Cami´s Flat

*Nechává místnosti rozhostit ticho, jako kdyby ho snad ani nechtěla prolomit. V hlavě má totiž tolik myšlenek, ale tak či tak nejvíce z pocitů převládá radost. Radost z toho, že bude mít svého bratrance nazpět, i když si je jistá tím, že ji to přinese opět mnoho problémů. Uvědomuje si, že když tady Kai není, tak je větší klid...jak pro ni, tak i pro ostatní a hlavně to nenabourává její vztah s Klausem, protože on mezi nimi vyvolává hádky a nikdy, nikdy nedojdou k závěru u kterého by se alespoň shodli, protože u téma „Kai“ se nikdy neshodnou a ona to velice dobře ví. Jenomže je to rodina, někdo, koho má ráda a za koho hodlá bojovat. Zkrátka ví, že se změnil, že to není ten stejný člověk, který přišel poprvé do New Orleans. Nikdo mu nedal šanci na to, aby to dokázal. Přeci jen poté promluví a stojí si za tím, že se zúčastní dalšího výletu do vězeňského světa. Není zapotřebí, aby přímo šla tam, jen chce být u toho až se to stane. Jen se chce přesvědčit, že se vrátí...o nic jiného ji nejde. A možná je to i z části kvůli strachu, že vytáhne odněkud nůž a vybije si všechen ten vztek na Sophie a Marcelovi, i když jemu by nůž vážně neublížil v konečném důsledku. Chce si s ním nejdříve o celé záležitosti pořádně promluvit, než Kai bude nějak jednat a je si jistá, že bohužel bude. Sedí na gauči a dívá se po celou dobu na Marcela. Začne mu velmi pozorně naslouchat, když se ji svěří s tím, co cítí. Nečekala, že by s ním právě dnes vedla takovou konverzaci, jelikož ještě snad nikdy spolu nemluvili jako psycholog a pacient. Zdá se, že to Marcel potřebuje a i když se stalo to, co se stalo neřekla by mu ne a nebo by ho neodmítla. Vždy se mu bude snažit pomoct a právě proto si to vše vyslechne do posledního slova. Hned na to se rozmluví a řekne mu co si o tom myslí a jak to vnímá ona. Navíc zná už nějakou dobu Davinu a velmi dobře si je vědoma jejich vztahu a navíc...stále je to teenager. I když bude ze začátku hodně zuřit, tak to časem odpadne, ale bude to chtít právě hodně času. Po celou dobu z něj nespouští zrak. Navíc při takové konverzaci chce udržovat oční kontakt, i když on občas odvrátí pohled. Nepřikládá to však tomu, že by se na ni nechtěl dívat, spíše výčitkám ohledně mladé čarodějky. Dívá se do jeho očí, když mluví a párkrát jemně pokýve hlavou při jeho slovech.* Možná ze začátku byla šokovaná, nevěděla sama, co dělat. *To řekne na tu část, kdy ho držela za ruku a všechno se zdálo býti v pořádku.* Spíše mě zaráží to, že si na to nemyslel. *Dívá se na něj s vážným výrazem ve tváři a její hlas je o něco tišší.* Musel si přeci vědět, že pokud se rozhodneš jít proti němu, tak svým způsobem půjdeš i proti ní samotné. Ať už na něj byla naštvaná jakkoliv v minulosti, tak teď to bylo jiné a řeknu ti proč. Protože Davina viděla to, co já. To ona zavolala Kaie nazpět a byla to ona, kdo ho vrátil do New Orleans natrvalo, protože kdyby nebylo té sms zprávy a já nepřijala Kaie nazpět, tak by tady nebyl. Možná si to měl vědět před tím vším. *Zavrtí hlavou a na chvíli od něj s výdechem odvrátí zrak. Jenomže na co jim budou na jednu stranu spekulace? Už se to stalo a zpátky to vrátit nelze. Pohlédne poté však na jeho ruce, které si tře o sebe a znovu se mu podívá do očí.* Odpustí ti. To, co mezi sebou máte je dost silné na to, aby ti to odpustila. *Zašeptá a pozvedne ruku s úmyslem ji přiložit na jeho ruce, aby ho trochu uklidnila. Ale zarazí se při jeho dalších slovech a nechá ruku pozvednutou nad těmi jeho. Vzápětí ji však stáhne k tělu a položí si ji do klína. Jeho slova jejím srdcem projedou jako ostrý nuž, který špičkou kroutí ze strany na stranu, aby napáchal ještě větší škody. Podívá se před sebe a semkne rty pevně k sobě. Ne, že by si toho nebyla vědoma, protože byla. Ví, že toho nelituje, ale jí to mrzí. Mrzí ji, že to takhle bere ať už vůči Davině a nebo jí. Zvedne se v tu chvíli z gauče a popojde o krok, dva dopředu přičemž si rukou prohrábne vlasy a poté se k němu otočí.* Kdyby tam nezůstala Davina, tak...*Ani to nedořekne, jelikož její oči se naplní slzami.*...stále nerozumím tomu, jak si to mohl udělat i mně. *Upře na něj svůj zrak.* Nikdo z vás mu nedal ani šanci na to, aby dokázal, že se změnil. Ale on se opravdu změnil. Viděla to Davina, viděla jsem to já! Proč jste nevěřili alespoň v nás? *Stále naštěstí udržuje slzy v očích. Stačilo, kdyby věřili jim, nemuseli věřit Kaiovi.* Chápu tvé obavy ohledně Daviny, rozumím tomu, že tě to trápí a užírá zevnitř, protože nevíš, co se stane. Ale chci, aby si byl teď ke mně upřímný v jedné věci. *Vydechne a zůstává stát na místě.* Pomyslel si vůbec na to, co to udělá se mnou? Na to, že mi tím vezmeš jediného rodinného příslušníka, který mi po smrti Kierana zbyl? *S výdechem dopoví svou otázku a její hlas se na konci věty zlomí.*

(Znovu ho obklopovalo ticho a jemu už to přišlo naprosto normální. Dřív ticho nesnášel a stále musel být v hluku. Ticho mu nějak tak pomáhalo srovnat všechny myšlenky, soustředit se a nemyslet na nic jiného. Občas to bylo až depresivní, ale někdy mu i ticho pomohlo. Teď z toho neměl nijak špatný pocit. Viděl, že Cami mlčí, protože je ráda a nebo to na ní aspoň viděl. On byl rozhodně rád, že se mu Davina snad brzy vrátí, ale na druhou stranu měl strašné obavy. Nevěděl, co všechno má očekávat, ale chtěl jenom, aby Davina byla zpátky v New Orleans..v bezpečí. To jediné pro ni vždycky chtěl, bezpečí, ale bohužel to přehnal, až se mu to vymstilo. Občas si sám sobě v tomhle připomínal Klause. I on byl velmi ochranářský a kvůli tomu ho i ztratil, kvůli tomu možná ztratí ještě tolik lidí. Po delší odmlce Cami prolomí ticho několika slovy o tom, že trvá na zúčastnění se cesty do vězeňského světa. Naprosto to chápe a nic proti tomu nenamítá a proto okamžitě přikývne. Hned potom k tomu něco dodá a dojde se usadit ke Cami na křeslo. Po velmi dlouhé době se někomu pořádně otevře a sám je překvapený, co všechno ze sebe dostal. Je to poprvé, co vidí Camille jako psychologa a ne jen ..kamarádku. Ví, že i dřív se jí mohl svěřit, ale teď to poprvé pořádně potřebuje a ona ho s klidem mohla zastavit. Přeci jenom ho potom všem vůbec nemusela poslouchat. Ona se vždycky každému snažila pomoct, měla v sobě až moc dobra na to, aby se stýkala s lidmi, se kterými se stýká. Domluví a začne poslouchat Cami, která k tomu má jistě hodně, co říct. Všechno si to vyposlechne a ví, že ona má jistě pravdu. Přeci jenom v lidech se vyzná a Davinu taky zná, občas se prý vídaly. On sice znal Davinu, ale pořád si nebyl jistý, jak bude reagovat. Hlavně ne potom, co jí zradil, co jí zklamal. Cítil se, jakoby se jejich vztah úplně změnil a byl zase jako na začátku, kdy byla zavřená na půdě kostela. Po většinu jejich konverzace se snaží udržovat oční kontakt, ale občas uhne pohledem. Ne, že by se na ní nechtěl dívat, to ne. Přitom, jak mluví o tom svém zážitku z vězeňského světa, si všechno začne vybavovat. Své pocity, její pohledy, všechno okolo. Znovu se zadívá do jejích očí a poslechne si její slova. Jemně kývne a pak na pár chvil spojí rty v úzkou linku, než otevře ústa, jakoby chtěl něco říct, ale nic z nich nevyjde. Ani hláska. Jen na ní tiše zírá a dál jí naslouchá. Samozřejmě, že na to nemyslel, nechtěl na to myslet. Prostě už to chtěl mít za sebou a myslel jen na jedno. Věděl, že bude naštvaná to ano ale, že by ho pustila, aby mohla zachránit Kaie? Tak s tím moc nepočítal. Netušil, proč by ho měla chtít zachránit..vždyť to byl někdo, kdo jí ublížil, kdo neměl city. Stále nic neříká a poslouchá Cami. Zaraženě se na ní podívá, když mu sdělí, že to právě Davina ho přivolala do města. O něčem takovém nevěděl. Ani netušil, že jsou nějak v kontaktu.) Věděl jsem, že bude naštvaná, ale že by ho chtěla zachránit, tak na to jsem nepomyslel. (Popravdě jí odpoví a pak přemýšlí nad tím, jestli se má nějak vyjadřovat k tomu s Kaiem. Nakonec se rozhodne, že ano a tak začne mluvit.) Nevěděl jsem, že je s ním v kontaktu..vlastně jsem se dozvěděl, že je Kai zpět, až když mi řekla, že s námi půjde do vězeňského světa. (Přemýšlí nad tím, zda ho se volala jen kvůli tomu, že chtěla jeho pomoc při cestě do vězeňského světa a nebo i kvůli něčemu jinému. Moc dlouho nad tím ale nestihne přemýšlet, protože Cami znovu začne mluvit. Její slova ho potěší, ale jen na krátkou chvíli, protože dál pokračuje a řekne jí, co prostě musel. Moc dobře ví, jak jí teď ublíží, ale musel jí to říct. On to tak prostě měl a ani kvůli ní toho nehodlal litovat. Miluje jí, ale nelituje toho, že chtěl ochránit svou rodinu..Davinu. Sice se dívá do těch jejích očí, ale nemůže si nevšimnout toho, jak pozvedla ruku a chtěla ho asi pohladit. On si stále nervózně mnul ruce, protože moc dobře viděl, jak jí teď ublížil. Skoro, jakoby viděl, jak jí teče krev od toho, jak jí vrazil kudlu do zad. Ačkoliv to jistě věděla, tak jí to muselo ranit ještě víc, když jí to potvrdil. Sleduje jí, jak vstává z gauče a dělá pár kroků po místnosti. Ani tu větu nemusela dokončovat, protože moc dobře věděl, kam tím míří. Zamrzí ho, že začne plakat, ale co jiného mohl čekat? Vždyť jí teď řekl, že nelituje toho, jak nechal jejího jediného člena rodiny v nějakém alternativním světě nebo, co to vůbec je. Znovu slyší to, jak se Kai změnil. Už několikrát to slyšel, ale ani jednou tomu nevěřil a možná nikdy neuvěří. Na tohle měl prostě svůj názor, který jen tak nezmění.) Monstra se nemění, Cami. Vím to. (Tiše dodá a moc dobře ví, že akorát tak přihazuje polínko do ohně. Slovo převezme Cami a začne mluvit o tom, že k ní teď musí být upřímný. Stále sedí na tom křesle a dívá se na ní. Ani se teď neopovažuje uhnout pohledem. Nad její otázkou moc dlouho nepřemýšlí a okamžitě začne odpovídat.) Upřímně, Cami? Ne, nepřemýšlel. (Nejdříve jí odpoví, v jeho hlase je znít smutek, vztek, který ale spíše nese k sobě, než k ní. Mezitím, co začal mluvit, pomalu vstával.) Myslel jsem jenom na to, abych ochránil Davinu. Mojí rodinu. Člověka, na kterém mi záleží ze všech nejvíc. To ona byla ten, kdo mi vždycky věřil..pokaždé za mnou stála a byla ochotna pro mě položit i život.. (Odmlčí se a po dlouhé době uhne pohledem, protože se k ní otočí zády. Zvedne ruce do vzduchu a několikrát si přejede po svých krátkých vlasech, než se zase otočí na Cami.) A já jí zradil! (Dodá po krátké odmlce téměř zoufale.) Jen protože jsem až příšerně moc ochranářský..A omlouvám se, že jsem v tom ani nemyslel na to, jak se budeš cítit ty, úplně sama. (Dívá se do jejích očí. Na něm je vidět, že se mu začínají lesknout oči a to, jak je smutný, zoufalý, naštvaný na sebe samotného.) Chtěl jsem jí chránit. Vždycky jsem jí chtěl chránit a teď je pryč! A možná už mě nikdy nebude chtít vidět a nebo možná ani nemusí žít, jelikož ji Kai ublížil. (Neřval na ní, to ne. Jen dával na každé slovo důraz. Svou poslední větu pronášel velmi zdrceně. Vůbec takhle nechtěl vyjet, nechtěl jí tu říkat o tomhle všem, ale potřeboval to ze sebe dostat. Dva měsíce se jenom tvářil smutně a nic víc. Nedával najevo nic jiného, než smutek, ale v něm byl i vztek. Hodně vzteku.) Ona jediná mi zbyla.. (Bezmocně po krátké chvíli ticha dodá a stále se dívá na Cami.)

*Není to tak, že by se ji dříve nesvěřil s různými věcmi a nebo jí nechtěl nic říkat o svém životě. Právě naopak ví o něm toho hodně, jelikož jednu dobu se poznávali a trávili společně docela hodně času. Ale až teď poprvé po tak dlouhé době, co se znají je u něj v roli spíše psychologa, někdo, kdo mu má pomoct a poradit. Je ráda, že se takhle na ni obrátil, že vůbec spolu dokážou po tom, co se stalo takhle komunikovat, ale taky je pravda, že by snad nikdy nedokázala jenom tak člověka odehnat a nebo mu snad nenabídnout pomocnou ruku. Ať už dotyčnou osobu zná velmi dobře nebo je to jen známost a nebo vůbec, tak vždy pomůže nejlépe jak bude moct. Právě teď tak nějak odsouvá všechno ostatní stranou a i to zklamání, které k němu pociťuje, i když už ne v tak velké dávce jako předtím. Poslechne si to, co mu leží na srdci a hned se k tomu vyjádří, řekne svůj názor na věc. Bohužel je tady jedno mínus a to je to, že i když jde teď převážně o něj a Davinu, tak se to týká i jí a nelze zakrýt pocity, které z toho má a nebo je těžké zabránit tomu, co ji nutí přesměrovat tento hovor, protože stále má otázky na které by ráda znala odpověď. Možná v hloubi duše tu odpověď ví sama, jelikož si to dokáže odvodit, ale přeci jen slyšet to je něco naprosto jiného, není? Může vidět v jeho očích, jak ho to všechno trápí, jak to přímo zabíjí každou živou část v něm, že ztratil člověka, který pro něj byl pravděpodobně vším. Chápe to, rozumí tomu, ale chce mu říct, naznačit, že i když to teď vypadá všechno černě, tak to tam ani v závěru nemusí být. Stojí si za tím, že mu Davina odpustí, vždyť si toho prožili už tolik, že není zkrátka možné, aby je tohle změnilo. Ano je to hrozná věc, když vám někdo vrazí nůž do zad, když vás někdo podrazí, ale na druhou stranu by si lidé měli odpouštět, protože pokud ne, tak by svět a lidstvo šlo k záhubě mnohem rychleji, než je tomu doposud. Upíři, vlkodlaci, čarodějky...všichni jsou to v konečném závěru přeci jen lidé a ti dělají chyby se kterých se ať už poučí nebo ne. Prozradí mu tu část, kdy to byla právě Davina, co přivedla Kaie nazpět do města. Možná se to měl dozvědět dřív, stejně tak i Sophie a nikdy by k něčemu takovému nedošlo a možná by ani svůj názor nezměnili a stalo by se to tak či tak. Sleduje jeho zaražený výraz a to ji jen utvrzuje v tom, že neměl opravdu o ničem sebemenší ponětí. Povzdychne si nad tím mírně a svěsí trochu ramena. Tentokrát nechá mluvit jeho. Ani ona sama netušila, že by byla něčeho takového schopná a jejího bratrance nechtěla nechat ve světě, kde strávil polovinu svého života. Na jednu stranu může být ráda za to, že to udělala, protože buďme upřímní...kdyby ne, tak by teď hledala způsob na záchranu sama, nikdo by tam s ní nešel a nikdo by jí nechtěl pomoct, právě naopak. Všichni by ji chtěli zastavit a tím si je jistá.* Nevím, zda byli spolu v kontaktu, takhle jsem to přímo nemyslela. *Zavrtí hlavou nad svými slovy.* Myslela jsem tím, že ho tady zavolala a chtěla, aby ji vzal do vězeňského světa. Kai se však chtěl první vidět se mnou a tak jsme se nějak všichni..sešli. Já mu řekla, že se může vrátit a on zůstal. Mohu za to vděčit jedině Davině. *Uzavře to raději. Bude lepší se o tom nebavit, jak přesně to bylo. Když mu to neřekla, tak pravděpodobně asi nechtěla, aby to věděl. A možná to bylo i lepší, když o něm okolí nevědělo. No...jednoho dne by to stejně vyšlo najevo a teď to bylo už naprosto jedno, protože je pryč. Znovu. Poví mu, že si myslí, že odpuštění od Daviny dostane, ale poté nabere jejich konverzace velmi silný spád a najednou se její výraz v obličeji změní na bolestný. Nepotřebovala ty slova slyšet. Tohle je něco, co velmi dobře víte, ale nahlas to slyšet nechcete, protože tak je pro vás situace ještě o mnoho těžší a vy máte potom pocit, že to už zkrátka nezvládnete, že už nemůžete dál. Stáhne ruku nazpět k tělu a vstane z pohovky, přičemž udělá pár kroků do místnosti a těká očima sem a tam. Snad proto, že se snaží zahnat slzy, které se ji do očí vhání. Ale nejde to zastavit a možná by ani neměla, protože se cítí zlomená. Nemůže dělat, že se nic neděje. Nemůže předstírat, že ji nebolí ztráta dalšího člověka. Jistě je šance na to, že se vrátí, ale otázkou je v jakém stavu. Zda se nevrátil ke svému starému já, což by i pro ni mělo špatné následky a pro ostatní? Naprosto katastrofální. Otočí se k němu se slovy, že se změnil, protože to je pravda. Taková pravda byla, jak to nikdo nemohl vidět? Možná proto, že ho neznali, neměli šanci ani trochu poznat. Byl to jenom psychopat o kterém slyšeli, slyšeli a věděli o jeho činech. Sotva se s ním měli šanci potkat a promluvit a právě tam asi nastává ten háček. Na pohled vypadá totiž stále stejně, stále má své poznámky a pohledy, které nenasvědčují ničemu dobrému a to je to, co viděli ostatní. Neviděli tu druhou stránku, nikdo z nich.* Ano...je monstrum a ano udělal příšerné věci, vážně příšerné. Ale je velký rozdíl v tom, když jsi bez emocí a zase když je máš. A myslím, že ty jako upír by si to měl vědět nejlépe, Marceli. *Řekne o něco vážněji a propaluje ho přímo pohledem. Nelze srovnávat toho sociopata, který neznal nic, žádnou lítost, žádný smutek, žádnou lásku, nic. A sociopata, který to všechno dostal v jeden jediný den. Na nějakou chvíli se odmlčí, ale pak přijde s tím, že chce, aby k ní byl naprosto upřímný. Hned na to mu položí otázku a chce od něj slyšet odpověď, takže se odmlčí. Nedá se říct, že by ji jeho slova překvapily a nebo zarazily. Výraz v její tváři se nemění, jen její oči se lesknou více a více, přičemž se v nich odráží světlo z lampy. Pozoruje ho, když vstává a zatím se z místa ani nepohne. Pozoruje jeho tvář při těch slovech a poté využije chvíle jeho odmlčení. Nechce mu skákat do řeči, ale na druhou stranu i ona má něco na srdci a nelze to neříct právě teď.* A co já? *Řekne ve chvíli, když se k otočí zády. Už – už chce říci něco dalšího, ale místo toho promluví Marcel a dokončí tak svou větu. Semkne rty k sobě a dívá se na něj stále skličujícím pohledem. Stále mlčí a pozoruje ho, přičemž má možnost zahlédnout i slzy v jeho očích. Upřímně by to od něj nečekala, ale na druhou stranu na něm jde poznat, že si sám sáhnul až na samotné dno, že okusil hořkost pocitu být sám. Ví, že jeho omluva, který byla právě vyřčena není vlastně ani omluvou, spíše...jen nějaké konstatování faktu. Nepomyslel na ni, ani jednou, což ji taky zasáhne. Popojde o krok k němu a přejede si jazykem po rtech, přičemž pozvedne ruku a poukáže na sebe.* I já byla ta, která ti věřila. I já byla ta, která za tebou stála a byla ochotná za tebe bojovat nehledě na to, co se mezi námi všechno stalo. *Nadechne se zhluboka a stečou jí slzy po tváři.* A nikdy...nikdy jsem si nemyslela, že by si mi zrovna ty tohle udělal. Jsou lidé u kterých to vím, že by to udělali a vím, že bych nemohla očekávat něco jiného. *Vlastně mluvila spíše o jednom člověku, ale nechtěla to říct přímo a ne před ním.* Ale ne od tebe. *Stáhne ruku k tělu. Teď znovu začne mluvit Marcel a jeho tón hlasu ji zarazí. Ví, že na ni nekřičí, že by snad ani nechtěl, ale tohle je poprvé, co s ní mluví právě takhle. Na jeho slova musí hned protestovat.* Kai by Davině neublížil...*Promluví tichým tónem a tvář se ji zkřiví do úšklebku, který je ale stále bolestný, ne nepříjemný.* Nezabil by ji, pokud si tohle myslíš. Je jiný! *Zdůrazní znovu to slovo a na chvíli se ji v obličeji objeví vztek...vztek z toho, že ji nikdo neposlouchá, že nikdo nevěří tomu, že se změnil. Opravdu si nemyslí, že by ji nějak ublížil, vždyť tam právě zůstala kvůli němu. Při jeho posledních slovech pootevře ústa a dívá se na něj trochu vyjeveně. Jako kdyby snad ztratila naprosto řeč a nebo tomu možná nemohla uvěřit, že to řekl.* Měl si i mě. *Řekne trochu zdrceně a nabere vzduch do plic, ale nezdá se ji, že by nějaký potřebovala, jako kdyby ani nepotřebovala právě teď dýchat.* Možná už to není jako dřív, ale myslela jsem, že budeme vždy přátelé, že i přes to všechno, co se stalo se přes to přeneseme. *Svěsí bezmocně ramena a znovu se jí zalesknou oči.* Mám ale pocit, že je těžké pro tebe zvládnout mé rozhodnutí. *Zvedne ruku k tváři, jelikož jí z očí spadnou slzy, které si okamžitě setře.* Omlouvám se za to, že jsem to neviděla, že to prostě nejde. Ale...nemohu se omluvit za své rozhodnutí, protože toho nelituji. *Poví mu s naprostou upřímností. Stále to mezi nimi bylo, stále to mezi nimi tvořilo překážku. Myslela si, že ji bude brát, ale opak je pravdou. S její volbou se to všechno rozpadlo.*

