Cami´s Flat

*Samozrejme, čas plynul. Dni ubiehali, jeho dcéra ďaleko od svojej rodiny bola každým jedným staršia. Rástla, začínala vnímať...A oni všetko to zmeškávali, kvôli žene, ktorá ho porodila. Nebol to nikto viac, nazývať ju matkou? Aké patetické po tých rokoch, konieckoncov bol to on, kto ju pred tisíc rokmi zabil, necítiac nič viac než monštrum vo svojom vnútri. Dnes to nebolo iné, ani žiadne blížiace sa dni to nezmenia. Istotne, bolo tu viac otázok, ktoré sa mu neustále prehrávali v mysli, akoby ich snáď nemal dosť a tiež nebolo možné ich odohnať, pretože by to v končenom dôsledku ničomu nepomohlo. Blížili sa k tomu, vedel to a tiež, že tu možno bude cena, ktorú treba zaplatiť. Väčšia, než by hocikto chcel...Ale zaplatí ju. Ak by to znamenalo, že sa Esther raz a navždy zbavia, bude to jej smrť alebo hra o telá pokračuje. 
A on tam znovu sedel, vo svojej pracovni na kresle obklopený väčším tichom ako hocikedy...Hľadiac niekam do rohu miestnosti predstavujúc si dianie za ňou, nakoľko obraz z okna mu úspešne zakrývali tmavé závesy. Jediné, čo mu chýbalo bol pohár s Whiskey, ktorú najskôr nejakým nedopatrením do rána rozlámala Hayley po koberci na kúsky. Už automaticky zopne prsty na ruke a priloží si ju nepatrne ku perám, akoby sa snáď vracal späť do prítomnosti, alebo ho niečo rozptýlilo. Mierne prižmúri oči na druhú stranu miestnosti, kde nad úzkymi schodmi postával menší drevený už z časti polorozpadnutý stolík. Nie, stále sa nedostal do rozpoloženia, v ktorom by skúmal vlastný nábytok, bolo tu niečo iné, čo zachytilo jeho pozornosť. Zabudla si ho. Znovu, opäť, vlastne neustále, keď sa namiesto Abattoir vrátila do svojho bytu. Bytu, ktorý jemu viac neprišiel ako nič iné, než zbytočnosť, ktorú nepotrebovala. Možno to bolo jeho sebectvom, možno bola samota jediné, čo nechcel a ona mohla byť spôsob, ako ju odvrátiť. Krátko nakloní hlavou do strany a pootvorí pery, než mu ruka od tváre klesne späť na bočnú opierku kresla a namiesto úzkej línie sa mu na tvári objaví ľahký poloúsmev.
Prišiel by, aj keby to vedel? Možno ešte skôr, vlastne omnoho skôr, ešte predtým, ako sa z nejakého hlúpeho dôvodu vôbec rozhodla, že môže prejsť tými dvermi. Jej hlas počul už zdola, nebol to však jediný hlas, ktorý sa tiahol miestom, aj keď to samozrejme očakával, nie vždy dostaneme práve to, čo si myslíme. Všakže? Netušil, čo tu robí, ani čo chce a už vôbec nie, prečo ju konečne nie je hodný nechať na pokoji, ako mal už pred veľmi, veľmi dlhým časom. A bolo mu to jedno. Stretávali sa? Chodil sem často? Možno jeho bratia neboli jediní, ktorí si s radosťou užívali jej spoločnosť, zatiaľ čo "vraj" chcela tráviť nejaký čas aj doma. Aká primitívna výhovorka. Skoro zatne zuby, ako sa zastaví pred dvermi, vlastne nie, nedalo sa povedať, žeby stál, žeby sa zdržoval vôbec chvíľou, kedy by si Marcel mohol uvedomiť, že majú spoločnosť. Najskôr nevítaný tretí návštevník, aká príhodná náhoda. Naozaj nepostrehol žiadnu z častí ich konverzácie, nech bola už o čomkoľvek. Teda až okrem...Poslednej vety povedanej hlasom, ktorý sa mu priečil, ktorý v každej bunke jeho mysle vyvolával nenávisť a pocit po zrade. Ostrej, nezmazateľnej. 
Ach, áno...Toto stretnutie mohlo byť hocijaké, len nie príjemné.* Nenúť ju tomu veriť, Marcellus. *Prakticky zaznie miestnosťou jeho naozaj neprepočuteľný hlas, z ktorého už náznakom vychádza sarkazmus, ktorý veľmi nešikovne zakrýva hnev a rozhorčenie. Neobťažuje sa ich za sebou zavrieť, prosto ich zabuchol tak, že zostali o niekoľko nepatrných centimetrov pootvorené na chodbu. Jeho čelo sa trochu zvraští, akoby to snáď bola ďalšia reakcia, ktorou mu oponoval, ktorou vlastne oponoval celej jeho osobnosti, za ktorej chrbtom len o niekoľko krokov ďalej stál.* Obaja vieme, ako rád jej všetko od každého môjho slova až po polohu môjho zadku preložíš do svojich nonsensov odkopnutého pankharta. Mohol by si mi pripomenúť,  prečo si stále nažive? 
*Príliš spokojne s aroganciou podpisujúcou sa v celom postoji jeho tela, nadradenosťou v jeho pohľade, ktorý práve pre Marcela mohol byť niečo...Povedzme, pamätné. Na niekoľko sekúnd sa mu jedna z pier zostra ohne do úškrnu, ktorý však v okamžiku stvrdne...Už len pohľad naňho a Camille nebol nič príjemné. Jasne si predstavoval ten večer, možno už dávno, no nie tak príliš, aby sa to vymazalo, stále to mal rovno pred očami a stále to doslova vypaľovalo do jeho kože. S postrehnuteľnou trpkosťou prejde zrakom snáď prvýkrát jedine na Camille, doslova zostrujúc každý svoj zmysel, či akékoľvek rysi, ktoré sa mu na tvári práve rozľahli.* K dnešným prekvapeniam...*Jeho hlas je v tú chvíľu tichší, než doteraz, ale chvíľková zmena netrvá príliš dlho.* Myslel som si, že ho budeš potrebovať. *Prenesie, ako prechádza trochu hlbšie do miestnosti okolo stola, na ktorý jednou rukou položí Camin notebook, ktorý sa len pred chvíľou povaľoval v Abattoir.* Bola to zlá úvaha. *Odsekne zostra práve k nej. Možno to pre ňu bolo neočakávané rovnako ako preňho, možno netušila, že sa tu objaví, že za ňou dnes príde. Ale stála pred ním, hľadela naňho, rozprávala sa s ním...Nechala ho, aby na ňu hľadel spôsobom, ktorým vždy, keď bol v jej okolí.* Očividne. *Horký, priam príkry hlas, oči znovu vo všetkej úsečnosti zaryté na Marcelovi, kroky tento krát utíchajúce až pred osobou, voči ktorej si mal už dávno držať odstup. Povýšene nakloní hlavou do strany, ako už stojí medzi nimi, akoby to snáď bola zmes provokácie a výstrahy, ktorá z neho priam sálala na všetky strany prekrižujúc si ruky za chrbtom* Možno by si chcel, aby som ti znovu vysvetlil, od čoho máš dať prsty preč...*Nakloní sa k nemu nepatrne, napriek tomu ho od boku jeho hlavy delí len niekoľko centimetrov.* Mohlo by sa stať, že budú jediné, čo z teba zostane...*Tichý, intenzívny hlas, ľahký poloúsmev na jeho tvári, telo znovu celkom vyrovnané.* Priateľu...

*Nevěděla, kdo je za těmi dveřmi, ale měla jisté tušení o dvou osobách, které by to jistě mohly být. Samozřejmě, že seznam lidí byl o něco větší, kteří by se mohli zastavit, ale na ty tolik nevsázela. S jemným úsměvem přejde ke dveřím a zatáhne za kliku, přičemž je otevře. Zadívá se Marcelovi do očí a v tu chvíli vymizí všechno z její tváře a momentálně nelze vůbec poznat, zda je ráda, že ho vidí a nebo právě naopak. Ani ona sama neví, jaké z toho má mít pocity, protože právě on byl jeden z těch posledních, které by tady vůbec čekala. Není lehké se na něj dívat, protože když se na něj zadívá, tak už nevidí to pěkné, co spolu prožili, ale všechno to, co si dovolil ji říct do očí, to k čemu se přiznal a taky z čeho ji obvinil. Stále to byla pro ní velmi bolestivá záležitost a to hlavně proto, že to byl právě Marcel u kterého by nikdy nečekala, že něco takového udělá a nebo vysloví. Zklamalo jí to a čas nelze vrátit nazpět a upřímně? Ani by nechtěla. Alespoň poznala, jak o ní smýšlí. Nezavře mu dveře před nosem, i když v první chvíli měla tu tendenci. Jenomže to není ona...nechovala by se k němu až takhle necitlivě, i když moc dobře ví, že i tak bude odměřená a nebude mít k němu stejný přístup jako tenkrát, alespoň dokud se věci nevrátí zase do normálu, pokud je to vůbec možné. Nedá se říct, že by byla naštvaná, ale je spíše zklamaná a to je horší, než kdyby na něj měla vztek. Ten by po čase odpadl, ale zklamání zůstává. A buď se prohlubuje a nebo snižuje...a ona teď neví ve které fázi to u ní přesně je. I přes to, že on jí osloví, tak z jejich úst nic nevyjde. Jenom se na něj dívá a očekává nějaké vysvětlení, proč právě teď stojí u jejich dveří. Nemusí čekat dlouho, pravděpodobně to ze sebe chtěl dostat co nejrychleji. Pozná na něm, že je nervózní a nebo alespoň od toho nemá příliš daleko. Vždy ho znala jako někoho, kdo byl sebejistý a přesně věděl, co má říct a nebo udělat, ale teď? Teď před ní ten člověk nestál.
Nabere vzduch do plic, přičemž po přijmutí jeho dárku a následném poděkováním mu ustoupí z cesty, aby mohl vejít do jejího bytu. Nebude k němu nemilosrdná, že by ho nechala stát na chodbě s omluvou, kterou by si sotva vyslechla. Zajímá ji, co má Marcel na srdci a není si jistá, jak moc dokáže jeho omluvu přijmout a zda vůbec. Prohlédne si ještě několikrát v rychlosti obal desky, kterou jí daroval, než ji odloží. Hned na to už se mu plně věnuje a pozoruje jeho tvář. Může si ale všimnout, že si od něj drží trochu odstup, ne, že by stála na druhé straně místnosti, ale taky k němu nestojí úplně blízko. Omluví se mu ještě za to, že tam má trochu nepořádek, i když to asi nebude věc, kterou by právě on chtěl nějak řešit a nebo se nad tím pozastavovat. Ticho, které je v místnosti jenom dělá atmosféru čím dál více napjatou. Přemýšlí nad tím, zda přeci jenom ho nemá trochu popošťouchnout, aby se vymáčkl, ale na druhou stranu proč by to dělala? Trochu se narovná v zádech, jako kdyby jí bylo nepříjemné, že je mezi nimi takové ticho, zatímco buď zírají na sebe a nebo se Marcel podívá právě všude jinde, než jenom na ni. A možná prostě potřebuje prostor, který je ochotná mu dát. Jen, co to vypadá, že se dočká nějakých slov, tak ho začne plně vnímat. Dívá se na něj mlčky a musí uznat, že má rozhodně pravdu v tom, že se choval jako naprostý idiot. Ovšem při použití dalšího výrazu má tendenci ho přerušit, což taky udělá. Možná i sama chce trochu uvolnit to napětí, které mezi nimi panuje.* Víš, že krypl je neslušný výraz pro retardovaného člověka? Jen poznatek. *Nadechne se zhluboka a hned na to se odmlčí. Nemá co k tomu dodat? Má mu snad říkat, že je idiot a že jí ublížil? Není to potřeba, protože sám to už velmi dobře ví. Lze však poznat, že toho opravdu lituje a že dnes přišel s upřímnou omluvou. To jí těší už teď a to ani neslyšela všechno, co jí chce říct, ale nemůže jenom tak ustoupit. Nemůže se dostat jenom tak přes to, jak moc jí ublížil. Jakmile začne mluvit o Kaiovi, tak se podívá do země. Akorát ji to otevírá rány, které nejsou zahojené a nikdy nebudou, ne dokud se nevrátí, ne dokud bude mít naději, že je to stále Kai a že se nezměnil tím, co mu udělali. Potřeboval někoho, kdo v něj bude věřit, kdo mu odpustí a ona tak udělala...jenomže Marcel a Sophie to zničili. Znovu se mu podívá do očí.* O to přesně žádal, Marceli. Chtěl jenom šanci, kterou jsi zničil a teď už není žádná šance, protože si mu přesně ukázal to o co se snažil každý. Že si nezaslouží žít. *Zavrtí hlavou a má co dělat, aby udržela slzy v očích. Připravil jí o posledního člena její rodiny. Měla ho ráda, i když byl naprostý sociopat, ale po tom? Ani neměla šanci ho poznat jako někoho, kdo má city. A má obavy, že tuhle šanci už nikdy nedostane. Ne po tom, co se snažil a akorát každý zase rozhodl, že není nic jiného, než jenom odpad společnosti. Opět se odmlčí, ale ticho naštěstí vyplní on s posledními slovy, které mají patřit k jeho omluvě. Celou dobu se na něj dívá a je ráda, že uznal svou chybu a i co se týče celé záležitosti s Klausem. Její oči jsou skleněné, jako kdyby každou chvíli z nich měla spadnout nejedna slza, ale nakonec se tak neděje. Pevně to drží v sobě, i když je to pro ni opravdu těžké.* Ano, byla to chyba, Marceli. Vážím si toho, že sis to uvědomil, ale mám pocit, že já prostě nemohu jenom tak to nechat jít. Je příliš pozdě. *Řekne zklamaně a jde vidět, že i ji to trápí, ale že měl s tou omluvou přijít o něco dříve a nevyčíst jí všechno, co mohl, protože si to nezasloužila.* Obvinil si mě neprávem z něčeho, co se mě vůbec netýkalo, protože já nejsem ta kvůli komu máš neshody s Klausem. Ano, uznávám, že v pár ohledech tomu tak je, ale všechno to předtím není má vina. A i když Kai provedl příšerné věci mně a Davině, tak stále rozhodnutí bylo na nás, jak se s tím vypořádáme. A ani jedna z nás neměla v úmyslu mu způsobit něco z čeho měl největší strach. *Udělá k němu o krok blíže.* Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. *Řekne s naprostou upřímností.* Ale taky jsem si myslela, že ty nikdy neublížíš mně. *Vydechne krátce a na chvíli nechá mezi nimi rozhostit ticho, než zase promluví.* Kdykoliv, když si budeš chtít promluvit a nebo potřebovat pomoct, tak mi zavolej. *Přikývne hlavou a trochu jí cukne koutek úst, jako kdyby se chtěla na něj usmát a dát mu tak najevo, že se na ni může obrátit.* Ale co se týče našeho přátelství...nemohu teď v tom pokračovat. *Zavrtí hlavou a spojí rty pevně k sobě na chvíli.* Až se Kai vrátí, tak možná potom. *Ví, že mu tím dává jisté hranice, které budou spíše z profesionálního hlediska, než z toho přátelského, ale nemůže jinak. Nebyl tady pro ni, když potřebovala, možná mu ublížila ohledně Klause, ale on jí ublížil mnohonásobně víc. Nadechne se zhluboka ve chvíli, kdy uslyší velmi dobře ji známý hlas. Hlas, který by neměla právě teď slyšel, hlas, který patřil člověku, co by tady neměl právě teď být. Ne, když je tady Marcel. Byla tak zabraná do jejich rozhovoru, že si prakticky vůbec nevšimla, že někdo vešel dovnitř. Ihned se podívá ke dveřím a s výrazem plných obav se podívá Klausovi do tváře.V tuhle chvíli je schopná sotva popadnout dech, jako kdyby jí bylo najednou zakázáno dýchat. Obávala se okamžiku, kdy něco takového přijde, ale upřímně nečekala, že ona toho bude součástí. A to, že je dnes tady takhle vidí je jenom zatlučený další hřebík do rakve. Co se týkalo Marcela, tak to bylo špatné už velmi dávno, ale jakmile k tomu přibyl i Kol? To znamená naprostou apokalypsu.  Je těžké vysvětlit něco Klausovi a ještě těžší to bude, když je tady Marcel, když stojí poblíž sebe. Netuší, kolik toho slyšel, ale nemyslí si, že na tom vůbec záleží. Nemusí ani přemýšlet na tím, co se uvnitř něj odehrává, protože to lze číst jenom z jeho tváře. Zůstává však mlčky stát na místě, protože momentálně není schopná žádného slova. Jenom se dívá na Klause tak, aby pochopil, že se o nic nejedná a hlavně ať nedělá chybu, které by mohl litovat. Při jeho dalších slovech semkne k sobě rty o něco pevněji a s trochu otrávenějším výdechem se podívá do strany. Už je to tady zase...to, kdy si myslí, že je to hlavně celé o něm, ta chvíle, kdy by si snad měla utvářet na něj názor na základě někoho jiného. Rozumí tomu, že mají mezi sebou velké spory, ale opravdu nechce být toho součástí. Opět se na něj podívá a její výraz je neutrální.* Klausi...*Osloví ho, ale dál nic neřekne. Dost to stačí na to, že ho tím napomíná, aby nedělal situaci horší, než je. Je těžké si vynutit jenom jeho pohled, protože ten je upřený jen a jen na Marcela. Jako kdyby tady vůbec nebyla, jako kdyby tady nepřišel původně za ní, ale za Marcelem. Nemá ráda, když se Klaus takhle chová...povýšenecky, jako Alfa, jako kdyby celý svět patřil jen jemu a on mohl tahat za figurky na své šachovnici a přitom si chránil sám sebe - krále. Díval se na Marcela, jako kdyby byl pod jeho úroveň a netuší, zda vnímá právě teď tak i ji a jenom doufá, že tomu tak není. Konečně se jejich pohledy střetnou a i když se jí nelíbí jeho postoj, tak i tak se na něj dívá vlídně, jako kdyby ho chtěla nějak upokojit, jako kdyby doufala, že díky ní dokáže potlačit svůj vztek a zášť vůči němu. Jen, co promluví, tak popojde zase o krok blíže a trochu do strany, aby na něj lépe viděla. Nemůže si nevšimnout, že v ruce drží její laptop a to je přesně důvod, proč je dnes večer tady. Kdyby věděla, co se stane, tak nepozve Marcela dál, protože by nechtěla, aby se spolu setkali. Po celý čas ho mlčky sleduje a polkne na sucho, když položí notebook na stoleček. Hned na to se mu znovu zadívá do tváře. Má chuť zavrtět hlavou, jenom co její uši musí poslouchat trpkost v jeho hlase. Její oči se musejí dívat do těch jeho ve kterých není nic jiného, než jenom čirá zlost a nenávist. Ne směřované k ní, ale k osobě poblíž ní určitě.* Přišel se omluvit. To je všechno. *Řekne o něco tvrdším hlasem a stejně tak i výraz v její tváři se mění. Nedělo se tady nic špatného a nechce, aby z toho bylo příliš velké drama. To se nestane, pokud Marcel zachová chladnou hlavu a nenechá se vyvést z míry právě Klausem. Otázkou je, zda to ustojí, zda nevyjdou u něj na povrch všechny ty emoce, které vůči němu má. A ona nechce stát mezi nimi a sledovat kam až to zajde. Trochu se odkloní dozadu, když Klaus přejde mezi ně, ale neustoupí. Právě naopak popojde ještě o něco blíže...přímo za něj. Zlehka uchopí jeho paži a podívá se mu z boku do tváře.* Klausi, prosím. Nechej to být. *Promluví k němu klidně, vyrovnaně, možná až prosebně. Pustí hned jeho ruku s očekáváním, že by možná mohl ustoupit, že by se mohl alespoň pokusit vyhovět její žádosti. Ale bylo to jako mluvit do zdi, protože už se začne naklánět k Marcelovi a ona sotva slyší výhrůžky, které padají na Marcelovu hlavu. Přejede si jazykem po rtech a zamrká očima, přičemž se podívá chvíli někde nad sebe, jako kdyby chtěla zahnat všechny ty emoce a obavy, které na ni právě teď přicházejí. Musí si zachovat klidnou hlavu v této situaci. Stojí poblíž nich a sleduje ostražitě jednoho i druhého. Její dech je nestabilní, ale je to jen podnícené strachem, který je v ní zakořeněný od doby, co Klaus prošel dveřmi.*

(Samozřejmě se ujistil, že neslyší Klause a nebo prostě nějaké to bijící srdce navíc. Byl tam jen jeden člověk a jemu bylo jasné, že Cami. Kdyby slyšel Klause, okamžitě by to otočil. Není to tak, že se ho bojí či se mu vyhýbá to ne. Sice nevyhledává jeho společnost, ale nebojí se ho. Jen s ním nechce mluvit, zvláště ne potom, co ho téměř zabil. Chybělo už jen pár hodin a mohl to být Marcelův pohřeb, ne večírek. Jenže on ten den měl štěstí. Zaťukal na vchodové dveře a několik chvil čekal, než mu s úsměvem na tváři otevřela Cami. Jistě čekala někoho jiného a nebo prostě byla v dobré náladě a usmívala se. Úsměv na tváři jí však dlouho nezůstal, vlastně veškeré šťastné grimasy zmizely daleko z tohoto bytu. Tvářila se stále ublíženě a dalo by se říct i překvapeně. Nečekala ho tu, ani on sám si ještě ráno nebyl jistý, zda dorazí a nebo ne. Ale už bylo na čase, zbytečně by to oddaloval, až by možná k jejich usmíření nikdy nedošlo. On jí ublížil, ublížil Cami, které ublížit nikdy nechtěl. Opravdu nečekal, že to bude právě on, kdo jí nejvíce ublíží. Spíše předpokládal, že to bude právě Klaus, její nebeský přítel. Ale ne, byl to on, Marcel. Její kamarád. Zradil jí, ublížil jí a ještě jí k tomu všemu obvinil z naprostých pitomostí. Okamžitě jí začal vysvětlovat, proč tu je. Nešlo mu to tak jednoduše jako vždy. Choval se před ní nervózně, protože Cami pro něj je důležitá a teď záleží na každém jeho slovu. Pokud něco pokazí, tak už se možná nikdy znovu nebudou bavit. Potěšilo ho, že mu Cami nepráskla dveřmi do čumáku. Podal jí dárek, nezabalený, aby hned poznala, o co jde. Moc dobře si pamatuje, že má ráda Jazz. I on je jeho fanouškem. Vlastě byli na rande na jazzovém koncertě. Byl to kouzelný večer..většina jejich společých večerů byla kouzelná. Až na pár výjimek. Třeba takový valentýnský večírek nebo noc, kdy se dozvěděl, že Cami má city ke Klausovi a hlavně to, kdy jí řekl všechny ty pitomé věci. Kdy jí ublížil. 
Projde dovnitř do jejího bytu, který jakoby se ani nezměnil. Jen to tu vypadalo trochu..prázdněji. Cami se asi pomalu stěhovala do Abattoir. Moc ho to nepotěšilo, ale nedával to na sobě znát. Nepřišel sem, aby žárlil. Přišel se omluvit. Ačkoliv to chvíli vypadalo, že odtud rychle vycouvá, protože se vůbec neměl k řeči a raději hleděl po místnosti. Nakonec však sebral nějakou tu...odvahu? a začal mluvit. Nejdříve o sobě řekl, jaký je idiot a tak podobně. Cami ho přeruší, čímž trochu uvolní tu atmosféru, ale ne nijak drasticky. Stále mu přijde, jakoby z místnosti zmizel všechen vzduch.) Zapamatuji si to. (Krátce k tomu řekne a pak pokračuje ve svém proslovu. Všechno, co říkal s naprostou upřímností v hlase a v jeho očích se stále blýskal smutek a špetka vzteku. Ten ale ani trochu nebyl směřovaný na Cami, ale na něj. Byl a je naštvaný na sebe a na své sobecké chování. Ano choval se jako sobec, ačkoliv se to snažil uhrát na to, že to dělá pro Dee. Ale ne. Nedělal, dělal to pro sebe a pro jeho jistotu, že Dee nikdo neublíží. Tuhle přehnanou starost má asi po Klausovi. Neví, po kom jiném, ale taky je možné, že to prostě má každý člověk. Každý "rodič". Nečeká, že mu Cami hned odpustí a vlastně ani po ní nechce okamžité odpuštění. Nebudou z minuty na minutu přáteli. Musí si zase její přátelství zasloužit a hodlá pro to udělat cokoliv. I kdyby to mělo znamenat nějakou tu konfrontaci s Klausem. Začne mluvit o Kaiovi, není to pro něj nijak lehké, ale snaží se, jak jen může. Vyposlechne si, co k tomu má říct a přikývne na její slova.) Teď už si to uvědomuji, ale tam.. (Zakroutí hlavou nad svými slovy a raději už k tomu nic neříká. Vlastně ani nemůže najít ta správná slova. Nic, čím by jí ještě víc neublížil. Nakonec to zakončí omluvou kvůli Klausovi. Ten den toho na něj bylo tolik, že už se neudržel a vynadal jí i za věci, za které ani trochu nemůže. Uznal, že se mýlil a musí říct, že mu to trochu pomohlo. To, že vyřkl svou omluvu a uznal, jaké chyby udělal. Tvář měl celou skřivenou od smutku a bolesti. Všechno tohle pro něj je těžké a právě teď jí ukazuje svou pravou tvář. Nesnaží se nijak přetvařovat, jak se v poslední době snaží. Nehraje si na nic. Chvíli je v místnosti zase velké ticho, než ho Camille přeruší slovy, které ho raní. Nemůže to jen tak nechat jít..Zhluboka se nadechne, jakoby snad něco chtěl říct, ale z jeho úst nevyjde nic jiného než tiché vydechnutí. Nezmůže se na nějaká ta slova. Cami po další krátké pauze pokračuje.) Já vím, Cami. Ty za to nemůžeš, je to mezi mnou a Klausem, ty jsi jen bohužel ve středu toho všeho. Udělali jsme se Sophie chybu, věřím tomu, ale chci, aby jsi věděla, že se snažím to napravit. Nechci, aby naše přátelství skončilo nadobro. (Odmlčí se a začne shánět další slova.) ale pochopím, pokud budeš radši, když nebudeme přáteli. Když nebudeme ničím. (Potom, co dopoví, tak Cami přijde o krok blíž k němu. Moc dobře věděl, že mu nechtěla ublížit, to mu bylo jasné ž od začátku. Ona není člověk, který by se liboval v bolesti ostatních. Na to další ani netušil, jak odpovědět. Slova v této chvíli jsou málo. Poslechne si, co má ještě na srdci a trochu ho to potěší. Avšak to na sobě nijak nedává znát. Jen přikývne a dá jí tím najevo, že to bere na vědomí. Byl tak zabraný do rozhovoru s Cami, že ani nezaslechl, jak se někdo blíží ke dveřím, ale jak někdo silně trhl s klikou a otevřel dveře, to už slyšel. Bylo mu jasné, že to je Klaus. Poznal ho, vždycky měl rád velkolepé příchody. Klaus byl opravdu poslední člověk, kterého tu teď chtěl. Otočí se směrem k němu a všimne si toho jeho pohledu. Jistě ho slyšel už od zdola, přišel sem jenom, aby se mohl hádat, aby si zase něco dokázal.) Klausi, jak se ti daří? (Položí mu milou otázku, kterou však položí způsobem, jakoby je Klaus v něčem vyrušil. A taky, že jo. Omlouval se jí tu, řešil něco důležité, ale Klaus musel přijít. Vyslechl si od něj nějakou tu urážku, už na to byl zvyklý, takže to pro něj nebylo nic bolestné.)  Kdyby jsi mě chtěl zabít, tak už jsem dávno mrtvý, ne? (Položí mu otázku naprosto upřímně a v jeho očích je vidět, jak ho pokouší. Ví, jak moc si teď zahrává, ale opravdu ho to naštvalo. Pozoruje ten jeho postoj, pohled a přijde mu to jako včera, kdy ho viděl naposledy. Nezměnil se ani trochu, stále ten stejný Klaus. Dívá se mu do očí a vidí, jak ním pohrdá, jak ho zabíjí pohledem. Nesnáší ho a ještě víc ho nesnáší v přítomnosti jeho přítelkyně. Vadí mu tak moc, protože ví, že on jí doopravdy dokázal dělat šťastnou, rozesmát? Vidí v něm nějakou hrozbu? Klaus konečně přestane pozorovat jeho a ohlédne se na Cami. Drží v ruce nějaký laptop, který je asi důvodem, proč sem přišel. K tomu se nijak nevyjadřuje a vlastně se tváří, jakoby tu nebyl, ale ve chvíli, kdy se Klaus postaví mezi ně, jakoby tvořil nějakou stěnu, začne ho sledovat. Jistě, že si myslí, jak jde o bůhvíco.  Taky mu rád dá najevo, že Cami je jen jeho, jakoby byla nějaký kus dobytka. Cítí jeho dech na jeho tváři a v hlavě se mu odehrává hned několik situací, přičemž ani jedna nekončí nijak dobře. Několikrát si přešlápne z nohy na nohu a pak se jemně kousne do rtu a usměje se na Klause.) Neboj se, nejsem tu, abych se dostal Cami do postele, pokud ti jde o tohle. (Zadívá se na něj s vážným pohledem v očích.) Vyhrožuj mi, jak chceš, ale oba víme, že mi neublížíš. Že, tati? (Dívá se mu do očí tak vyzývavě, jakoby snad chtěl, ať mu urve hlavu přímo teď a tady. Neuhýbá pohledem, nedává na sobě znát nějaký strach, protože upřímně? Právě teď se ani o svůj život nebojí. Je to pošetilé a hloupé, ale je to tak.)

