Jackson´s Cottage

(Přijela do zátoky jako blesk, užívala si rychlou jízdu, jako nikdy. Zaparkovala, vytáhla klíčky ze zapalování, vzala si tašky, které nemohla ani pobrat, zamkla si autu a takhle došla až k ní do chatky, kde ty všechny tašky hodila na jednu hromadu, uklidí to potom a vykoukla z okna. Již z dálky uviděla Jacksona a tak neváhala a vyšla ze své chatky a zamířila přímo k té jeho. Na očích měla stále sluneční brýle, i když sluníčko se teď schovávalo za mrakem. Brzy však znovu vysvitne. Podívá se na Jacksona.) Ahoj. Potřebuji si s tebou o něčem promluvit. (Nezní moc příjemně, ale zatím nechce dělat ukvapené závěry. Na jejím obličeji jde však poznat rozhořčení, i když to na sobě nechtěla dát znát. Posune si brýle nahoru na hlavu, takže se jí nožičky zastrčí za její vlasy. Dívá se mu do očí a hypnotizuje ho.)

*Už má skoro dopito, když zaslechne příjezd vozu se silným motorem. Ví, že jeden takový vlastní Claire. Zůstane sedět dál v křesle, nevstává. Natočí hlavu, ale směrem, kde má výhled na kousek místa, kde mají auta ti, co bydlí kolem. Netrvá dlouho a uvidí přijíždět její vůz. Ztratí se mu po té z očí. Doufá, že je Claire už v pořádku. Od toho rána, co ji přivezl domů, za ní ještě nebyl. Tak trochu jí, ale dával čas na zotavenou a také doufal, že se s Tobym během té doby usmíří. Tobyho neviděl od té doby, co je našel hádat se nedaleko odsud. Dopije čaj a vstane, že zamíří zase dovnitř. Vyruší ho něčí tiché kroky. Pohlédne jejich směrem. Uvidí Claire, jak k němu míří. Zůstane stát a s hrnkem v ruce ji pozoruje. Má na očích sluneční brýle, tudíž nevidí její výraz. Ze zbytku tváře vytuší, že není právě dobře naladěná. Netuší, ale proč. Zůstává v klidu s vážným výrazem ji pozoruje. Když na něj Claire promluví, mírně přimhouří soustředěním oči.* Ahoj, Claire. *Pozdraví ji. Netuší,co chce Claire probírat, ale protože zrovna nyní nemá nic v plánu, nemá důvod ji odmítnout.* Jasně, pojď dál. *Přikývne a poodstoupí kousek ode dveří. Před tím zůstal stát před nimi. Pokyne pak rukou a naznačí jí, aby vešla dovnitř.* Můžu pro tebe něco udělat? *Zeptá se, když ji pak následuje dovnitř. Zavře dveře. Hrnek odloží na skříňku vedle dveří a sleduje ji.* Posaď se. *Kývne rukou k jednomu křeslo. Druhé nechal venku.* Stalo se něco? *Zeptá se trochu znepokojeně, protože se mu nelíbí její výraz ve tváři. Dle toho, jak Claire zná, nevěstí nic dobrého.*

(Na jeho pozvání jen přikývne. Na nic nečeká a vejde dovnitř. Už už má chuť jít k němu do ložnice a kouknout se, jestli tam nenajde zrzavé vlasy, aby se její tušení potvrdilo, ale má ještě kousek slušnosti, aby to neudělala.) Jo, vlastně ano, můžeš pro mně něco udělat. Začnu tou první věcí. (Usadí se v křesle, nohu přes nohu a provrtává ho pohledem.) Vím, že mi do toho nic moc není, ale můžeš mi prosím vysvětlit, co tu dělá Genevieve? Protože si myslím, že Kolovi, který už je vyléčený, do toho něco bude. (Nechává mu čas na jeho odpověď a pomalu ze sebe vypouští páru, jelikož na něj nechce začít štěkat. Její obličej hraje všemi různými výrazy a uvnitř se jí začíná probouzet ten hněv, co se v ní hromadí od té doby, co je vlkodlak. Je celkově mnohem víc výbušná a nestálá. Zarývá nehty do křesla, ale ne tak moc, že by ho poničila.)

*Sleduje ji, když zamíří dovnitř. Z každého jejího pohybu cítí podrážděnost a zlost, jen stále neví kvůli čemu. Když promluví, zadívá se na ni a poslouchá. Přimhouří mírně oči a čeká, co se stalo. Když se začne ptát na Genevieve, navenek to znát nedá, ale v duchu je trochu překvapený, že už to ví. Pak si uvědomí, že je tady Genevieve už téměř druhý den, a že se to k ní mohlo donést od ostatních. Rozhodně ho nenapadne, že je Claire sledovala včera v jeho domku. Asi by to tolik neřešil, ale, když slyší o Kolovi, kterýý je podle jejich slov zdravý, to znamená, patrně volný, po tváři, než to stačí zakrýt se mu mihne znepokojení. S tichým povzdechem protáhne koutky úst do stran a ušklíbne se. Vezme hrnek ze skříňky, kam jej postavil a odnese ho do kuchyňky a postaví na stůl. Po té se vrátí zpět za Claire a posadí se na okraj stolu. Po celou dobu je vážný, mírně zachmuřený, o mu přibyla starost s Kolem.* Potkal jsem Genevieve ve městě. *Začne pomalu. Detaily vynechá, podle nabroušenosti Claire jí nehodlá říkat, že ji potkal u jejího domu.* Chtěl jsem vědět, jestli je potom všem v pořádku. Dozvěděl jsem se, že ji navštívila Francesca se svými bratry. Chtěli od ní získat kouzlo na výrobu dalších měsíčních prstenů. Odmítla jim ho dát. Nemohla se bránit. Francesca toho využila. Mučila ji, a když zjistila, že to kouzlo nedostane, chtěla ji zabít. Kdyby Genevieve neměla extrémní štěstí v podobě návštěvy jejího bratra, byla by dnes po smrti. *Co nejstručněji se snaží Claire popsat to, co mu povídala Genevieve.* Ve městě to pro ni kvůli Francesce a jejím lidem není bezpečné. Necítí se tam dobře. Navrhl jsem jí, jestli nechce na nějaký čas sem, než vlkodlaky dostaneme. Ani jsem nečekal, že to přijme, ale souhlasila. *Pokračuje dále. Po celou dobu klidně a možná trochu zkoumavě sleduje Claire. Jen občas přelétne očima zbytek domku nebo sklopí pohled k zemi.* Vybrala si jeden volný domek kousek odsud. Může zůstat tak dlouho, jak bude třeba. *Dodá ještě. Nyní to řekne trochu rázněji. Nehodlá se za své rozhodnutí, za svou nabídku Genevieve ospravedlňovat ani nic podobného.* Nevěděl jsem, že už je Kol "v pořádku". Genevieve podle mně o tom také nemá zdání.* *Dodá. Tázavě na Claire koukne. Je jasné, že od ní chce slyšet detaily toho, jak to ví. Zůstane stále sedět na půl zadku na stole. Založí si ruce na hrudi.*

(Pozoruje ho velmi bedlivě, aby jí nic neuniklo. Ani neparný pohyb obočí, nebo lehké nadzvednutí rtů, aby si od toho mohla něco odvodit. A díky tomu si všimne jeho znepokojivý výraz. Nediví se mu. Už takhle má dost starostí a teď mu přibyla ještě jedna. Proto má ten jeho výraz ála nikdy nebudu mít chvíli volna bez starostí. Poslouchá ho, když začne mluvit. *Potkal jsem Gen-to je jedno, stejně ji nemám ráda, ve městě. To je ale náhoda. Opravdu, a nebylo tomu jinak?* Uvnitř se ušklíbne. Stihla si všimnout že Jackson pro ni má určitou slabost. *Ona je přece dokonalá, všechno zvládá, a všichni ji mají rádi.* Část s Francescou jí nijak nepřekvapí, až na to, že se nemohla bránit. A proto se ho hned zeptá.) Nemohla bránit? To prostě nemohla říct to svoje fesmatos nebo jak to je a zapálit je? Nebo je tu něco jiného, o čem každý ví, kromě mně? Že by nám Genevieve přestala kouzlit? (V hlavě si to říká velmi pobaveně a ironicky, ale Jacksona se ptala vcelku vážně. Nechtěla ho urazit, ale měla pocit, že hádce se stejně nevyhnou.) Fajn, takže je tu na pár dní. Já to celkem i chápu, ty její ohnivé vlasy, kdo by jim neodolal, že? Ale co na to řeknou ostatní vlkodlaci? Nepřiměje je to přidat se k Oliverovi. Přeci, čarodějky vás zaklely. No, a pak osvobodily, ale myslím že to některým stačit nebude. (Zadívá se mu upřeně do očí a nakloní se trochu k němu. Pousměje se, když se jí zmíní o Kolovi a zeptá se jí na něj, tak trochu nepřímo.) Ano, potkala jsem ho ve městě. Hledal Genevieve, a řekl mi, že se půjde podívat sem, protože ve svém bytu nebyla. A napadl jsi ho hned ty. Neví, že tu je s tebou, a tak bych mu to řekla nějak, aby jsi nepřišel o hlavu. Možná, že už je normální, ale Genevieve miluje, a to z něj dělá nebezpečného už tak. (Vážně mu řekne a probodává ho pohledem.) Jinak, s Tobym už jsme za dobře, kdyby jsi to chtěl vědět. Možná že víc než za dobře. (Pousměje se. Právě obrátila o 180. a Jacksona to možná trochu vykolejí, protože jí samou to taky trochu překvapilo. Vlastně, řekla to s trochou nadsázky.) A ještě něco, nepřijde mi, že jste s Genevieve jen kamarádi. Vlastně mi do toho nic není, ale ráda bych slyšela pravdu, protože jsem zvyklá, že si říkáme jen a jen pravdu. (Trochu se pousměje a zanoří se do křesla.)

*Neujde mu, že si ho Claire měří ostřížím zrakem. V tu chvíli má pocit, že se ocitl někde u výslechu, protože spáchal nějaký vážný zločin. Navenek to najevo nedá, ale uvnitř nad tím převrací zrak. Když se Claire začne podivovat nad tím, že se Genevieve nemohla bránit, nechá ji domluvit, ale musí na něm vidět, že jí to chce objasnit. Když to slyšel od Genevieve poprvé, netušil, jestli o tom ví někdo jiný, a tak to nechtěl nikde šířit. Nyní, jak zjistil o tom už pár jedinců ví. Nevidí proto důvod, proč o tom Claire neříct.* Omlouvám se, Claire, že jsem ti to neřekl dříve, ale nebylo to moje tajemství a nechtěl jsem ho šířit dále. *Nejprve se jí omluví. Kupodivu je i přes její afektované chování docela v klidu.* Genevieve už není čarodějka, Claire. *Oznámí jí s posmutnělým podtónem.* Její vlastní bratr ji vzal moc a pomocí nějakého šíleného kouzla z ní udělal kotvu druhé strany. *Pokračuje dále. Pozorně Claire sleduje, aby zachytil něco, co by mu napovědělo, jestli jí ten pojem - kotva druhé strany - něco říká.* Skrz ní procházejí všechny nadpřirozené bytosti, které zemřou na druhou stranu. Působí jí to velmi silné bolesti. *Nečeká jestli se zeptá nebo ne. Po krátké odmlce jí to poví a vysvětlí sám. V jeho očích je vidět účast s osudem Genevieve. Tenhle úděl jí nepřál. V jeho očích si někdo jako ona tohle nezaslouží. Stále nechápe ani to, že jí to provedl vlastní bratr. Nemá moc náladu na vtípky ani popichování. Claireiny poznámky o neodolatelných vlasech Gen ho podráždí, takže se mu varovně zablýskne v očích. Obejme si dlaněmi pevněji své paže, a poslouchá Claire až do konce.* To je možné. Kolem se stále dějí věci, které se nelíbí ani mně. *Odpoví, klidně, ale v podtónu je slyšet varování, že si sice poslechne názory ostatních i jejich rady, ale o svých rozhodnutích nebude diskutovat.* Každý, kdo zůstal mi oznámil, že nemá problémy se změnami, které zde nastaly. K nim patří i tolerance ostatních z frakcí. Myslel jsem tím převážně upíry, ale platí to i pro všechny ostatní, kteří s námi budou jednat slušně. *Pokračuje.* Genevieve už navíc není čarodějka. A jako jediná před tím, když jí ještě byla, měla snahu pro vlkodlaky v Zátoce něco udělat. *Povídá dál. S každou větou jeho hlas nabírá na důraznosti a procítěnosti s jakou o Genevieve mluví. Provrtává při tom Claire přímým pohledem.* Přijela i v den toho útoku a pomáhala, kde se dalo. *Připomene, že Gen nepomáhala, jen svými magickými dovednostmi, ale i tím, co v minulosti vykonávala za povolání.* Jestli potom všem bude mít někdo problém s tím, že tady nějakou dobu zůstane, neslučuje se to s tím, co mi bylo oznámeno. Nemusí tady zůstávat. *Povídá dál.* Nechci mít kolem sebe zahořklé lidi, kteří se užírají tím, co se stalo v minulosti. Chci ty, co si z toho vzali ponaučení a jsou schopni a ochotni jít dál. *Nyní zní dost podrážděně. Tohle neustálé plácání se v bahně minulých událostí, ho unavuje.* Kdo chce, ať se k Oliverovi přidá. *Zavrčí.* Nikoho tady nedržím. *Zablýskne se mu v očích. Cítí, jak v něm bublá zlost. Na Claire se dívá dopáleně. Zrovna od ní by čekal více podpory a tolerance, potom všem. Dost ho tyhle její řeči mrzí a zraňují. Nehodlá to, ale dát najevo. Jen se o to více upíná ke své zlosti. Odmlčí se a se založenýma rukama na prsou Claire probodává pohledem. Když zahlédne ten její úsměv, má co dělat, aby zůstal tam kde je. Tentokrát si paže stiskne o dost silněji. Při jejím úsměvu má dojem, že se Claire touhle situací báječně baví a vysmívá se jeho reakci, otázce, znepokojení... Opravdu hodně ho tím popíchne a rozezlí. Poslechne si se zatnutou čelistí její odpověď. Když slyší, že se sem Kol opět chystá, navenek nehne brvou. Nehodlá Claire dopřát nic dalšího, na čem by se mohla bavit. Uvnitř z toho ovšem nadšený není. Ani trochu. Těmhle nepříjemnostem, navíc zcela zbytečným, kdyby se s Kolem dalo mluvit, by se rád vyhnul. Nyní ovšem, aby čekal další "příjemnou" návštěvu tohohle původního. Namyšleného egoistu, co si myslí, že mu patří svět. Znechuceně se nad tím ušklíbne. Což před Claire neskrývá.* Víš, Claire, je úplně jedno, co udělám nebo ne. Tenhle už má dopředu jasno... *Pokračuje. Raději pak větu nechá vyznít do ztracena. Nehodlá připomínat to, co slyšel od Hayley. Nechá si to pro sebe. Zůstane zamračený, znechucený, podrážděný. O tom, jestli Kol Gen miluje nebo ne, k tomu se nevyjadřuje. Jen uhne pohledem někam za Claire. Vyhlédne ven oknem, které se nachází za ní. Neví, co teď bude. Velké naděje si, ale nedělá. V tomhle si přijde dost velký smolař. Zatímco pak poslouchá o usmíření Claire a Tobyho, což ho potěší a o něco málo zvedne náladu. Během toho, co to poslouchá z něj zlost zase vyprchá. Zůstane v něm, jen skepse, smutek, cítí se psychicky vyčerpaný. Jako marný boj s něčím, co nemůže porazit.* To rád slyším, Claire. *Odpoví jí na to, už zní zase klidně, spíše unaveně.* Doufám, že už vám to tak zůstane. *Dodá a slabě se pousměje, protože jim to opravdu přeje. Je to od Claire, co přišla za ním jediná zpráva, která ho potěší. Když se ho pak začne ptát na Gen, trochu se zamračí. V tuhle chvíli se mu o tom nechce mluvit ani přemýšlet. Sám neví, jak to s Genevieve vlastně mají. On v tom má ve svém nitru jasno, ale není zase tak naivní, aby věřil, že je to vzájemné. Stojí nohama na zemi. Nechce si dělat velké iluze, aby jeho zklamání nebylo pak příliš velké. Nedokáže si ovšem pomoct. Beznadějně propadl Genevieveinu kouzlu. To ví.* Claire, nemohli bychom tohle nechat na někdy jindy? *Pohlédne pak na ni, když ji žádá, aby po něm dnes nechtěla slyšet o tom, co cítí k Genevieve. Rozplete při tom paže a ruce položí na desku stolu z vnějších stran svých stehen. Upře na ni svůj pohled.*

