Jackson´s Cottage

Chata místního Alfy Jacksona Warrena. V okolí je ještě několik dalších takových chat.

Tak trochu jsem neměl na výběr. *Poznamená cestou k chajdě. Dojdou k ní zanedlouho. Před ní se nachází velké ohniště, kolem kterého je rozestavěno spousta dřevěných na hrubo vyrobených laviček k sezení.* Téma, o kterém chcete mluvit... Není, jen tak obyčejné. *Dodá.* Posaďte se. *Dojde k ohništi a ukáže rukou na lavičky. Okolo je ticho a klid. Doléhají sem pouze šplouchání vody nacházející se kousek od jeho obydlí.* Chcete něco? *Zajímá se. Zatím zůstává stát, kdyby Claire potřebovala občerstvit. Schová si ruce do hnědé kožené bundy. Pod ní lze zahlédnout modročernou kostkovanou košili. Na nohách má tmavě modré džíny a hnědé kotníkové boty na zavazování s hrubou podrážkou vhodnou tak akorát do zdejšího terénu. Delší tmavě hnědé vlasy mu vítr rozfoukává okolo hlavy. Na chvíli vytáhne levou ruku z kapsy bundy. Koukne na hodinky na zápěstí a po té si krátce promne zarostlou bradu.*

(Pousměje se. Připomíná jí to tu místo kde vyrůstala. Je chladná noc a tak si bundu přitáhne blíž k tělu.) Pro vás možná ano, pro mně ne. (Lehce si utrousí. Žije nadpřirozenem, ví o tom hodně, je to její denní rutina. Když jí nabídne aby si sedla, ladně se posadí. Stáhne si níž černou sukni a podívá se na své kanady, které jsou lehce zablácená, ale to jí netrápí. Podívá se na něj svýma chladně modrýma očima.) Ne, díky. (Lehce se pousměje a tím obměkčí svůj pohled. Vlasy jí neposedně vlají okolo hlavy a ramen. Kolena přitáhne k sobě a ruce si složí do klína. Měla se převléknout.)

*Postává dokud se Claire nevyjádří. Když nic nechce, kývne hlavou a usedne na lavici po její pravé ruce. Má spoustu příležitostí si ji prohlédnout. Stále mu ovšem vrtá hlavou, co po něm chce. Jen s velkým usilím dokáže potlačit svou zvědavost a také i obavy.* Tak, já poslouchám. *Poznamená po chvilce ticha. Naznačí tak, že by mohli přejít k věci.* Co vás sem přivedlo? *Zajímá se.*

Já. Tedy, je to složité. (Odmlčí se a povzdychne si.) Moje druhé já, které už 900 let spí a já se ho za cca 24 hodin chystám probudit. No, jak říkám, je to složité. (Koukne se na něj a nahodí lehký úsměv. ) Já vám to zjednoduším. Jsem upír. Před 900 lety jsem byla člověk s neprobuzeným vlkodlačím genem. A zítra mně jedna čarodějka zbaví nesmrtelnosti a ze mně bude člověk s neorobuzenou vlkodlačí kletbou. A já, trochu se bojím, ne trochu, já se opravdu bojím. (A to bývá málokdy, pomyslí si. Teď, když to na Jacksona všechno vyklopila, bojí se jeho reakce. Po očku se na něj podívá.) Nebylo by lepší kdyby jsme si tykali? ((Sakra, nevím jaký i/y t?kali. ))

*Soustředěně se na Claire zadívá a vyčkává, dokud mu neobjasní svou návštěvu. Při prvním vysvětlování se začne tvářit dost nechápavě. Stále má na paměti ten fakt s vlkodlakem, který zmiňovala do telefonu. Čeká, jak a kterého se to bude týkat. Nepatrně se pousměje, spíše omluvně a pokrčí rameny. Dá tak najevo, že ji ani trochu nechápe. Další její pokus už je o něco úspěšnější nebo jejím slovům lépe rozumí. Ihned zvážní a v očích se mu promítne opatrnost, nedůvěra, znepokojení. Snaží se to na sobě, ale nedat moc znát. Fakt, že má před sebou upírku, ještě tak starou ho nedokáže nechat v klidu. Přesto zůstává potichu a poslouchá dál. Jsou to pro něj samé podivnosti.* Na čarodějky si dejte pozor. *Ani neví, proč ji nejprve varuje. Sám čarodějnicím nevěří. Claire je upírka, ale i tak ji varuje. Možná v tom je ten fakt, že byla nositelkou vlkodlačího genu.* Čeho se bojíte? *Pohlédne na ni tázavě, protože si není jistý.* Samozřejmě. Mně to nevadí, Claire. *Ujistí ji hned po její otázce.*