*Ani jeden z nich...Akoby si ani jeden z nich nevšimol, že majú spoločnosť, až pokiaľ neprešiel dvermi. Mohlo to byť všetkou tou sústredenosťou, mohlo to byť v tom, že ich prosto a jednoducho v niečom vyrušil, alebo Marcelovi zlyhávali zmysli. Možno si to na druhú stranu ani nechceli všimnúť, len pokračovať v tom, čo načali, nech to bolo už o čomkoľvek. To jeho príchod bol nečakaný, veril tomu, že Camille sa musela opäť triasť, len aby k tomu nedošlo. Či už to bol Kai alebo Marcel, očividne rada trávila čas s nevhodnými osobami za jeho chrbtom. Skoro si ho ani nevšimol - jej pohľad, oči plné obáv...Najskôr pretože ho už istý čas pozná. Dokonca lepšie, než by si kedy želal. Byt sa len jednou krátkou sekundou mohol doslova preplniť všetkým tým napätím, závanom pohoršenia, ktoré vyplývalo len z prostého obrazu, ktorý sa mu naskytol rovno pred nosom, ako náhle vošiel dnu. Až príliš blízko, na jeho vkus. Nič sa nezmenilo, ani najmenšia súčasť jeho zášti, ktorú voči nemu pociťoval. A tým, samozrejme, ani jeho postoj, ktorý jasne po tom všetkom svedčil. Nemusel sa ani ozvať, nemusel by dokonca otvoriť ústa a bolo by badateľné, čo táto situácia naozaj predstavuje. Musel to neustále hovoriť, pripomínať? Pretože ho to prestávalo interesovať. Ale on nie, on si nedokáže dať pokoj, nevie, čo je držať sa ďalej, stiahnuť ruky preč z veci, ktorá teraz patrí jemu. Možno sa koniec koncov ešte nezmieril s tým, že to tak je. Muselo to byť preňho ťažké. Dvakrát tak, ak prehral práve s ním niekoho, na kom mu záležalo. Pretože Niklaus to vedel, mohol vidieť štýl, ktorým ju sleduje, ktorým na nej jeho oči spočívajú. A to bolo horšie, prakticky ho to dráždilo na každom milimetri kože. Žiarlil? Nemal by mať k tomu dôvod. Prečo by aj, ak si vybrala jeho? Ale nie, to nebolo ani tak o Camille, ako o všetkom ostatnom a práve teraz po dlhom čase, sa s ním znovu zišiel v jednej miestnosti, akoby si to želali samotné peklá.
Nepotreboval Camille, aby mu niečo vysvetľovala, práve v tejto chvíli by aj tak neprijal nič z toho, nechcel to ani počuť. Možno jej veril, možno bola jediným človekom, do ktorého preňho tak nevšedné slovo, dokázal vložiť. Ale čo sa týkalo Marcela, Kola...Alebo hocikoho iného v okolí, ich sa to ani oblúkom netýkalo. Trochu ohrnie perami, akoby ho snáď jeho otázka len význačne popudila už v samotnom jadre. * Nie tak dobre, akoby som chcel...Vzhľadom na tvoj stále živý status. *Odsekne pomerne uštipačne, pričom nemožno úplne presne povedať, v akom rozmedzí to vážne naozaj myslí. Iste, jediné, po čom Marcel túžil boli jeho vysnívané minúty samoty, ktoré on práve prerušil. Aké poburujúce, ak jediný, za koho chrbtom tu je jednané, je on. Pretože ona by mu to nepovedala, nezmienila by sa mu, že sa s Marcelom akokoľvek stretáva, nie po tej dráme s Kolom, alebo po hocičom inom. Dobre vedela, aká je medzi nimi situácia, lepšie než ktokoľvek tretí. A aj tak sa neštítila stáť s ním vo vlastnom byte, zatiaľ čo on mohol kedykoľvek prísť.
Nebolo dôležité, či z ich konverzácie niečo zachytil, bolo mu ukradnuté, čo od nej Marcel chce, pretože jeho záujem o hocičo s ňou spojené, by mal byť dávno nulový, až neexistujúci. Camille sa tvárila, akoby na svete o nič nešlo a Marcel nechcel nič iné, než ho práve vymazať pohľadom. Arogantný podtón v jeho hlase je patrnejší, než čokoľvek v tom momente. Slová, ktoré vychádzajú z jeho úst, myslené s kompletnou vážnosťou, avšak v sarkazme. Nebolo to však nič nové, nič na čo by si ktokoľvek z nich nezvykol. No ani jeden z nich to očividne nevidel z jeho uhľa. Týkalo sa ho to, akákoľvek vec ohľadom Camille sa ho istým spôsobom týkala a za istý čas bude ešte viac. A potom už ničomu takému, ako bol Marcel, nebude dávať ani najmenší priestor. Prečo by ho mal ustavične nechávať, aby sa dostával niekam, kde je zakázané? Snáď chceli aby tam stál a sledoval ich, pokiaľ sa vybavujú. To ich však musel sklamať.
Mal chuť sa minimálne uchechtnúť. Ak si Marcel svoje tvrdenie predstavoval ako argument, bol naozaj primitívny. Jeho tvár v ten moment nezdobí nič viac, ako kyslo-horký poloúsmev.* Už raz som sa pousiloval, ak si nespomínaš. *Pochyboval, žeby to bolo treba akokoľvek viac pripomínať. Obaja si s určitosťou jasne pamätali deň, kedy ho prišiel zabiť. Kedy mu nepomohlo nič, ani jeho upíry, len pretože ich zastavil. On však vedel, žeby ich zabil, zabil by ich všetkých, ak by sa do toho priplietli, to bol jediný dôvod. Nikdy nebude dostatočne silný na to, aby mu čelil, ani s celou jeho armádou mimoňov. Videl, o čo sa Marcel snaží. Chcel si dokázať, aký strašný recht preňho predstavuje fakt, že stále chodí a Klaus nepohne ani prstom, aby sa to zmenilo. Provokoval ho, pokúšal, ako ďalekosiahle je jeho ovládanie, ktoré pomaly pretekalo. Akoby snáď opäť stáli vo väčšej hale len sekundy predtým, než po sebe vyšli.
Snáď prvýkrát od chvíle, čo vstúpil do miestnosti, sa pozrie nepretržite a priamo len na ňu. Tým, že ho oslovila, že z jej úst vyšlo jeho meno štýlom, ktorý tu z neho robil ten problém. Nemusela mu nič pripomínať, ani ho usmerňovať v rozhodnutiach, celkom by postačovalo, ak by sa držala ďalej od jeho nepriateľov. Lenže on sem neprišiel, aby sa povyšoval, nešiel sem z vedomím, že jediné, čo tu pri príchode uvidí, bude ona a jeho veľmi zúfalá náhrada. Možno práve robil všetko to, čo jej na ňom prekáža, ale pokiaľ doteraz neakceptovala každú jeho stránku, najskôr ju už neakceptuje nikdy. A on neprestával, kútikom oka sledoval Marcela, akoby to bol malý, zbytočný chrobák, ktorého treba zašľapiť, nejaký odpad, ktorý preňho raz niečo znamenal, ale potom ho zradil. Ak by zrada mala druhé meno, dal by jej ho ako raz jemu – Marcellus. Z druhej strany to však nebolo o nič iné, nemôže pred ním stáť a tváriť sa, žeby ho jeho smrť netešila. Prečo by mu to mal práve on vracať rozdielnou kartou?
Niekedy ho nenávidel. Všetok ten až prehnane vľúdny a chápavý pohľad, za ktorým bolo mnoho iných vecí, ktoré s tým nemali nič spoločné. Akoby sa o niečo snažila, akoby po ňom chcela, aby to preskočil a zároveň vedela, že to neurobí. Neznášal ho a predsa mu istým spôsobom imponoval. V tejto chvíli však nemohol hrať veľkú rolu. Všetok ten hnev a zlosť, nedokázali jednoducho vyprchať v priebehu sekúnd, hlavne ak boli zakorenené hlboko v ňom. Znovu prehovorí a konečne odhalí pravý dôvod, jeho zjavne neočakávanej návštevy. Neveril však tomu, že boli v konečnom dôsledku viac prekvapení ako on. Pomaly prejde o pár krokov bližšie cestou pokladajúc Camin laptop na kraj stola po jeho ľavom boku. Celý jeho výraz sršal len po trpkosti, obviňovaní a zášti, ktorá bola z tých troch vecí snáď jediné, čo nepatrilo k nej. Pretože si bol istý, že už párkrát oľutovala, že ho dnes pozvala dnu. Ich pohľady sú stále prepojené, on na ňu však hľadel rozdielne ako ona naňho, výnimočne. Ak si doteraz nevedela predstaviť jeho podnietenosť smerom k Marcelovi, bolo skoro jasné, že teraz jej rozmery plne badá. A opäť to tu bolo, tvárila sa, akoby o nič nešlo a jediný, kto tu dusí akýkoľvek zdravý zmysel, bol on a jedine on.* Pravdaže áno...*Prvýkrát po dlhom čase k nej priam zostra odvrkne už značne iritovaný jej postojom.  Jeho slová boli len iróniou. Možno tu Marcel bol, aby sa jej ospravedlnil, ale nemal pocit, žeby to bolo to jediné, o čo šlo. Aspoň nie jemu.  
Trvá to len niekoľko ďalších sekúnd, než sa postaví medzi nich otočený tvárou k tej jeho. Pretože aj všetko rozhorčenie patrilo len jemu. Akoby tu Camille v tú chvíľu ani nebola, akoby tam stáli len oni dvaja a on doslova bažil po jeho strachu, ktorý neprichádzal. Túto sféru však prerušil ľahký dotyk na jeho predlaktí, dotyk, na ktorý ani brvou nereagoval. Mohlo to dokonca vyzerať, že ju prosto ignoruje, že ignoruje každé jej slovo, či tak patetické „prosím.“ Naozaj sa ho chcela zastávať?  Ani sa na ňu nepozrie, i keď môže cítiť jej pohľad, jeho zrak je stále upätý na Marcelovi. Snáď naozaj nečakala, že to bude mať nejakú váhu. Za iných okolností? Možno. Teraz mohla hovoriť, čo chcela, efekt nebol žiadny. Pretože Marcel si očividne nedá pokoj, pokiaľ mu to nevysvetlí omnoho podrobnejšie, než doteraz. Veril tomu, že jej prítomnosť vyhľadával, že to od tej doby nebolo po prvýkrát, čo tu takto stoja a on o ničom nevie. Pomaly sa k nemu nakloní ešte o niečo bližšie, ako doteraz, jeho ústa smerujú k boku jeho hlavy. Jeho slová sú cielená vyhrážka, žiadne ďalšie varovanie neprichádzalo v úvahu. Bol vôbec schopný pochopiť, ako strašnú chuť mu mal v tejto chvíli doslova vyrvať srdce z hrude? Očividne nie. Vzhľadom k jeho postoju, úsmevu na tvári, akoby viedli nejakú potešujúcu konverzáciu, to nikdy nepochopí. Až kým nebude príliš neskoro. Doslova zatne zuby, zopne sánku, spojí pery pevne k sebe a poniekiaľ napne hrudník.
Naozaj práve povedal, čo počul? Akoby nestačil Kol a jeho poznámky, akoby nestačili všetky problémy, ktoré sa s ním niesli každú sekundu dňa, Marcel musel byť ďalší. Opovrhujúco nakrčí nosom a patrne nakloní hlavou do strany. Mohol na jeho tvári vidieť, že poznámkou zašiel ďalej, než mal. Niežeby sa presne o to nepokúšal, žeby to očividne nechcel. A vtedy stíchol, odmlčal sa, prebodával každý kúsok jeho kože. Akoby bol kat, ktorý mu má za krátku chvíľu zoťať hlavu. Až pokým znovu nepootvoril ústa a nenabral do pľúc nejaký vzduch.*  Vážne by si sa znížil k ovplyvneniu? *Dôveroval Camille až príliš na to, aby mohol povedať čokoľvek iné. Bola to však citlivá téma, časť, ktorú nemal vôbec zmieniť, nieto ešte načínať. Avšak najlepšia téma na provokovanie.  
Možno pár mesiacov dozadu, v dobe, keď prišiel do mesta, nevedel ani polovicu z vecí, ktoré vie dnes...By to naozaj niečo znamenalo. Teraz? Smiešne slovo povedané ešte smiešnejším tónom. Naozaj, vychovával ho skoro ako syna, niekedy dávno pred storočiami. Prakticky zopakuje Marcelov poloúsmev a na niekoľko sekúnd skĺzne pohľadom pod seba niekam na dlážku.* Možno nie. *Prenesie celkom sucho.* Otázkou je, môžeš si tým byť tak istý, Marcellus? *Znovu si vyhľadá jeho tvár.* Ublížiť vždy výhradne neznamená zabiť, ale to ty dobre vieš. *Ani sa nepokúšal držať na krátko, na uzde, či premýšľať nad svojimi slovami viac, než je nutné. Opäť sa na chvíľu odmlčí a zľahka ohrnie spodnou perou.* Ale dnes máš výnimočne pravdu. Už o tvoju smrť tak výrazne nestojím. *Dodá, akoby to bola tá najprostejšia vec, ktorú za posledné minúty riekol, pričom sa od neho aj Camille konečne celkom odvráti a prejde asi dva kroky späť smerom, ktorým predtým od dverí prišiel. Avšak nevyzeral, žeby sa snáď chystal odísť a nechať ich tam. Len zastane na mieste a otočený im chrbtom pokračuje.* Kráčaj vpred, zoraďuj a ponechaj si svoj fanklub, pretože tu vždy budem, aby som ich zrážal dole ako jednohubky. *Už to nebola ani vyhrážka, len fakt, pravda, ktorú mu pripomenul. Pretože on poznal lepšie veci, z ktorých mal Marcel strach a nebol to jeho život. Letmo prejde z priestoru pohľadom miestnosť, pričom sa automaticky pozrie späť k laptopu. Akoby sa vrátil späť do svojej pracovne, ale tento krát to nebola práve tá vec, ktorá ho upútala. Zľahka prižmúri oči a trochu podvihne hlavou, ako ledabolo prejde tých pár krokov ku stolu, popri ktorom predtým šiel zdvíhajúc do ruky zabalenú platňu, ktorá priam kričala po Marcelovi.* A toto bude hádam jeho zmierovací dar. *V jednej sekunde sa díva dole na stôl a v druhej sa otočí tvárou späť k nim na chvíľu upriamujúc oči práve ku Camille. Akoby sa rozhodol opäť oponovať jej predchádzajúcim slovám, zosmiešňoval ich, ale nič z toho mu naozaj nebolo ku smiechu.* Dokonca špeciálny kúsok.  *Nemohol sa nepozastaviť nad známym menom, ktoré muselo byť Marcelovi až príliš výnimočné. Pretože by možno v nasledujúcej chvíli neurobil práve to, čo urobil, ak by to bola len obyčajná platňa s hudbou., Bezvýhradne sa zahľadí na Marcela, priam násobí čas, než sa miestnosťou rozoznie tiché prasknutie.* Aká škoda, *odvetí bez tónu, jeho výraz je celkom prázdny,* mám rád Jazz. *Jednou rukou odloží zlomenú platňu na vrch obalu, v ktorom pred tým bola vložená, pričom nezaujato ohrnie spodnou perou.* Mal som pocit, že si na odchode...