(Je ráda, že jí to chce objasnit. *Alespoň něco.* Ano, mohl jí to říct, ale ona to vlastně nemusela mermomocí vědět, ona to jen chtěla vědět. Ráda hromadila informace, protože informace jsou cenné věci, se kterými se dá dělat spousta věcí. Můžete je prodávat, vydírat lidi, atd. Z přemýšlení jí vyruší Jacksonův hlas, který jí říká něco, co jí už tak trochu došlo. *Ano, není čarodějka, to mi došlo, ale proč?!* Trochu jí dojímá, jak moc to prožívá. Musí k Genevieve chovat opravdu velké city. A za všechno určitě můžou ty její vlasy. Proto, jí má každý rád. Uvnitř se pousměje, když kouzlo specifikuje slovem šílené. Co jí řekne jak další, že je Gen kotvou druhé strany, jí trochu vyvede z míry. Ví, co to znamená. A tak si nenechá ujít svoji poznámku.) Takže až umřu, Genevieve se to dozví a může to říct tobě, pokud mně nezabiješ ty sám, neo u toho nebudeš. (Rozvede svou teoretickou a lehce morbidní myšlenku nahlas. Pousměje se. Jakmile však uvidí v jeho očích záblesk hněvu, přestane se usmívat. Jackson byl doteď dost trpělivý a ona se s ním nerada hádá, ale dnes si to prostě nemůže odpustit. Kdyby jí rovnou řekl, proč a odkdy atd. je tu Genevieve, a že tím porušil jejich dohodu s Kolem a podepsal si tím smlouvu se smrtkou, to by jí stačilo a mohli tomu všemu předejít. Znovu se opře zády do křesla a poslouchá ho. Tak trochu to jedním uchem poslouchá a druhým vypouští. Když domluví, jen něco málo podotkne. Jeho pohled je opravdu nepříjemný, stejně jako tón, kterým jí všechno říká. Zdůrazňuje tím, že on je tu alfa, a že ona by se měla držet na uzdě a poslouchat, jinak by se mohla rozloučit s prstenem a dalšími věcmi.) Dobře, máš pravdu, jedna nula pro tebe. (Zamračí se, když na ní zavrčí. Cítí se jak dítě, na kterého vrčí rozzuřený pes s velkými tesáky a chce jí roztrhat na kousky. Jeho pohled tomu ještě přidává a ona se mračí čím dál tím víc, nespokojeně. Trochu se usměje, když si zmáčkne ruce silněji.) No tak, uhoď mně. Byli mně i silnější muži než ty, a ne že jich bylo málo. (Podívá se mu do očí, nechce, aby jí litoval, to opravdu ne. Ani moc neví, proč mu to říká, ale také ho u toho propichuje pohledem. Nad jménem původního, který začíná na K a končí na l, se Jackson znechuceně ušklíbne. Mračí se, jelikož se tahle konverzace ubírá špatným směrem.) Fajn, ale chci u toho být. Mám na Kola alespoň malý vliv, když už nic jiného. A neví, že je tu Genevieve s tebou, takže klidně můžete říct, že je tu s Hayley, pokud mu nebudeš chtít lhát a říct mu pravdu. (Poklepe si prsty na opěradlu křesla a podívá se na něj. Z kraťasů si smete imaginární prach a pousměje se nad tím, že jim to přeje a tak dále.) Jo, to se uvidí, pokud Tobyho nezabije Oliver, nebo někdo takový, tak nám to možná vydrží, i když, je ti trochu podobný, takže k hádce nemáme většinou daleko. (Promne si lehce spánky a povzdechne si. Celou tuhle větu řekla s velkou nadsázkou, až na její konec, s tím, že jsi sou podobní. Jeho odpověď na Gen, jí nepřekvapí, jen souhlasně přikývne.) Tak fajn. (Koukne se na něj a nakloní se k němu.) Od té doby co jsem vlkodlak, jsem nějaká více podrážděná a však víš... Někdy říkám věci, kterých potom lituji, takže si většinu z toho brát k srdci, nebo osobně. Jsi pro mně něco jako starší bratr, i když já jsem o nějakých těch 800 něco starší, což je fakt vtipné, ale je to tak. Hele, jen, buď opatrný, ať pak nelituješ svých rozhodnutí. Myslím, že jsi jediný člověk, kterému říkám skoro všechno a naprosto důvěřuji. Toho si važ, protože to u mně není moc obvyklé. (Trochu se pousměje a přehodí si vlasy přes ramena na záda. Opatrně položí svou ruku na tu jeho a lehce mu jí zmáčkne. Už si na něj vylila vztek dostatečně, a navíc ho nechce moc trápit.)

*Sleduje během toho, co Claire objasňuje některé skutečnosti, na které se ho přišla zeptat. Když Claire mlčí, neví, jestli má být rád, nebo znepokojený. Neví tak, co si myslí. Kdyby mu to pověděla, možná by ho, jen popichovala svými občas hodně provokačními řečmi. Po té, co jí oznámí, že Genevieve je kotva a ona díky tomu rozvede svou konspirační teorii, užasle na ni chvilku kouká. Chápe, že to myslí jako hodně černý humor, ale nepřipadá mu to nyní moc vtipné. Semkne rty pevněji k sobě a odpustí si k tomu jakoukoliv poznámku. Jen jeho výraz, kterým Claire sleduje je zpytavý. Chvilku na ni kouká a opět se snaží odhadnout, co se jí honí hlavou. Když pak uzná, že s některými věcmi u něj od jisté doby prostě nehne, je rád, že to tak je a dále se o tom nebaví. I za tohle tak trochu vděčí Oliverovi a jeho zradě. Jakmile ho Claire po té pobídne, že jí má uhodit, když si ventiluje svou zlost na stisku paží, podívá se na ni, jako by se přeslechl. Okamžik ji pozoruje, a když pochopí, že to Claire myslí vážně, zamračí se na ni nesouhlasně, nevěřícně.* Za koho mě máš, Claire? *Houkne na ni.* Dal jsem ti někdy důvod k tomu myslet si, že bych ti dovedl ublížit takovým způsobem? *Docela ho tohle zamrzí, že o něm Claire má takové představy. Místo toho, co Claire navrhuje povolí sevření a ruce nechá klesnout a opře se jimi o desku stolu. Uhne pohledem a podívá se dolů. Přemítá jestli dal Claire někdy nějaký podnět k tomu, že si to o něm myslí. Ví, že se v některých případech špatně ovládá, ale nikdy by neuhodil příslušnici něžného pohlaví. Bez ohledu na to, jestli je to vlkodlak nebo není.* Něco takového bych nikdy nemohl udělat, Claire. *Vzhlédne k ní po chvilce. Pronese to unaveně, zklamaně z toho, že se musí k něčemu takovému vyjadřovat.* Byl bych rád, kdyby si mě podobným způsobem už nikdy neurážela. *Požádá ji procítěně, ale dost důrazně na to, aby bylo jasné, že v tomhle případě Claire hodně přestřelila. Povzdechne si. Odlepí své pozadí o desky stolu a projde se před sedící Claire ke dveřím domku, kde se otočí a projde kolem ní na druhou stranu. Mezitím poslouchá Claire. Potěší ho, když řekne, že být přítomná u Kolovy návštěvy. Slabě se pousměje, ale pak zvážní a povzdechne si. Zastaví pár kroků od místa, kde sedí a koukne na ni.* Genevieve tady není ani se mnou, ani s Hayley. Je tady proto, že jí jde po krku Francesca. Tady je doufám prozatím v bezpečí. *Odpoví trochu unaveně. Má pocit, že je stejně jedno, co komu říká. Claire stejně jako Kol mají svou pravdu.* Ale je jedno, co řeknu. Kol v tom má už dávno jasno. *Rozmotá paže a mírně je rozhodí a pokrčí při tom rameny.* Jenže není moje vina, že Gen ztratil. *Poznamená.* Na někoho to, ale hodit musí, že ano. *Ušklíbne se znechuceně. Dále už nepokračuje. Pak zamíří zpátky ke dveřím. Otevře je a vyjde na verandu. Vezme odtamtud křeslo, které si před tím z dumku vynesl. Donese ho dovnitř, dveře za sebou zase zavře a pak křeslo postaví na původní místo. Kousek od místa, kde sedí Claire. Postaví ho naproti ní. Pak si do něj sedne. Koukne na Claire, když mluví o Tobym. Poslechne si ji vážně. Pousměje se, když Tobyho přirovnává k němu.* Myslím, že to bude vlkodlačími geny. *Poznamená a významně na Claire koukne. Je jasné, že i ji házi do jednoho pytle k nim dvěma. Čeká, jestli Claire bude i dál vyzvídat, jak to má s Gen. Když se tak nestane, trochu si oddechne. Tohle téma nechce probírat. Vše kolem toho mu přijde hrozně zamotané, zmatené. Raději si odmítá domýšlet nějaké závěry. Bere to tak, jak to přichází. Pohlédne pak na ni znovu, když se rozpovídá. Chápavě se pousměje, když zmíní svou vlkodlačí podrážděnost.* To mi neušlo. *Poznamená. Nemyslí to, ale jako výtku. Spíše je to z jeho strany konstatování. Pousměje se, když slyší, že ho považuje za svého staršího bratra. Tuhle radost mu ovšem trochu nabourá, fakt, že pak dá k dobru svůj věk. Zavrtí s uchechtnutím hlavou.* Zní to opravdu vtipně. *Musí souhlasit a raději se nad tím už nepozastavuje. Zvážní při jejím varování. Není si teď přesně jistý, jestli to bylo míněno k jeho vztahu k Genevieve nebo všeobecně.* Jsou věci, které už nezměním, Claire. Jen teď musím přijmout následky. *Poznamená věcně s povzdechem. Více to nerozebírá. Po té se znovu pousměje.* Vážím si toho a překvapuje mě, ale v dobrém, že to tak v mém případě máš. *Odvětí a koukne jí krátce do očí.* Jsem rád, že jsi zavolala. *Dodá s pousmáním. Má na mysli jejich první hovor, ze kterého byl tehdy dost nesvůj, protože netušil, co od ní má čekat. Postupně to vykrystalovalo až sem a on nelituje, že sem Claire přijal. Koukne na jejich ruce, když se ho Claire dotkne.*

