tím hlavou. Podívá se jen na pár sekund někde za jeho rameno. A pak se pohledem vrátí opět k němu.*...tohle bylo oficiální pozvání. A já jim dnes ráno volala. *Na nějakou dobu se odmlčí a jen se na něj dívá, jako kdyby už nemusela nic dalšího říkat. Nadechne se zhluboka.* A odmítla jsem to. *Dá se říct, že to ani nevypadalo, že něco takového vůbec řekne.* Poděkovala jsem jim za jejich zájem a řekla ať to místo nabídnou vhodnějšímu kandidátovi. *Pousměje se nad svými slovy a zadívá se sama sobě do klína. Jistě...pro jednu její část je to ztráta velké příležitosti, ale pro druhou její část je to jen práce o kterou ani tak nestojí. Nedokáže od něj však držet zrak dlouho odvrácený a ani nechce. Opět si najde jeho oči.* Pamatuješ si na ten večer, kdy jsme spolu mluvili u mě na terase? Řekl si mi, že jeden z důvodů, proč miluješ tohle město je jeho atmosféra a nikdy ne prázdné ulice. Že ti to město dává pocit, že nejsi sám, i když na jednu stranu úplně sám jsi. *Začne mluvit tišším tónem při té vzpomínce, která je jedna z jejích nejlepších.* Máš za sebou tisíc let existence a vždycky...vždycky se vrátil zpět, protože v tobě zůstalo něco, co tě nutilo se vrátit, něco, díky čemu si věděl, že tohle je tvůj domov. Místo, kde patříš. *Nadechne se zhluboka.* Vzpomněla jsem si na to a uvědomila jsem si, že...že to mám podobně. *Přikývne na svá slova.* Když jsem přišla do města, tak to bylo jen za jedním účelem, ale ten už je přeci dávno pryč. Zjistila jsem pravdu, ale zůstala jsem. Ze začátku možná ze zvědavosti...z jisté povinnosti vůči O'Connellům, ale potom...byl jsi to ty, kdo mě v New Orleans udržel. *Přizná se mu a posune se pak blíže k němu, přičemž z něj nespouští zrak.* A já o to nechci přijít. *Zavrtí jemně hlavou a její oči se zalesknou.* Není to tak, že by tady nebyli lidé, které mám ráda a které bych taky nechtěla opustit, ale...cítím, že jsem našla své místo a v New Yorku to není. Ale vedle tebe. *Nakloní hlavu mírně do strany, když se tak dívá do jeho očí.* Žádná nabídka nikdy nebude lepší, než to, co máme. *Pronese skoro šeptem, ale on to může velmi dobře slyšet. Natáhne ruku směrem k němu a položí ji na tu jeho, jako kdyby chtěla dát důraz na svá slova.*

*Áno, najskôr mal vedieť už od začiatku, že nič čo povie, nič čo urobí, alebo ako sa zachová, jej názor nezmení. Poznal ju dostatočne dobre na to, aby to vedel. Lenže na druhú stranu. Ako niečo také mohol nechať len tak ísť? Rovnako ako nechal ísť Kaia cez dvere? Jednoducho a prosto, pustil ho, akoby sa snáď ničím neprevinil, len kvôli tomu, že odpad ako on má až príliš veľké šťastie. A Camille? Tá ho bránila, bránila ho nielen kvôli sebe, ale aj kvôli nemu, akoby mu snáď odpustila všetko to, čo jej urobil. A prečo? Pretože boli rodina, pretože mali spoločnú krv, pretože za ňou prišiel s nejakým hlúpym ospravedlnením, ktoré aj tak nič neznamenalo, pretože verila, že sa psychopat ako on, psychopat, ktorý ju dvakrát zabil, môže zmeniť? Nonsens. Jeho slová na ňu možno nemali skoro žiadnu váhu, aj keď v nich videla pravdu, aj keď si ich plne uvedomovala, ale nemohla klamať samú seba. Nemohla oklamať ani jedného z nich, pretože videl jej pohľad, videl jej to v očiach a ona to v tých jeho videla tiež. Bola naivná, tak veľmi naivná, že to nemohol zniesť, Priam mu to škrípalo pomedzi zaťaté zuby, priam ho to nútilo zatínať prsty do dlaní, akoby sa pri nej potreboval ovládať, ale na druhú stranu vedel, žeby jej nikdy neublížil. To bol jeho rozdiel. Jeho a Kaia. On bol síce monštrum, zabíjal ľudí pre potešenie, nebol správny a už zďaleka nie niekto dobrý pre ňu - ale nikdy jej neublížil. Aspoň nie fyzicky. A nedokázal zniesť pomyslenie na to, že tak strašne hazarduje, že tak strašne hazarduje s niečím, čo sa on snaží chrániť, o čo sa on zaujíma, aj keď to bolo ťažké. Aj keď preňho bolo nemysliteľné starať sa o obyčajný ľudský život, robil to a ona po tom pošliapala, akoby jej to bolo celkom ukradnuté. To, čo jej povedal, myslel to vážne, hovoril o Kaiovi a v závese za tým z vlastného pohľadu, z vlastnej skúsenosti, pretože si tým bol istý. Niekto ako on sa nikdy nezmení, navždy zostane tým, čo zo seba spravil, pretože cesta späť je už proste nemožná. A k tomu niekto bez citov? Akoby sa to mohlo stať? Cez noc by celkom zmenil charakter, alebo aké šarády mu vôbec Camille tlačí do mysle? Jej otázka ho však trochu prekvapí, akoby z toho všetkého, čo mohla povedať, čo sa mohla spýtať, nečakal, že to bude práve toto. Jej postreh, ktorý bol namieste, avšak on ho nechcel nijako viac rozoberať. Možno preto jej odpovie tak, ako jej odpovie. Hovoril predsa o jej bratrancovi – psychopatovi, ktorému bez myšlienok odpustila, ktorého zobrala späť a dala mu snáď svoju dôveru? Áno, vyzerala, že mu verí,. A to bola ďalšia vec, ktorú on nikdy nepochopí. Pretože dôvera preňho bola len úzka hranica medzi zradou a lojalitou, ktorá keď sa pretrhne, je navždy preč. A práve v tejto chvíli? Veľmi rád by sa jej pozeral priamo do očí bez sklamania. Bol sklamaný tým, že to dopustila, že dopustila niečo, čo ho tak pobúrilo. Že pošliapala všetko, o čo sa snaží, akoby to bolo nič, len hŕstka prachu, ktorá z toho zostala. Žeby to len hrotil? Žeby zbytočne kládol dôraz a pozornosť na niečo, čo ani nebolo dôležité? Jedine, ak by bolo niečo dôležitejšie, než jej život. A tak na ňu len hľadí, neveriacky, vyzerá to skoro tak, že hnev v jeho očiach nikdy nevyprchá, akoby bol nekonečný a jeho zdroj nepoznal hraníc. Akoby pri jej nádychu už čakal ďalšie slová, akoby presne vedel, čo mu povie. Poznal ju až tak dobre? Ak si je niečom istá, nikdy to nenechá len tak, nikdy neprestane, kým nevyjde na svetlo sveta jej pravda – to vedel už dávno. Ale dnes nie, tento večer nebol čas rozoberať nejaké skryté myšlienky, dnes večer nebol čas na to, aby sa ho niečo pýtala, aby chcela vedieť čokoľvek. Chcela mu niečo zatajiť, niečo dôležité, pretože tak ako poznal on ju, aj ona poznala jeho. Ale mohla sa mu čudovať? Mohla? Nepatrne pootvorí pery, jeho výraz je v túto chvíľu skoro prázdny, avšak stále naplnený všetkou nepríčetnosťou.* Vážne chceš teraz rozoberať, čo bolo alebo nebolo v mojich slovách, láska? *Podvihne trochu ostrejšie obočím, akoby mu to snáď vadilo. Akoby mu vadilo to, že poznala všetko, že všetko vedela, ale pravdou bolo, že mu skôr vadil fakt, že mala pravdu. Pomaly pokrúti hlavou a zopne čeľusť, akoby ho to snáď upokojovalo.