Cami´s Flat

*Síce nerád, nakoľko mal Kola už v tento deň dosť, začínal akúkoľvek konverzáciu na jeho osobu, ale po tom, čo mu povedala, sa proste nedalo zostať len tak mlčať. Nie práve nadšene zvraští obočím a prstami si prejde svojvoľne po koreni nosa, akoby ani nevnímal, čo robí. Nedokázal porozumieť jej slovám, prečo by mu mala byť vďačná za to, že ju do toho všetkého zatiahol ešte viac, ako bola dovtedy. Prečo jej dal vedomosť o tom, že existuje aj iný svet, ktorý ešte nepozná a ktorý je nebezpečnejší, ako si niekedy mohla predstaviť. Nechápavo prižmúri oči niekam za jej rameno, akoby to malo svedčiť o všetkom akoby ju tým žiadal, aby to trochu rozviedla. Nakoniec svoj pohľad odvráti späť k mestu a nasadí si znovu tú kamennú masku, ktorú tak často nosí, hlavne keď mu niečo nie je príliš pochuti. Aj Kolovou zásluhou zistila, kým je. Ak by sa nedozvedela o tom, že existujú upíry a ostatné frakcie...No nakoniec by to bolo aj tak len otázkou času. V očiach jej mohol už zozačiatku vidieť neukojenú zvedavosť po všetkom, čo jej nebolo aspoň trochu jasné, vŕtala by sa v tom, až kým by na to neprišla, až kým by neprišla na to, čo sa s jej bratom naozaj stalo. Netušil, kto jej to nakoniec povedal, ale na jednu stranu pre ňu bolo asi lepšie, že to vie. Že o svojom vlastnom bratovi nemusí vedieť len to, čo všetci ostatní, ale pravdu. Môže na sebe cítiť jej pohľad, ale svoju tvár stále neobracia. Po tom, čo mu vysvetlila, prečo je rada, že to vie, len krátko kývne hlavou na znak toho, že je to pochopiteľné. Áno, z časti naozaj bolo, aj keď nemusel príliš skrývať fakt, žeby bol radšej ,ak by to nevedela. Radšej, ak by bola mimo toho všetkého, aj keby to nemala byť jeho starosť a nebola. Práve preto nad tým radšej premýšľať prestane celkom, nad tým čo bolo, akoby to už nemalo nijakú dôležitosť. Sklopí pohľad nachvíľu na dlážku, než ho opäť zdvihne tento krát k nej. Vidí, že ju to stále zožiera, že jeho smrť ju nikdy celkom neopustí, stále to bude nad ňou krúžiť ako čierna vrana a jej krakot sa bude rozliehať všade okolo nej, až pokým nenájde spôsobom, ako sa toho zbaviť, ak vôbec taký existuje. Len sťažka vníma, ako sa pohla na stoličke, ako nakláňa hlavou dozadu, akoby jej to malo nejako pomôcť. Skoro si však uvedomí, prečo to urobila. Podobne ako ona, trochu podvihne tvárou dohora a jeho zrak sa uprie na omnoho vzdialenejšie svetlá, ako boli akékoľvek z ulíc a zatiaľ čo ona stále pozoruje oblohu, on sa hlavou otočí k jej tvári, ktorá mu je na pohľad omnoho príjemnejšia. Zvuk, ktorý sa šíri z ulíc už popravde ani nevníma, zvykol si naň natoľko, že by popravde mohol chýbať jeho ušiam, keď nastane ticho. Nad jej otázkou len neurčito pokrčí plecami, pretože si práve v tejto chvíli o tom popravde nemyslí vôbec nič. Alebo aspoň nevie, čo by mal. Bol to jej život, ona musela vedieť, ako ho má žiť, aby ju napĺňal a on je ten posledný, ktorý by jej s týmto vedel, mohol aj chcel pomôcť.* Zdanie občas proste len klame. *Prenesie nakoniec, pričom si nie je príliš istý, že pochopí, čo tým myslel. Tak či tak to nič nezmení, z jeho slov sa svet neobráti naopak a stále tu všetko zostane, problémy, nepriatelia...Jeho obavy, ktoré mal, ale snažil sa ich skrývať alebo aspoň nedávať stále najavo. Avšak, čo sa týkalo jeho dcéry, to už vo väčšine prípadov nedokázal. Bolo to nemožné, ak ju chcel chrániť. Mierne podvihne jedným kútikom úst, ako sleduje obzor a v jednej ruke stále drží pohár s vínom, z ktorého si pred pár sekundami znovu odpil. Vietor prúdil z ulíc a udieral do okien Camillinho bytu. Odraz na hladine vína v pohári Klausovi neprestajne udieral do očí, akoby už nevidel nič iné, než červeň. Znovu sa pozrie na Camille, jeho výraz nie je nejako určitý, viac-menej vedel, že onedlho bude musieť ísť a snažiť sa nemyslieť na to, že tu dnes vôbec bol. Trochu našpúli pery, pokým sleduje, ako si jazykom prechádza po tých svojich. Trvá len niekoľko sekúnd, než sa ich oči znovu stretnú. Na jednu stranu to bolo celé proste zvláštne. Niečo, akoby k nej jeho pohľad ťahalo. Netušil, či to bol fakt, že bola jednoducho krásna, alebo to robil kvôli niečomu inému a nechcel to vedieť, nie kým tu mohol pokojne sedieť a nemyslieť na nič dôležité, čo ho inak trápilo. Nebol si istý, že urobil dobre, ak jej tú otázku položil, ale teraz už bolo neskoro čokoľvek ľutovať, nakoniec bol zvedaví na jej prípadnú odpoveď, to nezapieral. Preto len naklonil hlavou do strany a opäť si priložil pohár s vínom k ústam. Ako náhle sa napil, zubami si prešiel po spodnej pere, ako mu na nich zosadla vínová chuť. Pohár následne položí späť na stolík vedľa seba a čaká, či mu odpovie, alebo zostane mlčať. Jej pootvorené pery chvíľu naznačujú, že niečo povie, ale nakoniec sa opäť spoja pevne k sebe, akoby sa vnútri nej odohrával menší boj, medzitým, či na to chce odpovedať alebo nie. Jasné však bolo, že to nebola dvakrát príjemná otázka, hlavne nie pre ňu. Úsmev na jej tvári bol preňho v tejto chvíli teda skôr príjemnou zmenou toho, akú atmosféru jeho otázka na chvíľu navodila. Mal pocit, že mu to len chcela opätovať, možno ukázať, že je to v poriadku, alebo bola spokojná, že sa stále dokážu normálne rozprávať, skoro ako pred tým. Skoro. Pri zmienke o tom, žeby sám mohol napísať knihu, nedokáže ubrániť tichému uchechtnutiu, ktoré mu vykĺzne z úst.* Obávam sa toho, žeby vo väčšine krajín bola zakázaná, láska. *Pokrúti nad tým hlavou, keďže to vážne bolo to posledné, čo mal niekedy v pláne, aj keď vie, že to povedala len ako prirovnanie dobám, ktoré prežil. Ak by sa svet a hlavne ľudia stále nemenil, pravdepodobne by sa už dávno začal nudiť.* To nepozná občas ani v tejto dobe a ani nemusíš chodiť ďaleko. *Úsmev mu na to z tváre už poniekiaľ pookreje, skôr ho opäť nahradí vážny výraz, ktorý je podčiarknutý jeho perami, ktoré drží pevne u seba v úzkej línií. Chvíľu to už vyzerá tak, akoby sa nad tým chystal sám zamyslieť, ale opak je pravdou. Dopije obsah vína v pohári a pomaly vydýchne všetok vzduch, ktorý dovtedy nazbieral v ústach. Už ani nečakal, žeby sa k jeho otázke mohla vrátiť späť, ale keď sa pre to nakoniec rozhodla, rozhodne proti nebol. Nakoniec bolo možno aj dobré, že sem dnes prišiel, aspoň na chvíľu sa oddeliť od Niklausa Mikaelsona a byť len Klaus, ako sa Camille predstavil a ako ho väčšina ľudí okolo nazývala. Okrem jeho brata teda, občas mal pocit, akoby sa vyžíval v tom, keď ho nazýval celým menom. Len ju ticho počúva, nijako jej do toho nezasahuje, až kým celkom nedopovie, čo chcela. Vtedy sa znovu ohliadne pred seba a krátko prižmúri oči na niečo v diaľke.* Nikdy si nepremýšľala nad tým, že nechať to všetko za sebou by bolo najlepšie pre teba, nehľadiac na nič a nikoho iného? *Spýta sa jej opäť, akoby nad tým sám uvažoval. On by niečo také nechcel urobiť a ani nemohol, ale ona bola človekom, mala celkom iný život aký má on, akoby boli z dvoch rôznych svetov, ale pravdou bolo, že obaja patrili do toho istého.* Drží ťa tu tvoja rodina alebo to čo vieš...*Vydýchne pomaly, pričom nepatrne pokrúti hlavou zo strany na stranu.* Tvoj brat do toho bol zatiahnutý tiež a nedopadlo to preňho dobre, odísť je jediným a najlepším riešením, aby si sa mohla vyhnúť podobnému osudu. *Prenesie potichu, avšak nijako kázavo, skôr je to len jeho holé konštatovanie, ako povedala predtým, neodišla by z tohto mesta tak ľahko. Pri ďalších slovách, ktoré vyriekne sa avšak musí trochu zamračiť. Možno o ich rodine niečo vie, ale sú to len základy, tak isto ako to čo on vie o nej a o jej bratovi. Slabo pokrúti hlavou a stále sa díva niekam do priestoru.* Ak by som ich pri sebe nedržal, boli by všetci dávno preč. *Keď to dopovie, na tvári mu možno vidieť len trpký úsmev. Možno Elijah by sa tak rýchlo nevzdal, ale po čase by to prestalo baviť aj jeho a radšej by si šiel konečne žiť po svojom, ako sa stále prispôsobovať svojmu bastardskému bratovi. Nepatrne pootvorí ústa, keď si všimne, že Camille vstáva späť na nohy a pomaly si kradne kroky bližšie a bližšie ku zábradliu. Na jednu stranu, akoby mu to hovorilo, že je najvyšší čas odísť, že tu bolo povedané, čo len mohlo byť, ale jeho nohy nejako nemali chuť vstávať. Tak tam len bez pohybu sedel a hľadel jej na chrbát. Pohľad od jej chrbta neodtrhne ani potom, čo znovu prehovorí. Pri otázke, ktorú akoby ani nepokladala jemu, ale skôr sebe, len opäť spojí pery, ktoré sa mu sformujú v miernom pousmiatí, akoby ho tá otázka niečím pobavila. Akoby len ona mohla mať nejakých démonov, akoby na nej mohlo byť niečo tmavé zlé, keď on to tam nevidel. Pozrie sa jej do tváre, keď sa k nemu otočí. Odráža sa od nej len strach a obavy, ktoré by rád niečím uhasil, rád by povedal niečo, čo by ju aspoň na chvíľu upokojilo, no on na to nebol ten správny človek, ten typ, ktorý niečo také dokáže. Nevedel ani či chcel. Na niekoľko sekúnd, než sa Camille znovu otočí k mestu, si môže všimnúť zvláštny lesk v jej očiach, ktorý pred zaznamenáva jedinú vec – slzy. Netušil, čo v nej jeho jediná otázka môže vyvolať, ani že sa to stane. Keď mu povie, že to u nej nie je tak ľahké, ako si myslí, len zvedavo podvihne obočím smerom dohora, aj keď to ona samozrejme nemôže vidieť. Nechá ju proste rozprávať bez nejakého prerušovania. Ako povedal na začiatku, prvý pohľad občas len klame. Nepripadala mu ako niekto, kto by mal tieto problémy, ale pod povrchom to nakoniec aj tak všetko driemalo a keď to nikto nevidel, vyvieralo von. Najhoršie na tom bolo, že dokázal presne pochopiť, čo tým všetkým myslí, čo tým chce povedať, aj keď to nepovedala, avšak aj napriek tomu neurobil nič, aby jej pomohol. Jeho pohľad je sklopený niekde k zemi, keď sa k nemu otočí a oprie chrbtom o zábradlie za ňou. Do niekoľkých sekúnd sa nakoniec znovu rozpovedá, tento krát ide ohľadom svojho brata priamo ku koreňu veci. Mohol by jej povedať, že on urobil tisíckrát vecí horších, ale k čomu by jej to pomohlo, keď to aj tak dávno vie. Mohol by jej povedať, že dôležité je, že pravdu vie ona, jeho sestra, tá ktorá ho milovala a poznala, že je dôležité, že jej brat vrahom nebol, ale mu to niekto spôsobil, ale aj to dobre vedela. Jej priznanie mu bolo vlastne novinkou, naozaj nečakal, žeby niečo podobné mohol počuť práve od nej. Cítila sa sama a najskôr to nikto nevidel, a to bol pocit, ktorý mu bol dobre známy. To, čo ho dovtedy nútilo sedieť namieste zmizlo v doznení jej posledných slov. Podvihol tvárou smerom dohora a pomaly sa postavil, pričom rovnako ako ona predtým, prešiel tých pár krokov k zábradliu a postavil sa hneď vedľa nej. Obomi rukami uchopil povrch železa a zadíval sa po okolí. Pár sekúnd len mlčal, akoby po jej slovách vzduch potreboval nejakú pauzu. Nakoniec mu ruka od jej strany skĺzne k telu, ako sa zadíva do jej očí. Vietor sa jej pohráva s vlasmi a prehadzuje jej ich všade, kde sú aspoň trochu povoľné. Svetlá aj emócie, ktoré sa v nej práve teraz miesia mu udierajú do zraku.* Keď sa na teba pozriem, vidím len svetlo. *Prenesie potichu.* A krásu. *Skúmavo jej tvár prejde pohľadom, ako blízko pri nej práve teraz stojí.* Žiadnu tmu a žiadnych démonov. *Pokrúti nakoniec hlavou, pričom nepatrne pootvorí pery, ako sa jeho tvár priblíži k tej jej. Mohli to byť sekundy aj hodiny, čo na ňu len ticho hľadel, než sa jeho ústa obtreli o tie jej a nakoniec mierne pritlačili. Jej pery boli jemné, hebké, nebola tam známka po jedinej drsnosti či čohokoľvek iného. Slabo pohol perami na tých jej, aj keď v momente, čo to urobil vedel, že to bola chyba. Sladká chuť sa mu rozľahla vnútri úst a on si nemohol pomôcť, ale myseľ mu hovorila, že jej chce viac. Avšak to nebolo práve ukážkou hesla – drž si od nej odstup – bol to presný opak, robil presný opak toho, čo hovoril, čo si myslel. Pomaly sa tvárou odtiahne a v tú sekundu mu hlavou preblesne myšlienka, žeby zmizol.*

*Ví, že téma ohledně Kola a jejího zjištění o tomhle světě dál rozebírat nemusí. Nebylo to nutné, ani nijak zvlášť potřebné. Ona na to měla svůj názor, který on jistě pohřbíval. Podle něj by neměla vědět nic, žít svůj život tak, jak by měl normální člověk žít. Ale tenhle názor s ním nesdílela a nehodlala ho s ním sdílet. Nevěděla, co se mu honí hlavou, jaké myšlenky ohledně všeho má. Nejenom o tomhle tématu, ale celkově celého večera. Z jeho výrazů však mohla vyčíst, že nezastává názor, že je pro ni vlastně dobře vědět o nadpřirozeném světě. To, že zdání občas klame přejde mlčením. Neměla k tomu co říct, nalezla by jistě ta správná slova, ale věděla, že ačkoliv se spolu oba snaží mluvit tak, jako předtím, když o sobě nevěděli, že prostě nemůže vyvolávat nějaký konflikt. Chtěla si tuhle příjemnou, dalo by se říci atmosféru zapamatovat. Nechtěla prožívat to samé jako posledně, i když v hlavě jí zněl hlas, že až bude připravený odejít, jistě si nějakou poznámku neodpustí. Pousměje se hned po tom, co ji obeznámí s faktem, že jeho kniha by byla zakázaná, kdyby ji přece jenom napsal. Nemyslela to vážně, ale tahle skutečnost jemu byla určitě zcela jasná. Opět to přejde dalším mlčením a na rtech ji hraje úsměv a zdá se, že ho nemůže jenom tak něco zničit. Bohužel, to byla lež. Další jeho slova ho zničí. Po úsměvu nezbude nic, jenom rty semknuté k sobě, které se nechtějí od sebe oddělit. Není hloupá, aby jí nedošlo, co tím přesně myslí. Zavrtí jenom hlavou ze strany na stranu a blonďaté vlasy se ji dají do pohybu, ovšem je to jenom nepatrná změna, kterou by mohl lehce přehlédnout. Na tváři se jí úsměv zatím neobjeví, ani náznak. Zůstane vážná a dívá se jeho směrem odhodlaná od něj na nějakou chvíli nespustit zrak. Při jeho otázce musí nasát vzduch do plic, jako kdyby se připravovala na dlouhý proslov a přitom na žádný. Potřebovala hodně vzduchu a přitom ho měla dostatek.* Myslíš si, že to chci nechat za sebou? Nejsem ten typ, co utíká, Klausi. Já neutíkám před skutečností ani před svým osudem. Osud mě zával tady na tohle místo. Do New Orleans. A všechno, co se děje má v životě nějaký smysl. Nechci odejít, i kdyby si to někdo přál. *Řekne poněkud odhodlaně a tvrdším hlasem, než je právě u ni obvyklý. I přes to, že vnitřně trpí, že má v srdci díru, kterou nejde zaplnit, že stále ji doprovází noční můry, tak nechce se vzdát toho, co tady získala. Neví, jak mu více dát najevo, že i když se necítí dobře, nevyměnila by to, nechtěla by to změnit.* Můžeš si o tom myslet své, ale můj názor nezměníš, nikdo ho nezmění. A každý považujeme něco jiného za nejlepší řešení. Myslíš si, že můžeš před svými problémy utéct? Ne, i kdyby se ti to podařilo, jak dlouho to vydrží? Vždycky tě to dostihne. A já nehodlám svůj život strávit tím, abych utíkala před něčím. Věř tomu nebo ne, jednoho dne mohou nastat pro mě jisté povinnosti tady. A vrátila bych se. Tohle je místo, kde patřím. *Přikývne na důraz svých slov. Ani vlastně nechce slyšet jeho názor co si ohledně toho myslí. Řekla mu to tak, jak to cítí od srdce a jaká skutečnost i je. Bylo na něm, zda to hodlá přijmout a nebo si bude dokola a dokola myslet, že je pro ni nejlepší odchod. Nemohla by opustit Kierana a bohužel, kdyby se s ním něco stalo, tak by na jeho místo přišla ona. New Orleans bylo pro ni místo, kde měla být, tady byl její osud vepsán, tady byly karty rozloženy a ona to moc dobře věděla. To bylo pro ní prioritou, že to ví ona. Nikdo jiný nemusel. Zmínka o jeho sourozencích ji nutí do dalšího povzdychnu, velmi krátkého, skoro nepatrného.* Tohle si nemyslím. Není nic důležitějšího, než rodinné pouto, Klausi. I kdyby si měl pocit, že by jednou odešli, vždycky byste si k sobě našli cestu. Rodina je to nejsilnější pouto a nezáleží na tom, kolik hrozného si toho za život provedete, či řeknete něco špatného. Dokud víš, že máš sourozence, že žijí, tak jsou stále po tvém boku a přesto nemusí stát přímo vedle tebe. *Nevěděla, zda to neříká zcela zbytečně. On má za sebou tisíc let, spousty rozporů a zážitků se svou rodinou, sourozenci. Ona je proti němu na světě jenom pár let a o něm, jeho rodině nemá ani zdaleka takový přehled, jako oni. Ale nemůže zase její zkušenosti porovnávat s těmi svými. Jenom mu říká svůj pohled na věc, zda to hodlá akceptovat, to už si může jenom domýšlet. Potom už se zvedne ze židličky a vypráví mu své trápené, své pocity, dává najevo ten příval emocí, který ji proudí celým tělem. Koluje ji pod kůží a on to na ní jasně musí vidět. Obavy, strach, únavu, boj sama se sebou. Pak už je otočená čelem k němu, opřená zády o zábradlí a pozoruje ho s úsměvem, než zase zmizí ve chvíli, kdy se rozhodne pro to, že vstane. Tahle chvíle ji připadá nekonečná a to jenom proto, že neví, co má v úmyslu. Možná ji teď zmizí z očí a to, co z něj zbude v tu chvíli bude jeho vůně a závan vzduchu. Překvapí ji, když jeho kroky zamíří jejím směrem. Není schopná se pohnout, není schopná skoro ani dýchat, jak moc blízko je u ní. Netuší, co má v plánu, co chce udělat. V tuhle chvíli se ji naprosto vyprázdní hlava a jediné, co dokáže vnímat je jeho blízkost. Dívá se mu do tváře a v jejích očích ještě stále je část té bolesti z jejího vyprávění, stále je tam nějaká stopa po slzách. Konečně se přiměje dýchat zhluboka. Navážou spolu další oční kontakt a ona se trochu natočí do strany více směrem k němu. Stačí si všimnout, jak si vítr pohrává s jeho vlasy, ale to není to, co by v tuhle chvíli vnímala. Ani to, že chladnější vítr hladí její ramena a jí začne být o něco chladněji. Nevnímá ani to, že vítr se opírá i o její vlasy. Ne, teď vnímá jenom jeho tvář a oči, tohle je jediné, co dokáže plně vnímat. Jeho slova ji pohladí na duší a ona v tu chvíli pootevře ústa. V uších ji zní, že vidí v ní jenom světlo. Nečeká, že by mohl říct i něco jiného. Od něj by nikdy nečekala, že by jí něco takového řekl. Po pár vteřinách doplní, že v ní vidí i krásu. Oči ji těkají sem a tam, jak ho pozoruje upřeně. Tep srdce zesílí, ale i její plíce teď potřebuji více vzduchu, než kdykoliv předtím. A to, co pronese jako poslední slova ji pohladí na duši ještě víc. Je mu vděčná za to, co si o ni myslí a hlavně za to, co dokázal říct. Připravuje se už pomalu na to, že mu odpoví. Zarazí se ve chvíli, kdy se k ní přiblíží obličejem. Oči jí sjedou k jeho rtům a pár vteřin na ně hledí, než pozvedne zrak zase k jeho očím. Jestli její tep a dech nabíral na obrátkách, tak teď je to ještě silnější. Chvíli přemýšlí o tom, zda má nějak zasáhnout ale on udělá něco, co by od něj nikdy nečekala, ani ve snu, ani v jejich představách. Ucítí jemnost a teplo jeho rtů na těch svých. Nejdřív je to jako pohlazení pírkem, snad by to sotva cítila, ale ta intenzita toho ji projížděla celým tělem jako elektrický šok, než uctila na rtech tlak jeho rtů. Automaticky zavřela oči, aniž by o tom nějak přemýšlela. Momentálně si užívala teplo, které z jeho rtů sálalo, hebkost, které měly, ale i plnost. V tenhle okamžik nechtěla přemýšlet, ale taky nebyla schopná žádného pohybu, žádné reakce. Její tělo stále bylo šokované nejenom tím, co udělal, ale tím, co to dělalo s ní. Pomalu se jí začnou uvolňovat prsty na pravé ruce, kterými svírá zábradlí. V tom okamžiku on od ní už odtahuje obličej a znovu pomalu otevírá oči a vrací se do reality. To, co právě mezi nimi proběhlo nebylo správné a oba si to museli uvědomovat. Ale v tuhle chvíli se jí nechtělo přemýšlet. Nechtělo se jí myslet na to, co je špatné nebo dobré. Měla toho dost, byla příliš unavená ze všeho na to, aby přemýšlela nad tím, co potom. Vrátí se do reality a pozná na něm, že má v úmyslu po tomhle odejít, protože zřejmě cítil to samé, co ona. Byl to on, kdo si od ní chtěl držet odstup a nakonec to dopadlo takhle. Pravá ruka ji vystřelí směrem k té jeho a chytne ho za předloktí včas. Dost velký náznak na to, aby mu dala najevo, že chce zabránit jeho odchodu. Dívá se mu do očí a zahodí všechno, co ji rozum říká a nechává se řídit tím, co právě v tuhle chvíli chce. * Neodcházej. *Pronese tiše a napřímí se. Teď už se neopírá o zábradlí, ruku mu stále nepouští. Přiblíží se tváří k té jeho a pootevře ústa, věnuje mu další polibek a znovu může vnímat své pocity z jeho rtů, z té hořkosladké chuti. Po prvním polibku přidá ještě trochu více na intenzitě a pomalu pouští jeho předloktí, avšak rukou putuje nahoru k jeho ramenu.*

