Cami´s Flat

Emoce lidi nedělají slabými, není to nic, čeho by se měl člověk bát. Je těžké je občas projevit, protože nikdy nevíš, jak na to ta druhá osoba zareaguje, ale není to rozhodně projev slabosti. A ty...ty rozhodně nejsi slabá žena. Benjamin tě mohl několikrát srazit na zem, mohl ti odepírat svobodu, ale nezlomil tě. Jak by mohl? Vzal ti všechno, když někomu vezmeš všechno, potom už ho nemůžeš zlomit. Spíše se jenom člověk zocelí. Rozumím tvému postoji, že je těžké vzhledem k tvé dlouhé a ne příliš šťastné minulosti projevovat to, co cítíš. Hlavní je, že ty sama víš, že to dokážeš, že to umíš a že přijde den, kdy to dáš najevo. *Pousměje se na ni. Vlastně se jí to líbilo, jak spolu mluvily, jak dokázaly oddělat stranou to všechno, co mezi nimi bylo za normálních okolností. Hlavně šlo ale o to, aby to Genevieve nějakým způsobem pomohlo, aby si z toho něco odnesla. Teď zná jenom střípek z jejího života a čím více toho ví, tím více toho začíná u ní chápat a poznávat její osobnost. Rozhodně si může být Genevieve jistá, že tohle opravdu nehodlá zneužít. Nezneužila by důvěru někoho, kdo ji věří v tak choulostivé situaci. Upřímně by nikdy nezneužila proti nikomu nic. Takhle není vychovaná, taková její povaha není. Potěší ji úsměv na její tváři, který by se dal nazvat vzácností.* Já tomu rozumím, navíc není to o tom, aby jsi mi všechno řekla hned. Až se budeš cítit připravená znovu mluvit, pokračovat, tak víš, kde mě najít a nebo popřípadě na jakém čísle mě sehnat. Já jsem vážně ohromená tím, jak moc jsi dokázala mluvit a zodpovídat všechny otázky. *Usměje se a když Genevieve vstane, tak usoudí, že vážně bude už odcházet a déle se nezdrží. Navíc by jejich konverzace asi teď nikde nevedla. Taktéž vstane, ale nic neříká. Nechá mluvit ji a jenom ji mlčky pozoruje. Usměje se, nešlo by to ani jinak. Právě ji dala jeden z největších komplimentů a taky i radu, kterou rozhodně bere na vědomí. Usměje se ze široka, na chvíli se podívá na zem a potom zpět na ni, přičemž mírně pohodí vlasy.* Beru tvou radu na vědomí. Jsi hodně všímavá, to je dobře. I já děkuji, že ses pro to rozhodla a vybrala si právě mě. *Usmívá se a chce ji už doprovodit ke dveřím, ale zarazí se v momentě, co Gen vytáhne peněženku. Zavrtí nesouhlasně hlavou a chce něco říct, ale tím, jak je šokovaná a i tím, že Gen znovu promluví, tak nedokáže ze sebe nic vydat. Dívá se na její záda a její zrzavé vlasy, které se ji pohupují sem a tam, když odchází ke dveřím.* Děkuji, Genevieve. Hezký zbytek dne. *Nakonec ze sebe jenom něco vydá. Potom už po ní zbude jenom její typická vůně v bytě. Hned se obrátí směrem k bankovce a stále tomu nemůže uvěřit. Neměla jí přece za to platit, tohle bylo zadarmo, dělala to pro ni. Usměje se nad tím, nakonec peníze vezme a zastrčí si je do peněženky. Je to hodně velký obnos. Rozhodně ji bude muset upozornit, že při dalším sezení žádné peníze nechce. Tímhle si vysloužila už na další sezení dopředu. Uklidí poté její hrnek a posadí se k televizi. I ona je z toho částečně vyčerpaná a teď už konečně může i něco zakousnout. Dívá se na nějaký film, co tam právě běží a u toho jí svůj čokoládový croassaint a dopíjí už teď studený čaj.*

(Po únosu Kate se soustředil jen na plánování. Včera dokonce už kontaktoval Francescu a domluvil se s ní na dalším útoku na sídlo. Nenáviděl tu ženskou a nejraději by jí zabil, ale to musí počkat. Teďji ještě potřebuje využít. Nemohl si to jen tak nakráčet do sídla a unést Hayley. Měl sice obrovskou moc a k tomu Monique, ale ani to by nestačilo. Někdo musí odvést pozornost od Hayley, aby jí pak mohli unést a konečně zabít to dítě. Jen to chtělo ještě správné načasování a na tom se bude muset ještě s Francescou domluvit. Ale stačila by jen jedna zpráva a v mžiku by se vše dalo do pochodu. A pokud se při tom vlkodlaci a upíři pozabíjí, tak to bude bonus navíc.
Ale nebyla to jediná zajímavá věc, která se ten udála. Byl obzvlášť překvapený, když včera ráno viděl svou sestru u té O'Connellové, jak jí tam podrobně vypráví části života, které prožila s ním a navíc se s ní bavila ještě o rodičích. Na tohle byl opravdu háklivý. Ale byl rád, že to všechno viděl a slyšel. Když našel ten lapač snů v Lyceu, říkal si, že mu stejně nebude k ničemu. Hned samozřejmě zjistil, kterého člověka šmíruje. Nechla si ho jen tak pro jistotu. Člověk nemůže vědět, kdy se mu něco takového bude hodit a bylo to tu, ta věc mu dobře posloužila. Hned druhý den se proto rozhodne zajít za tou vtíravou a zvědavou blondýnkou. Vlastně ho tolik neštvalo, že se Genevieve s někým podělila o vzpomínky, nejvíc ho na tom štvalo, že to vyprávěla obyčejné lidské osobě. Jako by snad lidé měli právo, aby se pletli do záležitostí nadpřirozena. Stačil už ten kněz, který si myslí, že dokáže tohle město spasit nějakými řečmi a přísliby míru a do toho teď ještě jeho neteř.
Netrvalo mu dlouho, aby zjistil, kde Camille bydlí. Zastaví se před dveřmi jejího bytu a bez váhání na ně zaklepe.)

*Dnes vstávala opravdu brzo ráno a překvapivě s dobrou náladou. Když si to tak vezme a vrátí se do včerejšího dne, tak ho měla příjemný. Ráno sice měla náročnou terapii s Genevieve, ale ona byla spokojená a jí to těšilo. Těšilo ji, že může někomu pomoct, že někdo oceňuje její schopnosti a hodlá je i nadále využívat. Možná se nedozvěděla příliš dobré informace, ale neděla si nějak zvlášť názory už jenom proto, že kdyby to nebylo z profesionálního hlediska, tak by o tom ani nevěděla. Každopádně se nemohla ubránit pár emočně založeným poznatkům, co si nechávala čistě jen pro sebe. Na jejího bratra měla svůj názor a nedokáže si představit, že by ho snad někdy potkala. Neví přesně, jak by se na něj dokázala po tomhle, co ví dívat. A upřímně o něco takového ani nestála. Brzy odešla na přednášku, ale taky se z ní i brzy vrátila. Uvaří si čaj, který předtím měla i s Genevieve a otevře dveře od balkónu. přejde k zábradlí a jednu ruku položí na železo, které taky mírně sevře a v té druhé drží čaj. Dívá se na město a usmívá se pro sebe. Opravdu dnes měla dobrou náladu a také je zvědavá na to, jak si Marcel pochodí u její kamarádky ohledně bytu. Doufala, že mu s tím pomůže. Její myšlenky se začnou ubíjet ke kráse toho města, když si ho tak opět jednou po ránu zase prohlíží, ale vyruší ji z toho zaklepání. Hned se otočí a zatváří se zmateně. Nikdo ji nenavštěvoval ve většině času a ani nikoho neočekávala. Jak míří ke dveřím, tak cestou odloží hrníček s čajem na stůl. Otevře dveře a spatří za nimi někoho, koho v životě neviděla. Ta tvář, ten muž ji absolutně nic neříká.* Dobrý den. Přejete si? *Zeptá se slušně a pousměje se na něj. Opravdu netušila, kdo to může být. A ani nepředpokládá, že ten muž jde právě za ní. Možná si jenom spletl číslo bytu. V paměti se snažila pátrat po tom, zda ho někde dříve nezahlédla. Nějaký zákazník v Rosseau's ale ne, nic jí to neříkalo. Možná to bude někdo od Sophie, možná nový zaměstnanec, co mohla vědět? Ale nelíbilo se ji, jak se tvářil. Nelíbil se ji jeho postoj a zdálo se jí, že ze sebe vysílá nějakou negativní energii.