* Sama najlepšie vieš, že toto nie je o mne. *Dodá následne s istotou v hlase, aby jej tým zároveň odpovedal, že to nie je vec, o ktorej by sa práve teraz mali rozprávať. Nie, chcel vedieť, prečo to urobila, prečo bola tak strašne naivná. Po tom, čo mu dá prakticky za pravdu, je ešte zmätenejší, akoby v tejto chvíli už nechápal ničomu. Bola si vedomá, koho si znovu vpustila do života, dokonca aj toho, že sa nikdy nezmenil, nezmení, ale napriek tomu to urobila. Nonsens. Nie, ona nikdy neustúpi, ona sa nikdy svojho rozhodnutia nevzdá a najsmutnejší bol fakt, že to vedel celý ten čas a aj napriek tomu sa to nesnažil príliš pochopiť, skôr chcel, aby to videla z jeho strany. Chcel ju postaviť pred niečo také, ako bola jeho zlosť, jeho sebectvo, v ktorom jej nemôže dovoliť takto hazardovať. Skoro v sekunde stojí priamo pred ňou, hľadí jej uprene do očí, akoby to bolo prvýkrát, akoby do nich hľadel prvýkrát vždy, keď sa na ňu pozrel. Zelené, jasné, prenikavé, neustále zachytávajúce jeho pozornosť. Nie, teraz nehľadel na slová, jednoducho to zo seba potreboval dostať, všetko čo mu prenikalo mysľou a nedokázala sa od hnevu poriadne nadýchnuť. Musela to vedieť, musela to vedieť všetko. Nezáležalo mu na tom, čo si bude myslieť alebo či to príjme, proste jej to potreboval povedať. Vyčítal jej to, vyčítal jej, že z jeho snahy urobila len smiešnu maškarádu, len zbytočný odpad, pre ktorý nemala žiadne pochopenie, aspoň v jeho očiach nie. Jej blízkosť bola skoro bezhraničná, ale nie, on ju teraz nevnímal, dôležité boli len jeho slová, nič vic-nič menej. Musela ho vnímať, musela počuť všetko, pretože to bola pravda. Bola naivná a bola hlúpa, ak si myslela, že sa psychopat, ako on dokázal zmeniť, žeby jej snáď už neublížil. To všetko...Všetko to bolo proste smiešne, nezmyselné, ako to mohla prehliadať? Rozhodí rukami, akoby mu snáď bolo jedno, že ju to mrzelo. Že sa jej tvár stiahla v úškrne, ktorý nebol zďaleka potešený. Ublížil jej tým, ale hľadel len na seba. Ako veľa dá, tak veľmi zoberie. Koniec koncov, vytvorila to všetko sama, toto celé bolo jej dielo. Práve teraz sa tváril neľútostivo voči jej emóciám, ale mohlo to byť inak? On sa ju snažil len chrániť a ona sa snažila znovu zabiť. Nebol ochotný prijať ten risk, aj keď ona bola, záležalo predsa aj od neho nie? Alebo to už nebolo dôležité, koniec koncov, mohla robiť, ako len zmyslela. Bol priam preč zo zmyslov, jeho hnev ho celkom pohltil, jediné, čo ho držalo bola jej tvár, ktorú stále vnímal. Akoby vedel, že je to príliš, že nechce, aby cítila všetku jeho zlosť, pretože by mohla vidieť znovu niečo, čo jej on nechce ukázať. Jeho tón je nižší než predtým, jeho výraz trochu pokojnejší, zmierenejší, avšak stále naplnený všetkým, čo dobre musela vidieť. Ľudský život bol preňho vždy len niečo bezcenné, niečo krátke, labilné, slabé, ale ten jej bol z nejakých dôvodov iný. Nechcel, aby zmizol, aby vyhasol, lenže ona ho nútila čeliť tomu stále dookola a znovu. Keď dohovorí, prejde medzi nimi niekoľko sekúnd ticha, než ho Camille prelomí. Chcela mu to opäť vysvetliť, samozrejme. Lenže on to nechcel, nepotreboval pochopiť, Mal svoju pravdu, niečo, prečo sa rozhodol. Kai nebol nič viac, než psychopatický odpad, ktorý by sa od nej, nakoľko ho nemôže zabiť, mal držať na niekoľko kilometrov, najlepšie cez kontinent. Lenže nie, ona ho obhajovala, priam, akoby mu všetko už celkom odpustila. Tak malicherné. Žiadne názory nikdy neprehodnotí, nie je nič, čoby ho presvedčilo o opaku, tak isto ako nie je nič, čo by očividne presvedčilo o opaku ju. Možno ju počúval, možno si jej slová dokonca nechal prejsť hlavou, ale nič viac. Jeho postoj zostal stále rovnaký, nezmenený. Bolo mu jedno, či mu na ňom záležalo, jedno, čo všetko s ním prežila alebo nie, tu šlo o to, čo jej urobil po tom. Nepoznal ho, ale stačilo mu to na to, aby ho nenávidel, aby ho chcel zabiť. A žiadny fakt to nedokáže vyvrátiť. Ako mohla mať toľko pochopenia, toľko milosti pre niekoho, kto jej tak veľmi ublížil? Milosrdenstvo, áno, to bola veľmi vzácna vec a ona ňou bola plná. Práve preto tu s ním možno teraz stála, pretože sa nikdy nevzdala nikoho, vždy verila v to najlepšie v človeku, preto preňho bola tak výnimočná. Vždy sa snažila pomáhať, a to...Preňho bola občas najlepšia a občas najhoršia vec. Pretože jej bolo jedno, ako veľmi pritom riskuje. Zatiaľ čo on? Bol chladný, neľútostný, milosť bola len slabosť. Tým všetkým bol a predsa v ňom videla dobro. Trochu pevnejšie sa na ňu zadíva, ako opäť prehovorí. Spojí pery pevne k sebe a prižmúri očami, akoby to snáď jeho pohľad robilo ešte intenzívnejším. Áno, vedel, kto je, a to bol ten problém. Mal jej to povedať? Bol naozaj problém v tom, aká bola? Až príliš...Dobrá.* Možno nie...Ale tvoj bratranec to už...hádam urobil. *Prenesie poniekiaľ sucho.* Ublíži ti znovu, vieš to, nie je tak? *Podvihne obočím, akoby sa jej na to pýtal, ale pravdou bolo, že si svojimi slovami bol istý. Nebol tu žiadny priestor na otázky, či dohady, ak ho vo svojom živote nechá, tak sa to všetko zopakuje, lenže už nebude mať na sebe žiadne kúzlo, ktoré ju vráti späť. Nič také. V ďalšej chvíli už na niekoľko sekúnd odvráti pohľad od jej tváre, zatiaľ čo tie jej sú neustále tam a priam ťahajú jeho oči späť k sebe. Následne ucíti jemný dotyk jej prstov na zápästí, priam ho prepaľujú priamo do kože, akoby snáď prijímal všetko jej teplo a nemohol s tým nič urobiť. Pomaly k nej konečne zdvihne zrak, ktorý je snáď naplnený všetkým, čo sa mu odohráva v hlave. Nikdy ju nepochopí, vedela to rovnako dobre ako on. Aj napriek tomu sa o to snažila. Jediné, čo od neho nakoniec chcela, bola dôvera. Potrebovala, aby jej veril, veril jej rozhodnutiam a všetkému, čo robila, lenže aj napriek tomu, že ju do nej istým spôsobom vkladal, nebolo to dosť. Nie pre tento krát. On nebol ten typ, ktorý verí hocikomu, vôbec niekomu, vlastne nezostal skoro nikto, na koho by sa mohol úplne spoľahnúť, ale Camille? Jeho paranoja mu nedovolila byť celkom presvedčený, ale dôveroval jej. Musel si to priznať, pretože ju tak vnímal, ako niekoho, kto ho nezradí. I keď to bol stále relatívny pojem po všetkých sklamaniach a skúsenostiach, ktoré za celých tisíc rokov nazbieral. Všimne si ten krátky záblesk v jej očiach. Akoby to pre ňu bolo dôležité, akoby ju jeho slová snáď potešili, ale tie ďalšie už nie. Hľadel na ňu, akoby od nej snáď ani nevedel odtrhnúť zrak, akoby to bolo nemožné. Vnímal každý jej pohyb, každú mimiku jej tváre, každú