(Nikdy nebyl typ člověka, který se dokáže svěřovat komukoliv se svými pocity. Ale u Camille moc dobře ví, že může. I přes to, že je na něj naštvaná, neodmítla by ho. Ona by neodmítla nikoho, protože se snaží každému pomoci ať to stojí, co to stojí. Teď tu před ní ale sedí jako pacient, který potřebuje pomoct, který se musí vypovídat, sdělit jí své problémy. Tedy hlavně všechno okolo Daviny a tom, jak se cítí. Cami zná moc dobře, ale z takovéhle strany jí ještě neviděl. Nepoznal jí jako psycholožku. Samozřejmě to vždycky věděl, ale nikdy se okolo něj nechovala jako psycholožka. Nesnažila se ho nutit, aby se jí vyplakal na ramínko a pověděl všechny své problémy. Moc dobře věděla, že pokud bude chtít něco říct, řekne to. A právě teď tak i učinil. Vůbec netuší, co má od tohohle hovoru očekávat. Ale přesto jí poví všechny své obavy a poslechne si i její názor. Stále mluví jenom o tom, jak ho mrzí, co provedl Davině, ale o Cami se nezmíní. Není to tak, že by ho snad nemrzelo, že jí takhle podrazil, to ne. Mrzí ho to, ale přišlo mu divné říkat to právě jí. Cami ale rozhovor začne otáčet na ní, čímž trochu změní styl jejich konverzace. Jeho to všechno nesmírně ničí. A ne jenom Davina, ale i Cami...jen to neříká nahlas. Mrzí ho, jak ublížil dvěma nejdůležitější lidem v jeho životě. On všechno vidí velmi černě, špatně, ale Cami jako vždy vidí to dobré a snaží se ho přesvědčit v opak. Jistě, oni dva si už prošli mnohým, ale dokáže mu odpustit to, že jí zradil? Moc dobře ví, že pokud mu odpustí, bude se muset hodně snažit, aby se zase jejich vztah zlepšil. Asi už to nebude jako dřív, bude víc opatrnější, odtažitější. On se bude snažit všechno napravit a podle jejích slov je první věcí, čelit svým problémům, čelit strachu. Musí jít do vězeňského světa a ukázat jí, že ho to mrzí. Zaraženě se na ní podívá, když mu začne říkat o tom, jak právě Davina přivedla zpátky Kaie. Netuší, jestli čistě jenom kvůli tomu vězeňskému světu a nebo v tom je i něco víc. Je mu ale jasné, že na tuhle otázku v nejbližší době odpověď nedostane. Netuší, jak by to všechno dopadlo, kdyby se mu s tímhle Davina svěřila. Rozmyslel by si to? Nechal by ho snad žít? Nad tím by klidně mohl spekulovat celé dny, ale nikdy se nedozví, jak by reagoval, protože teď už je pozdě. Už ho tam stejně nechal. Potom, co domluví Cami, ujme se slova on. Poví ji, že o ničem takovém nevěděl, ačkoliv to jistě už bylo zřejmé podle jeho pohledu. Dokončí větu a pak si zase poslechne Cami. Pomalu přikývne na to, že ho se přivolala kvůli tomu, aby jí vzal do vězeňského světa. Tak..tady má svojí odpověď. Takže to Davina tyhle dva přivedla dohromady..sjednotila rodinu a to on jí zase rozdělil. Nijak se k tomu ale nevyjadřuje, nemá k tomu, co říct a už to bere jako uzavřenou kapitolu. Cami mu upřímně poví, že si je jistá odpuštěním ze strany Daviny. Dalo by se říct, že se jejich konverzace lepšila..to by ale nesměl vytáhnout to s tím Kaiem. Chtěl jenom být upřímný, ale možná si to raději měl nechat pro sebe. Teď..když už to řekl, tak s tím nic nenadělá a může akorát pokračovat v konverzaci. Nemůže si nevšimnout toho, jak bolestně se tváří..jako zraněné zvíře. Určitě moc dobře věděla, jak to ohledně Kaie měl, ale určitě to je horší, když jí v tom teď utvrdil. Sleduje jí, jak vstává z pohovky a nemůže si nevšimnout, že se jí oči zavalují slzami. Znovu uslyší, že se Kai změnil. On na něm žádnou změnu neviděl. Stále se choval stejně, tak jak jí mohly vidět ony? Jak jí mohla vidět Davina? Tiše promluví, čímž akorát začne dráždit hada bosou nohou. Poslouchá jí, když mluví o Kaiovi. O něčem takovém, že nabyl emocí, neslyšel. Jak by mohli, když ani netušil, že se zase vrátil do města. Davina mu nic neřekla..Možná protože věděla, jaký na něj má názor. Netušil, co k tomu měl říct, prostě se na ní jenom díval a pak mírně naklonil hlavu doprava. K tomuhle opravdu neměl, co dodat. Cami mu jasně řekne, že teď chce naprosto upřímnou odpověď. Začne tedy mluvit, nijak se nesnaží krotit, je naprosto upřímný. Vidí, že začíná brečet víc a víc, ale stále muví a přitom pomalu stává z křesla. Na chvíli se odmlčí a otočí se k ní zády, přičemž na něj Cami promluví.A co ona? Ano i ona tu pro něj vždycky byla, věřila mu a i on jí. Ale nemohlo to fungovat jako dřív. Ne, protože ho odmítla a našla si jiného, ale kvůli tomu, koho si našla. Nemohl být kamarád s někým, jehož partner jeho schopen ho zabít, kdy by se jenom dozvěděl o tom, že se stále vídají. Nenechá jí říct nic dalšího, protože dokončí svou větu. Jeho oči začnou zavalovat slzy. Nikdy nebyl zrovna typ, co brečí, ale tentokrát to nějak nešlo. Zavře na chvíli oči, jakoby snad chtěl všechny ty slzy odehnat pryč. Otočí se zpátky na Camille, která k němu mezitím přišla.) A já moc dobře vím, že jsi byla. (Zkonstatuje, když domluví. Na to, co řekne potom slovně neraguje, ale je vidět, že ho to ranilo. Ale on by se neměl tvářit jako ten raněný, ale Camille. To on jí zradil, ne ona jeho. Spojí rty v úzkou linku, jakoby se snažil sebe samotného umlčet a mírně nakloní hlavu ze strany na stranu. Moc dobře ví, o kom Cami mluví..Nebo si aspoň myslí, že to ví. Klaus by mohl být ten, od kterého by čekala něco podobného. Začne mluvit velmi rázně, ale rozhodně na ní nekřičí. Jen je to poprvé, kdy mírně zvýšil hlas a mluvil tímto stylem.) Ale klidně by mohl! (Skočí do řeči Cami, než zase převezme slovo ona. Snad poprvé ji vidí opravdu vzteklou. Viděl ji smutnou, zklamanou, šťastnou, ale nikdy ne takhle naštvanou. A byl to jenom on, kdo jí naštval, ublížil.) Já nevím jaký Kai je, to máš pravdu..Ale vím jedno, bude na mě naštvaný a, co když si ten vztek vylije právě na Davině? (Položí jí spíše řečnickou otázku, na kterou ani moc odpověď slyšet nechtěl. Neví, jak moc se podle nich změnil, ale vězeňský svět to, že ho znovu někdo uzavřel na to hrozné místo, by ho mohlo změnit. Mohl by se klidně jednou naštvat a zabít ji. Po krátké chvilce ticha dodá slova, která v sobě už neudržel. Ona jediná mu zbyla. Upíři byli zabiti, jeho nejlepší přátelé..Cami si našla jiného a jediná ona byla stále s ním. Začne rychle kroutit hlavou, když Cami promluví.) Ano. Měl. (Zdůrazní to slovo měl. Nezní naštvaně, ale jakoby snad mluvil ze svých posledních sil. Ztratil ji ve chvíli, kdy se dozvěděl, že právě Klaus je ten, s kým chce být. Bylo by mu jedno, kdyby to byl kdokoliv jiný, ale on? To ne. Nechá ji mluvit, protože toho má opravdu hodně na srdci a nechce jí moc skákat do řeči.) Věř mi, že já jsem chtěl, aby jsme byli stále přátelé. (Poví jí a trochu pozvedne ruce do vzduchu.) Ale jak mám být kamarád s někým, jehož přítel se mě pokusil zabít? A klidně by to udělal znovu? (Zvyší trochu hlas, když mluví o Klausovi a v jeho očích je vidět zlost.) On přišel do mého domu s tím, že mě zabije, Cami. A já ti to nechtěl říkat, protože jsem nechtěl, aby jsi byla smutná. Ale.. (Začne rychle kroutit hlavou, když mu začne stékat jedna slza po tváři.) Kdyby nebylo Daviny, tak už tu dávno nejsem. A pokud by se dozvěděl, že se stále stýkáme? Zabil by mě a tentokrát by se ujistil, že to nepřežiju. (Přejde k ní blíž a dívá se do jejích očí, než se zase otočí a udělá krok vpřed.) Já od tebe žádnou omluvu nechci! Jen si buď s Klausem, pokud tě to dělá šťastnou, ale já se s tebou nemohu přátelit, ať chci sebevíc... (Poví směrem do kuchyně. Je mu jasné, že Klaus ho nepřišel zabít jen kvůli Cami. Oni mají víc neshod, ale Camille byla poslední kapka k tomu, aby jeho pohár trpělivosti přetekl. A, když to přežil a ještě si potom dovolil uspořádat velkou párty, kterou chtěl naznačit, že je stále někdo, ho musel naštvat ještě víc. I když chce být s Camille stále v kontaktu, být její přítel, nejde to, protože v sázce je jeho život. Vůbec ji nic o tomhle říkat nechtěl, protože moc dobře ví, že bude akorát tak zklamaná, ale už to v sobě neudržel. Hodně věcí v sobě držel a je rád, že se neprokecl s tím, co jí vyznal na tom večírku. To je totiž věc, kterou si prostě chce nechat pro sebe.)

*Je opravdu ráda za to, že se rozhodl poprvé se jí svěřit, ať už jako kamarád nebo někdo, kdo jí je blízký a nebo chtěl být prostě na chvíli jen pacientem. Bohužel na druhou stranu ví, že si nevybral právě nejvhodnější dobu, možná lépe řečeno nejvhodnější téma. Vždyť mluví o Davině a o situaci, která se týká i jí. A je velmi těžké dělat psychologa, pomáhat někomu, kdo ublížil i vám, kdo vám vzal člena rodiny, kterého neskutečně postrádáte a vy dobře víte, že o něm zrovna mluvit nebude. Ne...nechce mluvit o Kaiovi, proč by? On měl jediný cíl, jediný zájem a to byla Davina. Chce mu pomoct a nechce ho odmítat, opravdu chce udělat všechno nejlepší, aby mu nějak ulevila. Na druhou stranu je pro ni těžké být právě teď jeho psycholožkou v takové situaci. Za normálních okolností by byla klidná a hlavou by se jí nehonily myšlenky téma směřovat i k ní, protože chtěla znát odpovědi. Snaží se však hrát roli, kterou on teď chce a kterou si vybrala jako své budoucí povolání. Vlastně dělá psychologa mnohem častěji, než by kdy doufala. Vyslechne si ho a poradí mu, respektive řekne svůj názor, který považuje za pravdivý. Nevydrží to a začne směřovat hovor i k ní, protože chce znát odpovědi. Nelze to udělat jinak a nemůže mu hrát psychologa po celou dobu. Možná jednoho dne jí to bude mrzet, že to nevydržela a vytáhla to. Dnes však je tomu jinak, chtěla to udělat a udělala. Jejich rozhovor nebyl až tak ve špatném duchu, alespoň do doby, co se jí přiznal s tím, že ho nemrzí, co udělal. Ne kvůli jejímu bratrancovi a ani kvůli ní, že ji tím ublížil. Věděla to, věděla to ve svém nitru, ale nepotřebovala to slyšet. Jsou věci, které chcete slyšet, i když je v hloubi duše víte, ale naopak jsou věci, které slyšet nechcete od někoho, co pro vás hodně znamená, protože víte, že ta propast, co je mezi vámi...ta propast bude ještě hlubší. A to je to, co Marcel právě teď udělal. Znovu mezi nimi tu propast prohloubil a ona spadla o něco níže. A východ z tama? Světlo? To je v nedohlednu. Vstane z pohovky a přejde pár kroků do místnosti, přičemž už teď je její tvář zkřivená bolestí a utrpením, které cítí i v konečcích prstů. Není k němu ale dlouho otočená zády. Postaví se k němu čelem a promluví a tentokrát už má slzy v očích, slzy, které ji pálí a chtějí ven, ostatně jako skoro každý den. Musí mu opět připomenout, že se Kai změnil a že není ani jediná, kdo to viděl, kdo v něj alespoň trochu věřil. Nebaví ji pořád někoho přesvědčovat, pořád opakovat to samé dokola a dokola, ale co máte dělat, když vám někdo nevěří? Pravda je i taková, že nikdo tu změnu vidět pořádně nemohl, protože nikdo...nikdo nezná Kaie tak, jako ona a je si jistá, že ho zná dokonce více, než jeho vlastní rodina v Portlandu se kterou několik let vyrůstal, než ho jeho bastardský otec poslal do vězeňského světa, kde mu přeskočilo ještě více. Popravdě by ho chtěla vidět...jeho otce a zeptat se na jednoduchou otázku...“Proč?“. Proč, když viděl, že je s ním něco špatně, proč mu vkládali do hlavy, že se musí sloučit dvojčata, aby jeden mohl velit covenu? Proč mu nepomohli, když ještě byl čas? Když byl ještě dítě? Rychle od těch myšlenek zase opustí, když se vrátí nazpět do reality a k rozhovoru s Marcelem. Ani ji nepřekvapuje, že se k jeho změně nevyjadřuje – teoreticky nemá ani co, nesnažil se žádnou změnu vidět, nesnažil se poslouchat. Poté se už konečně zeptá na jeho upřímnou odpověď. Jakmile začne mluvit, tak mu chce párkrát skočit do řeči, ale neudělá to. Jednou využije slabého momentu, ale jinak jeho slova nijak nenarušuje svým hlasem. Je to snad poprvé, co vidí opravdu v jeho očích slzy, bolest a smutek. A jí to ničí, ničí jí to ještě víc, ale nemůže přestat, protože tohle je i o ní. A mají toho spolu hodně nevyřešeného. Zdá se, že dnes všechno vyplouvá na povrch, že dnes si upřímně o všem promluví a vyjdou najevo emoce, které měly být raději skryté. Jenomže ona není právě typ, co by skrývala to, jak se cítí. Jenomže on takový byl, ale ne v tento večer...ne v teto den. Může vidět jak se světlo odráží v jeho očích a jí to nutí se mu ještě více dívat do očí. Popojde k němu o něco blíže, když je k ní otočený a jejich pohledy se znovu střetnou. Na jeho jednoduchou odpověď však nic neřekne. Jen začne více zhluboka dýchat, jako kdyby potřebovala do nejvíce kyslíku do plic, jako kdyby se tím snažila zastavit pláč, který ale zastavit nelze. Ví, že ho svými slovy i zranila, protože prakticky řekla, že od něj takový podraz nečekala, že by to čekala od někoho jiného a ona moc dobře ví o kom přesně mluví, jen nechce říct jeho jméno nahlas a je si více než jistá, že Marcel umí číst mezi řádky a sám to velmi dobře pochopí. Trochu zvýšenějším hlasem mu řekne, že Kai by Davině neublížil. V tento moment už to vážně začne být hádka, jelikož ani on nešetří tónem hlasu. Jednoho dne to asi muselo přijít, musejí si to vyříkat.* Mohl to udělat už dávno, kdy ho Davina teoreticky zabila a neudělal to! Neudělal to, Marceli! *Řekne velmi rázně a přímo ho probodává pohledem. Nikdy dříve by neřekla, že bude Kaie takhle obhajovat, že bude při něm tak moc stát.* Ano, bude na tebe naštvaný a nejhorší na tom je, že nejenom na tebe. Na Sophie...na mě. *Poukáže prstem na sebe a skápne jí opět několik slz, přičemž se ji zlomí hlas.* Bude naštvaný i na mě, že jsem nic neudělala. A Davina je ta, která tam s ním zůstala, která stála při něm. Neublíží člověku, který v jeho napravení alespoň trochu věří. Ne ten Kai, kterým je teď, kterým doufejme stále je. *Řekne o něco vážnějším tónem. Marcel si asi neuvědomuje jedinou a podstatnou věc, že mohli v něm vyvolat toho psychopata a že by nemohl vinit Kaie za to, kdyby jí smrtelně ublížil, protože to jenom on a Sophie by ho dovedli do takového stavu. Je si však jistá, že by to neudělal tak či tak, ať už ze své vypočítavosti, aby právě po návratu mohl mučit oba dva skrz Davinu a nebo proto, že si stále zachovává jeho dobrou stránku. Zarazí ji fakt, když řekne, že mu zbyla už jenom Davina a ona mu musí zkrátka připomenout, že měl i ji. Vždyť tady byla pro něj vždycky, předtím, potom, teď. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, ať už se od ní odcizil jakkoliv chtěl, tak vždy tady pro něj byla a vždy by mu pomohla, kdyby se na ni obrátil. Trochu nevěřícně se na něj zadívá, když zdůrazní slovo „měl“. A jí tak dojde, že to je opravdu už minulost a že to bere více v tom romantickém stylu, než v přátelském. Vážně doufala v to, že i jako přátelé dokážou udržet svůj vztah, věřila, že je pevný. I přes to, že se teď cítí naprosto zlomeně pokračuje ve své řeči, i když ji docházejí na to už poslední zbytky sil, jelikož právě dnes pronesl mnoho slov, které se ji usadily na srdci a dělají jí tam obrovské, krvácející rány. Další jeho slova ji opět zarazí a tak ústa rozevře nevěřícně, přičemž trochu nakrčí obočí. Poslouchá ho velmi pozorně a oči se jí znovu zalijí slzy. Netušila, že by se Klaus pokusil Marcela zabít, i když věděla, že pokud by se setkali v tváří v tvář, tak by to snad právě takhle mohlo skončit a něčeho takového se upřímně děsila. Klaus se ho pokusil zabít a Davina byla ta, kdo mu zachránil život, za což její nesmírně vděčná. Nechtěl jí to říkat? Nechtěl, aby byla smutná? Problém je, že už smutná je a to ani bez toho, aniž by jí řekl něco takového. Když to tak moc nechtěl říct, tak proč to tedy říká právě teď? V tu nejméně vhodnou dobu? Aby ji ublížil ještě více? Aby ji donutil pochybovat o někom, jehož skutky velmi dobře zná a ví, že nejsou dobré? Sleduje slzu, jak mu stéká po tváři a stále mlčí, nijak na to nereaguje, tedy alespoň ne slovně, ale v její tváři lze toho vidět tolik. Přizná se, že je i docela zmatená, protože netuší o co přesně Marcelovi jde, může jen odhadovat a dala by ruku do ohně za to, že nejeden odhad bude správný. Vydechne dlouze, jako kdyby se v ní něco opět změnilo. Marcel a Klaus měli mezi sebou problémy od doby, co ho začal vychovávat, ale jak se zdá, tak ona je posledním problém. To, co to naprosto prolomilo a to nechtěla, nechtěla, aby to zašlo až tak daleko, až za hranice rozhodování kdo bude žít a kdo bude mrtvý. Dívá se mu do tváře, když k ní o něco popojde a sleduje ho stále i po tom, co se otočí. A ty další slova...to, co následuje ji naprosto zlomí a lze to vidět i v jejím obličeji. Jeho slova ji silně zasáhnou do srdce a netuší, zda se to ještě někdy bude moct dát napravit. Jen se na něj mlčky dívá, pozoruje každý detail jeho tváře a právě teď je neschopná slova. Stále si přehrává všechno, co jí řekl znovu a znovu...Klaus se ho pokusil zabít, nedokáže s ní být kamarád, protože si vybrala někoho jiného, někdo, kdo je jeho nepřítel. Až po pár vteřinách se zhluboka nadechne a promluví na něj.* Proč mi tohle říkáš? *Řekne zničeně, ale za to velmi zřetelně. Stále z něj nespouští zrak.* Chceš mi ještě více ublížit? A nebo snad chceš, abych začala o něm pochybovat? Já ale vím, kdo je, vím, čeho je schopný a vím, že to nelze jen tak změnit. *Vydechne a v jejích očích se na chvíli objeví kousek zlosti, nechápavosti smíšený společně s bolestí. Opravdu ji ranil.* A ta válka mezi vámi dvěma...to, jak se stále přetahujete o to, kdo je vůdce, kdo je lepší a nebo si musíte vracet staré křivdy. To je upřímně až dětinské. *Pozvedne ruku a poukáže s ní směrem do strany. Teď nehází na něj vinu, to by nikdy nedělala. Ne...na oba dva, protože ani jeden z nich v tom není nevinně. Oba dva dělají naprosto to samé.* Ani jednomu z vás nedochází, jak je to naprosto zbytečné. *Řekne o něco tvrději, jako kdyby chtěla, aby si uvědomil, že tahle válka mezi nimi je zkrátka směšná a měli by s tím přestat a kdyby tady mohl být Klaus, tak by mu řekla přesně to samé, co Marcelovi. Několikrát za sebou musí poté polknout, aby zažehnala ty vzlyky uvnitř sebe. Slzy ale v očích neudrží a začnou ji sjíždět po tváři, přičemž se mu zadívá do očí.* A pokud se mnou nedokážeš být na přátelské úrovni, tak...nemohu tě nutit do toho, aby ses o to pokoušel. *Její hlas už je o něco slabší, zlomenější.* Možná...jednoho dne až tohle všechno pomine a bude to lepší, tak si k sobě zase najdeme cestu. *Řekne docela zklamaně a je jasné, kam tím míří. Když nedokáže s ní být kamarád, pak to pravděpodobně končí. Přejde ke dveřím a uchopí kliku, kterou potáhne směrem dolů.* Dobrou noc, Marceli. *Řekne potichu, ale on jí velice dobře může slyšet svým upířím sluchem. Pootevře dveře a stále od něj neodvrací pohled. Když je Marcel už u dveří, tak ještě promluví.* A Marceli? *Stále na něj upírá pohled.* Nezapomeň, že pokud se na Kaiovi podepíšou následky, tak nebude jen tvůj problém, ale problém všech. Buď opatrný. *Dá mu ještě malé upozornění. Nechce, aby to tak dopadlo, nechce, aby se to vůbec stalo, ale musejí s tím oba počítat pro všechny případy. Poté už za ním zavře dveře, když odejde a jakmile je tam sama, tak se o ně opře zády a spustí se další jí příval slz a tentokrát o moc větší.*

(Měl pocit, že je dobrá věc svěřit se. Že mu to možná pomůže a dokáže si přesně uvědomit, co všechno napáchal a trochu by si tak uspořádal myšlenky, pocity. Ale bohužel se všechno začalo pomalu ničit. Začínal se cítit jako malé dítě, kterému před očima někdo ničí jeho hrad z písku. Všechno se začínalo černit a nic už nevypadalo dobře. Rozhodně by bylo lepší, kdyby si jako svého psychologa vybral někoho jiného a ne Cami. Někoho, koho moc nezná, komu se může svěřit, aniž by se bál, že mu začne něco vyčítat. Měl s tím vším počítat, ale on na to nemyslel. Zase. Občas by se mu hodilo se nad věcmi zamyslet, než je provede. Všechno by mu možná vycházelo o něco lépe. Ale on prostě byl ten typ, co  většinou jedná a pak až myslí. On v tuhle chvíli ale potřeboval dostat ven všechny své pocity. Všechno..co se týkalo Daviny. Samozřejmě, že ho trápilo i hodně věcí okolo Cami, ale nechtěl to vytahovat. A už vůbec neměl chuť mluvit o Kaiovi. Neměl o něm moc co říct, neznal ho a vlastně se ho ani nesnažil poznat. Cami se stále tváři poměrně klidně a i tak se chová, snaží se mu pomoci. Ukázat mu, že je stále naděje, pomoci mu nějak. A všechno se zdálo být fajn, ale pak Camille začala směřovat řeč k ní. Chápe, že potřebuje odpovědi, že musí vědět víc a on by jí klidně jednou všechno řekl, ale ne teď. Teď není správná doba. Je jako chodící bomba a stačí, aby někdo zatáhl za ten správný provázek a on může kdykoliv vybouchnout. I do doby, co to začala směřovat k sobě, se to zdálo poměrně klidné. Ale on pak vytáhl něco, co mělo zůstat skryté. On už ale nemohl. V poslední době v sobě všechno dusil, tlačil všechno do svého nitra, jen aby nic nevyplavalo na povrch. Nemohl si dovolit bouchnout. Moc dobře ví, že tímto jí nesmírně ublíží. Skoro, jakoby jí teď vrazil kudlu do zad, ale tohle možná bolelo ještě víc..Bolest od bodnutí totiž jednou přestane, ale něco takové jako zrada od velmi blízkého přítele, jen tak nepřejde. Trvá to a někdy to člověka ani nepřebolí. Viděl, jak se od sebe víc a víc oddalují. A bojí se dne, kdy jí potká na ulici a ona na něj jenom kývne, bez úsměvu, bez náznaku radosti, jakoby byl další starý známý, se kterým už se přestala vídat. A on nechtěl, aby se tak stalo, ale vypadalo to, že dělá co může, aby takového cíle dostál. Všechno, co mezi nimi zbylo, ničil každým slovem, které mu teď vycházelo z úst. Ničil skvělé, sice pochroumané, přátelství. V ničení dobrého už začínal být velký mistr. Stále sleduje Cami, i když vstala z gauče a udělala pár kroků po místnosti. Viděl, jak jí ublížil, zlomil jí. Nikdy nečekal, že právě on bude ten, kdo jí ublíží. Ale teď se mu všechno tak mění, že už se ničemu nediví. Cami mu připomene něco, co slyšel už tolikrát, že to možná i bude pravda. Uvěří tomu, až uvidí tu změnu na vlastní oči. Ale jak on mohl vědět, že se Kai změnil, když o něm slyšel jen to špatné? Nikdo mu nic neřekl, nikdo mu neřekl, že si prošel jakousi změnou. Jediné, co slyšel bylo to "Kai mi ublížil", "Kai zabil Cami" a takové podobné věci. Nic dobrého, tak jak by pak mohl věři tomu, že se změnil? Okamžitě začne mluvit, jak mu položí otázku s tím, že musí odpovědět naprosto upřímně. Téměř nedává Camille žádnou šanci mluvit, protože toho má opravdu hodně, co říct. Jednou se na krátko odmlčel, čehož Cami i využila. Všechny pocity začnou pomalu vyplouvat na povrch, až to neudrží a snad poprvé začne před Cami brečet. Nebylo to tak, že by nějak zvlykal..Jen mu začínali téct slzy do očí, které on ani nemohl zastavit. Teď už nemohl dělat nic jiného, než ze sebe všechno, všechno dostat. Nesnaží se ani zakrýt svou bolest, protože to stejně nemá cenu. Po hodně dlouhé době spolu vedou konverzaci, při které vychází všechno najevo. Už jednou takovou měli, ale to mluvil jenom on a jenom on si potom rozhovoru vše pamatoval. Toho, že jí ovlivnil, upřímně lituje, ale musel tak učinit. Nemohl by chodit po městě s tím, že Cami neřekl, jak se cítí. Svým způsobem jí pustil, přestal se nějak snažit dostat jí zpět, protože pochopil, že to je nemožné. Cami nebyla jeho a nikdy nebude, proto tak jednal. Na pár chvil se otočí někam pryč, jakoby se snad snažil vyhnout jejímu pohledu. Netrvalo to ale moc dlouho a znovu se jejich pohledy střetly. Jednoduše jí odpoví na její slova, ale dál se k tomu ani jeden nevyjadřuje. Jen je vidět, že každý je na tom hůř a hůř. Na něm je vidět, jak je zdrcený, ublížený, ale zároveň i  naštvaný. To, co ale přijde pak, ho raní. Horší je, že jsou to pravdivá slova. To on jí zradil, ne nikdo jiný. Nebyl to Klaus, od kterého by to každý očekával, ale on. Ani nepotřebuje, aby řekla jeho jméno, protože mu to hned dojde. O nikom jiném řeč ani být nemohla. Zraňuje ho ten fakt, že je právě teď horší, jak Klaus. Je horší, jak člověk, kterého nesnáší. Od tohoto se přesunou ke Kaiovi. K tomu se už ale vyjádří, protože jen tak nemůže mlčet. Dneska je prostě ten den, kdy si všechno vyříkají, kdy si popravdě řeknou své názory. Jak Cami, tak i on začnou zvyšovat hlas a znít velmi naštvaně. Jejich poklidný, ačkoliv velmi emotivní rozhovor, se změní v hádku. Stále se dívá do jejích očí i přes to, že ona ho právě probodává pohledem. A je vážně rád, že Cami nemá laserové oči jako Superman, protože by už byl dávno spálen na popel. Je mu jasné, že bude naštvaný i na něj, ale i na Sophie, ale nenapadlo ho, že by byl naštvaný i na Cami. Ta mu ale hned objasní, proč i ona bude terčem jeho vzteku. Měl chuť se k tomu nějak vyjádřit, ale moc dobře věděl, že by se akorát opakovali. On prostě měl obavy, že se Kai nějak změní, ublíží Davině. A to je věc, kterou by si nikdy neodpustil. Nedokázal by to. Nebyl by to ani moc vina Kaie, ale spíš jeho..To on může za to, že tam Davina skončila s ní. On a Sophie to všechno naplánovali a vina by byla i na nich. Ani jeden by si to nedokázal odpustit. Zdrceně poví, že už měl jenom Davinu. Cami mu však vzápětí připomene, že měl i ji. Na to ale odpoví a zdůrazní právě to slovo "měl". Ztratil ji ve chvíli, kdy mu řekla, že Klaus je ten, ke kterému nese city. A on věděl, že s tím nemůže nijak bojovat a i se to snažil nechat být. Bylo pro něj těžké připustit si to, že už jí prostě nikdy nezíská zpátky, ale nakonec tak učinil. Přijal to, že už jí prostě nebude mít. Musel se jí vzdát, protože by tak akorát byla rozdělená mezi dvěma muži. Mezi ním a Klausem. Nechtěla by ublížit ani jednomu. Cami ho však naštve tím, že poví, jak je pro něj těžké zvládnout její rozhodnutí. Bylo pro něj těžké to přijmout, pochopit to, ale později přišel na to, že je nejlepší ji pustit. Nechat jí být šťastnou s někým jiným. On se ale neudrží a poví něco, co ani vytáhnout nechtěl. Nechtěl jí o tom útoku Klause říkat, protože moc dobře věděl, že jí to ublíží, ale teď už to v sobě nemohl nést. Slzy mu pomalu přestanou téct, proto si hřbetem ruky utře tváře od slz. V jeho očích se začne blýskat zlost. Klaus a on mezi sebou měli hodně problémů, většina se vyskytla už v jeho mladých letech. Pak se ale všechno kupilo a kupilo, než Mikaelsonovi zmizeli. Vše se zdálo být fajn a on mohl zakopat jejich problémy, ale pak... Pak se Klaus vrátil, sebral mu jeho město. Město, které budoval tolik let. Následně se Klaus dozvěděl, že to on a Rebeka přivolali jejich otce do města. Tam se jejich neshody začaly zvyšovat a zvyšovat, než přišla Cami. Žena, která byla poslední kapkou.  Poví poslední slova a už měl chuť odejít, ale to Cami začala mluvit. Podívá se do jejích očí.) Já ti nechci ublížit! Jen chci, aby jsi věděla, proč se s tebou nemůžu dál přátelit. Vystavil bych tak riziku všechny okolo mě. Není to protože nedokážu snést tvoje rozhodnutí, i když mě to nesmírně ranilo... (Několikrát zakroutí hlavou a cítí, že se mu začínají znovu hrnout slzy do očí a tak na pár vteřin křečovitě zavře oči. K tomu,co řekne pak ani neví, jak se má vyjádřit. Napadají ho jisté věci, které by mohli říct, ale nakonec se rozhodne, že bude mlčet. Dnes už jí naštval hodně a nepotřebuje se dál hádat o něm a o Klausovi. To by byla totiž dlouhá debata. ) Chci se s tebou přátelit, ale nebudu znovu ohrožovat mé lidi, mé přátele. (Upřímně jí odpoví a pak na pár chvil odvrátí pohled.  Nad tím, co poví pak jen krátce přikývne. Chtěl by, aby se všechno vrátilo na úplný začátek, aby začali znova. Nevěděli o sobě nic..možná by vše dopadlo jinak, ale tak to bohužel nefunguje. Nemůže si přát, aby se vrátil do minulosti, změnil chod dění. Bohužel nežije ve sci-fi seriálu.. Všimne si, jak Cami pomalu jde ke dveřím, tak jí okamžitě následuje.) Dobrou, Cami. (Dojde ke dveřím ve chvíli, kdy ho Cami osloví. Pohlédne na ní a je vidět, že se na něm  všechno, co dnes bylo řečeno, podepsalo. Nad jejími slovy jen přikývne a pak vyjde ven. Otočí se, že už odejde, ale pak se naposledy otočí na Cami a promluví.) Mrzí mě, jak to dneska všechno dopadlo.. (Tichým, zničeným hlasem poví a pak už zmizí za zavřenými dveřmi.) Mrzí.. (Znovu tentokrát ještě více potichu zopakuje a pak rychle vyjde pryč z panelového domu. Zamíří někam do nočních ulic New Orleans.)