(Nečeká dlouho a uslyší za dveřmi blížící se kroky a hned na to už se dívá do tváře Camille. Podle jejího chování ho neznala, alespoň neznala jeho obličej. To pro něj bylo plus. Kdyby znala jeho tvář, tak by mu nejspíš ani neotevřela, i když to bo ho rozhodně nezastavilo.) Dobrý den. (Řekne už ne tak příjemně jako ona. Ale nesympatie, které cítí vůči ní a celé lidské rase na sobě znát nedá. Choval se jako obvykle. Člověk by nemohl uhádnout, jak se zrovna cítil a co se mu honilo hlavou. Nečeká na na pozvání do bytu a projde kolem ní. Zastaví se po pár krocích a rozhlédne se po části bytu, kterou mohl vidět. Hned na to se pak otočí na Camille a mírně se pousměje. Jenže to rozhodně nebylo žádné milé pousmání, bylo zlomyslné a pro někoho možná i odporné.) Nejspíš bych se měl představit. Benjamin Rousseau. (Nepodá jí ruku. Tohle rozhodně nebylo představení ze zdvořilosti, ale upozornění. Už jen svým jménem dokázal některým osobám pohrozit a dát najevo, že by jim mohlo hrozit od něj nebezpečí.) Škoda, že sis ty opiové tyčinky nepořídila před schůzkou s mou sestrou. K tomuhle vůbec nemuselo dojít. Měla by sis dávat větší pozor Camille. Tohle je nebezpečné město a je naivní myslet si, že jsi v bezpečí. (Ušklíbne se a popojde zas o pár kroků blíže k ní. Podívá se jí zpříma do očí.) Nepleť se do záležitostí mé sestry a mé rodiny. Vlastně bych ti doporučoval, aby si nevystrkovala ten tvůj zvědavý nosánek do žádných záležitostí. Jsi jen lidská schránka a lidé nemají v našem světě, co dělat. (Ohrne nad ní nos. Myslela si, že on a jeho rasa je něco víc než lidé a proč by si to taky nemyslel? Měl schopnosti a dokázal ovládat i samotnou přírodu. Lidé neuměli nic. Snažili se všemožně zdokonalit své vymožensti, aby se cítili mocně. Jejich zbraně jim dodávali odvahu a bezpečí, ale pravdou je, že proti jeho rase neměli šanci ani s těmi svými zbraněmi.)

*Jeho nepříjemný tón ji nutí k tomu, aby začala mít obavy o tom, kdo to je. Její tvář o něco potemní a nezapomene si ho prohlédnout od hlavy až k patě ještě dříve, než ji vejde do bytu. Jen, co to udělá se k němu zprudka otočí a nevěřícně se na něj. Jak si vůbec může dovolit vejít do jejího bytu, aniž by ho k tomu vyzvala a nebo se zeptal, zda vejít může. Byl to vrchol drzosti a také naprostého nevychování. Už chce něco říci a rozhodně nemá v plánu být na někoho takového příjemná. Má taky své hranice, které když někdo překročí, hodlá dávat patřičnou nelibost najevo. Už se netvářila mile ani přátelsky. Naopak, vystřídal to ostražitý pohled. Jeho úsměv se ji už vůbec nelíbí, vlastně jí to trochu nahání husí kůži, ačkoliv se to nijak neprojevuje. Jeho pohled, jeho oči a i jeho úsměv byl dost zlověstný. Stále stála u dveří, ruku položenou na klice a nevypadalo to, že je hodlá zavřít. Právě naopak, chtěla ho hned vykázat ven, aby její byt opustil. Už teď věděla, že upír to rozhodně nebude, musela by ho pozvat dovnitř, aby mohl vejít. Ale kdo to byl? Co chtěl? Nečekala dlouho a odpověď se jí dostala vzápětí, co se ji představil. Šokovaně se dívá jeho směrem, neschopná říct jediné slovo. Nerozuměla tomu, co tady pohledává, alespoň ne v momentě, co se představil. Ale byla dost chytrá na to, aby jí došlo, co tady pohledává a jak je možné, že věděl o sezení s jeho sestrou. Takže před ní teď stal ten tyran, ten, co ji zničil, ten, kdo jí vešel do bytu a hodlal jí vyhrožovat, ponižovat ji jako lidskou bytost. Vážně si myslel, že si takové jednání nechá líbit? Že si tady může nakráčet, jako kdyby se nic nedělo a mluvit s ní jako s podřadným člověkem? Měl pravdu, ty tyčinky si měla pořídit už dávno předtím, ale neměla tušení o tom, co ten lapač snů dokáže a jak se oproti tomu bránit. Její oči upřou na pár sekund na lapač snů, který si z bytu odstraní hned po tom, co on odejde. Vrátí se pohledem zpět na Benjamina. Byl s ní tady čaroděj a ať už by udělala cokoliv, neměla by šanci se nijak bránit. A proto za sebou zavře dveře a udělá jeden či dva kroky blíže k němu. O víc se ale nesnaží, chce mezi nimi udržet dostatečný odstup, ale to on už přijde k ní. Její tělo se mírně napne a pozvedne hlavu. Propaluje ho pohledem stejně tak, jako on ji a založí si ruce na hrudi. Nemusí se mu představovat, proč by to dělala? Věděl, kdo je a věděl to moc dobře. Nechá ho mluvit, vždyť ona bude mít taky prostor k tomu, aby se vyjádřila. Její tlukot srdce ale o něco zesílil, přeci jenom nevěděla, zda ji hodlá nějak ublížit a nebo ji jenom přišel varovat. Jakmile se zmíní o tom, že lidé by neměli v jejich světě co dělat, trochu pozvedne koutek úst a zavrtí hlavou na náznak toho, jak moc hloupý ji připadá. Jen, co domluví chopí se slova ona.* Vzhledem k vašemu věku bych předpokládala, že budete mít nějaké vychování a nedovolíte si vlézt cizímu člověku do bytu. *Řekne poněkud popuzeně, ačkoliv to bylo zcela zbytečné, protože čarodějové si jistě dělali, co chtěli a nedbali na nějakou slušnost. Ono v této době chyběla slušnost každému, ale on přece nebyl z této doby.* Proč přesně jste tady? Abyste mi říkal, že se nemám plést do cizích záležitostí? Pokud mě už nějakou dobu sledujete, zřejmě je vám zcela jasné, že mé budoucí povolání není vůbec o tom, že bych se chtěla plést do něčích záležitostí. Doufám, že vám nemusím vysvětlovat, co přesně psychologie obnáší. Lidé nemají co dělat ve vašem světě? Dovolte mi s tím nesouhlasit. Tohle je dost spekulativní téma o tom, kdo by kam neměl patřit. Mimo to, každý se jako člověk rodí, jenom někteří mají jisté schopnosti, co je dělá speciálními. *Trochu přihmouří oči. Nešlo jí vůbec o to, aby ho snad nějak urazila nebo poštvala proti sobě. Jenom se jí nelíbilo, jak s ní jedná a dle jeho chování hodlala s ním jednat na podobné úrovni, jako on s ní. Z místa, kde stále se ani nehnula. Skutečnost byla taková, že to ani v tuhle chvíli nedokázala. Stále nevěděla, co bude následovat a měla z toho i jisté obavy. Bylo ji odporné to, že ji někdo sledoval a bůh ví, jak dlouho. Neví, co všechno viděl. ten lapač snů tady má od doby, co se nastěhovala. Vždyť jí ho dal její vlastní bratr. Už musel byl uřknutý, tohle by ji za normálních okolností nikdy neudělal.*

