Cami´s Flat

(SMS Cami.)

kód:

Změna plánu, čas se posunuje. Jsem u tebe za 20 minut. -Marcel.

kód:

Pěkná už jsi, malovat se nemusíš. Jen na sebe něco hoď.. a nebo ani nemusíš. -Marcel

(Chvíli po její poslední zprávě se oblékl do černého tmavého trička, riflí a bundy. Prostě jeho obvyklá vizáž. Jediné co bylo nové, byl řetízek. Byl to ten, co dostal od Daviny. Vlastně si ho od Vánoc sundal jenom na ten večírek a nebo když se šel koupat. Jinak ho nosil pořád na sobě. Do kapsy si dal mobil, peněženku, ve které měl lístky a klíčky. Rozloučil se s Dav. No spíš na ní zařval "Jdu ven, nečekej na mě, mám tě rád, jídlo máš v lednici." a ta ho samozřejmě nechtěla pustit bez důkladného výslechu. Odpověděl jí tedy na několik otázek a slíbil jí, že opravdu bude Cami pozdravovat. Konečně byl volný a mohl odejít z bytu. Seběhl skoro Usain Bolt rychlostí schody a vyšel z domu. Bylo zvláštní jak radostně si našlapoval. Měl hroznou radost. Však kdo by neměl? Pěkná žena jako Cami mu odsouhlasila, že s ním půjde na rande. A ještě jí ani nevadilo, že čas posunul. Samozřejmě nijak nepospíchal. Nechtěl tam být tak brzo, jelikož by to mohlo budit špatný dojem. Ale Cami se asi nedá jen tak odradit. Vždyť jde na ''rande" s upírem a bydlí doma se sociopatem, který jí zabil. Každý máme něco a Cami prostě vidí dobro ve všech, opravdu ve všech. Prošel poslední uličkou a po patnácti minutách se ocitl před dveřmi od Camilliina domu. Otevřel dveře dokořán a vyšel až nahoru. Po schodech už šel pomalu, jelikož tu byl o pár minut dřív. Vyhledal její patro a její byt, zastavil se před jejími dveřmi. Přejel si rukou po hlavě a pak nakonec zaťukal.)

*Když jí Marcel poprvé napsal, tak seděla u počítače a dělala si své věci do školy. I když za přítomnosti Kaie je to opravdu náročné. Buď ten kluk nezavře pusu a nebo se dívá na film, který v jednom kuse komentuje a nebo ho má pro ni příliš hlasitě. Opravdu to není lehké s ním žít, jenomže nemá příliš na výběr. Ještě k tmu se nasáčkoval do její postele, protože je gauč pr něj příliš nevyhovující. Opravdu jak to vypadá? Sociopat, který ji zabil spí vedle ní. Alespoň, že ta postel není malá. Taky začala už pracovat na tom, aby zjistila pravý důvod toho, proč se Kai tady stále zdržuje. Jelikož měla ještě čas na přípravy, tak nijak nespěchala a dál se věnovala práci. Jenomže jakmile ji napsal znovu, tak už neměla skoro vůbec žádný čas. Odsouhlasila mu dnešní rande a několikrát se nahlas zasmála, když jí přišla od něj sms. Marcel byl neuvěřitelně vtipný a pravdu ji tím pobavil. Rychle tedy zalezla do koupelny a osprchovala se. S ručníkem okolo sebe se vrátila do pokoje a hledala nějaké vhodné oblečení, přičemž Kaiovi oznámila, že se chystá ven. Upřímně ji zdržoval s jeho komentáři a otázkami. Nakonec si vybrala upnuté džíny, tílko na ramínka a k tomu svetřík. Vlasy si trochu více natočila a zvolila opravdu velmi jemné líčení. Naštěstí všechno stihla do doby, než Marcel zaklepal na dveře. Kai už chtěl jít pomalu otevřít, ale ona ho zastavila a dala mu peníze raději, kdyby si chtěl koupit pizzu nebo nějaké donáškové jídlo. Obleče si v rychlosti kabát a dá si šálu okolo krku. Vezme si kabelku a potom jde otevřít. Jen, co otevře, tak se zeširoka na něj usměje.* Omlouvám se, ale usoudila jsem, že nebude vhodné jít neoblečená, když je venku taková zima. *Usměje se ještě víc a vyleze ze dveří ven. Ihned za sebou zavře. Nevěří tomu, že Kai by nebyl schopný přeci jenom se za nimi na chvíli nasáčkovat jenom aby mohl Marcela provokovat.* Půjdeme? *Vyrazí potom společně s ním do ulic New Orleans.*

*Vystoupí z Klausova auta a ještě se za ním ohlédne, než vejde do panelového domu. Docela rychle vyjde schody, protože jí je zima z venku. Vytáhne z kapsy klíče, ale ještě. Sklopí zrak k zemi a zavře na chvíli oči. Už ji v nich zase pálí slzy, teď už zase přemýšlí jenom nad Kieranem a nad tím, co musí zařídit. A taky ví, že jakmile vejde dovnitř všechno to pěkné, co ještě před chvílí bylo se úplně rozplyne. Už slyší ten jeho otravný hlas a ví, že dnes na něj nemá ani trochu náladu. Nakonec zastrčí klíče do klíčové dírky a odemkne. Přejde práh a zavře za sebou dveře, přičemž hned hledá Kaie pohledem. Hned vidí do kuchyně, takže jejím očím neunikne ani to, jak to tam právě teď vypadá. Vykulí oči a udělá pár kroků směrem k němu, přičemž se rozhlíží po stele na kterém jsou nějaké bylinky, kniha a...opravdu tam má i kadidlo?* Ahoj...*Pozdraví ho a v jejím tónu hlasu jde slyšet, že ji něco vážně trápí, že není něco v pořádku. Až teď se mu podívá do tváře.* Tady nejsi v žádném čarodějném doupěti. Běž s tím někde jinde. *Nemá na to náladu, aby jí z bytu dělal ještě nějaké doupě, kde si může vařit nějaké své čarodějné lektvary. Opravdu by jí neměl právě teď rozčilovat, i když se obává, že se tak stane. Prohrábne se rukou ve vlasech a v tu chvíli ji do nosu udeří závan Klausovi vůně. Jak by taky nemohla? Přímo je tím nasáklá za tu dobu, co spolu strávili a navíc na sobě má jeho triko. Otočí se k němu pak zády a přejde ke své skříni. Otevře ji s sundá si kalhoty, které odhodí na zem společně s zakrváceným trikem. Začne si hledat nějaké tepláky a taky si vytáhne ze šuplíku čisté spodní prádlo. Přehrabuje se v tom docela dlouho, protože jí z tváře skápnou další slzy a nechce, aby on to viděl.*

*Žiadny zvuk auta zvonka nezachytil, to ale neznamenalo, že nepočul niečie kroky na chodbe a následný tichý štrngot kľúčov, ktoré udierali nepatrne do seba. On však bol práve teraz až príliš zadumaný do svojich záležitostí na to, aby sa mu chcelo ohliadnuť k dverám, navyše, kúzlo, ktoré prevádzal potrebovalo sústredenie, vlastne len niečo skúšal z knihy, ktorú našiel v Claire hrobke, nebolo to nič veľké, vzhľadom na to, že nemal skoro žiadnu moc, ale to neznamenalo, že nemohol experimentovať, hlavne, ak mal práve teraz opäť kopec času, ku ktorému nepoznal lepšie využitie. Pomalým pohybom prejde kadidlom nad miskou s rôznymi bylinkami, ktoré predtým rozdrvil, pričom sústredene zatvorí oči a začne si potichu mrmlať stále sa opakujúc štyri slová za sebou, ktoré ležali na liste v knihe položenej na stole medzi ostatnými pomôckami. Zohnal si niekoľko fľaštičiek s bohviečím a tiež vykradol snáď celý regál so sviečkami, vlastne bolo fajn mať peniaze, bolo to ľahšie ako sa musieť stále nejako vynachádzať. Nepočítal sekundy, ktoré Camille trvali, než sa dostala dnu a jemu, aby dokončil zariekavanie a opäť sa sústredil na prechádzanie kadidlom v proti smere hodinových ručičiek. Vlastne to nebolo nič príjemné, dalo sa povedať, že z neho vychádzal skôr puch ako nejaká zatuchlá vôňa, jeho myseľ to však nevnímala tak strašne tragicky, jednoducho potom otvorí okno a všetko bude preč. Ani keď Camille prejde dverami a ucíti na sebe jej skúmavé oči, stále pohľad nezdvíha a drží ho na pohybujúcom sa kadidle pred sebou. Nemusel ani premýšľať nad tým, aká jej reakcia bude, vedel, že sa jej to nebude páčiť, ak to tu uvidí všetko nakope, ale z časti sa jej to týkalo tiež, mala s tým počítať dopredu.* Ahoj...*Prenesie niekoľko sekúnd pred ňou poniekiaľ ťahavejším hlasom, do ktorého dáva ten svoj obvyklý tón, pričom hneď ako zachytí tón jej hlasu, pokračuje.* Ťažká noc, sissie? *Prenesie možno trochu rýpavo, než k nej z kadidla konečne zdvihne svoj zrak, a to čo vidí ho na chvíľu doslova a do písmena dostane. Toto dnes vážne nečakal, vlastne to nečakal nikdy.* Pre boha...Koho si zabila? *Prejde očami po celej jej dĺžke, pričom mierne nakrčí obočím.* A prečo si mu potom zobrala šaty? *Tón jeho hlasu bol v tejto chvíli viac-menej pochabí, určite si nemyslel, žeby niečo také naozaj spravila, ale...Jeden nikdy nevedel. Netušil, že v nej niečo také drieme. Nad jej upozornením neurčito pokrčí plecami.* Je to len prax...*Poznamená nezaujato vo chvíli, keď sa od neho otočí, prejde ku šatníku a začne si sťahovať nohavice. Pomaly sa aj s kadidlom zastaví vo vzduchu, pričom mierne pootvorí ústa, než ho opatrne položí na stôl.* Mám sa na chvíľu otočiť? *Spýta sa, akoby to snáď myslel vážne, nakoľko z kuchyne k jej skrini mal naozaj dobrý výhľad. Avšak, aj jeho veľmi, veľmi malé pudy po nejakej empatií, ktorú v konečnom dôsledku vôbec nemal, zachytili, že niečo nie je tak, akoby malo byť.* Stalo sa niečo, sissie? *Spýta sa jej nakoniec po niekoľkých sekundách, pričom však stále zostáva stáť na svojom pôvodnom mieste a jeho výraz sa nijako nemení.

*Do nosu ji udeří ta známá vůně kadidla. To je asi to jediné, co ji právě teď nevadí. Je zvyklá na tu vůni a jí nepřijde nijak otravná tak jako dokáže připadat ostatním. Ale není nadšená z toho, že si tady provozuje svoje čáry máry a dělá ji tady tak nepořádek. nepotřebuje to tady, nejdřív ho však slušně pozdraví, aby si nestěžoval na to, že ho neumí ani pozdravit a potom se zmíní o tom ať si jde své čarodějnické techtle mechtle dělat někde jinde. Nemá na to náladu a obává se, že experimentuje. Byla by ráda, kdyby jí nezničil byt. Copak si nemůže najít na tohle nějaké jiné místo? Uvědomí si, že musel nějaké čarodějce sebrat zase sílu, takže toho využívá pro své potřeby. Ne, rozhodně se jí to nelíbí, ale není v pozici, že by se s ním chtěla hádat. nedovede si představit jak moc měla těžkou noc, i když vlastně...není to tak úplně pravda. Těžký byl spíše pro ni večer a v noci už na to tak nemyslela, když byla ve příjemné společnosti. Opravdu těžké to pro ni začíná být až teď. Neodpoví mu na to, vlastně ani neví, jak mu má říct o smrti Kierana, předpokládá, že jeho to nebude zajímat. Vidí, jak si ji prohlíží a že ho to i částečně zarazilo, netuší, co se odehrává v jeho mysli a vlastně to teď ani vědět nechce. Otočí se k němu zády a jde si hned pro nějaké nové oblečení. Povzdychne si při jeho poznámce, která je opravdu nevhodná. Vypadá snad na to, že je nějaký vrah, který obětem krade oblečení? Otočí se jeho směrem.* Nech si ty vtípky, Kaii. *Zavrtí hlavou a netváří se právě přívětivě. Znovu se k němu otočí zády a jeho další slova ani nevnímá, protože se začne svlékat a v hlavě má stále Kierana a všechny ty věci okolo, co bude muset zařídit. Odloží je na zem. Přestane hledat tepláky, když zaslechne jeho hlas. Neotočí se ani k němu, spíše očima přechází po svém šatníku.* Nemusíš se obtěžovat. *Odpoví mu. Stejně by se neotočil a nevidí nic, co by neměl vidět. Vytáhne si jedny tepláky a poté přejde ke spodnímu prádlu,. Přehrabuje se ve svých věcech, jako kdyby si nedokázala vybrat. Skutečnost je však taková, že nedokáže zastavit své slzy. Chvíli to vypadá, že se Kai snad i zajímá o to, co se opravdu stalo, ale ví, že je to u něj jenom taková otázka, aby ukojil svou zvědavost. Stejně mu to bude muset tak či tak říct. Nadechne se zhluboka.* Kieran zemřel včera večer. *Oznámí mu s velkou bolestí v hlavě a zůstává k němu otočená zády. Nechce se na něj ještě teď podívat. Byla by vážně ráda, kdyby tak nejlépe opustil na nějakou dobu byt. I když ani ona se tady nemůže příliš zdržovat. Musí jít do kostela. Zapře se rukama o hrany šuplíku a dívá se nečinně před sebe.*

*Ono tu samo o sebe nebolo veľa miest, kdeby sa mohol aspoň trochu činiť, ak teda nemal nikoho zabíjať a tiež sa vkrádať do opustených budov, do ktorých by si navyše musel opäť všetko z jej bytu preniesť. Presne preto to tu bolo ideálne, mal to rovno po ruke a mohol si listovať knihou a skúšať, čo ho zaujalo. Vlastne, viac než experimentoval, naberal skúsenosti, vo väzenskom čase mal na niečo také už síce času dosť, ale informácií nikdy nebolo málo a predsa len, tieto kúzla a poznatky držal v rukách prvýkrát, nakoľko nikdy v New Orelans predtým nebol a nič podobné nevidel. Samozrejme, však nebol nijako prekvapený z toho, že Camille si myslela presný opak a posielala ho s tým kadeľahšie, veril však tomu, že si na to zvykne, teda, ak ešte bude vôbec čas a možnosť si zvyknúť. Našťastie sa k tomu Camille príliš nevracia, a tak usúdi, že už nemá ani tú energiu s ním niečo naozaj rozoberať, to bolo fajn, vážne, aspoň sa mohol znovu sústrediť na kúzlo, ktoré už začal. Ako náhle na nej však konečne zastane pohľadom, nepokladal to už za celkom možné, nakoľko ho vážne ale vážne zaujímalo, čo presne sa jej stalo. Nebola to však starosť, teda samozrejme, nedopustil by, aby zomrela, keď ju stále potreboval, ale bola živá, takže bol skôr zvedavý, ako čokoľvek iné. Kradmo sleduje, ako sa mu otočí chrbtom a ide sa prezliecť, pričom si nemôže odpustiť preňho naozaj trefnú poznámku k jej outfitu. Ju to však samozrejme len otrávi a v takom znení sa aj nesie jej následná odpoveď, aspoň sa naňho pozrela, ak už nič iné, aj keď sa jej pohľad nedal nazvať práve nadšeným. Výnimočne jej na to nič nepovie a ďalej ju s mierne prižmúrenými očami sleduje. Keď mu povie, že nie je potrebné, aby sa od nej nejako odvracal, len mykne ramenami.* Fajn. *Prenesie prosto a pomaly položí kadidlo na stôl, ako sa tak Cami na pohľad bezcieľne prehrabuje vo svojich veciach, akoby snáď niečo nevedela nájsť, lenže on vedel, že to nebude v tom a práve preto sa jej to spýtal. Neodpovedala mu hneď, akoby uvažovala nad tým, či má alebo nie, on bol rozhodne za áno, nakoľko by to zistil aj sám, nech to bolo už čokoľvek a čím skôr, tým lepšie. Pri jej následných slovách sa na chvíľu zastaví, pričom pochopí, že krv na jej oblečení s tým musela mať niečo spoločné. To rozhodne nebolo príjemné zistenie, hlavne ak sa pri nej zbláznil a pokúšal sa jej niečo urobiť, ale vyzerala byť fajn.* Oh, *vydýchne poniekiaľ sťažka, pričom mierne našpúli pery a pokrúti hlavou,* to je...Nepríjemné. Myslím. *Prenesie poniekiaľ vecne, nakoľko ako osoba bez emócií, jej nemohol dať žiadnu ľútosť ani nič podobné a bol si istý, že to ani nečakala. Na druhú stranu, mohol jej povedať, že to celý čas mohol zastaviť, ale neurobil preto vôbec nič, Kieran ho však nezaujímal a je najskôr omnoho užitočnejšie, keď je preč, aspoň sa viac bude starať do vecí, do ktorých chce, aby sa starala a menej myslieť na nejakého deda, ktorému to ruplo v bedni. Všimne si, ako sa rukami zaprelo o hrany skrine a len nečinne mlčala, prakticky sa zdalo, akoby tam snáď primrzla, pretože sa vôbec nehýbala. Pomaly sa odtrhne od stola, pričom prejde pár krokov medzi chodbu, kde sa končila kuchyňa a začínala jej izba.* Predpokladám, že má jeho smrť nejaký súvis so všetkou tou krvou...*Pokrčí nad tým nakoniec plecami a nepatrne pootvorí ústa.* Každopádne, verím tomu, že mu vystrojíš taký pohreb, že naň do smrti nezabudne...*Potichu vydýchne, než nad tým pokrúti hlavou a jeho pery sa skrivia do úškrnu, ktorý však nebol ani tak pobavený, ako krivý.* Počkaj, neskoro. *Prenesie, nakoniec, akoby len mimochodom, pričom spojí pery pevne k sebe, najskôr, aby udržal svoje uchechtnutie, ktoré sa doslova dralo von. Áno, samozrejme, tragické, smrť, smútok, žiaľ, všetka tá zmes pocitov sa v ňom doslova lámala a on netušil, čo s tým, bla, bla, bla.* Moja chyba. *Zatiahne nakoniec, akoby sa to už len snažil zahovoriť, ale nemal ten pocit, žeby mu to mohlo vyjsť.*