*Člověk, kterého u sebe v bytě neočekávala dnes či jiný den stál přímo před ní. Díval se jí do tváře a chtěl něco říct, chtěl se omluvit. Schopná ho vyslechnout stála mlčky hledíc naproti němu s očekáváním, co přesně za omluvu by to mělo být. Protože pokud si pamatuje jeho poslední slova, tak v nich nebyla žádná lítost po tom, co jí způsobil, co jí vzal. A jako kdyby toho nebylo málo, tak ještě byla neprávem obviněná z věcí, které se jí vůbec netýkaly. Z jisté části ano, ale ne všechno, nemohla za to, že jeho přátelé byli mrtví, protože to neměla na svědomí. Někdo s kým si byla blízká ano, ale ne ona. Její mysl je právě teď rozladěná, protože jedna část si myslí, že na omluvu už je příliš pozdě, nechal jí v tom dlouhou dobu. Mohl přijít, mohl si to uvědomit o moc dříve a byla by šance, že se všechno nějak napraví, že to dokážou, ale nestalo se tak. Druhá část, ta, která v, že jí není lhostejný a nikdy nebude ví, že mu dokáže odpustit jednoho dne. Nechtěla hned ze začátku pošlapat to, proč tady přišel, zasloužil si říct to, co chce, protože každý má právo na to, aby se vyjádřil.
Po delší chvíli plné ticha a napětí konečně Marcel promluví a ona ho poslouchá. Jen na kratičký moment ho přeruší se svou psychologickou poznámkou. Je to jako nemoc...něco, co už je její součástí a má tendenci se zaměřovat na věci z profesionálního hlediska a nebo lidi opravit, když použijí špatné slovo ve výrazu. Ale není to tak, že by měla tu potřebu pokaždé, že by chtěla být ta chytrá. I ona sama se klidně představí jako „cvokař“, i když je to více hovorový výraz mezi lidmi, co je mají za pitomce, kteří berou peníze za nic. Jenom přikývne na jeho slova a poznává, že to moc na odlehčení atmosféry nepomohlo. Dříve by se toho chytil a hodil k tomu nějakou vtipnou nebo kousavou poznámku, ale dnes to bylo všechno jinak. Možná to ani nebylo příliš vhodné vzhledem k tomu, že svou omluvu ještě neřekl...začal teprve s předmluvou.
Naštěstí se rozmluví o něco více a ona naslouchá všemu, co jí řekne a taktéž uvažuje nad tím vším, co jí chce říct. Vidí na něm, že to myslí upřímně, že ta omluva mu jde od srdce a opravdu se snaží jí co nejlépe vyjádřit to, jak moc ho mrzí, jak se vůči ní a nejenom ní zachoval. A o to je ta chvíle více bolestivější, protože ho před sebou vidí stát zničeného, zničeného tím vším, co si zavinil on sám, protože neuvažoval správně, protože se ani nezamýšlel nad ní nebo kýmkoliv jiným a myslel výhradně jen a jen na sebe. Staví ji opět do velmi těžké pozice, kdy bojuje sama se sebou, zda mu odpustit a nechat to být, zaměřit se na budoucnost a na to, aby se dva lidé vrátili nazpět domů a nebo se řídit podle srdce, které je ještě stále zlomené z toho, co jí udělal a nedokáže své rány dát dohromady, ne teď, ne když ještě nazpět není on, Kai. Hned naváže na jejich konverzaci, lépe řečeno na jeho část omluvy a řekne mu k tomu své. Musí mu to říct, aby si opravdu uvědomil hloubku toho, co zničil, protože jestli se vrátí a ona opravdu doufá v to, že se vrátí, tak bude moct děkovat všem svatým, když první, co nebude chtít udělat bude pomsta a pokud tomu tak bude...no, Bůh jim pomáhej všem. Bude se totiž muset postavit do pozice, kdy si opět bude muset vybrat a buďto mezi Kaiem a nebo Marcelem a Sophie. A ona ví...ví, že by nikdy nedovolila Kaiovi vztáhnout ruku na jednoho z nich a stejně tak by se snažila bránit jeho, aby na něj nikdo nezaútočil. Několikrát si říkala, že by všechno bylo jednodušší, kdyby nikdy nepřišel, kdyby se nikdy v jejím životě neobjevil.* Já vím. *Přikývne na to, že nemusí ani svá slova dokončovat, protože přesně ví, co chtěl říct.* Problém je Marceli, že to ani tak z poloviny nemám být já, komu by ses měl omlouvat, ale on. Když se vrátil, tak mi všechno řekl...všechno. To, proč je nazpět, že se omluvil Davině a hodlá jí pomoct...Nemusel si mu věřit. *Vydechne při těch slovech, jako kdyby jí dlouhou dobu tížila na srdci a dnes to konečně ze sebe mohla dostat.*…stačilo jenom věřit mně. *Řekne s jistým zklamáním a tak nějak zakončí tuhle část rozhovoru, protože už nemá cenu se tím více zabývat. Nečekala, že by se zmínil i o Klausovi, protože to bylo asi to poslední téma, které by oba dnes chtěli řešit. Nebylo příliš vhodné a ani příjemné se o něm bavit s ním...a pro něj samotného to jistě muselo být taky bolestivé. Na další moment začne místností prostupovat hrobové ticho, protože je pro ní těžké všechny své emoce ovládat a nechat je pod povrchem a přitom se tak snaží bojovat za to, aby se dostaly nad povrch. Naštěstí to ustojí a namísto toho začne mluvit, řekne mu to, co chce říct a i když to bolí oba z nich, tak to bude ta nejlepší věc, kterou právě teď mohou udělat. Sleduje každou mimiku v jeho tváři, všechno, co se odráží v jeho očích a ona se tak cítí ještě hůře, než před chvílí. Nemůže však povolit, nemůže to pustit dovnitř. Má za to, že chvilková pauza jim oběma prospěje a i nový začátek, i když vzpomínky na to, co prožili ani jeden nevymažou a ví, že ani jeden z nich to tak nechce. Zavrtí nesouhlasně hlavou.* Ne, to nejsem. Vy dva jste mě postavili do středu...já jsem se snažila tam nebýt. *Poví nesouhlasně. Klaus jí nemůže vyčítat, že se sblížila s Marcelem v době, kdy tady nebyl a kdy jí odehnal od sebe pryč, stejně tak jako Marcel jí nemůže vyčítat, že jí to táhlo ke Klausovi už od samého začátku a díky tomu se dostala do jakéhosi středu, kde vůbec nechtěla být. Oba to viděli svýma očima a co si budeme povídat? Ani jednomu z nich není právě lehké něco vysvětlit. Co se týkalo jiných záležitostí, tak s tím už neměla nic společného.* Já vidím, že se snažíš a opravdu si toho vážím. *Řekne s naprostou upřímností. Nabere další vzduch do plic a má pocit, že v místnosti je ho čím dál méně, protože každou chvílí je pro ni o něco těžší dýchat.* Marceli, my jsme přátelé. I když právě teď mezi to stavím hranice, tak jsme přátelé. *Ujistí ho, že jejich přátelství neskončilo, jenom bude...omezeno? Neví, jak to nazvat, ale zkrátka potřebuje nejdříve, aby se Kai vrátil, aby věděla, co s ním bude a zda bude schopný mu odpustit. A možná potom budou moct navazovat zpět na přátelství, ale opravdu jenom přátelství. Tam, kde byli dřív se nevrátí, ale věří tomu, že přáteli být dokážou, že dokážou minulost nechat za sebou. Popojde k němu o něco blíže se slovy, které jsou z jejich úst samy, jako kdyby to zkrátka musel vědět, že mu nikdy neměla v úmyslu ublížit, i když už se jednou o tom zmiňovala.
Něž se stihne odehrát cokoliv jiného, než si stihne uvědomit, že už tady nejsou sami, tak to už zaslechne směrem ode dveří Klausův hlas, který naplní místnost. A v tu chvíli jako kdyby si vzal poslední vzduch, který v místnosti byl, jako kdyby to bylo jenom otázkou pár sekund, možná minut, než každému z nich dojde přívod kyslíku a stane se něco, co skončí všelijak, jenom ne dobře.
Nebyla nadšená, že za ní přišel právě v tak nevhodnou chvíli, jako kdyby ho tady ďábel z pekla přivolal schválně, jako kdyby osud tahal za nitky a snažil se všechno ještě více zkomplikovat. V jejích očích to bylo znát...bylo tam vidět, jak moc je naplněná obavami, které směřují čistě ke Klausovi. I kdyby se tomu chtěla ubránit, tak nemohla. I kdyby se snažila obhajovat, bránit, že neměla vůbec ponětí o tom, že by mohl přijít, tak či tak by její slova přišla vniveč a právě proto zůstává na něj mlčky zírat, snažíc se popadnout nějaký ten vzduch do plic. Nervozita už naplnila každý kousek jejího těla a ona má chuť se z toho oklepat, jenom aby mohla trochu toho pocitu setřást. Její pohled je upřený jen a jen na Klause, jako kdyby potřebovala kontrolovat každý jeho pohyb a přinejhorším ho zastavit, aby neudělal další z mnoha chyb, které už v minulosti udělal. Naslouchala i Marcelovi a věděla, že z jeho strany je to jenom čistá provokace vůči Klausovi...což bylo pošetilé. To poslední, co by právě teď měl dělat bylo provokovat ho, zároveň je dobře, že si nenechá od něj všechno líbit, protože čím víc má Klaus pocit, že má navrch, tím více kope do své oběti. Netuší ale, co má přesně udělat a proto raději ještě nedělá nic. Má žádat Marcela o odchod? Možná. A nebo má žádat Klause o odchod, který by ale jistojistě neodešel, dokud by Marcel nepřekročil práh jejího bytu.
Začne těkat pohledem z jednoho na druhého a nutně si musí přešlápnout z jedné nohy na druhou, jako kdyby kontrolovala, že celé její tělo není v jedné velké křeči. Ostrým pohledem se podívá směrem ke Klausovi.* To by stačilo. *Její hlas je vyšší, než obvykle. Možná na sebe prostě jenom chtěla upozornit, aby si uvědomil, že stále tady stojí a že slyší každé slovo, které řekne. Nebude trpět jeho výhrůžky smrtí, které jsou směřované k někomu na kom ji záleží. Ona by si přála jediné...aby to konečně skončilo, aby se oba dokázali přes všechno přenést a uvědomili si, co je důležitější a nebo si sebe nevšímali, pokud mají až tak obrovský problém s existencí toho druhého. Nelíbí se jí ani trochu, že je přehlížená, že se na sebe dívají jako dva psi, kteří každou chvíli mají po sobě vyjet a je jim naprosto jedno, zda je u toho a nebo ne. Tentokrát se zadívá Marcelovi do tváře a zavrtí hlavou nesouhlasně na náznak, že by bylo lepší, kdyby nic neříkal, kdyby se prostě otočila odešel, protože tohle nemůže skončit dobře pro žádného z nich. Akorát přilévá ještě více benzínu do ohně a na má obavy, že zanedlouho plameny popálí každého z nich a bude jenom otázkou, kdo z nich to odnese nejvíce. Její pocit jí však říká, že to bude ona, protože nesnese pomyšlení na to, aby bylo ublíženo Marcelovi, stejně tak jako nesnese to, kdy se na ní Klaus bude dívat svým typickým pohledem, jako kdyby mu ublížila, jako kdyby to celé byla její vina, jako kdyby byla jenom hlupák, co pokouší jeho trpělivost a hledá, kde končí hranice, aby je mohla překročit. Nic z toho však nebyla pravda. Dnes to bohužel bylo – v nesprávný čas na nesprávném místě. Vydechne při jejich konverzaci a sklopí pohled směrem k zemi. Když se jim začne plést do rozhovoru, tak to skončí možná ještě více katastrofálně, než vůbec předpokládá a pokud tak neučiní, tak i tak to může mít šílené následky. Copak ani jednomu z nich právě teď na ní nezáleží? Copak nevědí, že jí to musí být nesmírně nepříjemné a přesto tady stojí ji naprosto ignorujíc, jako kdyby to nebyl její byt? Hlavně fakt, že se tady baví o smrti...o smrti, kterou málem Klaus přivedl Marcelovi a o čemž velmi dobře věděla. Fakt, že Marcel si každým slovem budoval cestu k tomu, aby se ho Klaus opět pokusil zabít. Pozvedne zrak a opět neví na kterého se má dívat dříve. Chce to zastavit a na druhou stranu má chuť okamžitě projít dveřmi a nebýt ve spolčenosti ani jednoho z nich. Momentálně oba myslí jenom na sebe a na to, jak tomu druhému ublížit co nejvíce, připomenout si, kde ten druhý stojí. Necítí se dobře, není to tak, že by se jí dělalo špatně fyzicky, ale co se týče její psychické stránky, tak na tom není právě nejlépe. Ani jeden z nich nevidí, že jí to ubližuje. Sleduje každý výraz v Klausově tváři a každý jeho pohyb, když pokládá laptop na stůl...důvod, proč dnes k ní přišel. Kdyby ho nezapomněla v Abattoir, tak jako několikrát před tím, tak by se pravděpodobně tady dnes ani neukázal. Věděla, jaký má názor na to, když se tady vrací...nikdy ji neříkal, aby nechodila, ale taky se netajil tím, že mu to přišlo občas absurdní, když více, než polovinu svého času trávila právě v jeho pokoji, kde měla teoreticky všechno. Možná si teď myslí, že tohle je důvod, proč se do svého bytu vrací, že se tady schází s Marcelem za jeho zády...a nebo snad hůř – s Kolem. Pravda byla ale někde jinde, jenomže jak to má vysvětlit někomu, kdo si nenechá vysvětlit nic a uznává čistě jen svou pravdu? Její pohled patří jen a výhradně jemu. Lze poznat v jejích očích, že jí to mrzí, že jí není lhostejné to, čemu musí dnes čelit, ale zároveň nehodlá akceptovat jeho chování ať už je směřované k Marcelovi a nebo jí samotné. Když jejich oční kontakt trvá déle, než sama předpokládala, tak má možnost v jeho očích zahlédnout více. A v tu chvíli jako kdyby se v ní něco zlomilo, jako kdyby se roztříštila opona, která schovávala jedinou věc. Něco, co si doteď neuvědomovala. Bylo v tom něco víc...něco, co nevěděla, ale Klaus to věděl moc dobře. Něco, co nevěděla ještě rozluštit, ale byl to důvod jeho vzteku a nenávisti k Marcelovi, které se týkalo ohledně ní. Důvod, proč tak moc nemůže vystát to, když jsou spolu, že nemůže snést ani pomyšlení na to, aby byl on v její přítomnosti a nebo ona v jeho. Její zrak je rozostřený, protože se jí v očích začínají tvořit další slzy a ona nepotřebuje nic jiného jenom je zahnat. Nakloní hlavu do strany a s výdechem se na něj podívá tak, aby věděl, že ať už je to cokoliv, co ho tak moc užírá, tak to není tak zlé, jak si doopravdy myslí. Ujistí ho, že se přišel jenom omluvit a nic víc v tom není. Proč to nemůže prostě pochopit? Proč jednou neudělá něco i pro ni a nezatne zuby? Ne...to by žádala příliš, ale jí to už unavuje, když ji neposlouchá. Jak ho může plně respektovat, když on nerespektuje ji? Dalo by se říct, že slzy v jejích očích zažene stejně tak rychle, jako je dokázala přivolat. A může za to jenom to, jak se k ní chová, jakým tónem ji odpovídá. Semkne rty do úzké linie a pozvedne hlavu mírně nahoru.
A i když jí dnes dává najevo, že ji nehodlá vůbec poslouchat, tak mu dá ještě poslední šanci na to, aby to udělal. Proto přijde do jeho blízkosti a uchopí jeho paži, ne nijak silně, ale sotva se ho dotkne. Spíše to má jenom upozornit na její přítomnost, aby si uvědomoval, že je tady a že cokoliv, co udělá a nebo řekne bude mít následky. Dívá se mu z boku do tváře a nedočká se žádné jeho reakce, jako kdyby ji úplně vymazal ze své hlavy. V tu chvíli ho pustí a ustoupí zase o krok dozadu s tím, že jí to zraňuje. Nikdy ji neposlechne, nikdy se jí nepodívá do očí a neudělá krok dozadu a proč? Protože by snad potupil své ego? Její žádosti vůči němu nejsou ničím a to je značný rozdíl mezi ním a Marcelem. Ví, že kdyby Marcela o něco požádala, tak ji bude poslouchat, alespoň z části, protože to je to, co on dělal. Staral se i o více, než o sebe. Klaus ji možná chrání před lidmi, aby jí neublížili, ale co to ostatní? Co nějaký respekt a nebo úcta k ní samotné? Musí si uvědomit, že takhle s ní nemůže jednat, že mu nebude ustupovat. Vždy chtěla pro něj jen jedno...aby byl šťastný. Chce ale on samé to pro ni? Protože kdyby ano, tak by se alespoň nad sebou zamyslel a možná by nestál tváří v tvář Marcelovi a nevyhrožoval mu. Nedával mu jasně najevo, koho z nich si vybrala a co je na tom nejhorší? Mluví o ní jako o nějaké věci, kterou vlastní...jako kdyby byla jeho majetek. A to je něco, co nepřekousne, co nenechá jenom tak, protože ona nikomu nepatří a i když si vybrala jeho, tak to neznamená, že se stal jejím vlastníkem jako nějaké cenné trofeje, která má být uzamknutá před světem. Už chce něco říct, dát mu jasně najevo, aby i on velmi dobře vážil svých slov, které vypustí z úst. To by však nesměl Marcel říct něco, co to všechno smazalo...jako kdyby shodil všechny věci ze stolu, jako kdyby vzal zrcadlo a hodil s ním o zem, které se následně roztříštilo na několik kusů. Obrátí tentokrát svou pozornost jenom k němu a s nevěřícným výrazem ve tváři se na něj dívá. Rty má oddělené od sebe, snad proto, že chce něco říct, ale z jejich úst nic nevychází. Přihmouří oči, přičemž se jí zmenší zorničky.* Musel si dočista ztratit rozum...*Vydechne možná trochu opovrhovaně. Jak mohl vůbec něco takového říct právě před Klausem? Neuvědomuje si, že to uráží i ji, jako kdyby snad byla ochotná s ním zajít až tak daleko, když už se jasně vyjádřila k tomu, že budou jenom přátelé a na té hranici to i zůstane? Ano...v minulosti to bylo více, prožili spolu více, ale v okamžiku, kdy jasně dala najevo své rozhodnutí to skončilo a očekávala, že se k tomu nebudou vracet a už vůbec ne takovými poznámkami. Opět dlouze vydechne a tentokrát se podívá na Klause. Důvěřoval jí...a toho si cenila. Dokázal jí věřit natolik, že věděl, že jediné, co by jí k něčemu takovému přinutilo je ovlivnění. Bylo to něco potěšujícího, něco pozitivního za celou dobu, co se taky ukázal, ale nic to neměnilo na tom, že stále předstíral, že není v místnosti a že nemá důvod k tomu se alespoň na okamžik zamyslet nad jejími žádostmi. Nerozhodne se však nic říct, protože teď přijde o moc vážnější téma, které vážně není o ní a je to něco, co by si nejlépe měli vyřešit v soukromí. Jenom mlčky pozoruje každého z nich a naslouchá každému slovu, které řeknou. Cítí odpor k jemu vyhrožování, kterého bylo za tu dobu, co se objevil až přespříliš a proto musí zatnou čelist, aby se do toho hned nezačala plést. Možná by měla být ráda za to, že už neusiluje o jeho smrt, ale neznamená to, že ho nechce vidět trpět. Trochu se pohne do strany, když Klaus od nich poodstoupí. Sleduje každý jeho krok, jako kdyby chtěla zjistit, co se chystá udělat dříve, než se tak stane. Bohužel jeho jednání je rychlejší, než její přemýšlení o jeho dalším kroku. Jakmile uchopí dárek od Marcela do ruky, tak automaticky popojde blíže k němu. Výraz ve tváři je tvrdší, neústupný...možná pro něj až varovný. Nemusí ani říkat, aby tu desku položil, protože její oči to říkají za ni. Napřímí se, když se jejich pohledy opět setkají...přímo ho tím svým propaluje. Při jeho slovech ani trochu nezmění svůj postoj a nebo výraz. * Polož to nazpět….hned. *Promluví tak, jako kdyby byla naprosto zapálená do toho udělat všechno jen aby dárek, který dostala odložil zpět na místo, kde ho před nějakou dobou položila. Cukne sebou ve chvíli, kdy uvidí, jak kousíčky z desky dopadají na koberec a ten zbytek zůstává v jeho rukou. Vyjeveně...až nevěřícně se dívá na jeho ruce, které ještě stále svírají poslední zbytky z desky, kterou jí Marcel věnoval. Jeho slova slyšela, ale nepřikládá k tomu už žádnou pozornost, protože nemůže všechno zničit víc, než to právě teď udělal. Spojí rty k sobě, přičemž ještě s nimi několikrát pohne ve snaze zamlčet všechno, co chce jít ven. Překročil její hranice a to je něco, co neměl dělat. Okamžitě se otočí směrem k Marcelovi a přijde k němu v rychlosti, tak, aby ho snad zastavila, kdyby se rozhodl jít proti němu. A proto mu položí ruku na hruď, aby mu dala dostatečně najevo, že chce, aby se držel zpátky. Hned však ruku stáhne opět k tělu.* Marceli...*Osloví ho a musí polknout, aby se jí netřásl hlas.* Prosím...žádám tě o to, aby si šel. *Dívá se mu po celou dobu do očí.* Pokud svou omluvu myslíš upřímně, pak běž. *Výraz v jejích očích je přímo naléhavý. Nechce, aby to zašlo ještě dál, protože podle ní už i tak to překročilo jisté meze. Jakmile se Marcel rozhodne její žádost vyslyšet, tak je mu za to neuvěřitelně vděčná. Dívá se na něj, dokud neopustí její byt a pak se otočí ke Klausovi. Pozvedne ruku a poukáže na něj, přičemž její výraz není ani zdaleka klidný, právě naopak.* Přestaň být tak egoistický a prostořeký. Něco ti povím a teď mě dobře poslouchej. *Stáhne ruku nazpět k tělu a popojde do jeho blízkosti. Po celou dobu se mu dívá intenzivně do očí.* Já nejsem tvůj majetek, Klausi. Chápu, že je pro tebe nepřípustné, abych byla v jeho přítomnosti, ale musel si být tak necitlivý? *Dívá se na něj a zavrtí hlavou, čímž dává najevo, že opovrhuje tím, co udělal.*

(Přišel neočekávaně, neohlášeně, protože věděl, že kdyby jí zavolal, nemusela by mu to ani zvednout. Takhle měl alespoň větší šanci, že se ho rozhodne vyslechnout. Je mu jasné, že měl přijít dřív, mnohem dřív, ale nemohl. I on potřeboval nějaký čas. Čas, ve kterém si uvědomí, co a, jak udělal špatně. A teď tu stojí, přede dveřmi s omluvou na rtech a dárkem v ruce. V hlavě si to všechno za tu dobu uspořádal. Kdyby došel za Cami o pár dní či snad týdnů dříve, mohla by mu odpustit dřív, ale on by nemohl. Nebyl na to připravený, ale teď už je. Okamžitě jí mezi dveřmi sdělí důvod jeho návštěvy a hned potom jí dá dárek, který pro něj něco znamená.  A navíc si moc dobře pamatuje Caminu zálibu v jazzu. A tohle je ten pravý, new-orleanský jazz. Na její dovolení, vejde dovnitř, stále přemýšlejíc nad tím, co všechno řekne a hlavně, jak to správně zformuluje. Není to pro něj nic jednoduchého, ale musí se překonat. Uznat své chyby, přemoci své ego a jednou se chovat ve prospěch někoho jiného. Možný svými slovy otevře staré rány, ale bez toho to nejde. Nejdříve začne s tím, jaký idiot a tak podobně to vlastně byl. Cami k tomu dodá jakousi poznámku na uvolnění atmosféry, ale nijak to nepomůže. Ne teď a tady. Jindy, v nedávné minulosti by se tomu zasmál, přihodil by k tomu nějakou tu jeho typickou, hloupou ale vtipnou poznámku, protože takový on je. Vtipný, zábavný a hlavně ne moc  vážný. Tedy je za určitých situacích a tohle je právě jedna z nich. Situace, kdy se nepřetvařuje, nepředhazuje vtipné poznámky a téměř se neusmívá. Chce, aby věděla, že to bere vážně. 
Začne koukat z místa na místo, aby nahnal nějaký ten čas. Nakonec však najde ta správná slova ve svém slovníku a začne mluvit. Po celou dobu na sobě nemá žádnou masku, za kterou by se ale rád schoval. Je upřímnější než kdy dřív, zranitelnější, jelikož ukazuje, jak na tom vážně je. Ztráta dvou velmi blízkých lidí ho přivedla vážně na jisté dno. Ačkoliv se to snaží pro okolí sebevíc schovat, jsou ti, kteří vidí skrz. Ti, kteří chtějí vidět skrz. Jejich málo, ale jsou tu. A jsou to právě ti, díky kterým se i snaží něco dělat. Jeho přátelé. To díky nim tu i teď je, protože se chce dát do kupy. A Cami je právě teď první na jeho seznamu. Neschazuje vinu na někoho jiného, příjímá svou vinu a akceptuje to, co provedl. Bere i následky, které to přinese. Je na to připravený, ať to bude cokoliv. Je mu jasné, že na jednoho člověka po ní chce moc, ale nechce to hned teď. Nechce, aby mu odpustila hned na místě. Chce pro ní čas, aby si to dokázala promyslet. Cami mu řekne něco svého k jeho omluvě, aby si uvědomil, že to může mít i trvalé, nepěkné následky. Snaží se ještě něco říct, ale ani ta nejsprávnější slova by mu teď nepomohla. Cami mu však naprosto rozuměla, pochopila to a to ho potěšilo, ačkoliv to na sobě nijak extrémně nedal znát. Vysvětlí mu, že namísto toho, aby se omlouval Cami, měl by se omlouvat i Kaiovi. Bylo mu jasné, že na něco takového přijde. A moc dobře si uvědomuje, jak strašně moc se bude muset překonat, aby se mu omluvil, ale udělá to. Pokusí se. Možná to pochopí, když má teď city, jak říká Cami. Teď..- teda předtím, neví, jak přesně na tom teď je- je to jiný člověk. K tomu, co řekla se už nijak nevyjadřuje, považuje to stejně tak, jako Cami za uzavřené. Jen jemně přikývne a pak přejde k jinému tématu. K tématu, které asi vůbec nečekala. Kdo by taky čekal, že se budete chtít bavit o současném příteli vaší ex-přítelkyně? Cami prolomí to hrobové ticho, které naprosto zahltilo tuto místnost, která se mu začínala zdát menší a menší a, jakoby odsud někdo pomalu vysával kyslík.) A já ani neříkám, že jsi o to stála. (Zakroutí nesouhlasně hlavou. Je mu jasné, že nechtěla stát mezi dvěma tvrdohlavýma, sebestřednýma chlapama, jakými oni dva jsou. Dostala se opravdu špatnou náhodou, kdo taky mohl čekat, že se zamiluje do dívky, která nesla už od začátku city k jeho otci? Čekal by to spíš v nějaké té španělské telenovele, ne v reálném životě. 
Cami mu vysvětlí, že jsou stále přáteli, ačkoliv určila nějaké ty hranice v jejich vztahu. Už jen to, jak řekla tu větu, ho potěšilo. Začal v jejich přátelský vztah zase víc věřit. Chápe, že musí určit nějaké podmínky, které pokud se splní, budou vést k obnovení jejich přátelství. A ani nic jiného po ní nechce, jen přátelství. Chápe, že miluje Klause a myslí to s ním naprosto vážně. V tom má pořád stejný názor jako v té noci na večírku. Zmenší mezeru mezi nimi se slovy na rtech a znovu mu řekne, že poslední, co chtěla bylo mu ublížit. 
Jako na zavolanou přiběhne Klaus s naprosto jemu podobným vstupem. Vždycky potřeboval udělat okolo sebe velký rozruch, aby na sebe upoutal, co nejvíce pozornosti. A zvláště to musel udělat teď, když zahlédl právě je dva. Jistě mu to zrovna nebylo dvakrát příjemné, ale ani pro něj nebylo lehké vidět ho tady. Zjistit, že si sem chodí jen tak, jak se mu zlíbí. Jasně, muselo mu být jasné, že si sem chodí a jsou si velmi, velmi blízcí, ale nemusel to i hned zažít. Klause rozhodně netěšilo, že si ho ani jeden nevšiml a nevnímali nic jiného, než sebe samotné.
Opravdu netuší, co tak špatného provedl, že ho sem někdo přivolal právě v tuto chvíli. To nemohl někdo zatahat za nitky o pár minut později? Byl by už dávno na odchodu a nic by nezničilo jeho omluvu. Jeho ale jistě těší, že sem přišel právě v dobu, kdy u sebe stále nejblíž, za celý jejich rozhovor. Viděl v jeho očích ten záblesk žárlivosti. Dával mu dost jasně najevo, že Cami je jeho a rozhodně se o ní nehodlá dělit. Ani v přátelském smyslu.  Zeptá se ho naprosto nuceným hlasem. Vyrušil je a jeho to rozhodně štve.) Ale no ták. Jen jsem se snažil být milý, je to dobré, někdy to rozhodně zkus. Možná ti to prospěje. (Mírně pozvedne ruku, jakoby snad chtěl na něco poukázat. Choval se jako vždycky velmi opovážlivě, když se jednalo o jeho život. Ale zná Klause moc dobře. Ví, že kdyby mu ukázal jen ždibek strachu, rozdupal by ho jako malého švába a ještě by si to s radostí užíval. Ale ne. On se ho nebojí, Klause zná moc dobře a je vidět, jak moc mu záleží na Cami. Rozhodně by ho nezabil, ne teď a tady. Ne před ní. Začne ho ještě víc provokovat tím, že je vlastně stále naživu a jeho snahy o jeho smrt, no, byli tak trochu marné.) Pokud by jsi mě chtěl vážně mrtvého, tak si to zařídíš. Znám tě, Klausi. (Pronese jeho jméno jako to dřív dělával, jakoby zase byl ten malý chlapec, který ho obdivoval každou částí jeho těla. Klaus pro něj byl vážně otcem. Byl to člověk, který ho zachránil, daroval mu jméno, nový život. Rodinu. Věc, kterou tak moc ve svém životě postrádal. Vždycky ho měl rád, ať se choval jakkoliv. Viděl, že uvnitř něj něco je. Že je to uvnitř hodný člověk, kterému záleží na své rodině a na nikom jiném. Časem se to všechno ale začalo měnit, protože Marcel začal ohrožovat jeho vztah s Bex. Nelíbilo se mu to a Klaus není člověk, který si nechá líbit něco, co je mu proti srsti. Stále pokoušel Klausovu trpělivost a moc dobře zaznamenal pohled Cami, který jasně naznačoval, ať raději drží jazyk za zuby. Ale on ne. Pokračoval a rozhodně se necítil, jakoby měl už ukončit svůj proslov a odkráčet z tohoto bytu. 
Dívali se na sebe vražednými pohledy, chovali se jako dva kohouti, kteří se bijí o to, kdo bude králem..kurníku. Ani jeden nevnímal existenci Cami. Jako kdyby jí snad vymazali z této místnosti. Ani jeden si neuvědomuje, že ani on a ani Klaus na tom teď nejsou nejhůř, ale Cami. Žena, kterou oba milují. Ubližují jí tím, že se jí snaží roztrhnout mezi ně dva, ačkoliv to možná oba dělají omylem, je to tak. Klaus s ním konečně přeruší oční kontakt a snad poprvé se podívá na Cami. V ruce drží laptop, který je jistě to, co ho sem přivedlo. Odloží ho někam na stolek a pak se postaví mezi ně a zmenší tak poměrně velkou mezeru mezi nimi. Chtěl mu tím ukázat, že on je ta velká zeď, přes kterou se nikdy nedostane. Naprosto ignoroval Cami, která se ho snažila nějak přesvědčit, že tu o nic nejde. Na krátkou chvíli se jí podíval do očí a viděl, jak je zklamaná, zlomená, že Klaus, člověk, kterého miluje, jí nijak nebere vážně a naprosto jí ignoruje. Pevně zatnul čelist a přitlačil rty k sobě, jakoby snad chtěl zabránit svým rtům, aby promlouvali. 
Moc dlouho mu to mlčení, ale nevydrželo a pronesl jednu hloupou, pitomou poznámku, za kterou schytal i něco od Cami. Ne, on prostě už nemohl mlčet. Vyletělo to z něj jako blesk z čistého nebe. Uvědomí si, co vlastně řekl, až ve chvíli, kdy ho Klaus začne probodávat pohledem. Probodávat je slabé slovo, jeho pohled byl spalující, jakoby ho právě teď pálil zaživa. Ale ten pohled nebyl nic proti tomu, co přišlo potom. Pouhá zmínka o ovlivnění, v něm vyvolala pocit úzkosti. Jistě, že Klaus ani nemohl tušit, že už se k něčemu tak hroznému dopustil, ale i tak ho to jemně vyděsilo. Snažil se to na sobě však nedat znát. Nemohl mu dávat to, co chtěl. Strach. Ano, ovlivnil jí. Ale ne, aby se s ní snad vyspal, kvůli něčemu mnohem jinému. Možná i horšímu. Nechal jí zapomenout to, co jí řekl. Vyznal jí svou lásku a potom jí jednoduše "vymazal" paměť. Zachoval se jako jakýsi bůh, hrál si na někoho, kým není. Nikdy nechtěl ovlivnit právě Cami, ale ano, musel to tak udělat. Alespoň jí říct, jak se cítí a přitom jí nenutit, aby se zbytečně trápila, že k němu nebude nikdy cítit, to co on. Netuší, jak na to reagovat, co má odpovědět. Protože, kdyby řekl prosté ne, lhal by. A kdyby řekl ano, bude tak jeho ovlivnění úplně zbytečné. Přišlo mu, jakoby už uběhly hodiny od doby, co Klaus položil tu hloupou otázku.) A ty? Ovlivnil by si jí, aby na mě zapomněla, kdybych ti až moc překážel v cestě? Dřív jsi neměl problém odstraňovat překážky. (Jednoduše se vyhne odpovědi a ještě víc naštve Klause. Pořád dělá, jakoby tu Cami ani nebyla. Zas se chovají jako onehdy v jeho sídle, mluví, jak dva největší páni a provokují toho druhého víc a víc.
Dál pokračuje v tom svém provokování Klause a tentokrát přejde u úroveň víš. Nazve ho ,,tati''. Něco, co neměl dělat, protože tím přilil ještě víc benzínu do ohně. Klaus ho oslovil jeho původním, celým jménem a položí mu otázku, kterou ho mírně vyvede z míry. Vysvětlí mu, že ublížit neznamená nutně zabít. Ano, moc dobře to věděl. Klaus znal jeho slabosti, ale pro jeho smůlu ta největší slabost byla Cami a Davina. Davina, která tu právě není. Avšak jeho slabostí jsou i upíři. Přátelé. K jemu překvapení mu poví, jak už vlastně o jeho smrt tolik nestojí. Jemně povytáhne obočí a krátce se uchechtne.) Ale, ale čím jsem si to zasloužil, že jsi mě ze svého "Koho zabiju hned" listu přepsal na "Koho zabiju později" ? (Nakloní hlav ze strany na stranu, dá si ruce do kapes. Už byl na odchodu, chtěl se prostě otočit a odejít. Nechtěl dál Cami ničit tím, že se bude hádat s Klausem. Jenže on pokračoval. Zase začal říkat něco, co od něj mohl čekat. Jiný nebyl a nebude. Znovu se uchechtne a začne pomalu přikyvovat.) Jasně, co bych taky mohl čekat, viď? (Položí mu řečnickou otázku a mírně pozvedne ruku směrem k němu.) Tebe to prostě baví. Užíváš si, když mi můžeš ničit všechno. Vždyť já tě nechal být, stáhl jsem se, ale ne. Ty si to užíváš. (Udělá jeden krok blíž ke Klausovi. Každou buňkou těla mu putuje vztek, jakoby to byl nějaký jed. Všechno říká poměrně nahlas a v jeho hlase je znít, jak ho to už unavuje. Že ať dělá, co dělá, Klaus mu bude stát za zadkem a čekat, až mu bude moci zničit jeho hrad z karet. Snaží se ne moc ukazovat, nesnaží se vrátit do města, sebrat mu tu jeho pomyslnou korunu. Prostě jen přežívá.) Ty jsi prostě ten malý parchant na pískovišti. Nejsi o nic lepší, než tvůj otec. (Častokrát mu Klaus o jeho otci vyprávěl a nebo i někdo jiný. Věděl o něm dost, aby ho i mohl litovat. Ale teď necítil žádnou lítost. Nic.  Klaus se pomalu začne blížit k desce, kterou sem přinesl pro Cami. Bylo mu naprosto jasné, co s ní provede. Jistě, že věděl, od koho to je. Věděl to a proto uchopil desku do ruky a přelomil jí. Sledoval, jak kousíčky padají na zem a ničí tak poslední desku, kterou kdy Thierry nahrál.  Cami k němu pohotově přiběhne, aby zabránila něčemu, co možná mohlo přijít. On by to ale neudělal, nepral by se tu s ním před ní. On není takový.) Typický Klaus. (Pronese bez jaké známky překvapení a pak pohlédne do očí Camille. Ucítí dotek na jeho hrudi, ač jen krátký, dokáže ho to vrátit zpátky na zem.) Cokoliv řekneš, Camille. (Řekne naprosto upřímně a nepřetřižitě se jí díval do očí, než se otočil a připravil se na odchod.) Rád jsem tě viděl, Cami. (Poví bez nějaké známky radosti a celkově bez známky života. Klaus nezlomil jenom nějako desku, ale něco, co pro něj znamenalo. Dneska překročil hned několik hranicí. Otevře dveře dokořán a vyjde ven. Naprosto klidně zavře dveře a odejde z domu.)