emóciu v jej očiach. Neprekvapilo ju to. Akoby aj mohla od neho čakať niečo iné? Netušil, na čo presne mu prikývla. Či to bolo viac kvôli tomu, že to vedela, alebo to prijala ako fakt, ktorý nemá zmysel nejako meniť. Ak by ich životy neboli spútané, zabil by ho. Nezáležalo by mu na tom, čo by mu povedala, či by ho chcela chrániť, žeby jej tým ublížil, jednoducho by ho zabil a zašpinil by si ruky jeho krvou. Ona bola jediný dôvod, prečo ho ušetril. Nič jej nepomohlo byť jasnejšie ako tento fakt. Trochu nakrčí čelom, keď následne prehovorí o tom, že vie, aké je podľahnúť. Nie, to nebolo ľahké, to bolo priam automatické, bežná vec, zahodený život, spálený v prstoch, na dlaniach len smietky prachu – to bolo všetko, čo zostane. Jeho pohľad je v túto chvíľu až nechápavý, akoby presne netušil, o čom hovorí. Hneď vzápätí však pokračuje. Jeho tvár zostane po celý ten čas prakticky nemenná, to len jeho oči, tam sa emócie zmenia. Akoby ju skúmal, skúmal jej pohľad, a to, čo mu chce naznačiť. Nevedel to, netušil, že aj ona ho chcela zabiť, ale nakoniec to zastavila. To presne bola ona, nikdy nebola schopná niekoho poslať na smrť, nie ak mala inú možnosť. Trochu podvihne tvárou dohora a spojí pery pevne k sebe. Záležalo jej na ňom. Jej slová, nehovorili prakticky o ničom inom a on to vnímal. Nechápal to, ale vedel o tom. Ospravedlňovala sa mu snáď za to, kým bola. Nie, ona by ho nikdy nenechala zomrieť. Nech by urobil už čokoľvek, stále by v ňom videla nejakú nádej, pretože to bola osoba, ktorou bola. A ktorú by nechcel ani za nič zmeniť. Na niekoľko sekúnd mlčí, akoby na ňu dokázal len hľadieť, akoby k tomu ani nemal, čo dodať, než nakoniec nepatrne pootvorí ústa a vydýchne.* Kým ste k sebe pripútaní...Nič sa mu nestane. *Prenesie nakoniec s istým prísľubom, ktorý už poznala, pretože musela vedieť, že pokiaľ ich životy závisia, on by ho nikdy nezabil. Akoby jej tým potvrdil, že mu neublíži, ale zároveň bude lepšie, ak sa od neho bude držať ďalej, ak ho najlepšie uvidí čo najmenej, alebo nikdy. Jeho výraz je teraz trochu uvoľnenejší, akoby sa zlosť z časti vyparila, ale stále tam boli isté zvyšky. Cíti, ako mu končekmi prstou zíde dole po ruke. Jej dotyk bol jemný, teplý, skoro ho necítil.
Po tom, čo Camille odíde do kúpeľne, sa len mierne rozhliadne po jej byte, než prejde prakticky spred dverí ku pohovke. Do očí mu však automaticky udrie pootvorený list, ktorý ležal na stole priamo pred ním, akoby naňho snáď kričal, aby sa po ňom načiahol. Najskôr si nebol celkom istý, či by to mal robiť, či to vôbec chcel urobiť, ale keď ho mal konečne v rukách, keď ho roztvoril a len letmo prešiel očami po obsahu...Všetky jeho predchádzajúce myšlienky sa zrolovali do jednej. Po celkom jej výstupe, po celej maškaráde, všetkých slovách...Chcela odísť? Jeho tvár sa automaticky zvraští, akoby nepredpokladal nič iné, než túto skutočnosť. Možnosť a pravdu, ktorú si automaticky zapísal do hlavy a nebolo tu nič, čo by ho v tú chvíľu mohlo presvedčiť o opaku. A zároveň tu bolo niečo nové – obavy, nechuť, tendencia zasiahnuť do niečieho života. Ale bolo to to, čo chcel? Chcel pre ňu niečo také, aby niečo ľutovala, aby on mal výčitky, pretože aj tak u nemal problém viac ako dosť? Odpoveď bola jednoduchá – nikdy by to nechcel. Netušil, či mu o tom chcela vôbec povedať, či mu to chcela zamlčať rovnako ako Kaia, až kým nepríde vhodnejšia chvíľa. A bolo mu to jedno, všetko okolo mu bolo ukradnuté. Vlastne ani nevnímal nejaké kroky, len držal v ruke jej list a stále dookola prechádzal jeho obsah. Pomaly podvihne tvár a pozrie sa niekam pred seba, do priestoru, jeho tvár je stále zvraštená, jeho oči prižmúrené v niečom, čo sa len ťažko identifikuje. Konečne prejde očami k nej a spojí pery pevne k sebe, prakticky zomkne sánku, akoby jej na ani nemal, čo povedať, alebo možno len čakal, než začne ona. Pretože nie, opäť to nebolo o ňom. Po celý ten čas sleduje jej tvár, ako k nemu prechádza, ako naňho hľadí, ako sa pri ňom zastaví a natiahne sa po list v jeho ruke. Pustí ho, aj tak mal pocit, akoby poznal celý jeho obsah a zároveň si nebol istý, čo presne znamená. Čo jej na to mohol povedať? Nakloní hlavou krátko do strany a, ako hodí list už obálke späť na stôl a zachytí pohľad jej očí, ktoré už uprene hľadia do tých jeho. Nepáčilo sa mu to, nič z toho sa mu nepáčilo. Jej tón, jej výraz, akoby sa mu už len chystala povedať, že to prijala. Pochyboval, žeby ju to stálo veľa premýšľania, žeby nad tým vôbec premýšľala. V jej ľudskom živote sa predsa niečo také neodmieta, nie je tak? Trochu zvraští obočím, keď sa usadí na pohovku, zatiaľ čo on ešte hodnú chvíľu stojí na mieste. Čomu vôbec chcela povedať? Prečo nemohla začať rovno s tým, že sa už rozhodla a nijak to nezmení, celé by im to uľahčila a neoberala by ho o čas. Áno, možno teraz premýšľal trochu trpko, ale mal na to do pekla dôvod. Najskôr nijako nereaguje, ani sa nepohne, ani si nejde sadnúť, miestami má chuť od nej odvrátiť zrak a pozerať sa niekam do priestoru. Nakoniec však predsa len trochu podvihne tvár a prejde ten jeden krok pred sedačku sadajúc si vedľa nej, avšak nikdy celkom blízko. Medzi nimi bola medzera, ktorú nechcel nijako prekročiť. Potrebovala mu to povedať, musela mu to povedať, tak nech to urobí. Nech nemlčí, akoby nevedela nájsť tie správne slová. Mohol na sebe doslova cítiť jej pohľad a nemal pocit, žeby mu ešte musela vôbec niečo hovoriť. Rovnako ako ona sa jej zadíva do očí, pričom spojí pery pevne k sebe a ako začne, len mlčky načúva jej slovám. Toho, že má pred skúškami si bol vedomý už dlhšie, rovnako ako toho, že uspeje, pretože by si jednoducho nepripustila inú možnosť a on o tom nepochyboval. Vedel, čo mu chce naznačiť, vedel, kam tým smeruje. Ona nechcela byť len nejaký štátny psychológ nič také, mala jednoducho na viac, nikdy by jej to nestačilo. Aj keď od neho odvráti pohľad, stále ju sleduje. Jeho výraz je skoro nečitateľný, akoby ju ani poriadne nevnímal, akoby si o tom snáď nič nemyslel, akoby mu na tom, čo hovorí ani nezáležalo. Áno, o tom, že sa o ňu niekto zaujíma sa už jasne dočítal z listu, niekto, kto nebol ani v tomto meste ani v okolitých, ale celkom inde. A on na nej mohol vidieť, priam vyčítať, že ju to tešilo. Jej poloúsmev, jej tón? Pripadalo mu to, akoby z toho bola nadšená, ale ktorý človek by nebol? Jej práca, to, čo robila, pomáhanie ľuďom, bolo pre ňu dôležité a on môže byť sebecký a povedať jej niečo iné, alebo zostať mlčať a nechať ju ísť za tým, čo chce. Ich pohľady sa znovu stretnú, ako prižmúri očami pri jej nasledujúcich slovách. A vtedy? Vtedy už nechcel počuť vôbec nič, pretože mohla ísť, ak chcela, ak to bolo to, čo si želá, on ju nebude držať ani nič podobné. Jeho rodina? To bolo niečo celkom iné, ale ona bola stále človek. Až teraz si uvedomí, aké nezmyselné si vlastne bolo myslieť niečo iné. Akoby to snáď nevedel celý ten čas...