(Ona má ráda černý humor, a to celkem dost. Proto je překvapená, že to tak Jackson nemá. Hlavně ten jeho výraz je k popukání. Lehce jí nad tím cuknou koutky, ale ovládá se. Je lepší se tomu smát, než nad tím furt plakat, nebo něco takového. Člověk musí brát věci s nadhledem, jinak by se z toho zbláznil. V jejich případě tedy vlkodlak. Nakrčí čelo nad dalším jeho pohledem, který tak nepatří, mezi Claiřiny oblíbené. Nemyslela to úplně vážně. Jistě, kdyby jí uhodil, tak by mu to nejspíše vrátila. Myslela to, vlastně to nemyslela. Chtěla ho popíchnout a tak to jen tak plácla. Na jeho otázku nic neřekne, odpoví až na tu druhou. Nejdříve lehce zatřepe nesouhlasně hlavou a sklopí pohled.) Ne. (Špitne, na Claire, překvapivě tiše. Jen přikývne, na jeho další slova. Tentokrát se na něj už dívá. Vpíjí se svými oči do těch jeho, ve kterých je hmatatelná omluva, která však ještě nebyla vyřčena.) Dobře, neboj se. Promiň. (Řekne o něco hlasitěji než předtím, ale stejně to nebylo úplně nahlas. Sleduje ho jak si pochoduje po chatce. Buďto je nervózní, nebo naštvaný, nebo tu nechce být, nebo se bojí že už přijel Kol, a on se tu zdržuje, nebo něco úplně jiného. Dívá se do země a nehtem odlupuje od křesla kousek látky, který je na rohu špatně sešitý. Přestane až když začne mluvit. Podívá se na něj.) Dobře, dobře, už to neřešme. Ty jsi alfa, ty máš pravdu. Nechci se zase hádat. (Promne si lehce spánky a povzdechne si. Má na tohle sice jiný názor, a ráda by ho řekla nahlas, ale neudělá to. Začala by hádka a možná že by neskončila tak dobře, jako ty předešlé.Trochu posmutněle se na něj podívá, když mluví o Kolovi v nehezkém slova smyslu. Musí vznést malou námitku, tu si prostě neopustí.) Vlastně to není tak úplně jeho vina. Mohlo za to to uřknutí od Benjamina. Možná že jsi to nikdy neviděl na vlastní oči, ale je to... (Odmlčí se a přemýšlí jaké správné slovo doplnit.) něco příšerného. Viděla jsem jednoho uřknutého chlapce. Vyvraždil celou školu a potom si vystřelil mozek kulkou. Nebyl to hezký pohled. (Zavrtí hlavou. Ne, opravdu nebyl. Sleduje ho, jak si bere křeslo a usedá naproti ní. Až teď si všímá, že má celkem dlouhé vlasy a že už se nějakou dobu neholil. Znovu přikývne na vlkodlačí geny.) To určitě. (Pousměje se. Toby je poslední dobou hrozně náladový. A tak si nějak uvědomuje, že se už dlouhou dobu nebavila s žádnou ženou, jen s muži. Ona vlastně nemá snad žádnou kamarádku. Povzdechne si. Začíná jí to lézt na mozek. Škádlivě ho dloubne do boku, když jí řekne, že mu to neušlo a začne se doširoka usmívat. Její úsměv se rozšíří do celého obličeje, když se smějí, jak jsou od sebe věkově. Pomalu se přestane usmívat tak hodně, ale úsměv na tváři stále ještě má.) Víš co se říká? Nikdy nelituj svých činů. A řeknu ti, je na tom něco pravdy. (Pousměje se a plácne ho jemně a opatrně do stehna. Rozbolí jí z toho ruka, ale nedá to na sobě znát.) Nevidím tu jediný důvod, proč by jsi to neměl být zrovna ty. To tobě dlužím, snad ze všech nejvíc. (Pousměje se. Ještě dluží Kolovi a Oliverovi, za záchranu života, ale to teď nepočítá. Nechápavě se na něj podívá.) Moc netuším, co tím myslíš, protože já ti volám poslední dobou docela často. (Usměje se a při úsměvu přivře oči. Přitáhne svou ruku zase ke svému tělu, když se začne Jackson dívat na jejich ruce.) Asi bych měla jít. Stmívá se a ty máš určitě něco důležitého na práci, Toby mně bude zřejmě hledat. (Pousměje se a zvedne se ze židle.)

*K jejímu černému humoru se už raději nevyjadřuje a tu poznámku nechá být. Nejspíše by se tomu také zasmál, ale v poslední době toho bylo tolik, že tento styl humoru je mu v danou dobu cizí. Během toho také přemýšlí, proč vůbec s něčím takovým, jako, aby ji praštil, začínala. Sleduje pak její reakci. Neví, co vlastně chtěl nebo čekal, ale nijak extra po její odpovědi i následné omluvě mu lépe není. Někde v podvědomí z toho stále cítí jakési rozladění. Raději k tomu už nic neříká. Svou rozladěnost se snaží vyhnat z hlavy pohybem a chůzí po domku. Na jiné myšlenky ho, ale přivedou její další slova. Zastaví a podívá se na ni. Jasně vidí, jak s velkým sebezapřením mu dává za pravdu. Přemýšlí, jestli by ji měl vyslechnout nebo ne. Dnes na to nemá moc náladu. Nemůže ovšem popřít, že Claire, ač ho většinou svými poznámkami dost popichuje a vytáčí, tak nad některými ho to nutí přemýšlet a občas si poopravit názor nebo postup. Co se týká Genevieve, tak raději nechce nic slyšet.* Netvrdím, že jsou má rozhodnutí vždycky správná, ale je to na mně. *Odvětí. Zase v tu chvíli stojí kousek od křesla. Založí si při tom ruce na hrudi a krátce se na ni podívá. Ruce po té zase "rozplete", spustí k tělu a znovu se vydá na svou chůzi domkem tam a zpátky. Když Claire opět promluví, brzy mu dojde, že mluví o Kolovi. V tuhle chvíli má chuť domek opustit a nechat ji ať si o Kolovi mluví do prázdna. Neudělá to, jen po velkém sebezapření, které ovšem skrývá ve svém nitru. Navenek by to znát nedal. Jen se posadí do křesla a snaží se Claire poslouchat, i když tomu začátku o Kolovi moc pozornosti nevěnuje. Aby dal Claire alespoň trochu najevo, že ho to nebaví, protočí nad tím oči. Trochu zpozorní, když pokračuje v povídání o nějakém chlapci.* Možná ano, možná ne, Claire. Přesto to odradilo i Genevieve a ta ho znala i před tím. Nejspíše k tomu má nějaký důvod. *Odpoví jí na to a při tom jí kouká do očí. Nehodlá Kolovo chování zkrátka omlouvat. Nevěří, že by jeho chování vůči němu bylo příliš odlišné. Nechce se tím zabývat. Čeká, co zase bude muset překousnout, až se milostivý původní objeví v Zátoce. Znechuceně se, jen nad tou představou ušklíbne. Nechce Claire moc popichovat a tak k tomu už více nepoví. Chvilku nad tím ještě přemýšlí a nakonec si neodpustí jednu poznámku.* Ať si původní o sobě myslí cokoliv, proti magii toho moc nezmůžou. *Ušklíbne se a škodolibě se na Claire koukne. Pak už toho, ale nechá. Zvedne dlaně k obličeji, přikryje si tvář a párkrát si ji přetře. Ruce zase spustí a nechá klesnout do klína. Mírně se po tom jejím šťouchnutí do boku prohne, ale jinak se pobaveně usmívá tomu, jak se Claire příliš nezamlouvá ta jeho poznámka. Tahle změna v tématu mu trochu spraví náladu.* Ty si ráda zahráváš, Claire. *Poznamená a přimhouří mírně oči s pobaveným zábleskem. Většinou umí být dlouho klidný a trpělivý. Přesto jednoho hezkého dne Claire patrně nějaké věci moc rád oplatí. Bude to, ale tehdy až bude moct z hlavy vypustit pár starostí.* Mohla bys mi dělat prapraprapředka. *Ušklíbne se na ni provokačně a na chvíli se v křesle zády opře o opěrku.* To je pěkně praštěné. *Dodá polohlasně spíše pro sebe. Raději nepřemýšlí dál nad jejich věkovým rozdílem. Vykompenzuje to tím, že byla po většinou té doby upír a vlkodlakem je teprve chvilku. Zůstane sedět opřený a natáhne nohy před sebe. Mírně zvážní, ale přesto se usmívá. Raději nehodnotí v danou chvíli svá rozhodnutí. Sleduje pak její ruku, když ho plácne po stehně a její následnou snahu nedat najevo, že si tím spíše uškodila sobě, než jemu. Zacukají mu slabě koutky, ale zůstane vážný. Pousměje se až tehdy, když se Claire zmíní, že mu dluží hodně.* Ty jsi toho pro Zátoku i pro mne také udělala hodně, Claire. *Zvážní a pronese to upřímně. Při tom jí kouká do očí. Je si jistý, že nebýt Claire, Kol by ho nejspíše už dávno poslal na druhou stranu. Nahlas své podezření neřekne. Nechce o Kolovi opět začínat.* Myslel jsem tehdy poprvé, Claire. *Zasměje se krátce tomu, když ho Claire hned nepochopí. Má na mysli její první telefonát. Vůbec to tehdy nechápal a neměl chuť se s ní setkat. Už párkrát shledal to, že se překonal za moudré rozhodnutí. Kouká chvilku na ni, když pustí jeho ruku a stáhne tu svou, krátce pohlédne na ruku a pak zase na ni. Když se zmíní, že už půjde, kývne. Mírně se ušklíbne, na práci toho dnes už moc nemá. Přemýšlí spíše nad tím, proč se Gen nepřišla přesvědčit, jak chutná její den uleželý guláš. Usoudí, že by jí měl, ale dát vědět o Kolovi.* To by si neměla Tobyho znepokojovat. *Poznamená s významným pohledem. Jasná provokace v daný moment z jeho strany. Pobaveně se nad tím zakření. Vstane z křesla.* Pozdravuj ho. *Požádá ho. Pak se zdá, že chvilku přemýšlí a nad něčím váhá.* Nevíš, jak je na tom se svým průníkem mezi Oliverovy lidi? *Pohlédne na ni nakonec tázavě. Dny utíkají a jemu se zdá, že se v tomhle směru nic neděje. Rád by s tímhle pohnul. Pomalu se pak rozejde ke dveřím, aby Claire pak vyprovodil.*

(Očima prochází jeho chatku a všímá si i těch nejmenších detailů. Prachu na jedné z poliček, knížek, které nejsou seřazené podle abecedy, nebo třeba nádobí, které není náležitě rozřazené. Ale čemu se vlastně diví, Jackosn je chlap, vlkodlak, je sám, a tak tu nemá kdo vládnout nad nepořádkem s koštětem a prachovkou. Pomalu přikývne na jeho slova. Nemá k tomu co dodat a tak jen mlčí. Není hloupá ani slepá, takže si všimne, že se mu napnuly svaly a i když nechce, jeho tělo jí ukazuje obrovský odpor, který ke Kolovi má. Nebude o něm tedy mluvit. Oblízne si horní ret a podívá se mu do očí.) Já se to jen snažím vidět z druhé strany. Někdy je fajn se nedívat jen na tu jednu stranu, kterou moc dobře známe. Vezmi si třeba čarodějky. Spousta vlkoladků je vidí jako nepřátele, ty, co je zakleli. A nechtějí vidět to, že je zase osvobodili. A pak jsou tu ti, kteří vidí obojí a dokážou odpustit. Třeba jako ty. (Lehce se pousměje. Snaží se mu tím vysvětlit, jak to vidí ona. Nechce mu vnucovat svůj názor, snaží se mu ho jen přiblížit, vysvětlit. Jeho o původních jí nijak nevadí.) Jsem ráda, že na ně platí alespoň tohle. Kdybych se tak mohla zbavit Rebekah. (Naznačí rukama jak by jí zakroutila krkem a pak se ušklíbne.) Tak už bych to dávno udělala. (Zasměje se a pak se usměje i nad tím, že si ráda zahrává.) A nejsi jediný, kdo si to myslí. (Pousměje se a vlídně se mu zahledí do očí. Potom jen kývne a začne nad tím přemýšlet.) Třeba jsme nějak příbuzní. Však víš, hodně vzdáleně. Můj bratr byl taky vlkodlak, se spuštěnou kletbou, a měl dívku. Zjistil, že je těhotná, ale ještě předtím, než to stihl někomu říct, skončila jeho hlava a všechny údy pár set metrů od sebe na zemi. Takže je tu hodně malá pravděpodobnost, ale stále tu nějaká je, že jsme příbuzní. ale to už asi nedopátráme, protože já se o příbuzné přestala starat asi tak po 100 letech. (Ušklíbne se. Všechno tohle říkala s velkou nadsázkou, a možná že si z toho i tak trochu utahuje. Na další jeho slova zareaguje velice rychle.) To není pravda, byli to jen maličkosti. A pokud pro nás udělat cokoliv dalšího, s radostí to udělám. (Pousměje se. Je to pravda. Opravdu, si myslí, že nic moc neudělala.) Aha. No jo, muselo to být divné. (Zazubí se na něj. Svítí jako sluníčko, které se právě objevilo za mrakem. Už stojí na nohou a jen na něj mrkne.) Určitě mu chybí všechno tohle. (Zasměje se a ukáže rukama od své hrudi až po své boky. Tedy, ona vlastně myslela celé své tělo, ale nechtělo se jí moc zvedat ruce.) Neboj se, budu. (Nad jeho další otázkou jen zavrtí hlavou, že neví.) Bohužel, ještě jsme spolu nemluvili. Ale zeptám se ho, dám ti vědět. A opatruj se. Kdyby se tu ukázal Kol, pošli pro mně. (Usměje se na něj mezi dveřmi, pohladí ho po rameni, krátce a opatrně ho objeme, je to opravdu jen na pár sekund a už se od něj odtahuje.) Tak ahoj! Ráda jsem tě viděla! (Zamává mu a odejde do své chatky.)