*Začíná to být zvláštní, že Kai dnes ani pro změnu moc nemluví. Lépe řečeno nekomentuje úplně všechno, co řekne. Jenom přitáká a nebo se nevyjadřuje. Pocítí něco jako obavu o jeho zdraví, zda s ním něco není, zda se vůbec cítí dobře, když se právě nezapojuje do konverzace. Možná je to tím, že ho nebaví v jednom kuse mluvit a ona na to skoro odpovídá, možná už si i přivyká na její styl. Je pravda, že si ráda povídá, že ráda konverzuje a rozebírá věci, ale dnes opravdu na to neměla náladu. Bylo jí mizerně, ale byla tady věc, která ji uklidňovala, která ji dodávala sílu. Ztratila člena rodiny, ztratila Kierana, ale na druhou stranu dalšího člověka získala. Bylo to trochu ironické, ale jí to dodávalo nějaký ten klid na duši. Je ale vděčná Kaiovi za to, že dnes moc nehovoří a nebo nemluví úplně z cesty. Stejně se asi půjde osprchovat a zase odejde. Měla by si promluvit se Sophie a vezme si na pár dní volno, pokud bude moct. Potřebuje teď nějaký čas pro sebe, vždyť do toho má ještě školu a diplom musí zvládnout. Přesune se od skříně k šuplíkům se spodním prádlem, kde se taky hodně dlouho zdržuje a vypadá to, že se nehodlá ještě na nějakou chvíli pohnout. Při jeho otázce zvažuje, zda mu to říct teď a nebo až později. Každopádně říct mu to musí tak či tak a nakonec to vysloví. je to pro ni neskutečně bolestivé, znovu to otevírá rány a ona nechce pohřbívat dalšího člověka. Z rodiny O'Conellů už nezůstal nikdo, vůbec nikdo. Zůstala sama. Ano, má sice tady svého bratrance, ale který se nestará o ni, nýbrž jenom sám o sebe a o moc. Ale pořád je to její rodina, ten fakt nezmění a tak alespoň ví, že i když to není ideální, tak ještě není úplně sama. Jenomže Kieran prostě neměl zemřít, ne takhle. A taky se měli rozloučit, tohle ji trápí nejvíc. Jeho slova ji vlastně by se dalo říct potěší, protože nejsou ani špatná, ani dobrá. U Kaie je tohle na úrovni normálu a za to je ráda. Možná má přeci jenom nějakou úctu. Zapře se rukama o šuplík a dívá se před sebe. Bude to trvat nějakou dobu, než se z toho alespoň trochu vzpamatuje. Slyší, jak jde směrem k ní a přesto se k němu ještě neotočí. Na jeho slova jenom letmo přikývne hlavou a zdá se, že nic neřekne. Nakonec však promluví.* Řekněme, že za to může to uřknutí. *Pozvedne jednu ruku a setře si všechny slzy z tváře. Zhluboka se nadechne a konečně si vybere spodní prádlo s tím, že půjde do koupelny. Zavře šuplík a poslouchá Kaie. V dalším momentu se zarazí, když řekne něco, co jí opravdu rozčílí. Tohle se jí vážně dotkne a teď překročil všechny hranice její trpělivosti s jeho osobou. Prudce se k němu otočí a rty má stisknuté pevně k sobě. Může na ní vidět to rozhořčení, může prakticky z ní cítit, že svá slova přehnal. Oči se jí znovu zalejí slzami a jenom tak tak je dam drží. Zavrtí hlavou a postoupí o krok blíže k němu. Odteď ho nehodlá poslouchat, nechce se s ním bavit, nechce toho člověka ani vidět.* Ty jsi neskutečně bezcharakterní člověk. *Zavrtí hlavou a dívá se mu do tváře. Může v jejich očích vidět, jak moc cítí k němu právě teď odpor. Ne, že by to bylo něco nového, ale teď je to s větší intenzitou. Když už doufala, že se ničeho takového dnes nedočká, tak to musel pokazit. Prostě musel zklamat, jako kdyby každý den přemýšlel nad tím, jak ji ublížit zas a znovu. Projde okolo něj do koupelny bez dalších slov a zavře se tam. Osprchuje se v rychlosti, obleče se nakonec do věcí ve kterých půjde ven. Nechce tady s ním být. Ať si tady dělá ty své kouzla dál je jí to už jedno. vyjde pak z koupelny a nechá otevřené dveře. Opravdu je na něj neskutečně naštvaná. Podívá se znovu na něj.* Až se vrátím ty věci budou pryč ze stolu a někde si je uklidíš nebo přísahám bohu, že to všechno poletí z okna ven.* Řekne varovným tónem. To je poprvé, co s ním mluví takhle, ale on si to zaslouží. Zaslouží si o moc horší jednání, než to jak s ním jedná teď. Přijde k věšáku a vezme si kabát, který si obleče, přičemž pohledem zavadí o ten jeho. Ne, ne nebude mu všechno jenom tak vycházet. Překročil všechny hranice, tohle neměl říkat. Sundá si svůj kabát a vezme ten jeho. Proč by z vlastního bytu měla pořád ona odcházet? Chce odejít, musí odejít, ale nemusí teď, nemusí to být ona, kdo opět odejde. Přijde poté k němu a prakticky mu kabát strčí před nos. Její ruce se zapřou o jeho hruď trochu silněji.* Běž pryč, Kaii. Je mi jedno, kam půjdeš, ale pro tuto chvíli běž pryč. *Řekne tvrdě. Možná jí to potom bude trochu užírat, že ho takhle vyhodila z bytu, ale už je toho na ni prostě moc, už to nemůže zvládat tak jak doposud. Dotkl se velmi citlivého místa.*

*Nepotreboval vždy komentovať každé jej slovo, áno, mal často tú tendenciu, ale z nejakého dôvodu bol dnes skôr zameraný na svoj experiment ako na ňu, aj keď po tom, čo ju zbadal vo všetkej jej kráse, jeho sústredenosť poniekiaľ opadla. No a ona tiež nevyzerala, žeby dnes jeho slová počúvala radšej než obyčajne, aj keď to bolo niečím celkom iným, nakoľko dokázali viesť aj normálnu konverzáciu, ak chceli. Ona však len stála pri svojom šatníku a bez najmenšieho pohybu sa držala jeho krajov, práve preto svoj menší experiment na chvíľu odložil späť na stôl a už len zo zvedavosti sa jej spýtal, čo presne sa deje, pretože bolo jasné, že včerajší večer sa niečo stať určite muselo, nech by mu už povedala čokoľvek. Vysloviť tie slová pre ňu bolo už len na počutie ťažké a on nedokázal reagovať tak, akoby reagoval každý normálny človek, pretože to komentoval sebe vlastným spôsobom, ktorý by sa dal nazvať skôr neutrálnym, ako niečím iným, a tomu odpovedala aj jej reakcia, ktorá nebola nijako náruživá, ako zvykla pri poznámkach, ktoré sa jej nejako dotkli. Stále sa však neotáčala, len hľadela niekam pred seba, zatiaľ čo on sa už od stola presunul o niekoľko krokov bližšie. Po tom, čo mu kývne na jeho slová, ktorým vlastne približne dohadoval to, čo sa stalo, spojí pery pevne k sebe a zastaví sa na mieste.* Správne. *Poznamená hneď v zapätí, pričom k nej krátko kývne hlavou, aj keď to nemohla vidieť.* Urieknutie dokáže byť vážne zákerné a hlavne vo vašej rodine, kde už narobilo...Mnoho, mnoho tragédií. *Prenesie poniekiaľ sucho, pričom jasne zvýrazní posledné tri slová, akoby v tom bol aj nejaký skrytý význam, ktorému Cami zatiaľ nemohla rozumieť a bol si istý, že v tejto chvíli sa o to ani nebude snažiť, na to smrť jej strýka bola až príliš čerstvá. Mal svoje tajomstvá voči nej, ale nemal dôvod jej niečo hovoriť, možno skôr však nechcel, aspoň zatiaľ. Avšak on si nedokázal pomôcť a nechať veci na dobrom, nebolo to prosto v jeho povahe, nebolo v jeho povahe, aby nepovedal niečo, čím to preženie a ona to prosto nezvládne. Nepoznal nič ako empatia či ľútosť nad ničím, hocičím, práve preto nemal ani žiadny prah, žiadny okraj toho, čo sa vychyľovalo z medzí. Mohol vidieť už len z jej postoja, že ju jeho slová dostali, to sa však dalo očakávať, avšak jej reakcia bola trochu ostrejšia, než kedykoľvek predtým. Po tom, čo sa k nemu prudšie po prvýkrát otočí, jej pohľad mu mieri priamo do hlavy, kde mu prepaľuje hlbokú dieru, ktorú by určite mohol aj cítiť, ak by cítil vôbec niečo, lenže tam nič nebolo, jeho oči boli skoro prázdne, jeho pery mierne našpúlené pred jej blížiacimi sa slovami, ktoré nezneli dvakrát nadšene. Nepatrne sa nad tým uškrnie, pričom krátko odhalí aj vrchný rad zubov, nakoľko to bol vážne slabý odvar na to, ako jej tvár vyzerala, aký bol jej výraz, ktorým ho priam vraždila. Nevydrží to a z úst sa mu vyjde dusený smiech, ktorý je tónovaný jeho podvihnutým obočím.* Áno, to som ja. *Prenesie, akoby sa niečím takým vôbec nemusel štítiť, akoby preňho slová boli skôr titulom ako niečím, čo mu škodilo na ušiach. Nakloní hlavou do boku a sleduje jej oči, ktoré sa leskli pod slzami, ktoré sa jej do nich kradli, lenže s ním to nič nerobilo, nechápal, to žeby mal skončiť, prestať. V jej tvári nevidel práve teraz nič iné, než neskutočný odpor nad jeho osobou, nad jeho bezcharakterným ja. Už čaká na jej ďalšie slová, ona však len prejde okolo neho do kúpeľne, kde sa zavrie a tak ho tam nechá stáť uprostred chodby. Nepatrne pootvorí pery a potichu vydýchne.* Tak, toto by bolo...*Prenesie nakoniec, keď počuje, že pustila vodu a vráti sa späť ku svojím veciam, ktoré mal rozložené na stole, pričom sa pomaly natiahne ku stránke v knihe a pretočí ňou o jednu ďalej. Postupne rozdrví ďalšie bylinky, ktorých vôňa sa rozplynie po byte, aj keď stále neprebije kadidlo. Do niekoľkých minút ho však jeho sesternica opäť preruší svojím ostrým pohľadom a slovami, ktoré boli priam synonymom pohŕdania.* Stále mám nejaké veci, ktoré musím dokončiť...*Komentuje sucho, čím jej dá jasne najavo, že si tým nerobí ani z ďaleka hlavu, vlastne k tomu nemal ani myšlienky. Áno, možno ju nikdy nevidel v tomto stave, nikdy k nemu nehovorila rovnako, nikdy ju nepočul hovoriť týmto tónom, ale to neznamenalo, že aj nikoho iného, s ním to nedokázalo urobiť nič, nedokázalo ho to prinútiť sa hocijako zamyslieť, skôr naopak, vážne by neurobila dobre, ak by sa čokoľvek z toho, čo na tom stole bolo vôbec dotkla, nie to ešte niekam vyhadzovala. Len stojí na svojom pôvodnom mieste a sleduje ju, ako ide pomaly k vešiaku, z ktorého si zoberie kabát a hodí si ho na plecia. Avšak hneď potom sa zastaví v pohybe a hľadí niekam, kde to on nevie identifikovať. Mierne nakloní hlavou do strany, na chvíľu pootvorí ústa a opäť sa odtrhne od stola a prejde tých pár krokov jej smerom.* Odchádzaš, alebo? *Prenesie možno trochu spýtavo, aj keď ho to v podstate nejako extra nezaujímalo. Ona však urobí presný opak toho, čo už očakával, znovu si svoj kabát vyzlečie a namiesto toho schmatne ten jeho pričom sa otočí jeho smerom a možno trochu rýchlejším krokom sa pred ním zastaví. Nepatrne nakrčí obočím a díva sa jej priamo do tváre.* Nie je to ironické?...*Spýta sa jej rečnícky.* Jeden člen tvojej rodiny zomrie a toho druhého vyhodíš...*Vydýchne nízkym tónom v hlase, pričom sa zahľadí niekam do priestoru za jej rameno.* Skoro akoby si sa jej už celkom túžila zbaviť. *Konštatuje poniekiaľ vecne, pričom si bundu zoberie z tej jej do ruky a nechá ju voľne visieť pri tele.* Ako chceš, Camille...*Mierne sa pohrá s jej menom, ktoré tento krát po dlhšom čase použije namiesto oslovenia, ktorým ju väčšinou volal, pričom podvihne tvárou dohora a pomalým krokom ju obíde smerom ku dverám, kde pred chvíľou stála ona. Cestou si poniekiaľ prudšie nasadí kabát a nakoniec sa natiahne rukou ku kľučke, než však vyjde, ešte sa k nej raz otočí.* Radšej sa ničoho z toho nedotýkaj holými rukami, z niektorých byliniek môžeš dostať aj záchvat delíria, ak ich napríklad vdýchneš...Opatruj sa. *Žmurkne na ňu jedným okom, nakoľko ju tento čas aj tak potrebovať nebude, najbližšie dni bude len smútiť a pripravovať všetko na pohreb, nebude pátrať, nebude robiť to, čo potreboval on. Odvráti od nej pohľad, vyjde z jej bytu, pričom zatvorí dvere a odíde celkom preč.*

(Už je to přes týden, co Kieran umřel. V průběhu týdne se moc s Cami neviděl, neměla na něho moc času a hlavně náladu. Ani se jí nedivil, vždyť jí umřel poslední člen rodiny. Pokud teda nepočítá toho skřeta, který okupuje její byt. Většinu svého volného času strávil trénováním se svými lidmi. Často pokoušel jejich trpělivost, oddanost a schopnost zvládat strach. Snažil se je všechny ještě lépe poznat, sjednotit je, aby byli jako opravdová rodina. Rodina, kterou snad brzy budou.
Ráno kupodivu nestrávil doma na gauči před televizí. Byl ve městě, konkrétně na kraji města. Vlastně by se dalo říci i za městem. Skladiště už nevypadalo tak opuštěně jako dřív. Už z dálky totiž byla slyšet hlasitá, techno hudba, kterou si tam jeho upíři vyhrávali. Tím stylem hudby u něho trochu klesli. Sice je Marcel přístupný skoro všem druhům hudby, ale techno a takové to tuc-tuc mu vážně nic neříká. Přišel do skladiště zrovna ve chvíli, kdy na sobě leželi ve vážně zvláštní poloze dva mladíci. Marcelův pohled v tu chvíli nebyl zrovna vřelý, milý, ale spíše nechápavý. Po několika minutách vysvětlování se dozvěděl, že spolu pouze bojovali. Možná by se jim ještě dál smál a vysmíval, ale přišla mu zpráva od Cami.)

kód:

Jasně, za chvíli tam budu. -M

(Rychle odpoví a se slovy "čau" odejde ze skladiště. Rychlým krokem míří rovnou k panelovému bytu Cami. Zastaví se přede dveřmi a přemýšlí nad tím, co asi tak Cami může chtít. Moc dlouho mu to v hlavě ale nevrtá a natáhne se po zvonku. Chvíli musí počkat, než ke dveřím přiběhne jeho oblíbená, malá blondýnka. Projde okolo ní a rovnou na nic nečeká, nakloní se jí a políbí jí na rty.)

*Tenhle týden byl pro ní hrozný, ale měl i občas světlé chvilky. Musela zařídit pohřeb Kierana, hlavně všechno musela absolvovat a celý proces nebyl pro ni nic příjemného. Na pohřbu bylo několik stovek lidí dalo by se snad říct, že celé New Orleans. Kierana měl každý rád, byl to ten nejlepší člověk, kterého kdy ona mohla potkat a je pyšná na to, že právě jeho měla v rodině. S celou tou záležitostí ji pomáhala Sophie, jak se zařizování pohřbu, tak i se smuteční oslavou. Vlastně jak se něčemu takovému může říkat smuteční oslava, když opravdu není co slavit? Celé to pro ni bylo těžké, velmi těžké. Probrečela celý týden dalo by se říct, i když ke konci už to začalo pomalu odeznívat. musí se posunout dál, musí se s tím smířit, protože jiná cesta ani nevede. Se Sophie o tom všem ještě nějak nemluvila, ale ví, že si s ní bude muset promluvit. Vzala si dokonce i volno, aby na všechno měla čas, aby si to nechala trochu uležet v hlavě. Potřebuje to, teď se okolo ní děje tolik, že neví, co má řešit jako první. Nedá se říct, že by ji bylo nějak výrazně lépe, ale je to o něco lepší. S Marcelem se nevídala, ne, že by nechtěla, ale právě teď stojí mezi ní a Klausem, i když má už vybráno. Jenom to ještě nepořešila s Marcelem. Vlastně dny, které trávila s Klausem byly ty světlejší chvilky v té celé temnotě, kterou byla zahalená. Netrávila s ním každý den, ale nějaký ten čas na sebe měli, potřebovala i nějaký čas jenom sama pro sebe. Dnes se konečně rozhodla, že musí to mezi ní a Marcelem vyřešit a proto mu pošle zprávu. Když jí přijde odpověď od něj, tak už jenom vyčkává na jeho příchod a mezitím si udělá kávu. Sedne si ke stolu a dívá se před sebe. Přemýšlí nad tím, jak mu to všechno vysvětlí. trhne sebou, když uslyší zvonek u dveří a dlouze vydechne. Zvedne se ze židle a jde otevřít. Samozřejmě, že ví, kdo za nimi stojí. Pousměje se na něj a chce ho přivítat, ale Marcel to stihne dříve. Překvapí ji tím, že ji ihned políbí a ona neví, jak v tuhle chvíli má reagovat. Pokud ho od sebe odtáhne, tak to celé začne špatně, přesně tak, jak to nechce. Neodtáhne ho proto od sebe, ale nedá se říct, že by se i do polibku zapojovala. Spíše se od něj nechá políbit a potom se odtáhne a pousměje se.* Taky tě ráda vidím. Pojď dál. *Uhne mu z cesty, aby vešel dovnitř a poté za ním zavře dveře. Znovu se zhluboka nadechne a podívá se mu do očí.* Dáš si něco k pití? *Zeptá se ho milým tónem, ostatně jako vždycky. Nechce to na něj vybalit hned teď při příchodu. Tohle si Marcel nezaslouží, nechce mu ani nijak ublížit, ale není správné, aby mezi nimi takhle stála, když ví, co cítí.*

(Musel jí prostě hned políbit, chyběla mu ne že ne. Dlouhou dobu jí neviděl, naposled jí potkal na tom pohřbu, ale bylo tam tolik lidí a Cami byla naprosto zasetá stovkou lidí. Byl to vážně velkolepý pohřeb a Kieran by z něho měl radost, bohužel on už se na ten pohřeb může jenom dívat se shora. Pokud nějaké to nebe je, což silně pochybuje. V jeho obličeji bylo vidět, jak překvapený je, když se Cami do polibku nějak moc nezapojila. Bylo to spíše jako, kdyby od něho polibek ani nechtěla. Neměl jí to teď za zlé, pravděpodobně má pořád špatnou náladu. Vejde dovnitř a rozhlédne se po jejím bytu, prošmejdí ho očima. Udělá jeden krok ode dveří, aby je mohla Camille zavřít.) Díky. (Poví na její první slova.) Ne, děkuji. (S úsměvem poví a pak projde od obýváku. Trochu drze se usadí na měkký gauč a pohledem se otočí na Cami. Chvíli se jí jenom dívá do očí a čeká, zda začne mluvit ona a nebo má on. On sice nemá o čem mluvit, jelikož to ona si ho sem pozvala. Ale mohl by jí aspoň vyzvat.) O co tedy jde? (Nakonec se jí zeptá, spojí si prsty a ruce si opře o kolena. Dívá se přímo na Camille, propaluje jí svými čokoládovými oči. Vážně moc netušil, o čem by s ním chtěla mluvit. Možná tak něco o Kieranovi, jelikož o čem jiném? Nebo jde snad o Kaie, který tady z nějakého důvodu není? A nebo jde o nějakou blbost a on se strachuje bez důvodu?)