čo vlastne čakal? V momente, ak tichom zaznie jej veta, veta, po ktorej už nemuselo nastať nič a on už akoby presne vedel, čo chce povedať. Ráno im volala...A prijala to. Prečo by tu koniec koncov zostávala? Kvôli nemu? Zvraští obočím a v sekunde od nej odvráti pohľad niekam do priestoru, akoby to už nechcel ani počuť. Toto mu nebolo za potreby, vážne nie. Mohla mu to povedať rovno a ušetriť si celú túto reč, po ktorej nakoniec aj tak všetko vyjde tak isto. Nepatrne pootvorí ústa a konečne sa k nej znovu otočí tvárou zahľadiac sa jej uprene do očí, snažiac sa vyčítať, či to myslí vážne, či mu hovorí pravdu, alebo sa ho snaží len zavádzať, aj keď na to nemala jediný dôvod. Odmietla to? Zo všetkých veci, ktoré čakal, to nebola práve táto. Hľadel na ňu, akoby potreboval, aby to zopakovala. Avšak žiadne šťastie, nič v jeho očiach nie je.* Prečo? *Prenesie skoro bez toho, aby si to vôbec uvedomil. Ale chcel to vedieť, chcel počuť, prečo to neprijala a rozhodla sa zostať. Jeho tón je poniekiaľ nízky, tichý, nie je v ňom skryté nič viac ako prostá otázka. Jej oči si opäť nájdu tie jeho, akoby v nich mal snáď vidieť všetko, všetky jej dôvody, všetky jej myšlienky, nepotreboval viac žiadne slová. Nečakal to. Že si bude tak dobre pamätať, čo jej jeden večer povedal, že sa jej do mysle zaryjú jeho vety, ktoré boli síce pravdivé, ale spätne ťažké, trpké. Keď si pomyslí na to, ako sa jeho ciele odkedy prišiel zmenili. Dozvedel sa, že bude mať dieťa, mesto už nebolo tak dôležité a nikdy nebude, aj keď ho považoval za svoj domov. Áno, bola to pravda, myslel to vážne. Všetka jeho atmosféra, všetci ľudia, hlasy, hudba, umenie, história spojené dokopy. Prvé miesto, ktoré po rokoch mohol nazývať domovom. Ale nie všetko sa zdalo byť také ako na začiatku, väčšina z tých vecí sa rozpadla a nezostal z nich už ani ten  prach. Potichu vydýchne a odvráti od nej zrak, akoby jej tým vlastne odpovedal. Spomínal si na to a spomínal si na to viac ako dobre. Áno, bolo to miesto, kde patril, práve preto z neho neplánoval odísť, aj keď po celý ten čas tu nebolo nič len jeho nepriatelia, ktorými bol obklopený. Počúvať jej slová bolo z istej časti prijateľné, skoro potešujúce. New Orleans pre ňu bolo domovom, rovnako ako preňho, avšak z tej druhej? Možno by bolo lepšie, ak by odišla. Od všetkého chaosu, jeho nepriateľov, ktorí by jej mohli ublížiť. Prišla sem len kvôli tomu, aby zistila pravdu o svojom bratovi, na ktorú už prišla, lenže on si ani neuvedomoval, žeby mohla odísť. Trochu nakrčí čelom, ako mu vymenúva svoje dôvody, než príde na ten posledný. Dovtedy bol stále zahľadený niekam pred seba, akoby nechcel, aby videla, čo sa mu práve odohráva v hlave, ale keď mu povie, že tu prakticky zostáva len kvôli nemu, konečne sa k nej otočí. Jej slová preňho istým spôsobom niečo znamenali, teda mal pocit, akoby preňho boli dôležité, akoby na chvíľu celkom zhodili všetky múry a on sa na ňu mohol pozerať čisto, bez zadržiavania akejkoľvek emócie. Jeho výraz je skoro až uvoľnený, letmý, akoby sa mal každú chvíľu pousmiať, ale nič také neprichádzalo. Trochu pootvorí ústa, ako sa k nemu presunie bližšie, zatiaľ, čo on sa ani nepohne. Mohol vidieť, ako sa jej lesknú oči, pričom nemal chuť na nič iné, ako dotknúť sa jej tváre prstami. Lenže niečo ho držalo ďalej, napriek všetkému, čo mu hovorila, niečo mu to nedovolilo. Prečo by chcela zostať len kvôli nemu? Opäť si vybrala monštrum a videla v ňom snáď nejaké dobro? Na chvíľu privrie oči, ako mu povie, že jej miesto je pri ňom, ale jeho výraz stále ničomu nenasvedčuje. Akoby presne vedel, aké city k nemu chovala, ale nemohol jej povedať nič podobné. Miestnosťou sa ozvú jej posledné, tiché slová, ktoré sa mu zadrú priamo do uší a nedokážu sa dostať von. Pomaly k nej zdvihne zrak až vo chvíli, keď opäť ucíti jej ruku priamo na tej svojej. Jej jemný dotyk, jej istota, ktorú mu dávala a ktorej si nemohol dovoliť veriť, nechcel, pretože už mnoho krát sa sklamal. Trvá možno niekoľko sekúnd, čo celkom mlčí, akoby k tomu všetkému ani nemal, čo povedať. Zrazu sa však jeho tvár celkom z vraští a z bariér, ktoré boli na chvíľu zbúrané, sa stanú pevné stĺpy. Aspoň to  mohla vidieť v jeho výraze, aspoň to mohla vidieť v jeho prižmúrených očiach. Odvráti od nej zrak a v momente sa postaví, čím odsunie jej ruku do strany prechádzajúc asi dva kroky ďalej od pohovky, otočený jej chrbtom. Najskôr len pootvorí ústa, než ich opäť zavrie a trochu zopne čeľusťou. Bol sebecký, bol až príliš sebecký na niečo také.* Nechcem, aby si kvôli mne zahodila svoje ľudské ambície.  *Prenesie skoro až tvrdým tónom v hlase, našťastie mu však nemôže vidieť do tváre, pretože tá už taká pevná nie je.* Nemusíš  tu zostávať kvôli mne, Camille. *Prenesie  po krátkom odmlčaní, pričom pomaly vydýchne a podvihne tvárou trochu dohora.* Ak ťa v New Orleans už naozaj nič iné nedrží...Tak im znovu zavolaj...A choď. *V jeho hlase nebolo veľa emócií, nič z toho, čo sa mu odohrávalo vnútri naozaj, akoby to nechcel dávať najavo už ani pred ňou. Jeho oči sa však leskli, leskli od toho, čo jej povedal, od toho, čoby to znamenalo. Lenže ako mohol? Možno raz...Možno raz by to šlo aj inak, ale nie teraz, nie dnes. Zopne pery pevne k sebe a otočí sa jej konečne tvárou. Vnímal len jej oči, to bolo všetko, čo tu teraz bolo.* V najväčšom sebectve by som zničil množstvo životov, ale nechcem, aby si si kvôli mne ničila ten svoj. *Prenesie nízkym tónom v hlase,  letmo pokrúti hlavou a prejde tie dva kroky priamo pred ňu. Jeho výraz bol už teraz o niečo otvorenejší, v jeho modrých očiach sa toho odrážalo mnoho a zároveň akoby nič.* Nie ty...*Vydýchne istý svojimi slovami, pričom zľahka nakloní hlavou do strany a zdvihne ruku k jej tvári zboku ju prikladajúc na jej líce.* Ako si povedala... Vieš, kto som a vieš, že sa to nikdy nezmení a ja nechcem, aby si musela niečo ľutovať, Camille. *Prenesie skoro po šepky, ako ruku opäť jemne stiahne a prižmúri oči.* Toto mesto pre teba nie je bezpečné. Nikdy nebude.