(Neujdou mu náznaky její změny chování. Už hned, jak promluvil, začínala být více obezřetná. A poté, co vešel do jejího bytu, si nemohl nevšimnout jejího rozhořčení nad jeho neslušným vychováním. Jenže na pozvání do jejího bytu by čekal nejspíše do zániku země a probírat takové záležitosti na chodbě nechtěl. Ještě by se k tomu mohl přichomítnout nějaký člověk, který by měl nějaké námitky na jeho chování vůči této slečně a pak by ho musel zabít. Byly to problémy, kterým se dalo vyhnout, a také to udělal. Sice by ho nijak netrápilo, že by ukončil život jedné lidské duše, ale byla to práce navíc a on to chtěl mít, co nejdříve za sebou, aby mohl pokračovat ve svých plánech. Její výraz, který se jí usadí na tváři, když se dozví s kým má tu čest, je naprosto k popukání. Začal by se i smát, kdyby chtěl. Ale nechtěl. Jako obvykle nechtěl dát ani takovou emoci najevo a ještě před naprostým cizincem.) Jste chytrá. Udělala jste dobře. (Poznamená na její rozhodnutí zavřít dveře a krátce pohlédne tím směrem.) Ach ano, vychování mám. Ale přiznejme si, že vy byste mě dovnitř nikdy nepozvala. Ušetřil jsem nám jen drahocenný čas. Navíc slušně se chovám jen ke svým přátelům. (Pokrčí rameny a pohodí s rukama. Teď se už nechoval k nikomu vychovaně. Všichni jeho přátele byli mrtví. No vlastně ke své dceři se nikdy nezachoval nijak hnusně. Sice jí první den lhal, ale druhý den jí už řekl pravdu o všem. A pak tu byla jeho sestra. K ní se nechoval nikdy s respektem, ale v posledních dnech spolu vycházeli jako nikdy dříve. Ale to byli jen určité a vzácné okamžiky, které nemění nic na tom, jakou cestou půjde on a ona. Každý po té své a za svým cílem. On půjde zabít dítě a ona se tomu bude snažit zabránit ještě s dalšími. Poslouchá pak Camille s mírně pobaveným výrazem. Tentokrát už to nedokázal skrývat. Přišlo mu to naprosto hloupé a zbytečné, co mu tu říkala. Jeho nezajímá, jaké je její povolání nebo jaké bude. Pro něj to byla jen holka, která strká nos tam, kam nemá.) Mě je ale opravdu jedno, jaké bude vaše budoucí povolání, slečno O’Connellová. Já vás jen upozorňuji, abyste vynechala to vaše sezení s mou sestrou a nepletla se do mé rodiny. Nepřeji si, abyste poslouchala takové vyprávění. A pokud mě neposlechnete. No.. (Otočí se k ní zády a podrobněji si začne prohlížet její vybavení bytu. Promne si bradu a opět se setká s jejím pohledem.) Nehody se stávají. Vlastně opravdu často. A váš strýc tráví hodně času sám v kostele, pokud se nemýlím. Představte si, že by někdo přišel ke zpovědi a nalezl vašeho nebohého strýce na zemi se zlomeným vazem. To se stává, když člověk při práci pije alkohol a je prochází nebezpečně blízko zábradlí na balkóně. Ale jsem si jistý, že by účast na jeho pohřbu byla více než velká. (Zlomyslně se usměje a pak se zatváří způsobem, že jí právě teď vůbec nevyhrožoval. Nehody se přeci opravdu stávají dennodenně.) A abych se vyjádřil k druhé části. Špatně jste mě pochopila. Nepřivlastňuji si tento svět, tuto zemi. Naším světem myslím svět nadpřirozena. Neměli byste se do toho plést. Není to vaše věc.

*Jeho poznámku o chytrosti přejde bez nějakého náznaku ve tváři či slov. Bylo dost už na ní poznat, že se ji jeho přístup nelíbí a dávala mu to také najevo. Ke dveřím jako on se nepodívá, jenom pozoruje jeho a stále má ruce založené na hrudi.Má pravdu, nepozvala by ho dovnitř. Neměla a nemá s ním potřebu mluvit. Byla by nejradši, kdyby se dostal k tomu hlavnímu a raději už odešel. A nebo už to hlavní vlastně řekl, ať se neplete do záležitostí do kterých nemá. A nebo on by se neměl plést do věcí po kterých mu nic není a už vůbec ne ji sledovat. Co to bylo za nápady pozorovat někoho a potom mu přijít vyhrožovat? Neměla se ale čemu divit, vždyť to byl prohnaný čaroděj už desítek let. Trochu zase pozvedne bradu, ale nehodlá se slovně vyjádřit k tomu, co právě řekl. Přála si, aby už odešel a ona si mohla všechno uspořádat v hlavě a především se zbavit té odporné šmírovací věci. Trochu se podivila nad tím, že někdo jako je on má nějaké přátelé. Zřejmě byli na stejné úrovni jako on. Po jejích slovech se tvářil pobaveně a ji to akorát utvrzovalo v tom, jak moc velký blbec ji připadá. Pozvedne obočí a dívá se na něj stylem, že ji absolutně nerozhodí tím, že se ji snaží nějakým způsobem ponížit. Nerozuměl tomu, co psychologie obnáší a nerozuměl ani tomu, že se jeho sestra pro to rozhodla sama. Neměla to vůbec nic společného s tím, že by strkala nos, kde neměla. Jeho přítomnost v jejím bytě ji znervózňovala čím dál více. Nelíbilo se jí to a on to popravdě mohl i na ní poznat, jak moc se jí to příčí.* Vaše sestra se pro to rozhodla dobrovolně. Tohle nemá nic společného s tím, že bych se starala o věci po kterých mi nic není. Zřejmě nechápete jaké jsou rozdíly mezi tím, když něco z někoho taháte a mezi tím, že se snažíte někomu pomoct a nehodláte ty informace k něčemu zneužívat. Upřímně, možná jedno nebo dvě sezení byste taky potřeboval, pane Rosseau's. *Pronese jeho směrem ještě dříve, než se zmíní o tom, že pokud neuposlechne tak...tak co? Připadalo jí to jako hodiny, měsíce, roky co čekala na jeho odpověď. Najednou se jí srdce rozbušilo tak moc, že by ji dokázalo vyletět z hrudi. Její dech se o něco zrychlil. Dívala se na jeho záda a jak se rozhlíží po bytě, chtěl jí vyhrožovat, chtěl ji v tom zastavit a ona se bála, že se zmíní buď o jedné konkrétní osobě a nebo se to bude týkat přímo jí. Jen, co se zmíní o jejím strýci, její výraz se změní na vyděšený. Dívá se na něj nevěřícně a ústa trochu pootevře. Právě teď si přála, aby nic z toho, co řekla před chvílí vlastně neřekla vůbec nikdy a nechala si to pro sebe. Vyhrožoval ji s Kieranem, moc dobře věděl, že je to jediný a poslední člověk, příbuzný, kterého měla a bez něj...bez něj by byla sama. Svěsí ruce podél těla a není schopná slov, jak moc velký strach, ale i rozhořčení ji proudí celým tělem. Najednou jako kdyby se okolo ní svět zastavil a ona nevěděla, co má dělat, jak Kieranovi pomoct. Bude muset s tímhle sezením skončit, dokud tento bastard bude naživu. Nemůže dovolit to, aby se něco jejímu strýci stalo, ale taky si nepřeje, aby jí někdo vyhrožoval. Navíc mu nevěřila, nevěřila mu, že i když s tím skončí, tak mu pomůže. Byl to čaroděj, to už mluvilo za vše a vzpomene si také hned na Seana. I v tomhle měla prsty čarodějnice. Už ho nemíní dál poslouchat a proto se přinutí do pohybu, přijde pár kroky ke dveřím, chytne za kliku a chce už otevřít. Stojí k němu otočená zády a její výraz je plný zlosti. On opět promluví, ale ona ho už neposlouchá, ne tak, že by mu na to měla potřebu odpovídat. Otevře dveře dokořán a podívá se na něj se vztyčenou hlavou. I její hlas je plný zlosti.* Odejděte, hned. Myslím, že to, co jste mi chtěl říct jste už řekl a nemá žádný smysl, aby jste tady déle zůstával. *Jasně mu tím i dává najevo, že pochopila jeho výhružku vůči strýci. Kliku svírá pevně a opravdu doufá v to, že odtud hodlá ihned odejít.* Nabídla bych vám, ať si sebou vezmete i tu odpornou věc, ale v mých rukách to napáchá méně škody, než v těch vašich. Všechno, co jste řekl jsem velmi dobře pochopila, tak, prosím. *Poukáže druhou rukou směrem ven z bytu a čeká, až odejde.*