*Všimne si jeho překvapení a už teď se cítí díky tomu hrozně. Marcel to pravděpodobně bere tak, že na něco takového nemá myšlenky, protože je stále zdrcená ze smrti Kierana, ale pravda je úplně někde jinde. Pravdou je, že ani tohle nemůže, nechce něco takového dělat. Na Marcelovi ji strašně moc záleží a nedovede si představit to, že mu teď ublíží a že by ho tím snad mohla ztratit. Raději ještě tyto myšlenky zažene, i když tak či tak je trochu nervózní z toho, co má přijít, co se chystá říct. Pozve ho do bytu a zavře za ním poté dveře. Hned mu nabídne, zda si nedá něco k pití, on však odmítne. Jenom přikývne chápavě hlavou a vydá se za ním do obývacího pokoje. Káva, která ji na stole chladne není v tuto chvíli vůbec důležitá. Chvíli ho jenom mlčky pozoruje, protože ani neví, jak má začít. Nakonec se rozejde jeho směrem a on promluví jako první. Možná sám tuší, že se něco děje, že něco není v pořádku. Prozatím nic neříká a jenom si k němu přisedne. Přehodí si nohu přes nohu a tělem se natočí k němu, aby mu dobře viděla do tváře. Nadechne se zhluboka, potřebuje hodně kyslíku a hlavně už to chce mít za sebou.* Měli bychom si promluvit o tom, co se v poslední době mezi námi stalo. *Dívá se na něj mile a stále tak i působí. Stejně by si o tom museli promluvit, i kdyby se to všechno neodehrálo mezi ní a Klausem. Ani ho nenechá se nějak dál k tomu vyjadřovat, protože vlastně k tomu ani není co říct. Bude lepší mu o tom povědět hned teď a zbytečně to všechno neprotahovat.* Předtím, než jsme se začali my dva vídat, tak tady byl jeden muž ke kterému jsem měla jisté sympatie. *Po celou dobu se mu dívá do očí a nespouští z něj zrak. Vlastně ho propaluje pohledem, ale její pohled je stále jemný, ale i plný obav z jeho reakce.* Jenomže pak zemřel a všechno bylo jiné. A potom ses objevil ty a bylo to opět lepší, opravdu jsem s tebou byla ráda a užívala si tvou společnost. Jenomže teď je zpět. *Musí mu být jasné o kom přesně mluví. nejdříve přemýšlela, že ho z toho vynechá, že se o něm nezmíní, protože oni spolu mají velkou historii a jsou něco jako rodina, ale Marcel si to zaslouží vědět. Zaslouží si vědět o koho přesně jde a je to lepší, když se to dozví teď o ní, než potom od někoho jiného. V její tváři se objeví bolest a on to může vidět, může vidět, že ji to trápí, že ho vlastně tímto způsobem odmítá. nechce mu ublížit, opravdu to neměla v plánu. Jenomže nemůže zabránit svým citům. Ví, že kdyby byla s Marcelem tak by všechno bylo jednoduší, jenomže ona si vybrala jinou cestu.* A já se od něj nechci držet dál. *Přizná se mu. Všechno mu to chtěla podat nějak jemně, ale obává se, že pro něco takového ani neexistují slova. Dává mu tím najevo, koho si vybrala, kdo tady vlastně byl vždycky, kdo tady byl před ním. Má trochu obavy z jeho reakce, protože Marcela ještě nezná natolik, aby je mohla předvídat. Možná to vezme naprosto v klidu a možná právě taky ne, protože jde právě o Klause. Pro teď se odmlčí a vyčkává na jeho reakci. Jenom doufá, že jejich přátelství bude stále pokračovat.*

(V tu chvíli ho ten její milý a klidný pohled iritoval. Její zpráva zněla jako, kdyby si chtěla promluvit o něčem vážném, tak proč je tak milá? Trápilo ho, že netuší, oč tu právě běží. Mohl si jenom představovat, jaké jsou její důvody k této schůzce. No a jeho představy nejsou pokaždé nejsvětlejší. Rozpochoduje své nohy a zamíří rovnou do obývacího pokoje, usadí se na gauč. Nervózně si mne své spojené prsty a zvedá patu nahoru a dolů. Už by rád věděl, co má Cami na srdci a, co je tak důležité. Na druhou stranu se zase bál, že půjde o něco vážného. Pozoruje Camille, jak k němu pomalu přisedá, otočí na ní hlavu, aby jí měl lépe na očích. Přikývne na její slova a nic k tomu neříká, jelikož ani nemá žádnou možnost. Vpíjí se Cami do očích a čeká, co všechno z ní vypadne. Už jenom ten fakt, že jejich rozhovor začal takhle, nebude to nic pěkného. I když se zase tváří mile, ten pohled ho už vážně štve. Jak jen může být tak pozitivní, když jde očividně o něco vážného. Pravděpodobně si myslí, že tu situaci zachrání úsměv, ale spíše to zhoršuje. Její slova ho už teď zraňují a to neví ještě ani polovinu z toho všeho. Sklopí zrak, už se jí nedokáže dívat do těch jejích očí. Kdyby jejich rozhovor skončil takhle, bylo by to fajn, ale 'Cami pokračovala. Stále k tomu měla, co říct a on už teď věděl, že tohle nedopadne dobře. Alespoň ne pro něho. Její slova jsou jako jehly, které mu zabodává do těla. Pomalu, ale s velkou silou. Nedokáže se na ní ani otočit, podívat se do jejích očí, věnovat jí jeden pohrdavý pohled. Nedokázal nic. Hlavou mu vířilo tolik myšlenek. Ona ho prostě využila. Měla něco s nějakým chlápkem a když umřel, tak si zašla za jiným. A teď je zpátky, což je divné, a ona se k němu hned vrátí. Chvíli mu hlavou vrtá, kdo jen může být ten muž, co umřel a vrátil se. Jako první mu na paměť přišel Klaus. Vcelku by to dávalo smysl, Cami něco málo věděla o něm a o jeho rodině. Rozhodně se to nedočetla s knížky z veřejné knihovny. Někdo jí to musel říct, vyprávět jí jejich příběh. Navíc se s ní potkal několik dní potom, co Klaus umřel. Následně se s ní víc a víc setkával, užíval si ty chvilky s ní. Ale teď je podle jejích slov zpátky. Klaus je zpátky? Člověk, kterého dříve mohl nazývat otcem, je zpátky a on se do dozví od člověka, který s ním pravděpodobně chrápal. Je mu jasné, že jejich společné trávení času nezahrnovalo pouze dlouhé hledění do očí, sladké řečičky a držení za ruce. Určitě šlo i o intimní vztah. Cítil, jak to v něm vře. Každá buňka v jeho těle právě teď hořela rozhořčením. Je naštvaný a víc než to. Je rozzuřený. Jeho pohled se naprosto změnil. Civí do země jakoby jí chtěl spálit na uhel. Nenávist ke Klausovi právě teď vzrostla ještě o něco víc. Klaus byl jednou jeho otcem, byl jeho mentorem, byl pro něho jednou vším a teď je ničím. Je to pouhý bastard, ke kterému cítí obrovskou nenávist. Nechápal, proč mu to musel udělat. To mu nestačilo, že ho připravil o jeho lidi, o jeho město. O tolik věcí a teď ještě o Camille? On si prostě jenom přijde zpátky z pekla a ona za ním běží jako slepice za krmením. Už ani nepotřeboval, aby dál mluvila. Bylo mu naprosto jasné, že mu to neříká, aby k němu byla upřímná. Říká mu to, protože je konec. Konec něčeho, co ještě ani pořádně nezačalo. Prudce vstal z gauče a po dlouhé době se podíval na Cami. Jeho pohled byl prázdný. Ne jako dřív plný radosti. Byl zklamaný, naštvaný a cítil se podražený. Hnusila se mu ta představa, že spal s něčím, co dávno před ním měl Klaus. Měl teď chuť jít rovnou za Klausem a vrazit mu pořádně ho držky. To jí prostě nemohl nechat být. Vždyť on s ní byl šťastný, usmíval se okolo ní a zářila z něho radost. Zase po dlouhé době se upřímně usmíval, ale teď? Teď z něho bude zase sálat jenom smutek, vztek, nenávist a zloba.) Doufám, že aspoň s ním budeš šťastná. Když si očividně nemohla být se mnou. (V jeho hlase je znít obrovské znechucení a rozhořčení. Měl chuť prásknout něčím o zeď, roztřískat všechno, co tu je. Vyventilovat ten vztek. Dostat to všechno ze sebe, ale to se mu nepodaří. Nikdy ze sebe všechno nedostane, vždycky v něm zůstane nějaká ta nenávist, zloba. Ruce má pevně zaťaté v pěst a cukají mu. Cítil se jako kámen. Studený a tvrdý, nohy měl zkamenělé a nemohl je pomalu rozpochodovat. Hádal se sám se sebou, nemohl teď přemýšlet jasně a jediné, na co myslel byl Klausův ksicht. Ksicht, který si myslel, že už nikdy neuvidí, chvíli ho i zraňovalo, že Klaus byl mrtvý, ale teď? Pomalu si nevzpomíná na dobu, kdy k němu cítil něco jiné než nenávist. Přišlo mu to jako století, co řekl těch pár slov. Jako kdyby už uběhla hrozná doba a on na místě zkameněl. Snažil se vysvobodit ze svých myšlenek, vrátit se zpátky do světa, donutit své nohy k pochodu a vypadnout z tohoto bytu.) Možná ti teď přijde jako dobrý muž, ale věř mi. To ho ještě neznáš. Klaus není a nikdy nebude dobrý muž. (Dostal ze sebe dalších pár slov. Trvalo mu to dlouho, než konečně dokázal vyslat signál , aby se jeho nohy pohnuly. Jeho kroky byly těžké a rázné, ale ne nijak rychlé, došel až ke dveřím, napřáhl se rychle po klice a konečně vypadl z toho bytu. S dveřmi trochu práskl, ale věděl, že s nimi byl schopen prásknout mnohem větší silou. Bylo mu jedno, zda ho někdo uvidí, jak používá upíří rychlost. Chtěl se odtamtud už dostat. Nepřemýšlel nad tím, kam utíká. Prostě utíkal, ta rychlost ho na chvíli dokázala odvést od těch myšlenek. Chvíli měl klidnou mysl, bezbolestnou, bez utrpení a nenávisti. Cítil se jako normální člověk plný radosti. Ale byla to pouze krátká chvíle. Ocitl se někde uprostřed lesa. Litoval, že vůbec šel za ní. Měl tak skvělý den, radoval se. Měl na tváři úsměv a byl opravdu šťastný, ale teď se cítí naprosto jinak.)

*Sotva začne mluvit o tomto citlivém tématu, tak už Marcel od ní odvrátí pohled. Samozřejmě, že jí to zraňuje a akorát cítí v sobě ještě větší smutek za to, co se mu přesně chystá říct. Ale on je velmi inteligentní muž a tak jí je jasné, že mu to už postupně dochází, že by ani už pokračovat nemusela. Nechce však spolknout všechno, co má na jazyku. Když už se rozhodla a přesvědčila sebe samu, že o tom bude mluvit, tak začne ze sebe dostávat všechno tím nejšetrnějším způsobem. Ačkoliv si může všimnout toho, jak jeho tělo reaguje na její slova a ať by zvolila jakýkoliv přístup, ať by už řekla jakákoliv slova, tak to nemohlo být horší. uvědomoval si, co se děje a co hůř? Ví o koho se přesně jedná, ví, že ten muž je Klaus. Nebylo možné, že by na to nepřišel sám, nechtěla vyslovovat jeho jméno, bylo to tak lepší a je dobře, že ani nemusela. Cítí velkou bolest v srdci, protože ona není ten typ, který by chtěl lidem ubližovat. Chce, doufá, že to Marcel na jednu stranu pochopí, ale zdá se, že to nemůže jenom tak unést. Ráda by věděla, co se odehrává uvnitř jeho mysli, zda je prostě jenom ublížený a nebo to snad bere tak, že ho využila, jako kdyby chtěla na Klause zapomenout díky němu. Ale takhle to nebylo, opravdu s ním byla šťastná, dělal jí šťastnou a všechny ty úsměvy byly upřímné. Pokaždé se těšila z jeho přítomnost. I přes to, že on se na ni nedívá, jelikož nemůže unést pohled na její tvář, tak Camille stále se mu dívá do tváře. Když Marcel prudce vstane z gauče, tak jí to na moment vyděsí a trochu se pohne tělem dozadu, přičemž z něj nespouští oči. Nečeká, že by jí snad ublížil, tohle si opravdu nemyslí, jenom netuší, co od něj může očekávat a zda je ve vzteku podobný Klausovi. Samozřejmě, že je připravená na jeho zlobu a i popřípadě na jeho slova k její osobě. Cítí se hrozně za to všechno. Prozatím nic neříká a nechává ho to vstřebat, i když to bude pravděpodobně trvat dost dlouho. Dívá se do jeho očí a nevidí nic, než jenom čistou prázdnotu. Teď už alespoň ví, co se v něm odehrává a je to vztek. Vztek, který prostupuje každým koutem jeho těla a zastře mu naprosto mysl. Stále cítí obavy, protože netuší, zda se ještě něco nestane. Na sucho polkne při jeho slovech. Jak se může omlouvat za to, co cítí za to, co chce? Nemůže, nejde to.* Marceli já jsem byla šťastná, když jsem byla s tebou. Tady jde o to, co cítím. *Řekne poněkud šetrně a tišším hlasem. Musí tohle přeci pochopit, sám by určitě se řídil svým srdcem. Je ji líto, že ho do toho všeho zatáhla. Samozřejmě, že je to její chyba a teď ti dva budou stát proti sobě. Klaus cítil neskutečnou zlobu, když se bavili o Marcelovi a teď Marcel pociťuje zlobu ke Klausovi. Jenom doufá, že díky tomuhle se nestane něco, co by jí zranilo. Jeho tón hlasu ji stále zní v uších. Je z ní znechucený, znechucený tím, co udělala a že je to právě Klaus. Bolí jí to, ale změnit to nemůže. Sjede očima k jeho rukám, které jsou zaťaté v pěsti. Pootevře trochu ústa, ne snad, že by chtěla něco říct, ale spíše začne dýchat o něco více zhluboka. Ať jí klidně něco rozbije, co jí je po nějakém kusu nábytku? Nechce věřit tomu, že by snad ho dokázal ovládat vztek tak, že by jí něco udělal. Ne, tohle by on neudělal, i když nemůže vědět. Pozvedne k němu zrak až když opět promluví. Jeho slova ji taky moc nepotěší. Ale ví, že v Klausovi je i přes to všechno dobro. Měla šanci to vidět a kdyby nebylo, tak by s ní nechtěl být, nechoval by se k ní tak, jak to občas dokázal. Ano poznala už i jeho vztek a dokáže být opravdu hrubý, ale má i svou druhou stránku přes to všechno. Nedokáže mu na to nic odpovědět, protože se s ním nechce hádat a ani k tomu nemá příležitost. Zvedne se rychle z gauče, když se Marcel rozejde ke dveřím.* Marceli...*Vydechne jeho jméno, ale to už on práskne dveřma a zmizí z jejího bytu. Zavře bolest oči a znovu se posadí na gauč, přičemž si lokty opře o stehna a do dlaní si složí hlavu. V očích ji znovu pálí slzy. Takže to skončilo špatně, pravděpodobně teď ztratila někoho na kom ji velmi záleží. Jako kdyby ta bolest, kterou stále cítí nechtěla nikdy skončit.*

*Sedí právě u psacího stolu. Před sebou má notebook a vedle toho několik otevřených složek a rozházených papírů. Jeden by se divil, jak se v tom všem může někdo vůbec vyznat. Po stole jsou rozhozeny taky různé zvýrazňovače všech barev. Každý by tak hned mohl posoudit, že se Camille učí a ono to i tak je, dá se říci. Vedle sebe má ještě položenou misku s dnešním obědem, který během své práce jí. Píše diplomovou práci jelikož ji zanedlouho budou čekat státní zkoušky a konečně bude moct získat diplom na který tak dlouho čeká. Zvuk, který vychází z televize sotva vnímá. Dnes se plně soustředí na studium a takhle sedí, dá se říct už od rána. Mohla by sice dále studovat poslední skládačky symbolů, ale proč by to dělala a ještě k tomu před Kaiem? On na to přímo čeká a tak ho i nechává čekat. Ví, že ji občas pozoruje při tom, co dělá a pravděpodobně chce, aby už konečně doluštila poslední symboly, jenomže takovou radost mu udělat ještě nechce. Ke všemu má stejně tušení, o co jde a možná právě proto to nechce tak rychle dodělat. Ano je zvědavá, ale má strach z pravdy. Má strach z toho, že její celý život je jedna obrovská lež. A ona nechce další lži, nechce znovu být ze všeho zklamaná. Právě dopíše další slovo a vydechne. Projede si rukou ve vlasech a opře se o opěradlo židle, jako kdyby si snad potřebovala odpočinout a nebo se jí už zkrátka nechce, ale na druhou stranu až tak dlouho u toho nesedí. Otočí hlavu do strany a dívá se směrem ke Kaiovi. Ne, že by mohla teď vidět něco jiného, než jeho zátylek, ale přijde jí zvláštní, že je dnes docela potichu. Ne, že by zase spolu neprohodili ani slovo a nebo, že by snad s ní vůbec nemluvil, to se říct nedá, jenom to není tak jako obvykle. Moc se jí to nezdá, ale může být ráda, že ji alespoň při její práci neruší a tak znovu od něj odvrátí zrak a nechá ho, aby se věnoval své činnosti. Sní poslední zbytek jídla, co měla v misce a znovu jí začnou prsty putovat po klávesnici. Občas se podívá do papírů, občas si hledá něco na internetu a občas píše něco i ze své hlavy. Za nějakou dobu si však práci uloží, zaklapne notebook ale nezačne sklízet všechny ostatní věci ze stolu. Vypadá to, že si dá jenom pauzu a bude zase pokračovat. Zvedne se ze židle a misku odloží do dřezu. Poté pá kroky přijde k lednici a otevře ji. Vytáhne si z tama plechovku dietní coly a znovu se podívá na Kaie.* Chceš něco přinést? *Zeptá se ho a pozvedne přitom obočí, přičemž se stále dívá někde směrem k němu.* Já jen, abych si nesedla a ty by jsi mě o něco požádal, takže se tě ptám už raději dopředu. *Zapře se jednou rukou o dveře lednice a vyčkává na jeho odpověď.*