(Po poměrně krátkém rozhovoru s Jeanine se vydal domů, kde se usadil na gauč. Celou noc přemýšlel o tom, co mu nabízela a, co všechno to pro něj mohlo znamenat. Měl by mnohem více lidí a už by se jeho lidé nemuseli tak moc cítit v ohrožení. V tomhle  všem by to bylo dobré, tolik výhod by s tím vším přišlo..ale stále váhal. Mohlo by se stát něco špatného. On by zase mohl naštvat Klause a ten by šel přes všechny muže jen, aby se dostal k němu a mohl nakonec urvat hlavu jemu. A to on nechtěl, nechtěl je vystavovat nebezpečí. Nejsou to jeho lidé, nejsou věrní jemu, ale Jean a proto by jim ani nemohl plně svěřit svůj život. Okolo třetí ráno usnul na gauči s flaškou rumu v náručí. Sice se snažil sebe samotného přesvědčit k omezení pití, ale večer ho to všechno nějak přemohlo a znovu se upoutal k flašce. Člověk by řekl, že když už pije přes dvě stě let, tak ho ten alkohol omrzí, ale není tomu tak. Čím déle ho pije, tím víc se stává součástí jeho života. Prostě už bere alkohol jako úplně normální pití. 
Probudil se okolo desáté hodiny. Vstal z gauče, který pomalu začínal smrdět alkoholem. I jeho byt začínal vypadat jako nějaké doupě a ne krásný, rodinný být, jakým dřív býval. Všechny prázdné flašky vyhodil a ne, že jich tam bylo málo. Potom, co trochu poklidil v bytě si dal dlouhou sprchu. Pak se navlékl do nějakého čistého oblečení a vydal se ven s Marvinem. Zašel s ním do nějakého parku, kde byli skoro hodinu, než se vrátil zpátky domů. Dal mu něco k jídlu a doplnil pití. Marvin stále zůstával v pokoji Daviny.. i jemu chyběla. Zbytek dopoledne a odpoledne strávil v sídle, kde probíral nějaké důležité, upíří záležitosti. Když se blížil večer, vydal se domů. Snad poprvé to vzal úplně jinou cestou a po několika krocích se ocitl před panelovým domem, kde žije Cami. Chvíli jenom tak postával před vchodem, než vešel dovnitř. Vyběhl až nahoru k jejím dveřím a zaposlouchal se, zda neuslyší nějaké hlasy z jejího bytu. Opravdu nechtěl být přivítán Klausem v trenkách. Nemuselo by to pro něj dopadnout dobře. Jelikož nic neslyšel, přešel ke dveřím a zaťukal. Za posledních pár týdnů se mu najednou naskytla šance, že už Davina bude zpátky. Měli krev někoho z Bennettů a Soph nedávno opravila ascendent. A tohle je rozhodně něco, co by Cami měla vědět.) Ahoj, Cami. Doufám, že nějak nejdu nevhod.. (Poví s téměř nevýrazným úsměvem.) ale je to ohledně Kaie a Daviny. (Dodá po chvilce, aby jí objasnil, proč tu vlastně je.)

*Před dvěma měsíci v tomto bytě čekala na návrat Kaie a netušila, co všechno se stane. Aby byla upřímná, tak vůbec nečekala, že by se mohlo něco stát. Šel do vězeňského světa s lidmi, kterým věřila a u kterých věděla, že jim věřit může. Ovšem večer toho dne začínala mít jisté obavy, když se nevracel domů, ale nepanikařila. Mohlo se něco stát, mohou tam zůstat. Nedal ji přesný termín návratu, takže se nesnažila myslet na nejhorší. Navíc...Davina by ho nepodrazila, že ano? A Sophie a ani Marcel by něco takového neudělali...ne jí. Alespoň tomu věřila. Jenomže na další den za ní přišla Sophie s šokující zprávou, která s ní naprosto otřásla a pravdou je, že pozměnila i pár věcí. Když se dozvěděla, že Kaie nechali ve vězeňském světe společně s Davinou, tak byla naštvaná, neskutečně naštvaná, ale co více? Zklamaná. A jakmile jí jednou člověk zklame na takové úrovni jako ona a Marcel, tak těžce se to dává do pořádku. Jak jí mohli vůbec něco takového udělat? Věděli to. Věděli to od samého začátku, že ho tam nechají a Davina byla jen čistě vedlejší škoda. Mrzelo jí to, tak moc. A to za oba dva, protože Kai byl její rodina, ale Davina zase kamarádka, někdo, koho má opravdu ráda. Ze začátku se Sophie udržovala hlavně pracovní vztah a postupem času se to začalo lepšit, i když to není úplně jako předtím. Nemyslí si však, že jednoho dne by se to nespravilo úplně, protože i přes to všechno je její nejlepší kamarádka. A Marcel? Šla ho navštívit, přičemž se neovládla a její ruka spočnula na jeho tváři. Nikdy nečekala od něj takovou zradu, protože ať už byl Kai jakýkoliv, tak to byla její rodina a ona ví, že se změnil...stejně tak to věděla i Davina o kterou svou hloupostí taky přišel. Stýkala se s ním, aby mu pomohla vyřešit celou situaci a tak se začal jejich vztah lepšit. Přeci jenom ona měla nejblíže ke zdrojům informací, jelikož Kai ji o spoustě věcí řekl a navíc šlo o její rodinu, protože ať už chce nebo ne, tak je taky členem covenu Gemini a poloviční Parker, ne? A ti měli hodně co dočinění s vězeňskými světy.