*Pozoruje Claire a přemýšlí, co jí tolik zaujalo, že se mu zdá až příliš zahleděná do míst, které se nacházejí za ním a za křeslem, ve kterém sedí. Když jí neujde, že opravdu nerad poslouchá o Kolovi a začne mu vysvětlovat vlastní pohled na ten problém, snaží se ji vyslechnout pokud možno v klidu. Nechce se kvůli Kolovi a jeho averzi vůči namyšleným původním hádat s Claire. Za to mu ani jeden z nich nestojí.* Věřím, že tobě Kol nejspíše pomohl a jste přátelé. Chápu tvůj postoj. *Odvětí.* Musel jsem se přesto přenést, jinak to nejde. *Připustí pak, že nevidí jiný způsob, jak urovnat, alespoň trochu nepokoje a nesnášenlivost mezi frakcemi.* Kdybych nepotkal a nepoznal, Gen, bylo by to pro mne těžší. Je to jedna z mála osob, která se na mně dívala a hodnotila to, jaký jsem, ne co jsem. *Pokračuje a doufá, že se Claire nezačne šklebit nebo rýpat do toho, že opět básní o Genevieve. Při tom na Claire klidně kouká. Povídá jí svým způsobem jeho pohled na věc a své stanoviska, a jak k nim dospěl.* To se mi stává, jen velmi zřídka. *Podotkne.* Takových si, ale vážím, ze všech nejvíce. *Dodá a uzavře to. Více to v danou chvíli už nerozebírá. Ke Kolovi se nevrací. Je zvědavý, jak to bude nyní probíhat. Nějak nevěří tomu, že by se Genevieve chtěla vrátit do města po Kolově boku. Jistě ne hned. Své domněnky si ovšem nechává pro sebe. Pozoruje zase chvilku Claire. Pousměje se slabě, když souhlasí s jeho poznámkou o původních a magii. Chápe Claireinu averzi k Rebekah. On to má tak půl napůl u Klause a Kola. Rebekah ho svým chováním usvědčila o tom, že všichni Mikaelsonovi si myslí, že jim patří svět. Přál by si, aby je někdo konečně vyvedl z omylu. Jenže se to rozchází s tím, že nepřeje nic zlého Hayley, jejíž osud je až příliš propletený z původními. Tiše si nad svými myšlenkami povzdechne. Claire mu do hlavy naštěstí nevidí a tak si nemůže být jistá, k čemu to patřilo.* Buď opatrná, Claire a raději se jí vyhýbej. *Požádá jí po té, co se zmíní o tom, že by Rebekah nejraději něco provedla.* Nestojí ti za to, aby sis kvůli ní působila problémy. *Dodá a myslí to naprosto upřímně. Dívá se na Claire starostlivě. Nechce, aby se jí něco stalo. Obzvláště, když je to kvůli žárlivosti. Po té se zaposlouchá o její historce z minulosti. Nedělá si s tím nijak velké starosti. Není jak zjistit, jestli jsou nějak vzájemně pokrevně spřízněni, mimo to, že patří ke stejné rase. Pak se nesouhlasně zamračí, když Claire nazve svou pomoct maličkostmi.* Nejspíš vděčím tobě za to, že ještě žiju a Zátoka nelehla popelem, Claire. *Poznamená to věcně, přesto se jí při tom dívá vděčně do očí a je patrné, že to pro něj rozhodně drobnost není. Když už je Claire pomalu na odchodu a on ze svého křesla vstane, pousměje se její poznámce. Pozoruje pak její gesto, kdy naznačuje, co nejspíše mimo jiné Tobymu chybí. Pobaveně se zakření.* To rozhodně, Claire. Neměla bys ho nechat čekat. *Pobídne ji s významným pohledem. Zamyslí se, jak se vlastně usmířili, když spolu nemluvili, ale nevyzvídá.* Díky. *Děkuje dopředu za nějaké informace, které snad díky jí brzy získá.* Pokud to stihnu... *Ušklíbne se neurčitě, ale více to nerozebírá. Netuší, co bude následovat, jestli se tady tenhle původní znovu ukáže. Nečeká nic dobrého.* Ty na sebe taky dávej pozor, Claire. *Opětuje její objetí, krátce. Vyprovodí ji pak ke dveřím, které jí otevře a nechá projít ven.* Já tebe taky. *Ujistí ji. Mávne jí na odchodu rukou s krátkým úsměvem, kdy mu v něm zasvítí jeho bílé zuby.* Ahoj. *Když mu zmizí z očí, uvědomí si, že už je téměř pryč další den. Vrátí se dovnitř s úmyslem povečeřet Genin guláš. Přemýšlí, proč nepřišla, ale neví, jestli ji má po té ještě navštívit. Nechá si to během jídla ještě projít hlavou.*

*Do Zátoky se po absolvované schůzce vrátí pozdě večer. Cestou se zastavil ve starém domě jeho rodiny, který vlastnila, když ještě žili ve městě. Prohlédl si ho. Největší pozornost věnoval sklepení. Shledal, že proto, co chce provést je to vhodné místo. Chvíli se tam zdržel, aby promyslel, jak to provést, co nejlépe. Když si uložil podstatné věci do paměti, dům opustil. Sotva dorazí domů, jde spát.
Ráno, když vstane, během dalších úvah, vezme telefon, aby napsal zprávu Oliverovi. Doufá, že má stále stejné číslo.*

kód:

Olivere, chci se sejít a promluvit si. Budu tě čekat odpoledne v Big Auggie´s Bayou Baru. Přijď sám. Francescu nech doma. Jackson.

*Zprávu odešle a pak jde zařizovat pár dalších věcí, které chce do plánu mít.*

(Napíše Jacksonovi SMS.)

kód:

Ahoj Jacksone. Vím, že píšu jistě v nevhodnou dobu, ale jde o to, že s tebou potřebuji co nejdříve mluvit. Je to důležité. Prosím, dej mi vědět, kdy máš čas. – Claire

(Smska, která přijde Jacksonovi v pátek večer.)

kód:

Jacksone, myslím, že by jsi měl vědět o stavu Claire. Přišla o své dítě a bude teď potřebovat, co největší podporu. Tak jestli tedy budeš moct, zajdi za ní. -Marcel.

*Nemá žádnou jasnou představu, jak Claire pomoct nebo aspoň trošku usnadnit její osud, který k ní není zrovna vstřícný. Nechává to tak na improvizaci a tvorbě za pochodu. Také podle chování a stavu Claire. Nediví se jí, že je na tom takhle. Drží jí v obětí a snaží se jí podpořit, utěšit, aspoň málo, aby to pro ní bylo snesitelnější, i když je mu jasné, že na tohle bude Claire potřebovat ještě hodně času, než to překoná. Věří, že to zvládne, i když to pro ni nebude jednoduché. Čas jí, ale pomůže otupit rány, bolest. Cítí, že je za tu dobu, co zde sedí hodně zkřehlá, promrzlá. Dá jí svou bundu a pak i trochu svého tepla, kterého má zatím na rozdávání. Chvíli tam s ní ještě sedí a přemítá, co dál. Ujistí ji, že se ho, jen tak snadno nezbaví, i kdyby třeba chtěla. Snaží se to vzít trochu s humorem, aby ji přivedl na jiné, lepší myšlenky. Moc úspěch to nesklidí. Claire k němu na chvilku zvedne hlavu a on opětuje její pohled. Nepatrně roztáhne rty do povzbudivého pousmání. V jeho hnědých očích je vřelé světlo, vyzařuje z nich teplo. Chvilku na ni kouká, ale pak si ji k sobě opět přitáhne. Když se začne stmívat a nastane večer, tak usoudí, že již zde na schodech Claire strávila dost času. Vezme ji do náruče a vydá se s ní do svého domku. Vejdou dovnitř, kde Claire uloží do své postele a posadí se k ní. I když byl chvilku venku, v domku má příjemné teplo. Je rád, že Claire souhlasí s jeho názorem, že se to u ní zase zlepší. Po té, co ji uloží do postele, nabídne ji, že udělá něco teplého k pití. Chvilku, ale trvá, než mu na to Claire odpoví. Mezitím ji vezme za ruku. Zůstane u ni sedět a pozoruje ji. Když ho pohledí druhou po tváři, cítí, jak je ledová. Jako smrtka, ale nijak to na sobě nedá znát. Nepatrně se stále usmívá a kouká se na ni. Neujde mu, že už ji slzy došly a pokusí se i o úsměv. Není moc povedený, ale on oceňuje i tu snahu.* Vidíš, takhle ti to sluší víc. *Poznamená povzbudivě po jejím pokusu. Na chvilku zvedne ruku k její tváři a pohladí ji po ní. Když se pak zmíní, že si dá čaj, přikývne.* Tak chvilku počkej. *Požádá ji. Pustí její ruku, vstane a přejde do mini kuchyňky, kde postaví vodu a nachystá do hrníčku čaj. I tak má na Claire stále dobrý výhled.* Opravdu už nic jiného nechceš? *Vyzvídá. Moc dobře slyšel, jak ji kručelo v břiše. Když voda zavaří, nalije ji do hrnku. Přidá do něj i trochu medu a rum. Má pocit, že to Claire neuškodí. Sobě čaj nakonec udělá též, jen bez medu. I s hrnky dojde zpátky za Claire. Posadí se na postel k ní a podá jí hrnek s čajem.*

(Ví, že se člověk časem otupí. Poprvé, když vidíte mrtvolu, je to šok. Někdo se pozvrací, jiní začnou šílet. Podruhé je to jiné. Zvládáte to lépe. Potřetí, počtvrté, popáté, pošesté… Tolikrát, že to radši ani nepočítáte. Člověk a city se otupí. Už to není takové jako předtím. Tohle však není jako vidět mrtvolu. Je to mnohem horší. Bolest se objeví znovu a znovu, nečekaná, nová, jiná,… Není to tak jednoduché se otupit, aby člověk necítil žádnou bolest. Aby necítil nic. Někteří to dokázali, ona však ne. Byla na to moc slabá? Je slabá? Někdy si přeje na chvíli opustit své tělo a být někde jinde, na jiném místě. Proč je to všechno takhle? Bylo jí to souzeno už ode dne, kdy se narodila? Tolik bolesti, hříchů, divokosti, takovýto život. Všechno to teď vidí jako z kolotoče. Množství několika barev, které se slívají do sebe. Hlasy, hudbu, záblesky světla, jsou rozmazané a nic z toho nedává smysl. Ona však ječí, drží se pevně madla a užívá si to. Užívá si život. V tom se všechno zastaví. Všechno utichne a ona spatří z šedivého kouta vycházet samu sebe. Má skloněnou hlavu a okolo sebe šíří jen smrt a nicotu. Všechno to pohlcuje a ničí. Dochází ke Claire na kolotoči, vzhlédne k ní, oči má černé, temné, není zde nic než jen černo, jako démon, a napřahuje se k veselé rozjařené Claire. Chtěla jí srazit k zemi, ale místo toho, jí jemně pohladila. Po tváři se tak rozjařené Claire rozpustila černá nákaza do celého těla a šedivá kůže se jí začala pomalu odlupovat. Odhalila tak maso, bílé a zářivé, jako nic jiného a donutilo temnou Claire procitnout. Její oči zbělaly a dostaly normální barvu. Claire na kolotoči se rozprskla na miliony kousků a rozzářila tak vše okolo. Temná Claire zůstala sama. Svět se zase spustil. A temná Claire byla jiná. Nebyla temná, ale nebyla ani tak zářivá. Byla jiná, nová. A to přesně teď ona je. Zničila obě, aby mohla vzniknout nová Claire. Obětovala je, aby mohlo vzniknout něco lepšího, nebo horšího. Jackson má hnědé oči. Jako Marcel, jako Kol,… Tak krásné a tak důvěřivé. A najednou si uvědomuje, jak blízko je u ní a přitom je tak vzdálený jako nikdy. Je již večer. Mohla sledovat západ slunce, ale místo toho byla v jeho náručí. Západů uvidí ještě miliony, ale tohle teď potřebovala a chtěla. Jeho dotek na její holé kůži je jí více než příjemný. Probouzí v ní teplo a jisté příjemné pocity. Zahání tak své pochmurné myšlenky a na chvíli odsouvá svou bolest daleko do pozadí. Jakmile ji pochválí a řekne jí, že jí to sluší, lehce nepatrně se pousměje. Nechá se od něj pohladit a tváří se přitiskne a lehce otře o jeho dlaň.  Chtěla více doteků. Chtěla více citu. Chtěla cítit něco jiného, než je nicotu, žal a chlad. Chtěla vřelý cit, chtěla teplo, chtěla světlo. I když jí Jackson pustí ruku, ona se stále nemá k tomu, aby ho pustila a tak její ruka na chvilku zůstane viset ve vzduchu, dokud nedopadne do peřin. Pozoruje ho, jak dělá čaj a ona se tak rozhodne, že se může trochu svléknout. Sundá se ze sebe jeho bundu a odloží ji na židli, kam položí i svůj svetr a kalhoty. Chvíli jen stojí a hledí z okna. Poté se vrátí zpátky do postele a zachumlá se pod peřinu. Je jí jasné, že by jí Jackson stejně nepustil domů. Vloží si ruku pod polštář a zachumlá se. Oklepe se zimou. Sleduje při tom stále Jacksona.) Narážíš na to kručení. (Trochu se znovu pousměje.) Mám hlad, ale pokud se do sebe pokusím něco nacpat, zřejmě to ihned vyvrátím. (Řekne mu stručně. Vezme si od něj hrnek a ohřeje si o něj ruce. Podívá se na Jacksona a napije se. Stále se na něj dívá tím svým zvláštním způsobem. Nikdy se na něj tak nedívala. Nedívá se tak na moc lidí, vlastně skoro na nikoho. Čaj je horký a ona ho musí nechat trochu vychladnout. Odloží ho tedy na noční stoleček a přisune se o kousek k Jacksonovi. Jeden plamen neposedných vlasů jí spadne do tváře a trochu jí zastíní výhled a tak ho ihned zastrčí za ucho. Dalo by se říci, že ho úplně hypnotizuje. Zničehonic, jí popadne zvláštní touha. Touha nebýt sama. Znovu se ho dotknout. Zřejmě to bylo způsobené emocionálním vypětím, a tím vším, ale ona byla až moc zaslepená. Trochu se k němu natáhne a sleduje jeho oči. Zatouží ochutnat jeho rty. Neuvědomuje si, co způsobí tím, když to udělá. Netuší, co přijde potom. Ona je zoufalá a potřebuje rozptýlení. Nechce se jen trápit. Chce být také chvilku šťastná. Natáhne se k němu a než jí stačí odstrčit, přitiskne své rty na ty jeho. Její polibek je jako pošimrání od peříčka. Jemný a letmý, avšak touživý. Podívá se mu do očí. Stále jí ještě nedochází, co to udělala. Její srdce jí buší jako splašené a je nervózní. Líčka jí zčervenají a ona na něj hledí. Vyčkává. Ví, jak tohle dopadne. Má to jen dva možné konce. Odtáhne se od něj. Slyší, jak jí buší srdce. Udělá se jí knedlík v krku. Neodmítej mě. Zakřičí její srdce. Ona je však potichu. Potřebuje odpověď. Hned teď. Zda odejít, nebo zůstat. Zda utéct, nebo zůstat ležet. Zda nechat jít, nebo podržet. Zda něco cítit, nebo se uzavřít. Zda odmítnout, nebo přijmout. Zda zchladnout, nebo cítit. Potřebuje to vědět…)