*Dnešní ráno po pár dnech opět opouští Abattoir. Časem, který plyne rychle jí to spíše připadá, jako kdyby opouštěla svůj druhý domov a vždy se vracela do toho předchozího ze kterého zbyly už jenom vzpomínky. Vzpomínky na časy, které byly bolestivé a nebo až příliš radostné a proto se to všechno muselo během jediného okamžiku opět zhroutit. Můžete být vůbec v New Orleans upřímně a naplno šťastní? Tohle je spíše město, kde máte smrt okolo sebe a to, že jste jí jenom o vlásek unikli z vás nedělá vítěze, ale naopak. Je to jako jedna nekončící noční můra, kdy bojujete o život. Pravděpodobně by dnes ani neodcházela, kdyby v jejím bytě nebyla přetrvávající návštěva a ona zkrátka musí vědět, zda je všechno v pořádku a jak se jí daří. Přeci jenom jí nabídla pomoc a bylo by neuvážené jí tam jenom tak nechat ještě k tomu ve vlastním bytě a bez žádného dozoru. Nechce jí dělat babysitting, protože Claire je dospělá žena, ale nemůže věci nechat nehlídané a ani svého klienta, dalo by se říci. Cestou se však ještě zastaví v kadeřnictví, protože se rozhodla pro změnu účesu. Studentský život už je za ní a i když pracovní život už vede nějakou tu dobu, teď by to mělo být všechno jiné. Jenomže jak moc to může být jiné ve světě ve kterém žije? Do baru už nějakou dobu nešla a nezdá se, že by jí Sophie příliš postrádala. Má to tam ráda, vždy se tam znovu i ráda vrátí, ale na druhou stranu má tolik starostí, že nemá na bar čas a ani energii. Pravděpodobně by si s ní o tom měla v blízké době promluvit. Nechá si hodně zkrátit vlasy a ve výsledku je s tím naprosto spokojená. Stejně tak i v posledních pár dnech začala obměňovat svůj šatník, který je především taktéž v sídle. I o této záležitosti by si měla promluvit s Klausem, jenomže nikdy nenarazí na tu správnou chvíli, kdy by s tím měla začít. Po střetu, který nastal nedávno v jejím bytě to bylo mezi nimi napjaté, protože nedokáže přejít věci, které ať už udělal a nebo řekl. Pomalu se to začalo dávat do normálu, ale stále nenašla vhodnou příležitost, aby se k tomu jejich soužití a zároveň nesoužití vyjádřila.
Opustí salón a navštíví ještě pár obchodů, než dorazí k panelovému domu s jejím bytem. Vystoupá schody do jejího patra a vytáhne si z kabelky klíče. Pomalu otevře dveře a už – už chce pokládat klíče na stoleček se zrcadle poblíž dveří, když v tom zahlédne polonahého muže, který právě přechází po jejím bytě. Zarazí se a při pohledu na něj a ve tváři má vepsaný šokovaný výraz spojený s údivem. Téměř hned jí dojde, že Claire má společnost, ale bylo by vhodné, kdyby o tom alespoň věděla, protože papírově je to stále její byt. Otočí se proto k němu zády a založí si ruce na hrudi.* Byl by si tak laskav a oblékl si něco na sebe? *Pronese co nejpříjemnějším tónem, který může v tuto chvíli ze sebe vydat. Není v něm však náznak žádné hořkosti.* Cizinče. *Dodá a trochu se pousměje pro sebe, i když na druhou stranu jí to není příjemné. Neznámý muž v tu chvíli promluví a s velkou pravděpodobností je to směřované ke Claire.* To je spolubydlící? *Zatímco ona poslouchá jeho kroky, které snad vedou k nějakému oblečení, protože nepředpokládá, že by přišel takhle odhalený.* Těsně vedle...tento byt mi patří. *Odpoví mu kousavým tónem hlasu a poté se otočí. Usměje se na něj zeširoka, když už je konečně oblečený.* Co kdyby si nás nechal na nějakou chvíli osamotě? Zavolá ti. *Otevře dveře a zapře se o ně rukou, přičemž vyčkává až neznámý muž její byt opustí. Nechá ho odejít a vyprovodí ho ještě pohledem ze dveří, které jedním tahem ruky zavře.
Až teprve teď přejde blíže ke Claire a začne se jí naplno věnovat.* Pro příště bude asi nejlepším řešením, když se vzájemně budeme kontaktovat sms zprávou. Na druhou stranu...pořád tady bydlím. *V jejím hlase není ani náznak toho, že by se na ní zlobila, protože si přivedla společnost. To ji ani zdaleka nevadí, spíše jenom by byla ráda informovaná o tom, kdo se bez jejího souhlasu pohybuje v bytě. Koneckonců nejsou ani spolubydlící, jelikož nechce po Claire nic, když tady zůstává na nějakou dobu, chce jí pomoct. Má právo na to vědět, co se tady děje stejně tak jako určovat jistá pravidla. Pousměje se při pohledu na ni. Vypadá o moc lépe, než v den, kdy ji potkala po dlouhé době.* Zdá se že je ti lépe...možná to má i souvislost s jistou společností. *Přijde ke kuchyňské lince a položí na ni tašku.* Něco málo jsem přinesla, ale nedělala jsem žádný velký nákup. Mimochodem chtěla jsem se zeptat, jak jsi na tom s prací? *Netuší, jak je na tom po finanční stránce, ale zeptat se musí, kdyby náhodou. Živit jejího bratrance byla jedna věc, ale tohle je trochu jiné.* Mohla bych ti pomoct. Pár kontaktu mám. *Otočí se jejím směrem a usměje se na ni.*

(Měla vcelku dobrý večer. Potkala Kola, bavili se a pro její štěstí (nebo neštěstí?) se spolu nevyspali, ale flirtovali spolu. Sice to nebylo nic vážného, ale díky citům, co pro něj chovala, to bylo i více než dost. Nakonec se opila, ulovila pěkného milého muže, a když už se noc blížila ke konci, spokojeně vedle něj ulehla do postele, což vlastně byl gauč, na kterém spala. Přišlo jí nevhodné a hlavně divné spát v posteli Cami a navíc s někým. Spalo se jí dobře, nebo si to spíše nepamatovala. Jednak díky alkoholu a také spala velmi tvrdě. Vzbudil jí až ženský hlas a sluneční paprsky, co jí při pomalém otevření očí úplně oslepily a tak začala slzet a mžourat očima jako dítě, které se právě narodilo. Byla celá zmuchlaná a hlava jí třeštila jako střep. Její žaludek na tom byl o něco lépe, ale také to nebyla žádná hitparáda. Nejdříve nemohla ten hlas nikomu přiřadit, ale po chvilce se konečně vzpamatovala a začala pořádně vnímat. Byla to Cami, kterou přivítal polonahý hezoun. Byl hezký, ale to je asi tak všechno, co si pamatuje, že byl. Jméno, Christian, nebo Max? To už je jedno. Stejně to byla jen jednorázová záležitost. O které Cami ví. Ne že by jí to nějak vadilo, ale bylo jí docela trapné, že vešla do svého bytu a najednou tu byl úplně cizí muž skoro s žádným oblečením. Nejradši by ještě spala, ale měla by vstát a nějak to Cami vysvětlit, a ne se válet v posteli. Stejně ještě nevstávala a jen je dva pozorovala. Když se začal Christian (tak mu Claire prostě teď říkala) oblékat, nenápadně, ale dost rázně mu ukázala, aby šel a že si to pak vyříkají. Nepotřebovala u rozhovoru s Cami nějakou společnost. Jakmile se jí zeptá, jestli je to její spolubydlící, jen na něj vrhne nepříjemný pohled a očima mu ukáže, cestu, kterou má jít co nejrychleji ven. Když konečně odejde, skoro úlevou vydechne a pak se omluvně podívá na Cami. Odhrne ze sebe peřinu a shodí nohy nemotorně a s velkou ránou na zem. To nešlo úplně lehce. Povzdychne si a rychle na sebe navleče pohodlné roztrhané džíny, tílko a ponožky. Trochu poklidí rychle nepořádek z včerejší noci a pak dojde ke Cami a slabě se usměje.) Ahoj. (Pozdraví ji a chce něco říct, ale Cami ji přeruší. Na její slova přikývne.) Jistě, hele, já, omlouvám se za dnešní ráno. Včera jsem to nějak přehnala s alkoholem a taky jsem potkala Kola a už si ani moc nepamatuji, co se všechno stalo, ale asi jsem prostě nechtěla být zase sama… (Na chvíli se dívá někam, mimo a pak se zasměje.) To zní jako kravina, prostě, neboj, příště se to nestane. A mimochodem, sekne ti to! (Zazubí se na ni a jemně jí poplácá přívětivě po rameni.) Snad. (Dodá si potichu pro sebe, když Cami dojde k lince.) Jinak, přemýšlela jsem, že bych se už přestěhovala do toho svého bytu. Přeci jenom, neměla bych tě vyžírat už o nic déle. (Malinko se pousměje a začne si vyčesávat na hlavě drdol. Mezitím sleduje Cami, jak hospodaří v kuchyni. Je divné, že se na ni nezlobí, ale asi je to tím, že na ni se pořád někdo zlobí. Vlastně je někdy docela překvapená, když potká někoho milého, protože na ni je většina lidí spíše nepříjemná až agresivní. Opláchne se rychle v koupelně a svěží dojde ke Cami. Natočí si sklenici vody a vyndá si prášky na bolest hlavy. Ihned je zapije. Bude potřebovat cigáro, ale nebude Cami za žádnou cenu kouřit v bytě. Pousměje se.) Jo, pomohla jsi mi. Ty ze všech nejvíce. (I když to vypadá, že Cami neudělala nic zásadního, nebo skoro nic, v porovnání s Kolem, udělala toho strašně moc. Ano, Kol jí pomohl, dostal ji odtamtud, nechal ji u sebe, snažil se jí pomoci, ale nedařilo se mu to. Jako kdyby jeho péčí chřadla ještě více. Cami ji ale pomohla po té psychické stránce. Ani neví jak, ale zřejmě ji dala naději.) Ano, se společností trenéra, lékařů a tebe. Sice se teď docela míjíme, ale i tak. (Upřímně se na ní podívala a povzbudivě se usmála. Vytáhla si z lednice hroznové víno a vzala si jednu kuličku, kterou si ihned hodila do pusy. Dnešní trénink si zrušila, aby se mohla vyspat ze včerejška, ale když se tu objevila Cami, mohla by toho hned využít. Potřebuje s ní něco naléhavě probrat. Jakmile ale vytáhne práci, trochu zvážní.) Díky, to je od tebe milé. A s prací… No, asi jsem zatím nevybrala žádnou, která by mě bavila a mohla bych ji dělat. Přemýšlela jsem o doktorce, ale to bych musela počítat se spuštěním kletby a všemi těmi problémy. No, hudbou se neuživím, na to můžu hned zapomenout a já nevím. Chtěla bych pomáhat lidem, ale na většinu těch prací se nehodím. Jednak kvůli mé povaze a pak jsou ty ostatní věci. Anebo jsem zvažovala patologa. Třeba u policie. Budu schovaná, nebudu moct nic pokazit a nikoho zabíjet. Měla bych přehled o různých úmrtí tady ve městě a případech a celkově co se tu děje. Ale nevím, ten smrad, zima a mrtvoly, nejsem si jistá, zda je to pravé ořechové. Co myslíš ty? Nebo bych mohla být policistka? (Namířila na ní pistolí, kterou sestavěla ze svých rukou a imaginárně na ní vystřelila. Pusou dělala zvuky, které měly být podobné střelbě, ale moc se jí to nepovedlo. Začala se smát.) Jinak, neboj, s penězi jsem na tom docela dobře a všechny ty výdaje ti poctivě zaplatím. Anebo si to u tebe nějak odpracuji, pokud budeš potřebovat s něčím pomoct. (Pousmála se a nabrala si plnou hrst kuliček vína.) Jinak, ráda bych s tebou probrala jednu důležitou věc. Potřebuji radu odborníka. (Jemně, nesměle se pousmála. Ví, že jí to povídání vyčerpá, ale potřebuje to.)

*Když se ráno rozhodla, že zavítá do svého bytu navštívit Claire, tak by nevěřila tomu, že jí tam čeká opravdu velké překvapení. Dalo by se vůbec na to připravit? Upřímně ji ani nic podobného nenapadlo, že by jednoho dne si Claire mohla přivézt nějakou návštěvu se kterou si v noci byla velmi sympatická. Ale dnes tomu tak bylo. Stojí ve vlastním bytě a snaží se působit stále příjemně, i když z jisté poloviny jí to ani zdaleka příjemné není. Vyčkává, než se záhadný muž obleče a opustí byt na její žádost. Ani neví, kolik je přesně hodin, ale tak trochu ji překvapuje, že je Claire ještě stále v „posteli“. Na druhou stranu měla očividně krušnou noc a do toho jí nic není. Avšak necítí se nějak provinile, protože si tady může chodit neohlášeně jakkoliv bude chtít. Zavře za tím mužem dveře a už teď doufá, že ho nikdy znovu nebude muset vidět a hlavně ne na tomto místě. Zapomene tím šokem, který stále přetrvává pozdravit a hned pustí, že jí něco přinesla, přičemž popojde pár kroků více do byt. Pousměje se na ni v polovině omluvy, kterou ani nepotřebovala slyšet. Naprosto tomu rozumí, jenom by bylo fajn, kdyby o takové situaci příště věděla, i když tady tráví méně času, než by měla. Napřímí se při zmínce o Kolovi a všechna ta radost, kterou měla ve tváři najednou zmizí. Přijdou spíše obavy a nejenom o ni, ale tak celkově. Nezapomněla na příběh, který ji vyprávěla Genevieve o tom, jaký Kol je bez vzpomínek a že se vrátil k jeho původnímu, horšímu já. Z rozhovorů s Claire toho ví taktéž hodně a i když se zdá, že by jí neublížil vzhledem k tomu, jak moc si jsou blízcí, tak stále má obavy.* Chápu. Upřímně raději tady potkám nějakého cizince, než abych se setkala s Kolem. *Má k tomu své osobní důvody, proč by nebylo příliš vhodné, aby se potkali. Ať už je to kvůli Genevieve, kdy nedokáže zkrátka své pocity ohledně toho, co jí provedl držet stranou a nebo fakt, že si vymyslel lež, které musela čelit. Znepříjemnil situaci jí samotné a na jednu stranu ráda by si s ním o tom promluvila, ovšem na tu druhou bude pro ni jako člověka bezpečnější se rozhovoru vyhnout, alespoň teď. Trhne hlavou dozadu při jejím smíchu. Nakrčí obočí a na tváři se jí objeví úsměv. Celý tento výraz značí spíše nechápavosti, proč se zasmála svým vlastním slovům. Zavrtí hlavou.* Já myslím, že je to naprosto výstižné. *Vyvrátí jí tak to, že by to měla být kravina. Zažila to, tedy ne tímto způsobem, ale zažila už to, kdy se cítila sama a potřebovala společnost. Měla by vědět, že před ní nemusí skrývat pravdu. Možná před ostatními nechce vypadat jako slaboch, ale ona by se na ní nedívala tímto způsobem a už vůbec ne, když je vystudovaná psycholožka. Roztáhne koutky úst do stran.* Děkuji, potřebovalo to změnu. *Převrátí nad tím očima, ale je ráda za kompliment k novému účesu. Na chvíli uhne pohledem k její ruce a poté se jí podívá do očí. Chvíli na to ji obejde a zamíří ke kuchyňské lince kde vyloží tašku a vybalí z ní pár věcí, které ji ale i sobě přinesla. Vezme si do ruky dietní colu. Uchechtne se pobavením, které přeruší zvuk při otevírání plechové coly.* Víš, že to takhle vůbec neberu. Ale pokud se budeš chtít vrátit, tak ti ani nemohu bránit. Navíc bych se tomu ani nedivila vzhledem k tomu, že více času jsem v Abattoir, než u sebe. Za to se omlouvám, že tady nejsem tak často, jak si možná očekávala. *Cítí se trochu provinile ohledně toho. Přeci jen slíbila jí pomoct, nabídla jí přechodné bydlení u sebe doma a možná předpokládala, že tady budou skoro stále spolu, že ji nenechá cítit se osaměle a přesně to dělá. Opravdu se snaží být tady, tak i v sídle, ale je problém ten, že neřekla Klausovi o této „malé návštěvě“. Nechce s ním přijít do konfliktu a nebo mít jednu ze svých výměny názorů. Je to unavující, když je to časté a ani jednomu už to v jejich fázi vztahu není příjemné. Jen narychlo uklidí v kuchyni, zatímco je Claire v koupelně. Posadí se na do křesla a napije se coly. Podívá se na ni, když se vrátí a nabídne ji, že by jí mohla pomoct s prací. Znovu se musí usmát.* Nejenom, že je to moje práce, ale chtěla jsem ti pomoct. Potřebovala si to a jsem ráda, že si to zvládla tak dobře. *Nepřipadá jí, že by její snaha přišla vniveč. Přeci jenom vypadá o moc lépe, zdá se, že se i cítí lépe a začíná nabírat znovu barvu a jas do tváře. Možná je stále pochudlá, ale už to není o tom, že by jen těžce mohla strávit více jídla a nebo byla přímo závislá na alkoholu. Není s ní sice v kontaktu po celý den, ale změny jsou vidět a jí to prozatím stačí. Koneckonců je jenom na Claire, zda se chce dát do normálu nebo nikoliv.* Já vím a je mi to líto. Jenomže po posledním incidentu v mém bytě, kdy se tady setkal Klaus s Marcelem je to náročnější. Ke všemu neví o tvém pobytu a i když se nemám za co omlouvat, tak stále...je to Klaus. *Pousměje se při tom. Spíše ale tak nějak unaveně, jako kdyby už zkrátka nechtěla a vlastně ani nechce s ním mít další hádky. Ne po té poslední, protože stále nepřekousla jisté věci, stejně tak on nepřejde to, co se kdysi stalo. Pozoruje ji chvíli a napije se opět coly. Povytáhne zvědavě obočí, jakmile ji vyjmenovává o čem přemýšlí. Musí se pousmát a sama neví z jakého důvodu. Možná to, že být patologem a ještě k tomu žena jí přijde trochu zvláštní. Kdo by chtěl dělat něco takového dobrovolně? Ale pokud by s tím neměla problém, tak ať jde za tím. Nadechne se zhluboka a chce něco říct v tom však Claire na ni začne imaginárně střílet. Zasměje se pořádně od srdce a zavrtí hlavou, kterou mírně zakloní dozadu. Upřímně jí to pobavilo a je to snad poprvé, co ji vidí chovat se takhle. Jakmile se dosměje, tak promluví.* Na policii mám nějaké známé, takže bych se mohla zeptat. Pokud by si chtěla být policistkou, tak bych ti s tím částečně mohla pomoct, protože by si musela skládat psychologické testy, které zrovna nejsou nejednodušší. Ovšem netuším, jak by si to se svou vlčí povahou zvládla, protože se musíš naučit jednat seriózně ve všech situacích. Jedna věc je se to učit a druhá ocitnout se v ní. A taktéž je tam to riziko, že by si jednou mohla spustit kletbu. A co se týče patologa...*Usměje se nad tím o něco více.*...na to bych se ti musela zeptat. *Hned na to mávne rukou při dalších slovech, jako kdyby to nic neznamenalo.* Nic po tobě nechci, vážně. Možná jenom to, aby sis vybírala dobrou společnost a informovala mě, že mohu potkat dalšího polonahého muže ve svém bytě. *Nakloní hlavu zlehka do strany a úsměv z tváře ji nemizí. Zvědavě se na ni zadívá. Nepřekvapuje ji, že s ní chce něco probrat a vůbec s tím ani nemá problémy. Nespěchá nazpět do sídla a možná dnes přespí tady, takže má spoustu času na to i ji vyslechnout. Přikývne souhlasně hlavou, že s tím nemá sebemenší problém.* Můžeš začít. *Pobídne ji a sevře plechovku v obou rukách, které má založené v klíně.*