*Vidí, ako jej úsmev znovu opadol s tváre pri jeho ďalšej otázke. Akoby mal nejaký talent na to, aby sa vždy spýtal niečo, čo jej nebude pochuti. Nesťažoval si však, nič z toho by nepovedal, ak by o tom nebol presvedčený, ak by si to sám nemyslel a ak by to tak sám nevidel. Nepotreboval jej klamať, alebo ňou nejako manipulovať, ňou nie. Nemusela mu hovoriť, že nechce odísť, vedel to. Videl v jej očiach vzdor a neprístupnosť, keď o tom rozprávala. Myslí si, že to bol nejaký osud, myslí si snáď, že pre ňu bolo predurčené, aby tu nakoniec skončila a dozvedela sa o tom, že svet nie je len jednotvárny a že sú tu aj veci, ktoré ešte nepozná? To si naopak on nemyslel. Mal za to, že všetko čo sa stalo, každá udalosť, ktorá viedla k spleti ďalších jej kroky nakoniec zviedla až na chodník tohto mesta. Netušil však, či to nebolo skôr zle ako dobre. Na jednu stranu by ju nikdy nespoznal, na druhú by jej život nebol zatiahnutý do toho všetkého. V jeho očiach bola až príliš zraniteľná, čistá a slabá. Nebola to však duchovná slabosť, to naozaj nie, ale po fyzickej stránke by nemala jedinú šancu, ak by sa jej niečo stalo. Nakoniec zostane mlčať, akoby jej na to nemal čo povedať. Obaja k tomu už dodali čo chceli a hovoriť viac by bolo najskôr zbytočné, len by sa opakoval. Ona však pokračuje a svojimi slovami ho doženie až k myšlienkam o Mikaelovi, pred ktorým utekal celých tisíc rokov. No nakoniec...Mala pravdu, aj tak si ho to počkalo. Aj po tak dlhej dobe ho to dostihlo a svoj boj vyhral. Nie však sám, ako si vždy myslel, alebo aspoň posledné roky, keď boli jeho súrodenci v rakvy a Elijah si myslel, že sa ich zbavil pohodením truhál niekam do mora. Camille bola však aj príliš tvrdohlavá na to, aby niekoho počúvala, aby si od niekoho prebrala názor a nevytvorila si ho sama. Akoby jej nikto nemohol povedať, čo je pre ňu dobré, akoby nikto nemohol rozhodnúť o ničom, čo sa jej priamo týkalo, len ona sama. Presne to mu na nej tak imponovalo. Mohla vyzerať krehko ako chcela, jej duch bol nezlomný.* Možno...*Prenesie nakoniec neurčito jediné slovo k tomu všetkému, čo mu povedala a ktoré bolo mierené k jej poslednej vete. Možno sem naozaj patrila, predsa len jej rodina tu mala isté miesto. Jej strýko bol miestni kňaz a zástupca ľudskej frakcie, dokonca by možno bolo logické, žeby to miesto v budúcnosti mohla prevziať ona, ak tu vôbec ešte bude miesto na nejaké stretnutia a všetko sa nepotiahne do pekla. Sám by z toho však dvakrát nadšený nebol. Brala by tým na seba aj riziká, ktoré si nie je istý, či by nakoniec zvládla niesť. Nie, nebol to jeho problém a vôbec sa ho to netýkalo, tiež predpokladal, žeby mu ani nedovolila sa do toho miešať, pretože to bol jej život, ale aspoň svoju nechuť k tomu na tvári mať vpísanú bude, to si nedopustí. Názor, žeby jej životu najviac prospel odchod, však zastáva stále. Aj keď istá časť z neho by nechcela, aby odišla, bolo by to pre ňu najlepšie a celému incidentu so svojím bratom by sa tak mohla aspoň principiálne vzdialiť aj o niekoľko stovák kilometrov. On však nemá právo jej to nútiť, ten, kto by to mal robiť je otec Kieran a ak mu záleží na jej bezpečí, čo pokladá za samozrejmosť, tak sa o to už určite aj pokúšal, avšak má pred očami živí dôkaz toho, aké bezúspešné čokoľvek skúšať bolo. Trochu podvihne tvárou dohora, keď jej z úst vyjde nepatrný povzdych, akoby sa jej tým pýtal, čo má na mysli, ale nemusí nejako obzvlášť dlho čakať na odpoveď. Mierne podvihne obočím, keď povie, že si to nemyslí. Ona nemohla vedieť a vidieť všetko, čo za tých tisíc rokov videl on. Ona s nimi nezažila to všetko a ona nevedela ani z polovice o tom, čo sa v ich rodine za tie roky dialo. Ako mohla odporovať jeho slovám a tvrdiť niečo iné? Ku koncu sa však na pár sekúnd nad jej slovami zamyslí, bola to len krátka úvaha, ktorá mu preletela mysľou ešte rýchlejšie, ako vôbec vznikla. Práve teraz nechcel premýšľať nad svojimi súrodencami, nad ničím z toho a aj napriek tomu, zdá sa, robila všetko preto, aby bol nútený robiť presný opak. S istou dávkou otrávenia vo výraze od nej odvráti pohľad a našpúli hútavo pery. Nemusela mu hovoriť, že nad rodinou nič nie je, on to sám dobre vedel, ale nie vždy to vedeli aj jeho súrodenci. Napríklad Rebekah, pokojne by ho opustila kvôli niektorej z tých jej malicherných lások, ktoré sa nikdy nekončili šťastne, nikdy. Či už jeho pričinením, alebo v tom bolo čokoľvek iné. Potom tu bol Kol, on by ho nechal na holičkách už od samého začiatku, kedy ich Mikael vypátral, a to len kvôli tomu, že šiel po Klausovi a Kol sa mohol ďalej zabávať, nezaujímal ho, zaujímal sa len sám o seba. Potom tu bol Finn, ktorý sa ich snažil všetkých zabiť a vlastne aj samého seba, nikdy neprial čím bol, menoval ho monštrom a jeho obľúbená destinácia bola vždy o kontinent ďaleko, než bol práve Klaus. Nakoniec s premýšľaním zájde až ku Elijahovi, ten jediný, ktorý sa zdal verný, ale aj napriek tomu raz o jeho život usiloval. Síce v zlom domnení, ale predsa...Zabil by ho, tak isto ako ich sestra. Každý jeden z nich ho už raz opustil, mohol sa ich snažiť držať dýkami v rakvách koľko len chcel, nikdy to nebolo celkom ono. A celý sľub, ktorý si na začiatku dali, pomaly ale isto šedol a strácal na akejkoľvek dôležitosti. Pomaly vydýchne a zľahka si prejde jazykom po suchých perách, pričom sa mierne nakloní ešte na stoličke.* Naše cesty síce boli väčšinou spojené, ale nastali dni, časy...Kedy sa rozvracali a mohlo byť celkom jedno, ako sa ktorý z nás snažil, strácalo sa to. *Pokrčí nad tým plecami. Popravde ani nevedel, prečo jej to hovorí, možno sa len potreboval niekomu zdôveriť, niekomu o kom vie, že ho bude počúvať a nie hneď odcudzovať a častovať tým, že sa rozpad ich rodiny mohol len a len on a nikto iný. Ale teraz sa tým nemalo cenu zaoberať. Po tom všetkom sú tu a možno aj keď nie sú ideálnou rodinou vie, že jeho dcéra ju z nich dokáže urobiť, aspoň dokáže pozbierať tie kúsky, ktoré tu po nej zostali a dať ich z časti dokopy. S niektorými to však nepôjde nikdy. Sleduje úsmev, ktorý jej svieti na perách, keď tam tak stojí a nenútene sa opiera o zábradlie a tiež, ako jej pookrial, keď sa postavil, akoby si myslela, že v momente zmizne a nechá ju tam po tom, čo práve povedala jednoducho stáť. Nič jej nebude vyvracať, akoby si myslel, že to bola pravda. Avšak to, že sa mýlila jej potvrdí už len tým, keď sa k nej pomaly vydá. V tú chvíľu mal pocit, že poniekiaľ zmeravela, prekvapenie na jej tvári sa dalo pomaly krájať a postoj jej tela bol napätejší, než by očakával. Možno nebolo dobrým krokom  ísť k nej tak blízko, alebo sa vôbec pohnúť, ale ak jej mal povedať to čo chcel, muselo to byť z očí do očí, muselo to byť priamo a poznačené tým, že to myslí vážne a nejde nad tým nijako viac polemizovať. Vníma len jej hlboké dýchanie, akoby jej pľúca mali málo kyslíka, aj napriek tomu, že stála prakticky vonku a okolo nich sa šíril studený vzduch. Videl, ako sa jej sťažka nadvihujú pľúca, pripadalo mu to, že jeho blízka prítomnosť ju poniekiaľ znervózňuje, akoby stále nevedela, čo má od neho očakávať. On sám to v tú chvíľu nevedel, teda neplánoval urobiť, čo prišlo po jeho slovách. Akoby aj mohol? Vedel, že ju jeho slová prekvapia a nejakým spôsobom bol nakoniec aj rád, keď na jej tvári videl istú vďačnosť. Niektoré veci občas dlhosiahle príhovory naozaj nepotrebovali, a to bol presne tento prípad. Stačilo jej povedať, čo má pred sebou celý čas a čo ona zjavne nevidela a istým spôsobom ju to mohlo aspoň z časti upokojiť, či aspoň potešiť. Nikdy si nemyslel, že niečoho takého bude vôbec schopný. Voľakedy? Áno. Dnes...Niekto by sa nad tým len z chuti zasmial. Všimol si, že sa mu na to chystá niečo povedať, ale priblíženie jeho tváre ju nakoniec prerušilo. Nechcel, aby k tomu čokoľvek hovorila, v tú chvíľu nie.  Netušil, čo ho vyprovokovalo, aby to nakoniec spravil. Či to bol krátky pohľad jej očí na jeho perách alebo jej sladký dych vína, ktorý mu narážal priamo do tváre, keď stála hneď pred ním. Stačí si vybrať, ale výsledok bol vždy rovnaký. Jeho pery sa zľahka dotýkali tých jej, aj keď v nich stále zostávala istá intenzita, ktorá sa nedala ničím zmazať. Akoby sa jej na chvíľu potreboval dotknúť a potom čo najrýchlejšie zmiznúť a tváriť sa, že sa to nikdy nestalo. Nemyslieť na to a vymazať to z hlavy, pretože to práve teraz bolo tak nevhodné, ako len mohlo. Pri všetkých jeho problémoch, pri tom všetkom, čo musí riešiť...Toto bola malichernosť, ktorú by mu niekto mohol z chuti vyčítať a Klaus by popravde nemal veľa argumentov, ktorými by sa mohol ubrániť. Keď sa od nej odtiahne, pomaly pootvorí oči, ktoré aj on na tých pár sekúnd zavrel. Vydýchne jej do tváre a svoje ústa nechá zľahka pootvorené. Hľadí jej do očí, do ich odrazu, ktorý práve teraz odzrkadľuje jeho samého. Môže sa v nich vidieť.  A rovnako ako on aj ona vedela, čo bude nasledovať. Videl na nej, že si myslela to isté, čo on, že to bolo chybou, že to teraz a ani nikdy inokedy proste nešlo. Ona bola až príliš...Iná, čistá a on? Slová k jeho osobe neboli ešte ani vymyslené. No napriek všetkému sa od neho neodtiahla, napriek všetkému ho nechala, aby si ten bozk ukradol. Z istej časti ho to zmiatlo, keďže si vážne nemyslel, žeby sa k nemu niekedy chcela dostať blízko týmto spôsobom, z druhej časti to mohlo byť aj tým, že ju to prekvapilo, zarazilo a nestihla nijako reagovať, než to urobil sám a ich ústa znovu oddelil. Nedokáže tam teraz stáť, nechce. Potrebuje sa ísť prejsť do nočných ulíc, utriediť si myšlienky v hlave, zabudnúť na ňu a na to, že tu dnes vôbec bol. Nezaujímala ho, nemohla, nemohol si dovoliť, aby áno, bolo tu teraz až príliš iných vecí, ktoré musel riešiť a...V očiach mu mohlo byť vidno, ako s tým bojuje, aj keď bolo jasné, ktorá časť vyhrá. Nepatrne sa pohol smerom od nej, než by však stihol použiť upírsku rýchlosť a zmiznúť, ucítil menší tlak jej ruky na svojom predlaktí. V momente sa pozrie na svoju ruku, po čom sprudka zdvihne pohľad jej tvári. Pohľad jej plne opätuje a s prižmúrenými očami v zmätenosti čaká, či mu bude chcieť niečo povedať, pretože najskôr nepredpokladal, žeby po tomto chcela, aby tu zostal. Jedným slovom však jeho predpoklady do boky zmarí. Zhodí ich zo stola, zotrie zo skiel okeníc, zmije z dlážky. Akoby to jedno slovo bol poháňač, ktorý v ňom vyvolal isté pochybnosti, ako sa rozhodnúť. Mohol zostať a presne vedel, kam by to nakoniec viedlo a mohol odísť a všetkému tomu predísť. Avšak...Rovnako ako ona, mal jednu vlastnosť, ktorá občas bola skôr na škodu ako na úžitok. Bol tvrdohlavý a práve to nakoniec rozhodlo. Samozrejme aj s naliehavosťou, ktorú jej videl na tvári. Ak by však nechcel, už by tu nestál, ak by nechcel práve teraz by vytrhol ruku z jej zovretia a bez jediného slova by odišiel. Práve to mu nakoniec naznačilo, že to bolo presne to, čo chcel, zostať. Znovu sklopí pohľad ku svojej ruke, ktorú mu stále drží, než pomaly vydýchne a mierne ohrnie spodnou perou, akoby sa jej chystal niečo povedať, no rovnako ako vtedy ju, jeho teraz preruší jej tvár, ktorá sa k nemu nakloní akoby sama. Netušil, či Camille vôbec vedela, čo práve robí, najskôr nie. Bolo to podpísané len tou samotou, tým ako unavená sa z toho cítila byť a tým, ako veľmi chcela nájsť niečo, čo by jej aspoň trochu pomohlo a myslela si, že to práve teraz nájde pri ňom. On by jej v tom však rád oponoval. Než by sa však odhodlal niečo povedať, tento krát mu svoje pery začne tlačiť na tie jeho ona. Tento bozk bol omnoho naliehavejší, ako ten prvý, ktorý bol skôr podpísaný neistotou a jednorázovosťou. Mohol cítiť, ako sa tlak jej ruky na jeho predlaktí uvoľnil a ako mu ňou následne prešla k ramenu, pričom ani nemusel predstierať, ako príjemné mu to bolo. Avšak stále sa nijako nepohne, už to vyzerá tak, akoby viac nemal záujem spolupracovať, akoby to snáď ani nechcel. To sa však zmení v momente, keď jednu ruku položí na jej bok a druhou prejde k jej tvári, ktorú si pridrží za čeľusť líca ešte bližšie pri svojej, aby mohol bozk prehĺbiť. Svojím telom sa mierne oprie do toho jej, hruďou jej tlačí na prsia. Rukou na páse pomaly prechádza nižšie a druhú  zabára až k jej blonďavým vlasom, ktoré predtým rozstrapatil vietor, ktorý do nich stále udieral. Nakoniec bozk na chvíľu preruší, ale trvá to len pár sekúnd, než ju oprie pri dverách z balkóna do bytu o stenu a prstami prechádza od jej ramena a kľúčnej kosti až ku krku, ku ktorému z jej  úst perami na chvíľu skĺzne.*