*Když připravuje Claire i sobě čaj, má chvilku pro sebe... Má takový divný, nepříjemný pocit, že Claire za jeho snahou pomoct jí a usnadnit její trápení vidí něco jiného. Z toho není nadšený a nelíbí se mu to. Obává se toho, jak to nakonec dopadne. Claire má rád a záleží mu na ni. Taky by lhal, kdyby tvrdil, že se mu nelíbí, jenže veškerou případnou romantiku ona už dávno rozbila tím, jak se téměř s každým chlapem spustí a skončí v posteli. Čaj má hotový dříve, než se nad tím může nějak více zamýšlet. Donese hrnky k posteli a podá jeden Claire. Všimne si, že si Claire mezitím stihle odložit. Předpokládá, že už její tepleji, což ho těší. Nemusí mít obavy, že mu Claire zmrzne. Posadí se ke Claire na postel a na chvíli vezme hrnek do dlaní, a trochu si je zahřeje. Trochu se napije, ale čaj ještě docela horký a chvilku mu to vydrží, takže hrnek postaví na noční stolek u postele. Pak se podívá na Claire. Už chvíli vnímá její intenzivní pohledy, kterými ho sleduje. Jeho to, jen ujišťuje, že bylo jeho podezření bohužel správné. Trochu ho to rozladí, neboť nechtěl takový průběh. Na sobě to, ale nedá znát. Stále doufá, že to nějak vyšumí a bude to mezi Claire a jím normální, jako dosud. Chápe, že si Claire prošla peklem a teď je psychicky labilní. I proto něco takového nechce. Začne uvažovat, že by jí měl nejspíše něco říct a předejít tak nějakému zklamání z její strany. Hledá u něj něco, co nenajde. Než si v hlavě poskládá něco, co říct, Claire se rozhodne přejít od pohledu dál a políbí ho. Polibek je naštěstí letmý a krátký a on na něj nestihne nijak moc reagovat. Rozhodně na něm je vidět hned po té překvapení a nepatrně se zamračí. Chvilku se dívá do prázdna před sebe, snad nad něčím uvažuje, ale je to okamžik. Brzy nad sebou opět získá kontrolu a jeho názor na ně dva se upevní. Navíc o tohle teď nemá zájem. Zklamaní z nešťastné lásky si užil dosyta. Teď se chce soustředit na to, jak dát dohromady tuhle smečku a pomoct svým lidem. On a jeho city jsou teď v pozadí.* Claire... *Vydechne ztěžka a trošku zklamaně z její reakce. Jen proto, že je Claire na tom takhle, ale zůstává klidný. Zadívá se na ni. Je vidět, že je z toho, co udělala překvapený a ne zrovna příjemně.* Hledáš u mně něco, co ti nemůžu dát... *Pronese to tiše, ale pevně, odhodlaně. Z jeho hlasu zazní slabé podráždění. Jestli má Claire dojem, že ho svede, tak je na omylu a jeho tahle snaha svým způsobem uráží. Hrdý vlkodlak a Alfa se v něm prostě nezapře.* Mám tě rád, a moc dobře to víš, ale ne takhle. *Pokračuje po té, co se zhluboka nadechne a během slov pomalu vydechne. Stáhne nepatrně obočí a kouká na ni. Netuší, jak to Claire vezme, jak bude reagovat.*

(Sleduje ho, jak připravuje čaj. Jeho velké ruce, porostlé hustými černými chlupy. Dost hrubé na to, aby zvládly i tu sebetěžší práci, a dost jemné na to, aby dokázaly příjemně přivinout a pohladit. Jeho chatka je útulná, Je prostorově skoro stejná, jak ta jej, avšak je zde mnoho rozdílů. Cítí se zde příjemně. Připomíná jí to domov. Ne její chatku, či nějaký dům nebo byt, co má někde ve městě. Ne. Dům, kde bydlela, než se stala upírem. Chatku na Aljašce, která je již úplně jiná. Když tak přemýšlí, vzpomíná a hledí na něj, najednou si uvědomí, jak je její život dlouhý. Jednou slyšela jednu krásnou skladbu na piano. Bylo to vystoupení, jako každé jiné. Sál, světla, mnoho lidí, nablýskaný sál a jeden muž, co hrál na klavír. Byla to krásná hudba a najednou se tam objevilo dítě, říkající:
I'm going to die,
I'm going to die,
It's going to happen.
What difference does it make
If it is tomorrow or eigthy years?
There's no way out...
I'm going to die,
You are going to die,

There's no way out...

Postupně to různě opakovalo. Claire to nedávalo smysl. Kdo by chtěl zemřít? Proč je ta skladba takováto? Proč to dítě říká takové věci? A najednou si přišla jako to dítě. Dávalo jí to smysl. Alespoň z části. K Jacksonovi necítila žádný hlubší vztah. Nechtěla se s ním vyspat, i když to tak možná vypadalo. Potřebuje jen jednu noc. Jen pár doteků. Příslib, že bude svět zase zářivější, že se bude cítit lépe. Oporu, o kterou se může opřít. Nechce další rameno, které se nastaví a ona když se o něj opře, ono se odtáhne a nechá jí znovu upadnout. A přesně to nechce, aby Jackson udělal. Poté už se jen otře svými rty o jeho a ochutná je tak jen na malou chvíli. Cítí od něj ale odpor. Stačil jeden polibek a poznala to. Je radši, že byl letmý. Bylo to lepší, než aby ji hrubě odstrčil a vyjel na ni. Její pohled je teď spíše provinilý a omluvný. Uvědomuje si, co udělala, ale ona potřebuje cítit také něco příjemného. Nejradši by necítila nic. Jako upír. Prostě přepnout a nic necítit. Už nikdy více. Nikdy se nezamilovat. Nikdy již necítit bolest. Nikdy už by jí na ničem nezáleželo. Opravdu lituje toho, že nezůstala upírem. Mohla to mít. Mohla být bez citů, emocí. Mohla se vyhnout Tobymu, dítěti, Jacksonovi. Všem těm, u kterých to pokazila. Jako vždy. Všechno pokazí. To ona je tím důvodem, proč má takový život, jaký má. Kdyby byla jiná. Vidí, jak se zamýšlí. Snaží se připravit na to, co jí řekne, ale jí sto stejně nepřidá. Bude se užírat ještě tím, jak pokazila tohle. Už dál nemůže. Jakmile vydechne její jméno, zavrtí nesouhlasně hlavou. Nechce nic slyšet. Otevře pusu, aby ho zadržela, než to ještě zhorší, ale on promluví. Znovu zavrtí hlavou a koukne se na něj. Tímhle jí tak trochu přidal v tom, že to ona za všechno může. Mohla zabránit tolika věcem, ulehčit tolika lidem životy.) Hledala jsem něco, co nemůžu najít u nikoho, jen u sebe. A už vím, že je to všechno díky mě. (Řekne bez citu. Jako kdyby před chvilkou nebyla úplně naměkko. Jako kdyby se nic z toho nestalo.) Nikdo mě nevydržel mít rád jakkoliv moc dlouho. Možná, že by pro tebe bylo lepší, kdybys ten telefon nikdy nezvedl. Mohl sis ušetřit tohle všechno. Nemusel bys mě potkat. (Řekne tiše. Ji rád mít nedokáže, ale Genevieve ano. Neřekne to. Silně se kousne do jazyka. Ona nikdy není ta pravá, ta vyvolená. Přitom Genevive není o nic lepší, než ona. V čem se liší? V barvě očí? Jsou ty její snad méně přitažlivé jak ty Genevievininy? Naposledy se na něj podívá, odkryje se, shodí nohy z postele, nazuje si dvěma pohyby boty, vezeme si svoje oblečení a znovu se podívá na Jacksona.) Není to tebou, je to mnou. Je mi to líto, Jacksone. (Řekne a rychle odejde z chatky. Je neoblečená a venku je zima. Okamžitě se do ní zakousne zima. Rozeběhne se do lesa, co kdyby ji chtěl Jackson následovat. To ona nechce. Nechává větve a keře, aby jí poškrábaly nohy. Aby jí po kůži stékala její čerstvá teplá krev. Nohy se jí zamotají vysílením a ona zakopne. Dopadne tvrdě na zem a rukou jí projede ostrá bolest. Vytáhne si z dlaně se syknutím klacek a překulí se na záda. Zrychleně dýchá. Neví, co má dělat. Chce se jí křičet. Jediné, co chtěla, aby udělal, bylo, aby tu pro ni byl. To to bylo tak těžké? Zvedne se mlčky ze země. Znovu brečí. Ale je to jiné. Brečí potichu. Jsou to jen slzy, nic víc. Dojde do své chatky a napustí si vanu. Znovu se umyje, jako se myla s Marcelou pomocí předtím a sundá si z ruky prsten, co jí Jackson dal. Nechce to mít na očích, stejně jako náhrdelníky od něj a tak otevře krabici, kde má své věci, co prostě nemůže mít na očích a strčí to do přihrádky Jackson. Bezděky si všimne krabice, co měla být určená jejímu synovi. Potlačí slzy a vzlyk, co se jí dere do pusy a krabici rychle uklidí. Natočí si vodu a uvaří si polévku. Je to to jediné, co do sebe zvládne nasoukat, aniž by se nepozvracela. A všechno to večer u krbu, ve kterém je po dlouhé době oheň, zapije vodkou, která je stále ještě studená. Bezděky usne na křesle. Ráno se probudí brzy, a odpoledne stráví v lese s lukem s šípy. Vrátí se okolo oběda a dá si něco malého, co zvládne strávit. Po obědě si sedne na molo nedaleko své chatky a sleduje vodu. Přemýšlí. V tom jí zazvoní mobil. Pohlédne na něj. Kol. Mobil típne. Nemá na něj náladu. Nemá náladu na nikoho. Nechce nikoho vidět. Odvrátí pohled od mobilu a začne se znovu dívat na vodu.)

*Po tom, co odešla z nemocnice musela zase přemýšlet o tom, co se dozvěděla od Nailah. Jak jí Jackson nemohl neříct tak důležitou věc a ještě k tomu jak mohl prostě jenom tak odjet ze Zátoky, jako kdyby tam nebyli žádní vlkodlaci, kteří ho potřebují? Ne, tohle všechno si s ním musí vyříkat a to co nejdříve. Musí si s ním hlavně promluvit o té svatbě, protože to je úplně to nejdůležitější a nedává ji to spát. Díky tomu se jí taky spalo ze včerejška na dnešek a ráno strávila ve svém pokoji přemýšlením o tom, jak s tím vůbec naloží. Bude to muset taky říct Elijahovi a to bude pro ni asi ta nejtěžší věc, kterou bude muset udělat. Ale nejdůležitější je to, aby to nejdříve vyřešila s Jacksonem. Připadá ji, že jí prostě odstřihl od vlkodlaků a ji neskutečně od něj zklamalo. Ano je hybrid, změnila se. Není úplně stejná jako předtím a je poloviční vlkodlak, ale to mu nedává žádné právo na to, aby jí prostě jenom tak odstrčil a dělal si svoje. Vlkodlaci jsou stále její záležitost, stále je to její rodina za kterou bojuje. Ale on už jí tak pravděpodobně nebere. Očividně je pro něj teď ta, která žije tady s Mikaelsonovými a tím to končí. Jenže ona chce být vlkodlakem, chce patřit k nim a chce, aby byl i její domov v Zátoce. Jak jí jenom tohle mohl udělat? V odpoledních hodinách se konečně rozhoupe k tomu, aby ho navštívila. Vůbec se neobtěžuje s tím, aby mu dala předem vědět. Ten jeho vlčí zadek si najde, i kdyby v Zátoce nebyl. Nebude ho informovat o svém příjezdu, vždyť on jí taky nic neříká. Vyjde ze sídla a nasedne do auta, přičemž se rozjede do Zátoky. Když tam dorazí, tak zaparkuje kousek od obytné části a potom už pěšky zamíří rovnou k chatce Jacksona. Rozhlíží se po Zátoce, která skoro zeje prázdnotou. Už to tady není jako předtím, není to úplně stejné. Stále jsou tady vlkodlaci, ale ne tolik, nerozléhá se všemi koutky dětský smích. Raději se přestane rozhlížet okolo a místo toho zamíří k Jackově chatce, kde taky zanedlouho dorazí. Přijde před dveře a zaposlouchá se, zda tam je. Má asi dnes štěstí, že je doma a že ho zastihla právě tady, ale on moc štěstí mít dnes nebude, protože má toho tolik na jazyku. Pozvedne ruku a dvakrát zaklepe na jeho dveře. Ne, že by čekala, až jí otevře. Tohle se jí opravdu nechce, místo toho uchopí kliku od chatky a prostě si na drzo vejde dovnitř, jako kdyby to bylo úplně běžné. Je jí to dnes jedno. Má právo být naštvaná a taky, že je. Přejde práh domu a hned za sebou zabouchne, poté pozvedne bradu a vyhledá si očima jeho tvář. Normálně by asi za ním šla a objala se s ním, protože ho opravdu dlouho neviděla, ale dnes ne.* Ahoj, Jacksone. *Pozdraví ho a v jejím hlasu lze slyšet jakési rozhořčení, ale nedá se říct, že by byla úplně nepříjemná, že by si hned na něm chtěla vylívat zlost.* Potkala jsem se včera s tvou kamarádkou Nailah. Musím říct, že jí to vážně hodně mluví. Ale za to jsem se dozvěděla překvapivé informace...*Postoupí k němu o pár kroků blíže.*...třeba to, že ses vytratil ze Zátoky a nechal si tady všechny ostatní, ať se starají o sebe, jako kdyby žádná smečka už neexistovala. *Dívá se na něj vážným pohledem, ale není to nic vyčítavého. Nechce ze startu na něj být nepříjemná. Ne, tak jak umí být nepříjemná. Tohle ještě nic není. A taky hned na něj nechce vybalit to s tou svatbou, i když to jí asi dráždí nervy nejvíce.*