(Její kroky vedly za osobou, kterou osobně neznala. Vlastně o ní jen slyšela. Díky Jacksonovi. Už dlouhou dobu odkládala to, proč sem vlastně přišla. Už dlouhou dobu se zaobírala situací a problémy ostatních tak, že zapomínala na to, že ona má svoje vlastní otázky, na které potřebuje odpověď. Do New Orleans přišla, protože byla sama, protože jí už nezbyl nikdo, kdo by ji mohl vést, kdo by jí pořádně řekl, kým je, co znamená. Samozřejmě, že věděla, co jsou šamani zač, ale rozhodně jí něco ucházelo. Tušila, že neví všechno, že nikdy nevěděla všechno. Jaké je to vlastně břímě být poslední? Co to znamená? Co to znamená pro svět, co to znamená pro ni? Jediným vodítkem, které má, je ten náhrdelník... a její jméno. Ayers. Bylo zvoleno už dávno před tím, než se narodila. Vlastně je stálé již několik století. Ayers znamená ve starém jazyce následník, nástupce, dědic. Co to ale vlastně pořádně podědila? Byla šamankou, což znamenalo, že není jako obyčejní vlkodlaci. Vlastně nebyla vůbec vlkodlak. Byla člověk. Člověk, který díky své mysli, díky něčemu ve své hlavě, dokázal být divokým zvířetem. Vlkem v tomto případě. Nikdy se nijak nepídila po tom, jak je to možné. Snad to byla jakási anomálie. Možná to vůbec nebyl dar, ale vada. Neměla to štěstí, aby jí otec vyprávěl o svých předcích, o jejich původu. Na světě existovalo mnoho šamanů, kdysi. A ne všichni se měnili ve vlky. Někteří se měnili i v jiná zvířata. Ale jedině vlčí linie dokázala přežít staletí. Ale teď už jsou taky na pokraji vyhubení. Stačí zabít ji. Ona patřila k rodu, který byl ale svým šamanstvím významný taky kvůli něčemu jinému. Její rod stvořil první vlkodlaky. Vlkodlaky, jejímž potomky jsou Hayley a Jackson. Vrátila se ke svým kořenům, ale nic o nich nevěděla. Byla jako slepá, tápala. Ale ona už víc nechce. Jackson jí poradil, že jedna osoba by mohla vědět, mohla by mít nějaké informace o někom z jejího rodu. Ať už by to byly samé počátky, o čemž docela pochybuje, nebo alespoň někdo, kdo tu žil. Nějaký její předek, který se z New Orleans nevytratil ještě po nějakou dobu jeho existence. Linie, která pokračovala až k ní, ale nějakou dobu tu stále zůstávala. Nemohla si být jistá, jestli něco najde, ale tak nějak brala tuhle Camille O'Connellovou jako svou poslední naději, protože všechno ostatní, co se jí tady v New Orleans nabízelo, už vyzkoušela. Došla až ke dveřím jejího bytu. Napřáhla ruku, že zaklepe, ale zarazila se. Co jí vlastně řekne? Nevěděla. Netušila, jak by měla začít, co všechno by jí měla říct, co všechno jí vůbec může říct. Vlastně ani netušila, jestli jí Camille bude ochotná pomoci, ale potřebovala to zkusit. Přiložila tedy klouby prstů na její dveře a zaklepala. Chvíli čekala, než jí Cami přišla otevřít. Jakmile tak učinila, vyskytl se jí výhled na blondýnku, která byla asi tak stejně stará jako ona. A pokud je nějaký ten čas od sebe dělil, tak to bude maximálně v rozmezí pár let, tipla by si. Pootevřela ústa a nakonec se přeci jen rozhoupala k nějaké té řeči.) Dobrý den. Vy jste slečna Camille O'Connell? (Podívá se na ni tázavě.) Jmenuji se Nailah Ay... (Už chtěla říct svoje dívčí příjmení, ale ona se tak vlastně už nejmenuje, teď je paní Warrenová. Byl to pro ni nezvyk, takhle se představovat.) Warren. (Řekla nakonec.) Já jsem doufala, že byste mi mohla pomoci s jistou záležitostí. (Odmlčela se a stála ve dveřích. Čekala, jestli ji Cami pozve dál, nebo se jí nejdřív zeptá, s čím by mohla pomoci, nebo co vlastně bude.)

*Sedí u stolu a otočí další stránku z učebnice obecné psychologie. Hlavu má podepřenou rukou, jejíž loket je na další tlusté učebnici. Vlastně celý její byt teď vypadá jako jedna velká pohroma. Může to působit buď jako neuspořádaná knihovna a nebo typický studentský byt, ale velmi pilného studenta. Všude jsou knihy, sešity a nebo různě připnuté barevné, lepící papírky s poznámkami. Ne, že by neměla uklizeno, to má, jen tyto věci ji tam dělají trochu nepořádek. Vlastně ani nemá příliš na výběr, když už za pár dní bude skládat zkoušky a potom snad dostane konečně doktorský titul a hlavně diplom o který už nějaký ten rok usiluje. Před sebou má misku ve které je ještě zbytek rozmočených cereálií, které nedojedla. Vedle toho je hrníček s černou kávou ze které postupně odpíjí. Vzala si teď v práci na pár dní volno, jelikož už vážně musí začít s učením, což už se vlastně stalo. Bohužel se nedokáže na to ještě plně soustředit, jelikož její myšlenky se stále ubírají k tomu, zda tentokrát dostanou Kaie z vězeňského světa a opravdu doufá, že tomu tak bude. Na jednu stranu je pro ni dobře, že tady není právě teď, protože velmi pochybuje o tom, že by měla takový prostor ke svému učení, který potřebuje. Na druhou stranu by dala cokoliv za to, aby tady byl. Na sobě má triko na ramínka a teplákové kalhoty, zkrátka je oblečená na domácí styl, jelikož dnes nemá v plánu ani někde jít. Ne...teď její dny budou zahrnovat jen samé učení, protože přeci jen ji čekají obtížné zkoušky a ona chce být připravená. Zívne si, když si tak čte nahlas jeden řádek z knihy a dá si ruku před ústa. Hned na to si promne tvář a vydechne dlouze. Možná to není úplně nejlepší nápad jít se učit hned po tom, co vstanete. Přeci jenom není ještě tak zcela probraná, že ano. Jenomže nemůže ztrácet čas, každá minuta je jí dobrá a má toho ještě hodně před sebou. Natáhne ruku směrem k hrníčku s kávou a znovu z něj upije, přičemž ho položí opět před sebe. Zrovna se začte do jednoho textu a všechno si to říká nahlas. Pravděpodobně je to pro ni lépe zapamatovatelné, než kdyby to četla potichu. Avšak v tom ji vyruší zaklepání na dveře, takže svou veškerou pozornost přesune ke dveřím, ke kterým se v tu chvíli otočí a povytáhne obočí. Opravdu nečeká dnes návštěvu a ani si nedokáže vybavit někoho, kdo by ji přišel navštívit. Jistě...mohl by to být Klaus, ale takhle z rána? Ne i tohle ji přijde zvláštní. Přesto se zvedne a přejde pár kroky ke dveřím. Uchopí kliku, potáhne s ní směrem dolů a otevře dveře. Oči jí zakotví na plavovlasé ženě, která může být o něco málo starší, než ona a nebo mohou být na tom věkově stejně. Rozhodně ale ví, že ji nikdy dříve neviděla a upřímně teď neví, co si má myslet. Buď je to obyčejný člověk, co bude chtít obyčejnou věc a nebo to bude někdo z nadpřirozeného světa. Bohužel nemá tu schopnost poznat o koho se přesně jedná. Než však stačí něco říct, tak promluví jí neznámá žena. Pousměje se při jejich slovech a působí přátelským dojmem. Přikývne souhlasně.* Dobré ráno. Ano, jsem. *Potvrdí ji. Jednu ruku má podél těla a tou druhou stále drží kliku ode dveří. Následně už poslouchá její představení. Při vyslovení jejího příjmení mírně povytáhne obočí, ale prakticky hned jí dojde, že chtěla říct své původní příjmení, ale pak si vzpomněla, že nosí už nové. Jí to přijde usměvavé a hned si může odvodit, že je tedy s velkou pravděpodobností čerstvě vdaná a stále si zvyká. Její jméno a ani příjmení ji stále nic neříkají, takže je pro ni ta žena záhadou. Ale zajímá ji, co přesně po ní chce. Překvapí ji, když od ní žádá pomoc a lze to na ni poznat, že to neočekávala. Přeci jen není moc lidí, kteří od ní chtějí pomoc a pokud ano, tak je to spíše z její pozice psychologa. Nemyslí si však, že by jen tak někdo cizí šel právě za ní, když ještě oficiálně titul nemá a tudíž ani psychologem není, stále jen studentem.* S čím vám mohu přesně pomoci? *Zeptá se ji prakticky hned. Moc dobře si uvědomuje, že není příliš vhodné stát na chodbě a řešit jisté záležitosti. Ale může ji pozvat dovnitř? Co když je upír a ona ji pozve dovnitř a tudíž ohrozí sebe samu? Bohužel má z toho obavy a neměla by jen tak lidi zvát do svého bytu, ale na druhou stranu není až moc podezřívavá? Nakonec zvolí jistý způsob, který ji alespoň ukáže, zda je upír a nebo ne. Protože tak či tak...proti čarodějce a nebo vlkodlakovi by neměla šanci. Upír by se k ní bez pozvání nedostal. Poodstoupí ode dveří a ještě je trochu pootevře, čímž dává jasně najevo, že může vejít dál.*

(Zřejmě Cami docela zaskočila. Vlastně se jí ani nemohla divit, protože přišla neohlášená a neznaly se. Mohlo jí to přijít divné. Vlastně ani netuší, jestli zná Jacksona, nebo jestli o ní Jackson ví taky jen z jistých zdrojů. Po tomhle se nepídila. Možná měla. Ale to už je teď jedno. Zeptala se jí, jestli je to ta, se kterou chce mluvit a když se jí dostalo ujištění, představila se. Opravdu ještě nebyla zvyklá na změnu svého příjmení. Vlastně se dalo říct, že to nové ještě nikde ani nepoužila. Byla buď stále v zátoce nebo v domě ve městě či v práci. Vlastně tady v New Orleans ani neznala moc lidí a s novými se neseznamovala, takže nebylo nějak potřeba, aby si až tak vrývala do paměti, že už není Ayers ale Warren. Její dívčí příjmení by mělo v jistých kruzích velkou váhy, ale žádné takové kruhy už bohužel neexistovali. Všichni, kteří mohli to příjmení znát a mohlo na ně nějak působit, byli mrtví. Tedy pokud nepočítá lovce, protože ti rozhodně mrtví nebyli a bylo jich jistě čím dál víc. Ne všichni šli zrovna po vlkodlacích nebo šamanech, jak už se stačila dozvědět díky Damienovi. Ten byl zaměřený pouze na upíry. Hlavně na ty Původní. Ona ale věděla, že tam venku běhají lidé, kteří jistě vědí, co je zač a její jméno by jim bylo hodně známé. Tak nějak si ale nechce připouštět, že by ji lovci nalezli tak rychle. Tedy po té svatbě by se to sice mohlo trochu zhatit, protože přeci jen, rozkřiklo se to a mnoho vlkodlaků se přidalo pod křídla Jacksona, jen aby měli novou schopnost a nemuseli se měnit o úplňku. Ale i pro dobro a bezpečí ostatních vlkodlaků by bylo jistě nejlepší, kdyby to nešířili dál na veřejnost. Proto doufá, že to, že je tady, zůstane ještě nějakou dobu tajemstvím. Jakmile jí řekla, že by jí mohla s něčím pomoci, viděla na Camillině tváři překvapení. Zřejmě jí jen tak cizí lidi nechodí klepat na dveře a nežádají ji o pomoc. Bylo to zcela logické. Ale ona doufala, že i přes to všechno Cami neodmítne a nezavře jí rovnou před nosem, že nemá čas nebo něco podobného. Popravdě vypadala docela mile, takže by se asi neměla chovat takhle hrubě, i když samozřejmě nemůže nic vědět s jistotou. Naštěstí ji neodpálkuje a zeptá se jí, s čím by mohla pomoci. Je to docela delikátní záležitost, kterou by nerada řešila na chodbě, ale vypadalo to, že Cami je ostražitá. Zřejmě jí opravdu praktiky nadpřirozených stvoření nejsou cizí. Možná, že v hloubi poznala, že ona asi nebude až tak úplně obyčejná. I když má rozhodně k normálnímu běžnému člověku rozhodně blíž než vlkodlaci nebo upíři.) Jedná se o informace. Chtěla bych něco zjistit o svojí rodině. Tedy spíše předcích. (Podívala se na ni a chvíli na ni zůstala viset očima, jako by říkala "Ano, nejsem tak úplně obyčejná, ale nepřišla jsem vám ukousnout hlavu." Nakonec Cami ustoupila trochu dozadu a pootevřela dveře ještě víc, což jasně naznačovalo, že mohla jít dál. Pousmála se a vešla do jejího bytu. Začala se rozhlížet. Byl to malý, ale útulný byt a všude byly nějaké materiály a učebnice a zvýrazňovače a všechno možné. Moc dobře věděla, o co se tady jedná, protože před dvěma lety tohle sama zažila.) Státnice? (Pootočí se na Cami a pousměje se. Jde trochu víc dál do bytu.) Musím říct, že vám to rozhodně nezávidím. Vím moc dobře, jaké to je, ale naštěstí to už mám za sebou. (Cami jistě taky mohla poznat, že Nailah rozhodně není místní. Neměla americký přízvuk, vlastně ho ani nechtěla mít, nesnažila se o to. Stále bylo krásně na její řeči cítit, že není Američanka. Její předci byli, ale ona ne. Ona je Australanka a její přízvuk to vyzváněl do světa. Pak vydechla a otočila se na Cami tak, aby jí viděla do obličeje.) Přišla jsem kvůli informacím, jak už jsem řekla. Bylo mi řečeno, že byste mohla pomoci. Možná, že ani vy nebudete vědět, ale musela jsem to jít zkusit. Můj manžel mě za vámi poslal. Nevím, jestli ho znáte, ale on zná zřejmě vás, alespoň podle jména. Jackson Warren, tak se jmenuje můj muž. (Zase se na chvíli odmlčela, aby to Cami všechno vstřebala a mohly se třeba konečně dostat opravdu k jádru věci.)

*Netušila, že dnes bude mít nějakou návštěvu. A kdyby ano, pravděpodobně by si v bytě uklidila a nebo se alespoň trochu upravila. Kdyby to byl alespoň někdo, koho zná, ale tentokrát znovu stojí za jejími dveřmi někdo, koho nikdy předtím neviděla. Naposledy, když se něco podobného stalo, tak to byl Benjamin, oh...pokud nepočítá svého bratrance, který ale už byl v jejím bytě, zatímco přišla domů. A ani v jednom z těch případů to nedopadlo dobře, když to byli cizinci. Má mít však nějaké předsudky vůči této ženě? Protože ona právě není ten typ, který by nějaké předsudky měl. Tak či tak je překvapená, že tady je a že ji pravděpodobně o něco bude žádat, i když nemá sebemenší ponětí, co by mohla chtít. A možná je to jen nová sousedka a chce představit, kdo ví? Avšak to tak nevypadá už při oslovení. Pousměje se na ni a potvrdí ji, že je má správné informace o tom, kdo je. Nemá však možnost říci něco víc, protože to už se představí žena naproti ní. Opět se musí jemně pousmát, když se představuje a tak nějak zapomene říct své nové příjmení. Dále však nic neříká a vyčkává, co bude dál. Nemusí čekat dlouho a když ji požádá o pomoc, tak je opět překvapená. Neví však, jestli v tom dobrém smyslu a nebo v tom špatném. Přeci jenom ona je jen člověk, nikdo, kdo by vám mohl pomoct s nějakou magií a nebo snad, že by měla upíří sílu nebo tu vlkodlačí. Ne, nic takového neměla. Původně měla být čarodějka, ale nikdy by si něco takového nevybrala. Vlastně je ráda člověkem. Mohla tady přijít z toho psychologického hlediska a to jedině po známosti, jenomže pochybuje o tom, že by to bylo možné. Proč by si nehledala přímo profesionála, který už vystudovaný je? V hlavě má spoustu otázek, ale ne, že by na ně hned potřebovala odpovědi. Spíše chce vědět, jak jí může být nápomocná a proč tady opravdu je. Velmi jí to zajímá, koneckonců ona vždy byla až příliš zvědavá. I když působí přátelsky, tak si už udržuje jistý odstup. Na veřejnosti jako třeba v baru by to bylo jiné, tam na výběr nemá, ale teď je to jiné. Nepozve do bytu hned jen tak někoho, protože už má velmi špatné zkušenosti s něčím takovým a navíc ji ukotvila v hlavě jedna věta, kterou jí kdysi řekl Klaus - „Dávej si pozor na to, koho si zveš do bytu“. Není úplně tak pravdou, že by se tím řídila pokaždé, ale zdá se, že dnes tomu tak bude. Když jí Nailah obeznámí to, proč je tady, tak oddělí rty od sebe a nabere do plic vzduch. Nemusí ani říkat nic dalšího. Je si vědoma, že bude po ní chtít jisté informace ze složek, které její rodina shromažďuje po několik let. Stovky? Tisíce to rozhodně nebudou, spíše od doby, co se tady usadila rodina Původních...a nebo i dříve? Až teď si uvědomuje, že jí toho Kieran neřekl dost a že sama si ani ve všech těch věcech, které jako poslední dědic všechno nenašla. Opravdu se nehrabala ve všech krabicích a nezjišťovala do jakého roku všechny informace spadají. Na to by potřebovala hodně času, který tak nějak ani nemá. Těch krabic je tam spousty a těch složek? Uh...nechtěla by to počítat. Ani nikdy nepřemýšlela nad tím, že by to dělala. Taky jí už je jasné, že opravdu obyčejný člověk nebude, ale někdo z nadpřirozené komunity. Stále to však může být past, nemůže? A upíra si do bytu obzvlášť zvát nechce. Na druhou stranu chce něco zjistit o své rodině, nemůže ji přeci jen tak odmítnout. Tohle je jiná záležitost, než ta, která byla s Damienem. Ten chtěl informace o Původních, aby je mohl zničit. Dívá se ji do očí, jako kdyby si snad ověřovala, zda jí může věřit. Ustoupí sice ode dveří a dá jasný náznak k tomu, aby šla dovnitř. Slovně jí však nepozve a to hlavně kvůli tomu, že upíry musíte pozvat, aby mohli vstoupit. Jakmile překročí práh jejího bytu, tak se jí o něco uleví a pousměje. Pořád to může být zlé, ale...je tam zkrátka ale. Zavře ihned za ní dveře a otočí se na ni, přičemž se omluvně usměje.* Omlouvám se, ale mám tady trochu teď nepořádek. *Rty se jí rozšíří do úsměvu o něco více, když se zmíní o státních zkouškách. Že by to byl taky někdo, kdo vystudoval vysokou školu a nebo je na tom stejně? Což se vzápětí dozví, že opravdu už má tento stres okolo zkoušek za sebou a hlavně, že to zvládla úspěšně.* Ano, přesně tak. *Potvrdí, že ji čekají zkoušky a hned na to pokračuje.* Oh, tak to teď závidím já vám. *Postoupí o krok dopředu, blíže k Nailah.* Vlastně už se nemohu dočkat toho, až to budu mít celé za sebou. Úspěšně, doufám. *Pousměje se nad tím.* Co máte vystudovaného a s jakým titulem? *Zeptá se zvědavě a konečně má možnost se ji podívat znovu do tváře, kterou si i prohlédne. V jejích očích lze vidět, že jí opravdu zaujalo to, že má vystudovanou vysokou školu. Taky si všimla, že její přízvuk není americký, rozhodně to lze poznat a jí se to vlastně líbí, když má někdo přízvuk. Možná bude mít příležitost se zeptat odkud přesně pochází. Zůstane stát na místě a poslouchá ji, přičemž se začnou dostávat opět k tomu, proč je vlastně tady. Zprvu je její tvář vážnější, ale o něco více se rozjasní, když se zmíní o Jacksonovi. Ne, že by ho příliš znala, prakticky vůbec, ale měla možnost se s ním osobně setkat. Usměje se na ni.* Především vám gratuluji. Ani jsem nevěděla, že je Jackson ženatý. *Přikývne několikrát a její slova jsou upřímná. A taky se zdá, že není tomu tak dlouho, co se to stalo. Poté o trochu zvážní.* Nemohu vám ale zaručit, že dostanete to, co hledáte. *Nadechne se zhluboka. Je jí jasné, co po ni žádá a možná to sama ani Nailah neví, co chce. Jackson jí poslal za ní, tudíž musí odněkud vědět, že její rodina schovává informace, vlastně jak je možné, že se to dozvěděl? Není dobré, když je to takhle rozkřiknuté, ne pro ni. Informace mohou být někdy velmi cenné.* Mám záznamy o místních vlkodlacích, ale opravdu netuším, zda tam najdete to, co hledáte. A navíc je toho spousty, takže samo o sobě to bude těžké. Ale...pomohu vám. *Přikývne na svá slova. Nemá důvod jí nepomoct a obzvlášť, když jde o rodinnou záležitost. Moc dobře ví jaké to je, když chcete, toužíte vědět více o své rodině.*