*Len letmo vnímal, čo sa dialo okolo neho, bolo to ako keď sedíš v tichu a počuješ ako ti kvapka vody dopadá na holé rameno stále dookola a dookola a ten zvuk sa ozýva stále znovu, až ťa nakoniec celkom ohluší a ty nezachytíš nič len prostý hluk ticha. Cítil sa šialene, cítil ten typ nekonečnej zlosti, ktorá sa búri v každej jeho psychicky labilnej bunke prahnúcej len a len po jednom, po mágií. Stále ju cítil, dokázal ju vnímať v končekoch prstoch, aj keď nebola jeho, najhorší bod toho však bolo, že ju nemohol vypustiť, nemohol ju použiť, akoby mu v tom snáď niečo bránilo, niečo, čo ju nepustilo z jeho rúk von. A on sa našiel niekde uprostred delíria, kedy sa mu pred očami mihali blikajúce obrazy z televízie, žiadne hlasy však nepočul. Mierne prižmúril oči, snažil sa, ale jeho bubienky akoby spali, mal pocit, že sa mu mozog zalieva krvou, akoby nemohol dýchať, akoby mu niečo uviazlo v krku, alebo bol krk tak strašne úzky, že ním vzduch prosto neprešiel. Stával sa ťažším, jeho hruď sa nadvihovala trochu častejšie ako obyčajne, ruky, ktoré mal položené na nohách, sa mu začínali pomaly potiť. Otrel si ich o džínsovú látku, ale úzkosť ho stále neprechádzala. Musel pootvoriť ústa, musel ich pootvoriť trochu viac, spraviť si väčšie pohodlie na sedačke, keďže postrehol, že ho niečo tlačí, priam mu bodá do kostí, ktoré boli stále pevné, ale pritom labilnejšie ako  predtým. Kvapka potu mu pomaly skĺzne z čela dole tvárou, práve na strane, ktorá bola v tieni, odvrátená od tej, na ktorej sa mu odrážali lúče slnka, ktoré sa tiahli z okien, na strane, ktorú Camille nemohla vidieť. Trochu prudšie sa nadýchne nosom a niekoľkokrát zažmúri očami, keď sa mu pred nimi zahmlie a obraz z televízie sa rozmaže. Podvedomie mu už hovorilo, že je niečo zle, že jeho telo nereaguje ako normálne, priam mu to navrávalo, ale kvôli tomu ohlušeniu to nemohol počuť. Naprázdno preglgne a nepatrne zvraští obočím, ako ním opäť prejde blesková vlnka nechute.* (Zabijem ju, musíš ju zabiť Kai. Alebo nie? Chceš to? Tak áno alebo nie? Prečo len dve odpovede, dve? Zabiješ ju, Kai, zabiješ ju.) *Premávalo sa mu stále hlavou dookola a dookola, ak tam práve nebolo celkom ticho.  Vedel, že za tým niečo stojí, žeby ho nikdy nezavolala von len tak, že niečo chce, ale prekvapilo ho, že ho dostala, aj keď ju najskôr neprekvapí, čo príde teraz, varoval ju a to, že nemá moc, nič neznamená, nemal ju ani predtým a zabil polovicu svojej rodiny, nepotrebuje ju na to, aby bol nebezpečný. V inom prípade by svoje slová najskôr dávno premenil na činy, ale od toho večera, povedzme, že sa necítil vôbec dobre, mal stavy úzkosti, ale nie citové, bolo to skôr akoby sa proti nemu búrilo jeho vlastné telo a odmietalo spolupracovať. No nebolo to nič neznesiteľné, napriek tomu to však nechcel riskovať, na to sa mal až príliš rád. A zrazu to bolo preč, akoby niekto luskol prstom a všetka tá horká príchuť zmizla, ten hluk, tá otupenosť, krk sa mu začal výrazne rozťahovať a on sa mohol po niekoľkých sekundách poriadne nadýchnuť, než stisol pery pevne k sebe a s prižmúrenými očami sa najskôr pozrel niekam do rohu miestnosti. Následne nepatrne pootočil tvárou smerom ku písaciemu stolu, za ktorým ešte stále sedela Camille a niečo písala na notebooku. Vedel, že to ešte nenašla, že to bolo len a len do školy a práve teraz ani nechcel, aby to našla, nie pokiaľ nemôže používať moc, bol to len ďalší problém, ktorý nechcel, s ktorým nepočítal a o ktorý ani nestál. Znovu sa otočí tvárou späť k nejakému filmu, ktorý práve bežal, niežeby ho vôbec vnímal, pričom nakloní tvárou mierne do strany a oprie si ju pohodlne o vrch opierky. V jednej ruke držal ovládač, ktorý mal taktiež položený na kolene a po jeho pravici ležal už prázdny sáčik s lupienkami, ktoré šli v tomto byte od jeho nasťahovania na dračku. Akurát šla v telke nejaká reklama, keď sa mu niekde za chrbtom ozval hlas jeho sesternice, ktorá sa konečne aspoň na chvíľu odtrhla od svojej úžitkovej činnosti. Na chvíľu k nej znovu pootočí tvárou, možno trochu malátnejšie, ako obyčajne.* Uhm... *Vydýchne poniekiaľ ťahavo.* Jedine, žeby sme mali pizzu, čo asi nemáme, takže ma nechaj na chvíľu premýšľať.* Následne opäť nakloní hlavou dozadu a na chvíľu sa pozrie niekam na strop, pričom mierne ohrnie spodnou perou a potichu vydýchne.*  Nope...*Prenesie po niekoľkých sekundách monotónnym tónom v hlase.* Ale s ďalšími lupienkami a colou nič nepokazíš, ak inak nedáš... *V pravej ruke trochu rýchlejšie zdvihne už prázdny sáčik, ktorý sa doteraz váľal na gauči vedľa neho do výšky tak, aby ho mohla vidieť.*

*Stojí otočená sice jeho směrem, ale do tváře mu neviděla. Nemohla vidět, že se necítí právě dobře. Po celou dobu se zdržovala blíže ke kuchyni, zatímco on seděl v obýváku a pozoroval nějaký film. Pro ni už tohle byl naprosto normální den a ačkoliv je divné to říct, tak si začala na to zvykat a kdyby tady teď měla být bez něj, tak by jí to pravděpodobně přišlo divné. Ne, že by občas neuvítala jeho nepřítomnost na několik hodin, ale že by tady nebyl už vůbec? Ano, bylo by to zvláštní a i po tom všem, co jí udělal. Nadechne se zhluboka a vyčkává na jeho odpověď, když však přijde jenom jeho "Uhm", tak nad tím přetočí oči a zůstává stát na místě. Znělo to jinak, už teď se jí zdál divný. Neví, čemu to má přisuzovat, neví, zda se s ním něco děje a nebo na ni hraje jenom své divadlo. I když neví k čemu by mu to přesně bylo. A tak přešlápne z jedné nohy na druhou a zadívá se na chvíli do země. Mezitím ji stačí oznámit, že si to ještě rozmyslí, jelikož pizzu nemají. Ne, ani mraženou pizzu neměli a objednávat mu jednu nebude. Mají jídla už i tak dost a nepotřebuje zbytečně vyhazovat peníze oknem. Pozvedne hlavu a už je připravená zavřít lednici, když nic nechce, ale on potom ještě dodá, že mu má přinést colu a další brambůrky, přičemž nezapomene na ten další prázdný balíček poukázat. Vydechne ztěžka a vytáhne z lednice colu i pro něj, přičemž ji nohou zavře.* Tomu se říká opravdu zdravá strava. *Řekne spíše jenom tak pro sebe, ale i on má možnost to zaslechnout. A tak přijde k jedné skříňce, kterou otevře a vytáhne z tama další sáček. Je to zvláštní, dříve tam měla tak akorát sklenice na které se usazoval prach, protože je nepoužívala a dnes? Dnes je to přeplněné sušenkami, gumovými medvídky, ale hlavně brambůrky a to všechno je jenom jeho. Dá si je pod paži, zavře dvířka a i s oběma colama se rozejde za ním. Přijde k sedačce na které sedí a je už připravená, že se posadí vedle něj. Jenomže když o něj zavadí pohledem, tak se ihned zarazí. Nelze si nevšimnout jeho pobledlé tváře a potu, který mu pomalu sklouzává z čela. Nikdy předtím ho takhle neviděla a neměla sebemenší tušení, že by se snad cítil špatně a nebo nějak nemocně. Odloží rychle věci na konferenční stoleček a více se už o to nestará. Její výraz se změní na starostlivý, vlastně je naplněný obavami. Proč jí o tom neřekl a nebo se nějak nezmínil?* Od kdy se necítíš dobře? *Přisedne si k němu na okraj pohovky a aniž by se ho nějak zeptala, tak mu přiloží hřbet ruky na líčko. Povzdychne si a přesune se tou rukou z jeho líčka na čelo, přičemž se mu celou dobu dívá starostlivě do tváře. Její zelené oči tikají ze strany na stranu, jak si ho prohlíží, jako kdyby snad určovala nějakou diagnózu. Setře mu pot z čela a ruku si složí do klína. Zadívá se mu do očí.* Myslím, že máš zvýšenou teplotu. Nechceš jít s tím raději k doktorovi? *Zvedne se ze sedačky a odejde do koupelny, kde vezme jeden z menších ručníků a namočí ho do studené vody. Vyždímá ho a vrátí se v momentě za ním, kdy si k němu opět přisedne a přiloží mu ručník na čelo a tak mu setře další pot, přičemž ho ovlaží i na líčkách. Ne, že by si v tuhle chvíli uvědomovala, co přesně dělá a vedle koho to vůbec sedí, koho se dotýká a o koho tak starostlivě pečuje. V ní už začíná být zakotvený ten strach, strach, že někoho opět ztratí a to si nemůže dovolit. Dokonce ani u někoho, kdo je naprostý sociopat. Ztratila nedávno Kierana a zanechalo to v ní velkou bolest. Už jenom proto, že to byl poslední člen rodiny O'Connellů a byl to úžasný člověk, který si nezasloužil to, co mu bylo provedeno a to samé i Sean. Proto tady právě teď sedí a dá se říct, že o Kaie pečuje, protože si jednoduše nemůže pomoct. Udělal spoustu špatných věcí, nechová se k ní dobře a Camille to někde hluboko uvnitř sebe ví, že to, co dělá není tak úplně správné, ale musí mu pomoct. Nemůže a nenechala by ho takhle. Když mu ovlaží tvář, tak od něj odtáhne ruce, ale nabízí mu teď ručník, aby si ho vzal do ruky. Přeci jenom by bylo lepší zajít s ním k doktorovi. Možná je čaroděj, ale to přeci neznamená, že ho nemůže snad potkat nějaká lidská nemoc.* Proč jsi mi to neřekl? *Svraští trochu obočí a nakloní hlavu do strany, přičemž z něj nespouští pohled, jako kdyby potřebovala ho mít teď pořád pod dohledem, aby se mu snad něco nestalo. Pokud bude chtít jít s tím k doktorovi, tak rozhodně půjde s ním. Chce ho mít pohledem a nejenom proto, aby věděla, co s ním je, ale i proto, aby se ujistila, že nevyvede nějakou pitomost a doktor neskončí nakonec mrtvý a nebo hůř doktor a jeho sestřička. Nevěří mu, neví, čeho je schopný a to je asi to nejhorší. Protože on prostě nemá žádné zábrany.*

*Vlastne by mu to už malo prísť minimálne divné. Nepamätal si, žeby bol niekedy chorý, žeby mu bolo niekedy podobne zle, všetko také ho vždy obchádzalo, ale teraz mu to priam prenikalo do každej aj tej najmenšej kosti. Možno práve preto si presne nedokázal vysvetliť ten pocit, ktorý z toho plynie, to, aké je zvláštne, že to tam jednu sekundu je a v druhú to všetko zmizne. Vážne sa snažil, aby si z toho nerobil prílišnú hlavu, lenže jeho prirodzená seba-láska mu to tak celkom nedovoľovala. Film ho ako obyčajne nudil, to, čo dávali v telke teraz bolo úplne rozdielne od toho, čo predtým a on si k tomu nedokázal nájsť chuť, práve preto možno chodil do požičovne filmov tak často, že si potykal s chalanom za pokladňou. Dalo sa povedať, že si celkom zvykol na tento druh života, niežeby sa jeho hlavné ciele stratili alebo ich obmedzil, či niečo podobné, ale celkom si užíval to čakanie. Mal rád niečiu spoločnosť, to, že už prakticky býval v byte s niekým a nie sám, ako niekoľko rokov vo väzenskom svete, bola to zmena a hodnotil by ju skôr pozitívne ako naopak. Aj keď on na druhú stranu pri sebe nepotreboval nikoho k tomu, aby sa aspoň trochu zabavil. Práve teraz sa to tak však nazvať úplne nedalo, bol by to až príliš pozitívny pojem, nuž, bolo jasné, že niekto na jeden unáhlený krok doplatí životom. Mal šťastie, že ho Camille vnímala ako svoju rodinu, nie práve najlepšiu a najvítanejšiu, ale bol si istý, že sa k nej pomaly to podvedomie dostáva, že sa možno z časti stáva menšou súčasťou jej života, že si zvykla na to, že keď príde domov z práce, on tu väčšinou je, na jeho pripomienky, narážky, bez-emočnú logiku, že si zvykla na to, že žije so psychopatom, ktorý je jej bratranec. Preňho bol tento fakt, dobrý, posúvalo to všetky veci ďalej, pre ňu však nie tak celkom, aj keď mu neverila a nikdy nezačne, bol si tým istý, inak by nikdy neprišla na to čo mala. Nedôvera bola základom jeho plánu, nepotreboval ju od nej, aspoň nie do takej mieri. Keď sa bytom od kuchyne ozve jej hlas, pomaly sa k nej otočí tvárou, ale stále ju od nej má skôr nabok. Áno, bolo pochopiteľné, že viac-menej naťahoval čas, aby si tam chvíľu postála, pretože to bolo proste vtipné. Lenže jeho hlas nebol práve taký, ako ho počul väčšinou, bol trochu ťahavejší suchší, v ústach mu zase začalo priam prahnúť a on mohol cítiť len tú horkú chuť nechute. Rozhodne to začínalo byť stále častejšie a častejšie, ale horšie bolo, že sa to aj stupňovalo. Na prázdno preglgne, snažiac sa to zo seba nejako striasť, než zvraští obočím a otočí sa radšej späť k telke, zdvíhajúc prázdny sáčik. Rozhodne sa potreboval napiť, možno je proste dehydratovaný. Keď začuje jej komentár, ktorý bol skôr venovaný jej samej ako jemu, len nakloní hlavou do strany a na pár sekúnd prižmúri oči.* Vlastne...Zemiaky sú zelenina...*Pokrčí nad tým neurčito plecami, ako mu to len gauč dovolí.* Ale pre pokoj v byte k tomu môžeš prihodiť aj jablko, sissie...*Jeho tón je zase suchý, monotónny, možno trochu ťažkopádnejší, než obvykle. Z úst sa mu vydrie tichý výdych, než za sebou začuje blížiace sa kroky, a tak upriami všetok svoj pohľad na obrazovku pred sebou. Lenže jeho priestorové videnie jednoducho nemohlo nezachytiť, ako sa zastavila v pohybe a upierala svoje oči rovno na jeho tvár. Možno trochu spýtavo k nej konečne zdvihne zrak, nakoľko on sám sa samozrejme nevidel a okrem tej divnej pachute necítil skoro nič.* Ok...Mám niečo na hlave? *Podvihne krátko obočím, pričom nepatrne pocíti kvapku potu, ktorá mu skĺzne po čele, automaticky podvihne rukom a utrie si ho do rukáva.* Je tu trochu teplo, môžeš otvoriť okná? *Okašle si sucho a trochu sa nakloní dopredu, to už však začuje jej slová, ktoré boli naplnené niečím, čo nedokázal celkom identifikovať, teda niežeby to niekde nepočul, ale väčšinou to nebolo mierené k nemu.* Ja neviem...Od doby, čo nemôžem používať mágiu? *Vydýchne stále trochu chrapľavejšie, ako mal v pláne, a tak si musí znovu odkašľať. Ona o tom, čo sa stalo samozrejme nevedela a najskôr jej to ani nemienil vešať na nos, keďže si to čoskoro vyrieši a jej by sa jeho spôsob teda vôbec nepáčil.* Alebo to môže byť pokojne po včerajšom obede, tie špagety boli trochu rozvarené. *Zatiahne suchým tónom a opäť sa nakloní dozadu opierajúc sa pohodlnejšie o opierku gauča, na ktorom sedel a na ktorom už sedela aj ona. Už-už otváral ústa, že jej niečo povie, keď ucítil jej ruku na svojom líci, automaticky prižmúril oči a z jej ruku prešiel pohľadom až k jej tvári, pričom len nepatrne rozpojil pery od seba.* Nemám rakovinu...*Prenesie možno trochu ironicky pri jej výraze, keď mu rukou pomaly prejde na trochu vlhké čelo.* Len ma trochu bolí hlava...Mami. *Zvýrazní posledné slovo, pričom na chvíľu privrie oči, keď mu utrie pot a ruku stiahne. Hlavu však nechával stále naklonenú dozadu na opierke. Ona sa oňho starala, uvedomoval si to, lenže on to nijako neoceňoval, nemal na to proste bunky. Samozrejme to však bola potešujúca okolnosť, pretože vedel, že sa jej to nakoniec vyplatí a cudzia bolesť mu bola predsa tak strašne známa. Zadíva sa jej letmo do tváre a pri jej otázke rýchlo pokrúti hlavou.* V žiadnom prípade, som skoro celkom v pohode. *Vydýchne možno trochu otrávene a mávne nad tým rukou, aby to nechala byť. Aspoň mu teda nebolo nič, čoby mohol doktor nejako vyliečiť. Ona však vstane a vydá sa smerom do kúpeľne, kde ju krátko nasleduje jeho pohľad.* Teda až na ten neprekonateľný hnev a ľahké pichanie v pravom boku. *Opraví sa do niekoľkých sekúnd vedomý si toho, že ho stále počuje a opäť mierne pootvorí ústa.* Vlastne mám pocit, akoby mi mala každú chvíľu explodovať hlava. *Byt pretne jeho tichý a hlavne dusený smiech, ktorý zakončí zvrašteným obočím a ohrnutou spodnou perou.* Myslíš, žeby som mohol mať nejakú diagnózu? Už som to o tom počul, začne sa ti v mozgu variť krv a zrazu len BUM! *Mierne zvýši hlas pri poslednom slove, pričom začuje tiecť vodu, a tak sa na chvíľu odmlčí, než opäť nepočuje jej kroky.* Obsah tvojej hlavy je rozletený všade po okolí ako v nejakom zatratenom Osvietení. Videla si ten film? *Prenesie, keď ju sleduje kráčať opäť smerom k pohovke, na ktorej sedel s nejakým ručníkom v ruke.* Vážne? Ideš vyskúšať šťastie a udusiť ma uterákom? *Spýta sa jej sucho.* Vážne originálne. *Vydýchne potichu, než si k nemu opäť prisadne a pomaly mu priloží mokrú utierku na čelo. Opäť automaticky prižmúri oči a skenuje jej tvár pohľadom.* Wat-r-u-doin' ? *Vydýchne možno trochu ťažkopádne, pričom krátko pretočí očami a keď mu ručník stiahne z tváre a podáva do ruky, pomaly sa preňho natiahne, ale späť na hlavu si ho nedáva. Pri jej otázke je nútený pretočiť očami opäť, akoby sa to už snáď stávalo zvykom.* Nedramatizuj, mami. *Zatiahne opäť sucho a odvráti od nej pohľad.* Možno by si sa mala vrátiť ku svojej prechádzajúcej činnosti, začína to byť trochu otravné...*Vydýchne a na chvíľu sa odmlčí.* Už som sa zmienil, že je to otravné? *Spýta sa rádoby vážne, než nahlas vydýchne a  nahne sa dopredu.* Tak nič, asi sa pôjdem prevetrať. *Položí uterák na stolík a trochu malátnejšie sa postaví na nohy.* Mám ti zavolať, ak mi bude zle? *Otočí sa k nej ešte pomaly smerujúc ku dverám.* Len žart, je mi fajn. *Uškrnie sa nad tým krivo, ale než by spravil ďalší krok, tak sa zrazu zastaví v pohybe. Bol jej otočený chrbtom, takže nemohla vidieť, ako ho naplo. Akoby sa mu v jednej sekunde zdvihol žalúdok, krv z hlavy, ktorá mu šla prasknúť, zatlačila do krku, ktorý bol už celkom vyschnutý.*  Kde je ten prázdny sáčik? *Zatiahne duseným hlasom otáčajúc sa jej smerom uvedomujúc si, že to do kúpeľne nestihne. V tom momente sa celý napne, krv z krku mu začne stúpať do úst, z kadiaľ ju vypľuje pred seba na dlážku. Rruka mu vystrelí v sekunde pred ústa a druhá sa snaží chytiť gauča, avšak po ňom skôr len skĺzne k zemi, kde podoprie celú jeho váhu, zatiaľ čo stále dlávi svoju vlastnú krv.*