*Možná, možná, Možná. Ty slova se ji několikrát v hlavě ozývala ještě pár vteřin poté, co je pronesl. Nečekala od něj odpověď, která by ji snad více uspokojila. Byla by ale vděčnější za to, kdyby prostě jenom mlčel, než pronesl tohle slovo. Zpochybňoval její slova, její úsudky, to, co si myslela. Ale on ji nezlomí, nedonutí ji, aby si myslela něco jiného. Stále si bude stát za svým názorem, stále bude tvrdit to samé. Kdyby se ji na to zeptal za měsíc, dva, půl roku. Ví, že by mu vždycky odpověděla stejně. patřila tady, cítila to a i její srdce jí to říkalo a to bylo to, čemu nejvíce vždycky věřila, svému srdci. To, co jí srdce šeptalo považovala za správné, ačkoliv to v nějakých případech není zrovna nejlepší a je lepší poslouchat více svou mysl, ona byla ta, kdo se řídil právě tímto důležitým orgánem, bez kterého by nikdo nebyl schopný přežít. Občas od něj odvrací zrak, když je mezi nimi rozhostěné ticho, ale vždy se k němu očima vrátí po určité době. Intervaly ovšem nejsou nijak dlouhé, její oči to dělaly samy, že se k němu navracely. Jako kdyby se na něj chtěly dívat, přímo to vyžadovaly. A ona měla občas obavy, že si toho všimne. Nechtěla, aby si všímal všeho, co za celou dobu od jeho příchodu už udělala, aby měl potom špatné úsudky. Diskuze o jejich rodině ji nepřinese pozitivní pocity. Spíše naopak, začíná se v ní stupňovat negativita. Je si vědoma toho, že příliš o něm nic neví a ani o jeho rodině. Když se nad tím zamyslí do hloubky, tak ho neznala vůbec a ví, že nikdy ani tu příležitost poznat ho, nahlédnout do něj mít nebude. Nad jeho úšklebky už přestane ovládat i své svaly ve tváři a ušklíbne se. Samozřejmě, že si na to utvářel vlastní názor, stejně tak jako ona. Je ráda, že v tuhle chvíli mu nevidí do hlavy. Přistihne se při tom, že se netváří zrovna tak, jak by měla a tak se zase uvolní. Tohle by neměla dělat, ne, když chce dělat profesi, kdy by řešila věci podobných rázů, ale ne s tak komplikovanou osobností, jako byl on. Ale na druhou stranu on přece nebyl žádný pacient, on byl....kdo to byl? Ta otázka se jí rozezněla v hlavě. Kdo to byl? Přítel? Známý? Někdo, na koho prostě jenom narazila. Nevěděla, jak má přesně Klause definovat a momentálně se její myšlenky ubíraly naprosto jiným směrem, než ty jeho. Zjistila to až ve chvíli, kdy promluvil a vrátil ji zpět do reality. Naslouchala mu, chtěla ho naslouchat a byla vděčná za jeho otevřenost, což se značilo hodně v jejích očích. Připadalo jí, že by na to nemusela vůbec odpovídat a i tak by jí byl za to vděčný jenom proto, že ho poslouchala.* Máte za sebou nespočet let. Nejste ti, kteří jste byli na samém začátku. Důležité je to, že vždycky bude něco, co vás bude spojovat a dávat dohromady. *Odpoví mu a polkne na sucho, trochu nervózní z toho, jaký příval rozhořčení, emocí, obrazů se objeví v jeho tváři. Nedokázala však mu nalhávat nějaké jiné názory, než jenom ty, které si myslela. Byli naprosto odlišní snad ve všem v čem se dalo, ale přitom v něčem stejní. A přesto spolu dokázali komunikovat, přes to dokázali vydržet přítomnost jeden druhého, i když jim oběma nějakým způsobem přišla na jednu stranu nepříjemná. Nesnažila se tomu porozumět, nechtěla, nestála o to. Navíc to nebylo ani potřebné. Uvědomí si, že ani jeden už nemají víno a tak jí i napadlo, že by snad mohla znovu dolít, ale nedostala se k tomu, neměla už potom příležitost a v dalších uplývajících minutách to byla jedna z posledních věcí nad kterými by se mohla pozastavit. Všechno, co se potom stane by se dalo shrnout do jedné minuty. Jeho blízkost, která ji přímo otřásala. Jako kdyby ho nemohla ze sebe setřást a ani nechtěla. Jeho obličej u toho jejího. Jeho rty, které se vpíjely na okamžik do těch jejich. Tlukot jejího srdce, zrychlený dech, elektrický náboj, intenzita, vášeň, strach, nerozhodnost, otřesenost. Tohle všechno a ještě mnohem víc popisovalo to, co se odehrávalo. Svět okolo nich se zastavil, alespoň jí to tak připadalo i po tom, co ho chytila za předloktí a požádala ho o to, aby přece jenom zůstal tady s ní a nedocházel. Nedokázala přemýšlet s čistou hlavu, protože právě teď čistou hlavu a hlavně mysl neměla. Nedržela jeho ruku silně, kdyby chtěl, jedním tahem by ji od sebe odstrčil a mohl by zmizet v temnotě, kterou narušovaly světla jak z jejího bytu, tak i z lamp a vlastně celého New Orleans. Jediné, co by svítilo by byly hvězdy, ale ani ty by nedokázaly prolomit temnotu noci. I přes to, že on je očividně zmatený její reakcí, tak jeho ruku nepouští a ani její zelené oči nepřestávají propalovat jeho tvář. Polovina jeho tváře je ozářená světlem, které vychází z jejího bytu, druhá je temnější díky noci. Několikrát zamrká a na chvíli zadrží dech, aniž by to měla v úmyslu. Udělala to nějak sama a vyvolala to v ní situace, kdy si byla nejistá, co bude následovat. Nevěděla, jak se rozhodně, nevěděla, zda ji tady přece jenom nenechá stát zmatenou z toho všeho. Jistě on z ní musel být zmatený víc, než ona z něj. Neměla ale nějak sílu na to, aby nad tím přemýšlela. Ale čím více to napětí zesilovalo, tím více začala nad tím přemýšlet. Nechtěla, aby si snad myslel, že toho využívá, protože se cítí osamocená. Musela tam být nějaká přitažlivost, jinak by něco takového ani nepřipustila a nenechal zajít tak daleko. Rozhodla se jenom pro to, že nebude příliš nad tím přemýšlet, bude se řídit tím, co chce, co chtějí oba. A proto se rozhodla k dalšímu kroku teď ona a znovu přitiskla rty na jeho. Znovu si dovolila cítit tu intenzitu, tu touhu po jeho rtech, kterou momentálně pociťovala. Snažila se vpít více do jeho rtů, ale připadalo jí to, že on si to začíná rozmýšlet, že to, co udělal on před chvílí byla chvilková slabost a teď už nehodlá v tom pokračovat. Ten plamen, který v ní stihl předtím zažehnout začínal pomalu vyhasínat a ona byla připravená už na to, že se odtáhne a ukončí to, co by mělo být ukončeno. Stačila pouhá vteřina navíc a stalo by se tak, než ucítila jeho ruku na svém boku. Dotek zažehl znovu to, co začínalo pohasínat. A ještě víc to začínalo sílit, když se jeho druhá ruka dotkla její tváře. Teď ji ten oheň dokonce i pálil, ale příjemně. Prohloubí jejich polibek ještě více a rukou mu pomalu přejíždí po rameně, hned na to sjede k lopatce a přejíždí mu rukou po zádech. Druhou pozvedne a položí si ji na jeho pas, trochu zatlačí a přinutí ho, aby své tělo ještě o něco více přitisknul k tomu jejímu. Ani se jí moc nevyplatilo tenhle pohyb dělat, protože vzápětí se jeho rty odtrhnou od těch jejích. Rozevřou se ji víčka a podívá se na něj, sotva se vzpamatovává z této chvíle, už cítí, jak se její záda opírají o stěnu. Bylo to velmi rychlé, nečekané, ale vzrušující. Jenom to, jak se jeho prsty dotýkají klíční kosti ji přináší vzrušení. Po tom, co ucítí jeho rty na svém krku se neubrání slabému vzdechu. Nakloní hlavu do strany, aby měl ke krku lepší přístup. Ruce položí na jeho boky a pomalu mu zajede s nimi mírně pod triko a hladí ho po kůži. Zavře oči, užívá si každý dotyk jeho rtů na svém krku, každý její dotek, kdy může prozkoumávat jeho tělo. Kousne se do spodního rtu a dýchá zhluboka tím, jak moc jí je to příjemné. Pravou rukou mu začne putovat pomalu po zádech nahoru a přejíždí mu polštářky prstů po kůži. Levou rukou ho stále hladí po boku pod trikem. Cítí po těle elektrický náboj, cítí ho v každém koutu těla, v konečcích prstů, ve rtech, naprosto všude. Jeho doteky ji působí husí kůži, což ale taky částečně způsobuje i chladnější vítr. Tohle se snaží ale vůbec nevnímat, spíše jenom to, co právě teď prožívá, co cítí. Jak má jeho ruku položenou na zádech, trochu mu na ně přitlačí, aby cítila ještě více teplo jeho těla na tom svém.*

*Už pomaly cítil, ako jej snaha slabla, keď na jej bozky vôbec nereagoval. Avšak nechcel, aby sa odtiahla, práve teraz vážne nie. Mohlo to byť nesprávne, ako len chcelo, v tejto chvíli to bolo zdá sa obom ukradnuté. Nič sa predsa nestane, ak by tu zostal na noc, nič to zmeniť ešte zásadne nemusí a ani nezmení, nedovolil by to. Bude to len malým rozptýlením na tŕnistej ceste, ktoré sa skončí skôr, ako sa vôbec začalo. Niežeby nad tým viac potreboval premýšľať, keď sa jeho ruka dotkla jej boku a druhá tváre, mohlo jej byť celkom jasné, že dlhšie nehodlá nijako otáľať a tiež do čoho to práve vliezla. Stále však zastával názor, že má svoje dôvody, prečo tak veľmi chce, aby zostal, určite to bolo lepšie ako samota, ktorú večer zažíva každý deň, lenže nesťažoval si. Prečo by aj? Ani sa nesnaží skrývať svoje sympatie voči nej, ak by ich nemal, nikdy by s ňou nemal ani len potrebu začínať nejaký rozhovor, na prvom mieste. Vedel, že jeho dotyky jej neboli nepríjemné, práve naopak, aj keď sám bol stále zdráhavý, vedel, že to nič neznamená a ona to musela vedieť tiež. Nemal teraz priestor na človeka vo svojom živote, ktorý by sa preňho mohol dokonca stať dôležitejším, akoby chcel a možno ani nikdy mať nebude. Práve preto si od nej aj pri dotykoch a bozkoch držal v hlave emocionálny odstup, ktorý ona však nemohla ani postrehnúť a ani vidieť. Cíti dotyk jej ruky, ktorou mu prechádza sem a tam po ramene, pričom sa mu pod ním mierne napne, no netrvá to nijako dlho, keďže ňou do pár sekúnd zíde až k jeho chrbtu, čo ho len poháňa v pred, čo ho poháňa k tomu, aby pokračoval. Postrehne, ako sa ho k sebe druhou rukou snaží tlačiť ešte bližšie, ako už bol, ak to vôbec bolo ešte možné, lenže jemu stáť na balkóne jej bytu nevyhovovalo. Hlavne, ak vedel, kam to vedie. Keď sa s ňou premiestni ku stene, ktorá je len krátkym krokom od jej bytu a izby, pritlačí ju mierne o múr a začne perami obkolesovať jej krk až po kľúčnu kosť, ktorá sa jej akoby napínala pod tým, ako sa snažila, aby k nej mal čo najlepší prístup. Počul jej tichý vzdych, čo ho dohnalo pridať na intenzite, keďže ich chcel v tento večer počuť rozhodne viac. Bola to aj istá slasť, odmena pre jeho uši, pretože pri nej to bolo ešte nové, nepreskúmané. Do niekoľkých sekúnd postrehne, ako mu končekmi prstov zašla pod tričko a ako náhle sa dotkne jeho hrude, automaticky sa napne, podobne ako predtým jeho rameno. Nebolo to kŕčovité ani to nenaznačovalo tomu, žeby mu jej dotyk nejako vadil, či bol nepríjemný, za následok to malo presný opak. Vnímal jej letmé pohyby, o niečo zrýchlené dýchanie a hlavne blízko jeho tváre bijúce srdce, ktoré nasvedčovalo, ako veľmi chce pokračovať. Trochu sa vystrie, keď ucíti jej prsty na svojom chrbte, keď ucíti intenzívne masírovanie a tlačenie sa jej pokožky o tú jeho. On sa svojou rukou zaprie o stenu vedľa jej hlavy a druhou ju drží pár centimetrov nad zadkom, ako sa znovu vráti k jej perám, ktoré uchopí do silného zovretia. Nemusela sa ani príliš snažiť, aby sa k nej posunul o niečo bližšie, jeho telo to robilo svojvoľne samo. Trvalo len niekoľko okamihov, než mu ruka skĺzla zo steny a prešla do rovnakej úrovne jej tela ako tá druhá. Jedným prudkým pohybom ju vyložil na seba, ale nikdy sa od jej úst pritom neoddelil. Nechal ju, aby mu rukou pomohla otvoriť sklenené dvere balkóna do bytu, než sa presunul dnu a jednoducho ich zabuchol nohou. Nebol by preňho problém udržať ju aj jednou rukou, ale prišlo mu to poniekiaľ zbytočné, keď bol takto jeho dotyk o dosť príjemnejší. Trochu pritlačí zovretím svojich rúk a pootvorením úst prehĺbi bozk, než intuitívne nájde kútikom oka stôl, kde bola položená kniha aj s fľaškou vína, ktorá akoby len zázrakom nepadla na zem, keď tam Camille pustil a začal jej rukami sťahovať tričko, čím sa jej blonďavé vlasy rozstrapatili ešte o niečo viac, ako boli predtým. Jeho napnuté ramená obkolesia teraz už jej nahý pás, pričom jeho trup spočíva medzi jej o niečo roztiahnutejšími nohami. Prejde len chvíľa, než sa dostane do jej izby, čomu by sa človek s normálnym vnímaním ani nenazdal a už ležala na svojej posteli, pričom sa nad ňou automaticky skláňal celým svojím telom. Jej byt nebol vážne tak veľký, aby ju nenašiel na prvýkrát. Jeho pery sa po krokoch a kúskoch dotýkali jej kože od krku po prsia, ktoré ešte stále zakrývala jej podprsenka, až po záhyb na bruchu, po ktorom nepatrne prešiel jazykom, pričom na niekoľko stotín uprel oči k jej tvári, než sa znovu vrátil do pôvodnej polohy a jednou rukou chytil lem jej podprsenky presne v strede medzi prsiami, a jednoducho ho potiahol smerom k sebe. Nerobil si s tým príliš veľkú hlavu, preňho to bol len teraz prekážajúci kus odevu.*

*Jeho rty na jejím krku, které ji po něm putují ji přinášejí další vlny vzrušení. Víčka má stisknuté k sobě, rty pootevřené a ve tváři zasazený blažený výraz. Jde na ni více, než poznat, že se ji to líbí, že jí je to neskutečně příjemné. Jak zesiluje jeho intenzita polibků, kterými zahrnuje její krk, tím více u ní stoupá touha po jeho těle, po jeho polibcích, po jeho dotecích. Když mu přejíždí rukou po jeho kůži, cítí jak se napíná a jí to dává signál, že jsou mu dotyky příjemné, že má pokračovat dál a nepřestávat. Proto o něco přitlačí, když poznává, jaký to má na něj účinek. Čím více nabývá všechno na intenzitě, tím více chce, přímo se toho dožaduje, což by mohl postřehnout. A zdá se, že oba jsou na tom naprosto stejně, protože všechno začíná pomalu, ale jistě více zesilovat. Důkazem toho je to, že jeho rty si opět vyhledají ty její a následující polibek je o něco hrubější, než předtím. I když to všechny jejich doteky, polibky zesilovaly, stále tam byla nějaká ta mezera, hranice něžnosti, kterou tuhle noc oba zřejmě nechtěli překročit. Nepřekvapí ji, jakou rychlostí si ji stihnul vyzvednout na sebe. V tuhle chvíli byla zaměřená na naprosto něco jiného, že jeho prudké pohyby neznamenávala. Její mysl byla u toho, co se právě teď mezi nimi odehrávalo a na případné následky neměla pomyšlení, ani na to myslet nechtěla. Automaticky jeho tělo obepne nohama a ruce dá za jeho krk, kde si je spojí k sobě. I když se jejich rty od sebe tímto neoddělili, nemohla zabránit úsměvu, který se vkradl mezi jejich polibky. Líbilo se jí to a hodlala mu to dávat najevo, protože sama chtěla pociťovat to, co cítí on. Když se dá do pohybu, pravou ruku mu zezadu položí na krk a tak se ho drží, sice moc dobře ví, že on by ji nenechal spadnout na zem, prostě to byl její reflex. Levou ruku natáhne někde do prostoru a dotkne se celou dlaní skleněných dveří, které zatlačením mu pomůže otevřít, aby se dostali do jejich bytu. Víčka má stále sevřené k sobě, rty se ji otírají o ty jeho, nakloní hlavu na druhou stranu a ještě více se vpije svými rty do těch jeho. Sotva vnímala to, jak se zabouchly balkónové dveře. Jakmile přitlačí na jeho stisknu, její tělo se napne pod tím náporem, avšak to značí jenom požitek z toho, co právě udělal. V další sekundě už je posazená na stole a zdvihá ruce vzhůru, aby mu pomohla se svléknutí jejího trika. V tu chvíli s ním na krátký okamžik naváže oční kontakt a v jejích očích zajiskří touha. Než stačila udělat nějaký pohyb, už ležela ve své posteli a on se skláněl nad ní. V tuhle chvíli byla trochu překvapená tou rychlostí, jakou to provedl, ale nevadilo jí to. Dívá se mu do tváře, když se k ní sklání a chce si ho přitáhnout více k sobě a vtisknout mu další polibek, ale pozná, že on se chystá k něčemu jinému a tak mu dá pro to prostor. Prohne se mírně v zádech ve chvíli, kdy cítí dotyk jeho rtů na své kůži v oblasti krku, dále potom prsou a k jejímu bříšku, kde jí přejel jazykem. To byl pro ni jako další elektrický výboj, hruď měla zdviženou, ruce jí putovaly po posteli, až nenarazily na něco, čeho by se mohly zachytit. Pravá ruka pevně sevřela peřinu a levá zase okraj postele. Z úst se jí vydral na povrch další vzdych, který byl o dost intenzivnější, než ten první. Než se stačí z tohoto nějak vzpamatovat, tak jí jedním tahem sundá podprsenku. Nevadí ji, jakým způsobem to udělal, akorát tím podporoval více její vzrušení. Naváže s ním další oční kontakt a její ruce zachytí lem jeho trika a rychlejším pohybem začne táhnout nahoru, až mu triko sundá a nechá ho spadnou někde vedle své postele. Přinutí své tělo do nějakého pohybu a posadí se na postel. Tváří se přiblíží k té jeho a dýchá mu ještě sladký dech z vína do obličeje, než se její rty dotknou jeho ramene, kde mu začne dávat něžné polibky, které pomalu putují směrem k jeho krku. Její ruce prostě musí prozkoumat jeho hruď a tak ho hladí na všech přístupných místech, po zádech, po hrudi, putují z jednoho místa na druhé, jako kdyby ho zkoumaly. Až se přesunou k jeho pásku, který mu odepne a hned na to i knoflík od kalhot, pásek mu vytáhne ven a odhodí ho na podlahu. Rty si vyhledají ty jeho a dává mu čím dál více intenzivnější polibky, než se na něj obkročmo posadí. Nějakou chvíli v této poloze setrvává, než mu položí ruku zezadu na krk a stáhne ho sebou na postel tak, aby ležel na ni. Stále prohlubuje polibky, jestli je to ještě více možné. Ruce od jeho lopatek pomalu sjíždějí dolů, až někde k jeho zadku, kde se zachytí o poutka na jeho kalhotech, které začne pomalu stahovat dolů a nezapomene sebou vzít ani lem jeho boxerek.*