(Přitaká.) Znám čarodějky. Avšak jak říkám, je to složité. Seděli by jsme tu do zítra než bych vám vše objasnila. (Začne si nervózně mnout ruce.) Chápejte, nikdy jsem se nepřemněnila. Vím, že je to bolestivé. Já, jsem na bolest zvyklá, já nevím... Vždycky jsem byla sama, vždycky jsem si poradila, ale teď mám pocit že to nezvládnu. Že přijdu i to málo, co mám. Všechno pro mně bude nové. (Odmlčí se a zadívá se na ohniště. Je tu taková zima, pomyslí si.) .Fajn, Jacksone. (Otočí se a vřele se na něj usměje.)

*Poslouchá ji a pokrčí lehce rameny.* Já mám času dost. Nikam nespěchám, Claire. *Naznačí, že si její příběh klidně poslechne, ale netrvá na tom.* Čarodějky, ale v 99% dělají, jen potíže a všechno a všechny přizpůsobují k tomu, co vyhovuje jim. *Poví jí svůj názor na čarodějnice. Ještě nedávno by řekl, že mezi takové počítá všechny čarodějnice, ale co byl svědkem pomoci Genevieve Hayley, tak si na ni krapet poopravil názor. Uvědomí si, že se krapet zamyslel, a že Claire hovoří dál. Probere se a upře na ni svůj pohled. Poslouchá ji dále. Moc dobře ví, čeho se to Claire obává. Není to nic příjemného.* Tak proč to chcete...promiň, chceš, tuhle změnu, když se bojíš? *Zeptá se, protože tomu moc nerozumí.* Takhle ti to nevyhovuje? *Zajímá se.* Co hledáš tady v Zátoce? *Vyzvídá dále. Všimne si, že jí je zima, což ho u upíra poněkud překvapí. Vstane ze svého místa, přihodí na ohniště pár kousků dřeva, které pak zapálí. Kromě světla se do okolí začne šířit i příjemné teplo.*

(Významně se na něj podívá stylem, že ještě není připravená mu vykládat všechno co je s tím spojené. Přimhouří oči a pak mu to trochu vysvětlí.) No, myslím že Genevieve není taková mrcha. (Nemyslí si že je dobrý nápad mu říkat o Kolovi a jejich vztahu. Přece jen, Jackson je vlkodlak a ti mají někdy dost omezené názory na ostatní frakce. I když, může se mýlit. Lehce si povzdychne a pokrčí rameny.) Já sama nevím. Můj prvotní zájem byl jiný, ale když jsem zjistila že to zřejmě nepůjde, kývla jsem na tohle. 900 let je dlouhá doba a časem se ti všechno omrzí. Tohle pro mně bude něco nového. A taky vím, že vlkodlaci stojí většinou při sobě, kdežto u upírů je to spíše naopak. Možná že mi nevyhovovalo čím jsem, když jsem se tím stala proti svojí vůli. (Pootočí se na něj. A zamyslí se.) Já ani nevím, proč ti to vyprávím. (Podrbe se na hlavě a když přihodí pár kousků dřeva a začne se šířit příjemné teplo, natáhne k němu vděčně ruce. Možná že si jen namlouvá že jí je zima, protože tomu tak i bývalo.)

*Když z výrazu Claire pochopí, že mu do toho nic není, přestane se o to zajímat. Stále tomu nerozumí, ale bere to jako její problém, ne jeho.* Genevieve? No tak ve výběru čarodějky si měla štěstí... *Poznamená. Proti téhle nemůže říct nic negativního, protože jemu i jeho blízkým pomohla. Sám tomu dodnes moc nerozumí, ale nezkoumá to. Po té, co se Claire opět rozpovídá, poslouchá ji. Nijak jí do řeči nezasahuje. Nechává ji vypovídat. Sem tam lehce souhlasně přikývne.* Máš štěstí, že je něco takového vůbec možné, Claire. *Poznamená, když mu povídá o tom, že se může změnit zpátky.* Jako člověk si nikdy nezabila. *Přemýšlí nahlas o tom, co mu řekla.* Zabíjela si, jako upír. Možná to nebude mít na kletbu vliv. *Uvažuje jestli se mýlí, či nikoliv.* Přijela si sem, aby sis se mnou promluvila, ne? *Odvětí na její poznámku s nepatrným pobaveným pousmáním.* Opravdu nic nechceš? *Zdá se mu, že Claire je příliš hrdá na to, aby o něco takového požádala sama.*