*Netuší, co od něj vlastně Claire očekává, když se ho rozhodla políbit. Upřímně ne. Připisuje to, ale vše jejímu momentálnímu rozpoložení a proto se pak ve své reakci dost krotí. Nechce říct nebo udělat, čeho by pak litoval. Netuší, ani jak pak jeho odpověď na to, co udělala vezme Claire. Samozřejmě se nedočká ničeho, co by dokázal v klidu a v pohodě přijmout, aniž by ho to zároveň neužíralo a nevytáčelo. Reakce Claire je taková jaká je. On, ale nemá potřebu se za to, jak zareagoval omlouvat. Udělal by to stejně, i kdyby věděl, jak to Claire vezme. Její reakce je přesto docela mírná. Bere to jako malé plus, i když se snaží zjistit, jestli to Claire v sobě nijak nepotlačuje. Nemůže to s určitostí potvrdit ani vyvrátit. Poslouchá to, co říká. Nelíbí se mu to a také to dá najevo podmračeným obličejem a nesouhlasem v očích. Nehodlá to Claire vymlouvat. Nějak neví, co by jí měl říct. Claire pokračuje dál a to ji jen užasle poslouchá. Když, ale přejde k tomu, kdy se poznali, za jakých okolností a pokračuje dál, že ji pak nemusel nikdy potkat, tak se mu v očích zlostně zablýskne.* To si nemyslím, Claire. *Pronese to pevně, důrazným hlasem, ale nijak nekřičí. To nemá za potřebí.* Nelituju toho, že jsem tě poznal, Claire. *Pokračuje, i když si není jistý, že ho Claire vnímá.* Naopak, jsem za to opravdu rád. *Dodá ještě. Stále více mu to připadá, že mluví do těch stěn svého domku. Pak s úžasem sleduje Claire, jak vstává z jeho postele, bere si věci. S očekáváním na ni pohlédne, než mu poví svá slova na rozloučenou. V očích se mu zlostně zablýskne, když ji vyprovází pohledem. Nechá ji jít, mlčky. Nesnaží se ji zastavit. Pokud jí nestačí to, co mezi nimi je, on to nezmění a Claire si musí sama uvědomit, co vlastně chce. Zavrtí si pro sebe nespokojeně hlavou a zlostně vrčí pod nosem. Je podrážděnější, než obyčejně. Blíží se úplněk a on ho znovu stráví jako vlk. Prsten už nemá a ani o něj nemá zájem. Vezme si čaj, který stojí na stolku a vypije ho. Ten od Claire vylije. Nakonec si jde pozdě v noci lehnout.

I tak je vzhůru ráno brzy. Cítí, jak mu v žilách, jen hraje. Cítí nervozitu a neklid. Ví, že dnes je úplněk a mívá to tak vždy před každým. Dnes, ale kupodivu zjišťuje, že se na tu dobu, kdy z něj bude zase vlk i těší. Na chvíli vypne. Bere to jako relaxaci. Vstane a jde si po svých věcech, které má dnes na programu. Den mu ubíhá docela rychle. K poledni se vrátí zpět do domku, udělá si jídlo a během něj si zase vytáhne staré rodinné deníky a začne si je pročítat. Pokračuje v tom i posléze, když poobědvá. Během toho uvažuje také na Lorentem a jeho zájmem přidat se ke smečce a stejně tak o Nailah. Ji by ve smečce viděl rád. Bohužel, zatím se neozývá.
Neví, jak dlouho si čte, když uslyší, kroky na verandě a následně klepání. Vzhlédne a chvilku na dveře kouká. Pak odloží deník vedle na postel a chce vstát a jít otevřít. K tomu se, ale nedostane, neboť vzápětí vrazí do domku jako velká voda Hayley. Naposledy tu byla při Oliverově pohřbu. To už je nějaký ten den. Stačí mu na ni jeden pohled a je mu jasné, že není zrovna v dobré náladě, i když netuší, co se děje. Ani ve snu jej nenapadne, že by za to mohl on sám. Nechá deník deníkem a když Hayley vstoupí a zavře za sebou dveře, tak z postele vstane.* Ahoj, Hayley. *Odpoví jí. Měří si ji opatrně očima a čeká, co bude následovat. Mírně při tom oči přimhouří. Hned vzápětí se dozví, co má Hayley na srdci. Chvilku vypadá překvapeně, že se setkala s Nailah, ale stále se nezdá, že by v tom viděl nějaký problém. Překvapení z jeho výrazu zmizí a je tam prostě očekávací výraz, co uslyší. Nevěří, že je Hayley nabroušená, jen tak. Z jejího chování vidí, že se zatím drží zpátky. Je zvědavý, co jí vadí. Když mu pak začne vyčítat, že nebyl celou dobu v Zátoce, nejdříve vypadá opět užasle, překvapeně, nad jejími slovy, ale hned na to se mu v očích nehezky zablýskne. Tón jakým mu to Hayley předhazuje, se mu rozhodně nelíbí. Než odešel, předal své vedení zástupci, a když se vrátil do města, když se zabydlel v domě po rodině, tak nakonec dal i vědět, kde je. Kdyby se něco dělo, stačilo mu dát vědět. Přesto si nemyslí, že by mu zrovna Hayley měla tohle vyčítat. Sama pro něj z neznámých důvodů zůstává ve městě a žije s Původními, i když podle něj nemá důvod. Respektoval to a respektuje doteď. Na nic se nevyptává. Bere to jako holý fakt. Ve městě zůstal i proto, aby byl k Hayley blíže, když se chtěla na situaci s vlkodlaky ve městě domlouvat společně. Nejdříve neměla čas a pak se od ní dozví, že se vydala zabít Francescu sama.... Ne takhle si on spolupráci rozhodně nepředstavuje a také to je v současné chvíli na jeho nelibém výrazu dobře znát. Dá si ruce v bok.* Ano, Hayley, odešel jsem ze Zátoky a vypadl z New Orleans potom masakru. *Potvrdí jí to, co slyšela. Nemá důvod ji to zapírat.* Nemohl jsem pro své lidi v tu dobu nic udělat. *Pokračuje. V té době, kdy se mu svět rozpadl na prach, ztratil naději, sílu i vůli s něčím dále bojovat. Mluví dost jasně, důrazně, za své rozhodnutí žádné výčitky nepociťuje. Zvedne pak ruku a vztyčí jeden prst.* Nevytratil jsem se. Předal jsem vedení a řekl, že odcházím. *Upřesní a v očích se mu zablýskne. Je sice neschopný, ale ne nezodpovědný.* Na tomhle místě mně nic nedrželo... *Řekne důvod.* Možná bych se sem už nevrátil, kdyby si mi nenapsala. *Pokračuje dále. V jeho hlase je jakási rezignace.* Až tvá slova v sídle, kdy jsi řekla, že společně něco podnikneme mi dala trochu naděje, že by se něco mohlo změnit... k lepšímu. Jen proto jsem tady zůstal. Dal jsem do pořádku náš starý rodinný dům a nastěhoval se tam. Do Zátoky jsem se nemohl vrátit. Navíc jsem ti chtěl být nablízku k dispozici. Jenže jsem čekal marně. Neozvala si se. Nedala si vědět. *Povídá Hayley, co dělal tu dobu, kdy přijel zpět do města. Mluví klidně, přesto je jeho hlas procítěný a jeho podtón se různě mění, jak postupně mluví o jednotlivých částech.* Když jsme se pak sešli, neměli jsme nic v ruce. Tak jsem se snažil něco najít sám, ale neúspěšně. *Pokračuje dál.* A pak?! *Pozvedne na oko překvapeně a udiveně obočí. V očích se mu v tu chvíli zablýskne výtka.* Dostal jsem zprávu, že si zabila Francescu. *Připomene jí a v jeho hlase je podráždění, nevraživost a také velké zklamání z toho, že ho od toho distancovala.* Jestliže si takhle představuješ naši spolupráci, Hayley, tak promiň, ale nemám zájem... *Odpoví jí zklamaně, ale pevně. Opravdu na tohle svůj názor nezmění.* Když jsi se po Oliverově smrti vrátila sem do Zátoky, doufal, jsem, že je to natrvalo... *Dodá. Větu nedokončí, ale je docela patrné, co by nejspíše následovalo. Zmínka, že nechápe, proč se vracela k Původním, když ji tam už nic nedrží. Ta nechápavost je z jeho hlasu ovšem dobře slyšet. Stejně tak smutek a zklamání v jeho pohledu, když jí to říká. Při tom spustí ruce dolů a mírně jimi rozhodí do stran. Teď je řada na Hayley, co řekne, co odpoví, jak zareaguje. Může být dál nepříjemná a on bude reagovat podobně, nebo se uklidní a řekne, co má na srdci.*

*Vejde Jackovi do chatky, aniž by čekala na nějaké vyzvání. Ne, ona nikdy nebyla úplně tak slušná a obzvlášť, když je naštvaná. Prostě drze někomu vejde do pokoje či bytu a v jeho případě chatky a nezajímá ji, co ten člověk právě dělá. Momentálně v ní lomcuje vztek, za což může tady ta osoba, která právě se zvedá z postele, zatímco ona stojí kousek od dveří. Prakticky hned ho pozdraví a nedává mu žádnou možnost k tomu, aby něco řekl. Její pozdrav není úplně chladný, odměřený a naštvaný, ale něco v tom je. A on jí může znát už dost dobře na to, aby poznal, že je vážně, vážně naštvaná, jenom na něj nechce vyjíždět hned ze začátku. Nemůže však za sebe ručit, co se stane za pár minut, možná sekund. Začne mu vyprávět o tom, že se potkala s Nailah a může na něm pozorovat, že vypadá chvíle překvapeně. Vážně by měl být tak překvapený? Vždyť ta vlkodlačice se tady pohybuje, oh vlastně šamanka, takže ne tak úplně vlkodlačice. A i její místo je Zátoka, jenomže někdo...jeden Alfa jí tady pravděpodobně ani nechce. Začíná být rozhozená ještě více, než byla doposud, když ho vidí, ale nedává to zatím na sobě nijak znát, i když by to z ní on mohl vycítit. Jak jí to prostě mohl udělat? To ji stále vrtá hlavou. Nelíbí se mu, že s ním takto mluví, že mu něco vyčítá, ale jako kdyby jí to zajímalo, co jemu se líbí a co ne. Jí se taky nelíbí, že ji nic neříká, takže když na něm vidí to nepěkné zablýsknutí v očích, hned přejde do obranné a dalo by se říct, že i v jejím případě útočné pozice a může v jejích očích vidět to samé. Když domluví a on si založí ruce v bok, tak ona si zase založí ruce na hrudi a přejede si jazykem po rtech. Povytáhne obočí a vyčkává na jeho reakci. Už teď ví, že se dva impulzivní vlci, co tady naproti sobě stojí, dvě Alfy do sebe slovně pustí. Je ráda, že to nepopírá, protože by byl idiot, kdyby to udělal. Ona chce ale vysvětlení, ne to, že to opravdu udělal. Povytáhne obočí nevěřícně, když řekne, že nemohl pro své lidi nic udělat.* Nemohl? *Řekne nevěřícně. Tohle nemůže myslet vážně, rozhodně mu hodlá skákat do řeči, pokud to bude nutné, protože je opravdu velmi rozladěná.* Ti lidi tě potřebovali, Jacksone. Mohl jsi jim dávat naději, že...*Zastaví se ve své řeči, když pozvedne prst. Naštěstí jí to opravdu zastaví a nepokračuje dál ve své řeči, takže semkne rty pevně k sobě a pozoruje ho. Ve tváři se ji objeví překvapený výraz, když řekne, že prostě odešel, ale předal vedení. O něčem takovém vůbec neměla tušení a je hodně zaražená. V tuto chvíli se nesnaží ani nic říct, protože je momentálně tou zprávou šokovaná. Ví, že toho zažil hodně, ví, že toho má na sobě moc, ale nechce se jí zkrátka věřit, že to prostě vzdal. Nechce ani věřit tomu, že by se nevrátil nazpět do Zátoky, vždyť ty lidi ho potřebují, byl tady s nimi celý život a nemůže to jenom tak vzdát, nemůže prostě takhle utéct. Je to jeho rodina a byl s nimi, staral se o ně už dříve, tak to přece nemohl chtít jenom tak zahodit. Možná ji trochu potěší, že právě kvůli ní to nechtěl vzdát, ale na jejím výrazu v obličeji to nic nemění. Její tvář ale po chvíli zkamení, protože se zdá, že to všechno svádí na ni. Jako kdyby ona za to mohla, jako kdyby to byla její vina, že odešel ze Zátoky a nechtěl se tam vrátit. Tímhle jí opravdu naštval a taky zranil už zase. Má co dělat, aby neohrnula ret a právě teď na něj v tuto chvíli nezaútočila. Má co dělat, aby jí nezežloutly oči a pod očima se jí neobjevily žílky. Ví, že by na něj nikdy nezaútočila, ví, že by mu nikdy neublížila, ale teď ji ovládá vztek a ona má ještě stále ty problémy se sebe kontrolou. Naštěstí nic z toho se nestane.* Takže říkáš, že je to má vina? *Řekne nevěřícným tónem a zároveň i zklamaným. Jak se jenom opovažuje vymlouvat se na ni. Pokud dál bude takhle pokračovat, tak si může být jistý, že mu tu celou svatbu vmete do obličeje ne právě příjemným způsobem. Nechce být právě na něj nepříjemná, ale nejde to, ne po tom, co se dozvídá a co jí tady říká na jeho obhajobu. Nechá ho nadále mluvit. Ano ona nic neměla a ani on nic neměl, tohle bohužel je pravda a to je vina na obou stranách. Moc dobře to ví. Zajímá ji však, co chce říct dál a když se zmíní o Francesce, tak jenom nevěřícně zavrtí hlavou a uhne na chvíli pohledem do strany. Dlouze vydechne a znovu se mu zadívá do očí.* Francesca měla velký podíl na mé dceři, tohle byla z velké části i má záležitost. Myslela jsem, že tohle pochopíš...*Řekne opět nevěřícně. Ano šla sama zabít Francescu a ano, riskovala tím, ale tady šlo o její dceru. On neví jaké to je, on nemá tušení o tom, jak moc jí bolí předstírat, že je mrtvá a mít ji od sebe stovky kilometrů, vědět, že vyrůstá někde u cizí rodiny, zatímco by měla být s ní tady...po jejím boku. Jen, co však řekne, že nemá o takovou spolupráci zájem, tak její tvář zaleje jenom čisté zklamání a bolest z toho, co právě řekl. Nemůže, nechce uvěřit tomu, že právě tohle slyší. O to víc ji zraní to, že ji to dává všechno za vinu i fakt, že nezůstala v Zátoce. Ona mu nemůže říct, proč zůstává v sídle, proč zůstala s Původními. Nemůže o spoustě věcech mluvit, nemůže mu ani říct, že i díky Elijahovi tam zůstává. Ale její hlavní prioritou je to, že Hope je naživu a je to i dcera Klause. Teď by mohla být v Zátoce, ale co potom?* Všechno, co dělám má nějaký důvod. A to, že zůstávám stále v sídle taktéž. Některé tajemství v této rodině si prostě zkrátka musíš vzít do hrobu a já potřebuji, aby jsi mi věřil! *Zvýší na něj hlas a do očí ji vhrnou slzy. Nevidí vůbec žádnou chybu u sebe, ale jenom u ní. Prakticky jí dal všechno za vinu, že je to jen a čistě kvůli ní.* Nemáš dál zájem o naší spolupráci? *Vydechne a na chvíli se odmlčí.* To jde vidět, protože jsi mi zatajil jednu podstatnou věc a to, že vlkodlaky můžeme zachránit tak, že se vezmeme! *Vmete mu to do tváře a její hlas je hlasitější, naštvaný, ale taky bolestivý.* Neřekl jsi mi, že jsi odešel, neřekl jsi mi pro nás tu nejdůležitější věc a ještě se mě snažíš vystrnadit z toho všeho? Jako kdybych nikdy k vám nepatřila? *Zavrtí hlavou nevěřícně.* Máš ale smůlu v tom, že já se nenechám, protože ať už chceš nebo ne, tak jsem taky Alfa. *Otočí se k němu zády a zamíří z chatky pryč. Je naštvaná, ale taky hlavně zraněná. Nemůže mu říct pravdu, ani kdyby chtěla, prostě nemůže tak jednat. To, co jí řekl ji zasáhlo, chytne kliku od dveří, otevře je a přímo práskne za sebou dveřmi. Rozejde se ke svému autu.*