*Trochu hlasnejšie jej vydýchne do úst, ako má pery pootvorené na tých jej, aby bozk prehĺbil, keď okolo neho obopne svoje nohy. Mal pocit, žeby už ani nemohli byť bližšie, žeby ich telá na sebe nemohli byť položené viac, ale ako náhle svoj stisk zosilnil, zistil, že sa mýlil. Chvíľu vníma len jej ruky na svojom krku, ktorými si akoby udržiavala stabilitu. O niečo viac nakloní tvár k tej jej, keď postrehne, ako sa jej pery prehli pod miernym úsmevom do bozkov. Nejakým zvláštnym spôsobom sa mu to páčilo, aj keď jej úsmev nevidel, keďže jeho oči boli zatvorené, stačilo mu ho len cítiť na dotyku pier. Teraz v ňom viac neboli žiadne rozkoly, žiadne nerozhodné myšlienky, vnímal, vedel, že to teraz už ani jeden z nich nepreruší, pretože to už nešlo, ani keby chcel. Keď sa s ňou konečne dostal do vnútra bytu a položil ju na stolík, trochu sa pousmial nad tým, ako mu automaticky pomohla zhodiť svoje tričko, ktoré dopadlo niekam na dlážku, niežeby to vôbec jedného z nich v tú chvíľu zaujímalo. Len na krátky okamih môže postrehnúť pri pohľade do jej očí túžbu, ktorá mu udiera rovno do mozgu a zatemňuje všetko, čo by mohlo mať ešte aspoň trochu zdravého úsudku. Nestihla by ani žmurknúť, než jej telo pokladá do bielych a hlavne mäkkých plachiet postele. Zastaví sa. Na krátku chvíľu vníma len pohľad jej očí do tých jeho, ako sa nad ňou nakláňa, ako sa rukou zapiera o plachtu pri jej hlave. V lesku jej očí môže vidieť len slabé iskrenie, ktoré akoby z nej prúdilo pri každom jeho dotyku a hlavne svoj odraz, ktorým mu len dokazovala, že je práve teraz zameraná len a len naňho. Spoznal, že sa chystala jeho tvár pritiahnuť bližšie k tej svojej, ale to on práve teraz v úmysle nemal, čo veľmi rýchlo pochopila. Vnímal, ako sa pri pohybe jeho úst po svojej pokožke, prehla v chrbte, čo mu dodalo len lepší priestor k jej bruchu, pri ktorom sa na chvíľu zastavil. Pohyb jej rúk po posteli už ani nezachytil, nie pri zvuku vzdychu, ktorý jej vyšiel z úst. Presne to bola vec, ktorú tým chcel docieliť, ktorá bola pre jeho uši piesňou a slasťou zároveň. V tejto chvíli to tak proste bolo a ak ju mohol rozdráždiť ešte viac, bolo to práve dotykmi svojich pier po jej tele. Nemusel ani premýšľať nad tým, aký vplyv na ňu práve teraz mal, bolo to očividné každým jej pohybom. Keď sa znovu pozrie do jej očí, môže si všimnúť, že mu pohľad neskrývane opätuje. A to hlavne v tej chvíli, keď ju konečne zbavil jedného kúsku zo spodnej bielizne a mohol si tak prehliadnuť jej celkom nahý hrudník. Jeho pohľad však netrval dlho, nechcel tým strácať čas, keď jej už aj tak dal jasne najavo, ako krásna mu pripadá byť. Trochu jej pomôže pri snahe sňať zo seba tričko, ktoré jej očividne prekážalo a ktoré mu začne zdvíhať hore po hrudi. Jednou rukou si ho prevlečie cez hlavu, než ho nechá spokojne v jej rukách, aby ho mohla hodiť niekam pri posteľ, na ktorej ležali, až kým sa Camille nerozhodla sadnúť si, čím dostala omnoho lepší priestor k tomu, čo sa chystala urobiť. Jedna z jeho rúk sa automaticky dotkne jej boku len kúsok pod prsiami, druhou sa stále zapiera o plachtu. Trochu pootvorí pery, keď mu vydýchne vzduch z úst priamo do tváre, akoby zaznamenával jeho horko-sladkú príchuť, ktorú cítil aj predtým, keď ju bozkával. Nechá ju prejsť perami na svoje obnažené rameno a na chvíľu privrie oči, ako postupuje vyššie až k jeho krku. Jeho dych je o niečo hlbší, ale nie nejako zrýchlený, ako býval po väčšinu času ten jej. No ona bola len človek a on najmocnejšia bytosť na zemi, teda aspoň za to sa často považoval. Jej ruky cítil snáď na každom mieste, kde by sa len mohli dostať, kde by len predpokladal, žeby sa ho mohla dotýkať, niežeby si sťažoval, alebo mu to bolo nepríjemné. Práve naopak, na chvíľu si mohol ukradnúť niečo z nej, a to bez nejakých-hocijakých výčitok. Istú chvíľu mal pocit, akoby sa ho nemohla nabažiť a nespomínal si, kedy naposledy zažil niečo podobné, tento druh blízkosti. Možno to bolo aj z toho dôvodu, že to nevyhľadával, nepotreboval, ale občas treba svoje potreby predsa len zmeniť či prispôsobiť okolnostiam, ako to on urobil dnes. Voľnou rukou automaticky putuje k jej tvári, ktorú uchopí niekde medzi čeľusťou a lícom a pritom ako mu ona začne rozopínať opasok na nohaviciach ju o trochu nežnejšie ako doteraz pobozká viac-menej na spodnú peru, pričom rukou, ktorú má položenú na jej tvári schádza nižšie, a to spôsobuje efekt ako pri pohladení. Nijako neprotestuje, keď sa snaží jeho nohavice zbaviť akéhokoľvek lemu, ale ani pritom nespolupracuje, chcel ju nechať, aby to spravila sama. Ich pery sa značnú dotýkať navzájom už omnoho naliehavejšie než dovtedy a keď sa jej telo pohlo smerom dopredu a jej nohy obkolesili jeho panvu, rukami jej chytil za boky, akoby ju chcel na sebe na chvíľu zafixovať. Pri bozkoch sa mu občas stane, že zubami nepatrne zavadí o tenkú kožu na jej perách, ale miniatúrne kvapky krvi ho nejako obzvlášť nelákali, nie tak, aby im venoval pozornosť, pretože si to v tom zápale vlastne ani príliš neuvedomoval. Nerobil to náročky, bolo to skôr tým, akou intenzitou sa k jeho ústam tlačila. Následne. skoro ako predtým, ucíti jej dlaň na zadnej strane krku, dlaň, ktorá ho ťahá bližšie k nej a dole na posteľ. Ochotne ruky stiahne z jej bokov a namiesto toho sa celým predlaktím zaprie o matrac a ďalej jej opätuje všetky v bozky v minimálnej vzdialenosti ich teraz nahých hrudníkov. Doslova na nej skoro ležal, keďže vzhľadom na jeho váhu by to pre ňu nebolo dvakrát príjemné. Už len postriehne, ako z neho rukami sťahuje aj spodné kusy oblečenia, na čo počká pár sekúnd, než sú dostatočne nízko na to, aby ich mohol jedným prudším pohybom nechať skĺznuť zo svojich nôh na zem. Svoje ústa od tých jej neodtrhne ani zatiaľ, čo voľnou rukou nahmatá zapínanie jej nohavíc a gombík dvomi prstami zľahka rozopne. Až vtedy celé jej telo pritlačí tvrdšie k posteli, pričom ústami obkresľuje jej čeľusť skoro znovu po krk. Rukou, ktorou jej predtým rozopol nohavice, teraz zájde priamo pod ich okraj, pričom sa nejako nenamáha zdržiavať dlhšou predohrou a jemu prirodzenou rýchlosťou jej ich stiahne z tela aj s posledným kúskom prádla. Teraz by sa už dalo povedať, že na nej leží celkom, aj keď svoju váhu prenáša k ruke, ktorou sa zapiera. Jeho trup spočíva priamo medzi jej nohami a teraz opäť voľná ruka mu vystúpi kúsok nad jej zadok, kde ju pevne chytí. Na pár sekúnd zdvihne pohľad k jej očiam, ale nepýta si tým žiadne povolenie, to mu dala ako náhle ho požiadala, aby tu zostal. Mal prosto len chuť pozrieť sa na ňu. Najskôr do nej pomaly vstúpi, pričom zľahla vydýchne prebytočný vzduch v ústach niekde nad jej ramenom, kde má teraz sklonenú tvár. Na nič nečaká a po niekoľkých stotinách tlak svojho tela na jej o niečo zosilní, zvášnie. Stálou rýchlosťou sa v nej začne pohybovať a tým ju aj zarývať hlbšie a hlbšie do matraca, na ktorom ležala.*

*Něžnost, kterou k ní choval ji mile překvapovala, protože od typu člověka, jako byl on neočekávala něco takového. Ale on to v sobě měl, měl v sobě hodně něžnosti, která se ukrývala pod jeho všemi vrstvami, až v tom největším nitru. Nevěděla, zda to má připisovat tomu, že je člověk a on stále na to myslel a tenhle fakt si velmi dobře i v tuhle chvíli uvědomoval. A nebo jenom vypouštěl ze sebe to, co chtěl a jak cítil, že to chce. Jejich rty se o sebe otíraly s jistou naléhavostí a čím více to zesilovalo, tím více se snažili ukrást jeden druhému co nejvíc polibků, avšak to už snad nebylo možné. Nejde necítit to, když jeho zuby naruší tenkou kůži na jejich rtech a jí tak steče pár kapek krve, které jsou až nepatrné. Nebolí jí to a ani jí to nevadí, ví, s kým tady je a že to není obyčejný člověk, věděla, že by ji neublížil, ne záměrně. V ústech cítila chuť své krve, která ji nevadila, ale ani nebyla z toho příliš nadšená, jenom proto, že krev jí kazila sladkou chuť, kterou pociťovala z jeho rtů. Ani obavy, které měla na pár sekund z toho, zda ho neovládne touha po krvi ji nebránila v tom, aby pokračovala ve zkoumání jeho těla, aby dále naléhala na další přísun polibků. Nebylo právě nic, co by ji mohlo od toho odradit, nic, co by to mohlo přerušit. A poté už své tělo pokládaná na postel a to jeho pod náporem své ruky nutí, aby se položilo společně s ní. Jakmile se jeho ruka zapře o matraci, cítí, jak se pod jeho váhou udělala do postele mírný důlek, kterého si však ani nevšímá, zbytečnostem nepřipisuje žádnou váhu, to, co dokázala vnímat bylo jen a pouze on, její vzrušení a pocity, které cítila, které byly tak silné, jako kdyby do vás uhodil elektrický proud. V dalším momentu mu už svléká zbytek oblečení, které je pro tuhle chvíli naprosto nepotřebné a jenom jim překáží v jejich dalších krocích. K tomu, co nejvíce očekávali byli každou sekundou blíž a blíž. Na chvíli, co se jeho rty odpojí od těch jejich se ji z úst vykrade další vzdych způsobený tím, jak ji líbá na čelisti a nadále na krku. Když ví, že se chystá ji svléct kalhoty a další zbytek jejího spodního prádla, mírně nadzvedne zadek, aby mu to šlo lépe. Ani neví, zda to bylo nějak potřebné, protože rychlostí jakou měla kalhoty i se spodním prádle dole nedokázala postřehnout nic. Automaticky roztáhla nohy ještě více do stan, aby měl k ní lepší přístup, jestli to vůbec ještě šlo. Jejich těla byly přitisknutá na sebe, cítila z něj to teplo. Její hruď se čím dál tím více zvedala, jak oddechovala a tak se i prsy více otírala o jeho hrudník. Ve chvíli, co cítí jeho dlaň na svém zadku k němu vzhlédne. Jako kdyby oba se na sebe potřebovali podívat, protože jejich oči se střetnou v ten správný moment. Nepotřebovala mu dát žádný další náznak toho, co má udělat a nebo mu snad dávat nějaké svolení. V jejích očích bylo dost touhy na to, aby to poznal a zašli už hodně daleko na to, aby si to snad jeden z nich rozmyslel. Bylo to něco, co oba chtěli, něco, po čem toužili. Netrvají tyhle vzájemné pohledy příliš dlouho, avšak je to možná jenom dobře, protože když ucítí ve spodní části menší tlak, když do ní vstoupí, hned zavře oči. Další vzdych z jejich úst je o něco hlasitější, než ty předtím. Dělá jejím uším dobře, když slyší od něj vydechnutí. Jednu ruku položí na jeho záda po kterých mu začne přejíždět spíše nehty, než polštářky. Nezadírá mu nehty do kůže, i když si nebyla jistá tím, zda to v průběhu večera ještě nepřijde. Druhou ruku po položí na paži a pevně mu ji svírá, přičemž s ní pak začne dělat pohyby nahoru a dolů a hladí ho o něco drsněji. Jednu nohu dá okolo jeho pasu a tím tak může způsobit to, že v ní může být o něco hlouběji, než doposud. Z úst ji vychází jemné stény a rty si vyhledají opět ty jeho. Tu nohu, kterou má pozvednutou ho začne trochu hladit, když ho líbá. Po pár minutách, co jí je to příjemnější a příjemnější sklouzne rukou po jeho paži směrem dolů a vyhledá dlaní prostěradlo, které pevně sevře. Na chvíli se odtrhne i od jeho rtů a zuby si skousne spodní ret a na chvíli zakloní hlavu. Oči má zavřené a užívá si tu slast, co ji putuje po celém těle. Tolik se ji líbí, že je v ní, že to snad už více ani nemůže dát najevo. Po nějaké době i druhou nohu dá okolo něj. Mohl na ní poznat, že se chystá na menší změnu, jelikož levou nohou ho začne tlačit do boku a za chvíli se překulí tak, že on leží a ona teď na něm sedí. Vlasy jí spadnou do obličeje, chce se na něj na chvíli podívat, než dá svůj trup do pohybu. Rukou si projede vlasy a tak si je odstraní z tváře. Zadívá se na pár vteřin do jeho očí, než se k němu skloní a přilepí své rty na ty jeho. Pánví začne dělat krouživé pohyby a vedení teď na chvíli v této pozici převezme ona. Vezme ho za zápěstí praví ruky a položí mu ji trochu více nad hlavu, kde ji pevněji svírá, avšak ne tak pevně, aby měl problém se ji z toho sevření vymanit, kdyby se mu to příliš nezamlouvalo a chtěl se rukou věnovat něčemu jinému. Druhou ruku má položenou kousek od jeho hlavy a loktem se zapírá o matraci, než se rozhodne se s ní posunout více k němu, aby ho mohla palcem hladit po líci a jeho strništi.*

*Kútikom oka, než sklonil svoju tvár nad jej rameno, mohol postrehnúť ako sa jej oči pomaly zatvorili, pričom na svojom uchu cítil jej dych a počul vzdychy, ktoré jej z úst prúdili priamo doň. Pripadalo mu to ako pieseň bez konca so stále opakujúcimi sa slovami, ktoré mu hrali v mysli. Nepotrvá dlho, než ucíti jej nechty na svojom chrbte, ale prišlo mu to stále len ako slabý dotyk, rozhodne mu s nimi netlačila do kože natoľko, aby sa to dalo považovať za zadieranie. Nijako obzvlášť mu neprekáža, keď uchopí jeho predlaktie možno pevnejšie, než by od nej čakal, a začne mu po ňom prechádzať dlaňou hore a dole, nakoľko každý jej dotyk mu nebol ničím iným ako príjemným a vítaným. Tak isto ako vítanou bola jej noha obkolesená okolo jeho pása, ktorá mu uvoľnila pár centimetrov k jej bokom, aby do nej mohol vstúpiť ešte hlbšie ako dovtedy, čo bolo pre oboch jasne badateľné. Vedel, že ten tlak musí cítiť omnoho viac, než on, ale dôležité bolo, že ho cítili obaja. Voľnou rukou si prichytí jej nohu na svojom chrbte za koleno a posunie ju o trochu nižšie, ani po tom ju však stále nepúšťa a popri prehýbaní svojho pozadia jej ňou pravidelne kníše v rovnakej rýchlosti. Na chvíľu, akoby nepočul nič iné, než jej vzdychy a steny, ktoré sa mu hádzali o bubienky v ušiach, ale ak by chcel stále by zachytil zvuky z ulíc, hlasy ľudí a hluk áut, no nechcel. Aspoň na pár minút bude s ňou a bude vnímať len ju, bol si istý, že to nikomu nijako neublíži. Mierne sa jej pousmeje do pier, keď si ho nimi znovu vyhľadá. Dalo by sa to považovať len za cuknutie kútikov v potešení. Na chvíľu pustí jej nohu, ktorú mala stále vyloženú na jeho chrbte a prejde rukou k jej tvári, pričom jej obkolesí priestor nad čeľusťou a nechá si štekliť hánky jej blonďavými vlasmi. Postrehne, ako ho teraz už voľnou nohou začne nepatrnými pohybmi hladiť, ako svojou jemnou kožou prechádzala po tej jeho. Cítil, ako povolila zovretie na jeho ruke, ktorou sa zapieral povedľa jej hlavy a namiesto nej zovrela v dlani plachtu, s ktorou sa určite dalo hýbať aj ťahať omnoho viac. Po minútach po prvýkrát trochu zvýši tempo, ktorým sa v nej pohybuje, ale stále sa to snažil udržovať v istých medziach, pretože si prosto nevedel predstaviť, žeby to s ňou bolo nejako-hocijako, inak. Po tom, čo sa svojimi perami odlepila od tých jeho a zaklonila hlavou dozadu, nemohol nevyužiť priestor, ktorý mu poskytla ku svojmu krku. Končekmi pier jej pomaly obkolesoval spodnú časť čeľuste, od ktorej si tak nejako nemohol dať pokoj. Všetko, čo robila, každý jeden jej pohyb značil len o tom, ako veľmi si jeho blízkosť práve v tejto chvíli užívala, ako veľmi to chcela a ako veľmi sa jej to páčilo. Bolo preňho nepochopiteľné, že dokázala byť s niekým, ako je on. Že aj napriek tomu, aké veci si predstavovala, že kedy urobil, nebála sa ho a pokojne tu pod ním ležala bez akéhokoľvek strachu. Netušil, či to má nazvať sprostosťou, naivitou, alebo radšej vedomím o tom, že sa jej vážne ublížiť nechystá. Možno si dokonca hovorila, že ak by chcel, tak by to urobil už dávno a aj keď sa jeho pohľad na veci občas menil, či minimálne názor určite, v tomto prípade by jej musel dať za pravdu. Je to v jeho očiach len krátkou chvíľou, než ucíti na svojom chrbte aj jej druhú nohu, ktoré už okolo neho obopne teraz celkom. Stačil mu len slabý tlak jej tela, ktoré mu napovedalo samé, že sa chystá pohnúť a aj keď to mohol hocikedy zaraziť, nemal by jediný dôvod nenechať ju. Áno, stále mal na pamäti, že je len obyčajným človekom, ale v tomto prípade to bolo akosi úplne jedno. Ako čakal, nohou ho pomaly tlačí na bok, aby sa mohla dostať hore tento krát sama. Nijako ju nespomaľuje a jeho telo sa zatlačí do perín svojvoľne aj samo, nakoľko sa mu páčilo, čo zospodu mohol vidieť. Blonďavé pramienky vlasov jej z časti zakrývali tvár a ak by bola akokoľvek nižšie, istotne by mu bili priamo do očí. Na chvíľu má chuť vystrieť ruku a zastrčiť jej ich za ucho, ale ona ho predbehne. Mierne podvihne kútikmi úst a jednou rukou prejde k jej pásu, pričom ju posunie trochu nižšie tak, aby mohol dlaňou pritlačiť na jej zadok, ktorý sa už hýbal v miernom rytme. Pohľad jej letmo opätuje a vyčíta z neho, že sa plánuje opäť nakloniť k jeho perám. Svoje automaticky pootvorí, než sa vôbec stretnú. Jej vlasy ho pri pohybe, ktoré vytvárali ich telá, šimrali končekmi pramienkov na ramenách. Keď sa rozhodla na chvíľu ujať vedenia, nijako obzvlášť neprotestoval, len si ju ďalej pridržiaval dlaňou a slabo nadvihoval panvu dohora pod tempom, ktoré zaujala. Po tom, čo ho znovu chytí za zápästie jednej ruky a začne mu ňou ťahať smerom dohora, len prižmúri oči k jej tvár, no nie zostra, ale poniekial skúmavo. Keď pochopí, čo chcela urobiť len tou rukou trochu ohne v lakti, ktorý zatne do matraca, na ktorom teraz leží on. Jej zovretie mu nevadilo, nevnímal ho možno ani tak pevne, ako si myslela, že ho drží. Popritom, čo mu ona začala palcom ruky prechádzať po tvári, on ňou naklonil mierne dohora, ako sa mu pevnejšie zaborila nadol. Mohlo prejsť aj pár minút, dokedy sa rozhodol opäť iniciatívu zobrať do vlastných rúk. Tou, čo mal predtým položenú na jej zadku, prešiel vyššie až k jej prsníku, po ktorom len letmo prešiel až k ramenu, ktoré jej zatlačil nadol. Do niekoľkých sekúnd ležala znovu pod ním, pričom si dal naozaj záležať na tom, aby pevne narazila o povrch matraca, keď ju tam pretočil. Nakoľko cítil, čo sa blíži, jeho tempo sa zvýšilo ešte o poznanie viac, ako predtým, pričom sa panvou stále tlačil do tej jej hlbšie a hlbšie. Voľnou rukou ju opäť držal za koleno jednej nohy a ťahal ho do strany, pričom jeho pery celý ten čas neopustili jej tvár či krk. Jeho telo konalo akosi samo, nakoľko už dobre vedelo, čo má robiť. Ruky jej položil na lopatky chrbta a trochu prudšie sa s ňou zdvihol do sedu, pričom sa v nej stále neprestával pohybovať.*