(Jen přikyvuje. Ví, že má štěstí na Geneveieve i na to, že to kouzlo uskuteční. Pozorně ho poslouchá. Neví co si o ní Jackson myslí, ale asi to nebude nic moc, znají se jen chvilku.) Možná ano, možná ne. To poznám při úplňku. (Odmlčí se a zahledí se mu do očí.) No, promluvit a o něco požádat. O pomoc a o přijetí do smečky. (Konečně to vyslovila. Tak nějak se toho obávala a ví, že se tím spousta věcí změní. Sice měla celkem velké ego, ale dokázala ho potlačit. Všechno potlačovat, v tom ona byla mistr. Propletla si prsty a začala si je nervózně mnout. Tohle celé bylo divné a pro ní nepřirozené.)

A jestli se to povede... *Poznamená neurčitě. Ne, že by nevěřil Genevieve, ale nedůvěřuje kouzlům a magii všeobecně. Nemá s nimi dobré zkušenosti.* Úplněk bude zanedlouho. *Odvětí. Jemu vždy každý měsíc mezi úplňky uběhne rychle. Když se Claire ptal, jestli něco nechce, myslel tím spíše například něco teplého k pití, když jí byla zima. Z její reakce má ovšem dojem, že ho pochopila po svém. Trochu s pobaveným výrazem tak poslouchá to, co by mu nejspíše, jen tak snadno nepověděla a on se tak konečně dozví její důvod návštěvy. Možná to trochu již od začátku tušil. Jen co překonal prvotní překvapení po jejim telefonátu. Nechce ovšem, aby si Claire myslela, že se jí směje. Jen té náhodě a drobnému nedorozumění, které mu pomohlo. Úsměv potlačí. Chvilku si ji zamyšleně měří. Moc ji nezná a nemůže říct, že by jí důvěřoval. Bude to ovšem nejspíše tím, že ještě není vlkodlak. Přesto tomu, co mu o sobě Claire pověděla věřit chce a jako jedné z jeho druhu cítí potřebu a nutnost pomoct a nabídnout útočiště. I kdyby mu byla sebevíc nesympatická, tuhle v sobě nedovede potlačit. Napadne ho, že Claire nejspíš čeká na odpověď, zatímco on přemítá nad nesmrtelností chrousta. Probere se a znovu na ni koukne.* Když se všechno povede tak, jak by mělo, jsi tady vítána, Claire. *Odpoví jí pak. Nechce ji ani napínat ani nic podobného.* Místa je zde dost. *Dodá ještě.*

(Celou dobu ho pozoruje. Nic neříká, jen mlčí, naslouchá a pozoruje ho. Všímá si každého detailu na jeho tváři. Když jí řekne rozsudek, na tváři se jí objeví zářivý úsměv a je hned o něco uvolněnější. Málem vyskočí z lavičky štěstím bez sebe, ale neudělá to. Jen se na něj dívá s tím svým oslňujícím úsměvem.) Děkuju! Nejradši bych tě objala, ale to asi není vhodné. (Lehce se zasměje. Na její poměry se usmívá až moc. Vyskočí z lavičky a podá mu ruku aby si s ním potřásla.) Tak já ti zavolám, až se provede to kouzlo! (Když jí konečně podá ruku, zmáčkne mu jí a potřese si s ním.) Těšilo mně! (Je veselá a tak do auta skoro běží.) A ještě jednou díky, za všechno! (Křikne za sebou a pokračuje až k autu. Tam nasedne a jede domů.)

*Takovou reakci nečeká, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho nepotěšila. Nepatrně se pousměje nad její reakcí a radostí, kterou vyvolala jeho odpověď.* To je v pohodě. *Ujistí ji, že objetí od ní opravdu nevyžaduje. Když se zmíní o tom kouzle, chce se na pár věcí zeptat, ale Claire je tak rozrdostněná, že to nakonec vzdá.* Dobře. Uložím si tvé číslo. *Odvětí jí na to s pobaveným úsměvem. Nabídnutou ruku neodmítne. Potřese si s Claire.* Tak hodně štěstí. *Popřeje ji.* Nemáš za co. *Ujišťuje ji. Pak za ni kouká, dokud neodejde. Chvilku pak ještě vysedává u ohně, než dřevo dohoří. Po té se sebere a jde si lehnout.*

(Volá Jacksonovi. Chvilku trvá než to zvedne. Je uvolněná a v dobré náladě.)