(Byl zvyklý, že k němu lidé chovají odpor a zášť, a proto ho její chování nijak nepřekvapuje. Vlastně ho ani nezajímá, co si Camille myslí. Chce jen, aby už se přestala stýkat s jeho sestrou a nestrkala nos do jejich rodinných problémů. Nechce, aby tato žena věděla o všem, co se přihodilo v jejich životě. Nemá vůbec právo vědět, co se stalo s jeho matkou.) Jak jsem řekl, tohle mě vůbec nezajímá. Prostě ukončíte to vaše sezení s mou sestrou. A žádné sezení rozhodně nepotřebuji. (Zavrtí hlavou. Vidí, že vyhrožováním smrti jejího strýce uhodil na hřebík. Její bratr už byl mrtvý a neměla už nikoho jiného, než strýce. A pokud by ztratila i jeho určitě by to nebylo nic pěkného. V tuhle chvíli věděl, že ho poslechne. Že další schůzky s Genevieve nebudou a ona se nedozví ještě více věcí. Bez nějakých dalších slov se rozejde ke dveřím, které Camille otevřela. Ano, má v úmyslu odejít, jak po něm chce Camille. Není třeba se déle zdržovat. Zastaví se přímo před ní a pohlédne ji do tváře.) A nemyslete si, že když se zbavíte toho lapače, tak se nedozvím, co děláte. (Mrkne na ni a zvedne ruku, jako by ji chtěl pohladit. Nakonec se jen letmo dotkne jejích vlasů a přitom jí pár vlasů vytrhne, tak aby to ani necítila.) A nemusím vás snad upozorňovat, abyste nikomu o tomhle nic neříkala, že? (Na to se otočí a odejde pryč z jejího  bytu a budovy.)

*Nepotřebovala a nechtěla poslouchat už další jeho slova. Jenom čekala na to, kdy odtud odejde. Pevně svírala kliku od dveří a když se rozhodl, že přeci jenom odejde, začalo se jí postupně ulevovat. Možná to byla předčasná reakce, spíše to byla předčasná reakce, protože on se u ní opět zastavil. V tu chvíli se ji srdce rozbušilo ještě více, než předtím. Stál u ní hodně blízko, díval se ji do očí, stejně tak jako ona jemu. Nikdy nezažila horší pocit, než právě tenhle. Samozřejmě, že z něj měla strach, ale zároveň v ní bylo jakési odhodlání. Nechtěla, aby jí někdo vyhrožoval a ještě k tomu, když šlo právě o Kierana. Ustoupila by, uhnula by stranou a nebo by udělala krok dozadu, kdyby toho byla schopna. Jenže právě teď nebyla. V jeho očích neviděla nic, jako kdyby neměl duši. Jako kdyby byl úplně bez jakékoliv lidskosti. Přála si jenom, aby to už bylo za ní, tak proč tady stále u ní stál? Co jí ještě chtěl říct. Na odpověď svých obav nepotřebovala dlouho čekat. Hodlá ji dále pozorovat, ale jak? To rozhodně bylo pro ni špatné, velmi špatné. Možná by měla jít za Sophie a zeptat se, zjistit, jak se bránit. Jakmile k ní začne natahovat ruku, úplně ztuhne. Chce mu uhnout, zachytit jeho ruku, ať se ji rozhodně nedotýká a už vůbec ne její tváře, ale není toho schopná. V tuhle chvíli není schopná ničeho. Nechá ho tedy, aby se dotknul jejich vlasů a podívá se směrem k zemi. Nic neříká, pro jistotu. Jen chce ještě více, aby už odešel. Nerozumí tomu, proč tohle dělá, proč se ji snažil dotknout a už vůbec netuší, že ji vytrhl pár vlasů. Ví, ale že to není dobré znamení, co když ji udělá to samé, co Seanovi? Možná by měla zavolat i Klausovi, aby někdo hlídal Kierana, dával na něj pozor. Zvedne oči k němu, když opět promluví a propaluje ho pohledem. Při jeho upozornění jako kdyby smetl všechno, co chtěla udělat jedním tahem ruky ze stolu. Všechno, co měla doteď v plánu zmizelo jako kouř ve vzduchu. Nemá o tom mluvit, nesmí udělat chybu s tím, že by s Genevieve měla další sezení. Rychle za ním zavře dveře a opře se o ně zády. Zhluboka oddechuje, dívá se před sebe a do očí se jí nahrne příval slz, avšak jediná slza jí nesteče po tváři. Dá si ruku před pusu a začne víčka tlačit k sobě a až teď jí jedna sjede po líčku a spadne někde na podlahu. Všechno by nebylo tak hrozné, kdyby právě nešlo o jejího posledního člena rodiny. Benjamin se mýlil, patřila do tohoto světa. Jenom bylo otázkou času, až se začne něco dít i u ní. Po chvíli se vzpamatuje a hned přijde k lapači snů, který hodí na zem a rozšlape ho. Zničí ty předměty, co byly na něm zavěšeny a taky zničí celou tu síť. Vezme ho a taky si vezme kabelku, vloží ho do ní a jde si pro kabát, který si obleče. Klíč od Kieranova bytu má schovaný, takže si ho taky vezme sebou. Musí najít způsob, jak se z toho dostat sama, musí najít v tom bytě něco, co se ho týká, co by ji pomohlo s tím, aby ho zastavila. Nemůže jenom tak sedět a nechat si vyhrožovat, tohle nebyl její styl. A potom se vytratí z bytu do toho tajného, který patřil Kieranovi, ale částečně i jí.*

(Městem docela hnala, protože opravdu stála o to, aby ji Cami vyslechla. Jenomže nevěděla, jestli bude doma a ni, jestli bude mít náladu ji přijmout. Nedala jí nijak vědět, nenapsala jí. Jen doufá, že na ni nebude nijak naštvaná nebo otrávená z toho, že přichází zrovna teď. Ale ona zkrátka cítila potřebu ze sebe dostat další část toho příběhu. Další část svého života, který u ní proběhl trochu klidněji, ale přeci jen se v tomto období staly tři zásadní věci. Ztráta její dcery, smrt Benjamina a smrt jí samé. Když konečně dorazila k bytu Cami, hnedka směle zaklepala. Nebylo to jako minule. Teď si byla jistá tím, že chce vyprávět, že chce do další fáze. Čeká, jestli jí přijde Cami otevřít. Když tak učinila, otevřela pusu a nejdřív z ní nic nevyjde, ale hned záhy z ní vyletí opravdu dost slov a dost rychle.) Zdravím, Cami. Omlouvám se, že tě přepadávám takhle a bez ohlášení a vím, že neuběhlo moc času od naší první schůzky, ale já cítím, že jsem připravená mluvit dál a tak jsem přišla, než bych si to stihl rozmyslet. Samozřejmě, možná máš jiné věci na práci a já tě třeba ruším, ale pokud ne, vážně budu moc vděčná, když mě vyslechneš. (podívá se na ni s očekáváním)