*Ano, není slepý a Hayley už nějakou chvíli zná. Pozná proto, kdy je nebo není vytočená a dnes sem vrazila pěkně nabroušená, i když se to snaží skrývat. Předpokládá, že jí to dlouho nevydrží a brzy vypění zcela a úplně. Už kvůli tomu si je jistý, že dnešní její návštěva bude pěkně emotivní. Ze svého pohledu, ale odmítá nějaké výtky od ní. Sám si je moc dobře vědomý, že se nezachoval správně, ale nikdo nebyl v jeho kůži. Hayley má starost o smečku, ale ne o to, jak bídně, mizerně mu tehdy bylo. Když se vrátil do města s tím, že se konečně začne něco dít a dozvěděl se, co se stalo. Hayley truchlila pro svou dceru. On musel vstřebat vědomí, že za její smrt je zodpovědný také. Zrada vlastních lidí, bratra. Přemítá, jak měl svým lidem dávat naději, když sám žádnou neměl. Potřeboval zmizet, vypadnout odsud, protože měl pocit, že se jinak udusí, zblázní se z toho tlaku, bolesti a výčitek svědomí. Když byl pryč, nic z toho zlého nezmizelo, jen to neměl stále kolem sebe na očích. Mohl volněji dýchat. Trochu to otupilo jeho bolest, svědomí.
Když vidí, jak se Hayley tváří, nemá potřebu se jí nějak obhajovat. Někdy má dojem, že jako Alfa musí všechno ustát, vydržet, zvládnout. Bez mrknutí oka tu musí být pro všechny své lidi. To, že ona také potřebuje někoho po svém boku, kdo by ho podporoval a odkud by čerpal sílu a energii proto ostatní, to už nevidí nikdo. To nikoho nezajímá. Problém je teď už i v tom, že on zná někoho, s kým by tohle zvládl, ale ta dotyčná má svůj život ve městě mezi Původními. Dokud s jedním čekala dítě, tak chápal, proč to dělá. Teď už to, ale nechápe. Přesto na Hayley nikdy nijak nenaléhal. Do ničeho ji nenutil, i když by asi mohl. Tohle, ale on nemá ve své povaze a nezmění to. Proto její slova, kterýma na něj Hayley reaguje přejde mlčky. Zatne ruce v pěsti, aby trochu ventiloval svou zlost. Pozoruje ji stále dost zostra a nehodlá na sobě znát své vnitřní rozpoložení. Když Hayley z jeho slov usoudí, že ji z toho všeho obviňuje, nespokojeně se zamračí. Možná z části ano. Stejně jako on i ona je Alfou, ale nikdy to neprojevila jiným způsobem, než že mu jednou za čas přijde vynadat, že jí nic neříká, že o ničem neví. Z jeho pohledu to, ale vypadá tak, že ani ona se o dění nezajímá. Ano chápe ji, truchlí. Ale ani on to nemá snadné.* Je to hlavně má, Hayley. *Vyvede ji z omylu.* Já prostě nevím, jak své lidi dát zase dohromady. Nic z toho, co jsem zkoušel nevyšlo. Došly mi nápady a všechno to jde od deseti k pěti. Co jsem se vrátil, tak hledám v denících pročítám záznamy z minulosti, hledám něco, co by pomohlo, ale nikde jsem nenašel nic použitelného, nic uskutečnitelného. *Promlouvá k ní. Jeho hlas je pevný, ale zároveň prostoupený jakousi skepsí, zoufalstvím z toho, že nedokáže něco udělat, něco změnit k lepšímu.* Ale ty Hayley... *Koukne na ni. V tu chvíli je ledově klidný.* Nejsi tady v Zátoce od samého začátku. Ano občas se přijedeš zeptat, co je nového. Většinou, ale když se něco stane. Něco zlého. Pak od tebe slyším, že jsi též vlkodlak a součást tohohle společenství... *Mluví dál.* Ano, jsi, to ti neberu, neodpírám. *Nemá v úmyslu nic z toho, co si myslí ona.* Ty, ale žiješ ve městě s Původními. Ztratila si dceru a já si nedovedu představit, jaké to je. Musí to být šílené. *Uzná, nepopírá nic z toho.* Za její smrt můžu i já, Hayley a toho se taky nikdy nezbavím. Zůstáváš tam, ve městě, ale stále i potom všem. *Zavrtí nechápavě hlavou a popojde kousek k ní.* Řekni mi, jaký je v tom rozdíl. Mezi mnou a tebou?! *Pozvedne v otázce nevěřícně obočí.* Já nesmím vystrčit paty ze Zátoky, abych nebyl špatný. Ale u tebe to nevadí?! *Vyptává se, jako by opravdu nevěřil vlastním uším, že tohle zrovna od ní musí poslouchat. Zavrtí pak hlavou a mávne nad tím rukou. Nejspíše by to nvytahoval, kdyby s tím nezačala Hayley. Tímhle vytýkáním od všech, co dělá špatně... Už toho má vážně po krk. Než se dostane k tomu dalšímu, co má na srdci, přejdou k Francesce. Sotva mu dá Hayley na tohle vysvětlení, cítí, jak v něm stoupá zlost. Zatne čelist a je vidět, že se musí hodně držet a ovládat, aby nevypěnil.* Tohle chápu. *Procedí skrz zuby, ale nyní to moc upřímně nevyzní. Ne proto, že by to nebyla pravda, ale protože s ním doslova lomcuje vztek.* Francesca je hlavní důvod toho, proč je tahle smečka na tom takhle... *Pokračuje stále stejným způsobem. Čelist zaťatou i pěsti zaťatou. Jeho hlas je tišší, ale prostoupený zlostí, vztekem a nenávistí k té dotyčné, která už je bohužel mrtvá, ale on se na její smrti nijak nepodílel.* Kvůli ní mě zradil vlastní bratr, umírali lidé v Zátoce a on sám, kvůli tomu je také mrtvý. *Pokračuje.* Francesca a její smečka byla i má záležitost. *Dodá nekompromisně. V očích se mu zlostně blýská.
Podle chování a jednání Hayley je on, ten, který zklamal selhal. Jenže on je taky zklamaný z toho, jak se chová a jedná ona. Zanedlouho od ní uslyší, že pro své chování ona má jisté důvody. Tajemství a chce, aby jí věřil. Rozhodí bezradně rukama.* Vždycky jsem ti věřil, Hayley. *Ozve se dotčeně a dost rázně.* Věřil a věřím. *Pokračuje dál. Stáhne pak obočí a zlostně se mračí. Ne na ni, ale spíše má teď vztek na sebe za to, co se chystá říct.* Vkládám do tebe takovou důvěru, až je to pro mě zhoubné, Hayley. *Povídá a mračí se při tom.* Potom všem jsi se stala ty mou jedinou nadějí, ke které jsem se upíral. Neměl jsem nic, nikoho, koho bych vnímal podobně. *Mluví dál.* Jenže, když žiješ ve městě, pryč odsud, tak mi to nestačí. Občas se ukážeš, jsi tady a já začnu doufat, že už třeba zůstaneš. Když zase odjedeš, je to pak ještě horší. Ta prázdnota. *V jeho podráždění a vzteku, že jí tohle prostě nedokáže neříct, se občas objeví bolestný podtón. Nyní se pohybuje až příliš blízko toho, co drží a nosí ukryto hluboko v sobě a před nikým a hlavně před Hayley o tom nechtěl mluvit. Má obavy, že by Hayley něco mohla vytušit. O to, ale on nestojí. Nechce, aby to věděla. Proč. Nic by to nezměnilo, jen by to vše zkomplikovalo.* Nemůžeš po mě v tomhle chtít zázraky, Hayley. Nedokážu to brát tak lehce, jako že o nic nejde, když se pořád vracíš do města. Pokaždé mi tady pak chybíš stále víc. Jako by po tobě zůstávala větší a větší díra, prázdno, nic. Raději se snažím na něco přijít sám. Kdybych něco vhodného našel, byla bys první, které bych o tom řekl. *Domluví a zakončí to. Po té Hayley pozoruje a čeká, nějakou její reakci. Následně od ní slyší opět totéž. Drží ji stranou, nic jí neříká a nejlepší pro něj je, v ironickém slova smyslu, že se ji snaží vystrnadit. Jeho výraz ochladne a mlčky ji poslouchá. Nechá ji mluvit, nezasahuje ji nyní do řečí. Díky tomu také zjistí, že i Hayley už ví o svatebním rituálu. Nejspíše by byl překvapenější, kdyby se před tím nezmínila, že potkala Nailah. Ušklíbne se nad tím.* O téhle "podstatné" věci vím krátce, stejně tak o tom, že by to snad mohlo fungovat. *Odpoví jí. Snaží se znít klidně, ale nelze přeslechnout podráždění v jeho podtónu. Pak, jen kouká na to, jak se k němu otáčí zády a zamíří z chatky pryč. Tohle, jen podnítí jeho vztek, který je dnes podporován šelmou v jeho nitru. Když za sebou Hayley práskne dveřmi, k jejímu citlivému sluchu jistě dolehne jeho vrčení. Chvíli propaluje dveře pohledem, ale pak se k nim rázně rozejde, otevře je a vydá se za Hayley. Dojde ji několika kroky. Chytne ji za paži. Přinutí ji zastavit a otočí ji k němu.* Tohle je všechno, co si mi chtěla?! *Zeptá se jí. Pozvedne krátce obočí. Je na něm ovšem vidět, že se chvěje zlostí a jen tak tak se ovládá. Nekřičí, ale z jeho hlasu zaznívá jistý důraz.*