Myslela si, že konečně budou zase spolu, že to bude jako dříve a vlastně ještě lepší. A co se stalo? Přišla o něj a zase zůstala sama. Byl doma jenom dva dny, příliš krátká doba na to, aby s jeho novým já strávila nějaký ten čas a poznala ho lépe. A nejhorší je to, že neví, co bude potom. Co když se vrátí znovu šílený? Co když bude toužit po krvavé pomstě? A jak by ho zastavila? Několikrát po nocích brečela, protože jí opravdu jeho přítomnost scházela. Odešel už jednou a nebylo to pro ni lehké, ale teď je pryč podruhé a je to ještě těžší s vědomím, kde se vlastně nachází. Alespoň tam není sám, jenomže netuší jak moc špatné to tam musí být pro Davinu, když Kai velice dobře ví, že členové její rodiny ho tam chtěli nechat shnít.

Dnes večer sedí doma a přehrabuje se v jeho věcech. Ne, že by se mu v nich chtěla hrabat, ale spíše se snaží najít nějaké vodítka. Něco, co by ji pomohlo, aby se k nim zase nazpět vrátili. Nejhorší na tom je to, že pokud budou v naprosto zoufalé situaci, tak klidně sama pojede za jeho otcem, aby získala potřebné věci. V zoufalých situacích dělá i zoufalé činy, ale stálo by za to riskovat opět svůj život? Jeho otec, vlastně její strýc ji chtěl zabít. Proč by to neudělal teď, jen aby zabránil tomu, že by mohla najít cestu do vězeňského světa a vytáhnout ho z tama? Právě prohledává kapsy jeho kalhot, když zaslechne zaklepání na dveře. Trhne sebou při tom zvuku a odloží kalhoty na sedačku, přičemž se zapře rukama o zem, aby se zvedla. Během chvíle se ocitne u dveří. Uchopí kliku a otočí dvakrát klíčkem. Poté otevře dveře a ve tváři má překvapivý výraz, když za nimi zahlédne Marcela. Nečekala ho tady dnes večer, vlastně by ho tady nečekala vůbec. Nestačí ani nic říct a Marcel se dá do řeči, takže ho jen poslouchá. Pootevře poté více dveře a ustoupí od nich, takže mu dává najevo, aby vešel dál.* Pojď dál. *Řekne neutrálním tónem hlasu. Je zvědavá, co pro ni má za informace, ale ví, že kdyby tam Davina nezůstala, tak se nijak nesnaží. Neudělal by nic proto, aby se Kai dostal nazpět a nebyl by dnes tady. Tohle ji stále užírá, jenomže je to něco s čím nic neudělá. Jakmile vejde dovnitř, tak za ním zavře dveře a zamíří ihned do kuchyně.* Dáš si skleničku? *Přistoupí ke kuchyňské lince a vezme láhev bourbonu. Pak vytáhne ze skříňky dvě skleničky a do každé z nich nalije stejné množství. Otočí se k němu a podívá se mu do tváře, přičemž natáhne ruku jeho směrem s jednou sklenicí.* Zjistil si něco dalšího? *Zeptá se zvědavě. Vlastně je docela ráda, že je tady. Sama mu chce něco oznámit.*

(Netrvalo to dlouho a on slyšel, jak Cami odemyká a následně otevírá dveře. Aniž by jí dal nějakou možnost něco říct, řekne, proč tu je. Jeho hlas není nijak přívětivý, ani nepříjemný, jednoduše je neutrální a asi tak bude znít do doby, než odejde domů. Ví, jak moc jí ranil, ale i tak nelituje toho, že tam Kaie nechal. Pouze toho, že přitom přišel i o Dee. Vejde dovnitř hned potom, co ho pozve a udělá pár kroků ode dveří, aby Cami mohla zavřít. Rozhlédne se po bytě, jakoby snad někoho hledal a pak jí následuje do kuchyně. Cami okamžitě uchopila láhev bourbonu a nabídla mu.) N.. (Chtěl pokračovat, ale to už Cami začínala nalévat i do druhé sklenky.) Tak jednu si dám. (Nakonec řekl a chvíli počkal, než se na něj otočila i se sklenkou v ruce. Podíval se do jejích očí s výrazem bez emocí a vzal si sklenku. Na její další slova přikývl.) Mám nějaké novinky, ano. (Odpoví jí a chvíli se odmlčí. Je mu jasné, že jí to potěší, přeci jenom to pro ní bude znamenat, že bude mít Kaie zpátky. I on je na jednu stranu rád, protože to znamená, že se mu zase vrátí Davina. Ale co když už žádná Davina není a Kai ji kvůli němu zabil, co když je z něj teď ještě větší blázen a on tak vypustí do světa psychopata? A mnoho dalších podobných si v duchu pokládal, čímž se ještě více stresoval. On chce jenom jedno a to, aby dostali Davinu zpátky do normálního světa, ať na něj bude sebevíc naštvaná, ať ho bude jakkoliv nesnášet, je to jedno. Hlavně, že bude v pořádku, zpátky v New Orleans. Po krátší pauze se otočí na Cami a začne mluvit.) Před několika týdny jsme se Sophie našli krev někoho z Bennettů, kterou potřebujeme k provedení kouzla. (Nejdříve jí poví jednu dobrou zprávu.) Krev u sebe má Sophie spolu s opraveným ascendentem. (Ještě dořekne to druhé. Pro něj to, že je ascendent opravený, byla skvělá zpráva a tak věří, že i Cami to potěší. Aniž by jí dal možnost reagovat, tak znovu začne mluvit. Chce jí všechno říct a pak jí dát prostor na vyjádření se.) Už jenom zbývá počkat na úplněk. (Dořekne a pak už nechá mluvit Cami. Konečně vyzvedne sklenku ke svým rtům a něco málo z ní upije.)