(Dnešní ráno pro ně nezačalo zrovna nejlépe, ale mohlo být ještě horší. Naštěstí Claire v bytě neudělala moc velký nepořádek, nebyl tu žádný tvrdý alkohol, nikde krev, ani kondomy, žádné drogy, vlastně to bylo celkem docela nevinné. Kdyby to tu vypadalo tak, jako někdy v jejích bývalých bytech po pořádném flámu, kdy dělala špatné věci, vedla bohémský život. Dobrá hudba, večírky, drogy, alkohol, sex, cigarety, přátelé, dobré jídlo a jeden příšerně milý muž. Je škoda, jak dopadl. Byl mladý, krásný a nadaný. Přála mu lepší konec. Měl umřít v rukách své milované, starý a obklopený vnoučaty. Měla čest ho mít ve svém životě. Pořád má před sebou ty jeho dokonale lísko-oříškové oči a slaměné dlouhé vlasy a jizvu nad obočím, jak se na jejich prvním rande popral o poslední růže s jedním idiotem. Nakonec ty růže dostala, i když byly úplně poničené. Ranku mu pak docela dobře sešila, ale jizvička mu zůstala napořád. Říkával, že tak na Claire nikdy nezapomene a bude na ní myslet každý den, když se na sebe podívá do zrcadla. Byl tak sladký, mladý a až příliš zbrklý a nerozumný a to ho stálo život. Dala mu svou krev, ale už bylo pozdě. Zřejmě. Bohužel musela zmizet, než by se stačil probrat a tak s ním musela nechat jednu svou svěřenkyni. Dostala od ní jedinou zprávu a to, že se neprobudil a že jeho popel rozprášila. Potom už se nikdy neviděly a ztratily na sebe kontakt. Nevadilo jí to. Gail nebyla zrovna ideální upírkou, a kdyby jí nesvěřila tento úkol, zabila by ji.
Asi nebylo ideální, když sem Cami přišla a uviděla jí, válet se na gauči a Chrise, který se už asi stejně chystal odejít. Všimne si jejího výrazu, když zmíní Kola. Asi to není úplně nejlepší ho zmiňovat, ale bohužel pro Cami o něm chce dnes mluvit. A to docela hojně. Cami toho ví více o jejím životě, než kdokoliv kdy věděl a to je vcelku nepříjemné, ale i osvobozující. Ví o většině věcí, co se jí staly zde v New Orleans skoro od počátku, co sem přijela. Někdy jí vyprávěla i o své minulosti, ale stále je toho tolik, co neví. Ví toho ale opravdu dost. Nejvíce ale ví z té doby, co přišla o dítě a pak o všem, co se stalo, až po dobu, co spolu naposledy mluvily. A naštěstí na ni Cami nekouká jako její oblíbenou rozbitou vázu, kterou bude těžké, možné nemožné znovu dát dohromady.) Chápu. Já jsem se mu také chtěla vyhýbat, ale včera se mi to moc nepovedlo a nechtěla jsem, aby pojal nějaké podezření, tak jsem se chovala, jako kdyby se nic nestalo. Myslím, že mi to sežral. (Mrkla na ni a vítězoslavně se ušklíbla. Tedy, doufá, že jí to Kol zbaštil. Nerada by s ním měla zase nějaké problémy a zvláště, když není tak úplně sám sebou. Pro Claire je docela normální se smát věcem, kterým se normální člověk nesměje, ale ona není normální a všechno okolo ní, i svět, je šílené. Jen směle pokývne hlavou a vypadlý pramen z drdolu si ledabyle zastrčí za ucho. Jen se znovu pousměje, když Cami odsouhlasí to, že její nový účes vypadá dobře. Opravdu jí to seklo a tak nějak povědomě doufá, že až se uvidí s Klausem, i on jí to pochválí. Protože nejvíce si vážíme komplimentů a hezkých slov od těch, co milujeme. Začne nenápadně nakukovat do tašky s nákupem, který přinesla Cami. Vytáhne odtamtud pomerančový džus a čerstvý křupavý rohlík. Ihned si nalije džus do skleničky, kde předtím měla vodu, kterou vypila a k rohlíku a vínu si ještě vyndala šunku. Položila si to všechno na talířek a s chutí se do toho pustila. Podívala se na ní a chvíli, jako kdyby přemýšlela.) Já jsem předtím byla u Kola na Plantáži, jak víš, a pak v hotelu. Takže bych se stěhovala do nového a vlastně jsem tam ani jednou nebyla. Už je asi na čase se začít nějak osamostatňovat. A v pořádku. Chápu to, chceš být s Klausem. Miluješ ho. Kdybych byla na tvém místě, chovala bych se stejně. (Pousmála se a pokračovala ve svém jídle. Netuší, jak to spolu s Klausem teď mají. Ona Cami říká skoro všechno, ale sama toho o ní moc neví. Nebo má alespoň takový pocit. Je to opravdu vztah spíše podobný doktoru a jeho pacientovi.) Díky, dost se snažím, aby to fungovalo. (Pousměje se.) Ale i tak ti budu vděčná, zřejmě do konce života. (Vážně se na ní podívala a poté, jakoby nic pokračovala ve své snídani. Každé sousto zapila pořádným douškem pomerančového džusu.) Cami, chápu to, možná to tak nevypadá, ale chápu tě. O tom incidentu jsi mi sice nic neříkala, ale nemusíš, pokud nechceš. Možná je lepší, že o tom neví, Cami. Řekla bych, že Klaus mě nemá zrovna v oblibě. (Mírně se pousmála a prázdný talíř se sklenkou donesla do dřezu, kam nádobí zatím položila. Claire se pak rozpovídá o tom, že neví, co by měla dělat. Směje se s ní, když na ní imaginárně vypálí. Smějí se spolu upřímně a od srdce a Claire to těší více než kdy dříve.) Možná bych mohla začít dělat v kavárně, večer si přivydělávat zpěvem a hrou. A až bych byla rozhodnutá, tak bych si tu práci nějak zařídila. Rozhodně ale vím, že bych chtěla pomáhat druhým, když se mi to doteď moc nedařilo. (Ráda by se věnovala lidem a pomáhala tam, kde je pomoc potřeba. Doteď rozsévala jen smrt a zmar. Nic dobrého. Poté se znovu ušklíbla.) Na muže moc štěstí nemám, vlastně vůbec. Ale pokud by se tu objevil další muž, rozhodně tě o tom zavčas informuji. (Zasměje se a jemně pohodí hlavou. Jakmile jí dá souhlas, podívá se na ni a usadí se naproti ní.) Dobře. (Přikývne, oblízne si rty a pak se podívá Cami do očí.) Jsou tu dvě věci. Asi začnu tím, co je trochu složitější. (Nervózně si začne mezi prsty mnout lem tílka. Polkla.) Řekla jsem ti spoustu věcí, ale tuhle jsem si z neurčitého důvodu nechala pro sebe. Ke Kolovi už nějakou dobu přechovávám velmi silné city. Pravdou je, že jsem se do něj zamilovala. Náhle a nevědomě jsem mu podlehla jako smrtelné nemoci. Jenže tohle není důvod mého trápení. Tedy, z části ano. Drásá mé srdce hlavně to, že vím, že on nikdy nebude milovat mne. Jeho srdce bude navždy patřit Genevieve. Nikdy s ním nebudu moci být, stát při jeho boku, nikdy si nezasloužím jeho lásku. A proto musím přestat milovat. Musím ho přestat milovat, jenže netuším jak. Proto potřebuji tvou radu. Nechci se kvůli pošetilé zamilovanosti trápit celý život, bojím se, že ho nikdy nedokážu přestat milovat. (Odmlčí se, spolkne zahořklost, kterou pociťuje ve svém hrdle, rozmrká slzy a podívá se jí do očí. Bylo to těžší, než se zdálo, říci to nahlas. Tohle byla ta první, těžší část. Druhou Cami řekne, až proberou tuhle věc.)

*Cítí se uvolněněji, jen co v bytu zůstanou samy dvě. Nechce mít s Claire díky malému povyražení, které v životě udělal snad každý člověk a ne jenom jedenkrát nějaké rozepře, ale zároveň nemůže akceptovat někoho naprosto cizího a kdo ještě k tomu není její návštěvou. Věří ji, že by si dávala pozor na to, aby se ať už s bytem samotným a nebo zařízením nic nestalo, tak či tak z toho nemá dobrý pocit. Zlobit se za to nebude, ale musí ji říct, že by pro příště bylo lepší, kdyby ji dala zprávou vědět o návštěvě.
Tématem zůstanou u včerejšího dne, přičemž jí oznámí, že měla možnost se setkat s Kolem. V této situaci není právě z toho nadšená, protože Kola považuje za bezpečného. Je sice hloupé považovat za nebezpečného jen jeho, protože v tomto městě je nebezpečný úplně každý a dokonce i Claire. Ví, že ne však pro ni. Jenomže Kol bez vzpomínek? Jeho staré já, které měla na chvíli možnost zahlédnout a vlastně díky jemu malému incidentu v Rousseau's měla možnost zjistit v jakém světě to vlastně žije. Nevěřila mu a vzhledem k okolnostem se zdálo, že se mu nedá příliš věřit celkově. Ráda by k němu měla jiný postoj, ale od chvíle, co se dozvěděla jeho malou lež ohledně nich na něj částečně změnila pohled. Stejně tak jako Genevieve se stala její přítelkyní a pokud někdo psychicky či fyzicky ubližuje těm, které miluje tak se na toho člověka nemůže dívat skrz růžové brýle. Vlastně se tak nedívá na nikoho, ani na muže, který je jí srdcem nejblíže. Výraz ve tváři svědčí o mnohém, jen ne ničím pozitivním. Nevadí ji, že se jí svěřuje, přeci od toho tady je jenom se obává, že by Claire mohl svézt na scestí po tom, co se jí tak usilovně snažila pomoct a vidí jisté výsledky. O Claire toho ví hodně, ale stále pro ní není otevřenou knihou, protože ví, že má své zákoutí, že jsou někde ukryté strany, které ať už nehodlá odhalit nikdy a nebo později. Pousměje se na ni a přikývne chápavě hlavou. Občas byla opravdu pobavená z jejích slovních výrazů. Na pohled vypadala jako jemná, křehká žena, která mluví jako opravdová dáma. V druhé chvíli vytahuje cigaretu, popíjí tvrdý alkohol a vyjadřuje se slušněji řečeno jako buran, i když v jejím případě to může znít poněkud sexy. Nutilo jí to usmát se nad vlastními myšlenkami ještě více, ale nechtěla, aby pojala nějaké podezření, že se jí snad z neurčitého důvodu směje.* Já ti přece neříkám, aby si s ním ztratila veškerý kontakt. Jenom z jeho přítomnosti u lidí ať už jsou to jeho známý nebo ne nemám příliš dobrý pocit. Nejsi prvním člověkem, který se mi ohledně Kola svěřil. *Přizná se jí a možná jí bude hned jasné o kom přesně mluví. Nechce to nějak více rozebírat, protože ví, že stejně tak jako Claire má k němu city a i když se jí s tím nikdy nepřiznala, co se týče toho romantického slova smyslu, tak si nešlo toho nevšimnout při jejich povídání. Navíc i sama Genevieve se o tom zmínila. V konečném důsledku, možná z celého města věděla o několika lidech více, než kdokoliv jiný, protože byla ať už jejich přítel a terapeut nebo čistě jen terapeut.* A to mě přinutilo dělat si starosti o druhé, co se ocitnou blízko něj.*Dodá s mírným úsměvem na rtech. Nemyslí si, že Kol je ve svém nitru špatný. Ví, že je za jeho maskou schováno více, než chce dát najevo, ale momentálně je příliš nebezpečný pro okolí, když je ve stavu, že je mu jedno, kdo mu zemře pod rukou.
Velmi ji potěší kompliment, který ji složí ohledně vlasů. Upřímně nečekala nějakou reakci, protože si nechala vlasy jenom zkrátit a nic víc. Bylo milé něco takového slyšet, jelikož ve světě plných nadpřirozených bytostí je tohle naprostá zbytečnost a takovými maličkostmi se nezabýváte, i když je v tom jistý půvab. Nakonec se pustí do vybalování nákupu z tašky, přičemž koutka okem se podívá ke Claire, která tam nahlíží a bere si jedny z prvních věcí, co začne vytahovat. Vykouzlí jí to úsměv na rtech, protože si ihned vzpomene na dobu, kdy takhle přicházela s taškou plného nezdravého jídla a Kai ji stál za zády, aby mu už konečně podala colu a dva pytlíky chipsů. Při tom zamyšlení polije celé její tělo pocit stesku po osobě, která jí tak moc ublížila, ale na druhou stranu tolik dala. Je to zvláštní a možná patetické, hloupé ale nemůže se zbavit toho, jako kdyby ztratila své dvojče podruhé. Bylo mezi nimi jisté spojení a to nejenom proto, že jsou rodina, ale jako kdyby i oni byli dvojčata. Chyběl jí. Každý den, každý týden a každý další měsíc. Obává se, že už nikdy neuslyší jeho uštěpačný hlas, že už nikdy nepocítí pocit vzteku pokaždé, co udělá a nebo řekne naprostou pitomost, že už nikdy neuslyší, jak ji říká „sissie“ a přitom nikdy nebyla jeho sestrou. Trvalo to jenom pár sekund, než se znovu vrátila do reality. Nemůže na něj myslet, alespoň ne teď. Namísto toho se věnuje Claire a opět se pousměje.* Pokud se na to necítíš, tak víš, že tady můžeš ještě nějakou chvíli být. *Pousměje se, ale v další sekundě se zarazí. Je to poprvé, co něco takového slyšela. Ta slova ji zní v uších jako kostelní zvony, které nehodlají přestat bít. „Miluješ ho“ bylo to tak zvláštní slyšet od druhého člověka, protože sama si nedovolila nad tím přemýšlet až do takové hloubky. Ví, co cítí a ví, jak moc hluboké to je, ale stejně tak vždy věděla, že na takové slova nedojde. Tedy alespoň u nich dvou, možná někdy v daleké budoucnosti, ale pravdou je, že si to ani nepotřebují říct, protože sami moc dobře vědí, co k sobě cítí a jak vážné to mezi nimi je. Slovy se k tomu nevyjádří, ale tělem jí koluje hned několik pocitů, přičemž její mozek nechce přestat nad tím přemýšlet. Raději od tématu odejde a pochválí ji, že si vede dobře v uzdravování. Usměje se na ni laskavě a vytáhne poslední věci z tašky. Kotky rtů ještě více povytáhne nahoru.* To je docela dlouhá doba. *Řekne spíše odlehčeně, ale lze jasně znát, že jí to velmi potěšilo a váží si těch slov. Ne každý vnímá terapii tímto způsobem. Spousta lidí se domnívá, že cvokaři vám nepomohou a berou peníze za nic. Ještě, že ona nebere ty peníze, kdyby si náhodou někdo chtěl stěžovat, že její práce byla naprosto zbytečná a neúčinná. Ještě jednou se jí omluví a stejně tak jí prozradí, proč je to pro ni složité v posledních dnech vzhledem k tomu, co se tady nedávno za její nepřítomnosti odehrálo. Při jejich slovech pokýve hlavou a uvědomí si tak, že se Claire zrovna moc neotevřela. Ona není tou osobou, která by se svěřovala lidem a hlavně si teď uvědomila, že je záhadou sama o sobě. O jejím nejhlubším tajemství nikdo neví a hodlá nadále pokračovat v tom, aby se to nikdo nedozvěděl. Celá její rodina je zahalená pod závěsem záhady, kterou nelze jen tak rozluštit. Když o sobě už mluvila, tak ne nikdy v tom smyslu, aby řekla, co bylo ještě před New Orleans. Jisté věci jí nedělají problém odhalit, ale stejně tak ví, že i spoustu jich zůstane skryto někde tam v temnotě, kde se dostanou jenom její myšlenky a vzpomínky.* Trochu vím o tvé minulosti s Marcelem a proto mě ani nenapadlo to více přiblížit. *Nadechne se zhluboka, když se na sekundu vrátí k večeru, kdy se jí přišel omluvit a poté se k nim připojil Klaus. Zjistila tak, proč vůči němu má takovou zášť a na jednu stranu mu rozumí, ale všechno má i svou druhou stránku a nehodlá akceptovat vše, co mu na mysl přijde.* Předchází tomu poměrně dlouhý příběh, ale Klaus zkrátka nedokáže snést Marcela v mé přítomnosti. Byl den, kdy viděl něco, co nebylo právě příjemné. Ne pro něj. *Zavrtí u toho mírně hlavou a ve tváři má vepsaný vážný výraz, naplněný bolestí z toho, co se okolo nich děje.* I přesto, že uvnitř je člověk zničen na milion kousíčků, tak Marcel umí jednu věc dokonale. Umí tě rozesmát, dokáže tě přinutit cítit se šťastně i ve chvíli, kdy se tak nedokážeš cítit a to je jeden z mnoha, proč ho nemůže snést v mé přítomnosti, protože i přesto všechno, co se mezi námi stalo mě dokáže rozesmát. V ten večer se Marcel na chvíli zastavil a bohužel do toho přišel i Klaus a nedopadlo to zrovna dobře. Věří mně, ale nevěří ostatním a tudíž má vždy pochyby, když se tady vracím. *Vysvětlila jí to velice stručně, ale kdyby měla vyprávět celý příběh, tak by to trvalo o mnoho déle. Stalo se mezi nimi tolik, že by možná sama nebyla schopná vybavit si úplně každou vzpomínku, kterou na ně měla. Po těch slovech odejde do obýváku se posadit a napije se coly. Je pro ni mnohem příjemnější jiné téma a tak je ráda, že ho přeskočily. Rozesměje se, když jí vypráví nejenom o tom, co by chtěla dělat za práci, ale hlavně způsobu, kterým to pojala. Jakmile na ni „vystřelí“, tak jí dělá problém se přestat smát. Je uvolňující se chovat někdy dětinsky a taky je to snad poprvé, co se smějí společně a to pořádně od srdce.* Myslíš přímo pracovat i v charitě? To je asi jeden z nejsnadnějších způsobů, jak pomáhat druhým. Možná bych o něčem věděla, ale ještě se poptám. *Pousměje se. Za dobu, co tady studuje poznala spoustu lidí a pracovat v baru má taky jisté výhody, protože nikdy nevíte, koho tam potkáte. Opět se zasměje, ale tentokrát o něco méně. Zavrtí hlavou, jako kdyby z jistou částí jejich slov nesouhlasila.* Určitě to jednoho dne přijde až to budeš nejméně čekat. *Řekne povzbudivě. Ono je těžké najít si někoho ideálního, protože ten ideální snad ani neexistuje a už vůbec ne v tomto světě, ale jednoho dne určitě narazí na muže, který se pro ní ideálním stane nehledě na to, co vše tomu bude předcházet. I ona sama se už setkala se špatnými muži a měla pocit, že štěstí na ně žádné nemá, protože nebyli dobří a jak to nakonec všechno dopadlo? Ví, že Klaus chce být více, než tím, čím je, stejně tak jako ví, že patří stále a vždy bude patřit k těm „bad guys“.
Souhlasí s tím, aby jí pověděla o tom, co jí trápí. Vždyť i od toho tady je, že ano? Pobídne ji, že může kdykoliv začít. Sleduje ji, když se naproti ní posadí a dívá se jí po celou dobu do očí. Už teď dokáže poznat, že to Claire na duši hodně trápí a že to nebude nic příjemného. Avšak udělá všechno proto, aby jí nějakým způsobem dokázala pomoct ať už se jí chystá sdělit cokoliv. Nepřerušuje ji, právě naopak. Nechává jí čas na to, aby se připravila, protože nelze přehlédnout nervozitu, která jí koluje tělem. Jen na sekundu shlédne dolů k rukám, které mnou látku mezi prsty a hned na to se jí zadívá opět do očí. Přiznání, které přijde není tak ani přiznáním, alespoň ne pro ni. Nedává na sobě znát žádné překvapení, stejně tak jako ani nepoukazuje na fakt, že něčeho takového by si stihla všimnout dávno sama. Jakmile jednou k někomu cítíte něco silnějšího, tak se prozradíte, i když si to sebevíc hlídáte. Mluví za váš vás hlas, který změní tón pokaždé, co tu osobu zmíníte, stejně tak jako řeč vašeho těla vám o tom řekne. Spoustu věcí lze z člověka vyčíst, jenom musíte vědět jak. Oči mluví, stejně tak jako výrazy ve tváři, gestikulace a držení těla. To všechno vám dává signály, které buď vidíte nebo ignorujete. Není jednoduché tady sedět, poslouchat ji a na další den sedět naproti ženě, ke které možná cítí jistou zášť protože má něco, co by si ona celým srdcem přála a poslouchat zase její pohled na Kola či Claire. O něco více zvážní a musí nabrat hodně vzduchu do plic, který zhluboka vydechne. Stejně tak jako se dokáže na to dívat z její pozice, tak i z Genevieve a ona musí být objektivní, což je v případech přátelství těžké. Má pocit, že u ní a Claire to už vede taky k přátelství. To, co jí už nenechává tak klidnou je fakt, který přijde posléze. Chce ho přestat milovat a jí hned vyjde na mysl způsob který by byl nejsnadnějším řešením, stejně tak jako pro ni nejhorším a nedokázala by ho schvalovat. Vidí v jejích očích slzy, které by se nejradši probojovaly na povrch a jí je upřímně líto, čím si musí procházet, protože zlomené srdce je jedna z nejhorších bolestí, která vás dokáže naprosto zničit. To, co viděla v očích Marcela, tu bolest, kterou mu způsobovala teď vidí u ní, akorát je způsobená Kolem. Jinak zde není žádný rozdíl. Odloží colu naproti na stoleček a plně se jí začne věnovat.* Abych byla kompletně upřímná, tak o tvých citech jsem už věděla nějakou dobu. Nemusela si mi to ani říkat, protože to šlo poznat. Je to něco, co jde těžce skrýt. *Pousměje se opravdu zlehka. Chtěla jí to jen objasnit, než přejdou k druhé části rozhovoru.* Vím, že ta bolest, kterou cítíš je příšerná, ale posiluje tě to. *Nakloní se k ní tím způsobem, že si zapře lokty o stehna a sepne ruce vepředu.* I když to bolí sebevíc, nevzdávej se toho. *Zavrtí hlavou při své radě. Možná to není to, co chtěla slyšet, ale pro ní není východiskem se té bolesti zbavit.* Nemůžeš jenom tak od toho utéct, i když tě to svádí. Jednou ses do něj zamilovala, co kdyby to nastalo znovu? Co kdyby se jednoho dne ta všechna bolest vrátila a ty potom zjistila, že všechno tvé úsilí přišlo vniveč? Moje rada je bojuj s tím, i když to bude trvat dlouho. Protože jednou přijde den, kdy potkáš někoho, koho budeš milovat ještě víc a on tě udělá šťastnou, vyléčí tě a bude to ten nejlepší lék. A ty zjistíš, že tato zkušenost, že ta bolest, kterou sis prošla tě posunula dál. Dělá tě to člověkem. Možná to teď vidíš pesimisticky, protože tě v životě potkalo tolik špatného, ale na konci tunelu je vždy světlo. Jenom čas tě může vyléčit a pokud mezi tebou a Kolem bylo něco fyzického...vyhni se tomu, nedovol, aby se to stalo znovu. Jedině tak se můžeš posunout o další krok vpřed. *Dá ji radu o kterou zažádala. Nemůže ji nutit do toho, aby ji akceptovala a opravdu to udělala podle jejích slov. Jenom může doufat, že ji oslovila a bude nad tím přemýšlet a možná potom se podle toho bude řídit. Opravdu doufá, že i Claire jednou najde své štěstí, protože by ho měl najít každý.*