*Od Kierana se vrátila někdy odpoledne a přinesla si sebou docela hodně složek, co se týkali místních čarodějů a čarodějek. Neměla čas na to, aby i zkoumala předměty, které tam byly a hledala něco, co by mohlo toho bastarda zastavit. Svému strýci nic o tom neřekla a doufá, že tam nechodí příliš často a nepřijde na to, že si to vzala, aniž by mu o tom něco řekla. Dost těžce by se jí to vysvětlovalo. Ona neuměla lhát, nelhala. Nikdy nikomu nelhala, když vážně nemusela a teď po ní chtěl Benjamin něco takového? Je ráda, že se jí Genevieve ještě neozvala a doufá, že se v brzké době ani neozve. Navíc to sezení bylo včera ráno, určitě nebude chtít brzy znovu vyprávět o svém životě. Sedí v křesle a na stole má spoustu složek a papírů rozházených všude možně. Přehrabuje se v nich a začítá se do všeho, co by ji mohlo být nápomocné. Samozřejmě, že si čte i složku, kde jsou informace o něm s kým se přátelil, co byl vlastně zač. Řekl, že nemá strkat nos do jejich rodinného tajemství, ale o ničem jiném se nezmínil. Nevěděla, zda ji právě teď nepozoruje, nevěděla, kde jinde by šla, aby mohla v bezpečí něco takového číst. Je do toho hodně zabraná a proto ji vyleká, když někdo zaklepe na dveře. Podívá se tím směrem a neví, zda má jít otevřít. Pokud to byl on, nechtěla s ním mluvit, nechtěla ho mít zase tady v bytě. Ale taky nechtěla na sobě dávat nějakou slabost, že by ji mohl jen tak lehce zlomit. Zvedne se z křesla a poupraví si šaty uhlazením. Pozvedne hlavu a zamíří směrem ke dveřím, které následně otevře. V jejích očích se zračí překvapení, ale i jistá obava z toho, že je tady právě Genevieve. Než stačí však něco říct, ona už začíná mluvit. Chce po ní další sezení, chce pomoc, potřebuje ji a ona ji musí odmítnout. Je jí z toho zle, je jí zle ze sebe samé, že si nechá vyhrožovat jejím bratrem a odmítne ji pomoct. Když ji odmítne, stáhne se do sebe a všechno, co už probraly bude naprosto k ničemu. Akorát to Genevieve ještě více uzavře do sebe, ale co má dělat? Vystavovat svého strýce nebezpečí? Ne, ne musí ochránit rodinu. On by pro ní udělal to samé. Rukou přidržuje dveře a dívá se na Genevieve, všechno, co doteď měla v očích se změní k nějakému vnitřnímu souboji a trochu bolesti. Opravdu jí je líto, že musí odmítnout někoho, kdo za ní přišel a ještě ji žádá o další sezení, ale právě v tuhle chvíli nemá na výběr.* Genevieve, jsem opravdu ráda, že jsi přišla a že ti to takhle pomohlo to první sezení. Ale já si bohužel nejsem jistá tím, že ti dokážu pomoct. Myslela jsem, že to zvládnu, ale ještě ani na to nejsem plně připravená a ani vystudovaná. Omlouvám se, ale dál to pokračovat nemůže. Věřím tomu, že to všechno překonáš. *Řekne jí to, co musí říct ne to, co by chtěla. Nejradši by jí řekla, ať jde za ní, že si na ni rozhodně hodlá udělat čas, že chce, aby mluvila dál a že za ní může přijít kdykoliv. Jenže nic z toho nesmí říct a musí jí lhát o tom, že jí vlastně ve slušné podobě pomoct nechce. Dveře má celkem hodně otevřené, takže jde vidět ten nepořádek, co má na stole a celkově lze nahlédnout do jejího bytu, alespoň do nějaké jeho části. Pochopí, když to Gen nevezme zrovna přijatelně a je na to připravená. Dřívě či později by k tomu stejně došlo.*

(Poté, co to všechno vychrlila a je opravdu odhodlaná jít do všeho po hlavě a pořádně se Cami svěřit, přijde ledová sprcha. Zarazí se. Nečekala, že Cami řekne tohle. Tedy jistě, počítala s možností, že ji dneska pošle pryč, že bohužel už něco má, ale nevěřila tomu, že slyší slova, která říkají, že Cami už jí nechce pomáhat vůbec. Už ji nechce vyslechnout. Že není připravená? Vždyť jí to šlo skvěle. Ale co když je to kvůli tomu, že ty dvě se nemusí? Co když si prostě řekla, že nebude pomáhat člověku, který k ní nikdy nebyl nijak zvlášť milý. Proč by jí vlastně měla pomáhat? Měla by jí být vděčná alespoň za to jedno sezení. Ale jí to mrzí, protože jí to Cami sama nabídla a ona to přijala s vidinou, že se jí nějak uleví. Konečně udělala nějaký další krok k tomu, jak se otevřít, ale ten teď přijde vniveč. Věnovala Cami docela zklamaný pohled, ale nechtěla jí nic vyčítat. Vlastně teď svůj výraz ani emoce neovládala. Začala pomalu kývat hlavou a pak s trpkým úsměvem na tváři vydechla. Co si jen myslela?) Aha.Dobře, jistě. (podívala se na Cami) No, já jsem po tom prvním sezení nabyla trochu jiný dojem než ty, ale to ty jsi tu budoucí terapeut, takže ty sama víš jistě nejlíp, jestli to zvládáš nebo ne. Já... (ukáže směrem do chodby) tedy asi půjdu. (Podívá se ale ještě do bytu Cami a musí se trochu zamračit, protože vidí ten nepořádek. Cami se možná učí, ale tohle nevypadalo jako rozházené učení. Spíš, jako kdyby něco hledala. Přejela pohledem po bytě a zastavila se na polici, kde měla předtím lapač, který tam teď ale nebyl.) Kam zmizel ten tvůj lapač? (začíná jí tu něco smrdět)