*Až teď si říká, proč vůbec nějakou připomínku k jeho stravě měla, když on zase řekne něco, nad čím akorát musí převrátit oči a nebo si povzdechnout. Zrovna oni dva by se dokázala hádat docela dlouho, protože měli spoustu argumentů, ale u Kaie to mělo jistou nelogičnost občas jako právě teď. Zemáky jsou zelenina, ano, ale to se nedá říct o smažených brambůrkách v pytlíku, kde je snad půl kila soli a to ještě nemyslí na ty, které mají různé dochucovadla, což není právě taky zdravé. Jenomže jemu na svém životním stylu pravděpodobně nezáleželo a ke všemu měl dobrý organismus. Mohl ležet na gauči celý den a ládovat se právě těmito nezdravými věcmi a stejně by nepřibral ani kilogram. Možná kdyby byl úplný ležák, ale to u něj nehrozilo a očividně ani hrozit nebude. Jde mu tedy vzít brambůrky, když si to přeje a nad jeho poznámkou o jablku se pousměje, což on vidět nemůže, díky bohu za to. Jelikož by měl k tomu jistě další připomínku. Slyší v jeho hlase tón, který ji není příliš známý, ale možná je to jenom tím, že se už zkrátka nudí, když celé dny dělá prakticky jedno a to samé. Raději mu na to neodpovídá, jelikož by se do toho akorát zamotali a prostě mu vezme ty brambůrky bez dalšího komentáře. Zavře skříňku a vydá se za ním do obývacího pokoje, spíše do obývací části, když její byt je vlastně jeden velký prostor. Přijde za ním a jen, co se na něj podívá, tak se zarazí. Nevypadal dobře, vlastně jeho tvář byla o nějaký odstín bledší, než obvykle a taky pot na jeho čele dokazoval, že se necítí dobře, že s ním není všechno v pořádku. Podívá se mu do očí, jen co na ni promluví a zavrtí hlavou.* Ne, na hlavě nic. *Řekne trochu tišeji a je na ní vidět, že má nějaké ty starosti o něj. Proto hned odloží všechny věci na stůl a nevěnuje jim žádnou pozornost. Chce zjistit, co se s ním děje a proč jí vlastně neřekl dříve, že se necítí dobře. Copak to úplně přehlíží? Pozoruje ho, když si stírá pot z čela a jeho otázku naprosto ignoruje. Ví, že horko v bytě není, ne tak, aby se z toho potil a proto to nechá být. Může mu okno otevřít později, ale nemyslí si, že by to k něčemu bylo. Spíše to vypadá, že Kai má horečku, jen není možné, že mu to nějak nedochází. Copak za celou dobu, co žije nebyl nikdy nemocný? Ano je sice sociopat, ale to nemá nic co dělat s nemocí, takže jí to přijde divné. Trochu se nad tím ušklíbne, ale spíše starostlivě. Položí mu otázku a posadí se k němu na gauč. Pozvedne obočí a nakloní hlavu mírně do strany. Neměla sebemenší ponětí o tom, že by nemohl používat magii, nic jí neříkal. Ano, on nemá sice potřebu si stěžovat, ale klidně jí o tom mohl říct.* Jak to myslíš, že nemůžeš používat magii? Od kdy? *Pravděpodobně to nebude záležitost jenom tak nějaké nemoci, ale vlastně ona neví. Nemá sebemenší tušení, co se s ním děje, co by měla dělat a zda to opravdu souvisí s tím, že nemůže používat magii. Právě teď je ve velké nevědomosti a tak očekává, že jí to Kai nějak vysvětlí. Ušklíbne se nad na to a podívá se na něj stylem "Jo, určitě by to bylo rozvařenými špagetami". Samozřejmě, že mohl mít otravu jídla, ale to by jí měla taky, kdyby už na to došlo, když teď snídají, obědvají a večeří dá se říct spolu. Takže jeho poznámku přejde bez jakéhokoliv komentáře. Pozvedne ruku a přiloží ji na jeho líčko, aby tak zjistila jeho teplotu. Ne, že by to dokázala takhle odhadnout, ale tak každý pozná zvýšenou teplotu. Zavrtí hlavou při jeho ne právě vtipné poznámce a přesune se rukou na jeho čelo.* To možná ne, ale v pořádku taky nejsi, co se týká tvé fyzické stránky. Oh, vlastně i psychické. *Neopustí si teď i poznámku ona. Ono to ani jinak v jeho přítomnosti nejde. Přímo ji vybízí k tomu, aby něco řekla. Setře mu pot z čela a zadívá se mu do tváře. Musí se krapet pousmát.* Něco tady mám na bolest hlavy. *Stáhne ruku nazpět k tělu. Raději se nijak nevyjadřuje k tomu oslovení, stejně je to jenom jeho další provokace a oni jeden z nich to nebere vážně. Opět si chtěl jenom rýpnout, ostatně jako vždycky. Zeptá se ho, zda nechce s tím jít k doktorovi, protože by to bylo asi nejlepší řešení, než ho dopovat práškami a stále ho kontrolovat. Když odmítne, tak jenom pokrčí rameny a zvedne se z gauče, přičemž zamíří do koupelny pro ručník, aby ho trochu ovlažila studenou vodou. Slyší každé jeho slovo, poslouchá ho, ale neodpovídá mu vlastně na nic z toho. Pustí studenou vodu a nechá trochu odtéct, poté namočí do ní ručník, vyždímá ho a začne se vracet nazpět k němu. Kai stále mluví a tak jenom lehce pozvedne koutek úst nad jeho úvahou o diagnóze.* Přestaň se dívat na ty akční filmy. Leze ti to na mozek. *Pozoruje ho po cestě k němu a opět musí zavrtět hlavou. I kdyby umíral, tak by dokázal stále vtipkovat, proto tu hru hraje tak trochu s ním a na rtech ji pohrává slabý úsměv.* Zabít tě ručníkem? Vážně? Nebylo by to příliš jednoduché? *Přisedne si k němu na gauč. Přiloží mu ručník na čelo a přejede mu po něm, aby ho ovlažila. Vydechne dlouze.* Mohl by jsi mlčet alespoň na pár vteřin, když se ti snažím pomoct? *Řekne už trochu nevěřícně a přejede mu s ním po tváři, než ho od jeho tváře odtáhne a podá mu ho. Jen, co si ho převezme, tak stáhne ruce nazpět k tělu a položí si je do klína. Musí se ho zeptat, proč se jí o tom nezmínil. Povzdychne s a mlčky ho pozoruje teď už s vážnější tváří. Jenom se mu snaží pomoct a on to bere na lehkou váhu. Ne, že by však od něj mohla nějaký vděk čekat. Jemu to možná přijde otravné, ale až skončí v posteli s tím, že se nebude moct pohnout tak bude rád, že se o něj vůbec stará. Svraští obočí a zůstane sedět na místě i přes to, že on se chystá k odchodu. Zvedne se z gauče až když je skoro u dveří.* Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Já... *Nedořekne to, jelikož Kai se zarazí ve své chůzi.* Kaii? *Osloví ho, přičemž se už rozejde jeho směrem, aby ho zkontrolovala. Při zmínce o sáčku se jenom otočí směrem ke gauči, kde leží a usoudí tak, že bude pravděpodobně zvracet. Už - už vykračuje směrem do koupelny, aby mu přinesla kýblík, když v tom zaslechne jeho dávení. Znovu se na něj podívá a vykulí oči, její ústa jsou teď otevřená a vypadají jako menší o.* Panebože...*Vyhrkne ze sebe, když ho vidí zvracet na podlahu, vlastně se to nedalo nazvat zvracením, když to, co z něj vycházelo byla čistá krev. V jednu sekundu stojí zamrznutá na jenom bodě, nespěchá se pohnout, netušíc, co má dělat. Je jí jedno, zda ji zvrací na podlahu, ale spíše jde o to, že zvrací krev, což je velmi špatné. Rychle se otočí k němu zády a vyběhne do koupelny, kde vezme kýblík a běží nazpět za ním. Přiběhne k němu a strčí mu kýblík před obličej, přičemž si k němu klekne a druhou ruku mu položí na záda. Netuší, co s ním teď má dělat, ale rozhodně ho nemůže nechat takhle. Komu by měla zavolat? Sophie? Davině? Pokud je to čarodějnický problém, tak jedině ony by to dokázaly vyřešit, jenomže chtěly by vůbec mu pomoct? Dívá se na něj teď už velmi starostlivě a vyčkává, dokud nepřestane ze sebe zvracet krev. Tedy doufá, že to přestane, přinejhorším by velmi rychle někomu zavolala.* Myslím, že budu muset někomu zavolat. *Rozhodně nemá v plánu ho takhle nechat, vždyť jí tady teoreticky umírá před očima. Možná si myslel, že to nic není, teď už si to snad myslet nebude.*

*Ze hřbitova zamíří hned domů a jde trochu rychlejším krokem, aby tam byla ještě dříve, než se Kai vrátí. Netuší, kde odešel, ale nemyslí si, že bude příliš dlouho pryč a musí toho využít. V levé kapse kabátu má schovanou krabičku s náhrdelníkem a svírá jí tak pevně, jako kdyby jí ji snad měl někdo každou chvíli ukrást. Pohled má sklopený dolů a dívá se na chodník. Občas pozvedne hlavu, ale cestu domů zná už velice dobře. Je momentálně promrzlá až na kost a těší se, až ze sebe to studené, promočené oblečení sundá. Přijde ke svému panelovému domu a vystoupá schody do patra, kde se nachází její byt. Z druhé kapsy kabátu vytáhne klíče a ještě teď se jí trochu třese ruka z toho, jak je ze všeho rozhozená. Není to pro ni lehké a bude jí nějakou trvat, než všechny ty informace nějakým způsobem vstřebá, pokud je to vůbec možné. Jako kdyby nestačilo už to, co se jí všechno stalo za pouhý rok, ne ono se prostě toho musí naskládat o moc více. Před rokem by se dalo říct, že byla jenom obyčejnou studentkou psychologie, co chtěla vědět, co se opravdu stalo jejímu bratrovi a dnes? Dnes už je čarodějkou z bláznivého covenu, její bratranec je sociopat, který chce získat její moc a za přítele má narcistického hybrida, který trpí paranoiou a má nulové sebeovládání. Její nejlepší kamarádka je čarodějka a vůdce covenu a dělá terapeutku své další kamarádce, která byla čarodějka, teď je upír a všechno tohle okolo ní nedává vlastně žádný smysl. A to ještě nepočítá do toho to, že její strýc byl uřknutý a pokusil se ji zabít. Zastrčí klíček do dveří a otočí s ním. Odemkne dveře a vystoupí do bytu. Zavře je tak, že se zády o ně opře a vydechne dlouze. Hlavu má trochu zakloněnou dozadu a zavře oči. Začne zhluboka oddechovat, jako kdyby jí to snad mělo nějak pomoct, jako kdyby mohla celou skutečnost najednou vstřebat. Ale jedna věc je alespoň pozitivní a to je to, že Kai tady není. Sundá si promočený kabát ze sebe a vytáhne krabičku s náhrdelníkem. Rukou nahmatá na stěně spínač a rozsvítí si, i když si je jistá, že by i poslepu našla všechno, co by v danou chvíli potřebovala. Otočí se čelem k obývacímu pokoji, když v tu chvíli se zarazí a uvidí tam Kaie. Vytřeští na něj své zelené oči a pootevře ústa, jako kdyby chtěla něco říct, ale přitom není schopná ze sebe vydat ani hlásku. Nepočítala s tím, že tady bude, jenomže on tady na ni opět čeká. A zase jako kdyby prožívala jisté deja vu, akorát teď už je to s tím rozdílem, že oba vědí pravdu, oba vědí, co on chce a teď to chce dostat. Už žádná jeho přetvářka, tímto to všechno končí. Upustí kabát na zem a udělá okamžitě krok dozadu, přičemž sevře krabičku s náhrdelníkem ještě více v ruce. Chvílemi by to mohlo působit, že ji chce přímo rozdrtit.* Celou dobu jsi to věděl...*Promluví k němu přičemž ustupuje pomalu dozadu, chce si od něj držet stále odstup. Je si vědoma však toho, že ji rozhodně nenechá utéct a ještě k tomu nemá ani kde.*...věděl jsi, že moje matka tam ukryla tu naši moc. Jak? *Řekne trochu zostra, jako kdyby z něj neměla vůbec žádný strach, ale pravda je, že má. Ví, že ji nemůže zabít, ne teď, ale co potom? Nemůže vědět, co udělá až dostane to, co chce. Jenomže ona mu to jenom tak nechce dát, nechce mu svěřit něco tak velkého do ruky. Kdyby věděla...kdyby věděla, že bude normální a zůstane tady s ní, potom možná, jenomže on se nezmění a vždycky to bude ten sociopat, kterým se narodil a který se stará jenom o sebe. Možná prostě měla ten náhrdelník vyhodit už po cestě, nějak se ho zbavit. Možná, kdyby rozbila ten modrý krystal, tak ta síla vyprchá a on tak nebude mít šanci si ji vzít. Udělá ještě pár kroků dozadu, ale po celou dobu z něj nespouští oči. Vytáhne z krabičky náhrdelník, kterou pak odhodí někde směrem k němu, jako kdyby ho chtěla na chvíli zdržet a přiběhne k balkónovým dveřím. Bude nejlepší se ho prostě jenom zbavit, odhodit ho. Možná by si pro něj Kai šel dolů, ale přeci jenom jsou v New Orleans a ten náhrdelník by někdo mohl během chvíle sebrat, když by ležel na chodníku.Ppořád je lepší, aby ho měl v rukou někdo jiný, než on.*