*Jenom slabé pousmání na jeho tváři ji dodává ještě lepší pocit z toho všeho. Jenom na pár vteřin odtrhla myšlenky od toho, co právě vnímala, prožívala, ale mohlo to pro ni působit jako hodiny, kdy uvažovala nad něčím, čeho se na jednu stranu obávala. Tohle nemohlo trvat věčně, spojení jejich těl v jedno, to, že se k ní bude chovat takhle, jako teď. Trochu ji v hlavě běhaly obavy z toho, co bude potom. Jaké bude jeho chování, zda hned po tom hodlá odejít a nebo se ještě zdržet. Nedokázala to odhadnout, mohla do odhadovat v různých věcech, ale u tohoto si nebyla jistá. Byl to přece jenom Klaus, kdo tady s ní byl. Původní hybrid, někdo, kdo byl sám o sobě nevyzpytatelný. On však nemohl vědět, co se jí honí hlavou, obzvlášť, když to na sobě nedávala znát a on neměl ani možnost to vidět. Jejich rty se v tu chvíli spájely v jedno, stejně tak jako jejich těla. Ani se v tu chvíli nestarala o svoje vlasy, které by mu snad mohly překážet v obličeji, když k němu byla skloněná. Příjemný překvapením bylo, že i přesto, že se ujala vedení, on ji stále pomáhal. Pomáhal ji v lehkých pohybech jeho rukou, když jí držel za bok a nazdvihoval ji. Nevadilo jí to, právě naopak, bylo to pro ni potěšující. Jakmile táhne jeho ruku směrem nahoru, aby mu ji dala nad hlavu, stačí si na pár sekund všimnout jeho výrazu. Neodradí jí to v tom, aby nepokračovala, ale uvnitř ní se jí rozlije pocit nervozity, který z jeho výraz má. Netušila, zda mu to přišlo nepříjemné, že to teď přebírá ona a znemožňuje mu tak, aby se dotýkal jejího těla oběma rukama. Přes to, ale pokračovala dále v tom, co měla v úmyslu. Zdálo se, že dle jeho reakce mu to příliš nevadilo a nebylo mu to proti srsti a tak ten pocit zní odpadl a ona byla opět naprosto uvolněná, jako předtím. V této poloze ji nechá, dokud je mu to milé. Věděla, že po nějaké době bude chtít přebrat zase post vedení on a nehodlala mu v tom nijak bránit. Zády narazí na matraci, ale její dopad není tak měkký, jako ten úplně první, kdy se ji rozhodl položit na postel. V tomhle bylo trochu více jeho síly, trochu více hrubosti, ale stále tam pořád převládala něžnost a ona nerozuměla tomu, jak tohle přesně dokáže. Líbilo se jí to, přímo jí to dostávalo. Jen, co její tělo dopadlo na matraci a mírně se do ní zabořilo a pak zase trochu zvedlo, tak mohl postřehnout krátký úsměv, který tomuto činu věnovala. Bylo to až zvláštní, že se právě dostali k tomuhle. Myslela si, že tenhle večer stráví o samotě, jako každé jiné večery, dnes ho tady neočekávala. A už vůbec ne po jejím boku, v její posteli a takhle. I kdyby počítala s tím, že za ní přijde, nikdy by ji ani v nejhlubších myšlenkách nenapadlo, že by jejich setkání vyvrcholilo v něco takového, jelikož on byl ten, který si od ní chtěl hlavně držet odstup. Netušila, že ji vnímá takhle a pokud to chtěl před ní co nejvíce zatajit, tak na to už bylo příliš pozdě, protože teď už o tom měla ponětí. Ale to samé musel cítit i on u ní. Nikdy mu nedala přeci najevo, že se o něj nějak zvlášť zajímá a už vůbec ne v tomhle směru. Spíše ve směru, kdy by se z jejich postupných konverzací mohlo vyklubat přátelství, nějaké porozumění. Měla v sobě pocit, že by mu potom měla říct, že tohle se stalo, ale nebude se to nikdy v budoucnu opakovat. Cítila se sama, on byl na tom stejně a tak vlastně dnes pomáhali jeden druhému. Tušila, že to cítí podobně, alespoň z části. Dokázala by s ním konverzovat i nadále bez toho, aniž by tahle noc měla na to nějaké následky, což nemohla říct o něm. Stále do něj neviděla a měla pocit, že ani neuvidí. Při zvýšení jeho tempa se zkrátí intervaly v jejich sténech, které jsou teď častější. Tlak v dolní části zesiloval a tak i požitek z toho. Slast, kterou pociťovala už nemohla být více rozložená uvnitř jejího těla, protože zaplňovala naprosto všechno, co se dalo. Snažil se do ní pronikat víc a víc a to jí dráždilo, cítila, že zanedlouho přijde to, co nepocítila už tak dlouho a na co se těšila. Pozvedne pravou ruku, kterou si zajede do vlasů a nějakou chvíli své vlasy svírá v pěst, když nevnímá nic jiného, než jenom jeho silnější a silnější pohyby. Jednu nohu měla více nakloněnou do strany, než tu druhou. Neví, jak dlouho by v téhle poloze vydržela, když rukou na nohu vyvíjel jistý nápor, ale netrvalo to příliš dlouho a tak o tom neměla ani čas přemýšlet, hlavně ne ve chvílích, kdy se jí to zdálo být příjemnější a příjemnějším. Ústa měla pootevřené a cítila, jak Klausovi rty se pohybují po každém centimetru její kůže ať už na krku či na spodní straně čelisti. Musela si za tu dobu několikrát oblíznout rty a tak si je navlhčit, jelikož po tom všem začínaly být vyprahlé, jak rychleji oddechovala. Nevěděla, co má v plánu, jakmile se jeho ruky dotýkaly jejich lopatek, ale až ucítila, že se její tělo v rychlosti zvedá v tu chvíli věděla, o co mu přesně jde. Během setiny mu seděla v klíně a pozorovala jeho tvář s úsměvem, který ještě u ní nikdy nemohl vidět. Byl příjemný, procítěný, ale přesto svým způsobem jiný. Působil o mnoho lépe, než jakkýkoliv z jiných úsměvů. Ruce automaticky dala okolo jeho krku. Využila jejich blízkosti a přitiskla se celým tělem na to jeho. Začala mu pomáhat, takže se její zadek dal mírně do pohybu a zároveň i pánev. Tím způsobila, že se její prsa třela o jeho hruď. Čelem se opřela o to jeho a rty se skoro dotýkala těch jeho, přesto ho však několik sekund nepolíbila, ale dýchala mu do jeho úst. Až po nějaké době se rozhodla, že je přitiskne k těm jeho a stále ji užívala jejich chuť, dokud ještě měla tu příležitost. Pravá ruka jí zajela do jeho vlasů, kde ho hladila a levá se přesunula k jeho líci, potom sjížděla ke krku a od něj se pomalu táhla k ramenu a k jeho paži, kde se zastavila a opět mu jí stiskla, ale to proto, že cítila tlak ve spodní části a věděla moc dobře, co bude v nadcházejících vteřinách následovat. Jeho vlasy svírala v dlani o něco pevněji a rty se odtáhla, ačkoliv ta vzdálenost byla tak malá, že kdyby se k ní trochu naklonil, už by se rty zase o sebe otíraly. Vzdychne trochu více hlasitě, než by očekávala, než by i mohl očekávat on. Celým tělem ji projel pocit vzrušení, nekoneční slasti a hlavně uspokojení, které trvalo pár sekund. Několikrát po tom vydechne a povolí stisk dlaně ve které svírala při tomhle, pro ni velmi důležitém okamžiku vlasy. A i přes to, že ona právě vyvrcholila, stále myslela na něj a nepřestává se pohybovat.*

*Pristihol sa, že ho v istých momentoch naozaj bavilo sledovať, čo v nej jeho činy vyvolávali. Či to už bolo potešenie, úžitok, radosť alebo vzrušenie, bolo tam toho toľko, že by sa toho sám nenabažil ani po niekoľkých rokoch. Odraz jeho očí zachytí mierny pohyb jej pier smerom nahor, akoby mu už len tento malý prejav mal stačiť, aby dokázal presne určiť, čo sa jej práve odohráva v mysli. Akoby to bola veľká sklená brána, ktorou mu hovorí, aby proste prešiel a on to urobí. Bolo to krátke a nepatrné, ale vnímal to viac, než si v prvom momente uvedomoval. Nevidela ho tak, ako si celé tie mesiace myslel. Klamala by ho o tom, čo si snáď myslí len preto, aby nemal pocit, že má z neho strach? V tom prípade by teraz neležali na jej posteli pritisnutý jeden k druhému nepotrebujúc žiadne ďalšie slová. Áno, spájal to presne s tým, čo mu len pred niekoľkými minútami sama povedala na balkóne svojho bytu. Cítila sa sama a bola z toho pocitu už unavená, unavená z toho, že nech sa snaží akokoľvek, nedokáže si nijako pomôcť a on to stále nemohol pochopiť. Pri nej, pritom, kým je, tu mohlo byť toľko ľudí, ktorí by len za pár minút v jej spoločnosti dali naozaj veľa. Ak sa cítil sám on, nebol tu nikdy nikto, kto by mu to mohol vyvrátiť, kto by to mohol pochopiť, ani jeho súrodenci ani osoby, ktoré za tie roky mohol spoznať. Preto vkladal toľko nádejí do svojej dcéry, aj keď sa pomaly strácali pritom všetkom, čo sa tu dialo, strácal sa pocit, že ju bude môcť naplno vychovávať, že bude môcť byť celý čas s ním, pritom všetkom, čo jej tu hrozí. Mohla prejsť sekunda, kedy mu to všetko prebleslo mysľou a kedy ho jej prehlbujúce sa vzdychy vrátili späť do jej izby. Zdalo sa mu, akoby sa dovtedy stále opakujúca sa pieseň stávala trhanejšou a rýchlejšou, čo ho nútilo celkom vyčistiť myseľ, pričom už vnímal len a len to. Dialo sa to hlboko v jeho vnútri a zároveň celkom na povrchu, mohla by mu to vidieť v očiach, ak by sa mu v tú chvíľu pozerala do tváre. Zrádzal tým však samého seba a za zradu chcel ostatných vždy predsa trestať, ako sa však chcel vytrestať za toto?  To, čo sa práve dialo nebolo práve heslom jeho slov – drž si od nej odstup, bol to celé presný opak, ktorý už bolo príliš neskoro zastaviť, aj keby chcel. Neskoro bolo už na tom balkóne a neskoro bude aj potom, keď to skončí. Sám netušil, čo vtedy nastane. Rýchlo sa oblečie a ešte rýchlejšie odíde s tým, že nič podobné sa už nikdy opakovať nebude? Alebo tu na chvíľu zostane a...Nebolo žiadne „a“. Nie v tejto alternatíve. Už nikdy. To, o čo sa však teraz snažilo jeho telo, jeho mysli vôbec nezodpovedalo. Áno, bol do toho ponorený a chcel to všetko cítiť presne tak isto ako ona, ale čím bližšie boli ku koncu, tým viac pochybností ho prepadávalo. Avšak jeho ruky, jeho pohyby, sila a intenzita zostávala stále rovnaká, výraz na jeho tvári sa nezmenil ani o najmenšiu brvu, nemala jeho myšlienky ako spoznať, nemala ich z čoho vyčítať, a to by popravde ani nechcel. Opäť celkom vyprázdni svoju myseľ a zamkne ju kľúčikom, ktorý odhodí niekam ďaleko. Vtedy si všimne, že si jednou rukou zviera pár prameňov svojich blonďavých vlasov, ako odpoveď na jeho zvyšujúce sa tempo. Viac ju však nepozoruje a začne sa pracne venovať každému milimetru jej kože, či to už bola čeľusť, krk alebo kľúčna kosť, ku ktorej mal prístup len z časti. Končekmi pier jej prechádza stále po tých istých miestach dookola a dookola, akoby sa ju snažil vydráždiť ešte viac, ako už doteraz, ale nakoniec usúdil, že to nie je tak úplne možné. Jej srdce mu bilo priamo do hrude, ktorou sa pevne tlačil na jej prsia a jej oddychovanie sa stávalo rýchlejším a rýchlejším. Po tom, čo sa s ňou zdvihol do sedu a jednou rukou stále neprestajne tlačil jej telo k tomu svojmu, nemohol si očami nechať ujsť aspoň kradmý pohľad na jej tvár, ktorá teraz bola priamo pred ním. Automaticky zavadil očami o jej pery, ktoré boli znovu prehnuté v úsmeve. Avšak ten sa trochu líšil od toho predchádzajúceho, či od všetkých iných, ktoré mu zatiaľ venovala, nech to bolo už za čokoľvek. Nútilo ho to si celý tento moment vychutnať ešte viac. Akoby doňho dala čosi, čo mu ešte ani neukázala a nemal pocit, že mu vôbec niekedy ukáže, niežeby sa jej chystal dať šancu a ona sa jej chcela chopiť. To bolo však to posledné, na čo teraz myslel, vlastne nemyslel na nič. Pomaly vydýchol, keď sa jej ruky obkolesili okolo jeho krku, bola v tom už istá automatika, ale podobný dotyk bol vždy niečím netypický, či to už bola intenzita alebo prosté držanie. Nemusel ju ani prosiť, ani dávať žiadne návrhy k tomu, aby sa k nemu priblížila aj zo svojej strany. Ich koža sa trela o seba v pravidelnom rytme a jeho pohľad bol už niekoľko sekúnd upretý len v jej tvári. V očiach sa mu mohol mihnúť záblesk prekvapenia, keď si oprela čelo o to jeho. Nebolo to nič neznáme, čo by nepoznal, ale práve teraz to od nej už rozhodne nečakal. Možno si ani neuvedomila, čo by v ňom tento krok mohol vyvolať. Zrakom sledoval len jej pery, pričom mierne tlačil ich hlavy bližšie k sebe, ale chcel ju nechať, aj keď mu jej dych podnietený vzrušením začínal pekne vkĺzať do mozgu. Len pootvorí pery, keď ich konečne spojí, aby bozk prehĺbil, ak to bude možné, aby táto chvíľa trvala aspoň o pár sekúnd dlhšie, než odíde a bude si predstavovať, že sa nič podobné nestalo, že neporušil, čo si sľúbil. Za krátko už mohol vnímať, ako mu jednou rukou začala strapatiť vlasy, ktoré ešte neboli celkom rozhádzané a druhou sa dlaňou dotýkala jeho líca, pričom ňou stále postupovala nižšie a nižšie, a on každým milimetrom vedel, čo bude nasledovať. Stisk na jeho predlaktí mu dá už len posledný signál a on pred hranicou opäť na krátko zrýchli tlak svojho tela na to jej. Teraz mu vlasy už nestrapatila, ak by mala viac sily, možno by mu ich niekoľko aj vytrhla, ako pevne mu ich ťahala z hlavy. Pomaly vydýchne, keď sa ich ústa od seba opäť odpoja a len privrie oči, ako ju rukami pevne zviera za oba boky. Tichom, ktoré prerývali ich výdychy, sa ozve z jej úst ten najhlasnejší a hlavne posledný, ktorý bude môcť počuť. Bola by preňho radosť počúvať to možno aj celú noc, ale vedel, že to nejde. Tempo trochu uvoľní, ako cíti, že sa na to dostáva rovnako ako ona pred pár sekundami, pričom uvoľnenie stisku jej ruky vo svojich vlasoch skoro nezachytí. Už ho ani neprekvapovalo, keď ucítil, že s pohybmi svojej panvy stále neskončila, akoby chcela brať ohľad aj naňho, a nakoniec...Presne to robila. Prižmúri oči a mierne pootvorí pery, ako hlavu nakloní dopredu a bradou aj perami sa pritlačí o jej rameno, do ktorého mu z úst prejde o niečo prudší výdych ako kedykoľvek doteraz. Mohla ho počuť, aj keby sa nesnažila počúvať. Jeho telo práve teraz dostalo všetko, čo v tú chvíľu chcelo a potrebovalo a bolo s tým nanajvýš spokojné. Pôžitok z toho mu začal udierať až do kostí, pričom pohyb jeho panvy k nej sa pomaly ale isto zastavil. Trvalo len niekoľko sekúnd, než z nej vyšiel celkom, pričom jeho tvár stále spočívala zohnutá nad jej ramenom. Za bok ju pri sebe držal už len jednou rukou, tú druhú položil na matrac, čím sa pri nej trochu vyrovnal a pohliadol jej uprene do tváre. Mohlo tam byť všetko a zároveň vôbec nič. On by sa na tieto dva intervaly príliš nespoliehal. Ešte raz sa pomaly nakloní k jej perám, na ktoré ju už síce nie naliehavo, ale s rovnakou intenzitou pobozká. Ruku, ktorú mal predtým na jej boku, zdvihne smerom k jej tvári a končekmi prstov jej zájde mierne do vlasov, ako si jej bradu priťahuje bližšie. Možno to z časti aj naliehavé bolo, pretože vedel, že sa to už opakovať nebude, že sa to proste stalo, to už nevráti. Camille pod tlakom jeho tela padla automaticky späť do plachiet a on v túto chvíľu vážne nečakal, žeby chcela niečo povedať, keďže nebolo čo dodať. Poslednýkrát priloží svoje ústa na tie jej, než sa Camille jednou rukou načiahne po plachtu, ktorú nad nimi letmo prehodí, ako si líha chrbtom k jeho hrudi. Klaus svoju tvár položí na vankúš za tou jej a pozrie sa niekam do priestoru pred ňou. Ich telá sa stále dotýkajú a on jej pomaly dýcha priamo do vlasov. V jej byte sa rozlieha hrobové ticho, jediné, čoby ona mohla počuť, bolo slabé udieranie vetra do okeníc. Nehodlal tu zostať do rána, to, že čoskoro odíde, vedela rovnako ako on. Aj napriek tomu sa jej však podarilo do niekoľkých minút zaspať, a možno práve pretože to vedela, nepotrebovala byť hore, keď bude odchádzať. Ako náhle sa mu jej oddychovanie a bytie srdca stalo byť stabilným, lakťom sa nad ňou začal pomaly zdvíhať, po čom opäť sedel. Než by však šiel pozbierať svoje oblečenie, ešte sa k nej hlavou ohliadol, i keď mohol vidieť len jednu stranu jej tváre a aj do nej jej z časti zasahovali vlasy, ktoré boli akoby všade. Pretiahne svoje pery do úzkej línie a načiahne k nej pomaly ruku, pričom jej prstami odhrnie práve teraz prebytočný pramienok vlasov, na stranu. Potichu vydýchne všetok vzduch z úst, než ruku stiahne späť k sebe a odvráti od nej pohľad celkom. Potichu sa postaví a upírskou rýchlosťou je do pár sekúnd znovu plne oblečený. Posledné, čo si zapínal bola bunda, ktorá mu síce nebola potrebnou ani v chlade, ale ľudským očiam mohlo pripadať zvláštne, ak by ju nenosil. Bolo krátko nad ránom, keď kráčal k dverám z jej izby. Istá jeho časť sa chcela automaticky ohliadnuť ku spiacej blondíne, ktorú tam za sebou nechal, ale tá druhá, ktorá vedela, že to bolo chybou, nakoniec vyhrala. Bez jediného zaváhania vyjde z jej izby, pričom za sebou potichu zatvorí dvere. Ráno už po jeho prítomnosti v jej byte nemohlo byť ani známky, teda možno až na prázdny pohár od vína na balkóne a jemu typickú vôňu v bielych perinách jej postele.*