(Samozřejmě, že mohla jen hádat, jakou formou Cami ty informace má. Jestli je to prostě chodící encyklopedie historie, nebo má nějaké záznamy. Ona sama je ale jistě nevytvořila, na to je příliš mladá. Možná, že vlastnila nějaký archiv, který byl soukromý, tudíž do něj nemělo přístup tolik lidí. Tohle asi bude opravdu ta pravděpodobnější varianta. A podle toho, že jí to doporučil Jackson, si tak nějak říkala, že to jistě bude obecně známý fakt. Tedy že se ví, že vlastní nějaký ten archiv a že se s ní dá domluvit na schůzce a ona vám ho ukáže a nechá se vás trochu v něm pohrabat. Ani tedy nečekala, že by to bylo něco nadpřirozeného rázu. Však zmínky o jejím rodu mohly být klidně i v normálních písemnostech. Nemohla se ale plést víc. Cami je tedy opravdu majitelkou jakéhosi archivu, ale ten archiv rozhodně není známý široké veřejnosti a asi o něm neví zas až tak moc lidí. A možná, že o něm ani nevědí lidé jistě. Možná, že se jen domnívají, že by tahle rodina mohla mít prsty v něčem takovém. A nebo už se někdy oni nebo jejich předci s tím archivem setkali a předali tuto informaci dál. Co ale bylo důležité, ty archivy, všechny ty složky byly o nadpřirozených osobách. O obyčejných lidech tam možná taky něco bylo, ale to asi jen v případě, že byli nějak spjatí s nadpřirozenem. Tedy to, jakým způsobem jí Cami předá ty informace, pokud jí tedy nějaké předá a pokud vůbec bude chtít, i když už ji pustila dál, takže jí to asi nejspíše zajímá, jinak by to nedělala, jí stále zůstávalo skryto.
V bytě byl sice nepořádek, ale takový ten, který opravdu nevadil. A konec konců, byl to Camillin byt, ne její. Ona jí tu uklízet nebude a už vůbec jí nebude hodnotit, jak to tu vypadá. Tohle byla každého věc. Není taková, že by musela mít k něčemu takovému poznámky. Navíc rozhodně ten nepořádek znala. Tedy nepořádek tohoto typu a Camille chápala. Když se člověk učí na zkoušky, a ještě k tomu na státnice, má učebnice, skripta a další materiály prostě všude kolem. Div vlastně není zahrabán do útrob všech těch informací, které se člověk v tu danou chvíli musí našprtat. Moc dobře to znala. Když ona měla před státnicemi, tak skoro vůbec neopouštěla svůj pokoj. Vlastně její denní program vypadal asi tak, že ráno vstala, nasnídala se, vzala si učení, drtila se do oběda, pak se najedla, drtila se do večera, šla si provětrat hlavu ven, pak se vrátila, navečeřela se a šla spát. A další den ot takhle bylo nanovo. Nesnášela ten stereotyp, ale chtěla to dokázat. Už kvůli památce jejích rodičů, kteří ji vždycky podporovali a chtěli, aby jen neseděla doma, nebyla ovládána tím, že je součástí smečky. Chtěli pro ni jistou svobodu a věděli, že když se dostane na školu, bude mít jistou autonomii. A taky ji měla. Vlastně ji měla i díky tomu, že už žádnou smečku neměla v té době. Novou si našla až po studiích. A i ta dopadla špatně.) To vůbec nevadí. Vlastně bych to ani nenazvala nepořádkem. Vím moc dobře, jaké je to být student, takže... (Usmála se na Cami. Nedokončila větu, protože věděla, že ji ani dokončovat nemusí. Tohle byla záležitost, kterou ti, kteří někdy studovali vysokou školu, opravdu chápou. Tedy alespoň ti poctiví studenti chápou. Pak Cami svěří, že už má státnice z sebou. No, v její kůži teď asi opravdu je co závidět, ale zas tak horké by to neviděla. Podle toho, jak to teď u Cami vypadá, se vsadí, že tahle holka to bude mít celé na háku a opravdu odstátnicuje na jedničky. A pokud se jí tam vloudí snad nějaká ta dvojka, tak to bude určitě jen proto, že profesor se špatně vyspal.) Věřím vám, že byste to už nejraději měla za sebou. Já jsem si zprvu počátku říkala, že to snad nemůžu v životě stihnout naučit se všechno, ale po pár týdnech učení jsem si už opravdu říkala, ať už to mám za sebou, protože takhle to asi už dál nevydržím. Ale rozhodně nepochybuji o tom, že byste ty zkoušky nesložila, když to tu tak vidím. (Pousměje se a ještě jednou se porozhlédne po bytě plném materiálů ke státním závěrečným zkouškám. Pak se na ni zpět otočí, protože jí Cami položila otázku.) Mám magisterský titul ze zoologie. Ale tak nějak jsem ho ještě neupotřebila. Pracuji sice tak nějak se zvířaty, ale ve zverimexu moc titul zrovna nepotřebujete. (Ušklíbla se a prohrábla si vlasy.) Tedy ne, že bych si nějak stěžovala. Je to vcelku klidná práce bez starostí, kde mám čas na čtení. (Zasmála se. Četba, to byla její vášeň a tahle práce jí umožňovala, aby ji rozvíjela. Nedokázala si představit, že by třeba v zoo jako ošetřovatelka nebo v jakémkoliv jiném oboru zoologie mohla mít takhle klid na čtení. Sice to není nijak extra placená práce, ale ona si s tím vystačila.) A co vlastně studujete vy? (Nijak nezkoumala názvy knih, takže se prostě raději zeptá, přijde jí to jednodušší, než aby si musela prohlížet knihy a luštit jejich tituly. Navíc by to mohlo vyznít docela neslušně. Pak už se ale dostane k tomu, proč tedy vlastně přišla. Kvůli informacím o její rodině a jak jí bylo řečené Jacksonem, tahle žena by o ní mohla něco vědět. Nebo tedy možná ne přímo ona, ale nějaké její zázračné složky, pokud možno. A samozřejmě je tu možnost, že taky nenajde nic. Sdělí Cami, že ji sem vlastně navedl její manžel, Jackson.) Děkuji za gratulace. Bylo to vlastně celkem rychlé, takže se nedivím, že o tom nevíte. Není to zas tak dlouho. Něco přes dva měsíce. (Dovysvětlila jí, i když jí rozhodně nesdělila, za jakých okolností si Jacksona vlastně brala. Kvůli tmu tady teď nebyla.) Já vím, já vím, že to nemusí vyjít, že nemusíte nic vědět, ale tak nějak jste moje poslední stéblo, kterého jsem se chytla. (Když jí Cami řekne, že jí pomůže, vděčně se na ni usměje.) Děkuji. A vlastně... nejsem vlkodlak. Ne tak docela. Jsem člověk. Trochu speciální, přiznávám, ale podstatou člověk, ne vlk. Vlkodlaci to mají vlastně trochu obráceně. Když spustí kletbu, ovládá je spíš to zvíře v nich, než člověčí část. Jsem takzvaný šaman. Vlčí šaman. (Dodá. Leze to z ní sice trochu jak z chlupaté deky, ale tak nějak přemýšlí, jak to Cami nejlépe reprodukovat.) Měním se ve vlka, ale jen když to sama chci a moje přeměna není bolestivá jako u vlkodlaků. Vlastně jde o stav mysli. Nevím, jak bych to pořádně vysvětlila. V tomhle nejsem moc dobrá. (Trochu se zamračí a skousne ret. Pak se podívá na Cami a semkne dlaně k sobě.) Nicméně... hledám jakoukoliv zmínku o Ayersových. (Konečně vyklopí svoje rodné příjmení, vlastně to, které hledá.)

*V momentě, kdy Nailah překročí práh bytu se jí uleví. Sice to už na začátku nevypadalo, že by mohla být upír, ale jak se říká, tak zdání někdy klame a nemůžete dát hned na první dojem, protože i ty mohou být velmi omylné. Nedá to na sobě však nijak znát a navíc je k ní otočená zády, když zavírá dveře. Jen tep jejího srdce je o něco málo klidnější, ale nedalo se ani říct, že by byla nějak zvlášť nervózní. Zkrátka jen měla jisté obavy, to je všechno. Opravdu doufá, věří v to, že tato schůzka proběhne v klidu a nebude za tím něco víc, jelikož to není právě to, co teď potřebuje. Už tak toho má v životě dost, dost těch problémů a poslední, co by chtěla by bylo mít nějakého nepřítele. Vlastně v celkovém závěru se ani nedá říct, že by nějakého někdy měla...i když jak by měla nazvat to se svým bratrancem? Teď nepřátelé rozhodně nejsou, ale jsou rodina. Vždycky byli, ale ne hned tak brali jeden druhého. Lépe řečeno on k tomu neměl až po dobu, co získal emoce. Omluví se jí za ten nepořádek v bytě. Byl to studentský nepořádek, ne ten, kdy přijdete do bytu a všude vidíte prach, rozházené oblečení a nebo ještě krabici od pizzy, co je už týden stará. Takový typ člověka nebyla a po většinu času má uklizeno, jelikož už ani tak moc času v bytě netráví. Pendluje mezi prací, bytem a Abattoir. Jo, kdyby tady byl Kai, tak by tady nepořádek rozhodně byl, tím si je jistá. Nezdá se však, že by to její návštěvě vadilo. Zavře za nimi dveře a celou dobu upírá zrak jen a jen na ni. Vůbec ji nevadí ani to, že se tak rozhlíží po jejím bytě. A vlastně jak zjistí, tak je to pro ni jakási nostalgie, nad čímž se musí automaticky usmát. Pochopí tak, že Nailah je o něco málo starší a už má dostudováno – úspěšně. Něco takového ji teprve čeká a doufá v úspěch. Při jejich slovech se jen usmívá, ale už na to nijak neodpovídá. A co by měla? Jako student ví jaké to je a pokud jí to nijak nevadí, tak to ani nehodlá řešit. Navíc soudit její byt rozhodně nepřišla, ale je tady za jiným záměrem. Její zvědavost momentálně kolísá mezi dvěma věcmi – co studovala a to, proč je vlastně tady. Prozatím to druhé odloží na „potom“ a oznámí ji, že ji vlastně závidí ten fakt, že má všechno za sebou a teď se může pyšnit titulem. I když to na ni možná nelze znát, tak už začíná být nervózní. Přeci jen můžete se učit jak chcete, ale když vám jisté téma nesedne a nebo zpanikaříte a opravdu dostanete takové okno, že nejste schopni říct nic, tak máte smůlu. Nemyslí si, že by se jí stala ta druhá možnost, ale psychologie je obzvlášť těžká a jsou témata, které jsou i pro ni dost náročné a o kterých se špatně mluví. Hlavně když víte, že před vámi sedí lidé, kteří už mají jisté zkušenosti za sebou a vy sice také, jenomže nemůžete oponovat s tím, že máte zkušenost s tisíciletým upírem, který má trochu jiné myšlení. Čímž se dostává ke své zkušenosti s Elijahem, která je asi jedna z největších a poté by se dalo říct, že rozhovory s Genevieve. Musí uznat, že Nailah na ni působí velmi příjemně – přátelský přístup, dokáže mluvit. Buď je to jen proto, že přišla o něco požádat a nebo taková zkrátka je. Bohužel se to odhaduje velmi těžce, když ji zná teprve pár minut. Stále se na ni usmívá a je ráda, že může o tom mluvit s někým, kdo to už prosil. Lidé v jejím okolí opravdu nezajímá nějaká vysoká škola – alespoň ne u těch nejbližších.* V poslední době jsem neměla právě moc myšlenky na to, abych se učila a teď mi to připadá, že jsem měla začít vážně už dřív. *Hned na to se musí usmát o něco více. Vlastně se dá říct, že jí Nailah složila kompliment. Porozhlédne se hned na to po svém bytě a sjede rychle pohledem všechny ty knihy a papírky od růžové barvy až po zelenou, které jsou přilepené většinou na nějakém kusu nábytku. Vrátí se pohledem opět k ní.* Děkuji. Ale nikdy nevíte...nejsem zrovna dítě štěstěny. *Při svém úsměvu odkryje řadu horních zubů, ale hned na to se zase přestane usmívat. Myslela to s humorem, ale když se nad tím zamyslí, tak je to krutá pravda. Opravdu nepatřila k lidem, kteří by toho štěstí měli hodně, což jen dokazuje to, co se jí událo všechno za poslední dva roky a o kolik stupňů se převrátil její život. Nenechává se tím nijak rozptylovat a místo toho pustí ven trochu ze své zvědavosti a zeptá se na ni. Je to opravdu něco, co ji velmi zajímá a o to víc jí to začne fascinovat, když se dozví její obor. Nakloní hlavu do strany a sjede ji pohledem.* Vážně? Netipovala bych vás na někoho, kdo se stará o zvířata. No...možná na veterinářku ano. *Usměje se na ni.* Je to úžasné, vážně. *Lze na ní poznat, že opět to myslí upřímně. Ona má rozhodně ráda zvířata. Bere je jako lidi a smutné je, že právě spousty lidí je tak neberou. A víte co? Zvířata jsou někdy lepší, než lidé, upřímnější. Hned na to se musí zasmát.* Jo...to musí být skvělé. Děláte práci, která vás baví a přitom nepřijdete domů utahaná. *Na rtech ji vlastně stále pohrává jistý úsměv, někdy menší a někdy o trochu větší. Tak nějak si ji stále prohlíží a sleduje její pohyby, ne však tak, aby to bylo nějak nápadné. To už je ale prostě v ní, že zkoumá člověka. Je to něco, co dělá automaticky. Něco jako zlozvyk. Když se zeptá na ni, tak trochu pozvedne hlavu nahoru a nadechne se zhluboka.* Psychologie. *Pousměje se při těch slovech.* Konkrétně obor obecná psychologie a psychologie osobnosti. Teď budu dělat Ph.D. *Při oznámení titulu si povzdychne, jako kdyby tím naznačovala, že dělat doktorát je něco naprosto šíleného. A ještě šílenější, když chcete červený diplom. Byla by za to ráda, ale není to její priorita. Priorita je vůbec nějaký ten titul mít. Nedokáže si představit, že by vážně jednou měla svou vlastní ordinaci, kde by bylo napsáno „Camille O'Connell Ph.D.“. Hned na to se konečně dostanou k tomu, proč je tady Nailah, což byla zase priorita pro tu plavovlásku s jistým přízvukem. Dozví se, že je manželkou Jacksona, kterého měla šanci potkat v baru a prohodit s ním pár slov. Něco sem tam zaslechla, ale prakticky o něm nic nevěděla. Při poděkování ohledně gratulace se jen pousměje. Ačkoliv hned na to mezi rty se jí objeví nepatrná mezera při dalších slovech. Trochu je zmatená z jejich slov, jelikož to nezní úplně tak, že by si ho brala z důvodu z jakého by se měly správně manželství uzavírat.* Pravda je taková, že o místních vlkodlacích zase až tak informovaná nejsem. *Dovysvětlí ji, proč nevěděla, že je Jackson ženatý. Co se týkalo čarodějek a upírů? Jo, to byla více její parketa, ale vlkodlaci? Tohle už šlo nějak mimo ni. Hned ji upozorní na to, že nemusí najít to, co hledá, že ji nedává žádnou záruku. Pousměje se hned na to, když jí teoreticky řekne, že je její poslední naděje. Je opravdu skvělý pocit to, že víte, že můžete někomu pomoct.* Ráda pomohu, když to bude v mých silách. *Dodá a nechá už mluvit Nailah. Začne být fascinovaná čím dál více ohledně její osobnosti. Takže v New Orleans žijí i šamani? A proč o tom neslyšela dříve? V její tváři může vidět to, jak moc ji to zajímá.* To je opravdu zajímavé. Myslela jsem, že v Zátoce jsou jen vlkodlaci. Páni...já si vždy šamany představovala jako...*Sjede ji pohledem a musí se pousmát.*...no, trochu divočejší vzhled. I když je pravda, že to máte v očích. *Pousměje se. Nemyslí to vůbec špatně, spíše jako kompliment, že v jejích očích je jistá nezkrotnost. Velmi pozorně ji naslouchá, když ji vysvětluje tu část s přeměnou. Opravdu je fascinovaná tím vším.* Takže na jednu stranu jste člověk, ale díky jistým schopnostem a stavu mysli na sebe dokážete vzít podobu vlka? A nejste kontrolovaná úplňkem. *Tak nějak její slova shrne. Pousměje se a hned na to kývne.* Jistě...*Porozhlédne se znovu po bytě a poté přejde ke konferenčnímu stolu ze kterého vezme knihy a přesune je ke stolu v kuchyni, kde je odloží. Otočí se znovu na ni.* Mezitím se můžete posadit a já přinesu záznamy. *Pousměje se na ni a hned na to přijde k věšákům, kde má různé klíče. Vezme jeden svazek a opustí byt. Zamíří rovnou do sklepa, kde vezme krabici a přinese ji nahoru. Odloží je k Nailah a vrátí se ještě pro jednu. Poté už zavře za sebou nohou dveře a usměje se na ni, když nese poslední várku. Odloží krabici na zem a posadí se na gauč.* Já vím...je toho hodně, ale bohužel nevím, jak je to všechno seřazené. Mohu nabídnout něco k pití? K jídlu? *Povytáhne obočí a zadívá se na ni.*

(Byla by jen sama proti sobě, kdyby snad na Camille byla nějak hrubá nebo drzá. Dokázala taková být. Vlastně její jazyk se mnohdy rozviklal tak, že nesl samé urážky a hrubá slova. Byla troufalá a nebála se vyjádřit svůj názor. Byla opovážlivá, ale nebála se trestu. Avšak tady v přítomnosti Cami opravdu neměla důvod ani k jednomu z toho. Navíc chtěla, aby jí Cami pomohla. Jen těžko by se asi mohla chovat nepatřičně a doufat, že by jí potom tahle osoba, která stojí před ní, pomohla. Ne, není hloupá a ví, kdy se má chovat tak, jak se sluší. Kdy má být milá a přátelská. Ne, že by taková nebyla, ne, že by to nedokázala, že by to snad byla jen přetvářka, ale málokdy bývala takhle krotká. Dokázala však rozpoznat, kdy je to potřeba, kdy se to nehodí. Navíc ani neměla potřebu, proč by měla být na Camille nějak zlá. Potřebovala pomoc. Lidé, kteří potřebují pomoci, by se neměli nechat unášet svou pýchou a povýšeneckou náturou. I ten nejsilnější člověk potřebuje občas pomoc. Měl by si to přiznat a měl by o pomoc žádat s největší pokorou. Ona taková byla. Potřebovala službu, která by ji mohla přiblížit k pochopení svého údělu, k poznání svých předků. Bylo jasné, že do této místnosti vkročila pokorně a s vděkem.
Ihned se začnou bavit o studiu. Vlastně už delší dobu byla ušetřena těchto vysokoškolských muk, jako bylo učení se na zkoušky a státnice, ale samozřejmě nezapomněla. A tak měla pro Cami rozhodně pochopení. Bylo vlastně docela dobré, že si začaly společně nejdříve povídat o něčem naprosto jiném, než o tom, proč za ní přišla. Mohlo to prolomit zdánlivé bariéry. Trochu je to přiblížit. Přeci jen tím ukázala, že je taky jen člověk s obyčejnými problémy. Tedy alespoň byla. Studium jí v jednu chvíli docela pomáhala uniknout od reality toho, kým je a co všechno se kolem ní dělo. Ale po něm ji to stejně stáhlo zpět. Stejně cítila, že patří někam, kde nejsou obyčejní lidé. Ona prostě patřila mezi vlky. Možná, že kdyby mezi vlkodlaky nevyrůstala, bylo by to něco jiného, ale ona měla smečku už od malička. Na to se tak lehce nezapomíná. A teď měla další. Ale stále se tu cítila trochu cize. Vlastně bylo teď ale jen na ní, jak dobře bude znát svou smečku. Možná, že by bylo na čase, aby se začala pořádně zajímat o vnitřní složení smečky. Ano, až najde to, co hledá, pokud to tady u Camille tedy najde, tak se bude věnovat svojí smečce. A Jacksonovi...) Na každého se někdy přeci jen musí usmát štěstí. Na každého to někdy čeká. (Pousmála se na ni povzbudivě. Samozřejmě ji tím chtěla dopřát trochu toho vnitřního klidu, ať není nervózní, že to jistě zvládne. Vysoká škola opravdu není tou největší překážkou, která se vám v životě naskytne. Pak už ale Cami prozradí, co studuje. Byla to opravdu zoologie. Vlastně to nebyla zase tak překvapující, kdyby znala její původ.) Vážně. Zoologie. Mám ke zvířatům opravdu docela blízko. Zvlášť k těm divokým. V Austrálii jsem byla ošetřovatelkou vlčí smečky v rezervaci. (teď tím samozřejmě nemyslí vlkodlaky, ale opravdové vlky.) Je to zajímavá práce, ale člověk si musí dávat opravdu pozor. Přeci jen to byla divoká zvířata. Ale pokud vás berou jako součást smečky, není to tak složité. (Tím samozřejmě taky prozradila, odkud že to vlastně pochází. Ano, Austrálie byla její domovina. Ale už se tam zřejmě nikdy nevrátí. Taktéž, pokud Camille byla důvtipná, jako že o tom nepochybuje, jistě mohla začít tušit, odkud vítr vane. Člověk asi jen tak o vlcích normálně nemluví, pokud s nimi nemá společného mnohem víc.) To ano, ale rozhodně jsem měla vyšší ambice. A možná, že svoje ambice i uskutečním, ale počkám si. Řekněme, že situace je teď už dost tíživá na to, abych si našla ještě nějakou více stresující práci. Zatím jsem tedy spokojená. (Usměje se. Opravdu nechce celý život být zavřená za pultem zverimexu, ale teď opravdu není vhodná doba na to, aby si našla nějakou tíživější práci. Teď potřebuje urovnat vše, co má být urovnáno. A to jistě nějakou tu chvíli ještě potrvá. Na oplátku se zeptá ona Cami, co že to vlastně studuje. Povytáhne obočí, když se to dozví.) Psychologie? To musí být opravdu dost obtížný obor. Tedy alespoň pro mě by byl. Ale to už tak bývá. Někomu jde zoologie, jinému zase psychologie. Ne všichni jsou všestranní. O čem by ten svět pak byl, kdyby všichni uměli všechno, že? (Byla to samozřejmě spíše řečnická otázka, na kterou neočekávala odpověď.) Ph.D. No páni. Takže tohle rozhodně nejsou vaše první státnice. Tím pádem bych rozhodně neměla starosti, jestli to uděláte. Už jste si něco takového vytrpěla. Teď už to nemůže být zase tak hrozné. Při nejmenším už vás nemůže nic překvapit. (Okomentovala její informaci, že už si vlastně dělá doktorát. Slečna O'Connell byla jistě dost chytrá žena. Vlastně i tak vypadala. Rozhodně to nebyla žádná naivní husička, která by se starala jen o to, jak vypadá a jestli má známost. Pak už Cami seznámila tak nějak s tím, kdo ji sem poslal, že to byl její manžel a že je to Jackson. Samozřejmě nečekala, že všichni Jacksona znají a vědí, že je ženatý. Tedy Cami ho znala, alespoň podle jména jistě, ale nevěděla, že má ženu. V podstatě to možná bylo i tak lepší, protože je to známka toho, že to ještě možná opravdu není tak rozkřiknuté. Navíc to bylo opravdu narychlo a přizná to. Cami samozřejmě mohla z její řeči tak trochu usoudit, že to asi úplně normální nebylo, když to proběhlo tak rychle. Víc se v tom ale nepitvala, za což byla vděčná. Ani ona už nic nedodávala. Byla tady ale pro něco úplně jiného než bylo tlachání o manželství nebo vysoké škole. Její rodina. Byla ráda, že Cami je ochotná pomoci.) Děkuji mnohokrát. (Opravdu si toho vážila, nemusela to dělat. Taky Cami vysvětlila, kým že to vlastně je. Tedy alespoň se o to snažila. Řekla jí, že je šaman a vysvětlila jí podstatu šamanství, i když si nebyla jistá, jestli se do toho moc nezamotala, nebo jí to vysvětlila dost srozumitelně. No, ostatně kdyby snad Cami chtěla, mohla se jí na něco doptat.) Pravda je, že donedávna byli. Jak už jste mohla poznat, jsem z Austrálie. Vlastně už jsem se o tom i zmínila. Ale moji předci pocházeli z New Orleans. Proto hledám tady. V Zátoce jsem se usídlila opravdu nedávno. V New Orleans jsem vlastně teprve pár měsíců. (Dodala na vysvětlenou a pak už jen povytáhla obočí, když se Cami začala zmiňovat o tom, jak si šamany představovala. Divočejší vzhled tedy. Musela se tomu trochu zasmát.) Divočejší vzhled jsem si mohla dovolit v australské buši. Tady by na mě asi nekoukali moc pěkně. I když i tak nesnáším šaty a podpatky. A myslím, že svatební šaty a střevíce mě vyléčily na hodně dlouho. (Ušklíbla se. Opravdu tohle nebyl její styl. Nebyla uhlazený typ. Ale v civilizaci se přeci jen musí trochu upravovat a nechodit rozcuchaná, v bolerku a krátkých kraťasech, jako to dělala v Austrálii, tedy samozřejmě pokud taky nebyla v civilizaci.) Ale nebudu to zastírat. Vlastně rozhodně jsem divoch. Možná víc, než teď vypadám. Ale číst a psát umím. Ostatně bez toho bych asi tu zoologii nikdy nevystudovala. (Zasmála se. A pak zase trochu zvážněla, když Cami shrnula to, kým vlastně je, co se týče schopností. Ano, opravdu to bylo tak.) Ano, shrnula jste to dobře. (Kývla hlavou na souhlas. Ihned poté řekla Cami, co vlastně hledá. Informace o Ayersových. Opravdu by jí pomohlo, kdyby tu na něco narazila. Když jí Cami řekla, ať si sedne, učinila tak. Čekala pak na ni, až se vrátí spolu se záznamy na horu. Takže přeci jen takový malý archiv. Kdyby věděla, že toho bude tolik, klidně by s tím i Cami pomohla, ale jak se zdálo, ona pomoci nepotřebovala, alespoň si o ni tedy neřekla.) Ano, je toho víc, než jsem čekala, ale alespoň mi ta horda dává naději, že tam někde bude nějaká zmínka o Ayersových. Byť jen malá. A je pravda, že nejspíše budou spojováni s vlkodlaky. (Podívala se na ty krabice a vydechla. Jo, tohle bude asi chvíli trvat, ale ona to podstoupí.) Dala bych si vodu, děkuji. (Pousmála se a pak už sáhla do první krabice pro první složku. Nejhorší bylo, že ani neznala jména vlkodlaků z jiných dob, takže opravdu nevěděla, čeho se chytit. Buď by na deskách muselo být přímo napsáno Ayers a nebo by musela vzít jednu po druhé, otevřít je a trochu se do nich začíst, ale vzhledem k tomu, že tam jsou jistě informace o hodně lidech, tohle by jí Cami nemusela dovolit. Projít očima je ale mohla, jestli jí tam někde nepadne do oka její příjmení. Pustila se do bádání. Čas ubíhal opravdu rychle, ale záznamy ubývaly pomalu. Ovšem už měla projitou půlku jedné krabice a stále na nic nenarazila. Musela si promnout oči, protože je měla unavené z toho koukání do složek. Le rozhodně to nevzdá. Chvíli si odpočinula, napila se vody, kterou jí Cami přinesla, ale pak se znovu pustila do hledání.) Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Bohužel nemám nic víc konkrétního než to příjmení. A taky tohle... (Podívala se na svůj náhrdelník a promnula ho ve svých dlaních.) Je to jakési dědictví. Je důležitý, ale řekla bych, že vím jen zbla, co všechno je díky němu možné. (Podívala se na Cami. Byla tak hodná, že odložila svoje učení a pomáhala jí též. Hrabala se v té druhé krabici.)