*Byla by asi úplně slepá, kdyby si nevšimla jejího zklamaného pohledu. Samozřejmě, že ji musela nějak zklamat a samozřejmě, že ji tady a teď lhala. Ona, ta, co se snaží vždycky být spravedlivá, upřímná a hlavně nelhat lidem. Genevieve z toho měla správné dojmy, co se týkalo jejich prvního sezení a ona je s ní sdílela. Jenomže nemohla ji říct, co se děje, nemohla udělat nic z toho, co opravdu udělat chtěla. Stála tam a dívala se ji do očí, které jasně značily částečné zklamání. Neobviňovala ji za to, rozuměla tomu. Cítila by se stejně, kdyby byla na jejím místě. Ani neví, co ji má na to odpovědět, protože by to byla zase jenom další lež z jejích úst a to se jí už vážně nechtělo. Raději to přešla mlčením, aby snad vypadala ještě více na vině, než už je. Jen, co Genevieve řekne, že už půjde tak souhlasně přikývne hlavou. Bylo to tak lepší, aby odešla. Chtěla tohle nepříjemné setkání už mít za sebou. Už se chce s ní rozloučit a zavřít dveře, ale ona se zmíní o tom zatraceném lapači. Ohlédne se za sebe, podívá se na místo, kde předtím byl lapač, ale teď místo toho to byla jenom prázdná polička bez ničeho. Co jí měla na to říct? Musí teď za pochodu vymýšlet výmluvu, aby jí prostě Genevieve uvěřila a hlavně už odešla. Koneckonců měla práci a nehodlala ještě vysvětlovat tohle, ačkoliv to mohla svést na učení. Opět se na ni podívá a zhluboka se nadechne. Usměje se na Gen.* Ten lapač jsem přesunula na jiné místo. Měl by být spíše blíž k posteli, ne? A děkuji za radu s těmi opiovými tyčinkami, už jsem si je pořídila. Mám teď ještě hodně učení, Gen. Ještě jednou se ti omlouvám a dobrou noc. *Bylo trochu zvláštní říkat, že se bude učit, když vlastně měl už být víkend a o víkendu do školy nechodí. Ani si to v tuhle chvíli příliš neuvědomovala, když musela lhát, uměla to. Ale ne s takovým podnětem. To jí nešlo příliš dobře a přitom šlo o velmi vážnou věc. Dokázala ale zakrýt na sobě své vnitřní rozpoložení a tak doufala, že na ni nic nepozná. Měla chuť se jí zeptat, zda se dá člověk sledovat i jiným způsobem, jako třeba zda ho nejde nějak označit, když se dotkne jejich vlasů. Chtěla se zeptat pravděpodobně na úplné pitomosti, měla velmi silné nutkání ji podkládat otázky a vypomáhat si navzájem, ale Benjaminova slova byla jasná. Popostoupí trochu tak, aby se už po bytě nemohla rozhlížet.*

(Čekala, co z Cami vypadne. Aha, takže přesunula na nové místo a pořídila si opiové tyčinky? KDyby to situace dovolovala, tak by se začala smát, protože jí tady Cami lže jako když tiskne, ale ona tak nějak cítila, že v téhle situaci se to vůbec nehodí. Z Cami šel cítit strach. Ano, něčeho se bála a rozhodně to nebyly její terapeutické schopnosti. Ten lapač je klíč. A ona ho nemá. A tyčinky také ne, protože to by cítila, už si ji totiž měla zapálit. Ale ona žádné opium necítí.) Vážně? Pořídila? Tak proč necítím tu typickou vůni opia? (podívá se na ni tázavě) O co tu de, Cami? Je vidět, že se něčeho bojíš. A ten lapač tu není a tyčinky rozhodně taky nemáš. A pokud jsi ho vyhodila, tak rozhodně kvůli něčemu, protože ji nevypadala, jako by ses ho chtěla jen tak zbavit. (měří si ji a pomalu začíná tušit, co se tady vlastně událo a proč ji nechce Cami přijmout. Čeho se to tak bojí.) Někdo tě přeci jen sledoval, někdo, kdo nechce, abych za tebou chodila a napadá mě jen jedna jediná osoba. (kousne se do rtu a podívá se někam do prázdna.) Ten hajzl. Myslí si, že mi bude neustále korigovat život a vyhrožovat ostatním. (řekla celkem naštvaně, pak se odlepila od podlahy a otočila se, ale než odešla tak ještě něco pronesla.) Chápu, proč mi nemůžeš pomáhat. Můj bratr si zřejmě myslí, že nade mnou má stále výlučnou moc. (potom prostě mlčky odešla a Cami vlastně ani teď neví, jak s tou informací, kterou vydedukovala, naloží.)

*A právě teď se jí potvrdilo, jak moc ji takhle lež nešla. Poznala to na ní hned, měla si vymyslet něco lepšího. Jak to, že lhala tak mizerně? Vždyť v tom nebývala zase až tak hrozná, možná to je prostě jenom tím, že nelhávala. Naposledy když byla malá a to ještě k tomu byla naprostá zbytečnost. Je jí jasné, že Genevieve teď už o tom alespoň něco tuší, ale co to bude mít za následky? Možná ji pozoruje i teď, možná o tom ví a půjde za Kieranem. Měla by jít za ním a vysvětlit mu celou situaci a nebo doufat, že Benjamin nic neudělá. Nadechne se a pootevře ústa, aby začala mluvit, ale Genevieve se chopí slova jako první. Byla vážně chytrá, uměla v tom chodit a není divu. Vyrůstala jako čarodějka a taky jí byla. Právě u ní měla použit zcela jinou lež, jenže ničemu, co by řekla by neuvěřila. Už minule řekla, že to byl dárek od Seana a muselo být jasné, že se ho nehodlá jenom tak zbavit. Dochází jí to velmi rychle a ona zavrtí hlavou na náznak, ať to prostě nechá být a odejde. Tolik by ji chtěla říct, že i právě teď ji může sledovat a klidně by i díky tomu, že se s ní vůbec baví by mohl něco Kieranovi udělat.* Genevieve...*Pronese její slovo s nějakou prosbou. Snad i chtěla něco říct, jenže nerada skáče někomu do řeči. Teď už věděla, že jde o jejího bratra a cítila najednou o moc větší napětí, než předtím. Nedivila se tom,u, jak rychle na to přišla, znala ho velmi dobře. Jen, co chce Gen odejít, tak udělá krok vpřed, aby jí něco řekla, ale to se ona otočí. Vyslechne si její poslední slova a zůstane stát na místě, jenom ji pozoruje a poté pozoruje, jak rychle odchází.* Genevieve, počkej...*Rozejde se za ní, ale to už je Gen dost daleko a nemůže nechat dveře od svého bytu otevřené. Tak tohle nedopadlo dobře a má pocit, že ani nedopadne. Pokud bude o tom mluvit se svým bratrem, nemůže to skončit dobře. Vrátí se proto do svého bytu. Zavře za sebou dveře a začne přecházet po pokoji s tím, že musí nějak celou stiuaci vyřešit a to hodně rychle, dřív, než její strýc přijde k úhoně.*

(Už delší dobu dumal nad tím, jak to teď všechno bude. Umírá, to je jasné. Umírá ale velice pomalu a ví, že nakonec bude vypadat jako Sean nebo to možn bude ještě horší. Proč horší? Benjamin si dal záležet. Tohle jeho uřknutí bylo originální. Samozřejmě, že nenechal nic náhodě a ihned navštívil Sophie. Bohužel Sophie, i když je to velice schopná čarodějka, nebyla schopna ho uřknutí zbavit. Ani kouzlem, které prý použila na Kola Mikaelsona. Takže Benjamin se vlastně postaral o to, že nemůže se svou nadcházející smrtí nic dělat. Pouze se s ní smířit. Sophie mu slíbila, že se pokusí najít řešení, ale on už počítal s tím nejhorším. Zároveň ji ale požádal, aby o tom faktu pomlčela. Nechtěl, aby se to Cami dozvěděla dříve, než bylo nutné. Ale rozhodně jí to chtěl říct dřív, než začne bláznit. Ale jak dlouho to může trvat? Opravdu hodnou řádku dní se odhodlával k činu, než opravdu odlepil paty ze svého bytu a odhodlal se navštívit svou neteř a vše jí říct. Byl hodně nervózní, kdo by taky nebyl. Přešlapoval před jejími vchodovými dveřmi a v hlavě si přeříkával, co jí asi řekne, ve snaze se uklidnit. Pak zaklepal a vyčkával.)