*Ráno vstala poměrně brzy. I přes to, že neměla školu. Zapomněla si totiž vypnout budík, který ji právě zazvonil ve chvíli, kdy normálně vstávala do školy, aby šla na přednášku či normální hodinu. Nijak zvlášť jí to nevadilo, vzhledem k tomu, že byla vyspaná a odpočatá. Dala si ještě horskou sprchu, oblékla se, upravila a vyrazila do města. Tam si koupila v jejím oblíbeném pekařství snídani. Přitom si vzpomněla, že by se měla ozvat Genevieve. Slíbila ji to už předtím, ale to řešení ohledně rozšíření služeb se Sophie ji tak pohltilo, že to naprosto vytlačila z hlavy. V rychlosti vytáhne mobil a má štěstí, že kabelku ve které bylo na ubrousku její číslo měla u sebe. Zadala si novou zprávu a naťukala tam její číslo, samozřejmě, že ho ještě několikrát zkontrolovala, zda to opsala dobře. A potom už napíše Genevieve sms.* 

kód:

Dobré ráno, Genevieve. Omlouvám se že jsem se neozvala dřív, abych ti taky dala mé číslo, ale měla jsem myšlenky trochu jinde. Kdyby jsi chtěla to sezení co nejdříve, tak mám volný celý den. Můžeš se klidně stavit i teď, pokud máš čas. - Camille O'Connell. 

*Pro jistotu jí tam připíše ještě své číslo, ačkoliv ho už bude vědět a také pod to svou adresu, kde bydlí. Vybere nějaké sladké pečivo a vezme ho více pro případ, že by se přece jenom u ní zastavila. Poděkuje, zaplatí a opustí pekařství. Ví, že Genevieve má ráda čaje a ještě k tomu sypané. A proto se i pro pár druhů staví a koupí je. Nepředpokládá, že sezení s takovým člověkem by trvalo pouhých pár minut a neví přesně, které má ráda a tak vezme více druhů, i když podvědomě si nějak myslí, že si přece jenom vybere zelený čaj a nebo směs bylinek. Jakmile pořeší to, co měla v plánu vrátí se nazpět do svého bytu. Odloží si kabelku v její malé předsíni, i když by se to tak ani nedalo nazývat, protože její malý byt je opravdu malý a všechny místnosti jsou propojené. Vytáhne z kabelky čaje a snídani. Rozhodne se pro to, že si taky jeden udělá a všechno to položí na kuchyňskou linku a dá vařit vodu na čaj.*

(Zpravu od Jacka si precetla az rano, protoze pak uz se jen venovala Kate. Za dobu, co byla v zatoce, nechala svuj byt predelat tak, aby tam mela sve misto prave i Kate, jak o tom spolecne mluvily prvne. Kate tedy uz spala ciste ve svem. Rano vstala a krome te Jackovy zpravy tam mela jeste jednu. Od Cami. Kousla se do rtu, kdyz tu zpravu cetla. Pravdou je, ze by to sezeni opravdu uvitala. Zkontrolovala Kate, ktera jeste spala. Musela se pro sebe usmat. Neha ji spat, udela si snidani, udela ji i Kate a potom ji prikryje, aby neokoralo pecivo. Napise ji vzkaz: Sla jsem do mesta. Prijdu nekdy k poledni. Chovej se jako doma. Postavi to ke snidani a pak odejde z bytu a sla za Cami. Cestou se opravdu hanyslela nad tim, jak to asi bude vypadat. Jak to bude probihat. Mela strach, ale zaroven ji opajelo jakesi vzruseni z neceho noveho. Jedno bylo ale jasne. Bude muset mluvit, o vsem. Snad nebude mit nejaky blok. Dojde az na adresu, kterou ji Cami napsala. Prijde az k bytu a zaklepe na dvere. Zacne trochu vic nervoznet.)

*Voda v konvici ji začíná pomalu vřít a tak si nachystá hrnek. Vytáhne si i sklenici s medem, sice většinou nesladí ale dnes má chuť si přisladit i o trochu čaj k těm croassaintům, které si koupila. nezapomene vytáhnout i talířek a dva na ně položí, když v tu chvíli uslyší zaklepání na dveře. Otočí se tím směrem. Že by to snad byla Genevieve? Trochu se jí tomu odmítalo uvěřit vzhledem k tomu, že si stále nebyla jistá. Mohla se přeci jenom rozhodnout jinak, promyslet si to a zjistit, že někomu jako je Camille nechce říkat nic o svých problémech. Rozejde se ke dveřím a když je u nich, tak uchopí za kliku a otevře. Její (ne)očekávání se naplní, když uvidí na chodbě stát tu ženu se zrzavými vlasy, kterou by snad poznala vždycky. Rty roztáhne do přátelského úsměvu.* Dobré ráno, Genevieve. Jenom pojď dál. *Tělem se pohne do strany a pravou rukou drží dveře. Počká si, až Genevieve vejde do jejího skromného bytu a zavře hned za ní. Naštěstí má uklizeno a tak se nemusí stydět za nějaký nepořádek a omlouvat se za to. Tedy myslela si, že má uklizené. Těch pár cárů papírů a učebnic na stole nepočítala. Takové věci se v jejím bytě daly nalézt naprosto všude. Na jednu stranu byt naznačoval, že je ještě studentka a na druhou zase značil to, že je i už pracují, který vede poměrně normální život. Nebylo v něm nic neobvyklého, teda až na takový zvláštní lapač snů, který měla vystavený na jedné z poliček.* Něco k pití? Dáš si čaj? Nebo něco k snídani? Byla jsem před chvíli ve městě a koupila jsem speciálně pro tebe sypaný čaj. Můžeš jít se mnou a vybrat si, který chceš. Vzala jsem to pro případ, že by ses přeci jenom zastavila. *Cvaknutí, které udělala varná konvice naznačovalo, že v ní je už připravená na servis. Ještě se ale nevrátila nazpět ke své předešlé činnosti, jenom čekala na to, co ji odpoví Genevieve.*

(Jak tam tak stala a cekala na to, az ji Cami prijde otevrit, mela chut se proste otocit a odejit. Co tady vlastne dela? Kdo kdy kde slysel, aby zrovna ona vyhledala pomoc psychologa a jeste k tomu, aby tim psychologem byla O'Connellova. Zacala pochybovat o tom, ze je na spravnem miste. Ale nez se opravdu otocila a odesla, dvere se s cvaknutim otevrely a v nich stala Cami. Pootevrela usta, bylo na ni videt, ze je hodne nejista, coz mohlo mozna Cami prekvapit, ale mozna taky ne. Nakonec se ji z hrdla vydral pozdrav.) Dobre rano. (kyvne hlavou a pote, co ji Cami vyzve, se odhodla dovnitr. Porozhledne se po jejim byte. Byl maly a presto celkem prostorny. Zaujal ji ten lapac snu na polici. Zacala si ho prohlizet.) Pekna dekorace, ale stejne, jako dokaze byt uzitecna, muze byt i nebezpecna. (podiva se na Cami. Ale myslim, ze tobe diky lapaci snu stejne zadne hrozit nebude. (uzavrela to nakonec. Kdo by mek zajem ny tom, aby spehoval Cami. Tedy jaka carodejka by takovy zamer mela.) Tys koupila caj jen proto, ze bych mohla eventualne prijit? ( povytahne tazave oboci a pak prejde k ni.) Dam si zeleny, pokud jsi poridila zrovna ten. Diky.

*Samozřejmě, že na ni poznala její vnitřní rozpoložení jenom, co otevřela. Na sobě ale nijak nedávala znát, že by snad měla z toho strach či nějaké obavy. Pravdou ale bylo, že měla. Přece jenom to byla Genevieve, bývalá čarodějka se kterou si příliš nesedla, ale zároveň díky ní se dozvěděla o tomhle nadpřirozeném světě a taky o Seanovi. Nevěděla vše, ale věděla, že to může zjistit. Nechtěla ale od ní, to už dávno věděla. Chtěla to prodiskutovat se Sophie, mohla ji k tomu říct více. I po takové době jí dělalo příliš problém od toho úplně opustit. Jen co za Gen zavře dveře a nabídne ji pohoštění, tak si ji i prohlíží, jak zkoumá její byt. Nakloní trochu hlavu do strany a založí si ruce na hrudi, když se zmíní právě o tom zvláštním lapači snů. Na chvíli teď vypustí čaj z hlavy a zaměří se na tu malou věcičku, co zdobila její polici už od začátku, co se tady přistěhovala.* Vlastně ten lapač byl dárek od Seana. Proč by měl být lapač nebezpečný? *Zeptá se ji. Nedá jí to se nezeptat, nevěděla, co tím přesně Genevieve myslí. Možná to mělo něco společného s jejím bývalým postem jako čarodějka. Zajímalo jí to a doufala, že ji na to odpoví. Nemyslela si, že by mohla mít ve svém vlastním bytě nějakou nebezpečnou věc a nevěděla by o ní. Trochu jí to znervózňovalo, ale najevo to příliš nedávala. Nadechne se zhluboka a opět se usměje. To, jak se dokázala usmívat skoro pořád mohlo jenom dávat najevo, jak moc laskavá byla.* Je na tom snad něco špatného? Nerada hostím lidi, když nemám patřičné zásoby. A jak jsem minule zjistila, máš ráda sypaný čaj a čerstvě vymačkaný džus. *Poté jenom mírně pokýve hlavou a musí se sama pro sebe usmát, že její odhad se zeleným čajem byl správný. Vlastně by si taky jeden mohla udělat, když už ho koupila.* Myslela jsem si to, že budeš chtít právě ten a proto jsem ho koupila. *Otočí se a pár kroky přejde do kuchyně, vytáhne další hrneček a oběma jim nachystá čaj, který zalije vodou. Uchopí hrníčky za ucho a vejde do obýváku, i když by se to tak ani nedalo nazývat. Bylo to všechno ale rozdělené u ni na části, ačkoliv to byl jeden velký prostor. Položí čaje na stůl. Jeden blíže ke gauči a jeden blíže ke křeslu. Vrátí se ještě do kuchyně a na talíř naskládá všechny croassainty, které koupila. Ten talířek poté položí doprostřed stolu.* Cukr nebo med? *Pozvedne obočí. Není si už jistá tím, zda Genevieve posledně svůj čaj sladila a nebo ne. Chovala se k ní mile, přátelsky, což byla divné jak pro ni, tak i určitě pro Gen. Jenže věděla, proč tady je a za jakým účelem. Neměla žádný důvod k tomu se k ní chovat jinak, navíc měla být její pacientka a pokud chce být jednou v tom dobrá, potřebuje, aby se její pacienti cítili dobře, spokojeně. Chtěla navodit příjemnou atmosféru už jenom kvůli ní, aby měla pocit, že může mluvit, že se nemusí cítit nijak svázaná. Jediné v co mohla doufat bylo to, že se jí to povede.*

(Podívá se na ni, kdy se ji zeptá na otázku, proč by měl být ten lapač nebezpečný. A vlastně i tak nějak dá hlavu do strany díky tomu, že ji zaujala informace, že ten lapač má od svého bratra. Ale nijak se v tom nešťourala, prostě to o Seanovi nechala bez komentáře.) Lapače snů sice zabraňují nočním můrám a chrání tě před zlými duchy, to ano. Ale čarodějka toho umí využít i jinak. Tím, že tu máš lapač, který v sobě uzamyká špatnou energii, která je ale silná, dáváš všanc svoje soukromí. (na chvíli se odmlční protože musí polknout a oblíznout si suché rty.) Zkrátka, kdyby se někdo rozhodl tě zkrz lapač špehovat, má k tomu příležitost, protože může využít tu energii v tom lapači a udělat si z něj takové okno do tvého bytu. Ale neměj strach, stejně mě nenapadá nikdo, kdo by tohle chtěl provozovat zrovna u tebe. A navíc, můžeš tomu i zabránit. Stačí, když si koupíš opiové tyčinky a sem tam ji u toho lapače zapálíš. Narušíš tím strukturu té energie a vyrušíš tím případná okna do tvého soukromí. (vydechne. Jo, přednášky o různých předmětech a bylinkách a kouzlech by jí šly. Jenomže ona trpí tím, že můře tohle všechno dělat jen v teoretické rovině a nemůže magii používat doopravdy.) Ne, ne, jistě, že na tom není nic špatného, ale nečekala jsem, že tady bude takový servis. Klidně bych si dala i normální čaj, kdybys tady neměla jiný. Tedy kdybys ho před chvílí nebyla někde koupit. Zase tak vybíravá nejsem. Beru jen, když je ta možnost. (pokrčí rameny. Opravdu není nějaká frfňa, který by ohrnovala nos nad vším, co není bio a já nevím, kdesi cosi. Měla to radši, to ano, ale nemusela mít jen to.) Čerstvé potraviny, džusy a všechno další, zůstává tam mnohem víc vitamínů a tak vůbec. Ale nemůžu říct, ře bych nikdy nepila třeba coca colu. Nežiju zas tak zdravě, jak by to mohlo vypadat. (pousměje se. Ano, je pravda, že se přeci jen trochu uvolnila. Panovala tu dobrá atmosféra, dobrá nálada, kterou tady jistě navodila Cami, protože nechtěla, aby se Gen cítila nějak ve stresu. Na jednu stranu jí za to byla i vděčná, na stranu druhou, stále se obává toho, co přijde, až si obě sednou a začnou o všem mluvit.) Pokud máš třtinu, tak třtinu, pokud ne, tak klidně normální cukr. Med je na mě v tomhle ohledu mc sladký. (Okomentuje svůj výběr slazení čaje a pak si konečně sedne a udělá si pohodlí, protože to potřebuje. Potřebuje si navyknout.)

*Její tvář na chvíli zkamení při zmínce o tom, jak může být lapač snů škodlivý. Vrhne po něm pohledem a na chvíli na něm ukotví. Dívá se na něj a přemýšlí o tom, proč by jí Sean dával něco takového, co by jí mohlo uškodit. Ale přece Sean nebyl sám sebou a netuší ani jak dlouho nebyl sám sebou. Co když to mělo nějaký skrytý význam, který ji měl uškodit, ale ona o tom nevěděla? Ne, to musí být pitomost. Určitě je to shoda náhod. Sean ji to dal proto, aby neměla špatné sny, takhle to bylo, takhle to muselo být. Trhne trochu sebou, když Genevieve začne znovu mluvit a podívá se na ni. Až moc se zamyslela.* Vy jste vážně zajímavá stvoření, co dokážou každou věc použít jako zbraň. Myslím, že si přece jenom opiové tyčinky pořídím. Kdyby náhodou. Toho lapače se mi nechce zrovna příliš zbavovat. Mám ho tady už dlouho. *Pokrčí rameny a dál se o tom pro jistotu bavit nechce. Každopádně je ráda, že ji Genevieve na to upozornila a teď ví, že lapače snů nemusí být jenom lapače, ale taky i brána k tomu, aby ji někdo mohl pozorovat. Ale jak už se zmínila Gen, zřejmě není žádný důvod se obávat. Ale v tomhle světě je lepší být opatrná, pro všechny případy.* Máš být můj pacient, Genevieve. A svou ordinaci nemám a pravděpodobně ještě nějakou dobu mít nebudu. A většinou mám ve zvyku, že když někdo ke mě přijde mu nabídnout to, co mohu. *Pousměje se na ni. Věřila ji, že by se spokojila i s obyčejným čajem, problém byl, že ani ten obyčejný čaj neměla. Když bydlí sama a hodně času tráví i v Rosseau's tak nepotřebuje zase tak moc nakupovat, když se najít a napít může vlastně tam. Je přece jenom dobře, že to koupila.* Myslím, že na tobě jde poznat, že preferuješ raději ovoce, zeleninu a celkově bio potraviny. Nemyslím to hlavně nějak zle. *Usměje se na ni. Rozhodně by ji nezdravá strava ale prospěla, určitě jí to celkově musí chybět a nebo možná byla jenom příliš hubená. Nenarážela na ni, to rozhodně ne. Vedle ní Camille vypadala jako opravdu hodně vyspělá žena se svými ženskými tvary. To bylo ale jenom takové odvedení od toho hlavního, co mělo přijít.* Budu ti muset nabídnout normální cukr. Taky mám raději třtinový, ale celkově na nákupu jsem ještě nebyla. *Vezme tedy cukřenku a postaví ji poté před Genevieve. Pak si sedne do křesla naproti Genevieve a uchopí do rukou svůj čaj. Působí rozhodně na ni nervozita, protože přece jen je amatér. Kdyby Gen chtěla opravdového terapeuta, musela by si zajít do města. Nadechne se zhluboka a usmívá se na ni.* Podívej, neber to úplně jako profesionální sezení. Nejsem v tom ještě nijak zkušená, ale budu se ti snažit, co nejvíce naslouchat, poradit ti popřípadě pomoct. Všechno, co mi řekneš zůstane tady. V osobním životě to můžeš brát tak, že jsi mi to nikdy neřekla a já to budu respektovat. Můžeš začít od čehokoliv. Ať už je to něco, co tě trápí teď v poslední době nebo můžeš začít od začátku svého života, nechávám to čistě na tobě. Nebudeme jako v normální ordinaci, ani si nebudu dělat poznámky. Prostě uvolni svou mysl, všechno je jenom o tobě, ty jsi tady ta důležitá, ty budeš především mluvit. Pokud ti to pomůže, můžeš si mě představit jako někoho ke komu chceš mluvit a dostat ze sebe všechno, co by jsi té konkrétní osobě chtěla říct, kdyby tady byla. Teď můžeš říct všechno. I to, co by jsi nikdy nahlas nechtěla říct a nechtěla ani na to pomyslet. Pokud ti to pomůže, mohu začít já s těmi nejtemnějšími myšlenkami, aby jsi potom mohla navázat. 