*Jejich konverzace začala ve velmi klidné atmosféře. Ví, že Nailah tady není vůbec kvůli studiu, tedy alespoň se to tak nezdá, ale přesně tam jejich konverzace právě teď míří. Nemá s tím sebemenší problém. Ráda si s někým o tom popovídá, pokud tedy nepočítá své spolužáky se kterými právě moc času netráví a s lidmi z nadpřirozeného světa to neprobírá, jelikož mají ke konverzaci jiné, důležitější témata než to, jak se připravuje na další státnice. Ke všemu je to pro obě z nich lepší, když začnou takhle nezávazně, než se dostanou k hlavnímu tématu. Na jednu stranu věří v sebe samu, že by to mohla zvládnout. Přeci jen už má se státními zkouškami nějakou zkušenost. Na druhou stranu tohle je ta nejvyšší úroveň a není to jednoduché. Když dělala státnice předtím, tak by se dalo říct, že téměř neměla žádné problémy. Nebyly tady věci, které by ji příliš rozptylovaly a nebo by pořád nemusela nad něčím přemýšlet. Ale teď? Teď má starostí více než dost a všechno to právě přišlo s nadpřirozenem. Je těžké se právě teď soustředit na učení, ale musí to zkrátka překousnout a potom už nebude muset nic takového řešit. Její studentský život definitivně skončí a poté se už jen bude rozhodovat, zda ještě zůstane nějakou dobu v Rouseau's a nebo si už otevře vlastní ordinaci s tím, že se rozhodne jaký psycholog bude. Může dělat dětského psychologa a nebo dospělého, kdyby však mohla, tak by nejraději pomáhala všem. Pousměje se při jejich slovech. Lze rozhodně vidět, že její z uklidňování má na ni pozitivní vliv. Už nic na ty slova neříká, ale její myšlenky se začnou tím směrem ubírat. Rozhodně není dítě štěstěny vzhledem k tomu jaký její život nabral směr, ale na druhou stranu štěstí má. Má někoho při sobě, získala bratrance a přátelé, kteří při ni stojí. To se rozhodně dá nazývat štěstím. Jen je těžké si štěstí užívat. Většinou když dovolíte sami sobě užívat si štěstí, tak velmi rychle přijde něco, co vám ho zničí a vy už se pak bojíte opravdu být šťastní. Nailah na ni působí opravdu příjemně a dá se s ní i příjemně konverzovat. Proto ani nijak nemá obavy z toho, že by si do bytu pustila špatného člověka. Překvapí ji, když se dozví, že studuje zoologii. Netipovala by jí na to, což taky řekne nahlas. Rozhodně jí to více a více zajímá. Mohla si všimnout už předtím jejího přízvuku, ale nedokázala ho tak zcela zařadit. Teď se však dozví, že žil v Austrálii. Usměje se o něco více. Překvapí jí to a zároveň zaujme.* To musela být úžasná práce. A ještě k tomu na ještě úžasnějším místě. Víte nikdy jsem nebyla v Austrálii, ale chtěla bych se tam určitě jednou podívat. *Vlastně nebyla nikde mimo Ameriku, což je asi na jednu stranu smutné, protože je tolik nádherných míst, které by stálo za to vidět. Možná jednoho dne bude mít to štěstí se podívat i někde jinde.* Taky miluju zvířata. Něco takového bych si chtěla rozhodně vyzkoušet. *Usměje se a odhalí tak řadu horních zubů. Chvíli ji na rtech velký úsměv přetrvává, než povolí koutky úst. Z jejich slov jí už mohlo dojít, že bude patřit k těm, kteří žijí v Zátoce a běhají po čtyřech.* Pro někoho jako jste vy asi nebylo příliš těžké navázat s nimi vztah, že? *Zajímá se. Tak tedy pokud je vlkodlak, tak asi s tím nemohla mít problém. Navíc její část je zvířecí, ne? Tudíž by měla mít obrovský vztah ke zvířatům a oni zase k ní. Tedy alespoň tak to prozatím chápala, ale vždy všechno může být jinak a ne tak jednoduché jak se na první pohled zdá. Poté několikrát jemně pokýve hlavou na její slova.* Přeji hodně štěstí s hledáním. Až tohle všechno budu mít za sebou...*Otočí hlavu do boku a v rychlosti sjede pohledem všechny učebnice. Hned na to se podívá Nailah do tváře.*...tak možná ještě zůstanu pracovat v baru, než se vrhnu do svého oboru. Takže vám naprosto rozumím. *Pousměje se na ni. Není rozhodnutá, zda se do toho vrhne hned a nebo až později. Přeci jen už má možnost dělat psychologa a začalo to prakticky s Genevieve a nezdá se jí, že by to ještě skončilo, jelikož se jí toho stalo v životě mnoho a ona ještě nevyslechla všechno. Každopádně není to na ní, zda celá ta věc bude pokračovat a nebo ne. S Elijahem...na jednu stranu ukončená záležitost a na druhou otevřená. A co se týče Klause? No, to je už trochu tvrdší oříšek, více komplikovanější. Odpoví ji na otázku a poví jí o tom, co přesně studuje a když bude úspěšná, tak jaký titul dostane. Opět s úsměvem musí souhlasně odkývat její slova, jelikož má pravdu.* Občas je to opravdu náročné. Obzvláště tehdy, když máte rozebrat a pomoci člověku, který se nechce otevřít. Ale když vás to baví, tak to vnímáte trochu jinak a nepřijde vám to něco jako těžkého. Naučit se věci může každý, ale stát před opravdovým úkolem už tak jednoduché není. *Usměje se na ni.* Ale ta latina a některé názvy vážně těžké. *Zasměje se nad tím, snad aby i trochu odlehčila atmosféru, i když to vlastně není vůbec potřeba, jelikož stále panuje dobrá nálada.* Ne, to opravdu nejsou. Ale i přesto cítím, jako kdyby byly. Když jsem je dělala poprvé, tak to bylo za jiných okolností, než teď. Možná právě proto mě to trochu znervózňuje. *Ne, že by to chtěla nějak více rozvádět do detailů. Za prvé kvůli tomu tady Nailah ani nebyla a za druhé by jí to ani nemuselo zajímat, spíše určitě by ji to nezajímalo a proč by mělo? Vůbec se neznají a ani by nebylo nejlepší o tom hovořit. Na takovou vlnu zase naladěná není. Koneckonců si to může odvodit sama, že každý, kdo se nechá vtáhnout do nadpřirozeného světa už poté nemůže mít úplně klid a tíží ho o mnoho více věcí, než kdyby žil normální život. Může se například stát, že se Kai vrátí ještě před zkouškami a nebude to tak, jak předtím. A uvědomuje si, že by pak neměla myšlenky na nějaké učení a proto by se to celé akorát muselo posunout, což nechce. Musí to udělat teď ať má klid. Poté se dostanou k tomu, proč má vlastně dnes návštěvu. Nejdříve je znovu překvapená, avšak příjemně nad tím, že je ona právě Jacksonovou manželkou. Bohužel nemělo se to k ní jak donést a to už hlavně proto, že s vlkodlaky nijak spjatá nebyla. A taky ani jeho příliš neznala, vlastně vůbec. Jedno setkání v baru nic neznamená a pár prohozených slov, opravdu pár. Alespoň ale věděla o koho se jedná. Ihned jí pogratuluje k manželství. Více to však nerozebírají a namísto toho j ujistí, že hodlá udělat to, co je v jejich silách. Vlastně ani neudělá nic, jen se bude muset podívat do skladu a prolistovat všechny záznamy o vlkodlacích, které má.* Vážně nemáte za co. *Ujistí ji, že ji děkovat vážně nemusí. Chápe však její vděčnost, protože ona by na jejím místě reagovala stejně. Vždy, když se vám naskytne příležitost nahlédnou více do rodiny a hlavně, když o ní nic nevíte, tak jste šťastní, že vám někdo dá tu příležitost a hlavně cítíte vděk vůči němu. Hodně jí zaujme i ta část, kdy se zmíní o tom, že je šaman a ne tak úplně vlkodlak, jak si původně myslela. I když je asi pro Nailah těžší to vysvětlit, tak má pocit, že rozumí všemu, co říká. Přesto však se hodlá ujistit, zda jisté věci chápe správně. Bude to brát ale všechno postupně. Teď ji jen vážně ujistí, že pochází z Austrálie, ale její předci jsou z New Orleans. Pousměje se mírně.* A jak se vám líbí ta změna z Austrálie na jedno z nejrušnějších míst v Americe? *Musí to být určitě velká změna. Jistě, sice je v Zátoce, kde je dál od centra, ale dle jejích předchozích slov usuzuje, že předtím měla o moc větší klid, když pracovala v rezervaci. Nemyslí si, že by předtím vůbec bydlela ve městě a tak blízko k mnoha lidem. Hned na to se zmíní o tom, jak si šamany tak nějak představovala. Jakmile se Nailah zasměje, tak ona taky. Bylo to tak nějak automatické.* Ale jsem si jistá, že vám to muselo nesmírně slušet. *Uchechtne se, avšak to myslí vážně. Vždyť každá nevěsta je krásná, ne? A i když někdo příliš nemusí šaty a ani boty na podpatku, tak přeci jen...na svatbě si to musí každý pořádně užít. Znovu se musí zasmát a přikývne.* Jak už jsem řekla. Jde to docela vidět v očích. *Navíc když se nad tím tak zamyslí, tak k ní i něco takového sedělo. Možná to máte v krvi. Poté si tak trochu ještě celou tu věc ujasní, načež jí potvrdí, že to pochopila správně. Nabídne jí, aby se posadila, zatímco ona půjde pro záznamy o jejich předcích – no, pokud tam budou. Mohla ji říct, ať jde s ní, ale z osobních důvodů nechtěla, aby věděla, kde se všechny ty věci nachází. Navíc tam nebyly jen záznamy a tak se rozhodla, že to raději všechno udělá sama. Možná by měla všechno to, co tam má přestěhovat na úplně jiné místo, jenomže zatím nevymyslela kde. Netrvá to příliš dlouho, co je pryč a vrátí se s poslední krabicí, kterou před obě položí a posadí se na gauč, přičemž ještě řekne několik slov.* Pokud vaši předci opravdu byli v New Orleans, tak si myslím, že bychom tam měly něco najít. Přeci jen...moje rodina to shromažďuje už několik let. Každopádně bych vám to přála. Vím jaký je to pocit, když chcete o své rodině vědět více. *Pousměje se na ni povzbudivě a s jistou nadějí v očích. Ona sama chtěla vědět více o Parkerových, když Kai řekl, že je její bratranec. Bohužel nebylo to nic pozitivního. Zeptá se jí, zda si něco nedá. Přeci jen to vypadá, že se na nějakou dobu zdrží. Souhlasně přikývne a vstane z gauče. Odejde do kuchyně, kde do skleněného džbánu napustí studenou vodu a do toho dá pár koleček citrónu. Vezme dvě sklenice a s tím vším se vrátí ke stolu a položí to na něj, přičemž jí hned nalije do sklenice vodu a přisune to blíže k Nailah. Vezme pak jednu z mnoha složek a pustí se do bádání společně s ní. Jistě, mohla jí nechat ať si to projde všechno sama, ale chtěla jí rozhodně pomoct a na učení teď už nějak zapomněla. Možná jí to bylo i milejší, než sedět nad psychologií. Několikrát za tu dobu musela zvolit jinou polohu na sezení a nebo si promnula krk. Občas si i dala pauzu, když se do toho dívala několik minut v kuse. Otevře další složku s výdechem, ale podívá se ihned k Nailah, když promluví. Nahne se blíže k ní, aby se podívala na náhrdelník o kterém mluví. V tu chvíli v ní vysvitne kousek naděje a i v jejích očích lze vidět, že něco takového nevidí poprvé a snaží se pátrat v paměti. Zadívá se ji do očí při dalších slovech. Pousměje se na ni.* A taky je to i jisté vodítko k tomu něco zjistit, řekla bych. *Pousměje se na ni.* Už jsem ho viděla. Jednou jsem procházela pár složek a...*Odmlčí se, protože teď přesune všechnu svou pozornost na krabici ve které se začne přehrabovat. Něco si mumle pro sebe a pak vytáhne jednu složku, která už je starší. Rohy jsou už úplně zničené a celkově je nevzhledná. Pousměje se na Nailah.* Zaujala mě díky tomu složení, tak jsem do ní nahlédla. *Otevře ji a hned na první straně je přesně ten stejný náhrdelník jako má ona. Podá jí tu složku a stáhne ruce opět k tělu.* Snad to pomůže a bude se vám hledat lépe. *Usměje se na ni.* Jinak mohu vám to všechno oskenovat a vytisknout. Takže si to můžete potom projít vše doma v klidu. *Navrhne jí. Přeci jen to bude pro ni pohodlnější, když si nad tím sedne doma a ne u někoho cizího v bytě. Navíc už se blíží večer.*

(Austrálie jistě byla dobrou lokalitou na nějakou tu dovolenou. I kultura tam byla rozhodně jinačí než tady, takže pokud by se Cami chtěla někdy do Austrálie podívat, jistě by jí to mohla jen doporučit. Ona tam byla šťastná. Narodila se tam a rozhodně nebyla ten typ, který by se odstěhoval, protože by ho to tam začalo unavovat. Kdyby mohla, zůstala by tam. Ale bylo to až moc velké riziko. Měla je v patách. Měla v patách lovce, kterým chtěla zmiznout z dosahu. Zatím se jí to dařilo, ale nevěděla, na jak dlouho. Ona sama by chtěla, aby to bylo už napořád, ale to se jí bohužel asi nikdy nepodaří. Taky Camille pověděla o své práci, kterou v Austrálii dělala. Bylo na ní vidět, že jí to zaujalo a rozhodně taky už začala tušit, která bije. Samozřejmě, že si s vlky dokázala porozumět. I když alespoň s těmi lidskými smečkami jí ten kontakt trochu pokulhával. Dokazuje to jizva na krku od Jacksona a jizva na břiše od Adama. Ale vždycky to dopadlo dobře. Ona je prostě jen někdy až moc divoká, vzpurná a dělá si co chce. Tahle její stránka je teď trochu potlačená kvůli jejímu svazku s Jacksonem, hlavně díky tomu, že si ji podvolil. Ale stále jí nechává opravdu hodně volnosti a teď momentálně to je u nich ve fázi napravování škod. Ale aspoň spolu už zase normálně komunikují, tedy snaží se. Není to lehké, ale nějak se s tím oba dva poprat musí.) Dá se říct, že ano, problém to nebyl. (Pousměje se a vykládají si s Cami dál. Dozví se od ní, že pracuje teďka v baru. Vlastně tohle považovala za dobrou věc, když studenti ještě pracovali. Ne všichni na to ale jsou. Někteří mají dost peněz na to, aby mohli studovat bez toho, aniž by hnuli prstem navíc, ale někteří si prostě rádi při studiu přivydělávají, aby měli svůj určitý standart, nebo aby si ho třeba mohli zvýšit, nebo si šetřit na stav nouze. Psychologie pro ni byla opravdu španělská vesnice. Ona by nic takového dělat nemohla. Ale jsou lidé, kteří tohle prostě zvládají a pak jsou z nich dobří psychologové, kteří opravdu dokáží lidem pomoci. Ale jsou i tací, kteří si tím jen zvyšují svůj osobní kredit a popravdě se v lidech ale vůbec nevyznají.) Myslím si, že je to vlastně takové poslání. Musíte mít pro to jistou empatii. Vystudováno mít člověk může, ale bez toho, aniž by se člověk opravdu dokázal do druhého vžít, by to asi ani pořádně nešlo. Rozhodně ne kvalitně. Tohle má můj obdiv, já bych rozhodně nedokázala někomu takhle radit. A pokud jde o tu latinu, to asi pacienty moc zajímat nebude. (Řekne popravdě. Ona je celkem výbušná povaha a hodně temperamentní. Tohle by nedopadlo dobře, kdyby dělala nějakou takovou práci, jako Cami, tedy psychologa, tak by ji někdo asi za chvíli zažaloval za fyzické napadení. Pak si ještě chvíli potlachají o státnicích, než opravdu tak nějak konečně přejdou k tomu, proč přišla. Tedy respektive ještě znovu poděkovala Camille za to, že je jí ochotná pomoci. Nemusela, kdyby nechtěla, ale bylo na ní poznat, že má dobré srdce a pokud někdo požádá o pomoc, někdo, kdo v tom nehledá nic, co by mohl použít proti někomu jinému, byla opravdu ochotná. Dokonce vypadala i tak, jako by ji opravdu chápala i díky nějaké své vlastní zkušenosti. Pak už se dostanou k tomu, kým vlastně Nailah je a že je ženou Jacksona. Nějak víc ten sňatek s Jacksonem nekomentovala a vlastně ani to, že se tak rychle přesunula z Austrálie do New Orleans. Tedy proč se sem přesunula. Vlastně to mohlo vyznít tak, že sem přijela kvůli tomu, aby zjistila něco o svých předcích, což byla sice pravda, ale nebylo to primární. Tedy ne, dokud sem nepřijela.) No, vlastně je to docela změna. Tak nějak jsem si už sice stačila zvyknout. Alespoň na většinu věcí, ale nemůžu říct, že by mi Austrálie nechyběla. (Vlastně se spolu zdvořilostně bavily docela dlouho. A bylo docela možné, že taková ta zdvořilostní konverzace, kdy samozřejmě na Cami nechtěla hned vybafnout, ať jí kouká přinést svoje materiály, přerostla v docela příjemný pokec, kdy se obě dvě tak nějak seznámily se základními věcmi o nich dvou. Pak už ale opravdu přešly k věci a Cami donesla ze sklepa svoje materiály, které měla o vlkodlacích. Docela dost dlouho se obě dvě hrabaly v materiálech, ale bez úspěchu. Bylo už docela pozdě, ale samozřejmě, že to nehodlala vzdát. Zmínila se Cami o svém náhrdelníku. Možná, že to měla udělat hned na začátku, protože hned potom, co se o něm zmínila, Cami moc dobře věděla, co hledat. Byla nadšená z úspěchu. Ta složka opravdu vypadala dost staře.) Děkuju. Děkuju moc. Vážně, opravdu nevím, jak bych se vám měla odvděčit, protože to pro mě hodně znamená a věřím, že díky tomu budu moudřejší. (Opravdu by byla ráda, kdyby si to prostudovala v klidu, a proto, když jí Cami nabídla, že jí to oskenuje a vytiskne, neváhala ani vteřinu a ihned přijala. Vážně by jí nemohla dostatečně za všechno poděkovat a zůstane jí opravdu dlužná. Jakmile dostala od Cami složku vytisknutou, poděkovala jí ještě několikrát, než konečně taky usoudila, že by Cami po tom dni taky chtěla mít chvíli pro sebe a jistě si chce taky odpočinout. Odešla plná nadějí, že se konečně něco dozví.)

(Všechno to nakonec padlo na Cami. To, že si s někým potřebovala promluvit, že potřebovala radu. Nejprve jí bylo opravdu jedno, komu by se svěřila. Byla snad schopná v tu danou chvíli si jít sednout na lavičku do parku a vyzvonit vše prvnímu člověku, který si k ní přisedne. Naštěstí si to ale nechala rozležet v hlavě. Samozřejmě, že by se jistě mohla svěřit Sophie, možná i Hayley... tedy i určitě jí, protože ona má s Původními velkou zkušenost a rozuměla by jí. Ale nakonec zvolila rozhovor v rámci terapie. Cami byla odborníkem. Tedy možná ještě ne diplomovaným, ale to už mělo přijít za chvíli. Věděla, že se jistě učí na zkoušky, které měla před sebou a bylo jí tak trochu i blbé, že ji bude obtěžovat, když by se mohla klidně v klidu učit a připravovat. Na druhou stranu je praxe také důležitá. A Cami nikdy nebyla taková, že by jí řekla, že nemá čas, nebo se jí to zrovna nehodí. A pokud by to tak bylo, ihned by si s ní dohodla jiný termín, kdy se s ní určitě sejde. Byla zodpovědná. Ona věděla, že z Cami bude opravdu dobrá psycholožka, protože má dar. Můžete do konce života číst chytré knížky, které vám budou říkat, jak komunikovat s lidmi a rozpoznat problém, ale když to nemáte v sobě, nic vám nepomůže. Cami byla hodně empatická a to jí v práci pomáhalo. Na druhou stranu dokázala zůstat nad věcí, což bylo opravdu důležité. Vlastně se to semlelo rychle. Zavolala jí, že je poblíž, jestli by se nemohla stavit na terapii. Dokonce opravdu použila to slovo. Vždycky se chtěla vyhnout tomu, že by snad byla nějaký pacient, ale pravdou bylo, že jím je. Ale proč se za to stydět, nebo se schovávat? Dokonce se dočetla, že k psychologům v dnešní době chodí čím dál více lidí a že to vlastně není žádná ostuda. I když je pravda, že ona se rozhodně nepotřebovala vyrovnávat se stresem v práci. To je to poslední, co by řešila. I když vlastně... ten poslední incident s Kolem jí pěkný stres v práci přidělal a ona už se do Rousseau's za bar vrátit nechtěla. Cami věděla, co se stalo. Že Kol si na ni nepamatuje. Psala to opravdu všem, včetně jí. Co všechno se ale dělo okolo, to už jí nebylo známé. Ale dneska se to dozví, protože souhlasila s tím, že se u ní může stavit a říct jí to, co ji trápí. Netrvalo dlouho a zvonila u jejích dveří. Bylo jí otevřeno téměř okamžitě, protože Cami už opravdu čekala její návštěvu. Dokonce si všimla toho, že se snažila tak nějak trochu uklidit ten nepořádek, který tam díky roztahaným knihám a poznámkám měla. Musela se tomu trochu pousmát. Byla vybídnuta, ať se posadí na pohovku. Učinila tak. Cami jim pak uvařila kávu a přidala tady sušenky. Hned musela jednu vyzkoušet. Ani neví, jak už dlouho neměla sladké. Byla upír. Jídlo nepotřebovala, ale někdy si ze zvyku prostě něco dala, aby si připomněla to, jaké to bylo. Sušenky byly vynikající, ale kvůli nim tu opravdu nebyla. Podívala se na Cami, která se usadila naproti a vydechla.) Kde mám začít. Vlastně by toho mohlo být víc kolem situace já a Kol. Asi ti je jasné, že chci probírat zrovna tohle. (Přejela si suché rty jazykem. Bylo to zvláštní, ale jak vždy věděla, co má Cami říct, tentokrát opravdu nějak netušila, jak má začít a kde.) Kol se se mnou rozešel. (Najednou vypálí a zprvu se zdá, že tohle rozhodně nemá souvislost s tím, že Kol na ni zapomněl, ale je to vlastně začátek. Začátek toho příběhu, který tu dneska Cami hodlá odvyprávět.) Esther je stále velkou hrozbou a Kol měl schůzku s Klausem. Po té schůzce přišel ke mně a řekl mi, že hovořil s Klausem a ten ho donutil přemýšlet o jedné věci, kterou nakonec shledal jako za podstatnou a pravdivou. Že jestli chce podnikat něco proti Esther, musí se nejdříve zbavit mě. Nechat mě jít, nezajímat se o mě. Protože ho jako slabina přeci táhnu dolů a on bude vždycky hodně zranitelný, když bude se mnou. A tak Kol opravdu dospěl k názoru, že to tak bude lepší a skončil to. (Podívala se dolů na své ruce a přistihla se, že si pohrává se svými prsty. Byla nervózní. Samozřejmě, že ano. Svoje spletené prsty uvolnila a položila každou ruku na jedno koleno. Pak opět vzhlédla.) Rozmlouvala jsem mu to. Ať neničí to, co máme to, co jsem si vybojovali a vybudovali. A i přesto, že jsem věděla, že jistým způsobem jsme slabší, když jsme spolu, v jistém hledisku jsme zase byli silní právě kvůli tomu, že jsme spolu. Nedalo se to vztáhnout jen na jednu stránku. Ale on byl rozhodnutý. Pevně. Věděla jsem, že s tím nic neudělám. O to horší to byl pocit. Když se mezi námi v minulosti stalo něco, co to pokazilo ten, kdo to nevydržel, jsem byla já. Ale vrátili jsme se k sobě vždy. Vím, že se říká, že slepovat vztahy je nesmysl a že to k ničemu nevede, ale my jsme nebyli obyčejný pár. Kol mě někdy svými rozhodnutími dotlačil někam, kde jsem být nechtěla a já cítila, že si potřebuji odpočinout, ale jako bychom oba dva věděli, že to nebude trvat dlouho a vrátíme se k sobě. A byl to právě Kol, kdo o tohle vždy hodně usiloval. Ale teď se ta karta obrátila a nebyl to rozchod kvůli rozhodnutí, které by udělal ten druhý. Bylo to kvůli něčemu, co se nedalo spravit. Pokud si Kol jednou přiznal, že je slabý, když jsem při něm... to nešlo vzít zpátky. (Vzala hrníček s kávou a párkrát si lokla, ale samozřejmě si v něm ještě nějaký obsah nechala. Bylo to zvláštní tohle vyprávět Cami, protože dosud jí vyprávěla jen o daleké minulosti a tohle bylo něco, co se odehrálo teď. Ne v tenhle okamžik, ale opravdu hodně nedávno. Bylo to čerstvé. Nebyly to staré rány, které se už skoro zacelily, i když po nich zůstaly šrámy. Tohle byly stále rány otevřené.) Odešel a já zůstala sama. Ale to, co následovalo... to bylo mnohem horší. (Na chvíli se odmlčela a bylo jasné, že tohle je teď ta část, kterou dořekla. Bude samozřejmě pokračovat s částí další, ale nechtěla, aby toho Cami měla na přemýšlení moc. Bylo lepší, když to říkala po kouskách.)