*Jako každé ráno, které má volní si dopřává spánku. Když ji ale probudí hluk z ulice, tak už není schopná usnout. Chvíli jenom tak leží v posteli, oči má zavřené a přemýšlí nad tím, jak svého strýčka ochránit osudu, který potkal Seana. Jenom doufá v to, že se mu nic nestalo, protože ona svou část dohody přece dodržela. Zanedlouho vstane a přejde k balkónovým dveřím, které otevře dokořán, aby do bytu vpustila trochu čerstvého vzduchu. Hned na to se vydá do koupelny, osprchuje se a trochu se zkulturní. Obleče si džíny a halenku a když se vrátí z koupelny nazpět do svého skromného bytu, tak pocítí na kůži chlad. Zřejmě by neměla zapomínat na to, že rána jsou chladná stejně tak jako celé dny. Zavře proto ihned dveře a přejde poté do kuchyně. Uvaří si bylinný čaj, který tady má od té doby, co ji navštívila Genevieve a připraví si i snídani. Všechno to položí na stůl a už se chce posadit, když v tom okamžiku někdo zaklepe na dveře. Ihned se proto k nim vydá, uchopí kliku a otevře. K jejímu překvapení je za nimi Kieran, ale je to velmi milé překvapení. Vypadá zdravě, i když trochu nervózně. Usměje se na něj.* Strýčku Kierane, pojď dál. *Přivítá ho a uhne mu z cesty, aby mohl vejít dovnitř. Hned za ním zavře dveře a automaticky ho vede směrem ke kuchyni.* Dáš si čaj? Co tě vůbec ke mně přivádí? *Zeptá se ho zvědavě a za chvíli už jsou v kuchyni. Dá znovu vařit vodu na čaj a otočí se k němu. Vážně ráda ho vidí, měla se za ním zastavit už dříve.*

(Když Cami otevře dveře, nervózně se na ni usměje. Tohle pro něj bude hrozné. Neví, jak jí to má říct. Prostě jí to bude muset říct všechno na rovinu. Bez nějakých větších oklik a chození kolem horké kaše. Vždycky byl ke své neteři upřímný. I když jí někdy nějaké věci tajil, ona vlastně vždycky věděla, že jí něco neříká, protože ji tím chránil. Teď je ale situace jiná. Bude jí muset říct, že její poslední příbuzný z New Orleans umírá. Bude jí muset říct, že si navzájem už za nějakou dobu nebudou moci krýt záda, protože on už tu nebude. Vejde dovnitř a jde za ní, když se zastaví a zakroutí hlavou.) Ne, čaj si nedám. Cami, prosím posaď se. Musím ti říct něco důležitého. (Zní opravdu naléhavě a sám se posadí. Semkne ruce, aby nebylo tak poznat, že se mu klepou.) Cami, jsem uřknutý. (řekne najednou a podívá se jí do očí. Nevěděl, jak jinak by to měl říct, nechtěl to nějak dlouho protahovat.)

*Hodně ji překvapí, když řekne, že si čaj nedá. A to už dala vařit vodu na čaj, takže se potom k němu starostlivě otočí a prohlíží si ho. Vůbec netuší, co se děje a nebo co by se mohlo dít. Hned ho poslechne a jde se posadit. Odsune židličku do strany a posadí se. Položí si obě ruce na stůl. Chce se ho zeptat, co se přesně děje, ale to ani nemusí. Vzápětí jí řekne, že je uřknutý. Vykulí na něj oči a dívá se na něj, jako kdyby jí právě řekl, že za hodinu se zničí celý svět a přestane existovat.* Co? *Vydá jenom ze sebe šokovaně. Nemůže a nechce tomu uvěřit, že by se mu snad mělo stát to stejné jako Seanovi, že by jí snad měl opustit. Sklopí na chvíli zrak k jeho rukám a dívá se na ně pár sekund, než pozvedne pohled nazpět k němu. něco se v ní zlomila, ale tím stylem, že si nehodlá připustit fakt, že by Kieran měl zešílet a na to později zemřít.* Ne, to...my si s tím poradíme. *Řekne s jistou nadějí v hlase.* Znám pár lidí na medicíně, jistě něco bude...myslím...*Mluví úplně rychle a gestikuluje u toho rucema. Jako kdyby se nějak potřebovala zabavit. Právě dostala šok, který si nehodlá připustit. Nehodlá si připustit to, že by Kieran měl zemřít a ještě k tomu její vinou.* ...určitě je na to nějaký protilék, cokoliv. Možná Sophie by nám mohla pomoct. Je to čarodějka, jistě ti pomůže. A nebo nějaká šoková terapie, taky to léčí. Na něco přijdeme. *Semkne rty pevně k sobě a stále na něj upírá zrak. Vidí na něm, že se necítí dobře, že je něco špatně a ono taky je. Musí mít z toho strach a obzvlášť, když viděl jak to probíhalo u Seana.*

(Jakmile začíná Cami vymýšlet všechny ty teorie, musí zprudka zavřít oči. ne, tohle nechtěl, nechtěl, aby si tu Cami dávala falešné naděje. Tohle není něco, co by mohla vyléčit medicína. Tohle je magického původu. Žádné šokové terapie ani nic jiného nepomůže, ale na druhou stranu chápal Cami, že se toho vzdát nechtěla. Jenomže ji to takhle bude akorát víc bolet. Natáhne ruku a stiskne si její dlaň ve své a vydechne ztěžka.) Cami, prosím tě, já vím, že se nechceš vzdát naděje, ale veškeré medicínnské věci jsou zbytečné. Rád bych v tuhle chvíli řekl, že mi pomůže bůh, ale ne, ani ten mi nepomůže. A za Sophie jsem už byl. Zkoušela odstranit to uřknutí. Zkoušela to několikrát, vícero způsoby, ale nešlo jí to. (zakroutí hlavou a sklopí zrak) Benjamin Rousseau byl vynalézavý. Tohle uřknutí nejde odstranit. I když Sophie slíbila, že se bude snažit něco vymyslet.

*Snaží se ve své hlavě stále vymýšlet teorie, které by mu mohli pomoct. Možná by měla zajít do nemocnice a sejít se s nějakým odporníkem. Říct mu, co se děje, ale ne tak úplně pravdu. Bylo by asi zvláštní, kdyby na někoho jenom tak vybalila, že prostě její strýc je uřknutý bláznivým čarodějem a potřebuje ho z toho dostat. V tu chvíli by ji samotnou zavřeli do blázince a ona by nikdy už nemohla dělat někomu terapeuta. Vlastně by to bylo všechno jedna velká ironie. Najde způsob, jak ho z toho dostat, i kdyby měla jet hledat do Afriky. Vyruší ji z toho přemýšlení až jeho ruka, která se dotkne té její. Až teď znovu začne vnímat jeho oči a hlavně Kieranovu přítomnost. Stiskne mu jemně ruku a poslouchá, co jí chce říct. Mluví o tom, jak to není možné, jak to nejde a jak je to, co se má stát nevyhnutelné. Ale ona si to odmítá připustit, protože kdyby si to připustila, tak by zjistila, že zůstane na tomhle světě sama. Už nebude mít rodinu, nebude mít nikoho. Kdo jí tady zbude v New Orleans? Co bude potom dělat? Zavrtí nesouhlasně hlavou, že s tímto se odmítá smířit a hodlá najít způsob, jak ho vyléčit.* Musí být nějaký způsob a já ho hodlám najít. *Řekne odhodlaně , i když jeho slova jsou dost jasná. Když si tak pomalu začíná uvědomovat, že jejím u strýci možná nebude pomoci a zůstane tady sama, tak se jí začnou nahrnovat slzy do očí.* Sophie něco najde, já něco najdu a dostaneme tě z toho. Omlouvám se, strýčku, tohle je moje vina. *Řekne sklesle a stále svírá jeho ruku, kterou mu zase o něco stiskne. Bude bojovat do poslední chvíle. Nemůže a nechce nechat Kierana zemřít. Klidně uzavře smlouvu i s ďáblem, ale tohle se nemůže stát.* Nemůže se ti přece stát to, co se stalo Seanovi. Tohle si nikdo nezaslouží.