(Musí se zasmát, když Cami podotkne, že jsou zajímavá stvoření. No, ona by to rozhodně nenazvala tak jako Cami. Ona moc dobře věděla, co jsou čarodějky zač a ať byla čarodějka sebehodnější, vždycky se našly okamžiky, kdy byla prostě... mrcha. Ano, čarodějky jsou mrchy toho největšího kalibru a ona si nikdy o sobě, o svém covenu, ani o své rase nedělala iluze. Pokud chce člověk v tomhle světě uspět, musí se umět ohánět.) Zajímavá stvoření. Tak tohle označení slyším poprvé. Já dávám přednost prostšímu slovu - mrchy. (Odartikuluje to slovo, ale víc už se k tomu pak nevrací. Náhle se ale ušklíbne, protože Cami řekla něco, co jí bylo proti srsti. Ano, možná je opravdu její pacient, ale jí to označení orpavdu neskutečně vadilo. Není to typický pacient, ano, má bolavou duši, která je třeba taky léčit, ale slovo pacient v ní navozovalo hrůzu. Nesnáší to.) Prosím, neoznačuj mě takhle. Neříkej, že jsem tvůj pacient. To označení se mi protiví. (Vysvětlí jí její ušklíbající se reakci a doufá, že Cami to bude respektovat. Možná si stále tak nějak nechtěla připustit, že opravdu tím pacientem bude, ale nikdo jí to nemusel připomínat ještě tak, že to bude říkat nahlas.) Ano, mám ráda spíše takové potraviny, ale nevyžaduji je. (Je hubená, to jistě, ale je to dáno její konstitucí. Ovšem teď by se dalo říct, že je spíše vychrtlá. Nebylo to jídlem, ale spíše tím, že teď zažívá permanentní stres. Potom pokývne hlavou, když jí přinese normální cukr, osladí si čaj a napije se, protože čaj byl akorát teplý. Akorát pro ni.) Ano, je mi jasné, že tohle nebude úplně profesionální sezení, ale přeci jen, studuješ to, takže to bude mít k profesionálnímu ještě nejblíž. A orpavdu doufám, že to bude jen mezi námi, jak mi tu říkáš. Víš, někdy tě to třeba bude svádět něco někomu říct, když budeš vědět něco, co oni třeba ne, protože já nejsem jen tak obyčejný pacient. Jsem zahrnutá do tohohle všeho dění a dozvíš se ode mě i dost věcí na ostatní. A já bych opravdu byla ráda, kdybys toho nezneužívala, jak tady teď slibuješ. (podívá se na ni a chvíli ten svůj pohled drží. Vlastně se ani nemusí moc rozmýšlet, kde začne, ono to tak nějak vyplyne samo.) A tohle můžeš považovat jako cennou praxi ke svému studiu. Se mnou to opravdu nebude jednoduché, to vím sama. e to dáno i tím, že můj příběh se prolíná dvěma časovými rovinami. Nenarodila jsem se do tohohle světa, ale byl to svět před sto lety. Nebylo to takové jako teď. V mnohých ohledech to bylo i mnohokrát hezčí. Ale asi tady nejsme pro to, abych ti tady popisovala dobu. (ušklíbne se.) Svoje rodiče jsem bohužel nikdy nepoznala. Moje matka zemřela po mém porodu a můj otec se upil k smrti u jejího hrobu. (poprvé nahlas řekla, že se upil, ne, že umřel žalem.) Vyrůstala jsem s babičkou. Byla to velice moudrá a vážená žena, jenomže onemocněla a když mi bylo dvanáct, tak zemřela. To ona mě zasvětila do tajů bylin a všeho kolem. Ale nikdy mě nijak nenutila k tomu, abych cvičila svou magii nad rámec svých povinností. Když tedy zemřela, rozhodoval o tom, co se mnou bude, coven. (vydechne a napije se čaje, pak položí hrnek na stůl a polkne čaj, co má v ústech.) Coven byla instituce, která si hrála rádoby na rodinu, ale rodinné hodnoty coven nikdy nezajímaly. Šlo jim jen o tom, jak získávat větší a větší moc. Ale to jsem zase trochu odbočila. Abych se tedy vrátila k tomu, co jsem načala. Coven mě poslal k mému bratrovi. Měla jsem u něj žít do osmnácti a pak se sama rozhodnout, co se sebou udělám. Ale to, že budu muset být vázaná ke covenu, to bylo jasné už od začátku. Ke svému bratrovi jsem se těšila, byla jsem na něj i pyšná, protože na to, že mu bylo teprve 21, byl dost vážený. Jenomže to, co jsem si vysnila, se vlastně vůbec nesplnilo. Můj bratr nebyl ani hodný, ani milý, ani trpělivý. Nebyl nic z toho, jaký jsem myslela, že bude. A můj pobyt u něj se během těch let proměnil v noční můru. (Tady se zastaví a nepokračuje dál. Chce dát prostor Cami, vlastně ani neví, jestli vypráví dobře nebo jestli chce Cami znát něco jiného. Snad se jí doptá.)

*Usměje se tak nějak pobaveně nad tím, jak vlastně nazve všechny čarodějky.* Chtěla jsem být jenom taktní. *Pronese na oplátku. Nemyslela si zrovna, že všechny čarodějky jsou mrchy. O Sophie si rozhodně nic takového nemyslela, nikdy ji k tomu nedala sebemenší důvod a ani kdyby se o ní doslechla různé věci, stejně má na ni vlastní názor, kterého se drží. Jistě, některé čarodějky musely být mrchy, obzvlášť ty, co jenom škodily a nic nedávaly, ale nechtělo se jí nad tím právě přemýšlet. Zpozoruje její výraz ve tváři, ale nijak ji to nerozhodí. Přikývne souhlasně na to, aby jí tak neříkala. Problém byl, že Genevieve byla vážně zvláštní typ člověka, málo kdy na ni viděla nějaký upřímný pohled, protože ve většině času byla jenom zamračená a měla pěkně ostrý jazyk. Rozhozená z ní ale vůbec není, respektuje to, co chce.* Samozřejmě, když si to nepřeješ, nebudu ti tak říkat. *Ani se už dále nevyjadřuje k těm potravinám, protože to pro tuhle chvíli bylo už úplně zbytečné téma a ony tady byly ku příležitosti něčeho naprosto jiného. Po tom, co odvypráví svá úvodní slova chvíli vyčkává, co na to řekne. Nemohla si být stoprocentně jistá její reakcí, mohla jí jen odhadovat. Ale ani v tuto chvíli nic takového nedělala. Spíše jenom čekala na okamžik, kdy bude Gen mluvit.* Pokud mi nehodláš věřit v tom, že dodržím své slovo, tak mohu přestat brát po nějakou dobu sporýš a nechat se ovlivnit, abych na všechno, co mi tady řekneš zapomněla, Genevieve. Momentálně v tuhle chvíli vůbec pro mě nehraje roli, kdo jsi, jak moc jsi důležitá v nadpřirozeném světě. Beru tě jako někoho, koho mám vyslechnout a pokud chci pomáhat lidem, všechno budu držet v tajnosti, ať už mi řeknou cokoliv. Své slovo hodlám dodržet, ale tvoji nedůvěru chápu. Můžeš říct nějakému upírovi, který ti vyhoví a klidně si zrovna na tohle nechám vymazat vzpomínky. *To, co právě řekla myslela opravdu vážně. Nepotřebovala od ní přednášku o tom, jak by jí to mohlo svádět. Nabízela jí to, aby ji pomohla, ne proto, aby snad někdy využila informace proti ní, aby někdy někomu cokoliv z toho, co bude vědět vyzradila. Pokud chtěla mít úplnou jistotu, že to vážně zůstane jenom mezi nimi, byla ochotná podstoupit něco, co se jí sice na jednu stranu velice příčilo, že by si někdo zahrával s její pamětí, ale nechtěla by být později osočována neprávem. Není typ člověka, co by udělal takovou věc. Dále už nic neříká. Rozhodně měla pravdu v tom, že tohle bylo pro ni cennou zkušeností. Nadále nechá mluvit Genevieve, ačkoliv je to zatím jenom taková začáteční promluva o tom, že žila jeden život před sto lety a teď žije právě ten druhý. Nijak ji do toho nezasahuje, ani nemá co. Bude mluvit až tehdy, kdy to bude situace vyžadovat. Jak řekla, především jde o to, aby mluvila Gen. Jakmile začne vyprávět svůj příběh s rodiči, začne jí pečlivě naslouchat, protože právě přichází ta chvíle, kdy už jde o hlavní účel. Napije se čaje, ale vnímá především ji a taky z ní nespouští oči. Dále naslouchá tomu úryvku s jejím babičkou. Takže už má pár základních faktorů. Vyrůstala sama, její matka zemřela, otec se upil k smrti. Nadále ji vychovávala babička, která ji nemohla dát takovou péči, jako její rodiče. Pomáhala ji s magií, ale nikdy ji nenutila k přemáhání se. Možná si to přece jenom měla zapisovat, ale jenom přikývne několikrát hlavou. Stále ji do toho nehodlá vstupovat. Coven, o tom už něco slyšela z úst Sophie a i to o moci, možná i něco kdysi od Genevieve, ale není si tím příliš jistá. Začnou se dostávat pomalu, ale jistě k části, kdy začne její příběh nabírat mnohem větších obrátek a taky k tomu, proč je tím člověkem, kterým je dnes. Jakmile se Genevieve odmlčí ví, že je řada teď na ní.* Řekni mi prosím tě více o vašem poutu. Jak moc sis s bratrem rozuměla, jak moc jste spolu byli v kontaktu. Všechno, co bylo předtím, než ti obrátil život vzhůru nohama. A samozřejmě i po tom, co se všechno změnilo. Zda ses snažila situaci změnit, promluvit s ním o tom, co je důležité pro tebe, také o ztrátě rodičů, faktu, že musíš následovat coven. Chci vědět, jaký jsi měla u něj postoj. Zda ti někdy naslouchal, zajímal se o tvé zájmy, tvou budoucnost. Ještě ke ztrátě tvých rodičů a tvé babičky. Rozumím, že pro dívku tak malého věku to bylo traumatizující, co se týče tvého otce, někteří lidé neunesou ztrátu blízkého člověka a ne zrovna tím nejlepším způsobem se s tím vypořádají. Většinou navždy už zůstane v člověku smutek a bolest, kterou přitom prožil a sám musí v sobě najít cestu k tomu, jak se s tím vypořádat. Našla jsi ji a nebo je pro tebe stále těžké to překonat?

Ne, myslím, že se bez toho, aby tě někdo musel ovlivňovat, obejdu. Jen chci být prostě opatrná, ale tak nějak věřím, že toho vážně nezneužiješ. (kývne nakonec a znovu se napije čaje. Uvelebí se trochu víc na té sedačce. Pořádně se opře. Jakmile vypověděla svůj úvod, čekala, co jí k tomu řekne Cami. Vlastně tak nějak nevěděla, čím by měla pokračovat, takže bylo dobré, že ji nasměrovala. Polkla a chvíli váhala, jak začít. Nebylo pro ni vůbec jednoduché o tom mluvit, protože tohle jsou opravdu otázky na tělo. Jsou to otázky nasměrované tak, aby z toho Cami opravdu něco zjistila. Její rozpoložení, postoje. Vlastně ji to svým způsobem nutí k tomu, aby se ve své hlavě vracela k těm okamžikům a svým způsobem je prožívala znovu. Zhluboka se nadechne a pak zase vydechne, ale nakonec se odváží k tomu, aby odpověděla.) Začnu teda od těch rodičů. Já jsem nikdy nepociťovala žádný smutek z toho, že bych se měla nějak vyrovnávat z jejich smrti. Matka zemřela hned ten den, co jsem se narodila a můj otec pár dní na to. Takže já jsem je opravdu nepoznala a nemůžu si je ani pamatovat. Jediné, co mi zůstalo byla fotografie a vyprávění babičky. Všechno to pro mě bylo takové... vzdálené. Vždycky jsem byla zvědavá, jací byli. Babička mi toho řekla hodně, ale mě to vždy spíš zajímalo z pohledu mého bratra, který mi o nich ale nikdy nic neřekl, pokud nepočítám situaci a si před týdnem, ale to zase moc předbíhám. Se smrtí babičky jsem se vyrovnala. (Vezme si přeci jen jeden croisant, protože vypadaly opravdu dobře a zakousne se do něj. Když sousto sežvýká, pokračuje dál.) Můj bratr je téměř o devět let starší než já. Ten věkový rozdíl byl mezi námi orpavdu znát. I když bydlel nějakou dobu se mnou a s babičkou, věnoval se spíše magii, než utvrzování nějakého pouta se mnou. Ale dalo by se říct, že tím, jak pro mě byl můj bratr tehdy nedosažitelný, se stal jakousi mou ikonou. Několikrát jsem ho viděla, jak se s ním baví ti nejváženější čarodějové z covenu, a to opravdu něco znamenalo. Byla jsem na něj pyšná, i když jsem si tajně přála, aby se mnou trávil toho času víc. (Vzala si opět hrnek s čajem a zapila sousto.) Když jsem se k němu nastěhovala, myslela jsem si, že... já nevím (zamračí se trochu) Možná jsem očekávala, že to bude podobný život jako s babičkou, ale nebyl. Benjamin byl přísný. Vyžadoval toho hodně. Ze začátku se mi to samozřejmě nelíbilo, byla jsem zvyklá na něco úplně jiného. Samozřejmě, že jsem mu oponovala a odmlouvala mu, byla jsem dítě. Jenomže Benjamin neměl nikdy tu potřebnou trpělivost. A i když jsem ho začala poslouchat a snažila se, aby byl na mě pyšný, nikdy mu to nebylo dost. Stále mi opakoval, že jsem jen nicka a nic v jeho životě nejsem. Že jsem ostuda a nic nedokážu, pokud to budu vést takhle. Jenomže já už se tehdy opravdu snažila, uměla toho víc než ostatní, ale jemu to nebylo dost. Nikdy neposlouchal to, co já chci, nikdy nerespektoval má přání a když už mi nějaké splnil, vlastně to obrátil tak, že jsem nakonec litovala toho, že jsem si něco takového přála. (poškrábala se na hlavě a pokračovala dál.) Snažila jsem se s ním mluvit, ale on nikdy neposlouchal nebo se mi vysmál, protože moje problémy nepovažoval za důležité. Časem se uchýlil i k násilí. Mlácení, jednou mě dokonce i zbičoval. (zakroutí hlavou a napije se znovu) Ale úplně nejhorší (začíná se mračit, protože tohle bylo asi to nejtěžší, co musí vyslovit. A opravdu se styděla vyslovit to před Cami. Raději odložila hrníček na stůl, porotože se jí trochu začala klepat ruka.) ... úplně nejhorší na tom bylo, že mě dvakrát znásilnil. Poprvé, když mi bylo šestnáct, to si přizval ještě tři své kamarády, kteří se taky činili. Podruhé, když mi bylo osmnáct... a to... a to jsem otěhotněla. (podívá se pak na Cami. Její příběh opravdu zní jak z nějaké bláznivé telenovely.)

*Usměje se na ni. Je ráda, že ji v tomhle alespoň trochu věří, že nehodlá tyhle informace o ní nějak zneužít. I když k ní nechová zrovna nejvíce sympatií, tak i přes to, kdyby jí někdo mučil by nevyzradila nic z toho, co bude vědět a s čím vším se ji Genevieve svěří. Je i ráda za to, že přece jenom ji nikdo nebude upravovat vzpomínky a pohrávat si s její hlavou. Ale kdyby si to přece jenom náhodou rozmyslela, byla to ochotná podstoupit. Nejde si nevšimnout toho, jak moc je nejistá ze všech těch otázek, které ji pokládá a co všechno chce vědět. Ví, že zachází do hloubky, ale o tom to všem je. Zatím do těch nejmenších detailů a říct naprosto všechno, co je možné. Nechává Genevieve prostor a nijak ji nepobízí k tomu, aby mluvila. Chce, aby začala sama. Smyslem sezení není nutit druhou stranu do mluvení, ale poslouchat a poradit. Toho se taky řídí. Ticho, které je v místnosti narušuje maximálně tikání hodinových ručiček na hodinách, které má pověšené hned blízko vchodových dveří. Ona to ticho prolomí tak, že se napije ze svého hrnku, který následně odloží. Nečeká příliš dlouho a Genevieve začne zase mluvit. Přijde ji, že teda téma rodiče příliš řešit nemusí, jelikož Genevieve není u toho zaseklá. Vzala to tak, jak by to vzal asi každý člověk, jenom potřebovala právě vědět, jak tohle vnímá. Zdá se, že její problémy vážně začínají u jejího bratra a od tama se to bude táhnout dál až k samému dnu. Lidé prostě přicházejí na svět a zase odcházejí. Chápe, že rodiče chtěla poznat, jenom k tomu nikdy neměla prostor. Stále mlčí a poslouchá dále její příběh, který začíná čím dál více býti zajímavý, ale také traumatizující, zničující. Po celou dobu ji pozoruje, nechává ji, ať si klidně jí a nebo pije. I kdyby chodila po místnosti, nevadilo by jí to, kdyby jí t pomáhalo, proč ne. Nakloní hlavu mírně do strany. Ano, všechno to začíná od jejího bratra. Nejdříve k němu vzhlížela jako sestra, co chtěla být jako svůj starší sourozenec. Jakmile začíná její příběh stupňovat, tak i v její tváři se objeví určité známky po tom, jak to na ni působí. Čím více mluví, tím více její tvář kamenní a když se zmíní o té hrůze, co jí bratr provedl, co by nikdy vlastní bratr své krvi, své mladší sestře neměl udělat a ještě si na to pozvat kamarády, trochu se zatváří šokovaně. A o to více při tom, když se zmíní o těhotenství. Vidí na ni, že je jí to částečně nepříjemné, nemluví se jí o tom lehce, ale i přes to, že na chvíli měla ve tváři šokovaný výraz, protože se jí špatně zakrývají emoce, tak znovu začne působit příjemně, laskavě. Tak, aby z ní cítila, že opravdu nemusí mít obavy z toho, že by se měla za něco stydět. Poposedne si, dá si nohu přes znovu a zhluboka se nadechne.* Když ti tvůj bratr nedával to, co jsi potřebovala, co jsi jako dospívající dívka chtěla, hledala jsi to i někde jinde a nebo jsi všechny ty pocity měla ukryté v sobě? Byla jsi uzavřená už tehdy do sebe a nebo ses snažila najít někoho, kdo by ti pomohl, pochopil tě. Měla jsi potřebu se mu více zavděčit, více na sobě pracovat, protože tě stále shazoval? Co jsi dělala po tom, co na tobě začal používat násilí? A hlavně po tom znásilnění, kdy on a jeho kamarádi zneužili tvé tělo. Pověz mi i prosím o tom těhotenství. Co následovalo, jak ses s tím vypořádala. Jak na to reagoval tvůj bratr. Trauma z dětství a nebo mladiství je to nejhorší, co člověk může mít. Zakoření se to hluboko u nás a my nejsme schopní to překročit. Čím víc ti člověk ublíží, tím více tě to dělá silnějšího, ale zároveň hrozně zranitelného. Chci vědět, jak se ohledně toho cítíš teď, jak to na tebe působí právě v této chvíli, dnes. Protože pokud se tím cítíš nějak znehodnocená, pokud se cítíš slabá, protože on tě nutil dělat slabou, není tomu tak. Musíš vědět, že ty jsi neudělala nic špatného. Byla jsi mladá dívka, co jenom chtěla poznat svého bratra, být jako on. Dělala jsi maximum pro to, aby jsi byla dobrá a věřím, že jsi byla dobrá. Musíš vědět, že tvůj bratr byl ten slabý, protože se uchýlil k věcem, které jsou špatné. *Možná Genevieve tohle všechno věděla a nebo to ví teď, jenom se snaží ji pomoct.* Pokud chceš, můžeš se myšlenkami vrátit do té doby. Představit si, že právě tady sedí tvůj bratr. A říct mu to, co jsi v té době chtěla, vydat ze sebe to, co ti nedává klid.