*Jelikož má období státnic a už tak toho padá na její hlavu hodně, tak si řekla, že nebude svou hlavu zatěžovat ještě věcmi, které řešit nemusí. Ale když vás přítel zkrátka požádá o pomoc, protože ji potřebuje, tak odložíte všechny ostatní věci stranou, protože přeci jenom pomoct příteli je důležitější, než si přečíst pár stran v knize, kterou jste už stejně četli několikrát, ale potřebujete tak i tak dostat do hlavy co nejvíce informací. A Genevieve se stala rozhodně její blízkou přítelkyní a jejich pracovní vztah to ještě více prohloubil. Rozhodně by ji neodmítla, i kdyby měla na druhý den státnice. Stejně má pocit, že už se toho více nenaučí a že je možná potřebné si dát na chvíli pauzu. Stejně je to všechno o štěstí. Buď to uděláte a nebo neuděláte. Jistě musíte se na to připravit, ale mohou přijít chvíle, kdy zpanikaříte a nemůžete si vzpomenout vůbec na nic. A i když už s tím má jisté zkušenosti, tak přeci jenom teď dělá doktorát a nebude to lehké. Neměla by však nad tím dlouho přemýšlet. A navíc znovu si vyzkoušet v praxi roli terapeuta jí bude nápomocné, takže je i vděčná, že někdo se rozhodl opět využít její služby a ještě k tomu, že se jedná právě o Gen. Dá se říci, že je jejím stálým zákazníkem, ale vůbec to takhle nebere, aby byla k sobě naprosto upřímná. Jsou kamarádky a ona ji pomáhá, když potřebuje odbornou pomoc, takže se na chvíli přesune do roli odborníka, ale stále je to všechno v přátelském duchu. Po jejich rozhovoru ihned začala uklízet všechny skripta a knihy, které měla roztahané snad po celém bytě. Urovnala to na jednu větší hromadu na stůl v kuchyni. Mezitím se ještě trochu upravila a potom už jen čekala na příchod Geneieve. Jen, co k ní přišla, tak ji s úsměvem přivítala a nabídla ji občerstvení v podobě kávy a sušenek, přičemž si jednu kávu udělala i sama pro sebe, i když už dnes jednu měla. Popravdě netuší, co se děje a kvůli čemu je tady. Možná to bude mít co společného s Kolem a jeho ztrátou vzpomínek. Ví o tom už nějakou dobu a upřímně se jí tahle skutečnost nelíbí. Nedokáže si představit jaký je Kol teď a ani neví, zda je v jejím zájmu to vůbec zjistit. Vybídne jí k tomu, aby se posadila na pohovku a sama se posadí naproti ní. Žádný blok a propisku u sebe nemá, protože když začaly poprvé, tak viděla na ní, že nic takového si nepřeje, aby se necítila, jako kdyby byla opravdu na terapii. Ani nepotřebovala Gen pobídnout, že může začít, protože začala mluvit sama, což je jeden z pokroků. Dříve potřebovala trochu pobídnout, ale teď dokáže mluvit už sama. Proto ji nijak nepřerušuje a začíná jí naslouchat. Přikývne souhlasně mlčky na to, že chce probírat jí a Kola. Tušila to, ale jistá si tím nebyla, jelikož ví, že na jejich bedrech je o moc více starostí. Ale teď byl asi její největší starostí Kol. Překvapí ji informace, že Kol a Gen se rozešli, protože neměla o tom sebemenší tušení a vlastně by ni neměla od koho to zjistit. Začne ihned na její slova reagovat.* Proč to udělal? *Zeptá se ji klidným hlasem, přesně takovým, jakým by s ní měla mluvit. Samozřejmě je to i její zvědavost, proč by to dělal. Jistě ten největší důvod může být, že nemá vzpomínky na ni, tudíž nechtěl v něčem takovém pokračovat, ale na druhou stranu právě proto, když někdo ztratí vzpomínky je dobré, aby si zkusil žít v tom na co zapomněl. Netuší, vlastně si ani nemyslí, že by se mu časem vzpomínky mohly nějak vrátit, protože tahle situace není jako když člověk trpí amnésií, ale jednou ji miloval. Mohl to alespoň zkusit, než ihned vzít možnost rozchodu. Hned jí na to Gen začne odpovídat a tak se pohodlněji usadí do křesla a naslouchá ji. To, co se dozví je překvapující a vůbec se jí to nelíbí, že je v tom všem zase zátahnutý Klaus, který ho vlastně navnadil k tomu, prakticky přinutil, aby se spolu rozešli. Na druhou stranu Kol má mít i svou hlavu a nenechat sebou manipulovat tak, jak to Klaus dělá snad skoro s každým. A taky tady byl další velký problém, který tvořila Esther. Ona je vlastně strůjcem hodně věcí, které se tady dějí a ještě ke všemu tak rozbíjí i vztahy nejenom ty romantického typu, ale i rodinné. Nadechne se zhluboka.* Netuším, co mu Klaus nasadil do hlavy, ale především je to chyba Kola. Měl by mít svou hlavu a rozhodovat se podle toho, co on sám uzná za vhodné. Možná nějaká jeho část si něco z toho opravdu myslela a možná tě chce jenom chránit, protože to považuje za nejlepší způsob, jak to může udělat. *Musí jí říct věci na rovinu tak, jak si myslí, že jsou, i kdyby jí to mělo trochu zasáhnout. V tomhle není nic osobního a není v pozici, kdy by měla říkat své názory, co si přesně myslí jako ona Cami, ne jako terapeut, který se snaží věci uvést na pravou míru.* Jak ses k jeho rozhodnutí postavila? *A vlastně hned vzápětí dostane odpověď i na tuhle otázku. Přikyvuje na její slova, protože ví, že v jistých ohledech má pravdu, ale celá tato záležitost je dost spekulativní, protože každý z nich měl na danou věc jiný pohled. To, co jeden považoval za správné, tak druhý zase za velkou chybu. Rozhodně pro oba z nich to muselo být bolestivé a obzvlášť pro Genevieve, která tím utrpěla nejvíce, protože nemohla s tím nic udělat jenom se smířit se skutečností, kterou Kol pro ni přichystal.* Ano, existuje na to přísloví „Nevstupuj do jedné řeky dvakrát“. Ale pokud danou osobu miluješ více, než sebe samotného, pak si nemyslím, že je to špatně. V životě nastanou situace, které donutí páry se rozdělit. A není to proto, že si nerozumí. Jak řekl Churchill „Žádný problém se nevyřeší tím, že ho dáme k ledu“. Takže si nemyslím, že když se člověk jednou, dvakrát vrátí k tomu druhému, že je to špatně. *Po celou dobu ji samozřejmě pozoruje a všímá si i toho, že je trochu nervózní. Ale to je naprosto přirozené, přeci jenom nikdy nebyla ten typ člověka, který by někomu říkal úplně všechno. Znovu pokračuje ve své řeči.* Je přirozené, že si chtěla zachránit něco, co pro tebe tolik znamenalo. Máte za sebou už dlouhou cestu a on tě postavil do pozice, kdy si s tím nemohla nic udělat. Co následovalo po tom, kdy tě opustil? *Zeptá se jí mezitím, co pije svou kávu. Po celou dobu z ní nespouští zrak. Netuší, co přesně myslí tím, že po odchodu o bylo o mnoho horší. Jistě pro ni to muselo být velmi těžké, ale nemyslela si, že to s Kolem bude mít ještě nějaké pokračování, když jejich vztah utnul. Nakloní se trochu více dopředu a zapře se loktem o opěrku křesla.* Takže tohle nebyl konec? Mělo to ještě pokračování, když ještě měl vzpomínky a nebo v době, kdy o ně přišel? *Z jejich slov usuzuje, že pokračování bylo hodně špatné a ona si nedovede v tuto chvíli představit, co se mohlo stát. Má však obavy, že to s Genevieve hodně otřáslo a že ji možná i ublížil víc, než už jí ublížil. A to poslední, co by chtěla je vidět své přátelé trpět.*

(Byla opravdu pravda, že dříve musela Cami pobízet do rozhovoru, aby ze sebe Gen něco vůbec vymáčkla. Musela se i ptát na určité věci, aby se dostala k jádru problému. Dneska? I když ještě před chvílí nevěděla, kde by měla správně začít, aby se na ten problém Cami mohla podívat trochu komplexněji a ne jen z toho hlediska, že Kol ztratil vzpomínky a teď je to tak díky tomu všechno jeden velký zmatek a bolest, což samozřejmě byl, ale tohle si Cami jistě představit dokázala. Ona ale potřebovala zajít ještě trochu víc do hloubky. Od jakého okamžiku to vlastně všechno začalo. A po pár minutách přemýšlení na to přišla. Věděla najednou, od čeho se má odpíchnout a začít. Takže mluvila o tom, jak se s ní Kol rozešel. A jak do toho všeho zapadal i Klaus, který si prostě zřejmě musel někomu zase zničit to hezké. Ale Cami měla rozhodně pravdu v tom, že Kol se neměl nechat zmanipulovat, že má snad svoje vlastní názory. A tohle byla pravda, proti které nemohla nic říct. A vlastně to i tak nějak ve svých dalších slovech nastínila, že to Kol se rozhodl, že ona je jeho slabinou. Klaus si mohl říkat, co chtěl, ale bylo na Kolovi, jestli jeho slova poslouchal a bral si je k srdci. Klaus byl našeptávač, ale Kol věrně poslouchal a uvěřil všemu. Ona věděla, že do jisté míry měl Klaus pravdu, jenomže to byla ona, kdo vždy chtěl, aby Kol něco podnikal proti Esther, aby jen tak neseděli doma a nečekali. To Kol tohle vždy zavrhoval a vlastně se do ničeho ani tak neměl. A najednou přijel Klaus na bílém koni a otevřel Kolovi oči, že to ona je ta překážka.) Vím, že Kol si měl stát za svým, ale obě známe Klause a obě známe rodinu Mikaelsonů. S nimi to nikdy není lehké. Ale Kol se rozhodl sám. Nemusel Klause poslouchat, ale udělal to. Pokud je to má jako bratry nějak sblížit, tak prosím. Pokud je to jen další Klausův plán, jak někoho využít a druhému zničit život, tak je to smutné. Co víc k tomu říct... Nic. (Pak začala Cami vyprávět, jak se k tomu postavila. Nechtěla Kola ztratit. Milovala ho tak moc, že i když to s ním chtěla několikrát skončit a jít prostě dál, nedokázala to. Našla osobu, která ji mohla provázet životem a dělat ji šťastnou. Sice ne nejšťastnější na světě, ale alespoň trochu radosti by jí do života vnášel. Jenomže tohle všechno ztratila v tom jednom okamžiku a Kol ani netušil, jak najednou sama se cítila. Její rodina v tu chvíli nadobro zmizela.) Kol byl pro mě rodina. Ne taková ta, kterou si označíme sami, přátelé. Myslím tím, že jsem byla připravená tvořit s ním rodinu. Samozřejmě, děti by z toho byly vynechány. Ale byla jsem smířená s tím, že on je to jediné, co mi stačí. A najednou jsem o to jediné přišla. A žádné přísloví mi nemělo zabránit v tom, abych Kola získala zpět, ať si kdokoliv tluče pěstmi do stolu, že mu jeho plány nevycházejí. Byla jsem ochotná o Kola bojovat a nějak mu to vymluvit. Jenomže po pár dnech, kdy se mi vše rozleželo v hlavě, jsem si řekla, že je vlastně dobře, když se na Esther bude soustředit a nic ho nebude rozptylovat. Jen mi to mohl říct trochu jinak, než že se se mnou na přímo rozešel. Ale možná si myslel, že Esther to bude brát tak, že už mu na mně nezáleží. Jenomže Esther není pitomá. (Tohle byl výrok, za kterým si rozhodně stála. Esther nebyla hloupá a ani naivní a to všechno potvrdila v rozhovoru, který spolu vedly, když přišla s prosíkem o záchranu Kolova života.) Sice jsem Kola jednou potkala, když seděl v baru a mínil se opít. Taky to ode mě docela schytal. Byla jsem naštvaná, přímo rozzuřená, když jsem ho viděla, jak přišel popíjet a doslechla jsem se, že obráží bary a chlastá, kde může. Myslela jsem si, že jeho iniciativa vůči Esther bude jiná. (Zakroutila hlavou a podívala se pak na Cami.) Ale to nebylo to nejhorší. Tedy ranilo mě to, ale dokázala bych se s tím smířit, až bych vychladla. (Znovu si vzala hrnek a napila se kávy. Byla dobrá. Dostatečně hořká a ona si užívala každý doušek. Cami byla barmanka, to by bylo zle, kdyby neuměla uvařit kafe.) Jela jsem na Plantáž s tím, že si vyzvednu  svoje věci a přivezla jsem mu ty jeho ode mě z bytu. Jenomže jsem ho našla ležet na zemi v bezvědomí. Nevěděla jsem, co s ním je. Jeho tělo bylo smrtelné a já dostala strach. Nechtěl se probrat a jeho zranění, které utržil na hlavě, rozhodně nebylo tak vážné, aby se neprobral, i kdyby na pár minut. A nejdřív jsem přemýšlela, že bych mu dala svou krev, aby ho vyléčila, ale celé se mi to nelíbilo. Měla jsem zvláštní pocit, které mívám docela často. Tedy jako čarodějka jsem je mívala. Zdá se, že mi ale tato jistá schopnost zůstala. (Pokud to je ovšem schopnost. Třeba se jí drží nějaká duše a našeptává jí stejně, jako ona kdysi našeptala Sophie, aby ji oživila. Tohle s určitostí zjistit nemohla. Prostě to byla její intuice, co říkala, že by měla zavolat záchranku.) Zavolala jsem sanitu a odvezli Kola do nemocnice. Jela jsem taky. V tu chvíli mi byl jedno nějaký rozchod. Nic to neměnilo na tom, že jsem ho milovala a měla o něj strach. Když to zkrátím, tak lékaři zjistili, že ho někdo otrávil, ale nevěděli čím, nevěděli, co se s ním pořádně děje, nevěděli, jak ho léčit. Jediné, co mi dokázali říct, že umírá. A nemá zase tolik času. (Na chvíli se odmlčela a kousla se do rtu, docela silně, až se jí začaly lesknout oči. Jenomže tak nějak nevěděla, jestli je to tím, že ji opravdu bolelo, jak se kousla, nebo tím, že tohle všechno jí připomnělo ty chvíle, kdy se s ním musela rozloučit a ač to on nepovažoval za konečnou, tak ona věděla, že po tom rozhovoru už s ní nikdy nepromluví tak jako dřív a už jí nikdy neřekne, že ji miluje, protože už to tak neměl cítit. A to všechno bylo díky Esther.) Všechno jsem to Kolovi řekla a taky to, co hodlám udělat. Šla jsem za Esther... Žádala jsem ji o záchranu života Kola. Samozřejmě, že se to neobešlo bez toho, aby Esther podotkla, že jsem to já, kvůli komu umírá, že jsem ta, která mu dlouho ničila život. A ne jen jemu, že to kvůli mně zemřel Klaus, protože můj bratr tu měl rozhodně jiné nevyřešené účty, než to, aby zavraždil jeho dceru - mě. A taky, že jsem ho zničila Rebece, protože jsem se nechala vmíchat do toho kolotoče, kdy sem přišel Mikael, protože jsem ho povolala, jak Rebekah chtěla, a on pak vše zničil. A pak dodala, že Kolovi samozřejmě život zachrání, ale bude to něco stát. A jelikož jsem přišla s tou prosbou já, tak mi řekla, že Kolovi vymaže jeho vzpomínky na mě, všechno, co jsme spolu prožili, že to bude pryč. Aby Kol mohl začít znova, aby se nepaktoval se mnou, protože už jsem nadělala dost škody. A pokud se někdy budu snažit něco Kolovi připomenout, nebo ho vídat, tak ublíží těm, na kterých mi záleží. Samozřejmě, že jsem jednak nemohla dopustit, aby Kol zemřel, ale taky jsem nemohla dopustit, aby se něco stalo někomu, koho mám ráda. Ale musela jsem se s Kolem ještě rozloučit. Šla jsem zpět do nemocnice a řekla jsem Kolovi, že chápu, že spolu nemůžeme být a že se má soustředit na Esther. Na to, aby ji zničil, to je teď priorita. A že ho miluju, ale chápu, že to prostě nejde. Chtěla jsem po něm, aby mi... aby mi naposledy řekl, že mě miluje. (Trochu se smutně pousmála a pak semkla rty k sobě a promnula si je o sebe. ani nepostřehla, že se začala tak mírně pohupovat a poklepávat nohou.) A on ta slova vyslovil a ještě dodal, že to nebylo naposledy, co mi to říká. Ale já věděla, že to bylo naposledy. (Byla to její poslední slova, která řekla v tomhle bloku, v téhle smršti, kterou Cami počastovala. Ale má na srdci ještě něco víc. A Cami to na ní může vidět. Jenom se zatím k tomu, aby se dala do řeči, nemá.)

*Jelikož Genevieve začne mluvit sama, tak se ihned ujme role posluchače. Je těžké sedět a poslouchat něco, co se vám nelíbí o někom, kdo je vím velmi blízký – Klaus. Zná ho velmi dobře na to, aby věděla, že tohle je jeho styl, ale neschvaluje to, co dělá. Každopádně tak či tak Kol má mít svou vlastní hlavu a stát si za svým, protože když bude takhle ustupovat, tak Klaus bude vědět, že s ním může manipulovat. Dává mu tu sílu, kterou potřebuje, ale tohle není o něm a Klausovi, nýbrž o Gen, takže jakmile vyjádří svůj názor už se tím nadále nezabývá. Zajímají ji její pocity, to, co následovalo a jak se se vším začínala vyrovnávat. V celkovém závěru diagnózi si tak či tak myslí, že Gen nepotřebuje ani tak pomoct se s rozchodem vyrovnat, ale spíše potřebuje někomu všechno říct, svěřit se a právě proto tady je. Pokýve hlavou na její slova a na moment se zadívá někde ke svému hrníčku s kávou. Není to však na dlouho a už se opět dívá své kamarádce/klientce do tváře.* Pokud to bylo Kolovo rozhodnutí z jeho vlastní vůle neměl především zmiňovat, že to probíral s Klausem. Takhle akorát dává právě Klausovi najevo, že s ním může manipulovat a bude to dělat znovu a znovu do té doby, co mu to Kol dovolí. A nemyslím si, že tohle je Klausův plán, jak vám zničit životy záměrně. Abych byla upřímná, tak dle mého názoru to dělá proto, že nerespektuje vás dva jako pár. *Opět jí to řekne upřímně a navíc má důvod si to myslet. Pokaždé, kdy se začali bavit o nich dvou, tak dal Klaus jasně najevo, že je nepodporuje a nelíbí se mu, že ti dva jsou spolu. Není to tím, že by jí chtěl zničit nějak život a nebo snad jemu, nemyslí si, že tohle je jeho cílem u kohokoliv. Možná ze začátku, když byl zraněný, ale teď má pravděpodobně jiné priority, jde mu o něco jiného a ona stále netuší, co by to mohlo být. I když chce, tak se nesnaží zatím na to přijít, ale otázkou je jak dlouho to vůbec vydrží. Přesunou se k její reakci na celý ten rozchod. Rozumí ji, že chtěla za to bojovat. Každý bojuje, když nechce ztratit to, co je mu důležité a nebo pro co žije. Je to naprosto přirozená reakce, jenomže někdy i když bojujeme, tak prohrajeme, protože to není jenom na nás a nemůžeme změnit všechno. Jen se smířit se skutečností, což je v jejím případě bolestivý rozchod. Poposedne si o něco pohodlněji, když Genevieve vypráví dál a natáhne se i pro hrníček s kávou, který si přiloží ke rtům. Trochu z něj upije a zase ho odloží. Samozřejmě, že ji nepřestává poslouchat. Je hezké od ní slyšet, že ho brala jako svou rodinu a vlastně je to zcela normální, protože když vám někdo přiroste k srdci a trávíte s ním spoustu času, tak je přirozené, že toho člověka tak začnete brát. Ať už je to v romantickém vztahu a nebo jen v přátelství, tak či tak se to stává dost často. Nakloní hlavu do strany.* Opravdu? Vážně si myslíš, že rozchod byl nutný? *Zeptá se jí pro jistotu ještě jednou, jako kdyby jí dávala prostor k tomu si to celé ještě promyslet. Ano zmínila se, že když se jí to rozleželo v hlavě, tak mu možná i dala za pravdu, ale co když je to jenom něco, co si namlouvá a ve skutečnosti si to vůbec nemyslí? Jde o to, že jí může říct všechno, naprosto všechno a i to, co by nahlas jen tak říct nechtěla.* Láska dělá lidi slabé v mnoha ohledech, ale taky je to dělá velmi silné. Je to jakási motivace pro to, být silnější. A já si myslím, že Kol zrovna tohle měl. Esther je prohnaná čarodějnice ze Západu a i když jste se rozešli, tak stále ti mohla ublížit, protože věděla, že Kolovi na tobě záleží. Tohle nezmizí během jednoho rozchodu. V konečném výsledku to nebylo řešení. *Odmlčí se, jelikož znovu Gen pokračuje. Jen na její slova přikývne a nijak se k tomu nevyjadřuje. Teď říká jen svůj názor ohledně toho, co si myslela, že Kol bude dělat po jejich rozchodu a nakonec tomu tak nebylo a úplně obrátil. Jen jí to potvrzuje spíše to, že se Kol stal slabším, než silnějším. Automaticky když jste zranění, tak jste i slabší a to on byl. Opět přikývne, jelikož jak se zdá, tak tento příběh má velmi dlouhé pokračování a opravdu následovaly ještě horší věci, než jenom zničující oddělení dvou osob.* Následovalo tedy další setkání? *Zeptá se jí, přičemž pozoruje, jak upíjí kávu. Tak nějak jí chybí v rukou nějaký ten papír a tužka, aby si to mohla všechno zapisovat a skládat dohromady, ale nedá se říct, že by jí to vyloženě vadilo, že nic takového nepoužívá. Hned na to už Gen začne znovu vyprávět pokračování příběhu. Podívá se na ni mírně překvapeně, když se zmíní o tom, že Kola našla na Plantáži v bezvědomí a že se s ním něco stalo. Poslouchá i to, že si myslí, že nějaká část z čarodějky v ní zůstala, i když je upír. Nadechne se zhluboka.* Narodila ses jako čarodějka a měla si ty smysly vrozené. I když si změnila svou podstatu, ale po velmi dlouhé době, tak si možná přišla o moc čarodějky, ale jisté věci jsou v tobě zkrátka zakořeněné, protože ses s nimi už narodila. Prý dokonce existuji lidé, kterým se říká „médium“ a ti mají taky zvláštní schopnosti rozpoznat, když se něco děje a nebo mít jisté pocity ohledně různých věcí a nemusí to být čaroděj nebo čarodějka. Tedy...alespoň si to myslím. Začínám se někdy v těch nadpřirozených věcech ztrácet. Tak či tak snad každý má takový ten šestý smysl a u bývalé čarodějky si myslím, že musí být velmi silný. *Opět jí naslouchá a nemůže nedat najevo ve svém výrazu, že ji zarazí skutečnost, že Kola někdo otrávil a umíral. Tak přeci jenom ho taky zná a ještě ke všemu je to další člen rodiny Mikaelson. Nedokáže si představit, že by se mu něco stalo. V jednu chvíli ani ona sama neví, co má říct, protože je tím zaskočená. Ale jakmile nastane pár sekund ticha a vidí na Gen, že jí to hodně zasáhlo, tak se velmi rychle vzpamatuje. Ví však, že to Kol musel přežít, protože ještě stále nedošly ke ztraceným vzpomínkám.* Co následovalo po tom, kdy si musela začít jednat po svém, aby si mu zachránila život? *Je jí jasné, že by to nenechala jenom tak, když šlo o Kola. Nenechala by ho zemřít a udělala by vše, aby ho zachránila. Zeptala se jí o něco jemněji, když na ní vidí, že jí to stále hodně bolí. Za chvíli se už dočká své odpovědi. Ani se nediví, že šla ona sama až přímo za Esther. Co slyšela, tak je to velmi mocná čarodějka a ještě je to k tomu jeho matka a pokud jí opravdu záleží na svých dětech, tak by udělala všechno pro to, aby ho zachránila. Byl to od ní chytrý tah, ale na druhou stranu velmi nebezpečný. Jenomže Genevieve neměla příliš mnoho možností, když počítala minuty, hodiny, kdy Kol tady ještě může být. Nakloní hlavu do strany, když Gen vypráví o tom, že Esther začala svalovat vinu na ni v mnoha ohledech. Samozřejmě, že se jí to nelíbí, protože Esther si pravděpodobně neumí přiznat, že velmi mnoho chyb u svých dětí udělala ona sama a nedokáže si to připustit. Ostatně i takhle se někdy matky chovají. Nestačí se divit, že to vlastní matka vymazala svému synovi vzpomínky na osobu, kterou miloval, že s ním tak manipulovala a že Genevieve nedala ani jinou volbu a musela to přijmout. Několikrát zamrká, jako kdyby i ona se potřebovala z toho vzpamatovat a jde jasně vidět, že se jí tahle skutečnost velmi příčí a že má na to samozřejmě i svůj osobní názor. Tohle bylo zkrátka odporné a ještě horší, že začala Gen ihned vyhrožovat. Neví, jak svého syna získat nazpět a tak to udělá takovou cestou, aby to měla o to jednodušší. Zadívá se jí do očí a chápavě přikývne, když poslouchá to, že se chtěla s Kolem rozloučit a chtěla od něj naposledy slyšet něco, co pro člověka hodně znamená, když je ve vztahu. Trochu se na ni pousměje.* A řekl to? *Tak nějak ale nepochybuje o tom, že by to neřekl, což jí i vzápětí potvrdí. Musí se u toho usmát, protože to ani jinak nejde. Vidí však na ní, že je buď z toho nervózní, protože se pohupuje a nebo je jen mírně nesoustředěná, jelikož ji zaplavují emoce z těch vzpomínek. Vidí na ní, že ještě chce pokračovat, protože to není úplný konec, ale ona sama chce ještě něco říct.* Esther je manipulativní matka a tahle situace ji nahrála do karet. Chce svého syna získat nazpět a věděla, že za to všechno, co udělala tobě by ho pravděpodobně nezískala. Jistě jsou tady ještě ostatní věci z minulosti, ale myslím, že je dost chytrá na to, aby věděla, jak si s tím poradit. Kdo vůbec Kola otrávil? *Povytáhne jedno obočí. Možná to ani ona sama neví, protože se o tom nezmínila, ale i tak se zeptá pro jistotu, zda to jen nevynechala.* Je tady možnost, že by to dokonce mohla být ona, aby dosáhla toho, co chtěla. Na druhou stranu nevím, zda může být matka až tak krutá ke svým vlastním dětem. *Ale když se zamyslí nad tím, že zabila vlastní neteř, čímž ublížila Klausovi jako svému synovi, tak odpověď vlastně už zná.* Vlastně asi bohužel může být. *Nadechne se zhluboka a natáhne se pro talíř se šušenkama, které jí ještě mlčky nabídne. Taková malá pauza před tím, než budou pokračovat. Odloží je potom na stůl a opět upije ze své kávy. Usadí se o něco pohodlněji.* Co následovalo po tom, když se probral s vymazanými vzpomínkami na tebe? *A tak se pustí do dalšího pokračování jejich terapie.*