*Ani neví, jak by mohla popsat tuhle situaci mezi nimi. Jejich vztah jde zkrátka z kopce, než aby se zlepšoval. Nejdříve všechny ty věci okolo Klause a teď se jedná zase o Kaie. Dá se říct, že mu odpustila, ale rozhodně na to nezapomíná a stále je raněná. Vzal ji její rodinu, vždyť to není něco nad čím člověk může mávnout rukou. Ví, co provedl, ví jaký je a chápe, že ji chce taky chránit, ale co když ochranu nepotřebuje? Věří tomu, že by to neudělal znovu, že by ji neublížil. Otevře mu prakticky ihned, přičemž ho ani nepozdraví. Ne proto, že by nechtěla, spíše na to úplně zapomněla a důležité bylo to, aby ho pustila dovnitř, ne? Ustoupí ode dveří a nechá ho vejít. Hned za ním zase zavře a zamíří do kuchyně, přičemž se ho zeptá, zda si dá jednu skleničku. Vlastně ani neočekávala u někoho jako je on negativní odpověď a proto ji i hned začne nalévat. Ptala se spíše ze slušnosti, ale zaslechla jeho hlas, že chtěl něco říct a proto se k němu podívá s mírně povytáhnutým obočím. Je překvapená, to rozhodně. Vždyť on nikdy alkohol neodmítal. Tak či tak to dolije a trochu se pousměje.* Od kdy odmítáš alkohol? *S těmito slovy se i na něj otočí a podá mu sklenici. Ruku stáhne nazpět k tělu, když si ji vezme. Promluví na něj znovu, přičemž sleduje výraz v jeho tváři, který ji překvapuje. Upřímně...nikdy se na ni takhle nedíval, ale možná je to proto, že trpí kvůli ztrátě Daviny a i proto, že jejich vztah ještě nikdy nebyl tak napjatý jako teď. Nic neříká a nechává, aby ticho zahalilo celou místnost. Chce ji něco říct, tak mu dává prostor a proto na něj zůstane mlčky hledět. Mezitím si pohrává se sklenicí v ruce. Nadechne se zhluboka, když promluví. Oznámí ji velmi potěšující zprávy. Mají krev Bennetů, kterou potřebují na přesun do vězeňského světa a taktéž mají i opravený ascendent, který se při jejich návratu rozbil. Pootevře ústa, jako kdyby chtěla něco říct, ale nic z nich nevychází. Jen se dívá do jeho očí a lze poznat, že v hlavě má hned několik myšlenek. V očích se ji objeví záblesk štěstí, že ho bude mít nazpět, ale taky jsou tam obavy, protože netuší, co bude následovat po tom až se vrátí. Semkne rty k sobě a nakonec koutky úst pozvedne do jemného úsměvu.* Takže to už nebudeme čekat dlouho. *Sklopí zrak ke své sklenici a zadívá se na její obsah. Párkrát s ní pootočí po směru hodinových ručiček a poté si ji přiloží ke rtům a napije se z ní. Pozvedne bradu a zadívá se znovu na něj.* Tentokrát chci být ale u toho. *Řekne tónem, který je pevný, rozhodnutý.* Chci být u toho až tam půjdete a počkat na váš návrat a nebo půjdu s vámi. Chci mít jistotu, že se vrátí. *Rozejde se k Marcelovi, ale poté ho obejde a zamíří ke gauči na který se posadí. Vydechne dlouze.* Nechci ho zkrátka ztratit potřetí. *Podívá se před sebe a v její tváři je smutek. Něco takového si nemůže dovolit. Poprvé o něj přišla, když odešel, teď podruhé, když ho tam nechali a jak by to s ní otřáslo, kdyby ji znovu zradili a i potřetí o něj přišla? Něco takového si ani nechce představit.*

(Mezi nimi se vše naprosto změnilo. Jejich přátelství se už pomalu jako přátelství nedalo popsat. Cami na něj je naštvaná za to, co provedl, ale hlavně je zklamaná. Pak tu je stále ta věc s Klausem, kvůli které se prvně odcizili. Ale to si pak jaksi vyříkali nebo se o to aspoň snažili. Potom jí ale řekl, co k ní cítí a ovlivnil ji, aby zapomněla, což nikdy udělat nechtěl, ale stále mu to přijde jako dobrá věc. Cami by nemohla vědět, jaké city k ní stále nese. Potom se zase trochu začali přátelit a pak přišlo tohle. Skoro to vypadá, jakoby snad Marcel sabotoval jejich přátelství, jakoby se ho snažil zničit za každou cenu. A popravdě? Docela se mu to daří. Vždyť se na sebe dívají skoro jako na cizího. Už mezi nimi není to, co dřív. On to ale bude muset přijmout, protože už to nebude jako dřív. Zkazil to a zvláště tím, co provedl Kaiovi. Vejde dovnitř a potom, co Cami zavře dveře, jí následuje do kuchyně. Její nabídku na alkohol chce odmítnout, ale když už vidí, jak nalévá, tak to nechá být. Všimne si jejího překvapeného pohledu a vůbec se nediví. Sám sebou je překvapený, že chtěl odmítnout, ale už to bylo hrozné. Pořád měl u sebe nějakou tu flašku a celý jeho byt začínal smrdět jako nějaká levná hospoda.) Nějak se to snažím omezit, ale moc mi to nejde.. (Přizná se jí a pak sklopí hlavu, než se zase podívá na Cami, která už mu podává sklenku. Věnoval jí jeden delší pohled do očí. Je si moc dobře vědom toho, jak ho nepřítomnost Daviny změnila. Ani se moc nedokázal přetvařovat, což je u něj docela divné, protože v něčem takovém byl mistr. Dokázal se v jednu chvíli tvářit smutně a v druhé se usmívat jako nejšťastnější člověk na světě. Není ale smutný jenom kvůli tomu, že tu není Dee, ale i kvůli Cami, protože ví, jak moc jí ublížil. Konečně začne mluvit a s krátkými pauzami jí všechno řekne. Nechá prostor Cami, aby se mohla nějak vyjádřit a něco málo upije ze sklenky. Překvapí ho, že nic neříká, ale pohled, který se mu potom naskytne, ho potěší. Po dlouhé době viděl ten její úsměv, ačkoliv byl jemný i tak ho to potěšilo. Nedával to ale nijak moc najevo. Na slova, která přijdou pak jen přikývne. Má pravdu..úplněk je čeká už brzy. Nemusí čekat dlouho a Cami znovu promluví. Souhlasně přikývne, že to bere v potaz. Vlastně mu nějak tak bylo jasné, že tam bude chtít jít a nebo si aspoň nějak pojistit, že se jí Kai vrátí zpátky.) Možná by jsi měla jít místo mě.. (Navrhne a ještě se dívá někam do kuchyně, než se otočí na Cami a dojde až k ní. Na její slova, ze kterých naprosto vyzařuje smutek raději nereaguje a jen přikývne.) Myslím si, že jsem teď ten poslední, koho by Davina chtěla vidět a.. (Usadí se na křeslo a pohled zabodne do země.) Chci, aby se vrátila a mám strach z toho, že by se mnou nešla.. (Řekne jí, čeho se obává a podívá se do jejích očí. Snad poprvé za tu dobu, co tu je, projeví nějaké emoce a to smutek. Ještě chvíli se dívá do jejích očí, než se zadívá do sklenky, kterou několikrát nahne ze strany na stranu a sleduje, jak se tekutina přelévá, než všechen obsah vypije. Odloží sklenku na stolek a stále s Cami nenavazuje oční kontakt.)