*Počul len kvapky dažďa, ktoré mu nad hlavou narážali do látky dáždnika, búchali doňho, stekali dole až k zemi, kde sa odrazili rovnako ako voda z kaluže, keď spravil ďalší krok  chodníkom. Šiel rýchlo, neobzeral sa, nezdržoval sa, vyzeral však ako len ďalší človek, ktorý sa snaží ukryť pred dažďom v pohodlí domova, lenže on domov nemal. Nikdy ho tak nenazval, vždy to bol Camin byt, vždy bude a preňho to znamenalo ešte menej než málo. Dal jej už viac ako dosť času, dal jej všetku svoju trpezlivosť, ukázal jej možno aj druhú svoju stránku, ktorá jej od doby, čo za ňou po druhýkrát prišiel, neskrivila ani vlások na hlave. Nemal potrebu, pretože vedel, že ju potrebuje, rovnako ako dnes potreboval Davinu, od ktorej viac nebolo nič, čoby chcel. Jeho záujmy a plány sa teda zamerali celkom na jeho sesternicu, akoby pred očami práve v túto chvíľu nemal nič len jej tvár, jej výraz, keď konečne zistí pravdu, keď jej konečne dôjde, že jediný spôsob, ako mu môže ona nejako pomôcť, je dať mu to, čo chce a ak sa to po tom všetkom od neho niekto, hocikto bude snažiť odtrhnúť, tak ho zabije. A bolo mu úplne jedno, kto bude musieť zomrieť, aby tú moc získal, bolo mu jedno, ak to bude ona. Bol psychopat, sociopat, ktorého si Camille vpustila do svojho života, a to sa jej raz musí vypomstiť, prečo nie rovno dnes, všakže? Už to musí vedieť, musela to vlastne vedieť už dávno, ale  vážne, nebola tu možnosť, žeby na to ešte neprišla, nech by bola už akokoľvek blbá, a to ona nebola. Niečo v nej bolo, jednoducho mala do seba niečo, čo videl aj on, aj keď to zhola naňho nemalo žiaden vplyv, ak by nevedel, že na to dokáže prísť, najskôr by nestrácal čas a povedal by jej to, ale takto to mohlo byť omnoho efektívnejšie a hlavne to bola väčšia zábava. Spoznal ju, vedel o nej všetko, možno aj veci, ktoré by nechcela, žil s ňou v jednom byte, sedel za jedným stolom, na jednej pohovke, stal sa súčasťou jej života, či si to už chcela priznať alebo nie a práve preto ju to tak sklame, vedel to a priam sa toho nedokázal nabažiť, dočkať. Keď sa vráti späť do bytu, ktorý odomkne už vlastným kľúčom, je tichý a tmavý, presne taký, ako čakal, že bude, ako čakal, že ho nájde. Jediné, čo mohol počuť bol klapot kvapiek na okno, možno ich však mal už natoľko uložené v ušiach, že si to z časti len predstavoval, pretože bol hlasný, priam akoby niečo signalizoval, niečo, čo zatiaľ len viselo vo vzduchu. Mierne nakloní hlavou do strany a našpúli perami ako s neurčitým pohľadom hľadí na stôl plný papierov, nejakých zápiskov, ktoré sa ani náhodou netýkali žiadnej Camillinej školskej činnosti. Pomaly sa po jeden z nich načiahne rukou, ako ho uchopí medzi prstami a prejde si jazykom po spodnej pere.* Ding, ding, dong! Gratulujem, sissie...Máš to. *Vydýchne do ticha, ktoré sa šírilo bytom, pričom ho položí späť na stôl a začne si rozopínať gombíky stále mokrého kabátu, ktorý len prevesí cez opierku stoličky, na ktorú sa pohodlne posadí a vystrie si nohy na dlážke, ktorá bola plná mokrých šľapají z jeho topánok, ktoré sa neobťažoval si vyzuť. Svetlo nechal vypnuté, všetko vyzeralo skoro rovnako ako predtým, Camille, ktorú doma čakalo prekvapenie a on, ktorý ju očakával, aby jej ho mohol dať. Musel sa nad tým uškrnúť, vážne. Bolo to ironické.
Pootočí hlavou ku dverám v momente, čo začuje štrngot kľúčov, v momente, čo vidí svetlo z chodby, ktoré cez ne prechádza, keď sa pootvoria a tiež počul kroky, jej kroky.  Mierne nakrčí obočím, ako ich za sebou zatvorí a zostane tam opretá stáť, akoby snáď naozaj čakala, že je tu sama. Zjavne sa po tom všetkom stále nepoučila, možno to už o neho ani nepredpokladala, ale mala by, dobre, vie, čoho je schopný.  S neutrálnym pohľadom na tvári sleduje každý jej pohyb, doslova vníma každý jej povzdych, nech už bol dôsledkom čohokoľvek, nakoniec, dnes bol deň, kedy sa vyhol smrti a navyše...Bol na dosah niečomu, kvôli čomu tu tvrdol.  Ona naopak zistila celú pravdu, bola čarodejnica, musela byť, pretože boli rodina, a to jej mohlo dôjsť hneď, tie otázky sa jej mohli vybaviť skoro v momente, čo sa to dozvedela, lenže ona si to skôr nechcela pripustiť, akoby si toho nebola vedomá, teda aspoň to bolo to, čo si myslel on. Nepatrne pootvorí ústa, ako mu v jednom momente udrie do očí, ktoré si už zvykli na tmu, predmet, ktorý drží v ruke, na ktorý teraz kladie celú svoju pozornosť, akoby na tomto svete snáď nebolo nič, nič, čoby ho zaujímalo viac, čoby preňho bolo dôležitejšie a pravdou bolo, že ani nebolo. Predpokladal, a on predpokladal správne, že je tam všetko, čo si myslí, že tam je a v tom prípade, bol koniec a on aj Camille musela vedieť, čo bude nasledovať. V druhej chvíli sa jej bytom už rozľahlo svetlo za sprievodu zvuku z vypínača, pričom mierne nakrčí obočím a pozrie sa späť pred seba, jasne nehľadiac na nič konkrétne, len tak prázdne do priestoru užívajúc si svoju vlastnú spoločnosť.  V tejto chvíli vyzeral presne tak, ako bol častovaný, nebol nič, nič viac len psychopat, ktorý od nej niečo chcel, ktorému niečo musela dať, psychopat, ktorý pre to urobí všetko. Že si ho konečne všimla, vedel v momente, keď na ňom ukotvila pohľad, mohol ho doslova cítiť, možno časť jej strachu, šoku, ktorý sa z nej priam rinul na všetky strany. Nakloní hlavou do  strany, než sa jej pozrie priamo do očí a s priam ľadovým výrazom zastane až na krabičke, ktorú stále zovierala v ruke.* Už som si hovoril, kedy prídeš....*Pomaly sa začne stavať na nohy, ako Camille podstúpi dozadu.* Chcel som ti urobiť večeru...*Urobí krátku pauzu.* Ale zabudla si upratať stôl. *Prejde si jazykom z vnútra úst, než ich krátko našpúli, ako sa narovná a urobí k nej ešte jeden krok naproti. Z jeho postoju nevyznieva nič, len nebezpečnosť, než niečo temné, smrteľné, rozhodne tam nemohla v túto chvíľu hľadať žiadnu z tých jeho aspoň naoko „priateľských“ stránok. Až pri jej slovách opäť nakrčí kuriózne obočím, ako pootvorí ústa nespúšťajúc zrak z jej rúk, priam ich hypnotizoval pohľadom, pretože držali niečo dôležité. Nijako sa však už nehýbe, ako si Camille kradne ďalšie kroky, aby medzi nimi rozšírila vzdialenosť, len tam stojí a mlčky ju sleduje. V jednej chvíli to vyzerá, akoby jej už chcel odpovedať, než si to rozmyslí a nechá byt opäť rozľahnúť tichom. Mohla sa snažiť ako chcela, mohla sa mu snažiť ukázať, že sa ho nebojí, ale bola to jej vlastná naivita, hlavne ak ho strach z nej tak pantal, že sa mu popravde postupne zatvárali oči a tento krát to už nebolo vysilením, nebolo to tým, žeby umieral, to bolo preč a teraz? Teraz mu už v ceste nestojí nič, len jedna blondína. Ako ona ustupuje, jeho pohľad sa stále zostruje a zostruje, prakticky len hľadia jeden na druhého, akoby to bol ten prvýkrát, akoby to bol ten prvýkrát, kedy sa to skončilo jej smrťou. Ako jej hľadel do tváre, nevšimol si, že náhrdelník z krabičky vytiahla, boli to možno dve sekundy, kedy bol v jej rukách, než krabička letela k jeho nohám a ako sa Camille rozbehla k balkónu, on sa po ňu sprudka zohol, len z polovice ju zodvihujúc zo zeme vidiac fakt, že je prázdna a nič čo bolo v nej nie je spadnuté nikde popri. Spojí pery pevne k sebe a v rýchlosti ju odhodí niekam do strany, pričom môže byť jasne počuť ako sa dolámala o stenu. Z jeho očí v tejto chvíli žiarilo doslova šialenstvo a prázdnota, bolo to zmes toho najhoršieho sociopata v ňom. Než stihla Camille prejsť balkónovými dverami, ktoré už otvorila zdrapil ju rukami za krk a sprudka ju potiahol zozadu smerom k sebe, prikladajúc si svoju tvár k tej jej dýchajúc jej do ucha.* Pšššššššt....*Otrie sa svojimi perami o jej ušný lalôčik, ako ju zviera v zovretí svojich rúk a vdychuje vôňu jej vlasov.  Mohla mať pocit, akoby jeho ruky boli skoro všade. Na chvíľu to vyzerá, akoby tam s ňou chcel zostať len stáť, než ju potiahne ďalšej od balkóna a natiahne popri nej zdvihnutú dlaň.* Daj mi to, sissie...Ver mi, nechceš, urobiť blbosť, chceš? *Znovu jej vydýchne na líce, ako ju pri sebe drží, než zostane na chvíľu až nebezpečne ticho.* Vieš, Cami...*Začne naoko nenútene.* Ver alebo nie...Ale poznal som ju. *Urobí krátku pauzu, pri ktorej krátko potiahne jedným kútikom úst, nijako však zvlášť pobavene, alebo šťastne, skôr spokojne.*...Tvoju matku, samozrejme. A musím povedať, *opäť sa nadýchne,* čo hovorím vážne málokedy, že bola fajn, *na chvíľu len spojí pery pevne k sebe,* rozumel som si s ňou, ako s jedinou z rodiny. *Odmlčí sa, akoby hľadal tie správne slová.*  Bola pomstychtivá, manipulatívna, chladná k okoliu...A hlavne...*Dá dôraz na posledné slovo, pričom sa potichu uchechtne.* Bola totálny psychopat. *Prenesie skoro šialeným tónom, akoby všetko to, čo niekedy na ňom mohla vidieť, aj keď to bolo len niečo malé, nikdy neexistovalo.* Asi mi vážne nebudeš veriť, ale bola totálne šľahnutá, úplný cvok. *Otrie sa temenom hlavy o to jej.* Ta, da, da...Ale to nie je tá najlepšia časť...Než pred rokmi odišla z domu mojej rodiny, zverila mi svoje malé, nebezpečné tajomstvo, ktoré ju nakoniec stálo krk. *Rukou, ktorú mal na jej tele, pomaly zatlačí do jej hrudníku.* Jedného krásneho dňa mi povedala, že sa jej narodili deti...Dve, dvojičky. Niečo také je v covene Gemini samozrejme bod číslo jeden...*Opäť sa odmlčí, ako preglgne.* Chcela sa stretnúť, doteraz neviem, prečo. *Prenesie takým tým hútavým štýlom tónu.* Keď som tam prišiel, nikde nebola. Bola preč, myslím, že to bolo poslednýkrát, čo som s ňou hovoril. *Uškrnie sa nad tým.* Vždy som však mal jedno neblahé tušenie, že ju môj skvelý otec zabil. *Povie nakoniec.* Nebolo by to prvýkrát, čo si niekto v našej rodine zavraždil súrodenca, všakže...*Z jeho hlasu môže počuť všetku tu pobavenosť, ktorú v tom mal.* No, takže k veci, posledné miesto, kde tvoja matka pred tým žila, bolo New Orelans, kam šla za tvojím otcom, bla, bla, bla, *pretočí nad tým trochu otrávene očami,* tak som si spravil menší prieskum a hádaj koho som neobjavil? *Podvihne nad tým obočím.* Jedno z jej dvojčiat...Teraz môžeš zadržať dych, bude to vážne dramatické *vydýchne po krátkej pauze,* – teba. A nakoľko to sprosté kúzlo okolo prsteňa, ktorý som našiel s menšou výpomocou Daviny, na mojom prste udrží len mágiu najbližšej rodiny, čož si bola zo všetkých stránok opäť a znovu ty, bola to úplne jasná záležitosť. Ani som nad tým nepremýšľal, vážne nie. Len si tak hovorím, vieš...Narodila sa bez moci alebo? *Spýta sa akoby len tak do ticha,*...Alebo jej moc ešte stále niekde je?...Je niekde ukrytá čakajúc, kým si ju konečne zoberiem? *Vydýchne krátko.* Ale nie, nie...Christine by tam musela ukryť aj svoju moc, aby zmietla všetky stopy pred covenom, aby zo seba urobila obyčajného človeka, než vás využije na to isté, na čo ja teraz využijem teba...Chcela vás vysať, zobrala vám moc, aby ju neskôr mohla mať pre seba a moc dvojčiat, to ti poviem, to je niečo...Je tu dokonca veľká pravdepodobnosť, žeby bola silnejšia ako vodca covenu, jej vlastný brat...*Opäť sa na niekoľko sekúnd odmlčí.* Tak som sa rozhodol, že to nakoniec urobím za ňu....Čo povieš? Na jej spomienku. *Prenesie nakoniec jasne spokojný sám so sebou, než si ju konečne otočí k sebe s tým, že ju zdrapí za pažu a doslova jej  zabára prsty do kože.* A teraz prejde k tej zložitejšej časti, čo povieš...Sissie?* Zuby má stisnuté pevne o seba, pričom jej hľadí do očí bez jedinej jedinkej známe po emócií. V druhú chvíľu jej rukou pomaly skĺzne z ramena až k ruke, kde jej položí náhrdelník, ktorý mu dala tak, aby sa jej krištáľ zarýval do koži. Pomaly zdvihne zrak od jej ruky opäť k tvári, pričom skenuje jej výraz.* Vieš, že s tým nemôžeš bojovať, ten pocit je silnejší, ako ty. *Jednou rukou drží šnúrku náhrdelníka a druhou ju zviera za rameno, stále v jej tesnej blízkosti ako jej vydychuje do tváre.* Všetka tá moc nahromadená v jednom tak malom predmete, moc, ktorá nechce nič iné, než prerážať a prerážať do každej bunky tvojho tela...*Doslova sa jej opäť otrie perami o líce, než sa mu na nich sformuje poniekiaľ letmý poloúsmev.* Robí ťa silnou, presne takou, aká chceš byť a keď ti nakoniec prejde po aj najmenšom nervy, *znovu sa jej pozrie na ruku jasne si vedomí toho, že Camille s tým v tomto momente už nebude môcť zápasiť,* konečne sa cítiš, akoby si bola kompletná, celá....*Pokračuje doslova nízkym tónom v hlase, než začne cítiť ako moc z náhrdelníku začína pretekať do jej tela, doslova ho šteklila na ruke, ktorou ju držal. Pomaly pustí šnúrku, pričom náhrdelník spadne na zem a ako uvoľní svoje zovretie zdvihne obe ruky ku Camillinej tvári prikladajúc jej ich z oboch strán na líca. Jeho ústa boli pootvorené, akoby cítil niečo neuveriteľné a nedokázal sa toho nabažiť, jeho oči zatvorené od všetkých impulzov, ktoré ním prechádzali, ako sa jej dotýkal.* A tu je...*Vydýchne znovu.* Môžem ju cítiť.

*Ano opravdu si myslela, že je v bytě sama. Všechno tomu alespoň nasvědčovalo. To ticho, které narušovaly jenom kapky deště, které padaly do oken a do kterých udíral už teď silnější vítr. Prakticky mohla slyšet tlukot svého srdce, který měl nepravidelný tep. Nemohla ho dostat na správnou frekvenci ani kdyby chtěla, právě teď ne. Stres, potvrzení pravdy, nevědomost, pocit strachu – tohle všechno ji právě v tuhle chvíli ji ovlivňovalo. No, alespoň, že tady nebyl on. Ten, kterého tady nechtěla, který tady neměl být s ní. Tedy alespoň si to myslela do doby, než sáhla po spínači a rozsvítila jedno tlumené světlo kousek od dveří. Ihned zahlédla jeho tvář a byla překvapená, ale zároveň vystrašená. Nemůže uvěřit tomu, že se znovu nechala nachytat, ale myslela si, že něco takového už dělat nebude, proč by, že ano? Bydlel u ní, prakticky se tady choval jako doma a vždy, když se vrátila domů, tak přinejmenším hrála televize a nebo byla rozsvícena alespoň lampička. Jenomže dnes nic a proto je překvapená, nemohla to čekat, no na druhou stranu mohla, ale tohle byla její chyba. Teď už se s tím nedalo nic dělat, teď už ani nemohla do kapsy nazpět zastrčit krabičku s náhrdelníkem, kterou svírala v ruce tak pevně, že jí mohl vidět vystouplé klouby na rukou. Nechtěla mu ji za žádnou cenu dát, ale věděla, že přesně kvůli tomu je tady. Sama netuší, zda je na něj více naštvaná nebo zklamaná. Po celou dobu tady s ní hrál opravdu velmi dobrou hru a on určoval pravidel. Jí nezbývalo nic jiného, než jenom táhnout figurkou v jeho pekelné hře a vyhýbat se všem nástrahám. Bohužel dnes spadla do další a nemá sebemenší ponětí, zda se tomu vyhne a přežije a nebo prohraje a zemře. Vidí na něm, jak pozoruje jenom tu krabičku, co drží v ruce, protože to je přesně to jediné, co ho zajímá. Zadívá se mu do tváře, když na ni promluví, ale nic neříká jenom ustoupí o krok dozadu s tím, že si hodlá od něj zachovat co největší vzdálenost. To, co říká, ty slova, které vycházejí z jeho úst...nikdy v něm viděla většího psychopata a maniaka, než dnes večer. Už tam není nic z toho Kaie, který se prezentoval, když tady s ní bydlel, teď je tam jenom ten blázen, ten tvor, který si chce sebrat to, co je dle něj jeho. Polkne na sucho a upírá na něj svůj zrak, přičemž cítí, jak se jí strach rozhléhá od hrudi do všech částech těl, žaludek se ji svazuje, jako kdyby se jí chtělo zvracet, ale nemůže nic dostat ven. Právě teď je ještě více nebezpečnější, než kdy byl při prvním setkání. Nemůže mlčet, i kdyby možná měla. Nedá jí to,. Potřebuje znát odpověď, potřebuje vědět, jak moc znal její matku. Nebo neznal? Jak ale o tom všem věděl? Potřebuje dostat tyto odpovědi, odpovědi, které ji vrtají hlavou a bez kterých by nedovolila, aby se k ní přiblížil ještě o něco blíž. Ach...jako kdyby snad měla nějakou šanci se proti němu ubránit. Možná kdyby byla opravdová čarodějka se všemi prvky, ale ne jako čarodějka svou podstatou, ale bez ničeho. Jenomže se nedočká odpovědi, ne teď a vlastně mu k tomu sama nedává příliš mnoho prostoru. Potřebuje se toho náhrdelníku zbavit, protože to je to, co mezi nimi vytváří zlo, jenomže pokud to udělá, tak to bude ještě horší. Možná je dobře, že má na sobě stále ochranné kouzlo, ale zemřít opravdu nechce, ne znovu a ne už jeho rukou. Vytáhne z krabičky náhrdelník a sevře modrý krystal pevně v ruce. Přímo cítí ve své dlani ten příval magie, který ji šimrá jemně po kůži, ale zároveň jí je to nepříjemné, protože je jí to tak moc cizí, tak moc neznámé. Jako kdyby to byla její chybějící součást a ona je, ale její duch to prostě odmítal. Odhodí krabičku jeho směrem, snad by ho tím chtěla zastavit a nebo alespoň odlákat jeho pozornost na tu chvíli, kdy se přesune k balkónovým dveřím. Okamžitě se k ním rozejde, přičemž chytne za obě kliky a potáhne k sobě, aby je otevřela. Náhrdelník se jí houpe ze strany na stranu v pravé ruce a párkrát krystal narazí do skla a ozve se cinknutí, které však přehlušuje hlasitý déšť vycházející z venku. Něž však stihne vyběhnout na balkón, tak ucítí na svém krku jeho ledové ruce. Nadechne se zhluboka, jako kdyby byla připravená si do plic nabrat co nejvíce vzduchu k přežití. Nemůže se ubránit tomu, že dostane z toho doteku přímo panickou hrůzu. Nechce, aby se ji dotýkal a už vůbec ne v oblasti krku, nechce, aby ho svíral. Ruky ji vystřelí vzhůru a chytne jeho ruce, přičemž se snaží ze všech sil mu ty jeho odtrhnout, což se jí samozřejmě nedaří. Stále však svírá náhrdelník v ruce. Její tělo celé škubne, když si ji přitáhne k němu a z úst se jí vydere stén, který je naplněný jenom strachem a bezmocí. Otírá se lícem o jeho tvář a zhluboka dýchá, hruď se ji zvedá ve velmi nepravidelném intervalu, které naznačuje jenom to, jak moc z něj má právě teď strach. Její zelené oči se snaží vyhledat alespoň kousek jeho tváře, něco, co by bylo jejím záchytným bodem, které by jí napovídalo, co udělá v další chvíli. Nesnaží se mu ani příliš vzdorovat, když už je u něj tak moc blízko, protože ví, že výhra je právě teď na jeho straně, opět. Zavře oči, když jí zašeptá do ucha. Cítí jeho rty na svém ušním lalůčku a zatne zuby tím, jak moc jí je to nepříjemné. Akorát tak pociťuje všechnu tu psychopatii, kterou v sobě má. Snaží se od něj tvář co nejvíce odvrátit na druhou stranu. Pevně tlačí víčka k sobě, jako kdyby už nechtěla vědět, co bude následovat. Mohla by začít křičet, mohla by začít vzdorovat vší silou, ale stejně by jí nikdo nepřišel na pomoc. Popojde o krok nebo dva dozadu, jen co se ji snaží dostat od balkonových dveří. Otevře znovu oči, které se ji naplní slzami, slzami strachu. Pootevře ústa a poslouchá každé jeho slovo. Rty se jí třesou a ona není schopná jediného slova, jediného pohybu. Jediné, co může Kai slyšet je její trhaný dech, který je přímo nasáklý čistým zoufalstvím. Jeho dech ji šimrá na tváři, ale pro ni je to něco jako kdyby ji olizovaly plameny, které ji chtějí popálit každý centimetr kůže. Vytřeští oči, jen co začne mluvit o její matce, jako kdyby ji opravdu znal a vlastně tímto se tím přiznává, že ji znal. Zatají se v tu chvíli dech a poslouchá ho pozorněji, než kdykoliv předtím, kdy spolu vedli nějaký rozhovor. Jeho slova ji však bolí….jsou jako nože, které se ji zařezávají hluboko do srdce a on s nimi ještě otáčí, aby jí více zraňoval, aby více krvácela. Zavrtí hlavou nesouhlasně, přičemž se otře o jeho část tváře a část krku.* Ne…*Vydechne nesouhlasným tónem odmítajíc si připustit to, co ji tady povídá.* ...lžeš mi. *Sevře jeho ruce více a vydá na ně nápor, že je chce od svého krku odstrčit, což se jí opět nedaří.* Snažíš se mi ublížit, protože to je přesně to, co děláš. Nebyla taková…*Řekne poněkud odmítavě.*...nemohla být. *Nechce si to připustit, nechce to slyšet a nemůže to být pravda. Kdyby byla taková jak on říká, kdyby byla tento typ člověka, tak jak je vůbec možné, že má takovou povahu jakou má? Sean byl taky úžasný člověk, nikdy by nikomu neublížil nebýt toho uřknutí. Proč by tohle vůbec její otec dělal? Proč by byl s někým takovým jako popisuje Kai, když jejich rodina se snažila lidi co nejvíce chránit? On ví, jak se jí dostat do hlavy a využil velmi mocnou věc proti ní. Ví, že ji to ublíží, že ji něco takového zničí, pokud to je pravda. Ale dnes večer odmítá uvěřit jeho slovům, nemůže nad ní takhle vyhrávat, nemůže ji zlomit ještě více, než už to udělal doteď. Na druhou stranu ví, že by jí jenom tak nelhal, že by něco takového neměl vůbec zapotřebí, protože jeho styl lhaní je založený jenom na tom, kdy se to jemu právě hodí. Nemá však ten pocit, že je to právě teď. Řekl jí pravdu o sobě o své rodině a o covenu Gemini. Její matka přeci nemohla být taková, nemohla být jako on. Vždycky chtěla vědět jaká byla, ale takhle si ji nepředstavovala, právě naopak. On ji tady popisuje jako někoho jemu podobného, zatímco v jejích snech byla laskavá, hodná, milující a nikdy by nikomu neublížila. Nelíbí se jí to, jak ji tlačí na hrudník, jak jeho ruce může cítit úplně všude na těle, protože má pocit, že se toho už nikdy nezbaví, že je tam bude cítit pořád a s něčím takovým by se velmi těžce vypořádávala. Tělo jí naprosto ztuhne v okamžiku, kdy ji oznámí, že jeho otec ji zabil. Opravdu teď není schopná se pohnout a nebo jakkoliv zareagovat. Jaké by to vůbec bylo, kdyby byla naživu? Kdyby...ne, nedokáže právě teď nad tím přemýšlet. Je toho na ní moc a proto jí steče několik slz po tváři směrem dolů a mohou dopadnout i na jeho ruce. Nemůže unést tu pravdu, nemůže unést to, co ji tady říká, protože to tak moc bolí. * Přestaň už...*Požádá ho, jako kdyby snad po něm žádal nějaké smilování. Jenomže on stále mluví dál, jako kdyby ji vůbec nevnímal, jako kdyby neviděl to, že už to nechce nadále poslouchat. A nejhorší na tom je ten fakt, že se jí ještě k tomu všemu vysmívá do tváře, že má z toho jisté pobavení. I přes to, že se snaží bránit, tak poslouchá všechno, co ji tady říká. Znovu se zhluboka nadechne, jen co jí začne vysvětlovat přesně to, proč tady je. Chudák to nebohé děvče, které ke svým plánům taky využil, ale teď už by mělo být v bezpečí. Cukne sebou, jen co se opět nakloní k její tváři a čím dál více nabývá dojmu, že její strach mu dodává energii k tomu, aby se nad tím zabavil ještě více, než doposud. Zatímco pro ni to bude jeden z nejhorších okamžiků v životě, tak on si je bude pamatovat za ty jeho nejlepší a hlavně vítězné. Z očí jí začnou padat znovu slzy, když jí oznamuje, že jejich matka vlastně chtěla jenom její a Seana moc využít pro vlastní potřebu, jako kdyby jenom skrz tuhle věc měla děti a podařili se jí dvojčata. Všechno,c o chtěla jí vyšlo a dokonce si rozuměla s Kaiem...chtěla pro něj to samé? Byli spojenci? Ne, ne už to nechce poslouchat, už nechce žádnou pravdu. Z úst se jí vyderou vzlyky naplněné bolestí z toho, co jí tady povídá.* Prosím...*Požádá ho, vážně už nechce, aby s tím pokračoval. Tohle přece nemohla být její matka, tohle nemohla být její rodina. Byla spokojenější s tím, že o ní nic nevěděla, než aby se dozvěděla krutou pravdu, která ji zlomí na několik kousíčků, které nepůjdou poskládat nazpět. Zavrtí opět hlavou a potom už si ji Kai otočí k sobě, přičemž ani trochu neprotestuje. Podívá se mu do tváře a může vidět všechno to, co doteď nespatřil. Bolí jí to, jak ji drží, ale co je fyzická bolest oproti té psychické? Oproti tomu, co máte v srdci? V jeho očích nevidí nic, vůbec nic. Žádné emoce, žádný soucit. Jenom to, jak moc touží po tom dostat, co chce. Zavrtí hlavou nesouhlasně, že jí prostě do toho nemůže nutit, protože to nechce, ale on jí i tak násilím vloží do ruky krystal, který se jí zabodne trochu do kůže. Sklopí zrak k tomu a znovu může cítit ten příval energie. Musí několikrát zamrkat, aby viděla přes slzy opět na jeho tvář, jen co pozvedne hlavu. Má pravdu...je to silnější, než ona, nemůže s tím jenom tak bojovat, protože ačkoliv jí to přijde strašně cizí, jako kdyby jedna její zapomenutá část chtěla dovnitř, chtěla se s ní spojit, aby mohli být znovu jednou součástí. Vydechne při jeho tváři a opět na několik sekund zavře oči. Snaží se jí popudit ještě více k tomu, aby tu moc přijala, aby se dostala tam, kde se má dostat a on jí z ni potom mohl vysát, protože přesně to chce udělat a ona to ví. Je si všeho vědoma. Cítí, že její tělo a podvědomí to dělá za ni, že samo nechává moc náhrdelníku, aby se přímo vpil do její kůže, prostupoval každým záhybem do jejího těla a zaplavoval ji celou tak zvláštním pocitem. Napůl vnímá jeho slova, která ji ještě k tomu více pobízejí, ale tou druhou polovinou, tou větší vnímá tu sílu, ten příval moci, který ji ale zároveň nedělá ani trochu dobře, protože je to nápor na její tělo, něco, co nikdy nepoznala a co nikdy necítila. Během pár sekund už oplývá neskutečnou silou, díky které se cítí opravdu neuvěřitelně silná, ale jako kdyby jí to chtělo zároveň umučit. Je...speciální. Ano, právě teď je. Nechá si z ruky sklouznout náhrdelník na podlahu a podívá se Kaiovi do očí. Neucukne, ani když ji přiloží ruce na líčka, protože právě teď si připadá jako v naprosté agónii s tím, že neví, zda je to neskutečně příjemné a nebo naopak. A to všechno s ní dělá magie. Jedna její zapomenutá, ztracená část je zpět, ale Kai si ji hodná vzít. Stejně tak jako on má pootevřené ústa, ale chystá se něco říct. Jenomže to potom přijde něco, co čekala a zároveň nečekala. Zavře bolestivě oči, když si začne od ní brát všechnu tu sílu, kterou právě teď pozřela. Chytne ho obouma rukama pevně za předloktí, ale na nic jiného se nezmůže. Nejenom, že z ní odchází magie, ale taky veškerá její fyzická síla. Zamručí nespokojením bolestivě, když jí to všechno začíná čím dál více opouštět.* Uhm...*Vymaní z úst a zanedlouho je to všechno pryč, jako kdyby to tam ani dříve nebylo. V tu chvíli se zhroutí na podlahu, ale stále je při vědomí, stále vnímá své okolí, jen se cítí neuvěřitelně slabá, bez ničeho...prázdná. Zůstane takhle nehybně ležet pár vteřin a vážně to působí, jako kdyby jí to zabilo, ale to by nesměla otevřít oči. Může teď jenom pozorovat svou porážku a jeho vítězství, jeho radost nad tím, co získal a že má všechno po čem toužil, alespoň po čem toužil tady v New Orleans. Potřebuje si odpočinout, chce, aby jí už nechal, aby už s ní nic dalšího nezamýšlel. Dostal všechno, více mu dát nemůže. Když se Kai na nějakou chvíli odebere někde jinde, tak toho využije, musí. Zapře se rukama o podlahu a začne se po ní sunout ke svému kabátu, kde má stále ještě mobil. Potřebuje ho dostat, potřebuje zavolat Klausovi. Ví, že by přišel brzo, věří mu, věří, že by jí pomohl. Ačkoliv s velkým úsilím, tak jenom přeci se k němu doplazí a vytáhne z jedné kapsy mobil, kde ho začne ihned hledat v kontaktech, aby mu poslala zprávu.*