(Cami asi nebylo stokrát nejpříjemnější, když začala mluvit o tom, že Klaus má vlastně taky prsty v tom jejich rozchodu. Dalo by se říct, že Kolovi dal jasné ultimátum. Buď se jí zbaví, nebo může zapomenout na to, že by proti Esther něco podnikal. A ona věděla, že Kol proti ní plány podnikat chce, i když to tak na první pohled nemuselo vypadat. Kol se vlastně dost solidně ve všem plácal, ale tohle opravdu mohla být příležitost. Sám by nic nezmohl, ale kdyby se všichni sourozenci nějak konečně semkli, mohlo by to vyjít. Ona tohle viděla vždycky, dokonce to Kolovi říkala, ale asi si na to prostě všichni museli přijít sami. Aneb muži neradi poslouchají ženy. A Kol i Klaus, oba nebyli výjimkou. A Klaus rád manipuloval a tímhle gestem mu to Kol dovolil. Na jeho popud přemýšlel o tom všem a nakonec dal Klausovi za pravdu. Vlastně ani nemusel přemýšlet dlouho. Vyměnil ji za pomstu na Esther a ona tak nějak doufala, že se v blízkých týdnech něco opravdu uděje a Esther skončí pod drnem, kam patří. Potřebovala se ale teď ze všeho vypovídat. I když to znamená, že jistým způsobem tu spílá nad Klausem.) Máš pravdu. Neměl mu říkat, že o tom mluvil s Klausem a ten napomohl tomu, co pak Kol následně udělal. Vlastně jsem mu to jistým způsobem i řekla, že je zajímavé, jak najednou Klause poslouchá. Nikdy to nedělal, ale v tomhle mu dal bez váhání za pravdu. Možná jen hledal výmluvu pro to, jak to udělat. Možná to chtěl udělat už dávno. (Prohrábne si vlasy a vydechne. Opravdu by bylo možné, aby se s ní Kol chtěl rozejít už dávno předtím a Klaus mu k tomu jen poskytl záminku? Když o tom teď tak přemýšlela, přijde jí to jako hloupost. Prostě jen podlehl síle okamžiku, protože si myslel, že ji tím tak před Esther ochrání. Ale spíš to bylo právě naopak. Připadala si mnohem slabší, než když byla s ním.) Ale nejspíš ne. Pokračovala dál. Prostě si zřejmě vážně myslel, že mě tím ochrání a bude se moci soustředit na plán. A co se týče Klause a toho, jak nás uznává či ne... Vím to. Když jsem ještě byla čarodějka a zmohla jsem toho rozhodně víc než teď, nevadilo mu to tolik. Vlastně jsem Klausovi v lecčems byla prospěšná a on viděl, že jsem Kola změnila, že už to nebyl takový rozmazlený blbeček. Věděl, jaký mám na něj vlil a svým způsobem to vážně respektoval. (Vzpomněla si na to, jak jí předal dýku, která měla sloužit k uzemnění jeho bratra, pokud by se opravdu něco dělo. Tedy on jí ji tehdy předával jako symbol toho, že Kolův osud je prostě už jen v jejích rukách. Jenomže se všechno změnilo. Klaus zemřel, ona se stala upírem a všechno bylo najednou jiné, když se Klaus vrátil. A respekt, ten vzájemný respekt, byl v trapu.) Ale pak následovala smršť věcí, které se nedaly zastavit. Klaus je teď takový jaký je a já též. A jeho respekt vůči mně je v trapu. A tak nějak na druhou stranu i ten můj k němu. I když nemůžu říct, že bych s tím stavem byla spokojená... ale tedy tolik k tomu, že je mi jasné, že mě a Kola neuznává jako pár, protože mu přijdu zbytečná a nejen pro jeho bratra. Ale nesvaluji tu vinu na Klause. Bylo to na Kolovi. (Pak se rozmluvila o tom, jak přišel tedy ten rozchod, jak se cítila, že chtěla dále bojovat. Ale po pár dnech to, nechce říct, že vzdala, ale odložila, protože bylo možná dobře, že se Kol mohl soustředit na Esther. Jenomže tohle všechno si spíš jenom namlouvala, aby si našla důvod k tomu, proč nebýt tak zničená a neležet jen doma v posteli a trucovat. Musel jít dál, musela dál žít. Kde kdo by se jí vysmál, že rozchod považuje za takovou tragédii, že se chová jako puberťačka... ale ona nikdy nezažila, co je to láska, než potkala Kola. První lásky jsou vždycky intenzivní a taky fatální. A ona si to holt neprožila v pubertě, ale až teď. Zároveň ale věděla, že je to Kola zamilovaná opravdu hluboce a že to není jen taková láska, která vyprchá. Vryl se do ní. A ona se ho nemůže zbavit. Při její otázce se trochu zarazila. Nadechla se a vzduch v plicích zarazila. Chvíli vlastně vůbec nedýchala... ne, že by to potřebovala, ale bylo to docela strašidelné na pohled, když člověk prostě přestal dýchat. Nakonec vydechla a nahodil se jí zpět lidský rytmus.) Popravdě? Ne, nemyslím si, že byl nutný a snažím si namluvit, že je to možná dobře, že Kol bude mít čas na to, aby se soustředil na Estheřinu smrt, ale prostě jsou to jen věty, které říkám sama sobě, abych se dokázala uklidnit. Nevěřím tomu. Ani tomu, že mě ten rozchod před Esther uchrání. Však už víme, co se stalo potom. (Naráží na to, že Esther to nestačilo a musela jí přidat ještě více bolesti tím, že Kola od ní opravdu odstřihla úplně. I když ne tak úplně, jak si asi myslela. Protože on za ní přišel. A rozhodně se nechoval jako lhostejný chlap. Jenomže to, jakým způsobem se o ni zajímal, ji vlastně tak nějak děsilo. A nechtěla ho už potkat znovu a rozhodně se nechtěla vrátit do baru. Opravdu toužila se od něj držet co nejdál.) Láska je síla, když ji tak člověk bere. Ale stejně tak je to s tím, že to může být slabina, když si to člověk připustí.  Ale je to na rozhodnutí, čemu bude někdo dávat přednost. Jestli síle nebo slabině. A Kol si vybral. (Uzavře tohle téma, protože už k tomu vlastně není co říct. Bylo to tak. Kol se rozhodovat mezi sílou a slabinou a rozhodl se, že láska ho nedělá silnějším, ale slabším. A proto ji opustil. A taky, aby ji ochránil před něčím, před čím jí vlastně ani chránit nemůže. Před Esther. Pokračuje ale dál ve vyprávění a když se jí Cami zeptá na to, jestli se tedy setkali i potom, kývne hlavou a všechno jí to odvypráví i s tím, jak našla Kola na Plantáži. Byl to pro ni opravdu šokující pohled a ona se rozhodla, že hodí všechny chmury stranou, protože musela samozřejmě Kolovi pomoci. Ta pomoc ji posléze stála mnoho, ale nemohla by nechat Kola zemřít, i kdyby ji to mělo stát cokoliv. Stálo ji to to, že si na ni Kol nepamatoval. Esther jí tím hodně ublížila a vlastně ještě stále ubližuje, protože po tom setkání s Kolem, kdy věděla, že před ní stojí muž, který ji miloval, ale teď už to tak vůbec necítí, byla naprosto zničená. Jenomže s tím nemohla nic dělat. A i kdyby chtěla, riskovala tím životy svých blízkých. Už jednou to udělala, když řekla Hayley o Esther. A se Sophie to pak nedopadlo dobře, i když to přežila. Ale tohle opravdu nebude pokoušet znovu. Kol byl pro ni zakázaným ovocem, ale on to nevěděl a snažil se ji dostat. A ona se mu chtěla bránit a ubránila se, ale za jakou cenu? Co když ho potká někde na ulici a on ji bez váhání zabije? Protože by se ani nedivila po tom, co mu zlomila vaz. To ale zase odběhla myšlenkami někam, kde ještě ve vyprávění vůbec nebyla.) Ano, zřejmě to tak bude. Moje jisté schopnosti vnitřní mi zůstaly. Ale přemýšlím vlastně i o tom, jestli to všechno nemůže být jinak. Víš, málokdo to ví, ale když je člověk hnán svou intuicí, mnohdy to bývá tím, že jim někdo našeptává. Ano, slyšíš dobře. Tím někdo myslím duše zemřelých. Někdo, kdo nad tebou bdí i po své smrti. A nebo někdo, kdo z toho chce něco mít. Ale ty sama to nepoznáš. Opravdu to může být jakási vrozená schopnost, nebo ti do ucha šeptá duch, ale nedokážeš to rozeznat. Ani čarodějky to nedokáží. Možná, že většina z nich o ničem takovém ani neví. Já ano, protože jsem to sama jednou udělala. Někomu jsem něco našeptala jako duch. (Přizná se ke svému činu, i když neřekne přesně komu a co našeptala. Možná se k tomu dostanou, pokud se tedy Cami zeptá. Ale to už tak nějak odbočovali někam úplně jinam. No, i když změna tématu na malou chvíli neuškodí.) A médium... ano, takoví lidé opravdu existují. Ale jen hodně málo z nich je pravých. (Ještě se vrátila k řeči o médiu, ale pak s tím už taky přestala. Mínila se vrátit k tomu, proč tady vlastně byla. Chtěla probrat celý příběh, co se Kola týče. Takže pokračuje dál a vypráví Cami o tom, jak se vše dál vyvíjelo. Kola někdo otrávila a ona prostě musela jednat. A bylo asi celkem jasné, za kým půjde, kdo by mohl Kolovi pomoci. Udělala to sice s velkým sebezapřením, ale bylo to tak. Šla za Esther. Odpovídala na otázky Camille vlastně docela v návaznosti. Jako by se jí snad ani Cami nemusela ptát a ona by jí to stejně všechno řekla, ale vlastně jí tím Cami i tak trochu pomáhala v tom, že věděla, co má říct dál. Řekla Cami o tom, jak šla za Esther a co se tam stalo. Co vše jí Esther řekla a jak se zachovala. Kola zachránila, ale měla k tomu výhrady. A jí vlastně ani nedala na výběr. Náramně se jí hodilo, co se stalo, aby mohla ji, špinavou veš, odstřihnout od svého syna. Vlastně by se dalo říct, že v tomhle by si Klaus a Esther mohli podat ruce. I když Esther byla o něco víc radikálnější, to dá rozum. Kdyby Esther Kola nezachránila, tak by ji nenáviděla ještě víc než teď a jen by to ukazovalo, že jí vlastně na svých dětech nezáleží vůbec. Viděla, že ty všechny informace byly i na Cami docela dost. Tedy rozhodně na ní bylo vidět, co si o tom všem myslí,  když by nemělo, pokud by si opravdu chtěla zachovat chladnou tvář terapeutky. Ona tohle ale už od začátku hovoru možná ale jako terapii ani nebrala, protože se prostě potřebovala vypovídat. A pokud jí snad Cami něco poradí, bude jen ráda, ale není to to, proč primárně přišla. I když, opravdu bude potřebovat poradit s jednou věcí, ale to teď ještě nepřicházelo na řadu. Všechno hezky popořadě. Pověděla Cami, jak se s Kolem loučila, co mu řekla a co chtěla, aby jí řekl on. A její otázka byla jen taková doplňující, protože ona by jí to prozradila tak či tak. Ano, Kol řekl, co chtěla slyšet a ještě k tomu dodal větu, kterou ona věděla, že bohužel nesplní. Kvůli Esther.) Esther je teď na koni. A zatím se na měn drží. Uvidíme, jak dlouho. Snad ne napořád, protože to by vážně nebylo pěkné. Sice již s Kolem nejsem a on si mě nepamatuje, ale to neznamená, že my dvě to mezi sebou máme vyřešené. Něco mi říká, že mezi mnou a Esther to prostě ještě neskončilo. (Podívá se na Cami a zamračí se při její další otázce. Ona vlastně neví, kdo to udělal a pochybuje, že to ví sám Kol. Tohle je záhada. Nikdo nic nevěděl. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tak najednou. Kol měl zřejmě nějakého skrytého nepřítele. Nijak jinak si to vysvětlit nedokázala.) Ne, nevím, kdo ho otrávil. Ani Kol sám to neví. (Zakroutila hlavou a vyslechla si její názor. Povytáhla obočí, protože tohle jí vlastně vůbec nenapadlo, ale proč by to tak nemohlo vážně být? Esther nikdy nehrálo do karet, že ona byla s Kolem. Nelíbilo se jí to a dávala to jasně najevo. Proč by se nemohla pohroužit k takovým praktikám a pak z toho ještě k tomu vyjít jako zachránce?) To mě vážně nenapadlo, ale něco na té tvé verzi opravdu je. A myslím, že Esther by toho byla schopná, aby dosáhla svého. Vždyť pak z toho nakonec vyšla jako zachránce. A Kol by jí teď vlastně měl být zavázaný. Mohla by po něm něco chtít. Mohl to být od začátku její plán. (Vydechla a olízla si suché rty. Pokud to byla Esther, tak zahrála opravdu dobrou hru, ale pokud ne, běhá tu po městě někdo další, kdo má zájem se zbavit Původních. Nebo nejméně jednoho.) A nebo tu běhá ještě někdo jiný, kdo to udělal. Ale jeho identita je neznámá. (Podívala se na chvíli někam do prázdna a přemýšlela. Pak to ale nechala být a nabídla si sušenku s tím, že hned, jak ji sní, tak bude Cami dále odpovídat na její otázku. Ale vezme to zase trochu ještě víc všeobecně, než se dostane opravdu k tomu incidentu v baru.) Když jsem se vrátila z nemocnice, čekal na mě přede dveřmi bytu dopis. Byl od policisty, kterému jsem pomohla dostat vraha jeho ženy. Byla jsem v těle jeho švagrové. To jsem ti ale už říkala. Nakonec všechno vyplulo na povrch a no, nerozešli jsme se zrovna v tom nejlepším. Nestál o vysvětlení, ale nedivila jsem se mu. Prostě jsem mu popřála hodně štěstí do života. Přestěhoval se. A ležel tam od něj dopis. A poslední slova toho dopisu... Vlastně se dalo říct, že mě odhadl dokonale. Je to policajt, bylo by asi špatně, kdyby ne. Ale ta slova po tom všem, co se právě událo, dostalo mě to do kolen ještě víc, protože jsem věděla, že to, co mi v tom dopise přál, se jen tak nestane. Napsal mi: Snad jednoho dne najdeš svoje vlastní štěstí, místo toho, abys ho hledala druhým. (Citovala ho a přitom se podívala přímo na Cami. Smutně se při tom pousmála.) V poslední době jsem tak nějak myslela, že tápu a měla jsem pocit, že musím něco dělat, i kdybych měla pomoci tomu nejméně podstatnému člověku na planetě. Tak nějak si občas říkám, že tím, že se snažím pomoci druhým, pomáhám taky sama sobě, protože mě těší vidět, když se někdo pohne dál z místa, když je někdo znovu spokojený, či šťastný a já můžu být při tom, protože moje štěstí nikdy netrvá dlouho. Měla jsem toho ten den dost. Vlastně by se dalo říct, že jsem se zhroutila. Při takových chvílích si říkám, že být někdy trochu víc chladný, by neuškodilo. Nebolelo by to tolik. Ale zase bych byla otupělá a... no, to asi nechci. (Nadechla se a svůj výdech mírně prodloužila. Vlastně si tak nějak povzdechla. Tahle část hovoru zasahovala už do jejích hlubších citů, do jejího rozpoložení v tu danou chvíli. Nebyly to jenom holé informace, bylo to otevření jejího nitra. Toho, co si myslela, že i ona někdy přemýšlí o tom, že si musí najít nějaký program, jinak by se cítila zbytečná. A že ráda vidí, když někomu opravdu pomůže, i když ne zrovna ortodoxními praktikami.) Dala jsem všem vědět, jak to s Kolem teď bude a potkala jsem Elijaha a mluvila jsem s ním. Doporučil mi, abych na nějaký čas odjela z města, ale to pro mě nepřipadlo v úvahu, protože prostě nechci utíkat a nechci, aby Esther měla opravdu pocit drtivého vítězství nade mnou. Jsem v tomhle trochu paličatá. Jenomže po tom, co se stalo, co jsem Kola potkala v baru, když už si na mě nepamatoval, tedy ne jako na osobu, kterou miloval, ale spíš na někoho, o kom věděl, že se v New Orleans nachází, nevím, jestli to opravdu nemám zvážit. Vlastně tohle bude asi moje jediná žádost o radu dnes. Mám si sbalit pár švestek a jet? Nebo mám zůstat a dál stát při svých zásadách? (Podívala se na Cami a pokračovala dál, protože samozřejmě ještě neví, co se stalo.) Začalo to nevinně. Kol přišel a sedl si k baru a chtěl nalít. Měl chuť na něco jiného než na bourbon. Nalívala jsem mu absinth. Dost dlouho na to, aby byl vážně opilý. Zarazila jsem to, že už mu nenaliju a ať jde domů, že si to klidně může přijít dopít další den. Už bylo před zavíračkou a v baru už nikdo nebyl. Jen my dva. Chtěl mě. Vedl takové řeči už během večera, ale já na ně nereagovala pozitivně. A když jsem mu ještě odmítla nalít, vylítl a... no, nebylo to nic příjemného. Prostě se rozhodl, že mě bude mít, že mě chce, tak si to chtěl splnit. Na moje protesty nedal. Byly mu jedno. Dokonce mě ovlivnil. Prý, abych ho začala líbat, pokud mě přitahuje. Neberu sporýš. Tak nějak jsem ho po tom, co mě Esther mučila, vynechávala. Nemohla jsem dělat nic jiného, než ho poslechnout. Osahával mě a chtěl víc. Stále jsem protestovala a on si dělal legraci, že prý jde ze mě málo respekt a že dneska se s ním prostě vyspím. Dal mi na vybranou bar či byt. A do té doby si mě držel dost u těla a držel mě tak, že jsem se nemohla nijak víc bránit. Ale pak mi uvolnil ruce a já si vybrala. Respekt. Zlomila jsem mu vaz. Ale teď? (Podívala se na Cami a bylo vidět, že je vážně zoufalá.) Bojím se do baru vkročit, aby tam nebyl. Už tam nechci pracovat. Nemůžu, protože kdyby tam přišel... obě víme, že ten bar je jeho oblíbený. Ale zase nechci nechat Sophie ve štychu. Má toho teď tolik. Ale i když nevstoupím do baru, co když ho potkám někde na ulici. Nic mu nebude bránit v tom, aby mě zabil. Není to ten muž, který mě miloval. (Bohužel. Sklopí zrak a promne si spánky. Zase ztichla. Znovu je řada na Cami. Opravdu chce vědět, co jí poradí? Má odjet?)

*Opravdu cítila lítost k ženě, která právě stála před ní. Vypadalo jako duch, jako kdyby její tělesná schránka bylo to jediné, co fungovalo. Ale její duše? Ta byla ztracená. Viděla jí to v očích, viděla tam tu prázdnotu a není to první člověk, koho tak viděla. Nemá sebemenší ponětí o tom, čím si Claire prochází a co všechno jí přinutilo dostat se tam, kde je teď, ale hodlá jí pomoct. Potřebuje pomoc ruku a i když se téměř neznají, tak někdo musí být ten, kdo jí ji nabídne a ona slíbila sama sobě, že pomůže každému, komu bude moct. A Claire nebude rozhodně žádnou výjimkou. Možná nemá vůbec ponětí do čeho jde, ale je to správná věc. Netuší, co všechno se stalo a co všechno by se mohlo ještě stát, kdyby někdo zjistil, že hodlá u sebe mít na přechodnou dobu vlkodlaka, který má být téměř mrtvý a který zabil nevinné lidi. Jenomže mohla by ji soudit? Ona, která udržuje bližší vztah s člověkem, který je nejnebezpečnější na celém světě a je schopný příšerných věcí? Ona, která má šílenou rodinu, co zabila taktéž nevinné lidi a to raději nezmiňovat jejího bratrance, který je prvotřídní sociopat. Nehledě na to, že zbytek její rodiny, kterou vlastně ani nezná jsou bláznivý čarodějové z covenu Gemini, který má na svědomí více smrtí, než nějaký obyčejný upír nebo vlkodlak. Neměla ani tu potřebu ji soudit, i když o tom prozatím nevěděla a ví, že by to ani nedělala. Možná by si o tom myslela své...ostatně jako o každých činech, který udělal člověk na kterém jí záleží, věděla by, že to, co udělala bylo hrozné, ale neobrátila by se k ní zády. Ne, kdyby viděla, že toho lituje a že chce změnit směr cesty, kterou šla.
Když s ní takhle mluví, tak se jí snaží podpořit. Ať už pozitivními názory na to, že každý má naději a téměř každý může být spasen a jít tu správnou cestou. A nebo už tím, že se ji snaží obdařit jemnými úsměvy, což jenom dokazuje to, že ji dává svou podporu. Nelze si nevšimnout, že Claire je roztěkaná a nesoustředěná. Možná to ovlivňuje prostředí ve kterém je a možná látky, které otupují její tělo a smysly. Už mohla za tu chvíli, co se s ní baví poznat, že rozhodně teď pije větší množství alkoholu. Už jenom když se podíváte člověku na ruce, tak si lze všimnout, že se třesou. A u Claire bylo vidět více náznaků, než by ta žena sama na sobě mohla poznat. Čím dál více chce s ní odtud odejít, jelikož jí to nepřipadá nejlepší místo na rozhovor a upřímně by ji i raději viděla někde, kde by měla pohodlí. Nehledě na to, že se musí i pořádně vyspat. Je ráda, když na její tváři objeví alespoň lehký úsměv. Hned má tendenci jí ho ve stejné míře oplatit. Možná právě teď nemůže Claire uvěřit jejím slovům, ale ona ví, že jednoho dne na to přijde sama, že pokud člověk ztratil všechno, tak by měl začít žít sám pro sebe. Ostatně to dělá i celý svůj život, možná nevědomky, ale každý z nich to dělá, protože každý chce být šťastný. A to znamená, že mu záleží na sobě samotnému. Ona to jenom potřebuje znovu nalézt. Přikývne na její slova.* Ano, to je jedna z nejtěžších věcí, ale neznamená to, že samu sebe nemůžeš zase najít. Potřebuješ jenom začít znovu a uvědomit si, že ten člověk, kterým si byl v minulosti už nikdy nebudeš. Musíš přijmout to, kdo jsi teď. *A nemluví z ní teď jen ty psychologické kecy, ale sama si to uvědomila už dávno. Poznávala to na sobě postupem času, co se začínala zabydlet v New Orleans, co zjistila v jakém světě to žije a kdo jsou lidé, kteří ji obklopují. Sama je teď někým jiným a musela přehodnotit i spoustu jiných věcí o kterých by dříve ani nepomyslela. Takže to není jenom nějaká teorie, co jí tady povídá. I ona sama si musela projít peklem a ví, že to nikdy neskončí, dokud neumře a nebo zcela neopustí tento svět. A ví, že druhou možnost nikdy neudělá. Nadechne se zhluboka a postoupí trochu do strany, aby mohli lidé, kteří okolo nich prochází projít a přitom nenadávat na to, že jim stojí v cestě. Opět se ji podívá do očí.* Mohu ti pomoct. *Pousměje se na ni. Nemůže ji slíbit, že díky její pomoci znovu nalezne víru v samu sebe, že znovu začne věřit. To hlavně musí chtít Claire, ale může jí pomoct v její cestě, nasměrovat ji a doufat, že se toho chytí. Není ráda, že trpí takovou nespavostí a ví, že v její lékárničce má ještě nějaké prášky, které pomohou usnout. Netají se tím, že i ona jednu dobu je musela mít a není se čemu divit. Hlavně po smrti Seana měla se spánkem problémy a upřímně? Ani to, co jí způsobil Kai jí nedávalo nějakou dobu spát. Slyší v jejich slovech, že jí možná nechce říct, co se stalo, protože je to pro ni příliš bolestivé. Prozatím se ale spokojí s tím, že alespoň neodmítá pomoc a tím sama uznává, že ji potřebuje. Na chvíli mírně zavtipkuje, aby odlehčila atmosféru mezi nimi, ale úsměv ji z tváře zmizí, když se zmíní o alkoholu o kterém tak či tak věděla. Teď to jenom slyšela nahlas.* Jenom nějaká ta pilulka. *Usměje se na ni.* Legální. *Dodá v rychlosti s větším úsměvem na rtech. Hned na to se zmíní o tom, že jí nebude vůbec vadit, když nějakou chvíli zůstane, protože je stejně v bytě sama. A opravdu je těžké si na to zvyknout, když tam Kai opět není, protože doufala, že už tam sama nebude, ale s ním. Opět se zlehka usměje.* Tomu se i upřímně těžko věří, když je právě o Kaie. Myslela jsem, že není člověka, který by o něm nevěděl. Ale ano...budeme mít čas si na to popovídat. *Pousměje se na ni a poté už konečně vyrazí do jejího bytu, kde jsou za chvíli, protože to není daleko od francouzské čtvrti.
Na schodech si stihla všimnout, že Claire to zvládá docela těžce a tak se přizpůsobila nejenom jejímu tempu chůze, ale i se u ní držela blízko, kdyby potřebovala pomoct, protože by například neustála balanc. Pak už jenom otevře dveře od bytu a pozve Claire dál, přičemž jí hned sjede pohledem, když si vysleče své pončo. Působí ještě více hubeněji, než před chvílí, což je na jednu stranu i děsivé. Aby to nevypadalo, že na ni zírá nevhodně, tak se natočí směrem ke kuchyni a nabídne jí něco, co by ji mohlo udělat lépe. Pokýve několikrát hlavou a dá vařit vodu do konvice.* Dobře, něco ti přichystám. *Otočí se na ni. Vůbec nemá problém s tím, že by se tam měla chovat jako doma.* Pokud chceš použít koupelnu, tak je támhle. *Ukáže na druhou stranu pokoje, kde má postel a ostatní věci.* Mohu ti půjčit i něco ze svého oblečení, pokud budeš chtít. Mám však obavy, že ti to bude větší. *A pak se už jde věnovat přípravě zeleného čaje, který přichystá do jednoho ze šálků. Vytáhne i rohlík a odloží ho na talíř, přičemž ještě přemýšlí, zda by jí tam neměla dát něco víc. Na druhou stranu by nemělo smysl žaludek přetěžovat. Vytáhne taky ze své lékárničky pilulku, která by jí měla pomoct usnout a se vším odejde do obýváku a postaví to před Claire na stůl. Pilulku položí k čaji a pohlédne ji do očí.* Můžeš spát v mé posteli. Budeš to potřebovat víc, než já. A můj gauč je i tak pohodlný...alespoň Kai si na to nestěžoval. *Usměje se na ni o něco více. Vždyť popovídat si mohou pořádně i klidně další ráno. Teď bude nejlepší, když Claire do sebe něco dostane a pak půjde spát.*