*Ani přesně neví, co říct a nebo jak se chovat. Nabídnu mu automaticky skleničku pití. Měla by začít ona? Ale ne, ne vždyť on je ten, který za ní přišel s nějakou informací. Nejhorší je, že už ani neví, co přesně mu má říct. Svěřit se mu se svými pocity? Stejně je zná a navíc...jak mu může po tomto věřit? Nikdy by nečekala od něj něco takového, nikdy by nečekala, že i přes to všechno, co Kai udělal, tak by ho odstranil. Jako kdyby ho chtěl vymazat z jejího života, ale něco takového nejde. Ne...ne, ví, že mu stále věří, ale už to není takové jako dřív a otázkou je, zda vůbec bude. Zarazí se u toho, když Marcel chce něco sklenici alkoholu namítat. Tohle ji docela překvapí a vykouzlí jí to i jemný úsměv na rtech, který však nemůže on vidět, když je k němu otočená zády. Při jeho odpovědi se na něj otočí a jen přikývne hlavou na znamení, že tomu rozumí. Moc tomu nevěří, že někdo s takovými návyky by přestal holdovat alkoholu jenom tak zničehonic. Každopádně tak či tak to její starost nebyla. Nalije mu do skleničky bourbon a podá mu ho. Na chvíli se mu zadívá do očí a vidí v nich všechno – hlavně tu bolest ze ztráty Daviny. Nikdy ho neviděla v takovém stavu a nedá se říct, že by jí to nebylo líto, protože je. V jejích očích převládá největší bolest ze ztráty Kaie, ale samozřejmě, že je tam i starost o Davinu a velká. I kdyby ji neznala, tak její empatie je natolik velká, aby si o ní dělala starosti. Velmi pozorně ho poslouchá, co jí chce říct a je potěšená z jeho slov, což jde na ní poznat. Jen pro tentokrát mlčí, což je u ní dá se říci neobvyklé. Je to ale jen proto, že má obavy. Obavy z toho, co bude a zda ho to opět nezmění na toho člověka, kterým byl. Protože ať už si to chce přiznat nebo ne, tak by nemohli být spolu. Nemůže být znovu tím stejným psychopatem a bydlet s ní. Nemohla by zase až tak moc riskovat a kdyby se tohle stalo, tak netuší, co by dělala. Asi by jí to úplně zničilo. Ztratila už toho tolik...nemůže si dovolit ztratit i svého bratrance, ne znovu. Na chvíli se jí na rtech objeví úsměv a poté už konečně promluví. Do úplňku to není dlouhá doba...vydržela to doteď, vydrží to i do něj. Poté však přednese to, co mu chtěla říct a za čím si samozřejmě stojí. A není žádná šance na to, že by jí to mohl nějak vymluvit. Hodně ji překvapí, když s tím v podstatě souhlasí, jelikož to moc nečekala, ale více ji zarazí to, co řekne potom. Dívá se na něj a zůstává sedět na gauči. Po celou dobu ho mlčky pozoruje a neodvrací od něj zrak. Ani ve chvíli, kdy on ho odvrátí od ní. Když se odmlčí a řekne všechny své obavy, tak odloží svou skleničku na konferenční stolek a natočí se trochu do strany, více směrem k němu. Stále se mu dívá do očí. Vlastně se snaží o to, aby se na ni znovu podíval.* Chápu, že máš strach, ale právě proto tam musíš jít. *Konečně prolomí to ticho mezi nimi, které tam opět nastalo.* Když tam nebudeš, tak bude vědět, že se ji vyhýbáš, že nechceš pocítit všechny ty pocity, které teď k tobě chová za to, co se stalo. A to není dobré, protože by se v ní nahromadila ještě větší zlost. *Vydechne nad těmi slovy.* Když tam přijdeš, tak bude vědět, že si vzal všechno to, co se stalo na vědomí a že i přes to všechno tam jsi a snažíš se to napravit. A ona to musí vidět. Davina tě má ráda, Marceli. Půjde s tebou. *Trochu se na něj po těch slovech pousměje. I když on ublížil jí, tak ho nechce vidět takhle. Zkrátka se přes to budou muset nějak přenést, ostatně jako přes všechno.* Ty sám si to udělal a jen ty to můžeš napravit. Nejsi přeci typ, který to vzdává. *Zavrtí hlavou a pozoruje ho. Je si více než jistá tím, že se to dá mezi ním a Davinou do pořádku nehledě na to jak dlouho to bude trvat.*

(Hned, jak se před ním otevřely dveře a objevila se před ním Cami, začal mluvit. Chtěl jí hned říct, proč tu je a ne, že přišel jenom tak. Vlastně teď se snad každý jejich rozhovor točil okolo Daviny a Kaie. A nikdy to nebyl zrovna dvakrát příjemný rozhovor. Ne, že by na sb nějak nadávali. Teda poprvé mu Cami řekla svůj názor a nebyla nijak klidná, ale ostatní jejich rozhovory byli..napjaté. Ani jeden moc nevěděl, jak se v přítomnosti toho druhého má chovat, co přesně má říkat. Teď už se mezi sebou ani tak nesvěřují. Cami mu asi moc nevěří, ale on to chápe, ale on jí nic neříká, protože si všechno drží v sobě..jako vždy. Vše si nechává pro sebe, ale občas mi se mu hodilo si s někým promluvit. Možná, kdyby řekl Cami, jak se cítí..pomohla by mu, třeba by se jejich vztah i zlepšil, kdo ví. Udělal něco neodpustitelného..ale znovu se přesvědčil, že je Camille jedinečná. Odpustila mu i přes to, jak vlastně špatnou věc udělal. Následuje jí až do kuchyně. Její nabídku na sklenku chce ze začátku odmítnout, ale nakonec ji přijme. Poví jí, proč chtěl odmítnout a pak už to nechají oba být. Vezme si od ní sklenku a zahledí se do jejích očí. Je mu naprosto jasné, že Cami hned pozná, jak se cítí. On v jjích očích vidí všechnu tu bolest. Musí to pro něj být těžké..možná těžší, jak pro něj, to neví jistě. Ale jisté je, že oba trpí a na vině je on. Poví jí, proč tu vlastně je a to kvůli těm skvělým novinkám. Potom, co domluví nastane ticho..ticho, na které už si pomalu začínal zvykat. I u něj doma stále panovalo ticho. Nikdo tam nepouštěl písničky, nikdo tam na něj nemluvil.. Přišlo mu zvláštní, že k tomu Cami nedá co dodat, ale ta radost v jejích očích a její úsměv ho přesvědčí, že jí to potěšilo. Možná má taky obavy, ale to se teď nedozví.Jedině by se musel zeptat a to teď raději dělat nebude. Je na Cami, jestli se mu svěří a nebo ne. Rozhodně jí do něčeho takového nebude nutit. Cami pronese něco o úplňku a on jen souhlasně přikývne. Úplněk se blížil a on netušil, jestli má mít radost a nebo starost. Vlastně pociťoval nějak tak oboje na jednou, ale radost moc nedával najevo. Poslechne její další slova a hned je mu jasné, že s ní v tomhle nehne a vlastně ani nechtěl. Chápal to a neměl zapotřebí jí to nějak zakazovat..navíc na to ani neměl právo. Cami si zaslouží tam být, mít jistotu, že se jí vrátí. Navrhne jí něco, co mu jednu chvíli probíhalo pořád hlavou. Otočí se na Cami a dojde k ní. Rozhodne se jí svěřit s tím, co pociťuje, protože už to v sobě prostě nedokáže držet. Usadí se na křeslo a ještě něco k tomu dodá. Stále se dívá na zem, než spatří, jak odkládá sklenku a trochu se posouvá, aby na něj lépe viděla. Vzhlédne k jejímu obličeji. Poslouchá ji a každé slovo bere na vědomí. Přitom, co na něj mluví, se mu v hlavě znovu vybaví sen, který ho pronásledoval už dlouhou dobu. Na chvíli zavře oči, než se zase podívá na Cami. Úsměv, kterým to zakončí, ho trochu povzbudí. Ale ještě nic neříká, protože vidí, že k tomu chce ještě něco dodat. Přikývne na její slova a pak se nadechne, že začne mluvit.) Vím, že bych tam měl jít, ale já.. (Vydechne a několikrát zakroutí hlavou.) Jde o to, že jsem držel její ruku a měl jsem pocit, že to bude v pořádku, ale pak..mě pustila. A v tu chvíli to bylo, jakoby se ve mně něco zlomilo. Teprve až tam jsem si pořádně uvědomil, co jsem to udělal. Zradil jsem jí.. (Jeho hlas se mu třese a pohled, kterým se na ní dívá, je čistě jenom smutný. Začne si nervózně mnout ruce, než znovu promluví.) Já jen nevím, jak se jí mám omluvit, když nelituji toho, co jsem provedl. (Stále se dívá do jejích očí. Ne, nelituje toho, že tam Kaie nechal a musel to Cami říct. Ona to možná už dávno věděla, ale on to potřeboval říct nahlas. Ale už by to neudělal znovu..Před těmi dvěma měsíci? Ano, to by to udělal. Ale teď už ne, protože si prošel peklem a ví, že si jím ještě chvíli bude procházet, ale rozhodně už to zažít nechce. Udělal tu chybu jednou, nač jí opakovat znovu? Ve vězeňském světe měl ale ještě jiný názor, byl připravený ho i zabít, ale teď? Teď, když vidí, co jeho činy napáchaly? Rozmyslel by si, co dělá.)