(Bylo to trochu zvláštní, když ji tu Cami nachytala s úplně cizím chlapem a to pro obě. Claire ho potkala včera v klubu a byl hezký a příšerně milý. Na ni nebyl milý nikdo už docela dlouho, někdo cizí a ještě k tomu muž. Podlehla tomuto příjemnému pocitu, když se k vám chová někdo pěkně a odvedla ho ke Cami do bytu. Ano, nebyl to nejlepší nápad a ona si ani nepamatuje, že by něco takového udělala, ale asi ano. Byla posilněná alkoholem a vždycky když je napitá, je až moc přítulná, miluje úplně všechny a někdy se dokonce cítí osamocená. Tak vyhledávala něčí společnost. Někdy to nebylo úplně dobré, protože se snadno zapletla se špatnými lidmi a měla pak problémy. Nikdy to ale nebylo nic tak hrozného, že by to nepřižila. Také aby ne, byla upír, byla silnější a měla všechny ty výhody. Párkrát se s nimi vyspala a pak si z nich udělala snídani, kterou si vychutnala až do poslední kapky, ale to bylo jen občas, musela se chovat opatrně. I když to nesnášela. Ráda byla utržená ze řetězu, zvláště když si potom nic nevyčítala, což už bylo zase naopak dost časté. Svoje chyby často opakovala. Chápe obavy Cami. Mohl by to být špatný člověk, něco tu třeba ukrást nebo něco mnohem horšího. Měla by si dávat pozor, což se také snaží dělat, ale někdy se to prostě nepovede. Takže když bude Cami informovat, bude to jednoduše lepší pro obě dvě. Předejdou tak případným nedorozuměním.
Prozradí Cami, co dělala včera večer a proč skončila, tak jak skončila. Úplně na mol. Vinu přičítala hlavně tomu, že potkala Kola a jediný pohled na něj jí připomněl všechno, co ona díky svému hloupému zamilování do něj, mít nikdy nebude. Jeho. Možná by stačilo, kdyby jí řekl něco opravdu hrozného, něco, co by sakra bolelo, ale ona by ho díky tomu přestala milovat. Možná, že kdyby tu hádku vyvolala a on jí v afektu řekl něco hnusného, fungovalo by to. Nejhorší věci říkáte, když vámi cloumá vztek a nepříčetnost. Jednou by to třeba pochopil. A kdyby ne, alespoň by se nemusela být, že by se do něj znovu zamilovala. Někdy nechápala, jak nad takovými věcmi může přemýšlet, ale bylo jednodušší nad tím přemýšlet, než to udělat. Ani neví, jestli by to dokázala udělat. Možná. Najednou se na ni zkoumavě, zamyšleně podívala.) Myslíš, že bych se s ním měla na nějakou dobu přestat vídat? Měla bych počkat, než se mu vrátí vzpomínky na Genevive? (Pokud se mu někdy vrátí. Proběhlo jí hlavou. Nejradši by byla, kdyby ne, měla by ke Kolovi blíže, ale kdyby se mu vrátily, byl by to ten Kol, kterého milovala více. Byl by lepší a měl by k tomu důvod. Možná, že je schopná riskovat to, že ho ztratí, pokud on najde sám sebe a důvod, proč být lepším člověkem. Možná by ale bylo doopravdy lepší, kdyby se mu nějakou tu dobu vyhýbala. Teprve teď Cami pohlédne zpytavě do očí a vyčkává, co jí na to odpoví.
O Cami toho hodně nevěděla. Věřila, že to nebude jen pěkná tvářička a také nebyla. Byla to silná, vyspělá, chytrá a pozorná žena. Určitě měla svá tajemství, ale to mají všichni. Možná, že jí některá její tajemství odhalí, možná také ne, do ničeho jí ale nutit nebude. Je jí jasné, že si s Cami vytvářejí něco podobného přátelství, ale zda se to vyvine v nějaké větší, silnější pouto než jen vztah terapeuta s pacientem, to se uvidí.
Pravdou je, že Claire je různorodá a přesto jednotvárná. Nikdy nevíte, co od ní očekávat, je náladová a nebojí se jít za tím, co jí přijde správné, nebo jako jediné východisko. Claire je strašně složitá a přesto jednoduchá. Umí být svá, ale dokáže být taková, jakou jí chcete mít. Chce se bavit, ale ráda je vážná. Je vše ale zároveň jen jedna věc. Možná je malinko šílená, ale kdo by v tomhle světě nebyl. Trochu té šílenosti přejala od něj. Asi se s ní narodila. S šíleností, zuřivostí a občasnými záchvaty vzteku doplňující se její vlkodlačí stránkou. Nikdy by ale nedokázala jen tak ublížit někomu, protože měla špatný den. Nezabíjela bezdůvodně. Nikdy. Znovu se na ní podívá a očima jí přelétne od hlavy k patě, jako kdyby se chtěla o něčem přesvědčit, ale neměla o čem.) Možná to je přesně to, co bych měla udělat. (Odmlčí se, polkne a poté si oblízne rty.) Chápu tě Cami, ale já se Kola nemusím bát. Nemyslím si, že by vědomě ublížil. Tedy, pokud by k tomu neměl dost dobrý důvod a konec konců, já mám přeci devět životů a i když to tak vypadá, že jsem doopravdy mrtvá, nejsem, nebo snad ano? (Pozvedla koutky do úsměvu. Snažila se trochu odlehčit situaci. A ano, věděla, koho Cami myslela. Nebo to alespoň tušila. Tím člověkem by si tipla Genevieve, ale může jen hádat, nemusí tomu tak vůbec být. Na její slova znovu přikývne. Najednou si uvědomí, že i s Cami se má Gen více než za dobře a že by možná něco Cami neměla říkat, ale věří jí, věří, že to co jí zde říká, nikomu nepoví. Neodkáže si představit, co by udělala, nebo co by nastalo, kdyby Cami někde prozradila vše, co si zde říkají a dostalo se to k uším někoho, kdo by tohle rozhodně neměl slyšet. Vkládá v ní více, než v kohokoliv kdykoliv předtím. Přílišná důvěra tě může zabít. Tak trochu se obává toho, že i to by se jí mohlo přihodit. No, a pokud by se tak opravdu stalo, bude se prostě jen modlit, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Kulka do hlavy, umrznutí nebo podřezání si žil v horké vodě, to jsou prý skoro bezbolestné smrti. Jenže ona by měla takové štěstí, že by určitě vyfasovala nějaké ukřižování, upálení nebo stáhnutí z kůže za živa. Jednou u těchto smrtí byla. Nic pěkného. Nemohla ale nic dělat. I kdyby chtěla.
To, že jí pochválila vlasy, nebrala jako něco závažnějšího. Byla to pravda, slušelo jí to a tak neměla jediný důvod, proč jí to nepovědět. Určitě si toho všimne spousta dalších lidí, ale uvidí se, zda i jim se její proměna bude líbit. Od ní má Cami rozhodně palec nahoru. Sice to byla jen úplná maličkost a pošetilost, ale tyhle malé a nepodstatné věci jsou v životě ze všeho nejlepší, nebo ne?
Jakmile začala drze koukat do tašky, co jí to přinesla dobrého a hned si z tašky vyndala džus, na který měla chuť. Cami byla jako její starší sestra, nebo teta, kterou poznala teprve před pár týdny a zatím se jí moc zamlouvala. Ona vlastně z její rodiny poznala otce, bratra, nevlastní sestru a macechu. Docela bída, když věděla, jak je její rodina velká a jak snadné a rychlé bylo vymření jejího rodu. Vlastně nikdy nebyli žádný rod, ale ona tomu tak říkala. Myslela si, že to jejím příbuzným přidá něco na té důstojnosti. Přikývne.) Díky, jsi milá. Možná bych tomuhle místu mohla říkat domov a občas sem zajet na návštěvu, co myslíš? (Pravý koutek pozvedne o něco výš, než ten druhý a levým okem na ní mrkne. Konečně by měla nějaké místo, kam by se mohla vracet, které by mohla nazývat domovem po tolika staletích. A možná, že to bude poslední místo, které tak bude nazývat a bude se sem ráda vracet. Rozhodně se radši vrátí sem, než do prázdného, studeného bytu, kde na ní bude čekat jen neumyté nádobí a špinavé oblečení spolu s načatým vínem a dalším filmem nebo knihou, se kterou stráví večer. Jak smutné. Stráví celý zbytek života znuděně a unaveně. Práce jí určitě bude vysilovat a nebude mít chuť jít znovu pít. Třeba se přestane vídat s Kolem a prostě se bude snažit žít jiný život, který se jí možná nebude líbit, ale bude to něco jiného, než předtím. Na její odpověď, že je to dlouhá doba, nic neřekne. Pravdou je, že neví, jak dlouho tady bude a radši nic nepředvídá a ani se nesnaží myslet dopředu. Je to pro ni lepší a většinou si tím nezkazí náladu, když nad tím nepřemýšlí.
Nenutí jí, ab jí vyprávěla něco, co pro ni není nejpříjemnější, ale nechá to na ní, zda bude mluvit, nebo ne. Ví, že její rodině se stala hrozná příhoda. Její bratr, dvojče a její strýc. Slyšela o tom, ale nikdy to nějak nezmínila ani se na to neptala. Přišlo jí to nezdvořilé, a hlavně nerada vytahovala rodinu jako téma. Ona před Cami o té své moc nemluvila, jen občas a ve střípcích. Nechtěla, aby se k tomu někdy dostaly. Stále si to přičítá jako svoji vinu, myslí si, že za to může ona. Netuší, jestli to má Cami stejně, ale ona, podle toho co slyšela, si nemyslí, že by se Cami měla cítit nějak provinile. Claire ji stále vidí jako léto, nebo první pampelišku, slunce, silnou, plnou světla a dobra, které vyzařuje, příslib toho, že bude lépe. Pomoc, kterou slunce po dlouhé zimě přináší stejně jako teplo a dostatek potravy. A smích, spojený se štěstím, že přišlo jaro, že už všechno nebude tak pochmurné a už si nebudou muset dělat tolik starostí. Malinko nakrčí obočí, když jí sdělí, že ví o ní s Marcelem. To jí nepřekvapilo. Spíše to, že kvůli tomu o tom nechce mluvit. Marcela už v tomhle smyslu neřeší, ne v romantickém smyslu. Byli spolu, bylo to úžasné a on ji nechal jít. Prostě k sobě nepatřili, když se jejich cesty rozdělili. To by možná řekl někdo, kdo by jí potom chtěl utěšit. Jenže ona věděla, že to je kravina. Nechal jí jít, protože chtěl. Kdyby to s ní někdy myslel vážně, nenechal by jí odejít. A ona prostě odešla, protože si nemyslela, že by jim to s Marcelovou povahou někdy mohlo ještě fungovat. Jistě, nebylo snadné se toho vzdát, ale brzy nad tím přestala přemýšlet a dostala se přes to. Jako kdyby to nic nebylo. Tohle už si ale v hlavě srovnala dávno a nechce to znovu otevírat, znovu to řešit.) Cami, já a Marcel jsme v tomhle ohledu už dávno uzavřená kapitola. (Jen v tomhle ohledu. Nepatrně se na ni usměje a naznačí jí tím, že jestli je to způsobeno jen tímto, tak že jí o tom rozhodně může říct, pokud chce. Vidí ale na ní, že je pro ni nepříjemné o tom mluvit a znovu to vytahovat. Nepřerušuje ji a poslouchá, když jí začne osvětlovat situaci, co se tu před nedávnem stala. Poslouchá pozorně a uprostřed její promluvy se zvedne, pomalu k ní dojde a položí jí chápavě ruku na rameno. Chvíli ji tak nechá, ale potom jí znovu stáhne k tělu. Pokývá souhlasně hlavou a malinko našpulí rty, jako kdyby chtěla něco říci, ale neví co. Nejlepší jí proto přijde na to neříkat nic.
Nakonec se dostanou k tomu, co by Claire mohla potencionálně dělat a při mluvení, kdy i přemýšlí, si docela dobře urovnává myšlenky. Zasmějí se jejímu malému představení a i díky tomu se mezi nimi uvolní o něco více trochu napjatá atmosféra. Ne že by byla někdy nesvá, když byla s Cami, bylo to spíše takové malé napětí, které ani netušila, proč tam je, ale asi mělo nějaký význam. Možná důležitý.) No, možná, že bych radši dělala v dětském domově. Nebo jako učitelka, ale na to bych si musela vystudovat školu. Nejvíce mě asi láká ta lékařka, ale musela bych se připravit na to, že až spustím kletbu, což by se asi jednou stalo, budu se muset proměňovat. Anebo si budu muset sehnat prsten, nebo nějaký amulet, co já vím. Ale nějak netoužím po tom stát se znovu něčím, čím jsem po své poslední zkušenosti začala opovrhovat více, než kdy předtím. (Opáčí na její slova. Charita by asi nebyla nic pro ni, ale v létě by se mohla účastnit různých akcí, třeba pomáhat stavět domy v lokalitách poškozených tornádem nebo povodněmi. To by jí i bavilo. Ona je spíše člověk, co potřebuje něco dělat, něco pořádného. Jako lékař máte také pořád co dělat a nesedíte jen na zadku. Nějak pořád zapomíná, že Cami pracuje nejen jako psycholožka, ale i jako barmanka v Rousseau, kde se také seznámily a ona ji ovlivnila a darovala sporýš. Asi to pro ni muselo být strašně zmatené a možná jí toho měla říct více, ale ona ráda nechávala lidi v nejistotě, nechávala je, aby přišli sami té věci na zub. Jistě, občas jim pomáhala, ale to jen málo. Možná ale měla Cami pomoci o něco více. Te už je to ale jedno, Cami všechno ví a možná je zkušenější než ona.) Radši bych, kdyby to nepřišlo. (Nečitelně se ušklíbla. Sice to bylo pěkné, všechna ta radost, ale radost existuje jen od toho, aby nám ji někdo vzal. Vždy to tak skončí.) Láska mě dělá slabou. Ať už je jakákoliv, sourozenecká, nebo milenecká. (Proto o všechny přichází. Když miluje a je šťastná, je zranitelná a nepozorná. A už nechce nikomu vyprávět znovu svůj zdlouhavý příběh. Stejně by s ní nikdo nevydržel. Proto si vybírala spíše jednorázovky, muže na jednu noc, kdy se nemusela s ničím trápit. Vlastně ani s žádnými prášky, pro její štěstí. Ona to nesnášela. Vždycky na to musela myslet a teď má klid. Ani si nemusí dělat starosti, že by mohla neplánovaně otěhotnět, protože ona mít děti nikdy nebude. Hned má o starost méně. Nebude muset přestat pít a kouřit, bude si moct dělat, co bude chtít. A když se nebude vázat ani na žádného chlapa, to bude teprve něco. Bude totálně free. Zajímalo by jí, zda bude mít Cami jednou děti a manžela a kdo bude otcem a manželem.
Sedne si naproti ní, snaží se psychicky připravit na to, co jí zde řekne a pak spustí. Cami ji nepřerušuje, nechá ji vymluvit a pak si Claire vydechne a připraví se na radu, kterou jí Cami dá. Netuší, co jí poradí, ale doufá, že jak Cami zná, bude o dobrá rada. Všímá si jejích reakcí, jak odloží plechovku na stoleček a mírně se předkloní. Jakmile jí řekne, že celou dobu věděla, že je do něj zamilovaná, začne pociťovat lehkou nevrlost a záchvěv hněvu. Takže to všichni vidí, jak je do něj blázen? To se jí jen zdá. Nemyslela si, že je to tak očividné a ani nechce. Ona se těch citů chce zbavit, chce je skrýt, nechce, aby to kdokoliv viděl, protože se za to stydí. Ona nepotřebuje ani někdo věděl, kdo a co je její slabost. Už tak jich má více než dost. Přesto jí ale poslouchá a snaží se předstírat, že ji to nijak netrápí, že o tom dokonce věděla, že Cami asi něco tuší, ale chtěla ji to objasnit. Snaží se její slova vnímat, uložit si je, vzít si z nich něco, ale je pro ni těžké se soustředit na slova, když se to v ní teď všechno bouří. Vydechne a promne si oči. Je příšerně unavená životem.) Já prostě… potřebovala bych pauzu. Od všeho. Nejradši bych se nechala na několik let, možná desítky let uspat a prostě si odpočinula. Na chvilku bych zmizela a spala bych. Nemusela bych nic cítit, nemusela bych nad ničím přemýšlet, jen bych spala. Nevím, jestli chci žít takovýto život. Ať dělám cokoliv, nikdy si nepřijdu šťastná. Jistě, každá radost skončí, stejně jako všechno dobré a hezké, ale já mám pocit, jako kdybych ani nemohla najít nic, co by mě bavilo, co by opravdu něco dávalo, díky čemu bych se cítila lépe. Jako kdybych nemohla najít sama sebe. (Vydechla všechen vzduch z plic a položila si hlavu na ruku, kterou si zapřela v lokti o opěradlo křesla. Začínala ji z toho bolet hlava.) Nejsem si jistá, jestli… (Přemýšlí nad těmi správnými slovy, jak Cami své obavy objasnit.) Jestli chci takhle žít, jestli chci takový život. (Znovu se odmlčí. Na opětovanou lásku, za kterou stojí bojovat, stále nevěří. Přijde jí to, že láska je jako Bůh a ona je nevěřící. Spousta lidí v něj věř, udělala by pro něj vše, ale Claire to přijde pošetilé, dětinské a nemožné. Život jí dávno naučil, že není spravedlivý, žádní bohové neexistují a časem o všechno přijdete, pokud si jako ostatní nenabrousíte lokty.) Prostě si nemyslím, že… Nechci do něj být zamilovaná třeba několik let. Vím, že on za to nemůže, ale pokaždé když ho vidím, cítím takový vztek, jako kdybych mu to dávala všechno za vinu. (Napnuté tělo nechá úplně uvolnit a celá se tak nějak zhroutí do sedačky. Asi by to ze sebe měla vymlátit. Dříve, když se naštvala, šla prostě do baru, našla nějakého debila, kterého trochu naštvala, on chytl záchvat a ona se s ním poprala. Občas z něj málem vymlátila duši, ale ulevilo se jí. No, teď jí ale bude muset stačit boxovací pytel.) Kurva. (Zakleje tiše, tak, aby to Cami neslyšela.) No a, ten druhý problém, nebo, no, problém. Myslíš, že mi někdy Marcel a Jackson odpustí, co jsem udělala? (Řekla jen tyhle dva, protože o nikoho jiného už se tak nějak nestarala. Ostatní jí byli jedno. Možná chtěli její smrt, ale to už jí nějak netrápilo. Zatím žila a nechce se zbytečně namáhat pro ostatní. Už pro ostatní lidi vyplýtvala až moc své síly a času. S lidmi, kteří její pomoc nepotřebovali a ani nechtěli, ale ona se i tak snažila. Jenže na těchto dvou jí záleží. Možná to bude nezdvořilé, ale až s Cami domluví, bude někam muset jít. Bude se muset vyvětrat, protože tu z její strany cítí dusno a bojí se, že by se mohla naštvat a všechno si to vybít na Cami, což nechce.)

*Zdá se, že téma Kol je u ní věčné. Ať už ho řeší v případě Genevieve, která s ním má problémů více, než by se dalo očekávat a nebo teď s Claire, kterou poutá s tímto Původním upírem jistá, dlouhá minulost. V neposlední řadě ho projednává i s Klausem, ale to je trochu jiná situace a u nich je lepší jeho jméno nezmiňovat vůbec. Zdá se, že Kol začíná být velmi populární u všech, kteří mají něco společného s nadpřirozenem. Možná by si ho měla zapsat do nějaké složky pod titulek „Nejčastější téma u žen v New Orleans“. Nevadí ji to, ovšem že ne, ale to, co už jenom tak nelze přehlédnout je fakt, kolika lidem ubližuje. Možná by mohl protestovat, tvrdit naprostý opak, ale Genevive ublížil ne jenom jednou, ať už z psychické či fyzického hlediska a na tom se začíná jejich vztah rozpadat. Možná neměl v úmyslu ublížit Claire, ale pokud ji chce šťastnou, pokud mu na ní záleží, tak by ji nechal jít, protože jinak ona neudělá krok kupředu, nepohne se a bude zamrzlá v jednom bodě, utrápená nemoct se pohnout do strany. Vyjádří se k tomu tím, že se jí nelíbí, když je teď někdo pro ni blízký v jeho přítomnosti. Nechtěla to říct ale tím způsobem, aby to vyznělo ve smyslu, kterým ji teď pokládala otázku. Ihned zavrtí nesouhlasně hlavou, že to opravdu není tak, jak to s velkou pravděpodobností vyznělo.* Ne, nemohu ti přeci nařizovat, zda se s ním máš vídat a nebo ne. Jenom si myslím, že Kol je teď nebezpečný právě pro ty, kteří jsou a nebo mu byli nejblíže. Usuzuji to podle toho, co slyším a vidím. Osobně jsem se s ním od doby, co je nazpět ve svém těle a co se stal ten incident se vzpomínkami neviděla. *Vydechne ztěžka a udělá pár sekundovou pauzou, když se zamyslí nad jednou, podstatnou věcí.* Pokud se mu vzpomínky vrátí. Nebylo to ovlivnění, ale kouzlo. Nevíme, co bude dál, tudíž ani s tím nikdo počítat nemůže. *Chápe však, že Genevive by se toho nechtěla vzdát, že by chtěla o to bojovat a nediví se jí. Ztratila někoho, kdo ji miloval, koho milovala ona. Více do hloubky se k tomu nevyjadřuje, protože mluvit právě o ní s Claire u které je očividné, že má hluboké city k muži, který je zamilovaný do jiné není právě nejvhodnější. Dívá se jí do očí a vidí v nich, že její rady a poznatky bere vážně. Možná o moc vážněji, než kdokoliv jiný. Obrací se na ni, vyčkává na odpovědi, které jí mohou přinést užitek. Váží si toho a nečekala, že by až takovým způsobem dokázala někoho tak zaujat, že by ji někdo poslouchal tak, jako Claire. Pro ni je nejdůležitější to, aby jí vážně poradila, aby dostala to, oč si žádá.
Osoba, která stojí před ní je komplikovaná, ale hlavně zlomená. Vidí v ní dobro, ví, že chce být lepší a chce být více, než tím, čím je teď. Jenomže je naprosto polapená temnotou, která ji doprovází už tak dlouho, že chytnou se světla je pro ni jedna z nejtěžších věcí, které může udělat. Snaží se jí to světlo co nejvíce nabízet, přiblížit se k tomu a je jenom na ní, zda se chytne a nebo ho pustí. Nakloní halvu zvědavě na stranu, když ji Claire sjede pohledem. Netuší, čemu má přisuzovat to, proč to udělala, ale nijak jí to nevadí. Jen se nad tím zlehka pousměje, než opět zvážní. Nevydrží jí to dlouho, protože dokáže mluvit uvolněněji a v tom případě jí to nutí se alespoň jemně nad vším pousmát. Nadechne se zhluboka a opět vydechne, jako kdyby nechtěla mít žádný vzduch v plicích.* Možná, ale nevědomě ti ublížit může. Nemyslím si však, že by to zacházelo až do takové míry, kdy by to bylo smrtelné. Jen nechci, aby se ti něco stalo. Věřím tomu, že Kol není špatný člověk a že nechce být, jenom je nepochopený a ublížený, proto se to snaží tak nějak dávat ostatním. *To je alespoň její názor z toho, co o něm zaslechla a když se s ním párkrát potkala. Jednou měli menší rozhovor v baru a dokázala tak nahlédnout do jeho nitra, i když jenom na moment. Nenechal ji, aby mu dovolila se otevřít více, nepustil ji dál, protože pravděpodobně odsuzuje, ostatně jako většina lidí to, že někdo dělá terapeuta. Bere to, že se šťourá v ostatních, že z nich vytahuje věci, které buď chce zapomenout a nebo je těžké o tom mluvit, jenomže tak to vůbec není. Tak či tak nikomu ten pohled na věc nebere, akceptuje to. Naznačila jí, že i Genevieve jí už párkrát něco řekla. Netuší, jak to Claire vezme, ale ať už řekne cokoliv, tak se na to nebude dívat z pohledu přítelkyně, ale terapeuta. To je něco, co musí oddělit, co nemůže brát stejně. Správně by to mělo být tak, že buď je vztah terapeut/pacient a nebo čistě jen přátelé. A je fakt, že s Gen už jsou to spíše přátelské rady, povídání si o tom, co se děje v jejich životech. Možná s Claire to začíná být na stejné úrovni a obě si mohou být jisté, že cokoliv, co řeknou bude mezi nimi a další strana se to nedozví.
V další chvíli se přesune ke kuchyňské lince a vytahuje nákup z tašky, přičemž si nevzpomene na nikoho jiného, než na svého bratrance, který teď znovu bloudí ve vězeňském světě, znovu polapen do pasti, které se nejvíce obával. Možná tam není sám, možná je to ale o to horší, protože nikdo opravdu neví, co se tam děje a jí to ubíjí, každý den víc a víc. Někdo si může myslet, že na něj zapomněla, že už na to nemyslí a přešla to. Jenomže právě na to myslí neustále, jenom tiše, aby o tom nikdo další nevěděl. Dělá jí to až tak velké obavy, že si několikrát říkala, že by vyhledala jeho zpropadeného otce a vyřešila celou tu situaci po svém, jenomže jsou tady věci, které ji v tom brání, které ji nedovolí udělat krok kupředu, i kdyby se sebevíc snažila. Má chuť do Claire pobaveně šťouchnout, když jí bere věci přímo pod rukama, ale nakonec to neudělá, protože když se vytrhne ze zamyšlení, tak je už od ní v určité vzdálenosti. Poví ji, že přeci jen tady může zůstat, pokud se ještě necítí na to jít do vlastního. Tady je taky docela dost času sama, ale ne pořád, ne každý den. Snaží se ji navštěvovat a pokud tady nebude Claire, tak jediné, co se z bytu stane bude jedna velká hromada usazeného prachu. Ke všemu si zvykla na něčí společnost tak moc, že si těžce dokáže představit se tady vrátit a nevidět tady Kaie a teď už i ji. Bylo to možná pošetilé, vzhledem k tomu, že dříve s tím neměla žádný problém. Byla tady sama teoreticky pořád a nevnímala samotu tak moc, jako teď. Věci se však od té doby změnily a ona sama se posunula úplně někde jinde. Široký úsměv začne zdobit její tvář a odhalí tak vrchní řadu bílých zubů.* Samozřejmě, že ano. Tedy pokud se tady nevrátí Kai, protože jsem si jistá, že on by se o ten byt klidně pral a hlavně o gauč a postel. *Uchechtne se přitom, i když smutně. Netuší, kolik toho o něm zaslechla a nepamatuje si, co vše jí o něm vyprávěla, ale je si jistá, že něco málo o tom ví. Na tváři má úsměv jen proto, že se její nová kamarádka na ni dívá takovým tím zvláštním způsobem, příjemným. Alespoň, když by se tady vracela, tak by jí vždy mohla napsat, zda se nechce zastavit a strávit večer spolu u filmu a skleničky vína. Přidá další komentář, který se ale ztratí v jejich rozhovoru a nadále se k tomu nevrací.
Pro tentokrát se stočí rozhovor i k její maličkosti, což jí nevadí, ale ani neodhalí tolik, kolik by mohla očekávat. Kdo nezná v tomto městě O'Connell rodinu a ji samotnou? Každý, ale naprosto každý ví o masakru, který je už nějako jako legendou a který způsobilo právě její dvojče Sean. Dívají se na ni jako na jeho sestru, jako na někoho, kdo může být stejně labilní, stejně psychicky nevyrovnaný a přitom spousta ani netuší, co se vlastně stalo. Naučila se s tím žít, srovnala se se skutečností, kterou nemůže změnit. Rodina ve které se narodila je plná tajemství, stejně jako její druhá rodina s příjmením Parker. Je si jistá, že Claire netuší o tom, kdo je přesně zač, že před ní nestojí tak úplně člověk, ale osoba, co byla předurčena být čarodějkou, někdo, kdo se narodil proto, aby zemřel. A možná se to rozkřiklo rychleji, než tušila. Ostatně jednoho dne se to všichni dozví, alespoň ti v nadpřirozeném světě a buď jí to řekne sama a nebo ne. Nemá s tím problém, ale teď není vhodná doba. Avšak její srdce ukrývá jedno hluboké tajemství, které nehodlá říct nikomu, protože to byl den, kdy měla ve svém srdci temnotu, která byla tak velká, že jí samotnou to později začalo děsit. Ze všeho nejdřív se dozná, že nechtěla o tom mluvit už jenom kvůli její společné minulosti s Marcelem. Netuší, jak moc jeho city k ní byly hluboké, stejně tak ty její k němu, ale ví, jak moc hluboké je má právě teď k ní. Už nějakou dobu si je tím jistá a proto ji nepřišlo správné o tom takhle mluvit, i přesto, že je v jejím životě jiný muž. Pokýve chápavě hlavou.* Ano, to je možné. Jenomže mi to nepřijde zrovna taktní, i když v tomto městě je spousta zápletek. *Povytáhne obě obočí nad tím, jako kdyby snad dávala najevo, že je to až šílené. Když si představí, že sdílela stejného muže a ať už je to Klaus nebo Marcel s těmi, kteří jsou jí vlastně blízko, tak to šílené opravdu je. Raději se nebude těmi myšlenkami zabývat, protože je to zcela zbytečné a raději se přesune k tomu, co chce říci. Rozpovídá se ve stručnosti o tom, co se mezi nimi děje. Kdyby to měla vyprávět celé, tak to bude na další dobu a navíc lze znát, že ji to opravdu trápí. Oba jsou pro ní důležití, ale Klause vnímá naprosto jinak, než kohokoliv jiného a jediné, co chce tak je být šťastná s ním. Pozoruje ji, když se k ní přiblíží a zadívá se na ni s jistou otázkou v očích, protože netuší, proč to udělala. Jen, co cítí na ramenu její ruku, tak se usměje vděčně. Pochopila hned, že je to od ní náznak podpory a něco takového nezažila hodně dlouho. Je to opravdu dlouhá doba, co se dostala naposledy do takové situace a možná to bylo naposledy tehdy, kdy přišla za Sophie po své smrti a potřebovala pomoc. Nemusí ani nic říkat, jelikož tohle malé gesto pro ni znamená hodně a je možná lepší, než jakákoliv slova na světě.
Téma je o něco příjemnější, když se baví o potenciální práci a Claire to zavrcholí malým divadlem, které ji od srdce pobaví. Dlouho se nad něčím tak nezasmála, stejně tak jako nikoho dospělého neviděla v posledních měsících se chovat právě takto. Zamyslí se nad slovy, že by chtěla pomáhat druhým a jako jedna z věcí ji hned napadne charita. Je to asi jeden z nejednodušších způsobů. Vyvede ji z omylu a zmíní se o další možnosti, která se jí osobně velmi zamlouvá. Dokáže si něco takového představit, stejně jako sama i přemýšlela nad tím, že dělat dětskou psycholožku by nebylo taky špatné a pomáhat dětem, starat se o ně...je to jedna z krásných věcí. Ví, že své mít nikdy nebude, pokud chce být s tím, kým je a tohle by byla dobrá příležitost si to trochu vynahradit, i když to není totéž. Zkušenosti ale nabyla už na dospělých a zdá se, že se jí v tom i daří, takže sama netuší do jakého odvětví se dá. Prozatím to řešit nemusí, protože finančně opravdu nestřádá a svých problémů má momentálně tolik, že by jí to bralo ještě více času a energie. Přeci je jenom člověk a je mnohem více unavenější, než upír či vlkodlak. Během slov přikývne hlavou, aby věděla, že ji poslouchá a vnímá naplno každé slovo.* Je to ale tvoje stránka se kterou žiješ. Ať už je spuštěná nebo ne, tak to zvíře stále žije v tobě, že ano? Tedy alespoň si myslím, že to tak je. Ve vlkodlacích se ale obzvlášť nevyznám, protože jsi asi jediný se kterým udržuji kontakt. *To už jí je bližší téma upíři a čarodějky, než tohle. Vrátí se ještě k původním slovům.* Až se rozhodneš a budeš potřebovat s něčím pomoct, tak se na mě můžeš obrátit. *Pousměje se a uzavře to. Nemá k tomu více, co dodat, protože Claire sama se musí rozhodnout, jakým směrem se do budoucna vydá. Zaručit však úplnou pomoc taky nemůže, když to bude vybočovat z jejich sil a kontaktů. Nemyslí si, že by si Claire nezasloužila být šťastná a že někde tam venku, kdekoliv na ni někdo čeká, někdo, kdo jí bude souzený a s kým pozná opravdové štěstí. Zažila toho moc, hlavně tady a je pravda, že v New Orleans nelze být úplně šťastný, protože pokaždé přijde něco, někdo, kdo vám to vytrhne, kdo vás nenechá užívat si ten pocit, protože si myslí, že si ho jednoduše nezasloužíte. Pousměje se na ni.* Ne, dělá tě silným. Máš slabost, jistě, ale pro co člověk žije, když ne pro lásku? *Povytáhne obočí a byla to jen řečnická otázka. Nepotřebuje na ni odpověď, protože ví, že člověk žije jen pro lásku. * Ať už je to láska k druhým, majetku, bohatství, moci nebo slávě. Tam, kde ji najdeš je jenom na tobě. *Promluví o něco tiším hlasem a pohodlněji se usadí do křesla. Možná to bude vnímat stejně, možná její slova nebude brát vážně, ale to ani nemusí. Nebylo by to poprvé, kdo by nesouhlasil s jejím názorem, kdo by neviděl to dobro a krásu, kterou vidí ona. Jistě láska je pomíjivá, bolestivá, někdy tak moc, že dokáže zničit život, ukončit ho, ale vždy tam někde je. I v největším psychopatovi je láska k jistému objektu, ať už je sebevíc zvrácená nebo ne.
Pobídne ji,aby se svěřila s tím, co ji trápí. Není překvapená, že se jedná o Kola a možná to i čekala, protože zlomené srdce se léčí velmi těžce a ne každý se s tím umí vyrovnat. Jediná rada, která je nejrozumnější je čas, protože ten dokáže vyléčit naprosto všechno. Zahojí rány a i když nechá po sobě jizvy, tak vám vždy pomůže. Nejdříve si ji plně vyslechne a jen, co dostane prostor, tak se předkloní. Nejdříve se zmíní, že o tom věděla, že to nemusela říkat. Je psycholožka a tyto věci lze poznat, i když na to nemáte kus papíru a jisté zkušenosti. Zamilovaný člověk žije v představách, že to nelze poznat, že to dokáže skrýt, ale je to jedna velká lež. Pokud máte oči otevřené, poznáte to. I přesto, že zaregistrovala změnu v její tváři, tak se tím nenechá rozhodit a pokračuje dál. Nepovažuje za řešení zapomenout a riskovat to, že by se mohla zamilovat znovu. Tohle je život, takhle to chodí a nelze se tomu nějak bránit. Nevybereme si zkrátka kdy a do koho se zamilujeme, prostě se to stane a s tím by se měl každý jistým způsobem vypořádat, i když to bolí sebevíc. Utéct tomu? Ne...nemůžeš utéct, protože jednou si tě to dohoní a bude to ještě tisíckrát horší, než teď. Odmlčí se a poslouchá ji. Vidí na ní, že je zničená životem a je opravdu smutné někoho takhle pozorovat, když vidíte, že si sáhl na samé dno. Znamená to však jednu věc, že už ji zbývá se jen postavit a jí nahoru. Nechá ji, aby jí řekla všechno, jak to cítí a pak využije chvíle mlčení.* Někdo říká, že bolest ze ztráty blízkého je ta nejhorší, kterou můžete začít. Jenomže tak tomu není. Nejhorší je to, když si uvědomíš, že si ztratil samu sebe, smysl života. Neznamená to však, že ho znovu nemůžeš najít. Každý z nás se alespoň jednou cítil naprosto bez života, bez naděje. *Narovná se v zádech a nechá si sepnuté ruce v klíně.* Znovu to nalezneš a přijde něco, co tě bude dělat šťastnou, i když to bude maličkost. Teď už jenom zbývá vstát a bojovat za sebe samotnou. *Dokončí a hned na to Claire promluví. Podívá se na i starostlivě, velmi starostlivě. Jako kdyby jí říkala, že smrt snad bude milosrdnější, než to, co prožívá. Smrt není přeci východisko, narodili se proto, aby žili, ne? Jednou by měl člověk zemřít, ale ne takhle. Ne v této situaci. Přikývne hlavou. Tohle samé měla s Marcelem, alespoň jí to připomíná tu situaci. Taky ji vinil ze věcí za které nemohla, ale to zlomené srdce dělá.* Měla by ses Kolovi na nějakou dobu vyhýbat kvůli sobě, protože pokud to tak cítíš, tak časem, kterým od něj budeš oddělená zjistíš, že ti to pomohla postavit se na nohy a znovu začít žít. *Dala jí už mnoho důvodů, mnoho jí toho řekla na podporu a pokud to Claire nezačne cítit jinak, dívat se na to z jiného úhlu, tak ji právě v tomto asi těžce pomůže, i kdyby do toho vložila všechnu svou sílu.* Čím víc se snažíš ho nemilovat, tím více se to děje. Dej si odstup, nechej čas to vyléčit. *To je asi poslední rada, kterou jí může dát ohledně lásky ke Kolovi. Pozoruje ji, když si znovu sedá do pozice, jako byla před chvílí. V místnosti začíná vzrůstat napětí, které nevychází z její strany. Chápe, že to pro ni není jednoduché a ke všemu má výbušnou povahu. Překvapí ji, když po ní chce odpověď na něco, co teoreticky nemůže vědět. Marcela zná, ale Jacksona viděla jenom jednou a tudíž nemůže soudit.* Co se týká Jacksona, tak si budeš muset o tom promluvit s ním. Neznám ho, neznám jeho postoje a tudíž nemohu nic říct. *Je ji líto, že nemůže dát ohledně něj žádnou odpověď. Co se týká Marcela, tak to může předpokládat, ale člověk nikdy neví, jak se zachová.* A Marcel...*Vydechne ztěžka, jako kdyby pro ní samotnou bylo těžké o tom mluvit.*...jakmile ho jednou někdo zradí a nebo zklame, tak velmi těžce odpouští. Má to v sobě, dokáže odpustit, ale vždy si to bude pamatovat. Pokud to nepřejde, pak je malá šance na odpuštění. Je těžké to říct, protože nevím, jaký je jeho postoj k tobě. Mně třeba odpustil, ale nikdy neodpustil Klausovi, ale neznamená to, že někde hluboko v něm je ta část, která se o něj stará a která se stará i o tebe. Musíš si promluvit s nimi. *Dá ji, oč žádala, ale pochybuje, že to bude nějak uspokojivé. Nemůže rozhodovat za ní, protože ne vždy se člověk zachová stejně, ne vždy jde reakce předpokládat.*