*Chápe, že to má Jack těžké, samozřejmě, že tomu rozumí a není nic špatného na tom, když prostě na chvíli potřebuje odejít, vypnout. Ale nemůže se všeho přeci jenom tak vzdát, nemůže to nechat za sebou. Ti lidé ho potřebují a on vyrůstal se spoustou vlkodlaků, staral se o ně a byl tady pro něj. V něm vidí o moc větší autoritu, než v ní. V něm vidí svého Alfu a on je taky jejich Alfa. Má jednou nějakou povinnost a neměl by se jí jenom tak vzdávat. Možná ho opustila Genevieve, ale přeci pro jedno kvítí slunce nesvítí a nemůže se kvůli tomu napořád trápit. Rozumí však jeho zármutku nad ztrátou bratra, tohle je pochopitelné. Není to tak, že by nerespektovala jeho smutek a on musel všechno zvládat, ale on to jednoduše vzdal a tohle nechce. Nechce, aby to vzdal, nechce, aby jenom tak od všeho utekl, protože je toho na jeho bedrech až příliš mnoho. Když pozvedne prst, tak nedořekne to, co měla na mysli a místo toho nechá mluvit převážně jeho. Až potom se jasně vyjádří.To, co jí teď říká mu nevěří, protože ví, že v tuto chvíli lže. Možná v těch denících není napsané to, že svatba může zachránit vlkodlaky, ale on to moc dobře ví. Ví, že se musejí vzít, aby vlkodlaci se mohli přeměňovat bez těch prokletých prstenů, díky kterým to všechno začalo a díky kterým nastal jeden velký zmatek. Má v sobě takovou zlost, že mu to chce ihned vmést do tváře, že jí tady lže a přitom si myslela, že jejich vztah je postavený převážně na důvěře. Vždycky mu věřila, neměla důvod k tomu, aby to tak nebylo, ale tohle se ji nelíbí, nelíbí se jí jeho jednání. Jenomže ještě, než stačí něco říct, tak už mluví zase on. Už zase začne mluvit o ní, ale nehodlá tady před ním stát jako nějaké zraněné štěně. Neví, co chce přesně říct, ale i tak pozvedne bradu a dívá se na něj. Znovu ji začíná vyčítat to, že není tady v Zátoce, že není součástí smečky tak, jak by měla. Bohužel její život se ale zkomplikoval těhotenstvím s Klausem a to je něco, co už teď neovlivní. Má dítě s Původním hybridem a myslela si, že on to tak bere. Ano, teď je pro Jacka Hope mrtvá, ale skutečnost je jiná. Jenom ho probodává pohledem a nijak mu do řeči nezasahuje. Když začne mluvit o ní, tak sklopí pohled k zemi a jazykem si přejede po zubech. Nechce, aby říkal, že je mrtvá, protože ví, že není ale ta smrt ji stále hrozí. Nechce se o ní bavit, protože jí to až příliš bolí, že ji nemá u sebe a ještě nemůže mít. Dívá se chvíli mlčky do země, ale pozvedne k němu hlavu v okamžiku, kdy jasně vyjádří jeho nechápavost nad tím, že ještě pořád bydlí s Původní rodinou. Upřeně se na něj dívá, když k ní o něco popojde a jen, co ji položí ty otázky, tak odlepí rty od sebe, jako kdyby chtěla něco říct, ale žádný hlas z ní nevychází. Nemůže mu to říct, nemůže mu říct ten hlavní důvod a kdyby mu teď řekla, že tam z velké části zůstává i kvůli Elijahovi, tak by to pravděpodobně nedopadlo už vůbec dobře tento dnešní rozhovor. Proto ani na to nic neřekne, prostě mu nemůže říct pravdu, i když má přímo na špičce jazyka tu větu, kdy mu chce říct, že Hope je naživu a proto tam zůstává. Že všechno, co dělá tak dělá čistě jenom pro ni. Pálí jí to tam, chce to ven, ale nemůže, prostě nemůže to říct a proto raději přejde k tématu ohledně Francescy, aby se vyhnula té odpovědi. nepřipadá ji, že by to chápal, nepřijde jí, že by nějak porozuměl tomu, že Francesca byla její záležitost hlavně díky Hope. Na chvíli sjede pohledem k jeho zaťatým pěstím, ale ihned zase odvrátí zrak, protože se mu podívá do tváře. Jak s ním, tak i s ní lomcuje vztek, obrovská vlna vzteku a ona to taky špatně zvládá. Je jasné, že se s ním dnes pohádá a že to nebude nic pěkného. Ví, že jí to bude mrzet, ale určité věci si nenechá líbit.* Já vím, Jacksone. *Odpoví mu rázně. Moc dobře si je vědoma toho, že díky ní se tahle smečka rozpadla a na to nezapomíná.* Netvrdím, že to nebyla i tvá záležitost, ale já se s ní chtěla vypořádat sama! *Zvýší na něj o něco hlas. To, co jí dnes říká ji zraňuje a to hodně. Vždyť on s ní nechce spolupracovat, úplně všechno, co může ji vyčítá, jenomže on nevidí i ty věci z jejího pohledu. Taky to nemá jednoduché.* Nikdo s Francescou nic nedělal a tak jsem to vzala do svých rukou. Je mrtvá, Jacksone a to je to nejdůležitější. *Procedí skrz zuby a hned na to na něj už vyjede s tím, že jediné, co po něm chce tak je to, aby jí věřil. Má k tomu jisté důvody, proč zůstává v sídle a má i tajemství, které nemůže říct. Tím by mohl už snad pochopit, že důvod, proč není v Zátoce je opravdu velký. Ví, že mu může říct cokoliv, ale tohle zkrátka není jenom její tajemství a to jediné o co se opravdu snaží je to, aby ochránila svou dceru. Trochu hlavou cukne dozadu, když na ní zvýší hlas, že jí věří a vždycky jí věřil. Zůstane na něj mlčky zírat a zatají se jí dech ve chvíli, kdy se jí vlastně přizná, že to bez ní všechno špatně zvládá. Netušila nikdy, že by pro něj byla až tak důležitou osobou, že by až tak moc potřeboval její společnost a že někdo jako je ona by mu mohla pomoct jenom tím, že bude po jeho boku tady v Zátoce. Z těchto slov je velmi překvapená, ale bohužel neví, co mu má na to říct, neví, jak mu má pomoct. Může tady na několik dní zůstat, může si to dovolit, ale musí řešit i jisté věci v sídle a musí s Klausem vymyslet plán na to, aby dostali jejich dceru nazpět. Ví, že byla pro Jacka důležitá, ale ne, že až takhle moc a jí to staví do nepříjemné pozice. nabývá dojmu, že jeho city k ní vzrostly na trochu jinou úroveň, než jenom tu přátelskou, ale jistá si tím být nemůže a nebo to možná nechce vědět. Stála by tak mezi ním a Elijahem a něco takového nechce dělat, ona chce být jenom konečně šťastná a mít u sebe svou dceru.* Já bych ráda tady zůstala, opravdu ráda bych byla v Zátoce, ale je tady něco, co mě drží v sídle a já to nemohu změnit. *Řekne taky bolestným tónem, ale to není nic, co by ho mělo překvapovat, protože už takhle mluví nějakou dobu. Emoce v ní začínají stoupat a ona má pocit, že se brzy z toho rozbrečí, jenomže už nechce brečet. Jako kdyby toho za poslední měsíce neměla i tak dost.* Ne Jacksone, ty mi nic neříkáš. *Řekne vyčítavě. Jak se jí může dívat do očí a tvrdit, že jí říká vše, když jí zatajil jednu podstatnou věc? Vyjede už v tu chvíli na něj, prostě to nemůže v sobě udržet. Pořád si myslí, že bude pro něj jednodušší ji vystrnadit pryč a starat se o všechno sám, ale ani tohle nechce dovolit. Avšak jako první mu dá jasně najevo, že o té svatbě moc dobře ví. Kdyby nebylo Nailah, tak se nic nedozví. Jeho další slova dá se říct už ani nevnímá, protože vztek jí zatemňuje mysl a proto se otočí a odejde z chatky pryč. Nezapomene za sebou prásknout dveřmi, jako kdyby chtěla dávat ještě větší důraz na to, že je opravdu naštvaná. Slyší jeho vrčení, ale nijak na to nereaguje. Oči má zalité slzami, ale žádná z nich nespadne. Nevnímá to, že jde za ní, ale když jí chytne za paži a přinutí ji, aby se k němu otočila, tak sebou trochu cukne, ale ne tak silně, aby se mu vytrhla ze sevření. Prudce se k němu otočí a zadívá se mu do jeho hnědých očí. Stále v ní proudí ten neskutečný vztek, ale i zklamání z jeho slov.* Chtěla jsem především být s tebou a promluvit si o tom. *Procedí skrz zuby a dívá se na něj upřeně. Její dech je rychlejší, nestabilní. Nepřijela tady proto, aby ho sjela jako malého kluka, chtěla si s ním promluvit, jenom nevěděla, že to dopadne takhle.*

*Vidí na Hayley, že to má stejně i přesto, co jí říká. On je Alfa a musí ustát všechno, co mu přijde do cesty a ještě být podporou pro své lidi. Jako by ani nebyl člověk, ale nějaký superman. Překonal toho už hodně. Sice ne hned, jak by si nejspíše někteří kolem něj představovali. Trvá mu to, ale nakonec se z toho pokaždé nějakým způsobem vylíže. Není to ovšem bez následků.
Hayley k tomu už nic nepoví a tak se přizpůsobí. Nevyjadřuje se již k tomu, jen ji mlčky pozoruje a čeká s čím na něj opět vyrukuje. Ona se, ale nejspíše rozhodla poslouchat, takže jí řekne, co má na srdci, a co ho žere. Neměl by důvod o tom mluvit, kdyby na něj Hayley takhle nevyjela, a nevyčetla mu, že jí něco tají, že se nechová podle jejich představ, že ji vylučuje ze smečky, ze Zátoky. Z jejího výrazu, ale vidí, že si o jeho slovech myslí své a to jej vytáčí, ještě více. V jednu chvíli Hayley dokonce uhne pohledem, což ho štve ještě více. Pokud se na něj nechce dívat, nechce slyšet, co říká, neměla s tím začínat. Už se k tomu, ale zatím více nevyjadřuje, když vidí takovou reakci. Zmlkne a pozoruje ji. Dokud ho ona nevytočí opět, když se vrátí k Francesce. Přimhouří mírně oči a čeká, co odpoví. Když pak ona odpoví, že se chtěla s Francescou kvůli tomu vypořádat sama, v očích se mu zablýskne, ale na rtech se mu objeví ironický úšklebek.* Takže ty si můžeš řešit věci sama a já proti tomu nesmím nic namítat. Ani nemám možnost, když mi to oznámíš, až jako hotovou věc, když je po všem, Hayley. *Zkonstatuje to najednou až příliš klidně, ale taky dost odměřeněji. Pokud to ona vidí takhle, nebude od ní poslouchat výtky typu, že jí nic neříká a dělá si věci sám a po svém. Po té, co Hayley pronese, že nejdůležitější je to, že je Francesca mrtvá a nic víc. Tím ho opět hodně rozzuří. Zlostně zatne čelist a zaskřípe zuby. Když ho žádá o jeho důvěru, dost důrazně jí připomene, že ona jeho důvěru, plnou důvěru má. Jen se zdá, že ona ani trochu nedůvěřuje jemu a touhle dnešní návštěvou to dost dokazuje. Jako by jí on musel okamžitě hlásit vše, co se k němu donese nebo co má v plánu udělat. Jako by musel čekat na to, až mu to ona schválí, posvětí. Stále mu, ale uniká, jak si to Hayley představuje. Není tady, neustále řeší něco s Původními. Kdy s ní o tom má mluvit. Jestli si myslí, že za ní půjde do sídla, tak se bohužel mýlí. Zapřisáhl se, že do toho prokletého domu nevkročí. Jedině tehdy, když bude mít něco, čím Klausovi probodne jeho zkažené srdce a pak s ním udělá totéž, co on provedl Oliverovi. Nechápe, proto, jak si to Hayley představuje. Má jí pořád volat? A když nebude mít náhodou čas, sedět na zadku v Zátoce a čekat, až si ho na vlkodlaky udělá. Hayley so možná neuvědomuje, že je rozpolcená. Jedna část chce být zde v Zátoce s ním, s vlkodlaky, žít zde. Ta druhá, ta, která převládá zůstává ve městě v sídle s Původními. Vlastně žije s vrahem jeho bratra. Bohužel on netuší o Hope, že je naživu, a že ji ohrožuje Esther, matka původních. Proto se mu nelze divit, že to jeho rozum nepobírá. Snaží se Hayley chápat a nepozastavoval by se nad tím, kdyby se k němu dnes a tady nechovala takhle. Nejraději by jí to všechno řekl, ale nevidí v tom smysl. Ona má svou pravdu, on tu svou a ani jeden z nich neustoupí. Jen by se dál hádali a on je už nyní rozžhavený do běla a má co dělat, aby to ustál. Když jí nakonec řekne, jak těžce snáší ty její příchody a odchody, vidí, jak je z toho překvapená. Tohle on nechápe. Tváří se, jako by jí tohle už neříkal. Měla by vědět, jak moc je pro něj Hayley důležitá. Už to od něj slyšela, ale on tehdy nechtěl zacházet moc daleko, aby ji znesnadňoval život s Klausem, původními, když čekala Hope. Nechával si to pro sebe a ona to buď neviděla, nebo nechtěla vidět. Je mu to jedno. Odmítá na tom něco měnit. Její strohá nic neříkající odpověď mu dá najevo, že se nic nezmění. Ona se bude chovat stejně, jen mu bude sem jezdit vyčítat, že jí tají informace.* Dobře, Hayley, ty máš svůj život ve městě. Máš tam novou rodinu a na tu svou původní nemáš čas. Ne tolik času, kolik by si zasloužila. Má rodina vkládala naděje do toho, že až se jednou vrátíš, dáme společně všechno do pořádku. Vrátíme naší smečce její sílu, hrdost, důstojnost a hlavně volnost. Nebude se muset bát upírů a krčit se tady v Zátoce. *Promluví na ni, když mu pak ještě k tomu vyčte, že jí nic neříká.* Vrátila si se do města, to ano, ale se závazkem. Všechno je jinak. Ať už si to připouštíš nebo ne, nejsi celá. Jsi rozpolcená a větší část tě táhne odsud pryč, do města, k Původním. Máš proto jistě dobré důvody. Nevyčítej mi, ale, že tě já odstřihávám od smečky, že ti něco tajím, že ti něco neříkám. To není pravda. Ty to děláš sama Hayley. Ty jsi stranou. A já za tebou nebudu chodit s každou potenciální možností, když nějakou najdu. Když budu mít něco určitého, jistého, jak říkám. Budeš první, která se o tom dozví. Pokud by se mi, ale naskytlo něco, co smečce pomůže, posílí jí, tak to udělám sám a tobě pak řeknu tehdy, když to povede k něčemu dobrému. Nechci za tebou chodit s neúspěchy. Chci za tebou přijít s něčím pozitivním. Teď se možná něco naskytlo... *Promlouvá k ní. Chvílemi podrážděně, chvílemi smířlivě. Když se mu nedaří řešit problémy s ní, tak to chce udělat sám. Chce, potřebuje něco dokázat sám. Hayley, kdo ví, jestli ho vůbec slyšela, pak vystřelí z domku jako velká voda a zamíří pryč. Tím ho, ale pořádně vytočí a proto se vydá za ní, chytne ji a zadrží. Po té, co mu odpoví na jeho otázku, tak opětuje její pohled. Jeho pohled je soustředěný a rozhodně nemá potřebu jej přerušit.* Jestli si takhle představuješ rozhovor... potom mi něco uniká... *Odvětí sice klidně, ale pevně.* Přišla si sem proto, abys mi řekla, že se musíme vzít, abychom pomohli svým lidem?! *Ujistí se, protože je mu jasné, že tohle byl jeden z hlavních důvodů.* I když začínám věřit, že by to mohlo fungovat, jak si to představuješ, Hayley? *Zeptá se jí nechápavě.* Jak se chceš stát mou ženou, když je tvůj život ve městě? Takhle to v tomhle svatebním rituálu nefunguje... *Oznámí jí. Netuší totiž, jak si něco takového představuje. Jestli jí dochází, co všechno to obnáší. Během toho, co jí nastiňuje do čeho se chce Hayley pustit se trochu uklidní. Přestane být tak ostrý a podrážděný. Dosud držel její paži v ruce, ale během toho sevření postupně uvolní a pak ji pustí a ruku stáhne. Tázavě na ni hledí, jestli si Hayley uvědomí, jak to myslí.*