(Všimla si, jak se Cami tváří, když jí řekla o tom znásilnění. Jako profesionál by si měla zachovat chladnou hlavu a nedávat najevo svoje emoce, ale jí to vlastně nevadilo. Nevadilo jí, že vidí, co si o tom myslí, že to má vepsané ve své tváři. Možná se jí to zamlouvalo i víc, než naproso chladný a odměřený přístup profesionála. Ale stále brala Cami jako někoho, kdo všechno může objektivně zhodnotit. Kdo jí může nabídnout nějaký nový pohled, nové myšlenky. Jakmile ji zahrne další kupou otázek, znovu jí chvíli trvá, než se pustí do jejich zodpovídání. Nejdříve dojí ten croissant, jako by se snad chtěla udávit jednotlivými sousty, aby nemusela mluvit dál. Ale pak to vše zapije tím čajem a všechno je zase v pořádku a normální.) Ano, vlastně ano. Hledala jsem to u někoho jiného. Byla jsem trochu samotářská už předtím, ale rozhodně ne tak, jak to bylo, když jsem byla u Bena. Měla jsem kamarády v lidských kruzích. Nechodila jsem do čaodějného Lycea, ale do normální školy, takže jsem brala lidi jako rovnocenné partnery. Ale když jsem přišla k Benovi, zakázal mi chodit do školy, domluvil mi soukromého učitele a já se tak ocitla ještě víc odříznutá od světa. Chtěla jsem chodit do školy, stála jsem o to, abych byla s ostatními dětmi, ale on mi to nedovolil. Pak tedy přišel můj soukromý učitel. Alan se jmenoval. Z počátku jsem k němu byla dost nedůvěřivá. Chvíli to trvalo, než si mou důvěru získal. Přeci jen, sehnal ho Benjamin a já si tedy nebyla jistá, co od něj čekat. (oblízne si svoje suché rty a na chvíli sklopí zrak, než ho zase zvedne a podívá se na Cami, musí se malinko pousmát, protože její vzpomínky na Alana jsou pěkné) Ale bylo to dobré. Alan byl hodný, milý, probírali jsme to, co mě zajímalo. Dokonce mi pořídil housle a já na ně od té doby hraji. Vlastně to on poznal, že mám hudební sluch a talent a začal tak nějak rozvíjet moji osobnost. (Pak její úsměv ale zase opadne) Jenomže to se nelíbilo Benovi. Ta myšlenka, že bych mohla být spokojená alespoň pár hodin denně, co jsem byla s Alanem. Ale je pravda, že o všem, co mi Benjamin dělal, jsem mu řekla až o pár let později. V mých patnácti. Tehdy Alan za mé rozhodnutí, vše mu říct, zaplatil životem. Benjamin ho zabil před mými zraky a pak mě ještě donutil před představiteli covenu tvrdit, že jsem ho zabila já v sebeobraně. (vydechne... tahle vzpomínka je pro ni více než bolestivá, protože Alana měla opravdu ráda. Alan Brook byl pro ni dalo by se říct taková platonická láska.) Vážně jsem na sobě dřela, ale byly momenty, kdy jsem pochybovala o tom, že to pomůže. Pochybovala jsem o tom, že Benjaminovi budu kdy opravdu dobrá, že na mě bude kdy vůbec pyšný a bude mě opravdu brát jako svou sestru. Několikrát jsem se mu orpavdu vzepřela, jenomže potom vždycky vše dopadlo špatně a já jsem zase na nějakou dobu byla poslušná, než jsem se znovu dokázala odlepit ode dna a znovu se Benovi postavit. Takhle to šlo rok za rokem a já jsem nikdy nedokázala to, oč jsem usilovala - abych se od něj už konečně dostala. Když mě ti čtyři znásilnili, utekla jsem, ale on mě našel, bohužel. Tehdy to nebylo moc pěkné. Dokonce jsem se ho pokusila i zabít. A ne jen jednou. Ale děsila jsem se sama sebe, když jsem měla takové myšlenky, protože jsem to přeci nemohla být já. Jak se může holčička, která ke svému bratru vzhlíží, stát dívka, která ho chce zabít? Tyhle moje myšlenky mě opravdu děsily. Připravil mě o nevinnost, o veškeré ideály. Možná jsou ideály a to vše kolem jenom iluze, ale člověk by je měl mít, alespoň pár ano. (dopije svůj čaj potom na jedno mohutné loknutí a položí hrnek na stůl. Konečně už alespoň nemá vyprahlo, ale ještě toho má hodně co říct.) Bylo to na mé osmnácté narozeniny, co mě můj bratr podruhé znásilnil. Chtěla jsem od něj konečně odejít. Bylo mi osmnáct, měla jsem na to právo, ale on mě zastavil tímhle. Pak mě tři měsíce nepustil na krok z domu, ale věděl, že mě nemůže držet v "zajetí" věčně. Tehdy jsem na sobě pozorovala již nějaké příznaky a když se mi opravdu potvrdilo, že jsem těhotná, byla jsem šokovaná, ale spokojená zároveň. Ale bála jsem se, to hlavně. Bála jsem se toho, co by bylo, kdyby to Benjamin zjistil. Nechtěla jsem, aby to věděl, ale to znamenalo, že se musím dostat pryč. Pamatuji si ten den moc přesně. Přišel domů a řekl mi, že se mi splní můj sen, že už nebudu bydlet s ním. Byla jsem štěstím bez sebe, protože to řešilo můj problém s těhotenstvím. Ale pak to přišlo. Domluvil mi sňatek s jedním z těch svých kamarádů, kteří mě znásilnili. A v tu chvíli moje veškeré nadšení opadlo a já byla ještě bezmocnější než předtím. Věděla jsem, že se nemůžu ani vdát a ani zůstat s Benem. Nechtěla jsem, aby se něco stalo mé dceři, nechtěla jsem, aby to věděl nikdo, protože jsem ji nechtěla ohrozit a rozhodně jsem ji chtěla donosit. Byla tu i možnost, že kdyby se to Ben dozvěděl, nedovolil by mi, abych to dítě donosila, nevěděla jsem, co bych si měla počít. Byla jsem v koncích. Pohádala jsem se se svým bratrem a on odešel, aby sehnal kněze a dal vědět svému příteli, že svatba bude ještě v ten den. Když jeho přítel přišel, nemohla jsem dovolit, aby ohrozil mé tajemství. Já... zabila jsem ho. Zcela úmyslně. Když pak přišel Ben, všechno se to stalo ráz na ráz a já jsem prostě konečně odešla. Ale stejně jsem se necítila tak úplně volná, protože jsem musela chránit své dítě. Nechtěla jsem, aby to věděl, aby mu to někdo řekl. Žila jsem v ústranní. Na veřejnosti jsem se neukazovala. (Ukončí tuhle kapitolu. Dneska už se cítí vysílená tím, co tady všechno řekla. Dneska už nechce pokračovat dál, protože její emoce v ní pracují a ona už se prostě necítí tak pohodlně. Ano, ví, že je dobře, že něco cítí, že to s ní něco dělá, ale už je to pro ni prostě nepohodlné.) Co si o tom myslím dneska? Myslím si to, že Ben neměl pravdu, nebyla jsem nicka. Na druhou stranu ten jeho přístup ze mě udělal opravdu silného člověka. Jenomže teď na mě tak nějak všechno padá a v poslední době se cítím víc ve stresu. A ne, nebudu si tu představovat svého bratra. Vzájemně u sebe víme, na čem jsme a už jsme si toho i hodně řekli. (opře se do toho gauče ještě víc, protože ji tohle teď docela vyčerpalo.)

*Ví, že neudělala zrovna nejlepší věc, když dala najevo své emoce, své vnímání z toho, co jí řekla. Ale nemohla se tomu ubránit. Genevieve byla někdo...speciální. A ona ještě v tom stále nechodila tak, jak by měla. Nechtěla k ní působit chladně, nechtěla ale zase příliš dávat najevo to, co v tu chvíli cítila. Na chvíli se zamyslela nad tím, zda vůbec udělala dobře. Zda vůbec má na tuhle práci předpoklady a dokáže v ní být dobrá jako profesionální terapeut. Na druhou stranu byla to Genevieve, tohle bylo jiné. Znají se sice málo, ale poznaly se. Pomáhá tady někomu, kdo ji není až tak úplně cizí a navíc spolu neměly příliš dobrý vztah, tedy hlavně ze začátku. odhodí všechny své myšlenky, které se ji víří v hlavě, zatímco Gen mlčí. Rozhodně se zachovat profesionálnější přístup. Ale pořád je v ní to, že chce, aby se Gen trochu cítila lépe, ne jako pacient, když i to slovo už nemá příliš v lásce. Opět nechává mezi nimi to ticho a pozoruje, jak jí croassaint. Camille byla taková, že když se soustředila na určitou věc, nemyslela potom na nic jiného a dávala přednost jenom tomu, co bylo v tu chvíli důležité a proto jí nevadí to, že ještě nesnídala. Je ráda, že Genevieve si nabídla sama. Možná ji to i pomáhá v tom, aby mluvila. Je ráda, že ji takhle detailně zodpovídá její otázky a nebrání se ničemu. Ani se nepokusila zvednout, odejít, říct, že tohle nemá žádný smysl. Bere všechno, co jí řekne, každou její definici, každou její otázku rozebírá, i když to pro ni není lehké. Vidí to na ni, vážně má z ní radost. Na první sezení se hodně otevřela. Poslouchá její příběh o tom, jak chodila do normál ní školy, ale Benjamin, její bratr ji zase bránil v tom, aby měla nějakou svobodnou vůli. Bral jí hodně, jako nedospělá dívka neměla nic, neměla se čeho chytit, neměla teoreticky žádné dětství. O všechno přišla, on ji všechno vzal. Zpráva o Alanovi ji potěší, alespoň nějaký světlý okamžik zažila v té temnotě, jen co se Genevieve pousměje, chce se usmát taky, ale zachová si klidnou tvář. Možná ji nepatrně cukne koutek úst z potěšení, že přece jenom našla někoho, kdo ji dával do života něco, co už snad ani nemohla vidět. Nedůvěřivost bylo něco, co u ní zůstalo. Kdyby u sebe měla papír a tužku, už by si udělala další poznámku, takhle to všechno měla v hlavě a snažila se ty nejdůležitější střípky uchovávat. Nebude a nechce měnit její osobnost, jenom ji chce pomoct v tom, co ji Genevieve dovolí. Nemůže změnit to, co ji dělalo tím, kým byla. Když takhle člověka posloucháte, když víte všechno, potom zjistíte, jak dokážou být i ty nejsilnější lidé zranitelní. Jak moc v sobě mají bolesti se kterou bojují každý den. Položí jednu ruku na opěradlo a druhou ruku má volně položenou v klíně. Jediné na co upíná pozornost je jen a jen Genevieve. Ještě víc ji potěší, že Alan se pokoušel rozvíjet její hudební talent, že se ji snažil rozvíjet i její osobnost. Trochu se nahne, protože ji to čím dál více zajímá. Pokles v její tváři už ji dost navodí k tomu, aby věděla, co přijde dál. Nechce ale nad tím přemýšlet, na to ani nemá příliš čas. A tak poslouchá dál. Neubrání se tomu, aby alespoň na sucho nepolkla, když se dozví osudu Alana a o tom, jak Genevieve za tohle přátelství musela zaplatit. Takové jednání si nezaslouží nikdo, normálně by to nepřála ani tomu jejímu bratrovi Benjaminovi, jenomže tohle bylo už jiné. Teď nějak začíná chápat, o co tady plně šlo. A právě proto potřebovala odpovědi. Nebylo to tím, že by byl snad její bratr nemocný. Byla to posedlost, vlastnictví Genevieve. Nebral ji jako svou sestru, ale jako majetek, nad kterým se může povyšovat, nad kterým si zvyšuje své ego. Hodně ji zajímá, co bude dál, když přišla o osobu, kterou viděla zemřít a která ji dávala světlo, když všude okolo ní byla tma. Jistě, musela o sobě pochybovat. Vždyť to byla jenom dívka, která nebyla ještě dospělá. Dívka, která chtěla žít své sny, chtěla se normálně bavit s lidmi, chtěla provozovat magii ne za účelem neskutečné dřiny, ale proto, že jí to naplňovalo. Takhle ze sebe musela dělat někoho, kdo ani nebyla, musela žít podle toho, jak chtěl její bratr, ne ona. Nakloní hlavu do strany a oblízne si rty u toho, jak pečlivě a se zájmem naslouchá. Měla pravdu, měla pravdu, jenom potřebovala, aby jí v tom někdo utvrdil, aby jí řekl, že její myšlenky nebyly špatné a nebyly ani správné. V tomhle neexistovala žádná správná diagnóza. Jak říká, byla to dívka, co se chtěla zavděčit svému bratrovi a oni neuměl nic jiného, než ji jenom trestat tím nehorším způsobem, udělat z ní někoho, kdo si nebude vážit sám sebe. Pozoruje ji, jak dopíjí čaj a má tendenci se zeptat, zda nechce další, ale nebude tohle narušovat, ne, když mluví. Navíc na dnešek si vedla výborně a řekla toho víc, než od ní očekávala. Téma o znásilnění je velice intimní záležitost a taky velice osobní. Vzhledem k tomu, že ještě neprošla ani těmi největšími zkouškami a nebyla plně vystudovaná s diplomem měla obavy, že v tomhle pohoří. Bála se toho, nechtěla to, nechtěla to nijak zničit. Je samo o sobě hrozné, že ji bránil v odchodu a ještě tím, že ji znásilnil. Byla v právu, on jí to právo vzal. Opře se o opěradlo, když si vyslechne její nucený sňatek, který samozřejmě nechtěla podstoupit, její strach, obavy, to, že se dopustila vraždy, aby se zachránila. Byla v koncích, rozhodně z ní tohle všechno nedělá nikoho špatného, nevěděla, co má dělat a zvolila způsob, jak se od všeho odprostit. Na chvíli se podívá někde směrem za ni, když zpracovává všechno, co teď ví a už si připravuje slova, která jí řekne. Netrvá to dlouho a očima se znovu vrátí k její tváři. Přikývne u jejich posledních slov a ví, že tohle celé se blíží ke konci. Je vysílená, její emoce ji ovládají, protože tohle řekla hodně, příliš hodně na její osobnost. Chápe to, rozumí tomu a nehodlá ji nadále už k ničemu nutit. Nadechne se zhluboka, aby jí k tomu řekla to, co měla na jazyku.* Není divu, že ses děsila svých myšlenek. Stále jsi byla v mladém věku, prožívala si toho hodně a na to, že jsi dospívala se tohle těžko zvládá. V dospívání je nejhorší zvládat stres, špatné události a bolest. Protože nikdo na to není úplně připravený a navíc jsi žena. Celkově to všechno bereme jinak, vnímáme to silněji a těžce se umíme vypořádat s různými věcmi. Jenom čas dokáže zahojit rány, ale jizvy vždycky zůstanou. A odpověď na tvou otázku. *Nadechne se zhluboka, jako kdyby potřebovala hodně vzduchu do plic, jako kdyby si ještě rozmýšlela, co přesně říct, jak to podat.* Byl to pud sebezáchovy, něco, co je ukryté uvnitř nás všech. Vzhlížela jsi ke svému bratrovi, ale on tě zklamal. Neměla jsi k čemu vzhlížet, chtěla jsi něco jiného, snažila ses, ale on tě potápěl ke dnu. Vzal ti všechno, nezbylo ti nic, co by tě naplňovalo, co by tě dělalo šťastnou. Chtěla jsi být svobodná a neviděla jsi v té době jinou cestu ke svobodě, než tu pro kterou ses rozhodla. Nemohla jsi ani příliš přemýšlet nad jinou volbou, neměla jsi ty zkušenosti, tu sílu, co máš teď. Ze všeho nejvíce se lidé bojí právě strachu. Byla jsi vyděšená, jednala jsi na základě svého strachu. Proto jsi přemýšlela tak, jak jsi přemýšlela. Benjamin zlomil tvé nejdůležitější části tvého života. Ten přístup z tebe udělal silného člověka, ale jak říkáš, přijdou dny, kdy se to na tebe všechno sesype a je těžké to zvládat. Nesmíš se bát toho, že tě ovlivní emoce. To je to, co tě dělá člověkem. Když to pustíš jenom na chvíli ven, uleví se ti, najdeš zase klid na nějakou dobu a časem...časem zjistíš, jak moc tě posílilo to, že jsi to nedržela všechno jenom v sobě. *Jakmile domluví, tak se znovu nadechne a promne si ruce.* Genevieve, myslím, že jsi dnes udělala obrovský pokrok a řekla jsi toho víc, než jsem já očekávala. Možná i více, než ty sama jsi očekávala. Na první sezení to bylo vážně obdivuhodné. A já myslím, že další část bychom měly nechat na příště, pokud budeš chtít. Měla by sis od toho vyčerpávajícího rozhovoru odpočinout. Vedla sis ale vážně skvěle. *Usměje se na ni. Doufá v to, že Genevieve to alespoň trochu pomohlo, že je alespoň trochu spokojená a neřekne jí, jak mizerná terapeutka...spíše budoucí terapeutka prozatím je. Tohle bylo poprvé, co s někým tak mluvila. To, co má ve škole se nedá s realitou srovnat. Škola člověka nenaučí, život a zkušenosti ano.*

(Z Cami bude dobrá terapeutka. Ví, jak se do osoby vcítit. Je empatická, což je pro tuhle profesi jistě dobře. Párkrát na jejím výrazu zahlédne, že se nechá ovládat emocemi a jak se pak vrací do té své profesionální formy. Je docela vtipné to sledovat. Tedy alespoň pro ni je to rozptýlení od toho, co tady teď vypráví. Je příjemné, kdžy váš terapeut není jenom stroj, ale když se občas usměje nebo tak. Tohle se jí na Cami líbilo.) Ano, chtěla jsem být svobodná. Celou tu dobu jsem toužila jenom po tomhle. Byl to můj nejvyšší cíl, největší sen. Odpoutat se od něj a být svobodná a svobodně se rozhodovat, svobodně žít. Já... (zahledí se někam do prázdna) Dřív jsem se emocí vážně bála. Ben mě vlastně učil je neprojevovat a nepoužívat tak moc. A já vím, že jsem tím bitá, protože jsem se o vážně naučila a vážně to tak dělám. Trvá mi opravdu dlouho, než roztají ledy a z ledové královny je prostě normální citově založená žena. (podívá se pak na Cami a trochu se usměje.) Ale ano, mám to v sobě. Rozhodně mě emoce ovlivňují, ale já se je mnohdy snažím brzdit nebo ovládat. (semkne rty k sobě a když jí řekne, jaký pokrok udělala, jen kývne hlavou.) Ano, rozhodně jsem nečekala, že ti toho povím tolik a že budu schopná to popsat víc... pocitově než prostě jako příběhovou pohádku. Vlastně jsem to všem vždycky převyprávěla jako příběh. Tohle pro mě bylo celkem nové. Ale myslím, že to tak bylo správné. Uvědomím si tím hodně věcí. A je skvělé, že budeme pokračovat až jindy, protože já už bych toho dneska asi víc stejně neřekla. (zakroutí odmítavě hlavou, protože dneska by z ní opravdu už asi nic nedostala. Pak vstane) Díky, Cami. Rozhodně přijdu na další sezení. Bude z tebe dobrý terapeut a jak jsi řekla ty mně, neboj se jako terapeut sem tam projevit nějaké ty city a pocity. Zvlášť když jsou dobré. Vypíchni je. Myslím, že i to tvým budoucím pacientům pomůže. Zasměj se s nimi, usmívej se při dobrých vzpomínkách. Tohle nemůže být na škodu. (Vlastně ji celou dobu i ona tak trochu analyzovala a teď od ní dostala zpětnou vazbu jako od svojí... ano, pacientky.) Takže. (vytáhne peněženku z kabelky a vytáhne z ní tisíc dolarů. To je opravdu hodně peněz, ale ona si dokáže vážit dobré pomoci. Položí bankovku na stůl.) Zpátky neberu. Je to tvoje. (podívá se na Cami a pozvedne koutek úst) Měj se, hezký zbytek dne. (vydechne a pak se otočí a vyjde z bytu. Venku se opravdu musí pořádně vydýchat, protože tohle pro ni dneska bylo hodně, ale na druhou stranu opravdu se cítí trochu lépe. Zamíří dál ulicí směrem do centra města.)