*Druhý den ráno vstane, provede patřičné ranní rituály, a pak vyjde ven i s hrnkem horké kávy. Posadí se k vyhaslému ohništi, pozoruje okolí a popíjí. Vzhlédne k nebi. I když sotva začal den, on v sobě cítí podivné napětí a nervozitu. Ví, že je to práce blížícího se úplňku. Když dopije kávu, vydá se do lesa na dřevo, neboť si všiml, že už se jeho zásoby tenčí. Stráví tak dopoledne v lesích sběrem dřeva. Vrací se zrovna s dalším nákladem, když se mu v kapse ozve mobil. Vytáhne ho. Dnes již podel čísla pozná, že mu volá Claire.* Jackson. *Ohlásí se do telefonu, po té, co hovor přijme. Přemýšlí, co může chtít.*

Ahoj! Co děláš? Napadlo mě že by jsme si mohli dát spolu oběd v parku. Co na to říkáš? (Vjejím hlase je znát nadšení a uspokojení z dobré práce.)

Ahoj, Claire. *Stihne odpovědět na pozdrav, pak už s lehkým údivem poslouchá její návrh. Přijde mu to zvláštní, čekal, že o Claire do její proměny neuslyší, ale nemůže říct, že by ho její pozvání nepotěšilo.* Zní to jako dobrý nápad. *Poznamená do telefonu.* V tuhle chvíli nic. *Dodá ještě.* Mám tedy přijet do NO? *Ujišťuje se, že místo jejich pozvání pochopil správně.*

Ano. Nebo jestli tě mám vyzvednkut? (Zasmála se a čekala na odpověď.)

Ne to nemusíš. *Ujistí Claire hned, sotva tuhle nabídku vysloví. Chce mít dnes vlastní vůz, aby mohl cestovat a být mobilní podle svých potřeb. Do setmění se chce vrátit zpátky do Zátoky.* Já přijedu. Řekni, kde se setkáme. *Požádá ji.*

U hlavvní brány do parku. Víš kde je park, že? (Lehce nadzvedne obočí a doufá, že to Jack ví.)

Park v NO najdu, Claire. *Ujistí ji částečně dotčeně, co si to o něm myslí, částečně pobaveně. Tu podrážděnost, ale dnes skutečně nedokáže moc ovládat. Za úplňků je to nad jeho síly, i když se vždycky pořádně snaží.* Kdy mám přijet? *Ptá se na dobu setkání.*

Co za deset minut? Doufám,že to stihneš.(Ušklíbne se pro sebe.) Tak zatím. (Řekne a telefon položí.)

Deset minut? *Ten časový termín ho poněkud zaskočí. Než, ale stačí něco říct, Claire se rozloučí a hovor ukončí, takže své.* Pokusím se, ahoj. *Řekne už nikomu. Zakroutí nad tím hlavou, a trochu nespokojeně zabručí, že deset minut je opravdu nereálná doba na přípravu a na cestu ze Zátoky do NO. Schová mobil zpátky do kapsy. Srovná nasbíranou hromadu dřeva a zamíří do chatky. Tam se trochu zkulturní, převlékne do čistého oblečení a zamíří pak k autu a vydá se do NO. Ačkoliv nechtěl Claire nechat čekat, jeho podrážděná vlkodlačí část dnes odmítla kvůli šibeničnímu termínu bláznit. Na cestu se vydal dvacet minut po ukončení hovoru a cesta do města také zabere nějaký čas.*

*Když se ráno po úplňkové noci probudí na zemi ve své chatrči, je ještě trochu rozlámaný, ale párkrát se protáhne a bolesti pomalu ustoupí. Rychle vstane, opláchne se, oblékne a něco málo ze svých zásob pojí. Během toho mu přijde zpráva, že se dnes koná v kostele schůze frakcí. Je mu tedy jasné, že si dnes udělá výlet do města - opět. Kromě otce Kierana žádná jiná zpráva nedorazí a tak přemýšlí, jestli je Claire v pořádku. Po té, co dojí a vypije si svou kávu, vydá se ven. Je rád, že má úplněk za sebou a zase měsíc pokoj. Když se prochází kolem okolí svého domku hledá nějaký náznak toho, jestli se zde neobjevila sama Claire - místo zprávy - hledá také Gray. Mrzí ho, že na ni večer neměl čas a nemohli si promluvit. Olivera nyní raději nehledá. Věří, že se objeví, velmi brzy. Nakonec to vzdá. Dojde ke svému autu, nasedne a odjede do města.*