(Na jednu stranu je opravdu rád, že se Cami nehodlá vzdát. I když bylo to jasné už od začátku. Ona nikdy nebyla ten typ, co by hnedka všechno vzdala. Ale on sám ztrácel naději. Věděl, co to udělalo se Seanem. Nechtěl takhle skončit, ano nechtěl, ale na druhou stranu, měl nějakou jinou možnost? Ano, může zkoušet vše, co Cami vymyslí a zejmě taky bude, protože by si pak nikdy neodpustil, kdyby nechtěl vyzkoušet něco, čemu by ona mohla věřit, že mu pomůže, i kdyby on sám tomu nevěřil. Ale pokud by to mělo dojít až k tomu, že mu nebude pomoci, nechce bláznit, nechce ublížit nějak Cami. Chtěl by umřít dříve, než se to všechno semele.) Cami, věřím, že budeš hledat a věřím, že bude hledat i Sophie, ale opravdu nevím, jestli něco pomůže. (zakroutí hlavou.... v tomhle je prostě skeptický) Ale co to povídáš. (Podívá se na ni ustaraně) Ty za to nemůžeš, Cami. Za to může jedině ten čaroděj. (I když věděl, že Benjamin mu řekl, že by měl poděkovat Genevieve za to, že byl tam a uřknul ho, nevinil z toho ani ji. Ona za to taky nemohla.)

*Bylo to pro ní tak těžké. To vědomí, že nejdříve její bratr, dvojče a potom i její strýc. Matku dá se říci ani nepoznala a otec taky zemřel. Všichni, kteří ji byli blízcí, kteří byli její rodinou byli mrtví. A teď ji měl opustit poslední člen? To nemohla dovolit, nechtěla. Dívá se mu upřeně do očí a vzpomene si na jedno léto, kdy byli na výletě. Ona, Sean a Kieran. Byl zrovna letní den a Kieran je oba vzal na túru. Bylo to kousek za New Orleans a pamatuje si, jako kdyby to bylo včera. Sean se už věnoval ministrování a Kieran byl už také knězem. Ona za nimi občas jezdila, tedy alespoň do doby, kdy se to všechno tak najednou pokazilo. Ale jde o to, že předtím spolu měli tak nádherný vztah a všechno bylo perfektní. Jako kdyby žádný nadpřirozený svět neexistoval a oni byli naprosto normální rodina, která je šťastná a žádná tragédie se nemůže přihodit. Vždyť to ještě není tak dávno, co Kieran jí jako malé holčičce přivezl toho plyšového medvěda, kterého pojmenovala "Pan Knoflíček" a dokonce ho má doteď vystaveného na jedné z poliček. Co kdyby jednou si měla někoho vzít? To nikdo z její rodiny nebude při žádné z důležitých událostí? Nemohlo se to rozplynout. Po jeho slovech stále neztrácí naději, ale pokud Kieran něco tvrdí, zřejmě to bude pravda. Zavrtí nesouhlasně hlavou, že ji rozhodně připadá, že je to čistě jen její chyba. Poposune se na židličce trochu blíž k němu.* Prosím, slib mi, že to nevzdáš. *Chce vědět, že bude dál hledat řešení stejně tak, jako ona.* Nemůžeš zemřít. Bez tebe bych byla sama a já nechci být sama. *Přizná se mu a steče jí pár slz po tváři.* Nemohu tě ztratit, strýčku Kierane. *Přiblíží se k němu a položí si hlavu na jeho rameno, přičemž mu opět stiskne ruce. Najednou na ní tíha té bolesti začne padat. Bojí se toho, co přijde, co bude zítra a nebo za pár dní.*

(Zadívá se na ni upřeně, když ho prosí o to, aby to nevzdával. Ano, nevzdá to, nevzdá to kvůli ní a bude se snažit vymyslet něco, co mu pomůže. Prohledá svoje archivy, třeba tam na něco narazí. Musí hledat všude, kde je to jen možné a archivy má přímo před nosem, takže začne tam.) Ne, Cami, nevzdám to. Máš moje slovo. A ať přijdeš s čímkoliv, i kdyby se to mělo zdát sebevíc absurdní, podstoupím to, protože nechci, abys tady zůstala sama. (pousměje se na ni smutně a pak ji jen obejme, když si položi hlavu na jeho rameno. Chvíli ji takhle drží, ale pak ji pustí a zvedne se.) Půjdu. Myslím, že by se s tím řešením nemělo otálet. (řekne Cami a ano, opravdu je teď tak nějak jít hledat mezi složkami. Třeba se mu něco poštěstí.) Ale kdyby to už pak mělo zacházet do extrémů, nechci, abys u toho musela být, protože vím, jak by tě to bolelo. Prohledám archivy. Třeba v nich něco najdu (Zpraví ji o tom, co hodlá dělat a potom se otočí k odchodu. U dveří se otočí ještě zpět.) Opatruj se, Cami. (Potom už vyjde ven a jde do svého bytu, kde se pustí do pátrání.)

*Jeho slova ji potěší. Potěší jí to, že nehodlá už kvůli ní ztrácet naději a že chce žít, bojovat za to, aby žil. Je to pro ni nesmírně důležité a Kieran si možná neuvědomuje, jak moc. Přikývne souhlasně hlavou a v jejích očích jde vidět jakási úleva od toho, že to nehodlá vzdát. Přemýšlí vážně nad tou šokovou terapií. Asi to nebude nic příjemného, vlastně naprosto bolestivého, ale pomoct by to mohlo. Je to ještě neosvědčená léčba, tedy alespoň v takových krizových případech, ale bude muset vyzkoušet všechno, co se dá. Jeho ruce okolo ní, které ji objímají ji dodávají jistou útěchu, že je ještě stále tady s ní. Ovšem netrvá to příliš dlouho a Kieran se od ní odtáhne a zvedne se. Zatváří se trochu nechápavě a hned na to se zvedne taky.* Mohl jsi tady ještě klidně chvíli zůstat, ale víš co? Já se za tebou brzy zastavím, ano? A budeme hledat společně. *Pokud by mělo dojít na to nejhorší, tak s ním chce teď strávit co nejvíce možného času, i když to bude pro oba zřejmě velmi bolestivé. Jeho další slova ji ale nepotěší, rozhodně s nimi ani nesouhlasí.* Tohle po mě nemůžeš chtít. Budu s tebou až do konce, pokud by měl nastat. *Řekne odhodlaně a ví, že když si něco vezme do hlavy, tak to hodlá dodržet a navíc Kieran ji taky už nějaký ten čas zná a moc dobře si uvědomuje, že pokud něco chce, tak za tím jde a nepohne to s ní. Vzdá to jedině až ve chvíli, kdy bude všechno ztracené, ale teď ještě není. Chce ho doprovodit ke dveřím, ale Kieran očividně nic takového nepotřebuje.* Dávej na sebe pozor. *Oplatí mu to a myslí to vážně. teď bude potřebovat určitě odpočívat, když je v takovém stavu. Dívá se na něj dokud neodejde z jejího bytu a potom se znovu sesune na židli a zatne zuby, aby z ní nevyšel žádný vzlyk. Avšak po tváři ji začnou stékat další slzy. Nemůže být bez Kierana, nemůže ji opustit. Nechce být sama a ani si to nedokáže představit, že by skončila sama a neměla vůbec nikoho. Nedá se říct, že by měla nějakou nejlepší kamarádku nebo kamaráda, kteří by pro ni tady byli i v takové situaci. Doteď věděla, že má jistotu v Kieranovi, ale kde ta jistota byla teď? Zvedne se a přejde k poličce, kde má vystavené fotky. Začne si dvě prohlížet a přitom zapálí svíčky, které u ní jsou a to díky hlavně Seanovi. Nechce, aby další zapalovala kvůli Kieranovi, protože by po něm měly zůstat jenom vzpomínky. Obě si je prohlíží.* [img][/img]

*Po nějaké chvíli od nich odvrátí pohled a jde hledat něco, co by mělo Kieranovi pomoct.*