*Zatiaľ, čo ju zmietal strach a zdesenie z pravdy, ktorú sa dnes dozvedela, ktorá musela prísť, pretože celý jej život bola jedna veľká, obrovská lož, on necítil nič iné, než vzrušenie z pohľadu, ktorý sa mu naskytol vo chvíli, čo vytiahla tú krabičku. Vedel, čo je v nej, nemohol to nepoznať, ak tu bol len jeden predmet, pri ktorom by sa tak triasla, jeden predmet, ktorý by zvierala, akoby od toho závisel jej život. A možno aj závisel, alebo už sa dávno rozhodol, možno jediné, čo chcel, bolo zobrať si moc a nechať ju ležať na dlážke, alebo ju naopak zabiť. Možno. A zatiaľ, čo ona zostávala v nevedomosti, ktorá sa v nej lomcovala a pridávala jej na všetkej tej neistote, on už dávno poznal odpoveď. Svetlo z lampy sa mu odrážalo od zreničiek, zatiaľ čo jeho doslova posadnutý zrak spočíval na tom jednom a jedinom predmete, ktorý v tomto byte niečo znamenal. Mohol z Camille cítiť ten prvotný šok, to prekvapenie z jeho prítomnosti, akoby sa to už nestalo niekoľko krát predtým. Zažívali stále dookola a dookola tú istú nostalgiu, ktorá jej už dávno mala povedať, aby bola opatrnejšia, niektorí ľudia sa však nikdy nepoučia. Nikdy. A ona bola jedným z nich, jej dôvera, jej nádej, žeby tam mohlo byť aj niečo iné, než jeho psychopatická stránka, lenže nebolo a obaja to vedeli viac ako dobre, predsa sa s tým narodil, narodil sa bez emócií, a to bola jeho najväčšia výhovorka pre všetko to, čo robí, nemôže to nejako ovplyvniť a začať proste cítiť, tak to nefungovalo. Už prišiel na svet prázdny s poruchou, nebola to jeho vina, že ich nevnímal, nebola to jeho vina, že sa nedokázal o nikoho starať, nikoho milovať, nič dobré cítiť. Keď sa na ňu pozrel, na jej tvár, do jej očí, nebolo tam nič, ani ťuk. Nič, čoby ho držalo od toho, ako veľmi chcel niekoho vlastnou zásluhou vidieť trpieť a ona nebola nikým, len ďalšou obeťou. Nebolo preňho možné, sa na ňu nejako naviazať, mať citový vzťah, cit je vlastne neznáme slovo, prečo ho teda nechávala v svojom byte? Prečo si dávala všetku tú námahu, keď bolo jasné, že jeho zmeniť nemôže? Už na začiatku jej povedal, ako veľmi naivná je a najskôr sa to nikdy nezmení, nemohlo to byť nič iné, než pomiatnutie, vlastne ani netuší, ako strašne mu to celé zjednodušila a akonáhle tá moc bude konečne v jeho rukách, lepšie povedané na jeho prste, už tu nebude nič, čoby stálo medzi ním a jeho rodinou v Portlande, medzi ním a jeho otcom. Bolo mu však jasné, že mu to Camille viac nijako uľahčovať nebude, hlavne keď teraz vie skoro celú pravdu, ktorú pred ňou úspešne tajil a zvyšok, na ktorý nemala ako prísť jej pokojne doloží. Možno to celé teraz vyzeralo ako jeho nie práve férová hra, ale na druhú stranu, ona mala možnosť dozvedieť sa o svojej rodine a on získa to jediné, čo vždy chcel, moc, ktorá jej bola zobratá a popravde pri pohľade na ňu nemal ani pocit, žeby po nej nejako extra bažila. Nemyslel si, žeby to chcela, niekto ako on, bola človek celý svoj život a čarodejnica? Nie...To by jej nešlo. Mal chuť sa na nej zasmiať, tvárila sa, akoby bola presvedčená, že ju dnes Kai zabije, až by mu bolo ľúto nenaplniť jej nádeje, vážne, on nerád búra mosty, nerád ľuďom kazí sny a priania, ak to tak strašne chce, tak nad tým pokrčí plecami a pôjde do toho. Bože, bola tak strašne dramatická opäť, hlavne čo sa týkalo všetkých tých krokov späť, akoby v ruke držala časovanú bombu a nevedela, čo s ňou má robiť. Opäť skĺzne pohľadom drevenej skrinke, z ktorej mohol skoro cítiť vo vzduchu príval mágie, pričom ju na chvíľu doslova hypnotizuje očami. Nedalo sa povedať, žeby počas celej doby vôbec žmurkol, jeho zrak skôr zostával privretý, prižmúrený, upretý na jednej a jedinej veci, ktorá ešte mala nejaký zmysel. A ona to vie, to bolo to jediné, čo kedy chcel, mať vlastnú mágiu, vlastnú moc a bolo mu celkom jedno, čo preto bude musieť urobiť, či ju bude musieť niekomu zobrať, pretože on mal byť vodca covenu, ale to mu neprijali, vytrhli mu tú možnosť priamo z rúk a preto teraz budú trpieť všetci, všetci, ktorí si niekedy niečo dovolili. So všetkou tou silou už viac nebude musieť klásť pozornosť ničomu, nič nebude nebezpečné, nebude tu nič, čomu by sa musel vyhnúť. Jeho ústa sa akoby automaticky otvoria, nijako nepremýšľa nad tým, čo hovorí, len ich hádže do vetru, akoby mal potrebu jej ukázať ešte o niečo viac, v ako veľkých sračkách práve stála. Možno ho spoznala ako psychopata, ale bol si istý, že tu stále boli veci, ktoré na ňom ešte nevidela. Napríklad tento moment, keď sa už preňho jej život zdal celkom bezcenný, keď mu nič nebránilo s ním prosto a jednoducho skoncovať. Cítil sa tak choro, priam nasiaknutý šialenosťou, ktorá sa už dávno dostala do každej aj jeho najmenšej bunky a nebolo tu nič, čoby ju dokázalo zastaviť. Chcel tú moc tak veľmi, že nedokázal myslieť na nič iné a ona bola prekážka, ale zároveň bola aj jeho pobavením na celé týždne, doslova sa zabával nad jej vierou, ktorú ešte na nikom nevidel, ona bola vážne špeciálna, vážne. Bola to jeho rodina, teda dá sa to tak povedať, jeho sesternica. Opäť sa jej pozrie do tváre, ako pootvorí ústa a slovami poukáže k stolu, na ktorom nechala rozhádzané všetko, čo ju v tomto momente dostalo do celej situácie, nie práve pozitívnej na vlastný krk. Bohužiaľ, preňho to bola výhra, ktorú mu už prakticky dala, teraz si už len musel prevziať cenu. Pomaly k nej prikročí, ako ona ustúpi opäť o niekoľko centimetrov dozadu, akoby snáď verila, že jej to nejako pomôže, žeby mohla utiecť, alebo sa pokúsiť o niečo vážne, vážne stupidné, čoby sa jej nakoniec aj tak príliš nevyplatilo. Bola ako hračka s dvomi baterkami, pričom jej už jednu zobral a druhá bola na pokraji vybitia. Jeho pery mali až tendenciu sformovať sa do úškrnu, ako preglgla, doslova počul, ako jej rýchlo bilo srdce, ako sa jej dralo rovno z hrude pripravené vyskočiť, jej ústa, ktoré vyzerali skoro zakotvené pevne o seba, neschopné vydať čo i len hlásku. Každopádne, dalo sa povedať, že podobný pohľad mal na tvári už keď ju šiel zabiť po prvýkrát v trezore ich rodiny, ale teraz sa to nejakým spôsobom stálo prázdnejšie, chorobomyseľnejšie. Vedel, že jej ublíži, že jej ubližuje aj práve teraz a necítil pritom nič, len spokojnosť. Bolo to zlé? Bolo zlé, ak sa ti emócie nedokázali dostať dnu alebo ich jednoducho nevpúšťal, blokoval ich nejakým šiestym zmyslom, o ktorom nemal ani poňatia, či tu jednoducho neboli? Nemal ani možnosť na to, aby cítil, empatia, hocičo, vina voči blondíne, ktorá by sa v tejto chvíli najradšej prepadla pod zem, len aby sa od neho dostala, och, áno, bol vážne chorý, bolo s ním vážne niečo v neporiadku a on to miloval, takže možno koniec koncov dokázal mať rád, mal rád samého seba, a to je v živote to najdôležitejšie, hneď po moci, samozrejme. Jeho oči boli skoro nebezpečne zúžené k tým jej, pričom doslova striehol na každý jej aj najmenší pohyb, najmenší náznak niečoho, čoby sa chystala urobiť, rozhodne sa tú moc teraz nechystá stratiť, rozhodne sa o ňu nechystá prísť a ona musí vedieť, že ak by sa také niečo nejakým nedopatrením stalo, neskončila by dvakrát najlepšie. Už aj zabudol ako jej hlas plný strachu vlastne znie, bola to ako melódia pre uši...Vážne, lahodilo mu to na duši, ak nejakú mal, čož bolo diskutabilné. Každopádne, Camille sa opäť nezaprela, nemohol jej to však vyčítať, stále bola proste zvedavá, nakoniec to bola jej matka, pochopiteľne sa zaujímala o celú veľkú story svojho života, ktorá pred ňou doteraz bola skrytá. Ak by však len tušila, aká bude jeho odpoveď, keď zo seba nejakú dostane, najskôr by zostala radšej mlčať. Bohužiaľ, nemohla si ani len predstaviť, aká Christine bola, aká šialená, posadnutá kontrolou, rovnaký psychopat ako on sám. Áno, teta Chrissy mu vážne chýbala, ale hold, už dávno sa cez to preniesol, ľudia umierajú a život ide ďalej, teda pokiaľ nie si vo väzenskom svete, kde všetko stojí. Už z Camilliných slov vyplýva, že na niečo prichádza, veľmi jednoduchou dedukciou dospela k záveru, že Kai sa o nej asi nedočítal niekde z novín, aj keď jej na samom začiatku nikdy nedal presnú odpoveď, vlastne ju až do teraz vôbec neoboznámil s tým, ako na ňu prišiel, ak to nevedela ani jeho rodina, ani jeho otec, ktorý bol vodca covenu a ktorý so svojou sestrou a teda Caminou matkou, nemal práve krásne súrodenecké vzťahy. Až zabúdal dýchať, ako strašne hltal každý jej pohľad, každú emóciu, ktorá sa jej mihla na tvári, jej chtíč po odpovediach na otázky, ktoré poznal jedine on, teda bol jediný, ktorého sa to práve mohla spýtať. Pomaly si prejde jazykom po dolnej rade zubov, pričom nakloní hlavou do strany, ako jeho zrak opäť prejde ku truhličke, ktorá je ešte stále u Camille a nie uňho. Zastane na mieste len pár metrov od nej, ako opäť pootvára ústa, z ktorých ale nič nevyjde, vyzeralo to tak, že sa potreboval len nadýchnuť, alebo to bola súčasť celého toho prázno-šialeného pohľadu, ktorý nie a nie zmiznúť. Do niekoľkých sekúnd nakoniec zdvihne oči opäť k jej tvári, ako ústa spojí k sebe neodpovedajúc jej nijako, ani jedným gestom, či pohybom, práve vo chvíli, kedy by možno chcela, aby jej niečo povedal, bol ticho. Huh, musela ho mať vážne, vážne rada. Na chvíľu mohol postrehnúť, akoby sa nad niečím rozhodovala, čo sa mu vôbec, ale vôbec nepáčilo, a tak k nej momente šľahol nie práve príjemným pohľadom, ktorý značil jedine výstrahu pre akýkoľvek jej krok. Možno práve preto si nevšimne, ako Camille v sekunde vytiahne náhrdelník z už bezcennej krabičky, ktorú mu hodí doslova pod nohy, pričom sa rozbehne k balkónu, zatiaľ čo on sa k nej sprudka zohne a podvihne ju do ruky, ako zistí, že je prázdna a Camille sa najskôr chce hrať hry, ktoré už dopredu nemôže vyhrať. Stisne pery pevne k sebe, než bez nejakého hocijakého zaváhania vyštartuje rovno za ňou, obkolesujúc jej ruky okolo krku a ťahajúc si jej telo k tomu svojmu od otvorených sklenených dverí, z ktorých mu do tváre udieral prudký vietor a hral sa mu s končekmi krátkych vlasov. Pootvorí ústa, ako si priloží svoju tvár k tej jej, otierajúc sa jej perami o ucho, lícom k jej spodnej sánke, doslova nasávajúc vôňu jej vlasov do nosa, bol k nej tak veľmi blízko, že nielenže počul bitie jej srdca, on ho už mohol aj cítiť rovno na hrudi. Jej blonďavé vlasy ho začínali pomaly šimrať na ramene a pravej strane hlavy, ako svoje zovretie zosilňoval a zosilňoval, nemala možnosť sa mu vytrhnúť, nemala možnosť pred ním utiecť, nemala ju vlastne nikdy, aj keď sa snažila, aj keď sa rukami zapierala o tie jeho pokúšajúc sa vymaniť, už tu nebolo nič, čoby jej mohlo pomôcť. Zatiaľ čo ona mohla cítiť jeho hlboký dych, on z nej len čisté zdesenie a hrôzu, ktorá prakticky ovládala celé jej telo, pantala ho. Jeho uši chvíľu vnímali len jej sten, ktorý si prehrávali stále dookola a dookola, plný bezmocnosti, nevedomosti z toho, čo príde. Jej telo sa otieralo o to jeho, cítil jej teplo, vnímal ako sa jeho ruky minimálne nadvihovalo s jej hruďou, do ktorej sa jej doslova lapal kyslík, tak nepravidelne, tak trhane. Mohol len dúfať, že mu nezinfarktuje v rukách, to by bola už z pekla smola. Cíti jej hlavu, ako sa otiera o tú jeho, zatiaľ čo on sa ju snaží udržať otočenú dopredu, ona akoby naňho chcela pohliadnúť. Z časti mal pocit, akoby mu už zamŕzala v rukách, akoby už konečne zistila, že brániť sa nemá jedinú cenu, len sa zbytočne unaví ešte skôr, ako to bolo potrebné. Opäť si priloží ústa k jej uchu, ako najskôr len zľahka vydýchne všetok vzduch z pľúc a jeho tiché slová začnú plynúť prerušované jedine zvukom dažďa, ktorý prehlúšil všetko ostatné z ulice. Na chvíľu sa jej zboku zadíval kradmo do tváre, pričom nevidel nič len jej zavreté oči, ktoré tlačila pevne k sebe, akoby už len čakala na to, nech sa to celé skončí. Možno, ak by mu to dala rovno, nemuseli tu teraz takto stáť, už to kúzlo mohla mať pomaly celé za sebou, ale ona nie...Ona sa musí pokúšať ísť proti nemu, pokúšať mu zničiť plány, to jediné, čo kedy chcel len tak vyhodiť von oknom, jeho moc, jeho šancu, chcela mu doslova zmariť život, a to nebolo v poriadku, to nebolo cool, presne preto sa rozhodne, že jej odpovie na jej otázky, urobí jej to neznesiteľné, než ju zabije. Svoj stisk opäť zovrie, ako ju začne ťahať ešte o pár krokov ďalej od balkóna, nevšímajúc si slzy, ktoré jej začali stekať po tvári, najskôr by to od nej pokladal len ako ďalší prejav úbohosti, avšak pravdou bolo, že už nemala iné východisko, takže asi bolo v poriadku plakať. Krátko si zahryzne do spodnej pery, než k nej opäť začne hovoriť a tento krát už k veci, ktorú sama chcela vedieť, dá jej pár tých odpovedí, ak to tak veľmi chce, môže to pre ňu urobiť, je mu to prakticky jedno. Ak mal predtým pocit, že zamrzla, teraz si tým bol už celkom istý, prakticky na ňom len stála, chrbtom sa opierajúc na jeho hrudi neschopná hocijakého či už len najmenšieho pohybu. Bola tak strašne zúfalá, akoby presne vedela, čo bude nasledovať, presne vedela, čoho je schopný a čo jej urobí, alebo to bola len reakcia na jeho blízkosť, či jeho slová? Netušil, ktoré z toho by typoval. Už z jeho niekoľkých slov mohla vedieť, že sa nemýlila a jej matku naozaj poznal, občas mal pocit, že lepšie ako zvyšok ich rodiny, vždy sa naňho pozerala trochu inak ako na jeho súrodencov, vedela, že nie je úplne normálny, rovnako ako ani ona nebola, občas len tak premýšľa nad tým, čoby mu asi povedala na to, že si zabil súrodencov, uznala by mu to a pochopila to alebo by sa stretol s odmietnutím. Nuž, to sa už asi nedozvie. Zatiaľ čo preňho to boli len slová, ktoré používal doslova ako zbrane, nože, ktoré sa Camille mali zabodávať do tela, pre ňu to bolo niečo šokujúce, nestráviteľné len v jednej sekunde, jasné, potrebovala čas, ale ten jej dať bohužiaľ nemohol, nemohli tu predsa stáť do rána. Niekoľko sekúnd sa mu dokonca zdalo, že ani nedýcha, ako sa snaží neprepočuť ani to posledné písmenko, ktoré mu vyjde z úst. Bolelo ju to, bolo to nad ňu, nad jej sily prijať a stotožniť sa s tým, že jej matka bola obyčajný psychopat, presne taký istý ako on, nebola o nič lepšia...Vlastne, celý jej život a ideály sa jej prakticky rozsypali rovno pod prstami a ona s tým nemohla spraviť vôbec nič, len si to nechcieť pripustiť, než to na ňu nakoniec dostane celkom celé. Samozrejme, že tomu nechcela veriť, prečo by si niekto nechal len tak dobrovoľne kafrať do ideálov? Nechá ju, aby pokrútila hlavou, nechá ju, aby jeho slová spochybňovala, nechá ju, aby sa bránila aspoň psychicky. Mierne pokrčí obočím, ako strašne sa pred sebou snaží skryť tú pravdu, ktorú sama videla. Krátko stiahne pery k sebe, ako ho označí za klamára a všetko, čo povedal za lži. Malo by snáď preňho nejaký zmysel jej klamať? Ona sama najlepšie musela vedieť, aká je odpoveď. * Vážne si to myslíš, tak ironické...