(Nevěděla, jak se vymotat ze šlamastiky, ve které se právě nacházela. Byla do Kola zamilovaná jako kdyby to bylo poprvé, až po uši. Bála se zamilovat, jakou spousta lidí. Bála se, že to dopadne jako pokaždé. Dokázala se zamilovat rychle. Prvotní vzplanutí zažívala často, ale stejně jako vzplanula, také rychle její vášeň a touha uhasla. Jen několikrát to bylo něco opravdu silného, důležitého a představa, že by o něj někdy přišla, jí vždy plnila čirým zoufalstvím. Stále si pamatuje svoji první lásku. Všechno to bylo tak dokonalé, dokud nezavraždil její rodinu, jí nedal svou krev a následně jí ubodal. Jak romantické, že? Netuší, proč jí dal svou krev. Možná, že chtěl, aby se stala tím, co lovila, co nenáviděla, aby si všechnu tu bolest a pocit viny mohla vychutnávat dlouhou dobu ještě potom, co se to stalo. Nebo jí možná chtěl zachránit život, protože ji doopravdy miloval, ale nechtěl zároveň přijít o ten svůj. To už se pravděpodobně nikdy nedozví. Chtěla svou rodinu pomstít, ale nikdy se jí nepodařilo vypátrat. Přisuzovala to tomu, že už byl pravděpodobně dlouho mrtvý. Vyhnala ze své hlavy minulost, která jí v obrazech probíhala před očima a poslední výjev, muže, kterému stínali hlavu před jejíma očima, muže, kterého milovala snad nejvíce ze všech a chtěla s ním strávit celou věcnost, sebe, křičí, skoro ječící hrůzou, která se jí naskytla k vidění. Vyvraždila ten večer snad celé království, jak byla rozlícená a naprosto ztracená. Stále to bude jeden z nejhorších večerů jejího života. Párkrát zamrkala, zaostřila svůj pohled na Cami a začala ji znovu plně vnímat.
Všimne si, jak rychle nesouhlasně zavrtí hlavou a vlasy jí začnou lítat sem a tam okolo obličeje. Chápe, že Cami zřejmě nechce, aby jí Claire poslouchala doslova. Ona to také nedělá, ale pokud by jí Cami doporučila, aby se přestala vídat s Kolem. Uposlechla by ji. Tak trochu by si tím i potvrdila správnost svého úsudku a rozhodnutí, které udělala sice ne tak úplně dávno, ale usoudila, že je to nejlepší možné řešení pro ni. Ne pro Kola, který se jisto jistě naštve a bude na ní kvůli tomu zase křičet, a ona se na něj také naštve, řeknou si ošklivé věci, ona jemu pravdu, jak to k němu cítí a on jí určitě řekne něco ve smyslu, že to její problém. O to má větší důvod se mu vyhýbat co nejdéle a co nejúspěšněji. Zablokuje si ho na facebooku, jestli tedy nějaký má, přestane mu odpovídat na hovory a SMSky, přestane ho vídat a bude se vyhýbat místům, kde by ho případně mohla potkat. Tak nějak doufá, že Kol není pozvaný Cami do tohoto bytu, aby se před ním měla případně kam schovat. To zní, jako kdyby se bála, což tak není, ale pravdou je, že až bude vidět rudě a mozek mu zatemní hněv, měla by se ho bát. Mohl by jí neúmyslně ublížit.) Já nevím. Mám takový pocit, že na to, abych se z toho dostala, ho musím prostě vyčlenit na nějakou dobu ze svého života. Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. A to je zřejmě právě to, co potřebuji. Potřebuji ho vyhnat ze své hlavy, očistit se od něj, vyléčit se z toho pobláznění. Musím to brát tak, že Kol je pro mé tělo a mysl toxický, jako drogy a tak bych se od něj měla držet dál, než mu znovu propadnu. (Tiše vydechne, když jí Cami potvrdí její domněnky. Rukou pohladí opěradlo jídelní židle.) Jedna čarodějka říkala, že každé kouzlo má nějaký háček, nějaká zadní vrátka. Můj mozek chce, aby se mu vzpomínky vrátily, ale srdce říká jasné ne. Genevive sice v oblibě nemám, jelikož všechny naše názory se rozcházejí a nejsem jistá, zda mě bude kdy schopná akceptovat, ale přála bych to Kolovi. Našel v ní svou lásku, své štěstí a jejich soužití ho naplňuje světlem a činí ho lepším člověkem. Do takového Kola jsem se zamilovala… (Odmlčí se a ruku stáhne k sobě, jako kdyby jí dotek s židlí činil nepříjemnou bolest. Všechno se komplikuje, než aby to bylo snazší. Má ráda jednoduché věci, přímočaré.
Soužití s Cami a jejich povídání jí hodně pomáhá. Ona se jí svěřuje a Cami poslouchá. Je tu, aby ji pomohla, utišila, ale to, co pro ni dělá, možná nevědomky, je pocit, že je důležitá. Od té doby, co ji unesli, si tolikrát říkala, jak by jí bylo lépe, kdyby jí Jackson ten večer zastřelil a ona to měla všechno za sebou. Jak by byl svět bez ní lepší. Cami ji vyvedla z omylu. Dala jí tenhle důležitý pocit. Pocit, že je tu někdo, komu na ní záleží, že není lhostejná nebo snad neviditelná. Přiměla jí cítit se naživu, užitečně a milovaně. To, co potřebovala, bylo úplně jednoduché. Křičela to vlastně na všechny strany, jenže zašifrovaně a nikdo kromě Cami jí nerozuměl. Jak smutné. Cami, která jí zná nejméně, nejkratší dobu jí naopak od Kola, co jí zná od doby, co přijela do New Orleans, jí dokázala pomoci nejrychleji a nejúčinněji. Zřejmě to bylo i tím, že Kola v tu dobu milovala, jako teď a potřebovala od něj úplně jiný druh útěchy. Potřebovala, aby s ní byl, poslouchal, držel jí v objetí a byl něžný a trpělivý. Nepotřebovala toho tolik, jen pár věcí, co by jí stačilo k naprostému blahu a štěstí.
Je to docela zvláštní. Vždycky s psychology a psychiatry opovrhovala a teď s jedním žije, přátelí se s ním a chodí k němu občasně na ‚terapie‘. Cami se stala její přítelkyně, snad jediná, kterou v NO má. Nikdy neměla moc kamarádek žen, ale v NO neměla žádnou. Jen Cami. Možná to potřebovala. Najít si nějakou, popovídat si také s ženou a nemluvit jen s egoistickými upíry a zabedněnými vlkodlaky. To jí připomnělo, že dlouho neviděla Lorenta, ale asi by se s ním také měla přestat vídat, tedy, nahá. Pokud od sebe budou v dostatečné vzdálenosti, asi by to nevadilo, ale tímhle způsobem Kola z hlavy nevyžene. Má na to lepší nápad. Posilovna, tělocvična, nebo park. Běh, box, posilování, cokoliv, kdy si dá pořádně do těla, ještě se dobře nají a úplně unavená půjde spát. To je vám teprve pocit. Když vás svaly pálí a bolí, třesete se, nemůžete pak skoro ani nic dělat a jste rádi, že chodíte. Víte, že jste něco udělali pro sebe, pro svoje tělo a že jste si vyčistili hlavu.
Znovu Cami přitaká. Nejdříve neví, zda jí na to má nějak odpovídat, ale nakonec se rozhodně, že by asi měla. Dotkne se špičkou jazyka dolního patra, po kterém si letmo přejede a zamyšleně se na ní podívá. Ne do očí, ale tak nějak studuje její obličej.) Také si nemyslím, že by Kol něco takového udělal. On má spíše tendenci ubližovat gesty a slovy, i když stále nevědomky. (Podívá se jí už konečně do krásně zelených očí. Zelené oči se jí vždy líbily, ale nejradši měla hnědé. To byly její oblíbené. Jackson měl hnědé, stejně jako Marcel a Kol. Jaká to náhoda.) Chápu tvé obavy, Cami. (Přikývne lehce hlavou.) To, jak jsi ho popsala, na něj až neuvěřitelně sedí. (Objasní jí svůj názor na její teorii. Má podle ní pravdu. Až teď to u Kola vidí. Vypadá silně, protože si vystavěl zeď okolo svého srdce a vyztužil jí sebestředností, egoismem a sobeckostí. Claire nechal nahlédnout, ale nikdy jí nedovolil zdržet se déle. Jako kdyby tam byla jen na návštěvě, nechtěná.
Neví, jak jí Cami bere. Jestli jako pacienta, nebo přítelkyni. Tak či tak, za obojí bude ráda. Za kamarádku by byla zřejmě radši, a má pocit, že už se to konečně začíná přehupovat, ale stejně je tam citelný náznak toho, že je to z větší části ještě pro obě terapie.
Jakmile má možnost, ihned jí z tašky ukradne čerstvě nakoupené suroviny, které si vyhlédla a dostala na ně chuť. Její počínání je trochu dětinské a hlavně drzé, ale ona to moc neřeší a Cami očividně také ne. Obě dvě to vcelku pobaví a Claire si ihned nacpe břich snídaní, kterou rovnou tak nějak obědvá. Tyhle dva dny prostě nebude dodržovat jídelníček a plán, který by měla. Zhřeší dnes ještě čokoládou a poté to půjde do tělocvičny spálit. Poté se rozpovídají o docela obyčejných věcech, jako je bydlení a zaměstnání, což je pro Claire aktuální, a ještě nějakou chvilku bude, téma. Nevadí ji, že s ní Cami není 24 hodin denně, vlastně je to pro ně lepší a docela jí to tady vyhovuje, ale měla by se osamostatnit. Taky se těší na ty obrovskou postel, co má v bytě a vytápěnou podlahu v koupelně a velikou vanu a kávovar, který byl pěkně drahý, ale stál za to. To bude ráno kafíčko jedna báseň. Nic z toho jí ale zase tolik neláká, když to bude sdílet všechno sama. Tady ví, že jí občas navštíví Cami se svým zářivým úsměvem a otázkou, jak se dnes má a jak se vyspala. Jakmile se začne smát, její široký úsměv jí upřímně oplatí.) No, tak pokud by chtěl, nebyl by to problém. On by měl postel a já gauč. Nebo by to skončilo tak, kdo by si co ukořistil více. A navíc, já se docela prát umím, mám v tom více než sta letitou praxi. (Zašklebí se na ni a sleduje její výraz. Ona moc nedá na to, co se ve městě říká. Radši slýchává věci od lidí, co u toho doopravdy byli a vědí, o čem mluví. Pokud Cami bere bratrance dobře, i po tom, co zaslechla, že udělal, ona by s ním zřejmě problém neměla. Dost lpí na tom, že nejdříve lidi pozná a až pak si na ně vytvoří nějaký názor a nerada se nechává v tomhle ohledu ovlivnit názory ostatních.
Rozhovor se plynule ubírá všemi směry a jí to nevadí, nechává tomu volný průběh a je docela upovídaná a dobře naladěná a Cami tak také vypadá. Líbí se jí to, jde vidět, že Claire udělala pokrok a to dost velký od doby, co nebyla schopná ani vylézt z postele a něco do sebe nasoukat. Vůbec jí nevadí, že Cami nechce mluvit o tom, co se zde odehrálo, ale nakonec se rozpovídá a Claire ji vyslechne, jako to dělá ona jí. Je to taková symbióza, vzájemně prospěšné soužití obou organismů. Znovu chápavě přikývne. Pokud to tak chce, tak jí nebrání. Ono je to celkově docela divné, spolu mluvit o Marcelovi, když s ním obě dvě nějakou dobu byli v tom sexuálním slova smyslu. Nechá jí vypovídat a nic neříká, nijak se v tom nešťourá, jen poslouchá a sleduje její výrazy a gestikulaci, co všechno jí prozradí. A pak k ní jen přijde a položí jí ruku na rameno. Někdy jsou gesta lepší než slova, i když obojí je někdy málo. Řekne jí tím, že je tu pro ni, jako ona pro ni a že jí může říct cokoliv, stejně jako ona jí.
Rozhovor se znovu začne ubírat jiným směrem a je to až úsměvné, jak rychle se jejich témata mění. Ke konci jejich spíše přátelského rozhovoru se zasmějí nad její scénkou, kdy si hraje na Bůhví koho a imaginárně střílí do Cami, na kterou mají její střely katastrofální dopad v podobně bujarého a hlasitého smíchu.
Její slova jí potvrdí opakovaným přikývnutím, a jakmile skončí, oblízne si suché rty a také jí k tomu něco řekne, jako skoro vždy.) Ano, ten vlk je stále někde uvnitř. Proto jsou vlkodlaci věčně vzteklí a horkokrevní, protože to to zvíře chce ven, dere se na povrch. Jenže má vlčice trochu vybočuje z řad. Zřejmě díky tomu, že byla uzavřená v lidském těle několik století. Zabíjí pro potěšení, ne aby ukojila hlad. A myslím, že strádá. O svoji potencionální smečku přišla již dávno a z té, kde byla, jí vyloučili. Zřejmě by nebylo dobré jí teď pouštět ven na svobodu. (Trochu jí upřesní její myšlenky a domněnky, ale také se v sobě a vlkodlacích moc nevyzná. Nejlépe je na tom s upíry a lidmi, čarodějky také moc nezná, ale ví toho o nic celkem dost.) O nic nepřicházíš. Vlkodlaci jsou zabednění, odsuzovační, netrpělivý a hlavně výbušní. Upřímně, dost mě jako komunita zklamali. Slibovala jsem si od toho víc, s tou jejich pověstí a pak mě odsoudili trestem nejvyšším. Vlastně, oni mě odsuzovali už od začátku, co jsem se k nim přidala. (Nenechá si ujít nepříjemnou poznámku k vlkodlakům. Nezmiňovala se o nich hezky, maximálně o Jackovi, ale jejich vztah byl také dost komplikovaný. Přemýšlela, že by se s ním někdy sešla, ale neví, jestli by si radši neměla předtím na sebe vzít neprůstřelnou vestu. Trochu se bojí, že by mohl chtít dokončit to, co se mu minule nepovedlo.) Až budu vědět, napíší ti. (Uzavřou téma práce a vrhnou se ihned na další, tentokrát méně příjemné.
S jejím názorem na lásku zase tak nesouhlasí, a vyjádří to jen zavrtěním hlavy. Asi nasbírala až moc špatných zkušeností, než aby mohla v něco takového zase začít věřit. A láska k penězům nebo věcem, to není dobré. Nikdy. Vlastně je to podle ní ten nejhorší druh lásky, co zná. Nejlepší je milovat sebe a až pak můžete začít milovat někoho jiného. Ona se sebou ještě ani nesmířila natož, aby se začala milovat. Ještě nenastal ten správný čas.
Pak už se Claire rozpovídá o jejím teď zřejmě největším problému, kterému musí čelit a netuší jak. Je to pro ni bolestivé a vyčerpávající, a nejtěžší je o tom mluvit nahlas a plně si to všechno přiznat. Je to ale stále lepší, než kdyby to měla říci nahlas Kolovi. Jednou mu to řekne, ale zřejmě to nebude v nejbližší době. Necítí se na to. Jakmile domluví, nechá jí prostor na přemýšlení a následné povídání. Přikývne na její slova.) Já vím, Cami. Věřím tomu, chci tomu věřit a doufat v to, ale není to pro mě jednoduché. Je to vyčerpávající. Ale zatím neztrácím naději. Ještě ne. (Trochu tím naznačila, že se obává, že by něco takového mohlo někdy znovu nastat a ona by byla dost nerada, kdyby se přes to musela znovu obtížně dostávat. Znovu poslouchá její rady a znovu si je ukládá do paměti a snaží si je brát k srdci. K jejím radám nic neříká, jen přikyvuje a dává jí najevo, že s tím dokonce i souhlasí. Pak se začnou zaobírat něčím trošičku jiným.
Na její další rady znovu jen přikývne a povzdechne si.) Doufám, že mi dají možnost něco říct. (Promne si oči a podívá se na Cami.) Díky za tvůj čas. (Pousměje se o trochu veseleji. Podívá se na hodiny.) Nebude ti vadit, když tě teď opustím a vrátím se až večer? Domluvila jsem se s jedním chlapem v tělocvičně, že se tam dnes půjdu trochu odreagovat. Tak se měj a budu se večer znovu těšit. (Usmála se Claire, zvedla se, vazala si pár věcí a s ‚ahoj‘ vyběhla z bytu ven, plná emocí a pocitů.)