(Už se radši moc nezabývala tím, jak se cítila. Bylo to zvláštní. Místo toho, aby šla dnes pít a tančit a zpívat, radši šla s Cami k ní do jejího bytu. Cami pro ni byla stále dost velká neznámá, věděla o ní toho asi tolik, jako ona o ní. A také věděla, že jí chce a možná dokáže pomoci. Je pravda, že by jí možná pomohlo si promluvit s kýmkoliv školeným, ale k psychiatrům chovala jistou nedůvěru a podezíravost a nejen to, prostě nechtěla chodit k někomu, kdo na ni bude pohlížet jako na rozbitou vázu, kterou musí precizně slepit, ať chce nebo ne. Jak by jim asi řekla o nadpřirozenu? Nemohla by jim říct všechno, i kdyby chtěla. Její život byl prostě složitý. Byl, je a bude, s tím se asi musí smířit. Šílený život, šílený svět a šílená možná byla i ona sama. Pravdou je, že kdo si neprožil to samé, či hodně podobné jako vy, nemůže vám porozumět. Kol ani Marcel, Jackson či snad Lorent nebo Cami, jí nikdy neporozumí. Ne zcela, ne úplně. Někteří se o to snažili… Možná málo, možná hodně, ale zatím to nikdy nestačilo. Jako kdyby se Claire nikdy zcela neotevřela. Nikomu. Nikdo v tomhle městě nezná ani půlku jejího příběhu, ba dokonce ani Kol ne. Nerada o tom mluvila, celou tu dobu se z toho vinila, za to, co se stalo. Bylo to tak dávno, že si už ani nedokázala vybavit, jak přesně to v jejich domě vypadalo, jak vypadal její otec, když se umíval… Člověk si nejvýrazněji zapamatuje výrazné, šokující momenty, hrozné katastrofy a úžasné, dokonalé momenty. Bolestivé a radostné, silné. Něco, co vám z hrudi vyrve srdce a něco, co vás donutí cítit se v úžasné perfektní euforii. Tolik toho zapomněla. Rozplynuly se vzpomínky na tváře většiny obyvatel její vesnice, na domy a krajinu. Byly to jen matné výjevy, co se jí občas zničehonic vynořovaly před očima, jako kdyby tam patřily.
Ráda by své činy napravila, jenže nemá ani ponětí jak. Nemůže Marcelovi vrátit jeho lidi, má pocit, jako kdyby neměla nikomu co nabídnout. Není ani milá, ani hodná či vševědoucí. Umí jen obstojně zpívat a snaží se držet v bezpečí a šťastné lidi, na kterých jí záleží. I když na ně možná neustále peskuje a rozčiluje se, dokázala by za ně položit život. Za Jacksona, za Kola, za Marcela, dokonce i za Cami. Za tu její čistou krásu a energii a především proto, že svět bude Cami potřebovat více než nepovedenou Claire. Kdyby se dostala do situace, kdyby si měla vybrat. Ona anebo někdo, na kom jí zaleží. Volba by byla jasná. Obětovala by se. Ne proto, že by nechtěla žít, nebo že by chtěla být později oslavována a litována. Ne, udělala by to proto, že by nedokázala dále žít s vědomím, že mohla někoho zachránit, ale neudělala to, i když mohla, že přišla o dalšího důležitého člověka, že to ani nezkusila. Nezvládla by to. Možná, že se zdá chladná a tvrdá, ale uvnitř, když se dostanete dost hluboko, je jako rozteklé máslo. Zřejmě se ještě nikdo nedostal tak daleko, nikdo ji doopravdy nepoznal. Měla by někomu dát tu možnost. Možnost poznat ženu, co je spontánní a špatně se rozhoduje, a je člověk, jako ostatní. Teď už jen člověk.
Nevypadala dobře, sama to věděla. Záměrně se vyhýbala zrcadlům a foťákům. Oblečení na sebe nemohla pořádně sehnat a neměla snad žádné ženské křivky, což bylo asi nejhorší. Jako žehlicí prkno, které má vystouplé žebra a propadlé břicho. Nebyla hezká, byla přímo odporná. Zato se ale vešla skoro všude, moc toho nesnědla, takže ušetřila a na Halloween si nemusela vymýšlet masku, mohla jít za sebe, kostru. Její myšlenkové pochody byly opravdu zvláštní, kam až se kdy ubíraly. Najednou si vzpomněla na kresbu, co jí věnoval Lorent za noc, ze které měl určitě modřiny a nulový zážitek, díky jejímu ‚dokonalému‘ tělu. Byl roztomilý, to mu musela nechat, a vždy když se tak usmál, měla pocit, že se jí nahrnula krev do obličeje a ona se začala červenat. Lorent byl typ, se kterým byste asi nechtěli strávit zbytek života, i když láska lidi mění a ukazuje jejich jiné stránky, takže to bylo na pováženou, ale chtěli jste si z něj urvat alespoň maličký kousek. Chtěli jste s ním trávit čas, i když vám někdy přišel otravný a naivní a bůh ví co všechno. Prostě jste si jeho společnost svým způsobem užívali. Raději nad tím přestala nějak dumat, jelikož všechny její vztahy ať už byly s kýmkoliv, byly divné, zamotané a nejasné. Prostě komplikované a přitom jednoduché.
Cami se usmívá a je otevřená. Je ráda, že ji potkala, a to velmi. Stále však pociťovala bolest hlavy a malátnost. Nebylo jí úplně nejlépe.) Možná, že se právě toho bojím. Před nedávnem jsem chtěla začít znovu, a dopadla jsem tak, že jsem několik měsíců neviděla denní světlo a přála si, abych nikdy nemusela z New Orleans odjet. Přála jsem si zemřít před těmi x stovkami let, toho večera, kdy jsem stala, ač nedobrovolně, upírem. (Vydechla těžce. Poohlédla se po lidech, kterými byly přímo obklopeny a pak pohlédla Cami nazpět do očí.) Dříve to bylo všechno, jednodušší. Nebo nevím. Bylo to jiné, vyhovovalo mi to tak. Byla jsem se sebou vcelku spokojená. Když mě něco trápilo, prostě jsem šla střílet, na lov, nebo jsem se prala s bratrem, vybila jsem to ze sebe a všechno bylo v pořádku. Teď tu dívku obdivuji. Nechápu, jak jsem se vůbec dostala přes to, co se stalo, ale dostala. Ta bolest nezmizela, jen se otupila. Také to ale bylo jedno z mých nejtemnějších období. Byla jsem jako pes, co celý život strávil na řetězu a teprve teď se mu podařilo osvobodit. Nejsem si jistá, jestli se mi líbí, kdo teď jsem. (Trošku rozhodila rukama na náznak jakéhosi zoufalství a nerozhodnosti.) Já ani nevím, kdo jsem, nebo jak být lepší… Je to jen… těžké… (Znovu teď už spíše zdrceně a vyčerpaně vydechla a jednou rukou si částečně objala tu druhou. Neuhýbala však svým pohledem od toho Caminého. Docela se rozpovídala, ale cítila se po tom jinak… o trochu lépe. Cami byl ten typ člověka, kterému prostě chcete říct všechno, protože víte, že on vás bude poslouchat a bude milý, ať se děje co se děje. Jakmile jí řekla, že jí může pomoci, upřímně, nadšeně se usmála a měla chuť Camille pořádně obejmout. Okamžitě bezmyšlenkově přikývla. Jistě že nechce žít dále takhle. Nebyl by to život…) Já… díky… (Vysoukala ze sebe nakonec Claire a znovu se zeširoka usmála. Neví, co by na to měla říci. Přesně tohle potřebovala, měla za Cami dojít už dávno. Kol se o ni sice staral, ale dělal to úplně špatným způsobem. Díky Cami by se možná konečně mohla začít stavět pomalu na své nohy. A jestli se jí to povede, ani neví, jak by se jí odvděčila.
Problémy se spaním měla vždy určitou dobu a pak už to bylo lepší, ale nikdy v takovém množství a tak vážné. Nejlépe se jí spalo u někoho v náručí. Vždy tomu tak bylo. Už jak dítě vždy lezla k bratrovi do postele, protože se bála, později kvůli tomu, že jí samotné v posteli byla ukrutná zima a pak se vymlouvala, že se prostě cítí osamělá. Někomu to mohlo přijít divné a mohl si myslet, že je mezi nimi něco zcela jiného než sourozenecká láska, ale nebylo tomu tak. Jakmile ale bratr poznal jeho životní lásku, skoro se nevídali. A ona tak poznala svoji první lásku, svoji největší životní chybu a záhubu celé její rodiny. A přestala usínat sama, ale v jeho náručí. Jak pohledný byl, sladký a charismatický. Byl prostě dokonalý.
Znovu se pousměje, teď to má tázavý nádech, co že je to za záhadnou pilulku, a Cami jí ihned objasní, že to není nic, co ona už předtím zkoušela. Je od ní opravdu milé, že se o ni tak stará, ale bojí se, že přesně tohle Cami dříve či později dostane do problémů. A nemyslí zrovna jenom teď, že se stará o ni, ale celkově. Přikývne.) No, byla jsem nějakou dobu trochu… ne tak úplně já a pak jsem zmizela z města a všichni si myslí, že jsem mrtvá, což ti později vysvětlím. Důležité ale je, že by ses ke mně moc na veřejnosti neměla hlásit, mohlo by tě to dostat do problémů, i hůře. A já nechci, aby se ti něco stalo, takže… buď prostě opatrná. Ale i přes to tvou pomoc přijmu a budu se snažit, aby mě nikdo z města nepoznal.
(Nakonec konečně dorazí do bytu, kde je příjemné teplo a Claire se tedy vysvleče. Požádá Cami o pití a něco malého na zub a usadí se do gauče, který je tak pohodlný, a tak měkký, že má pocit, že se v něm brzy ztratí. Je to však docela příjemné. Stihne si prohlédnout obývací pokoj, který přesně odpovídá Cami. Jakmile zaslechne od Cami o koupelně, zvedne se pomalu tam dojde. Rozhodne se, že si umyje obličej a smyje ze sebe všechny pozůstatky make-up a ostatní nechtěné věci. Sprchu si dávala ráno, takže to nebere jako nutnost. Nakonec se vrátí zase do gauče. Pousměje se.) Jsi milá, Cami. No, mě to nevadí, alespoň se v těch věcech budu cítit pohodlně, že? (Pousmála se a pohladila si lem trika. Pohlédne na tác, co před ní postaví a začne si už dopředu určovat, co přijde jako první. Čaj a k tomu rohlík a pak prášek zapitý zbytkem čaje. A jak si určila, tak také udělala. Pohlédla na Cami.) Ne, to je dobré, zvládnu se vyspat na gauči, vážně. Já se moc neroztahuji, tedy, většinou, a místa taky moc nezaberu, takže tenhle gauč je pro mě jako stvořený. (Pousmála se a poté ji Cami dala peřinu a polštář a pomohla se jí řádně uvelebit. Byla takové její miminko. Propadla se do spánku znenadání, a bylo to krásné, úžasné a nabíjející, jako kdyby se Claire konečně dobily baterky.)

(Dny plynuly a jemu se stále nedostávalo odpovědi od Jacksona. Velmi ho to mrzelo a zároveň i překvapovalo. Vždyť se zdál tak šťastný a chtěl i do toho plánu jít. Něco nebo někdo mu možná změnil názor a tak se mu raději ani neozval. Možná nechtěl pokoušet Marcela, kdo ví, jaký k tomu všemu má důvod. No namísto toho, aby se trápil něčím takovým, snažil se řešit jiné a jiné věci. Převážně se věnoval svým upírům, ale v hlavě ho pořád něco trápilo. Camille. Mrzela ho ta jejich hádka a všechno okolo toho. Hodně dlouho přemýšlel, že se prostě sebere a půjde se jí omluvit. Omluva to všechno možná nevyžehlí, ale může to být takový první krok k zlepšení jejich vztahu. Choval se tehdy jako idiot a nesmírně ho to štve, ale i mrzí. Miluje jí a hrozně ho ničí, že se s ní pohádal takovým způsobem a ještě k tomu jí ublížil.
Dnes se rozhodl, že to všechno změní, půjde za ní a omluví se jí. Ráno se oblékl do něčeho slušnějšího, něčeho, co nevypadalo, že to nosil už přes sto let. Cestou ke Cami si koupil teplou kávu, kterou po cestě rychle vypil. Chtěl koupit něco i Cami jako nějaký ten dárek. Dárek, díky kterému na něj možná bude trochu mírnější. Ne to ne, jen jí chtěl něco dát, nějakou maličkost. Měl takové nutkání a z toho důvodu zašel do nejlepšího hudebního obchodu. Má tu své známé, byl to jednou úžasný a vydělávající obchod, ale dnes? Dnes už přece frčí hudba mobilu, tak proč by si člověk měl pouštět DVD a nebo snad desky? Je to přece zbytečné. Ale pro něj ne. Ano, má hudbu v mobilu, ale radši, pokud k tomu má možnost, pustí si desku. Vešel dveřmi a do nosu ho hned praštila úžasná vůně starých desek. Přešel k sekci, kde byl jen samý jazz a pro jeho překvapení našel desku svého nejlepšího přítele, Thierryho. Okamžitě jí vzal a zaplatil za ní. Deska je v úžasném, skvělém stavu, což ho velmi těšilo. Tato deska pro něj znamená hodně, je to poslední věc, kterou nahrál. Doma jich má několik, ale tahle je jiná. Je poslední a vůbec mu nevadí, ba naopak s radostí jí daruje Cami. Pomalým krokem dojde ke Cami před byt a zaťuká na dveře. Nemusí čekat dlouho, než mu otevře mladá, krásná blondýnka. Na tváři mu hraje nejistý úsměv.) Cami.. (Osloví jí nejistým hlasem.) Prosím, než cokoliv uděláš, tak tu nejsem, abych se hádal, ale naopak. Chci se ti omluvit. (V rychlosti jí vysvětlí důvod jeho návštěvy. Podá jí desku.) Tohle je deska, což si asi poznala, ale..je to dar. Neber to tak, že si to tím chci vyžehlit, to ne. Jen jsem ti něco chtěl dát, nevím proč, ale měl jsem takové nutkání. (Poví jí podrobnosti k tomu, proč jí dal ten dárek. Nechtěl se nijak vecpat dovnitř a proto ani nepokládal tu otázku, zda může vejít. Chtěl to nechat čistě jenom na ní a na jejím rozhodnutí. Možná ještě není připravená na to s tím mluvit, nechat si to od něj všechno vysvětlit.)

*Nelituje toho, že Claire pozvala k sobě do bytu. A proč taky ne? Pro ní je teď samota něco, co těžce zvládá. Ano, někdy člověk potřebuje být sám a na nějakou dobu vypnout, ale není to už tak, že by přicházela domů s tím pocitem, že na ni nikdo nečeká, že tam bude sama a že to tak má zkrátka být. Teď? Teď bylo všechno jinak. Když se vracela do tohoto bytu, tak přesně věděla, kdo bude za dveřmi, kdo ji přivítá s nějakou vtipnou a sarkastickou poznámkou a kvůli komu se akorát bude jenom rozčilovat, ale tím způsobem, že jí to v konečné fázi nevadilo. A taky tady byla ta druhá věc. Její byt už ani nebyl jejím bytem, protože hodně času trávila v Abattoir. Měla tam už pár svých věcí, které si tam z nutnosti přinesla a taky tam zůstaly. Jak čas ubíhal, tak věcí začalo přibývat a naopak v jejím bytě ubývat. Není to tak, že by se tam nastěhovala a nebo snad bydlela, ale dá se říct, že pendlovala mezi dvěma domovy a jelikož s Klausem měla čím dál pevnější vztah a na svou přítomnost už byli tak nějak zvyklí a to je přesně ten důvod, proč trávila více času právě tam. A to i ve chvílích, kdy tam nebyl. Aniž by si to nějak uvědomovala, tak tento byt se začínal stávat takovým tím přechodným místem, když se rozhodli, respektive když ona se rozhodla, že je na čase trávit taky nějaký čas doma. Co se týče jejího vztahu s Claire, tak se začíná budovat v přátelství, které už dá se říct bylo vybudováno předtím, ale teď by to mělo být něco silnějšího, alespoň za jejího předpokladu. Snažila se jí pomáhat, co nejvíce to šlo. Nejenom, že ji vyslechla vždy, když to potřebovala a zajímala se o to, co se vlastně v jejím životě stalo a proč spadla na úplné dno. Ale taky se jí opravdu snažila pomoct, snažila se jí dát pomocnou ruku, kterou potřebovala. Dala jí něco ze svého oblečení, i když to bylo zcela zbytečné, protože právě u nich byl velikostně poznat rozdíl, ale taky se jí snažila pomoct i se stravou. Každopádně to bylo všechno jenom na Claire...byla to ona, kdo musel přijat její pomoc a jí se zdá, že to přijala s jakousi ctí, což pro ni bylo ještě více potěšující, než si sama dokázala představit.
Dnes je doma sama, tedy teď je sama. Claire šla někde na procházku a ona si myslí, že jí to jenom prospěje. Takže se rozhodne v bytě udělat menší úklid, který je tam potřeba, přičemž si začíná všímat, co všechno už tady není a nebo je. Například nemůže najít několik ze svých učebnic, které jistě nechala v Abattoir. Vydechne a svěsí bezmocně ruce podél těla.* A laptop mám kde? *Porozhlédne se okolo sebe po bytě a hned na to zavrtí hlavou. Tohle takhle nejde, nemůže mít věci na dvou místech najednou. S jednou knihou v ruce se rozejde do obýváku ke konferenčnímu stolku, aby zavolala Klausovi, jenomže v tu chvíli někdo zaklepe na dveře. Zastaví se v pohybu a otočí se ke dveřím. Možná ani nebude muset volat a je to on s tím, že jí to přinesl, aniž by se musela připomínat. Už automaticky s jemným úsměvem na rtech otevře dveře od bytu, ale zarazí se v momentě, co její zrak ukotví v očích někoho, koho by tady za žádných okolností nečekala. Neviděli se tak dlouho a navíc to, co jí řekl má doteď velmi dobře v paměti. Jeho slova jí ublížila a i když ji mrzí to, jak to dopadlo, tak nedokáže přejít všechno, co jí řekl a hlavně jak nelituje toho, že ji připravil o Kaie. Vydechne, když ji osloví, ale nic neříká. Právě naopak mu dává prostor pro to, aby se vyjádřil k tomu, proč tady vůbec je. Aby byla upřímná sama k sobě, tak měla v první chvíli tendenci ihned zavřít dveře, ale na druhou stranu je to Marcel. Její výraz o něco povolí, když se zmíní o omluvě. Nakloní hlavu do strany a očima sklouzne k desce. Musí se pousmát, i když vůbec netuší, proč jí to dává. Natáhne však ruku a desku uchopí, protože jí je jasné, že je to pro ni. Pravděpodobně je to součástí omluvy. Zadívá se na její obal a znovu se mu podívá do tváře. Opět se musí pousmát nad jeho „vysvětlováním“. Je snad nervózní? Možná by měl být, protože ona sama neví, jak se k němu má právě teď chovat.* Děkuji. *Poděkuje mu hlavně ze slušnosti. Není to tak, že by se jí dárek nelíbil, líbí. Jenom je asi na čase trochu změnit přístup po tom všem, co se stalo. Popojde kousek do strany a tím mu dává prostor, aby vešel do jejího bytu.* Nebudeš se mi přeci omlouvat na chodbě. *Počká si až vejde do jejího bytu a hned za ním zavře. Opět si prohlédne desku, kterou jí dal. Ví, že má ráda hudbu a že má ráda i jazz a proto je ten dárek opravdu vhodný. Odloží ho pak na stoleček a otočí se k němu.* Omlouvám se za ten nepořádek. Snažím se tady uspořádat věci, ale je to těžké, když tady už skoro nebydlím. *Usměje se nad tím a zavrtí hlavou. Z jejího hlasu šla trochu ironie, ale zároveň jsou její slova pravdivá. Natočí se čelem k němu s očekáváním, že začne mluvit především on. Protože to Marcel se přišel omluvit...ona nemá proč se omlouvat, už ne.*

(Nervózně přehupuje z nohy na nohu a přitom si mírně klepe prsty o stehna. Zaslechne tiché kroky, které se pomalu blíží ke dveřím. Jemu na tváři hraje jemný, ale nejistý úsměv. Netušil, co od toho má očekávat a ani moc nečekal, že se na něj Cami bude usmívat jako sluníčko. Proto ho nijak nepřekvapí, že úsměv, který doposud měla na tváři zmrzl v okamžiku, kdy ho spatřila. Vidí tu bolest, která se odráží a leskne v jejích očích. Aby ne, vždyť jí v pálil do obličeje, že ho ani trochu nemrzí, jak nechal Kaie ve vězeňském světe. Choval se jako hlupák, pitomec, naprostý idiot. A stálo to za to? Ne, ani trochu. Okamžitě jí začne vysvětlovat, co tu dělá, aby mu hned nezabouchla před obličejem. Neví, jak moc na něj je naštvaná a, jestli je toho schopná, takže té její chvíle ticha pohotově využil. Všechno, co mu vychází z úst je takové nejisté, nejasné a hlavně by se dalo říct nervózní. Zklamal jí, ublížil jí a teď tu je po nesmírně dlouhé době s omluvou. Neví, jak tu jeho omluvu Cami přijme, může to tou omluvou udělat i horší, kdo ví, jak to zase pokazí. Nad jejím poděkováním jenom přikývne. Nečekal nic víc, vlastně nečekal ani, že jeho dar přijme. Potěšilo ho to. Všiml si, jak odstoupila ode dveří, aby mu dala prostor, kterým projde do jejího bytu. Přikývne jako náznak díků a vejde dovnitř. Za dveřmi na ni počká. Všimne si, jak si prohlíží desku a je rád, že vybral správně. Chtěl k tomu dodat, co pro něj ta deska znamená, ale nakonec se rozhodl, že si to třeba nechá na později.) To vůbec nevadí. (Mávne nad tím rukou. Bordel mu opravdu nevadí a navíc tohle se tak nedá nazvat a vlastně se to ani nedá popsat jako nepořádek. Všimne si polštáře a deky na gauči, což naznačuje tomu, že tu asi někdo přespává. Moc dlouho nad tím nepřemýšlí, přeci jenom to není jeho věc a měl by se věnovat a přemýšlet nad tím, proč tu je. Chvilku kouká po místnosti, jakoby na stěnách, stolcích a podobně hledal nějaká ta správná slova, která by se mu hodila. Ale nic nenacházel, takže nakonec jeho pohled skončil na Cami.) Takže,.. (Vydechne si zhluboka, jakoby se připravoval na nějaký obrovský, dlouhý proslov.) Choval jsem se jako idiot. Naprostý idiot. Měl jsem si svoje názory nechat pro sebe, nechovat se jako kripl. Bylo ode mě hnusné, že jsem ti takhle ublížil. (Na jeho tváři bylo vidět, jak ho to strašně mrzí a , jak mluví pravdu.) To, co jsem udělal Kaiovi..nebylo to dobré. Možná, že si to nezasloužil. Změnil se, podle tebe a Daviny. Měl jsem mu asi dát šanci, vyslechnout ho. Uznávám, že jsem udělal chybu. (Tohle pro něj bylo opravdu těžké říct a je to i vidět na jeho zkřiveném obličeji. Všechno, co ale řekl myslí naprosto upřímně. Prošel si každou vteřinu, každý okamžik ve svých myšlenkách z toho vězeňského světa. Pamatuje si na ten Kaiův obličej, viděl v něm něco, co neuvidíte ve tváři psychopata. Mrzelo ho to. A jeho to mrzí, ale až teď. Pozdě.) Myslel jsem jenom na ochranu Daviny, že jsem si ani neuvědomoval, komu jinému tím ubližuji a, že vlastně ubližuji jí samotné. Byla to chyba. (Přizná svou chybu. Věc, kterou nikdy nedělá. Nerad přiznává, že udělal něco špatně, ale Cami si to zaslouží.) I to, co jsem řekl o Klausovi a mně..Měl jsem to nechat jen mezi námi a ne to shazovat na tebe. (Po celou dobu se jí nepřetržitě dívá do očí, nehodlá ani na chvíli přerušit oční kontakt.)