Že teba tá nádej nikdy neprejde? *Spýta sa jasne pobavený jej reakciou, pričom opäť ucíti jej ruky na tých svojich, z čoho usúdi, že sa už konečne prebrala zo svojho tranzu. Jeho krátky smiech sa začne niesť tichom jej bytu, ako s ňou sprudka mykne doprava a opäť si priloží jej tvár k tej svojej. * Vidíš, Camille...Nemám ti jediný dôvod klamať. Tvoja matka bola proste heclá, hold, život ide ďalej. *A jeho slová jej to vôbec, ale vôbec neuľahčovali, bol k ním tak chladný, nestaral sa o to, čo cíti, nemal nič, ako empatiu, ktorá by mu to umožňovala a čím horšie to pre ňu bolo, tým viac sa na tom bavil. Opäť jej rukami zatlačí nie práve najjemnejšie na hrudník, akoby chcel dať dôraz k ďalším slovám, ktoré mu voľne plynuli z úst. Vlastne ku koncu to boli skôr len domnienky, nemohol vedieť na sto percent, či to naozaj urobil, niežeby ho to už zaujímalo, ale, no povedzme, občas dokázal byť trochu zvedaví. Zdalo sa, že táto informácia Camille v jeho rukách opäť poniekiaľ uzemnila, akoby stačilo len tak málo, ako niekoho zlomiť, ako niekomu dať dôvod celkom vypadnúť. V jednej sekunde už otvára ústa, aby pokračoval a v druhej začne cítiť na pravej ruke niečo mokré, doslova cíti kvapku, ktorá mu začne stekať po koži, pričom sa na chvíľu zastaví v rozprávaní a otrávene vydýchne.* Čo to do pekla robíš? *Prenesie skoro znechutene, pričom trochu pokrúti rukou do strany a utrie si ju spredu o jej trčiko.* Sissie, sissie...Mala by si svoje pudy trochu krotiť. *Dodá následne s výdychom, než sa opäť vráti k jej matke, čo Camille už očividne nemá silu zvládnuť, snaží sa ho zastaviť, lenže ona akoby ju ani nepočul a stále neprestáva a neprestáva, povie jej všetko, aj keď sa nepýta, povie jej to, čo už ani nechce vedieť a ona sa zlomí, prekrúti jej svet a bude sa na tom celom s chuťou baviť. Aj keby chcela, aj keby sa snažila, nemohla jeho slová nepočuť, nemohli sa stratiť nikde inde, než v jej hlave, kde stále dorážali a dorážali, ako tisícky špendlíkov. Následne sa dostane k časti, ktorá by jej mala odhaliť aspoň polovicu z toho, čo sa mu teraz odohráva v mysli, čo jej má chuť zveriť, bože, doslova cítil všetku jej bolesť, ktorá bola preňho niečo nutnosť, ktorú potreboval, ktorá mu už chýbala a nútilo ho to ísť ďalej, aj napriek jej protestom, nútilo ho to pokračovať, chcel pokračovať. Opäť pomaly priloží tvár k tej jej, na čo cíti, ako sebou cukla, a tak nezabudne ruky okolo nej ešte zovrieť, nedávajúc jej k tomu už žiadnu inú šancu. A potom...Samozrejme prišla asi tá najhoršia správa, bol si istý, že ich matka chcela len využiť, poznal Christie, nikdy by ich nezachraňovala skrz nejakej novoobjavenej materskej lásky, chcela ich moc, bol si istý, že áno, ale nakoľko jej to nevyšlo, bol tu on, aby v jej diele pokračoval. I keď mu to nikdy nepovedala, nikdy mu nepovedala, prečo to všetko robí, možno chcela, keď mu vtedy volala, len už nemala možnosť. Teraz to však už bolo celkom jedno. Camille to však tak jedno už nebolo, mierne ohrnie perami, ako počuje jej vzlyky, ako ho prosí, aby už skončil, aby jej dal zmilovanie od ničoho iného, ako bola pravda. Krátko sa nad tým uchechtne, pričom prestane hovoriť.* Pravda niekedy bolí, všakže, sissie...*Na chvíľu sa odmlčí.* Ale neboj sa, už nebudem strácať čas a robiť ti službu. No, no...Je čas na moju stranu. *Prenesie poniekiaľ sucho, pričom si ju konečne otočí k sebe, jednou rukou jej zvierajúc rameno a druhou držiac šnúrku náhrdelníka. Zdvihne zrak k jej tvári. Vyzerala tak zlomene, tak zúfalo, stratila motiváciu sa nejako brániť, stratila dôvod. Spojí pery pevne k sebe a zaryje jej hrot krištáľa do dlane, napriek jej prichádzajúcim protestom. Obaja môžu cítiť všetku tú energiu, ktorá z neho plynula, nebola jediná, ktorú to lákalo, ktorej by to nedalo spať, ak by na to myslela a práve to proti nej použije, jej vlastné pocity, ktoré ju nútia si tú moc zobrať. Opäť mal pravdu a ona to vedela. Striedavo sleduje jej tvár a náhrdelník, ktorý teraz opäť zvierala. Ešte sa k nej o niekoľko centimetrov priblíži tvárou, ako cíti jej dych a vo chvíli, kedy sa mágia z prívesku začne strácať, môže ju cítiť na končekoch prstov ruky, ktorou zvieral jej rameno. Vedel, aké je to, vedel, ako sa práve teraz cíti, všetka tá sila, ktorá jej prúdila celým telom, žilami a pohlcovala jej zmysli, bolo to preňho tak známe a mohla byť možno aj rada, že si to mala možnosť zažiť, aspoň raz. Už sa necítila zlomene, necítila sa zúfalo, cítila sa byť silná a to bolo presne to, čo potrebovala. Pustí šnúrku náhrdelníku, ktorý už bezpredmetne padne na zem. Zdvihne pohľad opäť k jej tvári a pomaly zdvihne ruky k jej tvári, pričom jej dlane priloží z oboch strán na líca a zatvorí skoro opojne oči. Jeho pootvorené ústa svedčia len a len o jednom, cítil to, cítil to ako už dlho nie a najlepšie na tom je, že všetka tá moc už bude za chvíľu jeho, navždy. Opäť otvorí oči a na chvíľu sa zahľadí na prsteň, ouroborus, ktorý mu spočíval celý čas na ruke, slová kúzla pozná už naspamäť. V sekunde sa koncentruje, pričom potichu, skoro nečujne začne mrmlať slová, ktorým ona nemohla rozumieť, ale naopak to mohla cítiť, mohla cítiť, ako sa jej mágia stráca. Držal ju za obe ramená, doslova ich zvieral zadierajúc sa jej prstami cez tričko do kože. Bolo mu jedno, ako strašne sa mykala, ako strašne ju to bolelo, on len zatvoril oči a sal ju do seba, všetku silu, cítil to, cítil to na prste. Nevnímal jej bolestivé výdychy, nevnímal ju, nevnímal ju až do chvíle, kým to nebolo preč, kým nebola prázdna a potom? Potom z nej prosto spustil ruky a opäť pootvoril ústa, ako zhlboka vydýchol, jeho oči boli stále zatvorené, len tam stál, s hlavou podvihnutou dohora vnímajúc všetku tú silu, ktorá mu prúdila v rukách. Až po niekoľkých sekundách si uvedomí, že mu pri nohách leží Camille, nevediac, či ju zabil, alebo to kúzlo prežila. Z Daviny sa vtedy moc nevysala, to znamená, že kúzlo nefungovalo a teda ju ani nemohlo zabiť, ak to bolo jeho následkom, teraz to však šlo, všetko bolo tak, ako malo byť. Pomaly pootvorí oči a jeho zrak udrie rovno k zemi, kde najskôr prejde po celom jej tele, než sa zastaví na jej tvári, kde si všimne jej otvorené oči.* Oh...*Vydýchne skoro zaskočene.* Ty žiješ...*Konštatuje sucho, než sa začne smiať, len tak, nemusel mať žiadny dôvod, bol to smiech, ktorý mohla cítiť priam v žalúdku, smiech, ktorý sa v nej bude ozývať. Nakoniec nechá len odhalený vrchný rad zubov, než nakloní hlavou do strany a pozrie sa smerom ku kúpeľni. Následne sa vráti späť k nej hodnotiac fakt, že tu nie je možnosť, aby sa postavila na nohy a niečo skúšala. Opäť sa pousmeje, otočí sa a po chodbe prejde pomaly ku dverám do kúpeľne, ktoré dvomi prstami pootvorí a našpúli pery, ako sa do ticha bytu začne ozývať jeho pískanie. Zohne sa nad vaňu a jedným pohybom pootočí koliečkom na vani nechávajúc studenú vodu stekať dnu. Následne sa opäť vystrie a pokračujúc v pískaní vyjde z kúpeľne na chodbu, z ktorej sa nestretne s ničím iným, ako bola jeho drahá sesternica s mobilom v ruke, snažiac so robiť problémy...Nenaznačil jej snáď dostatočne, že to pre ňu nemá žiaden význam? Prstami si siahne do zadného vrecka nohavíc, z ktorého si vytiahne nožík, ktorý jedným pohybom vystrie smerujúc priamo k nej.* Sissie, sissie, sissie...*Pokrúti nad ňou hlavou, ako jej celou silou kopne nohou do ruky a mobil jej spadne na dlážku.* Pozývať na našu párty niekoho tretieho, keď sa tak dobre bavíme?! *Prenesie ironicky.* Tak mi povedz, čo máš stále za problém? *Zvýši k nej hlas, pričom zovrie rúčku noža v ruke. Následne sa zohne k jej hlave, pričom ju schmatne za jej blonďavé vlasy a potiahne ju za ňu dohora, sprudka, bez jedinej pochybnosti, myšlienky, bez váhania. Jeho stisk je pevný a tvrdý, jeho zuby sú zaryté pevne k sebe. Opäť ju potiahne, pričom sa cez ňu prehne a bez nejakého varovania či slova ju nožom bodne rovno do brucha.* Ano...Myslím, že som trafil slezinu...*Vydýchne skoro rozčarovanie, pričom nožík sprudka vytiahne, celkom ju znovu pustí na dlážku a utrie si z neho krv o rifle. Následne už mlčiac zdrapí jej tričko, pričom ju otočí na druhú stranu a zadíva sa jej na krvavú ranu, ktorá sa len a len rozširovala na tričku.* Auč...To musí bolieť...Asi by som ti mal zastaviť krvácanie, všakže...Čo keby sme skúsili kúpeľ...Už som ti dal napustiť vodu do vane...*Vydýchne sucho, pričom ju podoberie rukami a pomaly sa s ňou zdvihne, Camille môže vnímať len a jeho dych a ruky, ktoré ju držia smerujúc do kúpeľne, kde za nimi nohou zabuchne dvere a urobí ešte niekoľko krokov ku vani, pri ktorej sa zastaví a zadíva sa jej naposledy do tváre, v tom momente sa zohne a celé jej telo položí do vody tak, aby jej hlava bola stále nad hladinou, ktorá už bola možno po polovicu, pričom sa automaticky začne zabarvovať do červena.* Taaaak...Teraz je to lepšie, však? *Pošepne k nej, pričom položí nožík na umývadlo.* Vieš, čo bude druhé, čo teraz spravím? *Mierne podvihne obočím.* Vrátim sa späť do Portlandu a nechám zlúčiť mojich súrodencov, aby som mohol zabiť môjho otca a neumrieť. *Nakoniec si len kvokne a chvíľu na ňu hľadí, jeho pohľad je spokojný, akoby sa práve nechystal spraviť niečo, čo ho v druhej sekunde obráti.* A teraz sa chceš asi spýtať, čo bude tá prvá...*Prejde si jazykom zvnútra úst, pričom ich nechá pootvorené a hľadí niekam do priestoru. Jeho rysy sa stanú omnoho tvrdšími než doteraz a pery sa mu spoja pevne k sebe, ako sprudka zatlačí rukami a stiahne jej telo celé pod vodu, ktorá ešte stále tečie z kohútika. Pomaly preteká cez vaňu, pričom kvapká dole dlaždicami, kvapky sa na zemi spájajú k sebe medzerami. Jej ruky samozrejme vystúpia na hladinu, snažia sa bojovať, zachrániť si život, aj keď už nemajú žiadnu silu to urobiť. Jediné, čo môže Camille vidieť je jeho tvár nad vodou, v ktorej je, tvár, ktorú jej najskôr trochu ohlušuje svetlo z lustra, ktorý je niekoľko metrov nad ním, zatiaľ čo jeho ruky ju celý čas držia na dne vane. Kvapky vody Kaiovi máčajú tričko, kvapky, ktoré k nemu dosahujú ako sa Camille snaží nejako vymámiť, lenže on ju tam pevne drží, sánku tisne pevne k sebe, nepúšťa ju, len hľadí na rozbúrenú hladinu, ktorá začne pomaly ustávať...A jediné, čo vidí, keď sa voda upokojí, sú Camine otvorené prázdne oči, pod ňou a pootvorené ústa, ktoré ešte stále prahnú po kyslíku, ktorý nedostali. Bola mŕtva, opäť mŕtva a opäť bol on ten, ktorý ju zabil. Len hľadí pred seba, nič nerobí, nič nehovorí, kvapky dažďa začnú opäť búchať zvonku do okna. Jeho ruky sú ponorené vo vode a držia ju za hrudník, lenže už netlačia, len tak voľne splývajú. Prejdú možno celé minúty, než mierne nakloní hlavou do strany a pomaly ich vytiahne, cíti na nich jej krv, mal pocit, akoby bola všade, na jeho tričku, na jeho tvári, stekala po dlaždicách, po dlážke, bola na koberci a uterákoch. Mohol doslova cítiť jej chuť. Ako ich vytiahne, položí si ju na obrubu vane, krv mu začne tiecť po prstoch späť dnu, ako konečne zavrie ústa a zaprie sa nimi, keď sa stavia na nohy. V okamžiku natočí hlavou do zrkladla, sledujúc svoju pokrosenú tvár, ktorú v momente na to opláchne v umývadle, rovnako ako ruky a nakoniec aj svoj nôž, ktorý zloží, než si ho zastrčí späť do vrecka nohavíc. Ešte poslednýkrát pristúpi k vani a načiahne sa k príklopu, pričom ho uvoľní a voda zmiešaná s krvou začne miznúť z vane do odtoku. Jeho oči sa stretnú s jej tvárou, všetko bolo také, tiché, pokojné, jej tvár, jej telo, ležalo zmierene pod ním. Prstami sa letmo dotkne jej tváre, prejde nimi po jej líci až dole k perám a späť.* Dobrú noc, sissie...*Opäť pošepne už k mŕtvej sesternici, než ruku pomaly stiahne a už bez nejakého otáčania vyjde z kúpeľne. V izbe si zoberie len príručnú batožinu, kde si hodí väčšinu vecí, ktoré tu mal a prehodí si ju cez plece kráčajúc ku vchodovým dverám. Svetlo v celom byte bolo vypnuté, akurát Camillina bunda a mobil ležali na zemi. Zdvihne svoj kabát zo stoličky a prehodí si ho cez plecia, než sa chytí kľučky dverí pootočí hlavou do bytu. Na chvíľu to vyzerá, akoby ani nechcel odísť, než sa jeho pery roztiahnu do úsmevu a jediné, jediné, čo je počuť okrem dažďa za oknami je jeho spokojné pískanie po zabuchnutí dverí. Jeho cesta v New Orleans sa skončila, ale pred sebou mal toho ešte veľa a teraz? Teraz mal jasný cieľ, jasný smer. Vonku zastavil taxík a hodil si vak na stranu spolujazdca pohodlne sa opierajúc o sedačku.* Kam to bude? *Spýtal sa polootrávený vodič pred ním. Jazykom si prejde po spodnej pere ukáže mu predný rad zubov.* Na letisko.