*Dlážděná cesta před ní ukazovala směr, kterým má jít k jednomu, určitému bytu. Už před jistou dobou měla v plánu onu osobu jít navštívit, ale dnes se to zdálo být nejvhodnější. Nechtěla ji rušit v době, kdy toho měla na svých bedrách až příliš a chtěla ji dopřát věc o kterou už takovou sobu usilovala. Opravdu byla tak hrozná, jak jí všichni popisovali? Ne, nebyla. To její synové a dcery jí nutily do toho, aby jednala tvrdě, aby jim ukázala, že proti svojí matce stát nesmí, ale právě naopak. Měli si zvolit její stranu už dávno, dávno předtím. Avšak u většiny z nich se trpělivost vyplatila...až na jednoho z nich. Na toho, kdo byl nejdůležitější částí v jejím plánu, alespoň momentálně. Vždy byl pro ní její Niklaus výjimečný a nebylo to jenom díky tomu, že byl syn Ansela. To, co bude následovat je jen a jen jeho chybou a on to musí vědět, musí to pocítit. Čekala příliš dlouho na jeho návštěvu, dala mu více prostoru, než by si sám zasloužil a co udělal? Nevyužil toho. Ani jedenkrát toho nevyužil, nepřišel přijmout její nabídku jako ostatní a za to bude platit. Protože pokud není s ní, tak stojí proti ní. Musí se jí podmanit, protože tak či tak tuhle válku nemůže vyhrát.
V pravé ruce svírá láhev červeného vína staršího ročníku. Dost drahá láhev, ale má za to, že jako dárek k úspěšnému dokončení titulu je to více, než uspokojivé. Camille, barmanku, kterou má její syn v oblibě nestihla ještě osobně poznat, ale ví toho o ní více, než by kdokoliv mohl tušit. Upřímně se na jejich první setkání těší, přeci jenom je to vážná známost jejího syna a tu by měla poznat. Už poznala Genevieve, která se jí ani zdaleka nezamlouvala a je dobře, že Kola zbavila takového břímě. Teď ho jen dostat nazpět do těla. Zastaví se před panelovým domem a nasaje do plic červencový vzduch, přičemž se jemně pro sebe pousměje. Vejde dovnitř a vystoupá schody až do nejvyššího patra, kdy zkontroluje zvonky u dveří, aby se přesvědčila, že je správně. Místo toho, aby zazvonila tak třikrát jemně poklepe na dveře a vyčkává až jí otevře. Má ještě stále své informátory a i kdyby je neměla, tak si dokáže věci zjistit sama a najít si Camille? To byl ten nejmenší problém. Jakmile otevře mladá blondýnka dveře, tak pozvedne hlavu více nahoru a usměje se na ni srdceryvně.* Camille, že ano? *Promluví na ni svým typickým, přísnějším hlasem, avšak se snaží o to působit sympaticky. Nepotřebuje rozruch hned na začátku, i když pravda...nehodlá se jí zase ptát na pozvání dovnitř, protože si opravdu potřebují v klidu a v soukromí promluvit.* Jsem Esther Mikaelson a myslím, že je čas na to, abychom si konečně promluvily. *Prakticky přinutí Camille ustoupit o krok dozadu a i více, když překročí práh jejího bytu. Pozvedne ruku a jemným mávnutím zavře dveře, přičemž uzamkne i balkónové dveře, kdyby náhodou se pokusila o nějakou hloupost, která by pro ni nemohla skončit dobře. Lépe řečeno ještě hůř, než skončit má. Prohlédne si ji pořádně a musí uznat, že opravdu nemohla vybrat někoho lepšího.* Slyšela jsem, že můj syn si tě velmi oblíbil. *Postoupí o pár kroků do strany a stále z ní nespouští oči.* Těžký úkol zajistit, aby si někoho pustil k tělu, ale ty? *Přistoupí k ní o něco blíže.* Ty jsi to zvládla dokonale. *Promluví na ní hlasem ze kterého by člověku mohl běhat mráz po zádech. Tedy do doby, než se na ni opět mile usměje a netáhne ruce ve kterých svírá láhev vína.* Prosím, přijmi mou gratulaci k úspěšnému dokončení titulu. *Nechá ruce natažená a čeká na okamžik, kdy od ní přijme dar. Když se tak nestane rozhodně se nenechá vyvést z míry a místo toho přijde do obývací části a položí láhev vína na stůl. Jen v rychlosti sjede její byt pohledem, než na ni znovu upře zrak.* Mám na tebe spoustu otázek, Camille. Bohužel se ke všemu nedostaneme a tak mě zajímá jedná, prostá věc. *Zvážní a její výraz je opět vážný, jako kdyby ta žena, která stále za jejími dveřmi s úsměvem na rtech nikdy neexistovala.* Řekni mi...*Přistoupí k ní o něco blíže a nenechá ji, aby se od ní vzdalovala. Jakmile udělá krok Camille, tak automaticky i ona. Měla by sama snad vědět, že někomu jako je ona nemůže utéct, že nemá sebemenší šanci.*...je Niklausova dcera naživu? *Sepne ruce vepředu a semkne rty k sobě. Zadívá se jí do očí a netrpělivě vyčkává na její odpověď.*

*Byt ve kterém se právě nacházela už stěží mohla nazývat vlastním bytem. Cítila se tady pořád stejně, ráda se sem vracela, ale nebylo to už místo, kde by trávila veškerý svůj čas. Po tom, co se v posledních dnech odehrálo se tady sotva mohla vrátit. Čím více se vracela, tím více byl Klaus nesvůj a teď už věděla proč. Jenomže byl tady háček o kterém nevěděl a to, že má momentálně spolubydlící v podobě Claire. Nechtěla mu o tom říct, protože nestála o další hádku a sama nechtěla, aby o tom někdo měl sebemenší tušení. Za čas, který spolu strávily se s ní stihla lépe poznat za což byla ráda a taktéž i za to, že viděla výsledky z její snahy o to, aby jí trochu dala do pořádku. Na jednu stranu nechce, aby tady Claire trávila i čas sama, ale nemůže tady být nonstop, když je i její místo v Abattoir. Dnes však přijít musela. Zkontrolovala nejdříve ledničku a šla doplnit zásoby. Většinou to bylo tak, že ona nakupovala, zatímco Claire vařila. Byla pro ní příjemnou společností, opravdu. Nedokáže si vážně představit, že by se vrátila o několik měsíc nazpět a byla by tady zcela sama. Někdy to člověk potřebuje, někdy zkrátka musíte vypnout a být chvílí sám, ale to se týká jenom pár hodin, ne však dnů.
Ze skříně si vezme čisté oblečení, které si poskládá a vloží do připravené tašky. S Claire strávila včerejší den. Zatímco šla na procházku, tak se už znovu chystá vrátit se do Abattoir. Když si tak prohlíží svou skříň, tak zjišťuje, že její oblečení pomalu, ale jistě ubývá a zůstává na jiném místě. Měla by si o tom s Klausem promluvit, protože takhle to zkrátka nejde. Měl by trávit i nějaký čas u ní, jenomže jak to momentálně zařídit se situací ve které se právě nachází? Stále mezi sebou mají jisté napětí od poslední hádky a ona nedokáže ani přestat myslet na to, co Marcel nepopřel. Snaží se na to nemyslet, snaží se to dostat z hlavy, ale čím více o to usiluje, tím více je to horší. Měla by si s ním promluvit, ale nejhorším na tom je to, že není vhodná doba, ne teď.
Podívá se směrem k balkonovým dveřím, které jsou pootevřené, aby do bytu proudil čerstvý vzduch. Skrz záclony, které se hýbou do stran díky lehkému letnímu vánku prostupují sluneční paprsky. Tohle ji chybí...ty okamžiky, kdy si sedla na balkón se sklenicí vína a dívala se na město. Odloží šaty na postel, které měla taktéž v úmyslu si sbalit a namísto toho zamíří k balkónu, aby si připomněla okamžiky, kdy všechno nebylo komplikované tak, jako dnes. Ve chvíli, kdy už odhrne jemně rukou záclonu na stranu zaslechne zaklepání. Otočí se ke vchodovým dveřím a vydechne. Pravděpodobně je to Claire a zapomněla si klíče, takže se hned rozejde ke dveřím u kterých se zastaví. Otevře s úsměvem na rtech a přesvědčením, kdo za dveřmi stojí. Velmi se ale pro dnešní den zmýlila. Zarazí se a prohlédne si osobu ve středním věku, která stojí před ní. Nikdy ji neviděla, alespoň nemá ten pocit, že by se spolu v minulosti setkaly a už teď nemá z toho dobrý pocit, protože většinou každý, kdo se objevil u jejích dveří a byl pro ni neznámým, tak to nedopadlo pro ni nijak zvlášť dobře. Nemá z ní strach ani ve chvíli, kdy ji osloví jménem, jenom ten nepříjemný pocit, který jí koluje v oblasti žaludku začne nabírat na větších obrátkách. V konečcích prstů cítí začínající nervozitu, protože nikdy není dobrým znamením, když vás neznámá osoba osloví a vy nemáte vůbec tušení odkud vás zná. A co se týče nadpřirozeného světa, tak je to ještě třikrát tak horší. Nic neříká, jen zůstává na ni mlčky hledět. Ruku má položenou na dveřích připravená je co nejrychleji zavřít v případě potřeby. Tón jejího hlasu jí není příjemný a téměř hned poznala ať už z jejího hlasu a nebo postoje, že je autoritativní typ. Vytřeští mírně oči a automaticky se posune o pár centimetrů dozadu, jen co se dozví, kdo ji dnes poctil svou návštěvou. Mohla o ní slyšet cokoliv, mohla ji znát z vyprávění naprosto perfektně, ale nikdy by nedokázala ji poznat a nebo vůbec odhadnout, že tato žena je právě Esther. Pozvedne bradu a nasaje nosem vzduch. Momentálně nemůže říct, že by neměla alespoň trochu obavy z důvodu, který ji přiměl přijít až na práh jejího bytu.* Nemyslím si, že si máme co říct a pokud ano, tak mi věřte, že to, co bych vám chtěla říct by se vám ani zdaleka nezamlouvalo. *Promluví k ní nijak příjemným hlasem, ale zase ani ne tvrdě, jako kdyby jí chtěla urazit. To opravdu není v jejím zájmu, ale nebude předstírat, že ji snad vidí ráda. Nechce s ní mít nic společného a nemůže zapomenout na to, že díky ní tady není Klausova dcera, že tato žena je ta, která zlomila někoho, kdo je pro ni důležitou součástí života a co víc? Tyranizuje i zbytek svých dětí. To, co provedla Elijahovi je neodpustitelné, protože ať se mu snažila sebevíce pomoct, tak akorát všechno jenom zhoršila. I kdyby nechtěla, tak postoupí z pudu sebezáchovy o několik kroků dozadu a nespouští z ní oči. Pokud z ní neměla strach doteď, tak teď už začíná mít alespoň z části. Nepřišla si popovídat v přátelském duchu, ale od ní nikdy nedostane to, co by chtěla. Otočí se prudce za sebe, když kouzlem zavře i balkónové dveře a hned se opět podívá Esther do tváře. Polkne a mlčky na ni zůstává zírat, jako kdyby potřebovala vidět každý její další pohyb. Nemá cenu jí utíkat, když je to čarodějka a když jí blokuje cestu. Neutekla by daleko a zavolat si pomoc? Ne, to taky ne. Nic z toho by nebyl chytrý nápad a tak musí vymyslet jiný plán, musí si dobře promyslet, co bude jejím dalším krokem. Nehodlá se s ní bavit ani o Klausovi, i když to je přesně ten důvod kvůli kterému přišla. Poslouchá ji a tváří se u toho neutrálně, jako kdyby její slova na ni neměla žádný efekt. V jejím nitru se však toho odehrává spousty a ona sama neví, jak má na její slova reagovat či vůbec k tomu něco dodat. Esther postoupí blíže k ní. Nohy jí reagují samy, jako kdyby věděly, co přesně mají dělat, jako kdyby samy chtěly udržovat jistou vzdálenost mezi nimi. Nedovolí jí přijít blíže a proto ustoupí. Nad jejími slovy musí pokroutit hlavou z jedné strany na druhou.* Možná kdybyste mu naslouchala a nevzala mu to, co bylo pro něj nejdůležitějším, tak by si vás třeba taky pustil o něco blíže. *Odpoví trochu drze. Nelíbí se jí, jak s ní Esther mluví, jaký tón hlasu používá. Ten tón je jejím uším velmi nepříjemný, přímo ji to dráždí ušní bubínky. Nedá ji sebemenší důvod k tomu, aby si myslela, že s ní tak může jednat. Sjede očima k láhví vína, kterého si prakticky všimla až teď. Ani se nepohne z místa a už vůbec to nevypadá, že by její nabídku přijala. Nevěří jí ani trochu a už vůbec s ní nehodlá hrát její hru. Nikdy by od ní nepřijala gratulaci, natož nějaký dar. Je tady z nějakého důvodu, tak ať to vyklopí nebo ať táhne do pekla. Sleduje pozorně každý její pohyb, když pokládá na stůl láhev o kterou vůbec nestojí. Podívá se jí znovu do tváře. Opět zavrtí hlavou na náznak, že ji nehodlá nic říct.* Marníte svůj čas se mnou. *Odpoví hned, když je očividné, že jí chce položit zásadní otázku. Je zvědavá na co se jí chce zeptat a zároveň to vědět nechce. Má obavy z toho, kam jejich konverzace bude vést a co bude následovat. Zdá se, že Esther za celou dobu nedokázala odradit a že to nedokáže ani v nadcházejících minutách. Běhá ji mráz po zádech z její výrazu a postoje. Ostražitě ji pozoruje do chvíle, něž vysloví otázku, která ji zaskočí. I přes to, že k ní přistoupila, tak se nepohla z místa, protože ji překvapil obsah otázky, kterou jí položila. Dívá se na ni zmateně, jako kdyby nechápala na co se ptá. Jak se jí může na něco takového ptát, když je to ona, kdo zařídil její smrt? Nikdy s ním nemluvila o jeho dceři, protože to není vhodné Ztratit dítě je jedna z nejhorších věcí, které se může rodičům stát. Nerozumí tomu,proč se jí na to ptá a proč by právě ona měla něco takového vědět. Možná je s jejím synem, ale to neznamená, že ví o všem. A pokud by to byla pravda a ona to nevěděla, tak ví, že by měl zatraceně dobrý důvod k tomu jí to neříct. Snaží se na sobě nedat znát jistou nervozitu. Opět polkne a sjede ji pohledem.* Je šílené, když se mě na něco takového ptá člověk, který může za její smrt. *Ohrne trochu vrchní ret, aby snad bylo znát, jak moc jejím rozhodnutím opovrhuje. Vlastní babička zabila svou vnučku...nevinné dítě.* A ne...není naživu kvůli vám. Asi vám to někdo jenom musel připomenout. *Řekne vyčítavě na její účet. Nepřistoupí k ní blíže, ale ani neustoupí dozadu.* Odpověděla jsem a teď opusťte okamžitě můj byt. Obzvlášť, když jste nebyla pozvaná. *Poví pevným hlasem, ale hned na to k ní Esther udělá ještě o krok blíže. Nervozita už není v konečcích prstů, ale pomalu v celém těle. Zůstane stát na místě a očima sklouzne do prostoru, aby si rychle prohlédla, co má nejblíže po ruce, kdyby potřebovala se z této situace dostat. Znovu se ji zadívá do očí.* Pokud mi ublížíte...*Řekne, když už je v její těsnější blízkosti.*...tak mi věřte, že to bude jedna z posledních věcí, kterou uděláte. *Upozorní ji varovně. Už tak na ní má Klaus smrtelný vztek a je si jistá tím, že pokud se o něco pokusí, tak to bude pro ní znamenat více, než rozsudek smrti. Ten už si totiž podepsala ve chvíli, co si dovolila ublížit jeho dceři.*

*Nečeká dlouho a pohledná blondýnka jí otevře dveře. Ujme se slova jako první ať už ze slušnosti a nebo z potřeby. Nemá jí vůbec za zlé její výraz, když spatří někoho, koho ještě neměla šanci poznat. Ubohá dívka, kdyby tak věděla, kdo za ní dnes přišel a proč. Pravděpodobně by se neodvážila ani vyjít ven z Abattoir, natož tak jít do svého bytu. Na jednu stranu je ji jí i líto vzhledem k tomu do jak moc nepříjemné situace se dostane už jenom proto, že si pustila do života nejenom Niklause, ale i zbytek rodiny. Dokázala by se nad ní slitovat a najít pro Rebekah jiné tělo, ale zároveň to bude trestem pro jejího syna, který se stále neukázal. Dala mu prostor, dala mu tolik času jako nikomu jinému, ale jeho tvrdohlavost mu zkrátka nedovolila ji navštívit. Takhle bude mít jistotu, že přijde a věří tomu, že bude litovat. Litovat každého času, který mu byl poskytnut pro její návštěvu a neučinil tak. Varovala každého z nich už dávno, že pokud to nepůjde po dobrém, tak to hold půjde po zlém. Jak jinak se její děti poučí, než se svých vlastních chyb, které udělají?
Osloví ji jako první a nedělá příliš velkou dramatickou pauzu, protože na to ani nemá čas. Je příliš zvědavá na zodpovězení otázky, která ji koluje v hlavě už několik dní. A taky musí dodržet slib, který dala Rebece a dát jí její nové tělo. Koutek úst jí chce cuknout do tváře, jen co si všimne nepatrného znejistění, když zjistí, kdo ji přišel navštívit. Nic se však nestane a s příjemným výrazem ve tváři ji pozoruje. Je si jistá, že slyšela o ní spoustu věcí a ne příjemných, protože i když dělala pro své děti všechno, co bylo v jejich silách, nikdy se jí za to neodvděčili. Viděli ji jenom jako ztělesnění zla, které je nutno odstranit, ale nikdo z nich nechápe, že je až příliš miluje. V životě člověk udělá spoustu chyb. Uvědomuje si, kolik jich udělala a její největší chybou bylo to, že dovolila své sestře naplnit jejich úmluvu. Jenomže bez ní by se pravděpodobně nikdo z nich nenarodil. Nebude ji urážet, když z ní Camille bude mít strach a upřímně? Měla by mít. Jak nezdvořilé, když ji nevěnuje žádný pozdrav. Koneckonců na tom vůbec nezáleží, protože důležitá bude až jiná část jejich setkání. Nad jejími slovy se chladně pousměje. Ta dívka má tolik odporu k osobě, kterou ani nezná. Čekala by od vystudovaného psychologa něco více, alespoň jisté porozumění, protože tohle oni přece dělají, nebo ne?* Mí synové ti asi hodně o mě vyprávěli. Drahá, neměla by si dávat na všechno, co slyšíš. Příběhy mají vždy dvě strany. *Hlas má stále klidný, ale s jistou dávkou odtažitosti. Nechová vůči ni zášť, vlastně k ní nemá žádný postoj. A to, co se mezi nimi stane snad nebude brát nijak osobně, protože v tom není nic osobního. Bez jediného slova a nebo vyčkání na pozvání do bytu, kterého by se ani nedočkala překročí práh a přinutí ji tak ustoupit. Naštěstí je natolik chytrá na to, aby jí nijak nevzdorovala. Kouzlem zavře za sebou dveře a stejně tak i dveře od balkónu, jenom pro její jistotu. Vidí v jejích očích náznak strachu, viděla by to vždycky, i kdyby se to snažila sebevíc zakrýt. Musí přeci vědět, že jako obyčejný člověk proti ní nic nezmůže, i když úplně obyčejným člověkem není. Mohla být čarodějka, jak bláhové, že se toho dobrovolně vzdala ve světě, kde je každá výhoda vůči ostatním potřeba. Opět na ni promluví a přiblíže se k ní. Nemá ji za zlé, že se snaží mezi nimi udržet jistou vzdálenost. Nedělá to proto, aby v ní vyvolala ještě více strachu, než který musí být každým okamžikem čím dál silnější, ale z důvodu, že od ní nechce být příliš daleko, když spolu mají mít vážnou řeč. Jenomže ta dívka se zkrátka nehodlá vzdát, nedokáže se naladit na její vlnu. Asi ještě nepoznala, že vzpírat se jí je marné a že její odpor pro ní bude jenom zkázou. Copak se nic nenaučila ze stráveného času s jejím druhým nejstarším synem? O něm musí vědět více, než kdokoliv jiný, když se jí otevřel s jeho problém s červenými dveřmi. Musel jí povědět, že je lepší jí neodporovat a Camille přesto tady stojí s hlavou vztyčenou a se slovy, které nejsou příjemné jejímu sluchu. Proč mají lidé tendenci situaci ještě zhoršovat, aby snad nepotupili své ego? A nebo doopravdy tak moc opovrhuje její osobou skrz všechno, co slyšela?
Jen hlupák a slepý by nepoznal, že je až příliš oddaná Niklausovi, že stojí na jeho straně ať už udělal ve svém mizerném životě cokoliv. Přesně ví o kom to mluví. O jeho prvorozené a hned na to mrtvé dceři, tedy alespoň takhle se ten příběh vypráví. Ona právě teď a tady však hodlá zjistit pravdu, protože je okolo spoustu věcí, které ji nesedí. Kdyby tak tušila, že její skutek nebyl špatným úmyslem, aby ho trestala. Zachránila ho před tím největším trestem, který rodič může poznat.* Možná jsi kvalifikovaný psycholog, ale také jsi jenom dívka, která ještě nic nepoznala. Nedává ti to žádné právo mi dávat rady, jak se má matka chovat ke svému dítěti. Žádný titul ani škola na světě tě nenaučí mateřskému citu. To, co jsem udělala jsem udělala pro něj. *Tentokrát k ní už promlouvá ostřeji, jako kdyby se snad dotkla u ní citlivého místa. Není tomu tak, avšak nebude jí poučovat někdo, kdo nestrávil na zemi ani polovinu let z toho, co ona. Porodila a téměř vychovala osm dětí, ale bohužel o tři z nich tragickým způsobem přišla. Nelíbí se jí její přístup a bude i podle toho jednat. Až přijde bolest, kterou pocítí na svém těle, tak se nerozhodne jí dát oddech a nebo se nad ní nějak slitovat. Měla by nejdříve vážit slov, než něco vypustí ze svých proříznutých úst. Nebude ji však napomínat, protože pokud bude takhle vzdorovat, tak za chvíli ucítí následky svého jednání sama. Uklidní své chvilkové pobouření a začne se chovat o něco víc mile. Slušně jí pogratuluje k nedávnému životnímu úspěchu, přičemž jí nabídne láhev vína, kterou nepřijme. Přinesla jí dar a ten ji taky nechá, takže ho ihned odloží na stůl v obýváku, aby si později mohla užít daru, který ji přinesla. Pravděpodobně bude jednu nebo dvě skleničky potřebovat až si uvědomí skrz jaké důvody ji navštívila. Nehodlá na nic čekat a dostane se k části, kdy ji oznámí, že si opravdu musí promluvit. Nebude se zdržovat zbytečnými řečmi a je si jistá, že obě chtějí mít tuhle konverzaci co nejdříve za sebou. Musí se usmát a nadechne se zhluboka.* Právě naopak. *Ujistí ji, že opravdu s ní nemarní čas. I kdyby z ní nedostala odpovědi, které potřebuje, tak či tak je tady ještě další věc, kterou musí udělat. Kéž by to bylo jenom tak jednoduché a šlo o pouhý rozhovor. Kvůli její odtažitosti si začíná čím dál více myslet, že ji přesně dnes dá všechno, co chce. Není možné, aby nebyla nejlépe informovaná, co se týče Klause. Přistoupí k ní blíže a vysloví těch pár klíčových slov. Položí jí otázku a velmi pozoruje každý výraz ve tváři, aby poznala, zda o tom vážně ví. Jí samotnou překvapí zaražení, které má ve tváři, ale velmi rychle se to změní na něco sebejistého a to ji jenom utvrzuje, že se bude snažit lhát, popírat něco, co může být skutečností, něco, co tak nesmí být, protože to by znamenalo zkázu pro každého z nich. A ona nemůže zkrátka své sestře dovolit, aby přišla, aby se celý příběh opakoval, ale tentokrát na jejím dítěti. Možná má ve tváři zapsanou jistou nechápavost, ale nenechá se obehrát holkou, která se dokáže vyznat v lidech a tudíž ví, jak by měla v podobných situacích jednat. Už ji chce pobídnout, aby jí odpověděla, ale naštěstí promluví sama. Její odpověď není dostačující a nepotěší jí to. Myslela si, že je ta chytrá, ale bude to jinak, když se snaží ji neustále vzpírat. Nechce zradit jejího syna? V tom případě měla dělat tak, aby nikdy nedostala šanci k tomu, aby se spolu setkaly. Dívá se jí do očí a mlčí, když k ní promlouvá. Další slova ji však už pobouří, když upozorní na fakt, že to ona je zodpovědná za smrt své vnučky, která vlastně ani nemusí být mrtvá.* Snažíš se mi lhát...*Řekne při její tváři a natočí hlavu jen o pár milimetrů do boku.*...to není zrovna moudré. Dávám ti poslední šanci mi to říct dobrovolně. Kdyby byla naživu čeká ji osud horší, než smrt. *Upozorní ji a doufá, že se toho chytí, že někomu jako je ona to nedá a uvědomí si, že není vhodné to před ní tajit. Jenomže jak vidí, tak si stále stojí za svým, pořád se jí bude vzpírat, neustále a dokola bude opakovat chyby a dělat všechno proto, aby se jí nepodvolila. Jak neuvážené a dětinské, jako kdyby to, co ji poutá k Niklausovi bylo o mnoho silnější, než zachránit si vlastní život. Pravda je, že její osud bude zpečetěn tak či tak a nic s tím nenadělá. Ani při žádosti, aby opustila byt se nepohne z místa. Zavrtí nesouhlasně hlavou.* Ještě jsem tady neskončila. *Oznámí ji pevným hlasem, aby si uvědomila, že neodejde, dokud ona nebude spokojená, dokud nedostane to, co chce a tak jakákoliv její žádost nic neznamená. Přistoupí do její těsné blízkosti a už chce pozvednout ruku vzhůru k její tváři, ale zastaví pohyb, jen co promluví. Přikývne souhlasně několikrát, aby jí dala najevo, že její slova bere na vědomí.* Bude velká škoda, že ty už nebudeš mít možnost to pozorovat. Protože...*Pozvedne ruku vzhůru a sevře ji v pěst, přičemž ji tak znemožní jakýkoliv pohyb.*...co je psáno, to je dáno. *Druhou ruku přiloží zlehka na její tvář a po celou dobu se jí dívá do očí.* Teď mi dáš opravdovou odpověď. Jako přítel ti radím, aby si uvolnila svou mysl, protože jinak to bude přímo zničující bolest. *Uvolní stisk pravé ruky a taktéž ji přiloží z druhé strany na její tvář. Začne potichu zaříkávat a dostávat se tak do její mysli. Tak, jak očekávala se snaží ji blokovat, ale není na to dostatečně silná, nemůže přemoct její magii. Jelikož potřebuje vidět všechno a nebo najít nějaký blok, tak začne u vzpomínek, kdy se poprvé setkala s Niklausem a od té doby projíždí každou její vzpomínku, dokáže tak vidět celý její život od chvíle, co se přistěhovala do New Orleans. Nevnímá křik Camille a ani její třesoucí se tělo, stejně tak jako kapičky potu, které se jí snaží prosakovat do kůže na rukou. Ve chvíli, kdy narazí na blok, tak otevře oči a uvolní ruce. Ustoupí od ní a nechá ji dopadnout na podlahu, aby se vzpamatovala z bolesti, kterou jí působí. Přejde do strany a dívá se na ni.* Máš část mysli zablokovanou, tudíž někdo na tebe použil ovlivnění a nebo ti čarodějka něco vzala. Předpokládám, že tohle je přesně to, co hledám. *Vydechne dlouze a natáhne jejím směrem ruku.* Za tu bolest se omlouvám. *Jelikož se snaží zničit brány toho, co jí nechce povolit přístup do její hlavy, tak musí použít velkou část své síly, aby to dokázala. Bohužel ji tím způsobuje velké, fyzické trápení...musí zajít daleko a proto se Camille spustí z nosu krev. Musí se tam dostat, ale taky si hlídá to, aby ji nezabila, protože ji ještě bude potřebovat. Všechno se to vyplatí, když se pomyslná zeď rozpadne a pustí jí to dovnitř. To, co však uvolnila není vzpomínka, kterou očekávala. Není to to, pro co přišla. Zklamáním přitlačí na její paměť a snaží se najít něco jiného, ale v žádné vzpomínce není ani zmínka o jeho dceři. Stáhne se a zadívá se v ten moment na ni. Mluvila pravdu, ale ví, že tohle všechno nebylo zbytečné. Teď zná každou část jejího příběhu, všechno, co prožila se členy její rodiny a taky vzpomínku, kterou si nepamatovala a kterou může využít proti Niklausovi. Teď už jen zbývá poslední část.
Mávne rukou a její tělo se pohne do strany, přičemž hlava narazí na okraj stolku a Camille tak upadne do bezvědomí. Přistoupí k ní a obrátí její tělo na břicho, aby měla přístup na záda. Odhrne jí triko a začne s kouzlem na přípravu těla pro jiného hostitele, které trvá delší dobu. Když je hotovo, tak ještě zkontroluje znaky, které byly důsledku kouzla zanechány na zádech. Teď už běží čas...čas určený pro přesun. Přesune ji do postele a poté se k ní otočí zády. Přijde ke stolku, kde je láhev vína a položí k němu pozvánku, kterou měla po celý čas při sobě. Hned na to opustí byt a když se zavřou dveře, tak se zhluboka nadechne. Možná nedostala všechno, co chtěla, ale neodchází s prázdnou. Teprve teď započne pořádné peklo v New Orleans.*